biblista komentáře u knih

Víte, odkud pochází úsloví „myju si na tím ruce“? Z Bible. A to z Nového zákona, a to z evangelií, a to z úst postavy římského místodržícího Judey Piláta. V dalším popíšu vlastní čtenářskou zkušenost s Biblí. Předesílám, že mi nejde o náboženství, ale o literaturu. O literaturu v tom nejlepším slova smyslu.
Je-li řeč o Bibli, je řeč o překladech. Jako první jsem dostal do ruky jehovistický překlad z angličtiny od spolužáka. Tehdy v 7. nebo v 8. třídě jsem se pustil do čtení bezhlavě a za tři měsíce jsem se pročetl až do jedné třetiny Bible ke knize zvané „První paralipomenon“. Tato značná část Starého zákona na mě zapůsobila svou básnivou obrazností a nelíčenou erotičností, a také obrazy lamp, svícnů a milování. Nejtrvalejší představa, která se mi vtiskla do paměti, je obraz zborcených chrámů ve spojitosti s izraelskými králi Saulem, Davidem a Šalamounem; doteď před sebou živě vidím povalené chrámové sloupy na kamenitých kopcích.
To dává smysl, protože historicky nejvýznamnějším faktem je, že malý národ Izraelitů mezi velmocemi staroorientálních despocií (Egyptem, Asyrskou říší, Babylonskou) a divokých pohanských kmenů (Kanaanců) vojensky neustále prohrával.
Do knihy jsem tedy k První paralipomenon vložil záložku a Bibli jsem odložil. Její prudká smyslnost mě zmátla a její obraznost světel, lamp a svícnů na mě silně zapůsobila. Z biblismů mi utkvěl výraz Kanaán. Vůbec ničemu nerozumíte, a přitom to na vás působí. Tak je to v pořádků. Po čase jsem se z neznalosti jiných, lepších a modernějších adaptací Písma (existují!) ponořil do Olbrachtova „Čtení z Biblí kralické“. Tím se mi dostal do ruky i převyprávěný Nový zákon, z něhož mi utkvělo sousloví Syn člověka. Pořád jsem se ptal sebe sama: „Syn člověka, Syn člověka, Syn člověka, co to asi znamená…“ To už jsem vyhlížel originál Nového zákona. Brzy přišel.
Díky obecní knihovně jsem se v neutrálnějším překladu Bible, pořízeném přímo z původních jazyků a zvaném ekumenický, konečně začetl do evangelií. Byl jsem dokonale zmaten. Očekával jsem přehledný výklad křesťanství o osobě Ježíše Krista a dostal jsem čtyři různé verze čehosi zaplněného nesouvislými scénami, postavami, událostmi a výroky, u nichž mi naprosto nebyla jasná návaznost, osnova či červená nit. Nu, byl jsem samouk vybavený metodou pokus - omyl. Co bych tedy poradil svému dřívějšímu já dnes? Jednoznačně „Parabibli“. Jako úvod do světa evangelií je tato svérázná aktualizační autorská adaptace skvělá. Ježíš jako český prezidentský kandidát? Proč ne? Čtenář se díky úryvkům seznámí i s výňatky přímo z evangelií. A o to jde: seznámit se, učinit vlastní zkušenost. Nespoléhat na všeobecné mínění nebo předsudky. Seznámit se s látkou Písma, protože v nás dodnes žije. Nejvíc v jazyce. Samozřejmě, některé obraty zastarávají a žijí víc v kulturních odkazech (rozsévač – van Gogh; prodat někoho za misku čočovice aj.). Jiné ale prokazují neutuchající životaschopnost. Viz ono úvodní alibistické pilátovské prohlášení ze scény procesu s Ježíšem Nazaretským, které se stalo nedílnou součástí mediálně-politického diskurzu.

Rada ke čtení Bible: je to soubor spisů, nikoli jednolitý text. Doporučuji začít Evangeliem podle Jana nebo Skutky apoštolskými (v jiném překladu Skutky apoštolů). Rozsahově i čtenářsky se to dá zvládnout a něco z toho mít. Následně si dejte samotný začátek Bible, ale pouze první dvě knihy (Genesis a Exodus). Pak přejděte ke knihám První a Druhé Samuelově (= vyprávění o králích Davidovi a Šalamounovi, Davidu a Goliášovi aj.). Můžete také zkusit Žalmy, ty jsou nejkrásnější v českém katolickém překladu (též zvaný liturgický) či v překladu básníka Václava Renče (titul Hlas Páně tříští cedry); jedná se o poezii. / Doporučený překlad: ekumenický (zkratka ČEP) nebo Bible21. Kvalitní je také Jeruzalémská bible (= název překladu) a český studijní překlad. / Doporučuji přistupovat k četbě oproštěně od všech předpokladů (hlavně soudy o náboženství zkuste ponechat stranou; budou vám bránit). Přeji hodně štěstí. :-)

Rada ke čtení Bible: je to soubor spisů, nikoli jednolitý text. Doporučuji začít Evangeliem podle Jana nebo Skutky apoštolskými (v jiném překladu Skutky apoštolů). Rozsahově i čtenářsky se to dá zvládnout a něco z toho mít. Následně si dejte samotný začátek Bible, ale pouze první dvě knihy (Genesis a Exodus). Pak přejděte ke knihám První a Druhé Samuelově (= vyprávění o králích Davidovi a Šalamounovi, Davidu a Goliášovi aj.). Můžete také zkusit Žalmy, ty jsou nejkrásnější v českém katolickém překladu (též zvaný liturgický) či v překladu básníka Václava Renče (titul Hlas Páně tříští cedry); jedná se o poezii. / Doporučený překlad: ekumenický (zkratka ČEP) nebo Bible21. Kvalitní je také Jeruzalémská bible (= název překladu) a český studijní překlad. / Doporučuji přistupovat k četbě oproštěně od všech předpokladů (hlavně soudy o náboženství zkuste ponechat stranou; budou vám bránit). Přeji hodně štěstí. :-)

4 27.01.2025

Víte, odkud pochází úsloví „myju si na tím ruce“? Z Bible. A to z Nového zákona, a to z evangelií, a to z úst postavy římského místodržícího Judey Piláta. V dalším popíšu vlastní čtenářskou zkušenost s Biblí. Předesílám, že mi nejde o náboženství, ale o literaturu. O literaturu v tom nejlepším slova smyslu.
Je-li řeč o Bibli, je řeč o překladech. Jako první jsem dostal do ruky jehovistický překlad z angličtiny od spolužáka. Tehdy v 7. nebo v 8. třídě jsem se pustil do čtení bezhlavě a za tři měsíce jsem se pročetl až do jedné třetiny Bible ke knize zvané „První paralipomenon“. Tato značná část Starého zákona na mě zapůsobila svou básnivou obrazností a nelíčenou erotičností, a také obrazy lamp, svícnů a milování. Nejtrvalejší představa, která se mi vtiskla do paměti, je obraz zborcených chrámů ve spojitosti s izraelskými králi Saulem, Davidem a Šalamounem; doteď před sebou živě vidím povalené chrámové sloupy na kamenitých kopcích.
To dává smysl, protože historicky nejvýznamnějším faktem je, že malý národ Izraelitů mezi velmocemi staroorientálních despocií (Egyptem, Asyrskou říší, Babylonskou) a divokých pohanských kmenů (Kanaanců) vojensky neustále prohrával.
Do knihy jsem tedy k První paralipomenon vložil záložku a Bibli jsem odložil. Její prudká smyslnost mě zmátla a její obraznost světel, lamp a svícnů na mě silně zapůsobila. Z biblismů mi utkvěl výraz Kanaán. Vůbec ničemu nerozumíte, a přitom to na vás působí. Tak je to v pořádků. Po čase jsem se z neznalosti jiných, lepších a modernějších adaptací Písma (existují!) ponořil do Olbrachtova „Čtení z Biblí kralické“. Tím se mi dostal do ruky i převyprávěný Nový zákon, z něhož mi utkvělo sousloví Syn člověka. Pořád jsem se ptal sebe sama: „Syn člověka, Syn člověka, Syn člověka, co to asi znamená…“ To už jsem vyhlížel originál Nového zákona. Brzy přišel.
Díky obecní knihovně jsem se v neutrálnějším překladu Bible, pořízeném přímo z původních jazyků a zvaném ekumenický, konečně začetl do evangelií. Byl jsem dokonale zmaten. Očekával jsem přehledný výklad křesťanství o osobě Ježíše Krista a dostal jsem čtyři různé verze čehosi zaplněného nesouvislými scénami, postavami, událostmi a výroky, u nichž mi naprosto nebyla jasná návaznost, osnova či červená nit. Nu, byl jsem samouk vybavený metodou pokus - omyl. Co bych tedy poradil svému dřívějšímu já dnes? Jednoznačně „Parabibli“. Jako úvod do světa evangelií je tato svérázná aktualizační autorská adaptace skvělá. Ježíš jako český prezidentský kandidát? Proč ne? Čtenář se díky úryvkům seznámí i s výňatky přímo z evangelií. A o to jde: seznámit se, učinit vlastní zkušenost. Nespoléhat na všeobecné mínění nebo předsudky. Seznámit se s látkou Písma, protože v nás dodnes žije. Nejvíc v jazyce. Samozřejmě, některé obraty zastarávají a žijí víc v kulturních odkazech (rozsévač – van Gogh; prodat někoho za misku čočovice aj.). Jiné ale prokazují neutuchající životaschopnost. Viz ono úvodní alibistické pilátovské prohlášení ze scény procesu s Ježíšem Nazaretským, které se stalo nedílnou součástí mediálně-politického diskurzu.

3 27.01.2025

Vynikající román z justičního prostředí, přeložený překladatelem Jména růže. Je tu soukromé i pracovní drama. Postava soudce Ballestriniho se potýká s nejedním dilematem. Závěr románu připomene "Chyťte Cartera" z roku 1971 (v hl. roli Michael Caine; bohužel knižní předloha nebyla přeložena). Ještě bych zdůraznil, že to není jen detektivka, nýbrž i psychologická sonda. Doupě hranostajů je jednoduše tak dobré, že jsem dostal chuť přečíst si i Případ Monte Cristo.

1 25.01.2025

Škoda, že do češtiny dosud nebylo přeloženo Erasmovo hlavní dílo, jímž se ve své době proslavil, totiž "Příručka křesťanského vojáka" ("Enchiridion militis Christiani", vydáno 1503).

Škoda, že do češtiny dosud nebylo přeloženo Erasmovo hlavní dílo, jímž se ve své době proslavil, totiž "Příručka křesťanského vojáka" ("Enchiridion militis Christiani", vydáno 1503).

Škoda, že do češtiny dosud nebylo přeloženo Erasmovo hlavní dílo, jímž se ve své době proslavil, totiž "Příručka křesťanského vojáka" ("Enchiridion militis Christiani", vydáno 1503).

Škoda, že do češtiny dosud nebylo přeloženo Erasmovo hlavní dílo, jímž se ve své době proslavil, totiž "Příručka křesťanského vojáka" ("Enchiridion militis Christiani", vydáno 1503).

Publikace tohoto rodu lze stěží hodnotit z pohledu konzumního čtenářství. Důležitá je reflexe, jmenovitě takového nekontrolovatelného fenoménu, jakým je žánr fantasy. A tuto reflexi autorka přináší. / Nejvíc mě zaujala autorčina averze k pojetí fantasy jako boje dobra a zla. Le Guinové na takovém přístupu vadí násilí a nabízí alternativní cestu. / Na Knihexu jsem dostal tip od překladatele na Le Guinové román Nespoutaní. Těším se. / Všichni se modlíme, aby se panu nakladateli podařilo přeložit a vydat klasiku žánru The Sword in the Stone od T. H. Whitea.

2 10.01.2025

Zajímavá je teze autorky, že Thomas Wolfe (neplést s Tomem Wolfem!) svým vlivem zkazil americkou literaturu. Pana Marcela Arbeita prosím o přeložení druhého O'Connorové románu "The Violent Bear It Away".

10.01.2025

Zpočátku jsem byl knihou nadšen, hojně jsem ji citoval na FB, některá místa jsem (s určitým nasazením) hltal. Nicméně nakonec mi z ní vychází jedna z nejprotivnějších próz, jakou jsem kdy četl. Dočetl jsem ji se skřípěním zubů, přímo mě rozhořčila. Vyobrazení prostitutek značně konvenční, akrobat detailem v pozadí. Autor popravující jednu postavu za druhou. Z postav mi kromě radikální-ho kněze byla nejsympatičtější malířka. Linka s truchlícími matkami po vojácích padlých ve Vietnamu se mi jeví zbytečná. Jistě, román o Dvojčatech, román o New Yorku. Ale potřebuje NY oslavovat? Potřebuje toto monstrměsto reklamu? Pokud, ano, Allenův Manhattan je lepší ódou. Pro Nenewyorčany to není. Tento McCann se řadí k prózám, které čím důležitější jsou pro autora, tím méně toho mohou nabídnout čtenáři. Několik skvělých pasáží na věci nic nemění. Autor honí moc zajíců najednou. / Možná si přečtu McCannovu kratší prózu o cikánce, zajímavý námět. To nejživotnější na tomto textu jsou Dvojčata (a malířka). Autor místy uplatňuje kompozici tříště, čímž se snaží vystihnout náš chaotický svět. Jako paralelu k postavě soudce Šalamona a NY vůbec nabízím Morgana Freemana ve „The Bonfire of the Vanities“. (Wolfeovu předlohu jsem nečetl.) / Něčím mi tento román připomíná Perecovu monstrprózu „Život – návod k použití“. Taktéž celkově sterilní. (Perec však aspoň dodržuje jednotu místa.) / K titulu jsem se dostal pod vlivem publikace „Jak číst literaturu jako profesor“.

07.01.2025

Zaujal mě motiv neznámého původu a úvodní synekdocha (trojúhelníčky; díky podcastu DidLit za pohnutí k četbě). Scéna, která mi utkvěla: výprava na ostrov. Svět příběhu kolem jezera je pouze načrtnut, ale v podstatě ano, vidíme ho. V textu jsem našel řadu spisovatelských chyb. Rytmus příběhu nekoresponduje se syntaxí. Autorka větné konstrukce málo variuje. Mytologie (motiv jezerní příšery apod.) se příliš nepovedla; je to nedostavěná silnice, fragment. Kniha je stylově rozkolísaná: literární, obrazné formulace se tlučou s převažujícím věcným slohem. Toto není projev zvládnutí více stylů, nýbrž stylového nesjednocení, ba elementární nejednotnosti. Jako by text nevěděl, kam chce patřit. Postavy neustále dáví, sexuální motivy se pouze hromadí. Není nakonec takový monotónní naturalismus otupující? / Jsem přesvědčen, že úhrnnou nepovedenost příběhu (jeho zpracování) lze přičíst na vrub podmínek, v nichž jsou čeští spisovatelé, překladatelé a redaktoři nuceni pracovat. Potřebujete se rozepsat, abyste začali psát dobře. Spisovatelem se člověk nerodí, ale stává. Kdybychom měli německé či francouzské podmínky, měli bychom i lepší texty. / Tři závěrečné poznámky: 1. Magnesia Literatura je opravdu cenou propagující literaturu, nikoli oceňující literární kvalitu. Snad to Cena literární kritiky napraví. 2. Nedávná anketa Respektu, v níž se „Jezero“ umístilo jako jeden z nej polistopadových titulů, ukazuje, že novináři možná rozumějí politice, nikoli však literatuře (bezpochyby jim na textu imponovaly zmínky o ruských okupantech). 3. Zakončím osobním doporučením: Nečtěte Bellovou, čtěte Bendovou. Nejlepší český prozaik současnosti. Od doby úmrtí Květy Legátové jistě.

7 29.12.2024

„Umět v dnešní době představit různým dětem čtení není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý." (7. kapitola) Není to důvod, aby se tabulkové platy (tzv. tarify) vyučujících, jmenovitě češtinářů konečně hnuly z místa? Argumentace politiků je vždy následující: "Tady máte balík peněz na odměny. Všechny zaplatit nemůžem. Financujte pracovité, líní ať utřou hubu." Má to jeden háček: Jak ředitel rozliší takzvaně pracovité pedagogy od pedagogů takzvaně líných? Ideální podhoubí pro růst klientelismu a korupce. Nemáte-li z čeho zaplatit lidi, nemůžete čelit civilizačním výzvám (povrchnost myšlení, roztěkanost, snížená empatie, rostoucí závislost na vnějších zdrojích, jako je Facebook, Google a nyní AI). Zpět ke knize: obsah je zásadní (např. soustředění jako předpoklad učení), překlad by však vyžadoval pečlivější redakci.

2 08.12.2024

Takovou poklonu, jakou autor v předmluvě skládá americkým středoškolským vyučujícím angličtiny, by si rád vyslechl nejeden český češtinář! Věděli jste, že v anglosaských zemích se na SŠ probírají pouze Shakespearovy tragédie, a ani jediná komedie? Zajímavé! Symbolika deště, no nevím. Doporučuji: kapitoly o okřídlených motivech z antiky (mj. v americké próze II. pol. 20. stol.) a ze Shakespearea (s řadou známých citátů, útěcha za nesehnatelného Hilského publikaci). Pasáže o Bibli jsou o něco méně důkladné, ale interpretace Hemingwayova Santiaga jako kristovské postavy je fascinující. Jinak upřednostňuji Fosterovu práci o románech. Je koncentrovanější.

08.12.2024

Výtečná kniha. Slyšeli jste někdy o tom, že literární text má cosi zvaného „tón“? Z esejů o literatuře na mě vesměs čiší žal, nepřekonatelná nostalgie, neboť svět knihy patří minulosti. Z Fosterovy knihy jsem takový neproduktivní pocit díky autorově vtipnosti neměl. Z toho usuzuji, že se jedná o výtečnou věc. Pro srovnání: titul jde víc do hloubky než „Jak číst literaturu jako profesor“ a odnesl jsem si z něj doporučení na celou řadu románových titulů (většina naštěstí přeložena).

08.12.2024

Nejlepší kniha o Bibli jako literárním díle, kterou znám. Přístupnější než Fryeovův opus Anatomie kritiky. Pokud by paní překladatelka přeložila i druhý díl (Words with Power), rád si ho koupím. Mnohá nedorozumění vznikají tím, že Bible je často čtena buď doslova, anebo (častěji) věcně: jako suchý, informativní text, zcela mimo jednotlivé literární formy (podobenství; mýtus; historická proizraelská kronika; evangelium aj.). (Něco obdobného se stalo Žáčkově básni pro sedmileté děti 'K čemu jsou holky na světě'. Místo chvály maminek režisér Klusák tuto veršovánku četl dospělácky jako manifest šovinismu.) Pozoruhodné je Fryovo rozlišení tří historických fázích jazyka (metaforická, metonymická a současná deskriptivní). Z tohoto posunu vznikají problémy. Ztrácíme smysl pro obraznost, náznakovost, druhé čtení a v důsledku toho legendistiku (některé pasáže evangelií) čteme jako realistický popis. "Bible je politická kniha plná metafor." Důležitá je také rétoričnost Písma. V mnoha pasážích převažuje apelativnost a persvaze, "Věřte", "Jednejte tak a tak". Samozřejmě hlavní literární postavou Starého zákona je Hospodin.

08.12.2024

V Anatomii kritiky začíná NF jednotkou poetického vyjádření, symbolem, a končí verbálním vesmírem, v němž se symbol stal monádou (jednotkou) prostupující všechny ostatní monády (jednotky). Frye proslul svou ironií. Podle Harolda Blooma (viz předmluva k Anatomii) pojímal NF literaturu jako kooperativní podnik, na němž se autoři spolupodílejí napříč historií, a přehlížel tak antagonismy v evropské literatuře (ty dobře viděli Longínos a Nietzsche). Celkově NF rozděluje veškerou literaturu do pěti modů: 1. mýty; 2. romance; 3. tragédie; 4. komedie (existují i prozaické, např. Dickens) a 5. ironická literatura. Otázka pro literární vědce: Jaký je ale rozdíl mezi vysokou a nízkou mimésí?

08.12.2024

Předkládám vlastní definici pedagogiky, pedagogického působení: Pedagogické působení je práce s kolektivem s cílem ho vzdělat.

06.12.2024

Úvod románu je značně asociativní.

06.12.2024