BabaJaga11 komentáře u knih

Moc milá knížka o tom, jak to bývalo kdysi – na vesnici i ve městě, na Sázavě, ale i v Praze na Vltavě. Řeka – to není jen voda, ryby a další vodní život. To jsou i lidé kolem vody, mnohdy velmi zajímavé charaktery a osudy. Jakoby řeka lidi sbližovala... alespoň takový pocit budete mít po přečtení této knížky... Oceňuji na ní hlavně realistické líčení života prostých lidí v době 1. světové války a za 1. republiky – nebyla to procházka růžovým sadem, museli se pořádně otáčet od rána do večera. Ale přece byl čas i na odpočinek ve stínu stromů a na popovídání... a hlavně zanechat za sebou hodnoty, které ocenily i další generace, třeba právě ty stromy.

Mám pocit, že dnešnímu světu se bohužel nedostává dost lidí jako je hlavní hrdina knihy, "děda Zdravíčko", anebo jeho zeť Josef Pejša. Myslím, že z dnešní doby, kdy kdekdo dělá poradce, manažera nebo aspoň úředníky, by se lidem z počátku 20. století musela točit hlava – a to vesměs pamatovali byrokracii C.k. Rakouska.

Moc se mi líbily i ilustrace. V textu jsem občas měla pocit, že se autor trochu zamotal do některých detailů (např. nejdřív píše, jak Pejša pronajal za pár zlatých pozemek "na Špičce", ale později se dozvídáme, že Pejša dle úřadů nepronajal zatím nic a děda k tomu poznamenává, že se mu na úřadech nepovedlo nic vyřídit. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v roce autorovy smrti, tedy ji zjevně psal na sklonku života, je možné, že již po sobě text nestihl pečlivě projít, anebo již nebyl schopen v něm drobnosti odhalit. Sohledem na to zamhuřuji nad drobnostmi oko a dávám pět hvězdiček :-).

50 08.08.2020

Přečetla jsem před pár lety, tuším šlo o výtisk z nádražní knihovny. V paměti mi utkvěli zejména "ctnostní" příbuzní malého černého chlapce, kteří se po smrti jeho dědečka dohadují, kdo se o něj postará (a nikomu se do toho nechce). Teta, která je pro ten účel "vybrána", sice možná může poskytnout určité hmotné zajištění, ale minimum citu.

A pak přifrčí velký brácha a Maga unese. Můžete se vyděsit a říct, že něco takového by se dětem stávat nemělo. Proč hned nezakročila policie? Ale Mag je spokojený. I jeho bratr je spokojený. A bratrova partnerka s láskou uvítá oba, i když Maga vidí poprvé v životě. To mi na knize připadalo nejúžasnější – ta bezprostřednost, ochota uskrovnit se, přijmout de facto cizí dítě pod ochranná křídla, a to i nazdory tomu, že by vše mohlo skončit malérem...

50 30.06.2020

Čteno více než před dvěma lety a jelikož si z knihy ještě mnohé pamatuju, soudím, že byla užitečná, a to i přesto, že mě dost rozčilovalo autorovo neustálé prohlašování, že USA musí být ve všem první a musí mít vedoucí úlohu, tedy i v péči o životní prostředí. Pravda je ovšem to, že pokud se státy jako USA (ale třeba i Čína a Indie) nezapojí, není šance cokoli změnit.

Jelikož originál knihy vyšel už někdy kolem roku 2005, mnohé technologie se mezitím vyvíjely a to, co autor v knize popisuje jako budoucnost, již ze značné části funguje (např. úspory energií díky "chytré domácnosti", výroba energie doma pomocí solárních panelů a distribuce přebytků do sítě, apod.). Bohužel mnohé ale zůstává při starém – závislost na ropě, a tím i nutnost udržovat dobré vztahy s režimy na Blízkém východě, ač ty ze svých obrovských zisků následně financují islámský terorismus. Navíc, autor se snaží čtenáře přesvědčit, že nás spasí "zelené" technologie. Jenže pokud se k nim nepřidá určitá dávka skromnosti, nebudou nám k ničemu.

Jak se říká, žádný strom neroste do nebe – a tak i neomezený ekonomický růst je nesmysl. Někdy přitom stačí "vypnout" aspoň na chvíli, jak ukazují zkušenosti posledních týdnů. Potřebujeme ke štěstí stále nová auta, mobily a další věci? A opravdu musíme každoročně jezdit nebo lítat na dovolenou do kdovíjaké tramtárie? Nestačilo by splnit nějaký exotický sen třeba jednou za život a jindy být při výběru dovolené skromnější? Není někdy lepší nejet nikam, a tak nemuset zařizovat tisíc věcí, jen si užívat prosté bytí?

Stále žijeme v té části světa, kde netrpíme nedostatkem... ovšem může se to změnit. Těžko přesvědčíme milióny lidí po celém světě, proč by i oni neměli mít všemožné výdobytky moderní techniky, kdy je máme my. To všechno stojí energii, vodu, produkuje odpad. Ano, souhlasím s autorem, že zelenou revoluci potřebujeme. Problémy v jsou v knize identifikovány dobře, jen řešení podle mě musí existovat alternativy. Každopádně knížka přináší spoustu zajímavých informací i dostatek inspirace a určitě stojí za přečtení.

50 31.05.2020

Četla jsem už před několika lety – knížka za dvacetikorunu z Levných knih, kterou jsem si vzala do vlaku. Styl vyprávění je sice netradiční a příběh místy i dost drsný, ale určitě stojí za přečtení. Tím spíše, že byl inspirován skutečnými událostmi.

Na klíčové momenty, nad nimiž jsem musela dlouho přemýšlet, asi nezapomenu už nikdy. Například na to, jak islamističtí "verbíři" poskytli klukům z chudinské čtvrti práci, peníze, pěkné oblečení, dobré jídlo a ještě slíbili postarat se o jejich rodiny, až noví "boží bojovníci" položí život ve "spravedlivém boji" (tj. při teroristickém útoku). Ti hoši do té doby neměli k náboženství žádný zvláštní vztah. Ale stačilo, aby se o ně někdo zajímal, postaral se o ně – a pak je systematicky školil. Byli by udělali cokoli...

Autor líčí počáteční nadšení, ale později i strach a nechuť hlavních hrdinů úkol splnit. Váhají. To, co nakonec zvítězilo u vypravěče knihy, byl jakýsi vděk a pocit, že musí splnit slib... vždyť jeho učitelé se o něj postarali, nemůže je zklamat... vždyť mu slíbili, že se za to dostane do nebe.

Seděla jsem a přemýšlela, co by bylo, kdyby se k hlavním hrdinům podobně laskavě zachoval někdo jiný, někdo s počestnými úmysly. Kdyby je někdo najal na to, aby konali dobro – jaký by asi mohl být svět? Peněz je na světě dost – ale za jaké nesmysly bývají mnohdy utraceny... Přepadal mě nejasný pocit, že jsme možná měli udělat něco, na co už je dnes pozdě...

50 30.05.2020

Kniha volně navazuje na trilogii Tanec rabů, Selský mor a Polyxena, takže se v ní setkáme s některými nám již známými postavami - Jiříkem Bezejmencem a jeho rodinou, paní Polyxenou, nyní již Lobkovickou, mihne se zde i jméno Jakuba Krčína, který odhalí jedno ze svých tajemství (to je patrně fikcí autorky, i když kdoví, co všechno v archivech vybádala a i kdyby ne, mohlo to tak nějak klidně být).

Ústřední postavou je ovšem Petr Vok z Rožmberka, již starý a nemocný a - jak píše níže elcapitano (s nímž budu ve svém komentáři trochu polemizovat) - nacházející se na smrtelné posteli. I když knihy Selský mor a Polyxena se mi moc líbily (Tanec rabů jsem si ještě neopatřila), říkala jsem si, že tohle asi bude slabší, co zajímavého může vzniknout, když se celá kniha věnuje pomalu umírajícímu člověku? A vidíte – může! Alespoň pro mě. Nevadí mi totiž, že jsou v knize pasáže, které jsou pomalejší. Život je taky takový – kdyby byl celý jen jedna velký jízda, prolítli bychom jím od kolébky k hrobu, ani bychom nevěděli jak. Možná to tak někomu vyhovuje, ale já se potřebuju občas zastavit a rozhlédnout, byť někdy to může být bolestné. To ostatně dokazují poslední měsíce života Petra Voka.

Musím říct, že bych asi tuto knihu hodnotila dost jinak, kdybych nečetla knihy Selský mor a Polyxena. Zejména v první z nich je Petr Vok vylíčen jako bouřlivák a bohém, který si plnými doušky užívá života, ale necítí za nic odpovědnost. Pro mě tímto člověk nepříliš sympatický, protože jak už to bývá, spoustu věcí má za takové lidi "na triku" někdo jiný, třeba starší sourozenec. Chudák Vilém, říkala jsem si!

Myslím, že tak nějak má posledního Rožmberka dosud většina lidí "zaškatulkovaného". V krátké předmluvě na to upozorňuje i autorka, s tím, že tento obraz je značně zkreslený, jak ukazují mnohé historické dokumenty. A že se pokusí tento obraz poopravit. Nejsem historik, tudíž těžko pro mě soudit, do jaké míry vychází autorka ze skutečnosti a nakolik nakonec podlehla i po staletích osobnímu kouzlu Petra Voka :-). Ale co jsem se tak namátkou probírala různými jinými zdroji, řekla bych, že ten zažitý obraz o P. Vokovi v naší společnosti byl a asi stále je skutečně dost pokřivený. Habsburkové, jmenovitě Rudolf II., hodně potřebovali rožmberské peníze, ale Vok i přesto byl u Rudolfa ve značné nemilosti. Autorka ovšem nijak nezamlčuje Vokovy chyby, či jednání, jež mohlo být za chyby považováno.

A idea rovnosti a bratrství? Těžko říct, zda Petr Vok k něčemu takovému dospěl. Ale možné to je, zejména pod vlivem Karla Staršího ze Žerotína. Navíc na smrtelné posteli může člověk dospět k ledasčemu. Ví, že už na světě douho nebude a že už mu nemůže nikdo ublížit, zejména, nemá-li děti. Každopádně, idea svobody, rovnosti a bratrství se objevovala v historii mnohokrát při různých revolučních událostech, kdy si padají do náruče i lidé, kteří se jinak nemohou vystát. A krásné je na tom to, že si v té chvíli myslí, že to tak bude navěky... Mimo jiné i před 30 lety... všichni byli krásní, všechno bylo krásné, než euforie pominula a zjistili jsme, co se mezitím stačili rozkrást ti, co těmhle citům nepodlehli... a lidstvo se až tak nemění, aspoň ne v základních věcech. Připustíme-li, že historie se v různých obměnách opakuje, působí román N. Bonhardové velmi věrohodně.

Každopádně ale Petr Vok mnohem více než o bratrství s poddanými přemýšlí a do poslední chvíle usiluje hlavně o svobodu vyznání. A na tom nelze vidět nic špatného ani nevěrohodného. Na mnoha místech knihy je také uvedeno, že se spíše domluvil s umírněnými katolíky než ortodoxními protestanty. Základem křesťanské víry je láska k bližnímu. Vždy mi bylo záhadou, jak někdo může ve jménu této víry prolévat krev a upalovat na hranici... a přiznejme si, že katolická církev tímto byla obzvláště a nechvalně proslulá... Při čtení této knížky mě napadlo, že lidem, kteří toto dělali a dělají, jde asi spíše o formu, nikoli o obsah. Formální dodržování pravidel je totiž daleko snazší prosazovat a kontrolovat. Vlastně se toho po této stránce mnoho nezměnilo, alespoň mám ten pocit. Všechna možná byrokratická nařízení, jimiž se musíme řídit, ať chceme či ne, jsou právě takovou formou, kterou musíme naplnit. Ano, dnes máme svobodu vyznání, to je fajn! Ale co to ostatní? Co život, myslím tím to nejlepší a neušlechtilejší v nás? Máme síly a čas na něco takového? Asi je občas dobré připomenout si oblíbené heslo Petra Voka – "memento mori". Toto je jeden z mnoha rozměrů knihy – připomíná nám vlastní smrtelnost. I proto dávám pět hvězdiček.

50 17.11.2019

Za mě originální náhled moderní německé historie i současnosti. Ano, možná to pro někoho je moc komplikované a nelogické. Postava Kašpara ale přesně odráží moji zkušenost se starší a střední generací vzdělaných Němců ze Západu. Snaha do všeho se zapojovat, všude možně pomáhat, je jedno, zda v místní nemocnici, v Africe nebo uprchlickém centru. Takže Kašpar je pro mě uvěřitelný hrdina. Co nedokážu posoudit, jsou ostatní postavy – podivně jednající a tajuplná Kašparova žena Birgit, která má celý život před manželem velké tajemství. Neonacistická rodina s Kašparovou nevlastní vnučkou Sigrun. Počítám ovšem, že autor dobře ví, o čem píše.

Kniha mi ledacos osvětlila. Třeba to, proč je neonacistické hnutí u některých vrstev obyvatel v Německu tak populární – jak už to bývá, i zde jde o problémy, které politici nedovedou řešit, anebo se tváří, že dané problémy neexistují. Lidé si vždycky nějak poradí... dokonce tak, že vše zabalí do líbivého hávu pracovitosti, důrazu na zodpovědnost a dalších ctností. Když čtete o Sigrun, asi se neubráníte obdivu, co vše ve svém věku sama zvládá. Říkáte si, že ji rodiče nevychovali úplně špatně... do té doby, než dívka začne s Kašparem diskutovat na téma holocaust... Určitě doporučuji k přečtení všem, kdo se alespoň trochu zajímají o moderní dějiny Evropy a o to, jak se vše, co se událo, odráží v přítomnosti.

49 01.04.2024

Kniha, která nemá jasně daný děj, natož pečlivě vystavěný příběh. Prostě jen tak plyne, jako náš život – můžeme si plánovat, co chceme, ale přiznejme si, ne vždycky vše vyjde podle našich očekávání, až se někdy skoro bojíme ještě nějaká očekávání mít...

Ač to není nikde uvedeno, autor zřejmě píše i tak trochu o sobě, alespoň rok jeho narození zhruba odpovídá narození hlavního hrdiny Arvida. Ano, na Arvida můžeme pohlížet jako na muže, který nikdy pořádně nedospěl a nikdy ničeho nedosáhl, a tak je pro něj vrcholem všeho snažení pokácení vzrostlé borovice rostoucí u chaty jeho rodičů v Dánsku. Arvid se tak najednou stává kýmsi, kdo se nebojí chlapské a do značné míry nebezpečné práce, tedy někým docela jiným, než floutkem, který se opije na na matčiných narozeninách.

Odhlédnu-li od Arvidova mladického okouzlení komunismem, což už dávno jaksi vyšlo z módy, podobný typ hrdiny bychom našli dnes a denně kolem sebe. Někoho, jehož manželství je před krachem, a on neví, co si počít. Někoho, jehož matka je vážně nemocná – a on netuší, zda a jak jí může pomoci. Myslím si však, že v Arvidově nedokonalosti se může tak trochu najít každý, kdo si dovede přiznat své minulé, často i opakované chyby a promarněné příležitosti. A nezáleží na tom, kde a kdy žijeme. Důležité je, abychom se dokázali zvednout ze země, i když je to obtížné, a alespoň se pokusili překonat sami sebe, i když nám to může připadat téměř zbytečné...

49 17.11.2023

Čteno na etapy asi půl roku, což mi u cestopisů nevadí. Názvy míst na cestě si totiž obvykle nepamatuju, spíše různé zajímavé zážitky, které cestovatele na jejich cestě potkají. A určitý celkový dojem z knihy. Ten byl zde mimořádně pozitivní díky zpracování se spoustou fotografií i celkově humornému tónu knihy. Jako správní cestovatelé si autoři dělají legraci spíše sami ze sebe a kulturní rozdíly mezi naší zemičkou ve střední Evropě a zeměmi na Blízkém východě se snaží spíše pochopit, než kritizovat. I když někdy i zkušenému cestovateli ujedou nervy, anebo má potřebu své následovníky varovat.

Kniha je z doby, kdy se u nás s cestami do exotických destinací teprve začínalo, a zároveň z vzácného období, kdy v Sýrii a Libanonu bylo i pro Evropany relativně bezpečno. Bohužel dnes je vše jinak, a tak může být kniha dobrým prostředníkem k seznámení s oběma zeměmi, kam se asi běžný turista jen tak nepodívá. Ač jsem zprvu myslela, že tento náhodný úlovek z dobročinného bazaru pošlu do světa, nakonec zůstane v mojí knihovně.

49 27.10.2023

Knihu jsem velmi dlouho sháněla. Původní vydání z roku 1929 se totiž v internetových bazarech prodává za cenu, kterou jsem nebyla ochotná zaplatit. Čekání se vyplatilo, letos jsem knihu pořídila podstatně levněji díky novému vydání.

Je to útlá knížka plná hlubokých myšlenek. Střet "pokroku" a prostého venkovského života. Záměrně dávám pokrok do uvozovek, protože největší technické vynálezy nás bohužel většinou od štěstí spíše vzdalují, ač slibují opak. A pokrok v podobě "zmoudření" lidstva se jaksi nedostavuje.

Myslím, že kdyby autor viděl, co tu máme dnes, že stroje za člověka nejen fyzicky pracují, ale stále více za něj i myslí (či spíše si myslíme, že myslí), vyděsil by se, že realita jeho chmurné předpovědi ještě v mnohém předčila. Že jsme stále více otroky svých vynálezů a ničíme nejen planetu ve jménu pochybného pokroku, ale nakonec i sami sebe... Zajímavé na knize je, že prostor k delšímu proslovu dostává i žena hlavního hrdiny a autora v jedné osobě.

Kniha je samozřejmě psána archaickým jazykem z období první republiky, s tím je potřeba počítat. Kdo má rád stručné věty a nesnáší popisy prostředí, ten asi zapláče. Já jsem si ale užila vše, i to líčení stolování v zahradě, vůni čerstvého chleba a bzukot včel. Kniha zůstane trvalou ozdobou mojí knihovny a určitě se k ní ještě někdy vrátím.

Vyřazeno z knihovny, jako stvořené na cestu vlakem. Knížka se moc dobře čte, ačkoli oba příběhy, Forman Lacina i Justina Řimáková, jsou protkány utrpením hlavních hrdinů. U prvního příběhu mě trochu zarazilo, že Lacinova žena, ač z úplně jiné oblasti, v knize mluví stejným nářečím, jako Lacina, jeho otec a sestra. Jelikož Rozárka si v manželově domácnosti nedokázala zvyknout, pochybuji, že by se přizpůsobila jazykově, to je věc, která se nemění tak snadno ani po letech. To ale není hlavní důvod mého nižšího hodnocení. Samozřejmě je to příběh ve stylu "tady a teď", nečekejte žádné podrobné vylíčení psychologie jednotlivých postav ani nějaké komplikované zápletky. Prostě žádná "vysoká" literatura – ale za přečtení stojí.

49 06.02.2023

Knížka tuším z dobročinného bazaru, kde ji nikdo nechtěl. Vzala jsem si ji na služebku (není moc objemná), že po přečtení skončí v některé nádražní knihovně, ale nakonec jsem na čtení neměla čas, a tak se mnou kniha putovala zase domů. Četla jsem ve vlaku – a usínala u toho (ovšem v rámci objektivity nutno dodat, že během služební cesty jsem toho kvůli časnému vstávání moc nenaspala) – četla jsem doma – a těšila se, až budu moct číst něco "lepšího".

Ani já bych v průběhu čtení netipovala, že autor získal Nobelovu cenu. Možná, že důvodem ocenění byla hlavně jiná autorova díla, která zatím neznám. Když už jsem ale konečně dočetla, říkám si, že to přece jen něco do sebe má. Plynutí života. Nejdřív pomalé, pak se to zrychluje, nezadržitelně, jako když stále rychlejší proud unáší papírovou lodičku. Něco si naplánujeme, něco vysníme, nakonec je ale stejně všechno jinak, bez ohledu na to, kde ve startovním poli jsme se na počátku nacházeli a jak dobrý start se nám povedl.

Knížka asi bude nudit ty, kdo vyžadují vzrušení a akci, zkrátka rychlý děj – to tu skutečně není. Mladším čtenářům možná bude nepochopitelná, právě proto, že se nacházejí teprve na začátku své životní cesty. Ale na období bilancování, na smiřování se s tím, že už nejsme mladí a že něco z toho, co jsme kdysi chtěli, patrně nestihneme, se hodí výtečně.

Autor je mistrem detailních popisů, ať již prostředí či vzhledu a charakteru lidí. Tady je ovšem i trochu úskalí – mnoho věcí asi ocení jen rodilí Francouzi, anebo alespoň lidé, kteří Francii velmi dobře znají.

Chvílemi si říkám, že z knihy je obtížné zapamatovat si cokoli dalšího než její atmosféru, a tak dávám jen tři hvězdičky. Ale možná se mýlím a zapamatuju si toho víc – možná pak počet hvězdiček zvýším :-).

49 15.09.2020

Vyřazeno z obecní knihovny. Knížku jsem si s sebou vzala na delší služební cestu, abych ji pak mohla nechat v nádražní knihovně. To se také stalo, ale po pravdě, docela mě mrzelo, že nemám doma dost místa, abych si knížku mohla nechat.

Ze začátku jsem se trochu ztrácela v množství postav – můj obvyklý problém :-). Ale celkem brzy jsem se zorientovala a začala s jednotlivými hrdiny prožívat jejich každodenní radosti i starosti. Spojovací linkou je jejich pracoviště – pojišťovna (tehdy Česká státní pojišťovna). Na pohled by se mohlo zdát, že jde o nudné prostředí – ale ani pojišťovně a jejím pracovníkům a rodinám se nevyhnou nemoci, nešťastná láska, nevěra, problémy s dětmi a spousta dalšího... a samozřejmě navrch jsou tu rozmanité případy z pojišťovací praxe, problémy s nadřízenými (včetně různých nesmyslných nařízení shora – bylo, je a bude!), se zvládáním spousty práce...

Knížka je zasazena do 70. let 20. století (v této době autor sám v pojišťovně pracoval a do knížky z toho vytěžil maximum, všechny možné detaily, popisy procedur, prostředí, aj.), ale mnoho věcí mi připadalo jako ze současnosti. Zajímavé jsou občasné – a dost nápadné – narážky na rok 1968. Dumala jsem, zda je cenzura v tom počtu stran prostě nenašla, anebo nad tím mávla rukou. Každopádně na dobu, kdy se o daném roce v hodinách dějepisu zcela mlčelo, dost odvážné. Stejně jako otevřená kritika "honění" nesmyslných plánů, vymyšlených od stolu, a dalších věcí.

Mrzelo mě, že některé postavy, jež jsem si oblíbila, nedopadly úplně nejlépe, anebo se v závěru už nedozvíme, co se s nimi stalo. Jenže takový je život, mockrát bychom si přáli, aby něco dopadlo jinak, lépe, ale ono to tak nakonec není...

A perlička na závěr - v knize vystupuje i "pojišťovací" úhoř Pepík - zjistila jsem, že šlo o skutečnou "postavu" a že jeho již 2. nástupce žije v kašně České pojišťovny ve Spálené ulici v Praze dodnes.

49 23.08.2020

(SPOILER) Ač v anotaci knihy se píše, že hlavní hrdina Petr Kreies je sympatický absolvent gymnázia a sportovec, mě zpočátku nebyl sympatický ani co by se za nehet vešlo. Petr byl ve svých 19 odveden do armády, tehdy západoněmeckého Bundeswehru, a své dny vesměs utápí v alkoholu. Mimochodem, dost mě zarazil režim v Bundeswehru 80. let 20. století – že řadoví vojíni mohli denně vysedávat v hospodě, navíc na to měli peníze (alespoň dle mého bratra a kamarádů, co ještě absolvovali základní vojenskou službu u nás, si časté potulování po hospodách a nadměrnou konzumaci alkoholu mohly dovolit jen „gumy“ ).

Jelikož autor čerpal z vlastních zkušeností (v knize lze nalézt řadu autobiografických prvků, např. plán Petra stát se učitelem, později poddůstojníkem – zde proto, aby se v životě moc nepředřel), vypadá věrohodně i to, co je jádrem příběhu – zapojení řady vojáků z Petrova útvaru do neonacistického hnutí, kde nezůstalo jen u symbolů a pochodů, ale docházelo i k rasově motivovaným útokům. Petr vyrostl ve zbožné rodině a zejména díky vlivu matky dělá, co se mu řekne, nemá na věci svůj názor – a získává jej dost bolestným způsobem. „Namočí“ se do aktivit neonacistického hnutí a končí ve vězení namísto těch, kteří by tam patřili především. Ke konci knihy jsem již Petrovi fandila – a tak mě trochu zklamal závěr, pro mě nejednoznačný. Opravdu to ve vězení skoncoval a hlasy přátel k němu promlouvaly již z jiné dimenze? Anebo si je uvědomil včas a z toho stolu ve své cele skutečně slezl, aby promluvil?

Snažila jsem se k historii Bundeswehru najít nějaké informace na internetu. Z 80. let jsem nic o neonacistickém hnutí, které bylo dle autora tolerováno i na vyšší úrovni, jsem sice nic nenašla, ale zjistila jsem, že s tímto problémem se Bundeswehr nevyrovnal dodnes, viz zprávy z posledních let. Zarazila mě také míra dezinformací, jimž byli vojáci dle informací v knize vystaveni (opět jsem přesvědčena, že autor vylíčil realitu, proto také poté, co jako poddůstojník odešel do zálohy, se stal odpůrcem vojenské služby). Zatímco neonacistické tendence se tiše tolerovaly (zapojeni byli i důstojníci), jakékoli levicové názory byly bez milosti potírány (protože v uniformě se nesmí dělat politika – následoval dotaz jednoho z vojáků, zda válka nemá nic společného s politikou) a trestány i vězením. Byť šlo o období studené války, stejně mě míra dezinformací, jíž byli vojáci vystaveni, překvapila – na Západě jsem za hlavní baštu dezinformací považovala USA. Každopádně Západ a Východ si neměly co vyčítat. Lhali všichni – a lžou dodnes. V mnoha ohledech je kniha děsivě aktuální.

49 10.08.2020

Po žáru Austrálie jsem toužila po četbě z chladnějších končin. "Jé, Angara", vytáhla jsem z knihovny útlý svazek. Zalistovala jsem a zjistila, že jde o knížku pro čtenáře od 11 let. "Hm, kdepak jsem k tomu přišla,", dumala jsem a dospěla k závěru, že asi v jedné přeplněné knihobudce, kam jsem donesla 4 knihy a odnesla si 6, tuto jsem si asi dost neprohlédla. Usoudila jsem, že knihu je nutno rychle přečíst a poslat dál, aby mi nezabírala místo v knihovně.

Začátek mě moc nenadchnul. Malé ospalé ruské město kdesi v jižním Rusku, dva chlapci, kteří si vyrábějí "raketu" z plechovek od konzerv... nemám to odložit?

Nakonec jsem vytrvala, asi hlavně kvůli názvu. Kdy dojde na tu Angaru?

Kupodivu jsem nečekala ani tak dlouho. Raketa ještě není hotová a desetiletý Vovka odjíždí s Marfou, sestrou svého kamaráda, a Borisem, svým bratrem, čerstvě ženatým s Marfou, na Sibiř. Samozřejmě vlakem – a pak lodí po Angaře, kde mladí lidé doufají najít práci na stavbě přehrady.

Podmínky bojové, novomanželé bydlí i s Vovkou v jediném "pokojíku" ve velkém stanu - o ten se dělí ještě s dalšími rodinami. Žijí tak dlouhé měsíce, dokonce i v zimě pod sněhem. Na mytí, vaření a další základní potřeby se stojí ve frontě. A k tomu se samozřejmě chodí do práce, a to práce náročné, z které člověk večer rovnou padne a usne, případně do školy. Prostě Rusko, někdy koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století, tj. v zemi a době houževnatých lidí, kteří vydrží všechno.

Nakonec se to četlo dobře. Samozřejmě nejde o žádný literární skvost, na druhé straně jde o zajímavé svědectví o tom, jak to na takových stavbách chodilo. I když si dnes můžeme říkat, že obrovské přehrady nebyly zrovna dobrý zásah do životního prostředí, jedno je třeba přiznat: stavěli je odvážní a odhodlaní lidé, takoví, jací snad už dnes ani nejsou...

49 05.07.2020

Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, byla by to asi "bezútěšnost". Toto slovo mě napadalo při popisu života hlavních postav i dalších lidí na ruském venkově poblíž Voroněže.

Byl začátek 20. století, po revoluci roku 1905, kdy se car Mikuláš II. pokoušel uchlácholit lid vznikem Dumy, slibem konstituční monarchie, atd. Duma neduma, nic zásadního se nezměnilo. Bude vzpoura? Bude revoluce? Koho to popravili? Proč? Ukradli sedlákovi uzené maso, dobře jim udělali!

Politická situace v tehdejším Rusku jemně probublává celým románem v sérii narážek, které neznalec ruské historie nejspíš nepochopí. V myšlenkách a rozhovorech lidí zachytíme jen útržky. Co to pořád mají s tou Dumou, vzpourou a tak? Pomohla mi náhoda, nedávný televizní dokument o caru Mikulášovi II. a Romanovcích. "O tomhle přece píše Bunin ve Vesnici!", došlo mi v tu chvíli.

Spalující slunce, prach a vedro. Bláto, bláto, kam se podíváš. Zima venku, zima v domě, kde není pořádně čím topit. Lidé, kteří žijí v nouzi, z které se jim nedaří vybřednout - a už se o to ani nesnaží. Východiskem je vodka, dýmka s machorkou... Jakou to všechno má cenu? Jakou cenu má život? Bunin je mistr popisů, které nedoporučuji slabším povahám, neb na ně z toho může padnout depka. Doporučuji naopak těm, které zajímají historické souvislosti. Tahle kniha myslím hodně poví o ruské duši, o tom, co všechno mužik vydrží. Vydržel za cara i za Stalina. Šel z bláta do louže a naopak. Byl zvyklý umírat z rozmaru mocných. Stalinský režim by se sotva udržel v zemi, která by neměla historickou zkušenost s krutým carským režimem.

I když musím říct, že Buninovy povídky mě chytly víc, asi proto, že takový ten děj-neděj je na více než 200 stránkách knihy už trochu otravný, pasáží, které se mně líbily a které jsem si pročítala znovu a znovu, nebylo málo. Zde alespoň některé z nich:

"Ale copak Moskva! I do březového lesíka za silnicí, i tam se už deset let marně vypravuje. Stále doufal, že se mu podaří urvat jeden volný večer, vzít s sebou rohožku a samovar a posedět si na trávě v chládku a v zeleni – a ani ten jeden večer neurval. Dni utíkají jako voda mezi prsty, ani se nenadál a je tu padesátka, zanedlouho bude všemu konec – a jak je to dávno, co běhal bez kalhot? Jakoby to bylo včera!" (Tichon)

"Vyšel si za vesnici, těšil se ze slunce, z tvrdé cesty a vyschlé trávy, ze zhnědlého laskavce, z milého pozdního květu bleděmodré čekanky a z poletujícího chmýří pcháče. Hlína zoraných polí se v slunci leskla hedvábnými sítěmi sotva viditelných pavučin, jimiž byla pole zatažena do nedozírné dálky. Na suchém lopuší seděli stehlíci. Na výsluní na humnech v hlubokém tichu vášnivě vrzali cvrčci." (Kuzma)

"Zdvihl hlavu: zmrzlý sníh šikmo padal na žebráckou černou vesničku, na vymleté blátivé cesty, na koňské kobližky, na led a vodu. Podvečerní mlha zahalovala nekonečná pole, celou tu širou pustinu jejími sněhy, lesy, vesnicemi a městy – říši hladu a smrti."

49 16.06.2020

(SPOILER) Jedna z mých prvních knih, co jsem si vypůjčila z nádražní knihovny (konkrétně to bylo v Č. Budějovicích, kam jsem ji i vrátila, pak jsem ji kdysi potkala i v Roztokách). Dodnes to pokládám za jeden z nejlepších knihobudkových úlovků, a to bez ohledu na to, že jsem si ji nenechala (prostě není místo :-)).

Začátek knihy vypadá obyčejně až nudně – manželský trojúhelník, schyluje se k rozvodu. Hm, ale je tu "problém" – co s chlapcem?

Úžasné bylo, jak se malý Martin dokázal vzniklým situacím přizpůsobit – alespoň tam, kde cítil, že ho mají rádi, že není přebytečný. Nejdřív u dědečka, Markova otce, který ho vede k hudbě. Jenže aby toho nebylo málo, Mark nemá se svým otcem nejlepší vztah... Martin po nějaké době putuje na venkov, do domku bez elektřiny a tekoucí vody, zato do láskyplné náruče někdejší Markovy chůvy (tady pokud si dobře vzpomínám, už je to nějaký pátek, co jsem knihu četla, a na detaily paměť moc nemám :-)). Bohužel ani tam nakonec nesmí zůstat...

Nevím, nakolik zapracovala autorova fantazie a nakolik mu byla inspirací skutečnost, ale mnohokrát jsem si musela říct, že mnozí z těch "moudrých" a "zodpovědných" dospělých, kteří v knize vystupují, by zasloužilo pár pohlavků (a to jsem hodně mírná). Bohužel, různá dramata, byť většinou ne až tak nepochopitelná jako v knize, rozvody provázejí, a i když se rodiče obvykle zaklínají zájmem dětí, dost často sledují především svůj vlastní zájem. Smutné, moc smutné.

49 26.05.2020

Už je to pár let, co jsem tuhle knihu četla, ale je nezapomenutelná. Autorova láska ke zvířatům na mně tenkrát udělala obrovský dojem. Už to, jak se v dětství rozhodl rázně zatočit s alergií na zvířecí srst, bylo inspirativní. Bez zvířat si svůj život nedovedl představit, a tak už jako malý chlapec byl ochoten pro ně podstoupit takřka cokoli.

Velká část knihy se věnuje popisu natáčení filmů se Zambou i dalšími zvířaty a tomu, jak to udělat, aby se stres pro zvíře omezil nejvíc jak to jde. Ale jsou zde i úsměvné historky z autorova soukromí. Třeba jak si opatřit postel, která unese nejen mě, ale i lva?

Jenže každý den slunce nesvítí – a to doslova! Co když se přes ZOO plnou milovaných zvířat přežene povodeň? Na první pohled katastrofa. Ovšem v takových situacích se ukáže, že lidé – ale nejen oni – dovedou pomáhat.

Vlastně se mi ani nechce věřit, kolik se toho na 260 stránek této knížky vešlo! Určitě doporučuji všem milovníkům zvířat!

49 26.05.2020

Knížka zaujme zejména obyvatele nejzápadnější části Čech, kde se (poblíž Františkových Lázní) proslulá přírodní rezervace Soos nachází. A pak samozřejmě přírodovědce i amatérské přírodomilce, kteří se na Soos sjíždějí z menší i větší dálky, aby obdivovali "bahenní sopky", slané půdy, pestrou květenu i zvířenu.

I když knížka neopomíjí ani neživou přírodu, faunu a další aspekty vztahující se k Soosu, hlavně o flóře tohoto pozoruhodného území. Není divu, oba hlavní autoři a editoři Jiří Brabec a Jiří Velebil jsou botanikové. Od prvního z nich jsem také získala výtisk knihy, za pomoc vztahující se ke knize, kterou já jsem nepovažovala za nikterak významnou, autor však byl jiného názoru. O to větší bylo moje potěšení knihu si pečlivě přečíst a upozornit i na případné překlepy, jež by bylo možné v případném dalším vydání odstranit. Totiž abyste rozuměli – knihy vznikající z různých grantů a dotací bývají poznamenány spěchem a stresem, protože termíny na čerpání dotací jsou neúprosné. Profesionální korektoři většinou nejsou k dispozici, buď na ně již nejsou peníze, anebo vhodný člověk není k dispozici – korektor, který sice skvěle ovládá jazyk, ale o daném oboru a jeho specifické terminologii nic neví, může textu spíše uškodit. Zbývají kolegové z oboru, stejně zaneprázdnění, jako autoři. A samozřejmě je tu ten deadline, který neumožňuje korekturu stihnout.

Drobností jako jsou překlepy a kostrbaté formulace jsem našla nemálo, za ně hvězdička dolů. Ale předesílám, že jsem hnidopich (i to po mně bylo vyžadováno), běžný čtenář si asi většiny těch věcí ani nevšimne a na věcnou správnost se může spolehnout. Ten, pro koho by snad text byl příliš odborný, se alespoň může pokochat nádhernými fotografiemi.

49 02.03.2020

Tuto knihu, původně snad z antikvariátu, jsem si dala do výzvy k tématu o holokaustu. Až když jsem začala číst, zjistila jsem, že v knize se nepíše o koncentračním táboře určeném pro židovské obyvatele Německa, ale pro politické vězně bez rozdílu národnosti. Tedy že kniha nepojednává o holocaustu. Přečtení ale rozhodně nelituji.

Ač jsem už dříve v beletrii narazila na zmínky o koncentračních táborech, které v Německu vznikaly již v 1. polovině 30. let 20. století, aby potlačily jakýkoli odpor proti rostoucí moci Hitlera, byly to opravdu jen útržky. V této knize autorka obšírně popisuje zločiny, které členové SA a SS na rozkaz "vyšší moci" páchali na vlastním obyvatelstvu již dávno před 2. světovou válkou. A to nejen na těch, kdo byli zavřeni v táborech a nelidsky týráni, ale na celé společnosti, kde si člověk nemůže být jist, zda ho za nějakou nevinnou drobnost neudá příslušník vlastní rodiny. Světové mocnosti situace v Německu patrně nezajímala, dokud jim samotným nezačalo téct do bot – nevěřím totiž, že by o tom všem nevěděly!

S hlavním hrdinou příběhu, uprchlým vězněm Georgem, poznáváme, jak se lidé mohou změnit, když mají strach – anebo jim naopak někdo nabídne zdánlivě pohodlnější a lepší život, než jaký vedli dříve. Ale i to, že někdy člověk, v něhož nevkládáme přílišné naděje, dokáže pro druhé udělat nejvíc. A také, že někdy nezáleží ani tak na schopnostech, ale na obyčejném štěstí, na zlomcích sekund, kdy se rozhodneme jít jednou cestou, nikoli nějakou jinou...

Román je nabitý postavami a i přesto, že v úvodu je přehled těch nejdůležitějších, trochu se mi jednotlivá jména občas pletla. Líčení myšlenek Georga i jeho přátel či bývalých přátel je velmi sugestivní a nemůže vás nenapadnout, jak byste asi na jeho místě či na místě jeho okolí reagovali vy...

PS: Nakonec se mi kniha do výzvy přece jen hodí – nesplňuje totiž žádné jiné téma výzvy. Pokud tedy téma č. 1 – kniha autora, který letos oslaví/oslavil kulatiny – vztáhneme jen na žijící autory. Letos je to 120 let od narození autorky této knížky.

Edit: Hm, tak nakonec jsem si uvědomila, že jsem od této autorky ještě nic nečetla, tedy na poslední téma to není, beru zpět. Mohla bych tvrdit, že se mi nelíbí obálka, ale zdvižená pěst jako symbol vzdoru proti bezpráví se ke knize hodí. Zkrátka, budu muset pátrat dál po knize na poslední téma :-).

49 06.02.2020

Poté, co jsem se velmi těžce prokousala knihou Psí hřbitov a jiné kratochvíle od J. Johna jsem si říkala, že po dalších knihách tohoto autora asi pátrat nebudu. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem jednoho dne mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny narazila na Rajský ostrov, knížku útlou, u níž se zdálo, že by mohla být dostatečně čtivá. A tak jsem si ji vzala domů s tím, že po přečtení poputuje někam do knihobudky.

Teď jsem dočetla a musím říct, že s tou knihobudkou si nejsem docela jistá. Je to takové příjemné vzpomínkové čtení o starých časech, o době, kdy velké části Prahy mimo historické centrum měly ještě venkovský ráz, po Vltavě se plavily vory a hoši z chudších rodin trávili volný čas venku u vody, rozedraní a bosí. A tak, jestli najdu místo, zařadím knihu do své knihovny.

Velká část knihy je věnována stavbě Národního divadla - to je sice něco, co tak nějak známe ze školy, ale podrobnosti často uniknou... vůbec jsem nevěděla, že se na stavbu ND vezly základní kameny z celé republiky a jaká kolem nich byla sláva.

Opět je to jedna z knih, o níž si myslím, že právě mladé čtenáře, jimž je určena, příliš nezaujme – bude jim nejspíš připadat příliš obyčejná. Doporučuji tedy spíše čtenářům zralého a staršího věku, kteří si chtějí zavzpomínat - vůbec nevadí, že jejich dětství už bylo zcela jiné, než popisuje autor.

49 27.12.2019