BabaJaga11 komentáře u knih

Knížka má sice přes 400 stránek, ale byla bych ji zhltla za několik dní, nebýt toho, že jsem v práci měla poslední týdny tolik povinností, že na čtení došlo výhradně při cestování MHD nebo vlakem. Posledních asi 120 stránek jsem dočítala už cestou na dovolenou. Ráda jsem se znovu setkala s některými oblíbenými hrdiny z knihy Selský mor a i když většinu z nich stíhají různé rány osudu, v závěru knihy následuje jakési smíření i u takových trdohlavých osobností, kde bychom to nečekali. Více se již o nich nikde nedozvíme, román Polyxena jihočeskou trilogii ze 16. století uzavírá. A možná je to tak dobře, protože české země čekaly velmi krušné časy. Vlastně je vidět už v líčení historických událostí v této knize, co vše se dělo, jaké intriky se odehrávaly v nejvyšších kruzích, jaký šlechtic či církev získávali čím dál větší moc... ale psal se teprve rok 1595 a nikdo nevěděl, co se bude dít o 25 let později.

Z knížky jsem se dověděla mnoho zajímavých souvislostí o české historii (v doslovu se píše, že autorka velmi pečlivě studovala archivní prameny v archivech v Třeboni a Českém Krumlově), ale oblíbila jsem si i některé historické postavy, ač jsem k nim dříve měla výhrady. Autorka velmi podrobně líčí jejich psychologii a jednání - něco si jistě přidala, ale moc toho asi není, protože třeba pánové Petr Vok a Jakub Krčín byli zřejmě natolik originální osobnosti, že by je žádný spisovatel lépe nevymyslel :-).

Rozhodně musím sehnat ještě Tanec rabů - sice je to první díl trilogie, ale vůbec mi nevadí, že ho budu číst jako poslední.

47 04.11.2019

Myslela jsem, že jde o odbornou knihu o práci profesních rybářů (tehdy označovaných pojmem "rybnikáři") v polovině 20. století. Ale bylo to úplně jinak. Ne že by odborné informace v knize chyběly, kdo o hospodaření na rybnících nic neví, zcela jistě tam najde poučení, protože spousta věcí se za těch více než 70 let anu moc nezměnila. Až na kožené kabátce a holínky rybářů, koňské povozy s lejtemi a některé další vybavení. Kniha je ale hlavně oslavou práce rybářů. Někdy až příliš patetickou na můj vkus, ale taková tehdy byla doba. Nemyslím jen dobu poválečnou, budovatelskou, ale když se podíváte na předválečné reportáže o různých stavbách či významných událostech, i tam tam toho patosu najdete vrchovatě :-).

Když jsem si zvykla na autorův květnatý styl, knížka se četla sama. Jak by také ne – nebýt toho, že jsem musela odložit dovolenou, už tento týden bych se podílela na výlovu našeho druhého největšího rybníka, Bezdreva u Hluboké. A tak ve mě detailní popis výlovu při čtení probouzel radost i dojetí. Chabá náhrada za Bezdrev, ale aspoň něco. Těžko pochopitelné pro někoho, kdo to nezná. A nemyslím tím, že stát na hrázi znamená znát. Abyste znali, musíte být dole v bahně a ve vodě a mezi rybami a mezi chlapci a chlapy v gumácích a lovákách.

Z knihy jsem zas posbírala nějaké nové "střípky" do mozaiky mých znalostí o českém produkčním rybářství. Jsou tam například fotografie obrazů mně neznámého malíře, jež zobrazují výlovy rybníků. Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché výlov ani nafotit - a namalovat jej? To si vůbec nedovedu představit!

Kdo má rád atmosféru výlovů a historii českého rybářství, nechť si tuto knihu rozhodně opatří. Mě stála v antikvariátě 50,- Kč a bude mít v mé knihovně čestné místo.

47 23.10.2019

Kolik podobných příběhů se asi za 2. světové války událo? Kolik židovských rodin bylo násilně rozděleno, kolik lidí poníženo až na samé dno lidské důstojnosti? Kolik německých vojáků mělo války a propagandy záhy plné zuby a bylo by se raději vrátilo k rodinám? Kolik vysoce postavených důstojníků SS si myslelo, že si mohou dovolit všechno a tvrdohlavě bránili zrůdnou ideologii až do konce? Vytáhnout vězně-lékaře z koncentračního tábora kvůli přítomnosti u porodu sice asi nebylo běžné, i když i takové věci se jistě děly...

Závěr knihy také není běžný na tu dobu. Čtete, říkáte si, jak to s tím porodem a lékařem Samuelem dopadne, byli byste rádi, kdyby se zachránil... třeba v sobě sturmbannführer objeví zrnko lidskosti... sice to tak nevypadá, ale když lituje všechna vybombardovaná německá města a mrtvé německé civilisty, třeba přece jen... Samuel přežije – a nezachrání ho ani útěk, ani bandité v temných lesích po cestě do Prahy, ani sturmbannführer... jen to, že nikdo si nemůže dovolit všechno, všichni podléháme přírodním zákonům, i německý voják...

Kniha krásně ukazuje několik věcí, na něž se dnes zapomíná. Hitlerem se nechal zblbnout celý německý národ. A i když řada lidí po nějaké době poznala svůj tragický omyl, už nebylo cesty zpět. Jednotlivec nic nemohl změnit a čekal, až jej "osvobodí nepřítel", zkrátka až válka skončí z jakéhokoli důvodu. Ti nejuhlazenější, v uniformách bez poskvrnky, milující otcové rodin a pozorní manželé, zkrátka "dokonalí a slušní" muži se dopouštěli největších zvěrstev. Dovedli se z hloubi duše – a oprávněně – rozzlobit nad smrtí německých dětí po náletech spojenců, ale nikterak nelitovali děti "méněcenných národů" odvážené v transportech do koncentračních táborů - otrhané, špinavé, hladové, vyděšené a samotné, bez rodičovského pohlazení a laskavého slova. Tento hrůzný kontrast najdeme na více místech knihy. A pak tu bylo obyčejné, neokázalé lidství. Pár týdnů práce pro někoho, kdo upadl v nemilost. Kousek chleba podstrčený do transportu. Pomoc raněnému ve vězenském oblečení. Hrdinové, kteří se báli být hrdiny, ale přesto pomohli. Leckdy byli většími hrdiny, než hrdinové se zbraněmi. Vždyť i maličkost může zachránit život, dát kapku naděje...

Celý děj je zasazen do tu poklidné, tu unavené, tu nervózní atmosféry po cestě k hranicím protektorátu. Je léto, zraje kukuřice, slunečnicová pole září do dálky, obloha se modrá, sluníčko žhne... do toho žízeň, prach, hluk, jak německé kolony táhnou na východ, v naději na vítězství na ruské frontě... a obavy z policie, vyzrazení, banditů... lasičky schované v křoví :-))). Víc nevyzradím, přečtěte si to!

47 12.09.2019

Známky mám ráda, i když svoji sbírku, budovanou od dětských let, udržuji spíše z nostalgie a jen málokdy do ní doplním nějakou novou známku. A vzácnosti, jako měli ve sbírce Hans Klein a další významní filatelisté, v mojí sbírce samozřejmě nejsou. I když po vzácné známce ani netoužím (asi proto, že zapomínám a ztrácím věci :-)), kniha se mi líbila. Příběh známky byl, pravda, dost zamotaný, takže jsem se občas ztrácela v tom, kdo komu vlastně tu jedinou pravou známku prodal, nakonec ale vše do sebe zapadne. Obdivuji taky, že si autor dal práci, aby o záležitosti, která se týkala soukromí jeho otce, napsal knihu.

Trochu mě mrzí, že některé dějové linky nebyly víc rozvinuty. Je pochopitelné, že pro B. Kleina jakožto Holanďana by bylo obtížné zjišťovat, jaké byly další osudy Antonína Havlíčka, zda Jaroslav Lešetický nebo někdo jiný nepřišly na to, že známky, které měli skončit v kotli, byly nabídnuty k prodeji atd. Možná stačilo přidat nějaký doslov zpracovaný někým z českých filatelistů. I když na druhé straně by pak možná už kniha nevyšla, čerstvé informace totiž rychle zastarávají. V roce 2019 totiž významný filatelista, padělatel a podvodník Ludvík Pytlíček, jehož jméno figuruje aspoň na polovině stránek knihy, umírá. A dle toho, co se mi podařilo zjistit, nebyl za držení kradené známky nijak potrestán, tj. byl osvobozen a ještě stihl svoji sbírku známek rozprodat. Jenom si těch milionů už moc neužil...

46 08.08.2024

Vlastně nevím, jakou představu jsem o knize měla, ale rozhodně byla dost jiná, než to, co jsem nakonec dostala. No ale mohlo mě napadnout hned, že půjde tak trochu o pohádku – kocour a zachraňovat knihy, hmmm? :-)

Přesto se mně příběh líbil, dobře se četl a ať je vám 10, 45 nebo třeba 99, myslím, že oceníte hned několik věcí: 1) celou knihou se prolíná láska autora ke knihám; ta spočívá nejen v jejich zachraňování, ale i vybraných citátech, odkazech na díla světových autorů; 2) děj je napínavý, ale vše nakonec skončí dobře – prostě jako v pohádce; 3) exotické prostředí Japonska, byť tu prbleskuje hlavně v detailech. Mně se navíc moc líbila obálka a to, že kniha se snaží probudit to dobré, co v každém z nás dřímá.

46 03.08.2024

Pro všechny milovníky jihočeské krajiny i jiných zákoutí naší vlasti. Krásné vzpomínky na něco, co už není a nebude. Přesto si každý z nás nosí v srdci krajinu svého dětství, svůj malý kousek ráje. Přejme si, aby to tak měly i příští generace. Věřím, že dokud dokážeme Stehlíkovým veršům porozumět, dokud rozechvějí struny našeho srdce, nejsme na tom tak zle. Vzpomeňme si na ně, až nám někdo bude tvrdit, že naše líbezná krajina potřebuje novou dálnici, jadernou elektrárnu, montovnu nebo jiné znamení "pokroku". Možná je to důležité – ale ne tak důležité, jako večery vodou vonící, kvetoucí lípa plná bzučících včel, zpěv skřivánka...

46 18.07.2024

Musím říct, že kniha Pavla Kosatíka "Emil Běžec" se mně líbila víc, přestože jde o klasickou biografii, nikoli adaptaci podle filmového scénáře. V knize "Zátopek" jsou momenty, ve kterých je Emil vykreslen jako podivín, sobec nebo někdo hodný podobně nelichotivého označení – a čtenář moc nezná kontext, pokud se o Zátopka nezajímal již dříve. Kosatík naproti tomu sleduje vývoj našeho vrcholového sportovce od dětství a i když se nevyhýbá žádným, ani stinným stránkám Emilovy osobnosti, je smířlivější, řekněme, že má Zátopka jako osobnost rád. Kniha "Zátopek" více zdůrazňuje protiklady, asi se bude více líbit čtenářům, kteří jsou zvyklí na dramatičtější děj. Ráda jsem si ji přečetla, ale v tomto případě nebudu mít problém poslat ji dál do nějakého dobročinného bazaru :-).

46 10.07.2024

Nečetlo se to špatně, ale čekala jsem víc. Hodně jsem se těšila na prostředí řeky a s ním spjaté postavy. Asi bylo chybou představovat si podobnou idylu, jako líčení života lidí u nás na Vltavě či na Sázavě.

Všechny postavy mi připadaly dost potrhlé, to bych ještě skousla, ale některé byly potrhlé takovým hodně nelogickým a pro mě málo uvěřitelným způsobem. No ale říkala jsem si, že to je Británie :-).

Trvalo mi víc jak půlku knihy, než jsem si hrdinům utvořila nějaký vztah. Tedy s výjimkou Marty a zejména Tildy – ty mi byly sympatické od začátku a Tildiným hláškám jsem se občas nahlas zasmála. Např. ve starožitnictví (str. 85): "Nesnáším velmi staré hračky," nechala se slyšet Tilda. "Ty můžou vyhovovat leda velmi starým dětem."

Podobně jako mnohé ostatní čtenáře i mně dost vadil zcela otevřený konec. Další osudy většiny postav byly alespoň nějak naznačeny, byť z mého pohledu byly smutné, znamenalo to skoro u všech rozloučení s řekou. Ale v závěru se to podivně zvrtlo. Možná chtěla autorka čtenáři poskytnout víc prostoru pro jeho fantazii, možnost zůstat na řece alespoň pro některé postavy, byť závěr zaváněl spíše tragédií než nějakým happy endem.

Knížku jsem si přečetla ráda, ale vracet se k ní nebudu a pošlu ji dál.

46 29.08.2020

Za mě trochu zklamání, rozhodně jsem čekala víc. Na první pohled se mi líbila obálka i grafické zpracování, cestopisy mám ráda a letmé nahlédnutí do obsahu slibovalo, že by to mohla být fajn volba pro novou knihu v rámci letošní Čtenářské výzvy.

Jako první mě zarazilo obrovské množství překlepů, gramatických a pravopisných chyb - chybějící čárky v souvětích, záměny předložek "s" a "z", špatné skloňování zájmena "ona" a další věci z jazyka českého pro základní školy. Tím spíše, že kniha vyšla ve známém nakladatelství, kde bych předpokládala kvalitní jazykové redaktory... sem tam se chybička vloudit může, ale tady je toho tolik, že na to padla jedna hvězda.

A ta druhá? Mám ráda cestovatelské knihy, v nichž cestovatel projevuje alespoň elementární dávku úcty ke kulturám a národům, které navštěvuje, i když se mu některé zvyky nemusí líbit, ba může je dokonce kritizovat. Tady mi připadalo, že pro naše dva cestovatele je nejdůležitější, kde koupí levně vodku, SIM kartu s daty a benzín. Sice se setkávají s místními lidmi, kteří jim v různých náročných situacích, ale zjednodušeně řečeno, kdo jim pomůže, je fajn, dají mu nálepku a nějaké tretky, naopak vojáci nebo policajti, co je zastaví, jsou u nich debilové. Asi nikdo není nadšený, když při cestách do exotických zemí musí vybalit celý batoh nebo kufr auta, ale tak to prostě je a nemá smysl se nad tím rozčilovat. A z popisu cestování po Rusku byl patrný dost velký despekt vůči této zemí – pak nechápu, proč tam vůbec jeli.

Takové to "my jsme borci, kdo je víc", mně prostě vadí. Přitom cestovatelský výkon, to jak Daniel dokázal na autě spoustu věcí sám opravit, i odvaha vydat se ve škodovce 100 tak daleko, skutečně zaslouží obdiv. Stejně tak schopnost o vše se cestou postarat (i když občas mi oba cestovatelé připadali trochu rozmazlení svými nároky na jídlo). Ale trochu víc skromnosti by knize určitě neuškodilo. Taky mě vytáčelo neustálé líčení toho, jak všude kupovali vodku a když ji náhodou nesehnali, byli pěkně naštvaní. Cestou vypili 30 litrů, tj. půl litru denně - připadalo by mi to moc, i kdyby jedním z cestovatelů nebyla žena. Myslím, že dr. Karel Nešpor by řekl, že už byli závislí na alkoholu a že možná i proto byli pořád vysmátí :-). Ano, dobrá nálada je fajn, překážky se tak lépe zvládnou, ale co je moc, to je příliš. Vzpomínám na různé cesty u nás i v zahraničí, v horku i zimě, pěšky, vlakem i autem. Alkohol "na dezinfekci" byl samozřejmostí, ale to, co měli naši dva cestovatelé na den, nám při třech až pěti lidech stačilo tak na týden. A taky by nás nenapadlo tahat s sebou do Ruska dron a divit se, že nás kvůli němu někdo zastavuje na hranicích, natož nechávat cenné věci bez dozoru na parkovišti, byť jen 10 m od nás. Na druhé straně ovšem musím ocenit, že se i o vylíčení těchto přešlapů cestovatelé podělili :-).

Když to shrnu - pro někoho, kdo by se chtěl vydat do zemí bývalého SSSR a Mongolska určitě užitečné, jistě jsou tam informace, které v průvodcích nenajdete, ale samozřejmě je potřeba mít i další zdroje informací. Pro pobavení taky fajn, ale pokud čekáte něco hlubšího, nějakou literární hodnotu – tak to tady bohužel nenajdete. Jedna z mála knih, kterou po zakoupení za plnou cenu v knihkupectví po přečtení pošlu dál.

46 19.04.2020

Místy trochu spletité, jako ostatně všechny knížky z této cestovatelské řady. Příhody našich dobře známých cestovatelů se prolínají s tím, co si přečetli v průvodci a pak si to vyprávěli mezi sebou, obvykle s trochou nadsázky. Místy pak můžeme jen hádat, co skutečně patří k reáliím dané země – v tomto případě Mexika a Guatemaly. Roli zde samozřejmě hraje i to, že jde o země pro nás hodně exotické, zrovna tak exotická a málo známá je pro nás jejich historie. A v této všehochuti se ještě tu a tam objeví nějaké vyprávění lidí, s nimiž se naši cestovatelé potkávají... někdy teda jde spíše o posuňčinu, jazyková bariéra zde byla dost výrazná :-).

Přiznám se, že na těchto humorem sršících knihách mám nejraději pasáže – krátké a vzácné – které jsou vážné. Kde si autor přestane utahovat ze sebe a svých spolucestujících a svěří se s něčím, co jej vzalo za srdce. Zde to byl okamžik s holčičkou v chudé vesnici, která cestovatele obdařila nádherným čistým úsměvem poté, co dostala jako dárek tužku, v dotyčné vsi věc sice známou, ale nesmírně vzácnou.

Knížku doporučuji nejen těm, kdo by se jednou do Mexika či Guatemaly chtěli podívat, ale i těm, kdo vědí, že tam určitě nepojedou (při čtení některých pasáží možná ani nebudou litovat – tohle jsou totiž destinace pro opravdové dobrodruhy :-)).

46 04.04.2020

Minulý týden jsem cestovala přes Č. Budějovice a nádražní knihovna byla jako obvykle dost probraná. Dvě knížky jsem tam dala, dvě si za ně vybrala, neb jsem měla pocit, že jedna mi na dovolenou stačit nebude. Až v dalším vlaku jsem se pořádně podívala, co jsem si odnesla - a hele, to už jsem přece četla! Jenže jsem si nezapamatovala název. Bylo to asi v době krátce předtím, než jsem se registrovala na DK, a ten název jsem zapomněla tak rychle (asi proto, že mi ke knize moc neseděl), že jsem nebyla schopná knížku v DK dodatečně vyhledat, ohodnotit a okomentovat.

Co si tedy pamatuji z knížky po téměř dvou letech? Byla pro mě překvapivá. Kdybych ji měla zařadit do nějaké kategorie, asi by to byl budovatelský román, což asi většinu potenciálních čtenářů spolehlivě odradí :-). Jenže pokud byste čekali, podobně jako já, že knížka bude oslavou toho, jak se na sibiřských řekách stavěly přehrady, všechno od A do Z se krásně dařilo, lidé byli usměvaví a rozradostnění, tak jste úplně vedle. Naopak, v knize najdete pořádnou dávku kritiky.

Jak je uvedeno v anotaci, kritika se týká mimo jiné protekčních dětí – absolventů středních škol, kterým se pořádně nic nechce, nemají žádné hluboké zájmy a jen přemýšlejí, jak si na celý život zajistit "teplé" místečko s vysokými příjmy. Nejlíp vystudovat vysokou školu, na kterou se snadno dostanou a při studiu se nepředřou. Jako bych slyšela některé své spoužáky z gymnázia... a ještě spíše mnohé dnešní studenty – někdy mě až mrazí z toho, jak mají mladí lidé naplánovanou svoji kariéru hlavně s ohledem na finanční výnosnost celého "podniku"...

Problematika začlenění mladých lidí do společnosti, jejich studium či práce, touha něco dosáhnout a podílet se na něčem větším, na něčem, co nás přesahuje, je sice důležitou součástí knihy, ale stojí trochu v pozadí – objevuje se v úvahách hlavního hrdiny a v jeho korespondenci s bývalým spolužákem. Hlavní hrdina se po střední škole rozhodne odjet z Moskvy na Sibiř a nechat se zaměstnat na stavbě některé přehradní nádrže, které v 50. a 60. letech minulého století rostly jako houby po dešti. Nakonec řízením osudu skončí v Irkutsku na stavbě tamní přehrady - jen si to představte, osmnáctiletý mladík, stovky kilometrů od rodiny, na místě, kde nikoho nezná, nemá s sebou téměř žádné peníze ani vybavení. Práce je extrémně náročná pro každého, natož pro absolventa školy, který nikdy fyzicky těžkou práci nevykonával. Popisuje příšerné podmínky stavby, jak se kvůli "soutěžení" a plnění plánů odbývala bezpečnostní pravidla, jak na to občas někdo doplatil i životem (a zcela jistě by se tomu dalo předejít), v jakých podmínkách byli lidé ubytováni, co dostávali k jídlu... . Ovoce bylo například nedostupný luxus, utkvělo mi v paměti, jak se autor vydal jednoho dne do města, koupil si tam kilo nebo dvě jablek, která v těch podmínkách stála strašné peníze, ale prostě po nich už jeho tělo zoufale volalo. Tedy celkově podmínky podstatně horší než mají např. dnes u nás vězni (včetně pachatelů nejhorších zločinů)... přesto se ti lidé nerozutekli domů (a mohli, byli tam dobrovolně), vzájemně se hecovali a přes všechny problémy se nakonec podařilo přehradu dokončit. Že se tomu nedá věřit? Nezapomínejme, že v té době měla většina lidí na stavbě pracujících zkušenost s něčím mnohem horším – 2. světovou válkou – která se bolestně dotýkala i dětí.

Je možné, že ve skutečnosti byly podmínky ještě horší, než autor popisuje. Každopádně ale i to, co napsal, je dost drsná, byť nepřímá kritika poměrů v tehdejším Sovětském svazu. Zajímavé tedy je, že kniha mohla vyjít. Nevím ovšem, jaký měla v SSSR náklad. U nás jen 8 tis. výtisků a zjevně se její vliv nijak neprojevil, tj. nikdo nesměl pochybovat, jak dobře je o všechny pracující v Sovětském svazu postaráno.

I když leckdo by asi prohlásil, že kniha je poplatná své době/režimu (já se přiznám, že už na to začínám být alergická – jako kdyby všechny v jiných dobách a režimech nevznikaly knihy, jež budou budoucím generacím v lepším případě vzbuzovat pobavený úsměv na tváři, v horším případě rozhořčení), je dobré se na ni podívat trochu s odstupem. Pak tam najdeme věci platné v každé době – třeba to, že když se lidé pro věc nadchnou, zvládnou jakékoli překážky a dílo se podaří. I to, že ono nádherné, ve své době opěvované dílo, se o několik desítek let později může stát terčem kritiky, ale že lidstvo je stejně nepoučitelné a vymyslí něco jiného v podobném duchu. Ano, megapřehrady jsou dnes kritizovány (i když při hrozbě povodní se k nim část veřejnosti opět přiklání), ale zároveň lidé vymýšlejí různá jiná technická řešení problémů, z nichž jde nejen ekologům, ale i soudně uvažujícím lidem hlava kolem. Zkrátka, i když nás zasáhne nadšení, měli bychom vždy nechat aspoň malinký prostor pro onen neklidný vnitřní hlas, který říká "A vážně to bude tak skvělé?" Třeba bychom se pak vyhnuli tomu, že narovnáme koryta řek a za padesát let budeme s obrovskými náklady obnovovat původní meandry...

46 23.11.2019

Útlá, ale moc milá knížka. Ladislav Stehlík v ní vzpomíná na svoje patnáctileté působení v roli učitele v obci Myslív na Klatovsku. Líbil se mi jeho jemný, nevtíravý humor, s nímž píše o svých sousedech, bavilo mě číst o tom, že ve 30. ltech 20. století do obce nejezdil autobus a i starosta musel do Klatov vzdálených 20 km pěkně po svých. Popisy krajiny, vztahů, dění v obci... měl to tam rád a z knihy je to vidět.

Dnes si to nedovedeme představit, ale ta doba měla svoje kouzlo... prostě na některé věci člověk potřeboval půl dne a mohl jít a přemýšlet... dnes za půlden musíte stihnout nejen 20 km do Klatov, ale třeba i do Prahy a zpět a ještě něco cestou vyřídit v Plzni... honíme se jako blázni – a za čím vlastně? Stehlíkovy knihy dávají příležitost na chvíli se zastavit – a ani tato není výjimkou. Asi nejvíc mě ale nadchly nádherné ilustrace. Jsou detailně propracované, asi kresba tužkou, aspoň tak to vypadá. V Zemi zamyšlené jsou kresby hrubší a schematičtější, vypadá to na uhel, je to hezké, ale přece jen na detaily nevhodné – taky se o ně autor nepokoušel.

"Můj Myslív" byla asi moje letošní nejlepší koupě z antikvariátu – nemyslím tím cenu, byť ani ta nebyla vysoká, ale obsah.

46 13.10.2019

Nečekala bych, že mě tato kniha, kterou jsem získala zdarma coby výtisk vyřazený z obecní knihovny, tolik chytne za srdce. Tváří se tak obyčejně... a přitom je to skrytý poklad, obsahující spoustu cenných poselství. Například to, že někdy se v životě dostaneme do situace, kterou bychom si sami nevybrali, ale nakonec od základu změní náš život takovým způsobem, že jsme za to hluboce vděčni.

To je i případ Anděly a Jana. Jejich tělesná postižení jsou vážná a nepřehlédnutelná, ale nakonec zjistíme, že mnohem větším omezením než tělesný stav je pro ně jejich nitro. Zejména pro Jana – zdá se, že touží po svém klidu, svých knihách, bojí se změn a nikdy nevyleze ze své ulity. V podstatě se bojí toho, že na něj bude příliš vidět, lidé o něm budou mluvit, ukazovat si na něj, vysmívat se... nakonec zjišťuje, že těch, kdo to dělají, zas kolem sebe tolik nemá.

Anděla je neřízená střela, živelná a bezprostřední. Svoji lásku projevuje tak, jak umí. Především pro své milované vykoná obrovskou spoustu práce, a to prosím s pouhou jednou rukou, protože druhou nemá. Byla by si ráda i povídala, jen tak, o všedních starostech, což se jí s mlčenlivým a do sebe zahloubaným Janem příliš nedaří. Není to žádná intelektuálka, ale i Jan uznává, že její postoje jsou prosyceny životní moudrostí. Proč o něčem jen číst? Proč to rovnou neudělat?

Mladou dvojici opouštíme ve chvíli, kdy jejich společný život získává pevný řád a je protkán jemnou radostí. Mají k tomu dobrý důvod, a vlastně ne jen jeden! Netuším, zda je příběh smyšlený, anebo předlohou byla skutečná dvojice. Každopádně z počátečních rozpaků a konfliktů vzniklo něco moc hezkého. Vlastně se udál malý zázrak.

Někdy má člověk všechny přepoklady být šťastný – je krásný, zdravý a úspěšný – a přesto štastný není. Příliš mnoho možností někdy vede k neschopnosti rozhodnout se a u rozhodnutí vydržet. Když nám všechno štěstí spadne samo do klína, nemusíme se snažit je sami vytvářet. Na začátku dvojice připomíná pár z pohádky... a pak se to pokazí, snad natruc všem skvělým předokladům... protože proč si nenajít ještě někoho lepšího?

Někdy je dobré nemít příliš mnoho možností, tak jako Anděla a Jan...

...ani mnohé skvělé knihy bych nepřečetla, kdyby toho v polici v nádražní knihovně bylo víc na výběr :-).

46 02.10.2019

Napínavé od začátku až do konce, nemohla jsem se odtrhnout, a to i přesto, že děj je poměrně spletitý a nabitý postavami. Román vlastně nemá hlavního hrdinu, je v něm hned několik důležitých postav, jimž autorka věnuje větší pozornost, popisuje jejich dětství, životní osudy... a u některých i hořký konec.

Trochu mě mrzí, že na konci knihy se již nepíše o tom, kam se poděli Jiřík Bezejmenec a jeho žena Ofka, ale kdoví, možná se ještě objeví v posledním dílu trilogie. Taky bych uvítala nějakou předmluvu nebo závěrečné shrnutí autorky, z níž by bylo jasné, o kterých postavách historikové vědí, že existovaly, a které jsou vymyšlené pro oživení děje. Zatímco k příslušníkům vyšší šlechty a dalším významným osobnostem (J. Krčín a další) existuje dostatek věrohodných informací, takže v tomto směru se autorka mohla držet historických faktů, o nižší šlechtě již tolik informací není, tím méně pak o poddaných. Není divu, že např. osobnost Jakuba Kubaty, vůdce selské vzpoury, je dodnes opředena tajemstvím, nebo že paní Eliška Kořenská, zde vylíčená jako žena soucitná a spravedlivá, která poskytuje azyl chudým, je jinde popisována jako ztělesnění zla (i když pokud je pravda, že měla "pifku" na J. Krčína, mocného třeboňského regenta, který dovedl zaonačit i "úpravu" informací ve svůj prospěch, asi takové rozporuplné hodnocení její osoby nepřekvapuje).

Samostatnou kapitolou je J. Krčín, který je vylíčen takřka jako netvor. Četla jsem o něm více knih, ale tato je asi nejkritičtější. Těžko říct, kde je pravda. Ovšem nezapomeňme, že to byl člověk Rožmberky velmi vážený, protože přinášel spoustu peněz do jejich pokladen. A jeho dílo – rybníky, rybniční náhony a další stavby - se z velké části zachovalo dodnes. Krčín měl tudíž mocné ochránce, kteří jistě zdůrazňovali hlavně jeho kladné stránky, a to i sami kvůli sobě. Dnes už se člověku jaksi nechce věřit, že by někdo, kdo vytvořil tolik krásy, mohl být tak zlý... Jenže skutečnou pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme...

46 24.09.2019

Moje první kniha o této problematice. Možná, že existují lepší, tady mě dost rozčilovat nepříliš kvalitní překlad, ale každopádně je to dobrý a detailní přehled o tom, jak nám počítače, mobily (zvláště pak ty "chytré"), tablety a další podobné vynálezy zasahují do života.

Možná, že někomu mohou mnohá tvrzení, která se v knize objevují, připadat přehnaná. Autor však odkazuje na původní zdroje informací, takže kdo má zájem, může si dohledat primární data. Pravda, bylo by to asi dost časově náročné, protože většina pramenů, na něž autor odkazuje, zřejmě není na internetu volně dostupná a lze se k nim dostat pouze přes veřejné knihovny ve větších městech či velké předplacené databáze, např. na univerzitách. Ale možnost nahlédnout do původních pramenů tu je.

Osobně patřím spíše ke konzervativnější skupině, tedy mobil mám jen "klasický" a na počítači trávím čas především pracovně, protože prostě v mém povolání to jinak nejde. Bohužel jsem nucena dost věci dohledávat i na internetu, což je asi ten největší "mor". A tak vidím, co to se mnou dělá – vůbec nic dobrého. Řeknu to otevřeně – z počítačů a internetu se blbne. A hodně. To je moje osobní zkušenost, knížka pana Spitzera mi ji jen potvrdila. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla mít ještě další digitální média. Pár dní bez počítače je pro mě jedna z nejúžasnějších věcí. A vůbec nechápu to obrovské nadšení pro zavádění digitální techniky do škol, či dokonce školek a jiných zařízení pro nejmenší děti. Copak zodpovědné osoby samy na sobě nepozorují, jaký negativní vliv digitální média mají? I když možná už jsou tito lidé v takové fázi rozkladu kritického myšlení (či myšlení vůbec), že ze svých zkušeností nedovedou nic vyvodit...

Jedna dobrá zpráva na závěr – čtení knížek, aspoň těch "klasických, dovede negativní vliv digitální techniky do jisté míry zvrátit. Není to jen tím, že pak nemůžete internetu nebo smartphonu věnovat tolik času. Čtením knih se posiluje paměť, představivost, soustředění, vyjadřovací schopnosti a další dovednosti. Vyzkoušela jsem to sama na sobě a funguje to naprosto skvěle! A dokonce mám pocit, že nejlíp fungují ty knihy, které mě na první pohled nezaujmou :-). Tak hrr na ně! :-)

46 18.09.2019

Knížku jsem našla mezi tituly vyřazenými z obecní knihovny. Obálka (mám vydání z roku 1991) mi byla povědomá a byla jsem přesvědčena, že jsem knihu kdysi dávno, snad během gymnaziálních let, měla vypůjčenou... no, možná měla, ale nejspíš jsem ji vrátila nepřečtenou. Nic z textu mi nebylo povědomé, tím víc mě tato celkem útlá knížka mile překvapila.

Můžete ji číst různým způsobem. Jako poutavý, dobrodružný cestopis do nejzapadlejších končin světa a k jeho lidem. Nebo jako historický román. Obojím je kniha ovšem jen na povrchu. Můžete se na ni dívat jako na soubor úvah o povaze a poslání lidstva. Nebo jako putování do vlastního nitra... Je to od každého kousek a ještě něco navíc. Nesmírně inspirativní kniha s otevřeným koncem, která Vám nedá spát...

46 27.08.2019

Jiří nenašel po maturitě práci a když se mu naskytla pracovní příležitost v zámoří, využil jí. To vypadá jako docela běžný příběh našich dnů, že? Ale nenechte se mýlit, stalo se před více než 100 lety, pár měsíců před začátkem 1. světové války.

Jiří pluje na Labrador mezi Eskymáky, kde bude mít na starosti obchodní stanici. Bez zkušeností se severskými končinami, bez pořádného vybavení a s omezenou možností komunikace se svojí rodinou v Čechách. Přesto si nestěžuje – bere vše tak, jak to přichází, a učí se všemu, co je potřeba. Nedělá ze sebe žádného borce, ale snaží se začlenit do života obchodních stanic, kam je vyslán, a být tam co nejvíc platný. Vychází dobře s bílými osadníky i s Eskymáky, na každé stanici najde řadu přátel.

Život na severu, daleko od válečných hrůz, plyne celkem poklidně, pokud nepočítáme nástrahy drsné severské přírody. I sem sice doléhají ozvěny války v podobě omezení v zásobování a dopravě pošty, ale osadníci si pomáhají lovem (v prvním případě) a trpělivostí (v druhém případě). Pohroma přichází na osady v závěru knihy... Krátce nato se Jiří, již po válce, musí vrátit domů.

Kniha si mě získala svou neokázalostí. Vyzařuje z ní notná dávka pokory, a to i přesto, že autor ji napsal o pěknou řádku let po návratu z Labradoru. Je vidět, že si na tu dobu uchoval hezké vzpomínky. Leckdo by na jeho místě by je prodal atraktivněji, jako "dobrodružství". A kniha vlastně líčí dobrodružství na každé stránce, ale autor nám to vše představuje jako všední život.

Je to nejspíš jediná kniha, kterou Jiří Jaeger napsal. Nepodařilo se mi zjistit, čím se zabýval po návratu, ale spisovatelem nebyl. Nečekejte tudíž žádný literární skvost, místy je styl malinko kostrbatý, ale knize to neubírá na čtivosti a dokumentární hodnotě. Všem milovníkům severských končin rozhodně doporučuji!

46 15.07.2019

Moje první kniha od autora – a určitě ne poslední. Obdivuju autorovu schopnost propojit poznatky fyziky a biologie s vlastní fantazií, a to do té míry, že člověk chvílemi neví, co je ještě pravda a co románová fabulace.

Michael Beard je po mnoha stránkách osobnost zavrženíhodná (sukničkář, který každou ženu využije a odhodí, člověk, který těží z práce mladších kolegů, požitkář libující si ve velkých porcích dobrého jídla atd.), přesto je obtížné alespoň občas se s ním neztotožnit nebo pro něj nenajít alespoň kousek pochopení. Vždyť kdo z nás je úplně bez chyby...

45 21.09.2024

Četla jsem trochu déle, zrovna v době, kdy vypadly každodenní cesty šalinou a 2x týdně vlakem. Vznikla tak asi týdenní přestávka, během níž jsem úspěšně zapomněla, co je která postava zač a musela jsem občas zalistovat na začátek knihy. Škoda, jinak bych si asi knihu více vychutnala. Ale i tak se mi líbila.

Hvězdicový ostrov neboli Stjernoy je takový malý svět se vším všudy – lidé se rodí a umírají, pracují, zamilovávají se, žení se či vdávají, vychovávají děti, chodí do kostela. To vše v pro nás exotickém prostředí, kde fičí vítr od moře, kde půda je samý kámen, kde se pasou ovce a kde do školi vozí děti statný převozník na lodi. Občas na vás dýchne trochu tajemna až nadpřirozena (jak jen ten darebák Leo může všechno vědět?), občas se zasmějete úvahám a hláškám některých hrdinů. A třeba si taky řeknete: Ach, to byly časy – žádný mobil, televize, internet. Děti měly doma jednu knihu, stránky si půjčovaly mezi sebou (dnešní děti mají všechno a ještě mnohem víc – a přesto se nudí). Pěkná kniha, pro milovníky severu a starých časů doporučuji! :-)

45 21.09.2024

Konečně dočteno. Není to úplně jednoduché čtení, protože je protkáno mnoha britskými (ale třeba i francouzskými a německými reáliemi), z nichž mnohé běžný čtenář nezná. Například se zde setkáváme se jmény méně známých britských autorů jako Sigfried Sasoon či Wilfried Owen, s nimiž Graves bojoval v 1. světové válce, dobře je znal, mluvil s nimi (zejména se Siegfriedem) o své a jejich tvorbě... samozřejmě když ji neznáte, lecos Vám unikne, tak jako mně. A stránky této knihy se různými významnými osobnostmi jen hemží.

Odhlédneme-li od toho, že by bylo dobré se před nebo během knihy dovzdělat (a že k tomu vždy není příležitost nebo chuť), pak je to knížka, která poklidně plyne, najdete v ní suchý anglický humor a schopnost brát věci tak, jak postupně přicházejí. Ať jsou to válečná léta a s nimi spojené plížení na průzkum k nepříteli, bojová zranění, úmrtí spolubojovníků, zima a hlad v zákopech, anebo "normální život" po válce, v době hospodářské krize, kdy rozhodně nebylo jednoduché uživit sebe a rodinu. Ač knížka vypadá jako velmi otevřená – autor popisuje své vztahy k členům rodiny i přátelům, a to od útlého dětství až po léta 1. světové válce – počítejte s tím, že je to jeho sice osobní, ale subjektivní zpověď. Z knížky jsem měla pocit, že Robert Graves byl správný chlap, ovšem když jsem pak narazila na jeho životopis na internetu, kde se píše o jeho milostných románcích a několika manželstvím, už mi takový nepřipadal. Každopádně kniha je i cenným dokumentem o stavu předválečné, válečné a poválečné společnosti (viz např. nevraživost vůči britským občanům, kteří měli německé příjmení).

45 29.08.2020