BlueMind18 komentáře u knih

(SPOILER) Jde o román, který se soustředí především na život a osud cirkusového umělce Václava Karase, který svůj život zasvětil cirkusu Humberto, byť souhrou osudu většinu svého profesního života nakonec strávil jako umělecký ředitel pražského varieté Humberto. Je zde popisován příběh několika generací spjatých profesně s cirkusem Humberto a předestřeno mezinárodní prostředí cirkusu jakožto svého druhu jedinečného uměleckého podniku. V románu je ale přítomno i mnoho nadčasových témat – např. těžkopádnost podniku, který se z důvodu stárnutí souboru i managementu příliš nikam neposouvá, protože zde chybí dravá energie mládí, neochota stáří předat včas žezlo mladé generaci; zde by se slušelo poznamenat, že současná doba s kultem mládí také není úplně nejlepším příkladem, ale téma touhy mladých po sebeprosazení a touha starých či starších po udržení moci či vlivu, je zkrátka věčné. Dalším tématem je předávání životních zkušeností nové generaci, formování mladých duší. Tak jako si Petr Berwitz vychovává Vaška Karase jako možného nástupce, vykřeše v něm jiskérku cirkusáka, která je ve Vaškovi možná již od počátku, tak o pár desetiletí později Vašek vychovává svou vnučku Lidušku pro uměleckou dráhu. Jde tedy o téma předávání odkazu, zkušenosti, formujícím vlivu starších na mladou generaci, i když postava Vaška či Lidušky, jsou zde vylíčeny v ideálních podobách tvárného mládí.

Osobně miluju cirkus a cirkusové umění. Nedokážu si představit cirkus bez drezury koní a vůbec zvířat, akrobatických kousků a klauna. Listopad je pro mě měsíc cirkusu, osvěžujícím závanem pro mě tak jiného světa. Knihu Eduarda Basse jsem sehnala v antikvatriátu s jedinečnými ilustracemi od Františka Tichého s rokem vydání 1942; snad jsem jej četla jako první, protože jsem musela prořezávat stránky. Ano, cirkus má mnoho nepřátel, i má bývalá kolegyně s nevolí hleděla na antikvariátní kousek této knihy od Eduarda Basse; podezřívám ji, že by ji jako zarytá a nadmíru citlivá veganka nejraději viděla na hořící hranici spolu s cirkusem a jeho drezurou zvířat. No, já naopak doufám, že cirkus přežije i v budoucnu. Knihu doporučuji, stejně jako seriál Cirkus Humberto, obojí je moje srdeční záležitost.

2 04.12.2024

Mně se kniha rozhodně líbila. Za mě velmi čtivá, zajímavá tématem, střet generací, to je věčné a asi i vděčné téma. Kdyby Sylvie byla opravdu feministka, napsala by stejnou knihu jako autorka a ne cancy jako Mimozemské přítelkyně (či co to bylo).

2 09.11.2024

(SPOILER) Autorka popisuje své dětství a dospívání v rodině manipulativních, fundamentalisticky nábožensky založených rodičů, z nichž jeden (otec) vykazuje velikášské, paranoidní rysy a je neustále v očekávání konce světa a druhý, matka, se snaží skutečnost deformovat tak, aby byla v souladu s tím, jak si to ten její pomatenec/manžel přeje a zároveň se snaží budit zdání, že vše je v nejlepším pořádku. Kdo se nedá přesvědčit o tom, že vše je v nejlepším pořádku, toho zřejmě posedl ďábel, takhle jednoduché to celé je. V této výsostně patologické dynamice povedený pár vychovává sedm dětí, které neposílá do školy, protože škola je dílo ďáblovo a vyznává domácí vzdělávání, jež spočívá v matlání různých bylinných tinktur, práci na šrotovišti a tak podobně. Ještě, že některé univerzity v USA přijímají i studenty z řad těch, kteří prošli domácím vzděláváním, což někdy může být docela velký průšvih, jak vidíme na případu Tary a jejích sourozenců. Důležité je, aby zájemce z řad domácích "vzdělanců" dosáhl potřebného počtu bodů v tzv. ACT testech. Tara (po druhém pokusu) potřebného počtu v ACT testu dosáhne, obdobně jako její dva další sourozenci, a otevírá se jí svět a nové příležitosti, zatímco další čtyři sourozenci zůstávají bez vzdělání a bez maturity, ekonomicky závislí na rodičích a ve spirále rodičovské patologie, do níž si vnáší ještě patologii svou, což je především případ Tařina násilnického bratra, manipulátora obdobného ražení jako povedení rodičové.

Ano, leckdo může spatřovat jistou nelogičnost v mentalitě rodičovského páru, kdy základní vzdělávání a střední vzdělávání je dílo ďáblovo, ale na vysokou se holt dítko přihlásit může, pokud na to má, a když hlavně pocítilo blahodárný vliv domácího vzdělávání. Ale logika nehraje příliš velikou roli v hlavě osob s poruchami osobnosti s narcistními, paranoidními, manipulativními a jinými patologickými rysy.

Obdivuji houževnatost autorky, její sílu a vytrvalost s níž vykročila po cestě, kterou v knize popisuje, po cestě, kdy se pomalu, ale jistě vzdaluje, především mentálně prostředí, v němž vyrostla. Zároveň mi byla sympatická kritická sebereflexe, s jakou autorka obracela svou optiku na sebe, na své špatné volby a omyly, jichž se dopustila a upřímnost, s níž líčila svá neurotická zhroucení a deprese.

Nejsmutnější na této knize, na tom všem, co autorka prožila, je, jak jsou schopni rodiče svému dítěti ublížit, nepodpořit jej v důležitých rozhodnutích, nechránit jej, když je to třeba, naopak vystavovat dítě či mladého člověka naprosto šíleným situacím, autonehodám, zraněním bez jakéhokoli lékařského ošetření, nehodám na vrakovišti či šrotovišti. V případě autorky to ještě bylo mlácení ze strany staršího bratra. Autorka nakonec pomoc našla spíše u cizích lidí než u vlastních rodičů, kteří se sice čas od času zmohli na jakousi proklamaci náklonnosti, ale naprosto nebyli schopni ji dokázat, naopak oni požadovali důkazy, hlavně o tom, že jejich pokroucené vidění reality znamená jedinou pravdu, jinou verzi skutečnosti nebyli ochotni připustit, racionálně o ní diskutovat, natož ji přijmout a (sebe)kriticky se s ní vyrovnat.

K osobě matky Tary bych dodala, že to skutečně není žádná uťápnutá chudinka, ale sama je rovněž obratná manipulátorka, což se odkrývá viditelně např. tehdy (v třetí části knihy), když volá Tařinýmu bratrovi Tylerovi (jedná se o sourozence, který se taktéž trhl od ulítlé rodinky a získal univerzitní vzdělání), aby vyvrátila cosi, co mu Tara mohla sdělit, čímž se dokonale odhalí, protože Tyler vlastně nic neví, ale zato ví, co jsou rodiče zač, a v patologické rodinné konstelaci tato událost posune bratra spíše k podpoře Tary, než k akceptaci pokroucené verze reality rodičů.

Síla knihy spočívá podle mého názoru i v otázce, byť ne výslovně vyřčené, zda či za jakých podmínek je či by byl člověk ochoten po všem utrpení, kterým prošel, vyměnit své vnitřní přesvědčení, věrnost sám sobě/sama sobě za to, že přistoupí na verzi skutečnosti někoho jiného/druhého, nechá se jím/jimi podrobit a zradí sám sebe/sama sebe s vidinou např. uchování celistvosti rodiny apod., protože ten někdo jiný nebo druhý/druzí jsou rodiče nebo zkrátka někdo blízký. To je nosné téma hlavně třetí části knihy.

3 30.10.2024

Tzv. náhradka čili náhradní rodinná péče je skutečně navýsost náročná disciplína. Smekám přede všemi, kteří to zvládnou, přijmout vlastně zpočátku cizí dítě do své rodiny s minimálně mnoha šrámy na duši, věnovat mu/jí/jim neskutečné množství vlastní energie, projít s nimi jejich traumata, hledání vlastních kořenů (rodin), prožívat přitom vlastní bolest a obavy. Poučná kniha o tom, jak náhradní rodinná péče funguje v praxi, o jejích formách, o zkušenostech těch, co si toto břímě vzaly na svá bedra. V neposlední řadě publikace s mnoha pěknými fotografiemi.

30.10.2024

(SPOILER) Amerikána je vlastně příběh lásky mezi Ifemelu a Obinze, jejichž cesty se rozcházejí poté, co Ifemelu dostane studentské vízum do Spojených států, aby se znovu ke konci knihy protnuly. Někdo bude možná konec příběhu pokládat za klišé jako z červené knihovny; v tom mi autorka trochu připomíná hlavní hrdinku, která nakonec na přednáškách o rasismu v USA říkala, co chtělo slyšet publikum, nikoli to, co si myslela. Oba, Ifemelu i Obinze, každý po své linii zažívají svou vlastní nelehkou přistěhovaleckou zkušenost, Ifemelu ve Spojených státech amerických, Obinze v Británii, reflektují a jsou svědky životů svých příbuzných, přátel atd., někdo se snaží přizpůsobit i za cenu naprostého popření sama sebe a svého původu, někdo se snaží vydělat v novém prostředí a zkrátka nějak přežít. Souhrn všech těch lidských zkušeností a střípků příběhů, ať již z pohledu Ifemelu či Obinzeho je pěkně popsaný. Narativně je kniha poněkud více vychýlená ve prospěch Ifemelu, jejích zážitků, pocitů a zkušeností (hlavně milostných), ale to nebylo nic, přes co bych se nedokázala přenést. Obinze je vykreslen méně plastičtěji, jeho postava je poněkud schematicky strnulá do jakéhosi obrazu či představy dokonalého kluka/muže.


Jedná se o rozsáhlejší román, ale podle mého názoru není rozhodně nudný, zaujaly mě i politické úvahy o rase z Ifemelina blogu rasovna zařazené do textu příběhu. Na to, že přistěhovalkyně z Afriky o sobě a o svém vztahu ke druhým lidem poté, co dorazila do Států zpočátku vůbec neuvažovala z rasové perspektivy, se tu rasové otázky řeší opravdu hodně. Jde o ukázku toho, jak přistěhovalecká zkušenost do Spojených států Ifemelu změnila. Zpětně docela chápu některé postavy (např. první serióznější Ifemelina zaměstnavatelka, které se Ifem starala o děti), které okolo Afroameričanů či Afričanů opatrně našlapují, protože se bojí, čím vším se jich mohou či nemohou dotknout a působí tak na první dojem jako slabomyslní neupřímní pokrytci.

Jinak samotná Nigérie je poněkud komplikovanější, než by se ze závěrečného popisu autorky, kde to již těžce sklouzává do milostného příběhu, mohlo zdát. Autorka reflektuje především zkušenosti Nigerijců a Nigerijek, které jsou do značné míry ovlivněny anglofonní kulturou.

5 12.09.2024

Trochu jsem se obávala toho, co mě čeká, když jsem sáhla po "spalujícím příběhu vášně" Laury a Clémenta od francouzské spisovatelky. Obě hlavní postavy jsou nemožné a už od první stránky mi slušně lezly na nervy. Intelektuálové uvyklí žít ve spleti hlasů uvnitř svých hlav, když už není po ruce obecenstvo. Tady jsou ovšem "hlavy odklopeny a čtenáři/čtenářky oblaženi/y". Čím katastrofálněji se jejich love story rozvíjela a čím více selhání se vršilo jedno za druhým/na druhé, tím více mě to bavilo, jak po stránce jazykové, tak i příběhové. Hladce jsem nasedla na sadistickou vlnu a nechala se jí slastně unášet. Moje nejoblíbenější postava je pes Taťka, to bez debat. Nakonec hodnotím velmi pozitivně.

2 06.09.2024

Autorčino vyprávění o životě na ostrově Vashon s druhým manželem Donem a dvěma dospívajícími dcerami. Nejvtipnější kapitola byla podle mého názoru Dospívání aneb Posílám k vám Imogenu, přijedu si pro ni, až jí bude třicet. Trable s puberťáky jsou vděčné téma.

01.09.2024

(SPOILER) Začnu pozitivně. Autorka umí psát. To je fajn. Nicméně já v tom jako v celku vidím kýč stvořený ve jménu jakési politické propagandy zafinancovaný možná nějakou institucí či neziskovkou typu „Evropský fond budoucnosti“ nebo „Německý fond přítomnosti“. Využívá to klasický formát, žijeme v rodině spíše vedle sebe než spolu. Následuje SPOILER. V příběhu figuruje otec rodiny, kterého v devětapadesáti skolí srdeční příhoda, a to těsně před tím, než se po celoživotní dřině v německých fabrikách rozhodl odejít do předčasného důchodu a koupit byt v Istanbulu, který nikdo kromě něj vlastně nechtěl. Za mě nejsympatičtější postava, pracoval a obětoval se pro děti a manželku, leccos mu možná uniklo, ale byl konzervativní, a to se moc v určitých progresivních kruzích. nenosí. Dále v příběhu figuruje jeho manželka, která s manželem sdílí jeho život v Německu, má asi deprese, spíše poslouchá manžela, drží se doma a ke konci ji schvátí nějaké zemětřesení, peklo nebo nepochopila jsem co, asi za trest, že nerozuměla osobnosti svých dětí a nehájila jejich jinakost či co. První dítě, dcera, kterou oba výše zmínění odevzdali v roběcím věku do rukou svých příbuzných v Rakousku, která nemohla mít děti, a to na nátlak ze strany rodičů, vlastně v dospělosti zjistí, že je muž. "Naštěstí" než stačíme zjistit podrobnosti, dostaneme info, že zemřela při autonehodě v Berlíně. Může za to její vlastní matka, protože by jí stejně nerozuměla a vyhnala by jí/ho z domova stejně jako ta adoptivní matka. Druhá dcerunka, kterou si již mohli praví rodičové ponechat, je analfabetka a podnikatelka, není jasné, jak se jí to stalo, když chodila na několikaměsíční kurz němčiny v Německu, umí počítat z hlavy a je tak cílevědomá. Každopádně za to mohou zlí rodičové, protože jí neposlali do školy, i když ani jeden z rodičů analfabet není. Dcerka má energii dotáhnout to na majitelku pizzerie, ale naučit se psát, to ne. Třetí dítko, synek, je flákač. Nedokončil učební obor, má sem tam problémy s "cajtama" a kšeftuje s auťákama, ale mohl být kdysi tanečník hip hop. Kdo za to může, že není? Rodiče, který mu po průseru s policií v pubertě zatrhli konkurz na tanečníka. Čtvrté dítko, další dcera, na rozdíl od sourozenkyně analfabetky vystuduje gymnázium, studuje germatistiku, moc jí to ale nebere, i když píše diplomku o Nietzschovi
(ten jí taky nebere), občas brala či bere drogy a spí se všemi, kdo se naskytne, s muži i ženami. Kdo za to může? Rodiče. Možná to s ní prostě vzdali nebo co. Poslední dítko, syn, toho času středoškolák, je homosexuál, z čehož se ho snaží vykurýrovat nesympatický německý psychiatr, který mu podsouvá tezi, že se příliš snaží vyhovět zhoubné představě svého otce o maskulinitě. Někdo to možná bude vnímat či vnímá jako supersad story a bude to vidět tak, že mu/já autorka dala, co chtěl/a (a setře přitom nejednu slzičku), ale já v tom vidím kýčovitou sentimentální splácaninu, která se ještě navíc tváří jako vysoká literatura. Za mě zatím nejlépe sepsaný příběh, byť se jedná o reportáž, o imigraci muslimů do Evropy a různých problémech s ní spjatých včetně dilemat a tápání potomků imigrantů jsou Dvě sestry od Äsne Seierstad.

3 13.08.2024

Poselství knihy by se dalo smrsknout do jediné maximy, a to nepracujme tolik aneb čas nejsou jen peníze. Ke šťastně prožitému životu patří i přiměřená míra zahálky, nicnedělání, pozorování, případně kreativity. Co se týče materiální střídmosti a potírání nerovnosti, v tom se dle autora můžeme učit od prapředků lovců, resp. z toho, co o jejich životním stylu víme z antropologie, archeologie apod.; autor zde často odkazuje na zvyky afrických Ju/´hoasiů, kteří se svým zvykům těmto lovcům blíží. Vztah mezi vztah mezi energií, životem a prací je společným rysem, který sdílíme i s jinými živými organismy.

V této knize není dle mého názoru sdělováno čtenářům nic převratně nového a není to ani o tom, že bychom se měli vrátit k životnímu stylu lovců – sběračů, neboť s rozlezlostí a početností lidské populace, o což se úspěšně postarali naši zemědělští předkové a se současným rozvojem a koncentrací obyvatel do měst, to ani nejde. Autor se dotýká všemožných témat souvisejících s prací od evoluční biologie, archeologie, historie, antropologie; odkazuje na různé autory od Leviho-Strausse a jeho strukturalistické teorie kultury, Malthusse a jeho teorie o exponenciálním růstu populace vs aritmetickém růstu zemědělských výnosů, Meadowse a jeho Meze růstu atd.

Ano, jistě, někteří z nás vidí v honbě za kariérou a penězi vyšší smysl, nebo jsou zkrátka v tahu stávajících kulturních vzorců jako např Japonci, kteří jsou schopni upracovat se k smrti a nevzít si ani den volna je pro ně otázkou cti. Mně osobně prázdná hesla typu „když nemůžeš, tak přidej“ nechávají zcela chladnou a v ´pohádce´ o nekonečném hospodářském růstu nevidím žádný happy end (a ani tam není). Kdo se žene za falešným pozlátkem, bude se za ním hnát dále. Kniha nekniha.

4 10.08.2024

Mnozí z nás v sobě zřejmě nosí vizuální obraz Ivy Janžurové coby Štěpky Kiliánové a Petra Čepka představujícího Petra Malinu z Herzova filmového zpracování. Jelikož uplynula drahná doba od okamžiku, kdy jsem film shlédla, nebyla jsem příliš spoutána vizualitou Herzovou a mohla jsem se plně ponořit do vizuality, barev a rytmiky, kterou ve mně vyvolal samotný autorův text. Štěpka Kiliánová, ta živoucí osobitá a nespoutaná postavička, která vzbuzovala tolik pobouření v úzkoprsých Jilemnických obyvatelích konce 19. a začátku 20. století, mě neskutečně bavila, a to jak v podobě energické dcerky představitele místní jilemnické honorace, stavitele Kiliána, zevlující po náměstí s místní omladinou, plná dychtivé touhy po ženichovi, dítěti, vlastním rodinném životě, zapojující se s veškerým zápalem do místního ochotnického divadla, tak v podobě praktické, rázné a zároveň tiše trpící selky připoutané do Velrychovského statku nešťastným svazkem s paralytickým hejtmanem, který vlastně nakonec netouží po ničem jiném, než si umírání zpříjemnit vyženěným majetkem. Jelikož jsem viděla kdysi film, neměla jsem potřebu číst knihu, jsem ale ráda, že jsem se k ní nakonec dostala.

10 27.07.2024

Mistrovsky vygradovaný psychologický román s hrdinou/vypravěčem bez skrupulí, kterého jeho chladný kalkul uvězní v pasti, odkud není úniku. Svým způsobem velmi originální zobrazení pozvolna gradující až kulminující ničivé neviditelné síly iracionality a šílenství, která jakoby nic rozmetá celou rodinu a její jmění, a proti níž nezmůže nic ani chladně kalkulující manipulátor. Ten sám je ostatně vykonavatelem, hybatelem této ničivé síly, která je i jeho vlastní zkázou.

16 23.07.2024

Za přečtení kniha rozhodně stojí. Otevírá mnoho zajímavých a kontroverzních témat. Člověk si ale musí i uvědomit, že autorka popisuje zkušenosti ze Spojených států, kde tzv. genderová výchova probíhá snad už od mateřských školek (opravdu ve všech?). Mě by nejvíc zajímalo, proč se tzv. genderová dysforie projevuje podle autorky u mladých žen, když účastníky tzv. genderové výchovy jsou ve Spojených státech povinně i chlapci. Ti jsou podle autorky zcela imunní? V tomto směru bych uvítala čísla a statistiky a poněkud racionálnější argumentaci k dovysvětlení tohoto fenoménu, čehož jsem se ovšem v knize nedočkala.

Dozvěděla jsem se sice několik příběhů různých dívek, posléze transgenderů FtM, které se na začátku dospívání, většinou po přechodu na vysokou škodu, rozhodly/i pro tranzici. Všechny/Všichni měli problémy se sociálními kontakty, a když se rozhodly/i pro tranzici, jejich sociální život se o 200 % zlepšil, najednou byly/i všude lépe přijímané/přijímáni, odtrhli/y se od rodiny, která jejich kroky vesměs nechápala, aby byly/i na oplátku přijaty/i do tzv. transgenderové/queer rodiny. No, dívky se jevily podle popisu autorky jako značně labilní osobnosti (ale možná šlo jen o životní fázi lability v citlivém období), možná by vyžadovaly větší péči a důkladnější psychoterapii, než tzv. afirmativní terapii. Testosteron bylo možná to poslední, co ve skutečnosti potřebovaly.

Za mě jednoznačně nejkontroverznější téma, které autorka otevírá jsou blokátory puberty, kdy je (nejen) ve Spojených státech módou prohlašovat, že trangender zdravé děti (problematická je z mého pohledu i ta nálepka „transgender" děti) by měly postupovat tuto „farmakoterapii“, kdy se jim zastaví vypne endokrinní systém, co nejdříve, aby nemohl tělo dospívajících zaplavovat „nežádoucími“ hormony. Tyto děti okamžitě najedou na terapii těmi „správnými“ hormony a celá tato slavná „farmakoterapie“ vede k tomu, že se dobrovolně sterilizují a stanou se doživotními uživateli/uživatelkami těch „správných“ hormonů (takže je celé možná dost spíše o pokrytectví, nezodpovědnosti a farmabusinessu).

Za mě další zajímavá témata, která autorka otevírá: 1/ mýtus genderové dysforie u transgender jedinců již od dětství, 2/ negativní stránky tzv. afirmativní terapie (za mě v jejím nejčistším zde popisovaném typu stejně odpudivá a iracionální jako tzv. konverzní terapie), 3/ politický aktivismus různých LGBT menšin (nejen na univerzitní půdě) a jeho dopady, 4/ transgender ženy (MtF) a sport, 5/ ochota odborníků (lékařů, psychiatrů, sexuologů apod.) k indoktrinalizaci všeho druhu, pokud z toho plynou ekonomické výhody atd.

A samozřejmě mě lehce šokovalo, jak přistupují univerzity (včetně slavné Ivy League) k podávání hormonů svým studentům/studentkám. Evidentně je tam testosteron k dostání u každého bufáče a všem to připadá správné.

Dávám o hvězdu navíc /obdobně jako thorir/, když jsem zaznamenala, kolik lidí tuto knihu zařadilo do kategorie "odpad", aniž by napsalo svoji vlastní kritiku, poté, co se zřejmě účelově přihlásili do databáze knih.

16 20.07.2024

Za mě jsou to takové rozhovory s různými lidmi o ničem a o všem okolo gayů, leseb, transgenderů, nebinárních osob, drag queens apod. Osobně by mě třeba zajímal rozhovor s gay párem, který má děti v pěstounské péči apod., a podle všeho jich není málo, ale nic takového tu není.

Jedinou změnou oproti tomu, kdy byly rozhovory vedeny a kniha byla vydaná, je, že Ústavní soud (kupodivu) přistoupil konečně ke zrušení problematického paragrafu se sterilizací transgendrových osob. Ale nebýt rozhodnutí ESLP z roku 2017, nemyslím si, že by k tomu došlo (i s ohledem na předchozí produkci NSS). Jsem zvědavá, jak to dopadne s manželstvím stejnopohlavních párů v ČR. Já osobně proti tomu nic nemám, ani proti případným adopcím. Úprava rodinného práva je v českém právu neměnná snad od šedesátých let minulého století, nový občanský zákoník na tom nic moc nezměnil. Tahle oblast vykazuje odolnost vůči změnám a neříkám, že je to principiálně špatně, spíš naopak.

Obecně je mi v zásadě jedno, jak kdo žije. Ale někdy ´tlačit na pilu méně je lepší´, čímž mířím na propagaci různých témat těchto menšin či přímo těchto menšin v kultuře či zábavě.

2 20.07.2024

Za mě nejlepší série, a snad vůbec nejlepší autorský český beletristický počin, který jsem v poslední době (letech) četla. Zvláště se mi líbila příloha na konci třetího dílu.

14 20.07.2024

Dříve jsme tu měli čestný titul zasloužilý umělec. Časem, změnou doby a paradigmat byl nahrazen neoficiálním titulem zasloužilý dezinformátor. Sociální kredit zasloužilých dezinformátorů je v mainstreamových kruzích hodně nízký, obecným trendem je tyto lidi ve veřejném prostoru vymlčet čili vyghostovat a dehonestovat. Nicméně, alespoň pro mně a myslím, že pro mnohé, je atraktivní, že tito lidé jako jedni z mála neztratili schopnost kriticky přemýšlet mimo oficiálně vytyčené lajny mentálně uniformovaného stáda našich hlídajících psů "demokracie", a co víc, říkat to vše pěkně nahlas.

Ano, autor, jak už někdo níže poznamenal, v mnohých zde probíraných tématech klouže po povrchu, ale to byl záměr. V lecčems lze nesouhlasit či pochybovat (osobně mám pochybnosti o pravdivosti a výstupech různých tzv. vědeckých pokusů, pokud vím, některé se časem ukázaly jako falešné), něco je čirá spekulace, něco čirá utopie (třeba žít co nejvíce mimo systém - co si pod tím mám konkrétně představit v rámci každodenní strategie přežití v tomto světě?), ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně. Přemýšliví kverulanti mají moje sympatie.

2 01.01.2024

Před lety jsem viděla dokument Hranice práce a zaujal mě, knihu jsem ale přečetla až nyní. Osobní angažovanost a nasazení Saši Uhlové pro výzkum komplikovaného terénu v nízkopříjmových zaměstnáních oceňuji a je mi velmi sympatická. Takhle si představuji solidní novinářskou práci. Na druhou stranu muselo být skutečně náročné skloubit tento projekt s rodinným životem a samo o sobě něco takového podniknout muselo být i neskutečně emocionálně vyčerpávající, o čemž ostatně během čtení této knihy není pochyb. Líbila se mi kombinace reportáže, fotografie včetně kopií smluv a pojednání o jednotlivých pracovněprávních tématech, od inspekce práce, odborů, rozhovor s odborníkem na pracovní právo až po problematiku agentur práce. Mám jen lehkou výtku k některým invektivám v reportážích. Pochybuji, zda je bylo nutné ventilovat i do reportážního textu. I když jak se říká na hrubý pytel, hrubá záplata. Zpovzdálí to člověk vnímá samozřejmě jinak, než kdyby si to sám prožil. Jsem zvědavá i na nejnovější počin Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Knihu jednoznačně doporučuji.

„Jsem unavená z toho předstírání a i z toho, že jsem pochopila, že v lidech nedříme žádnej revoluční potenciál, že jsou se svým údělem podivně srozuměni a nebudou dělat nic proto, aby nepříjemné věci změnili.“ (str. 170)

5 13.12.2023

Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).

Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)

Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.

„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“

Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.

25.11.2023

Oceňuji námět, kdy autorka zachycuje zkušenosti a osudy Čechů, kteří se v poslední čtvrtině 19. století usadili v západní Volyni, v západní části dnešní Ukrajiny. Po přečtení knihy mám za to, že autorka měla v úmyslu zachytit uceleně tento exodus z původní vlasti uskutečněný nejdříve za účelem získání úrodné půdy, jak to měli přislíbeno od cara, přes těžké období během etapy kolchozů, které do západní části Volyně přišli o dost později, než do východní části Volyně, a nakonec až po návrat do původní vlasti, do krásných Čech (cca v letech 1946 – 1948), kde je nakonec nečekalo s ohledem na blížící se padesátá léta nic dobrého. Volyňští Češi se tak stali obětí minimálně dvakrát, jednou během represí během 20. a 30. let na Ukrajině (to se týkalo hlavně východní části ukrajinské Volyně, která spadla pod SSSR dříve), případně o něco později (to se týkalo západní části ukrajinské Volyně), podruhé během padesátých let v Čechách, kdy se Volyňští Češi museli mimo jiné potýkat i s nevraživostí starousedlíků, kteří je označovali (nesprávně) za Rusy. Válečné útrapy během druhé světové války dopadly na Volyňské Čechy na území dnešní Ukrajiny neméně drtivě. Nadto byly Češi na území bývalé Ukrajiny v době během druhé světové války obětí řádění tzv. banderovců, tj. nacionálně smýšlejících Ukrajinců, kteří chtěli Ukrajinu národnostně očistit od všech cizáků. Oceňuji, že autorka se tuto část historie nesnažila s ohledem na současnou politickou situaci vymazat.

Oceňuji edukační stránku knihy. Čtenář se dozví mimo jiné, že během druhé světové války byly zmasakrováni a vyhlazeni nejen obyvatelé Lidic a Ležáků, ale dozví se něco i o osudu Českého Malína nacházejícího se v západní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

Velmi doporučuji článek na stránkách „Bála jsem se mluvit o tom, že pocházíme z Volyně, říká autorka románu Volyňská rapsodie | HATEFREE CULTURE (viz webové stránky https://www.hatefree.cz). Je tedy zřejmé, že mnohé události popsané v knize včetně jejich osudů tvoří historickou paměť a zkušenost autorčiných předků.
Cituji část odpovědi na poslední otázku:
„Váš román vyšel jen pár měsíců poté, co začala válka na Ukrajině. Jaké na něj máte ohlasy?
Vloni začátkem roku jsem řešila v nakladatelství Argo, zda nebude problém, že jdu „proti proudu“, protože mám v textu pasáže o smutných událostech ukrajinských band na Ukrajině. V redakci mi ale řekli, že můj román je o historických událostech a historie se nemá ohýbat.“

Má otázka zní, co je to za dobu, že se člověk obává říkat pravdu? Protože to nezapadá do nějakého mainstreamového narativu? A hrozí tu snad, že události vtisknuté do paměti jednotlivých rodin, budou označeny za dezinformace? Doporučuji ostatním čtenářům, aby se zamysleli i nad touto otázkou.

S hodnocením ohledně zpracování se shoduji s Delou111, ale na rozdíl od ní dávám hvězdu navíc za odvahu a rozhodnutí autorky neohýbat historii. Literatura má ostatně mimo jiné i ukazovat, že skutečnost nemusí být tak černobílá a nekomplikovaná, jak by si někteří snad přáli nebo myslí.

Na závěr ještě doporučuji čtenářům knihu (tentokrát nezakrytě memoárovou) od Tamary Halasové Kondor srandovič, kde jsou popisovány zkušenosti Volyňských Čechů, tentokráte z východní části Volyně (dnešní Ukrajiny).

7 18.11.2023

Kniha vyžaduje velmi trpělivého čtenáře/čtenářku a po prvním (a jediném) přečtení mám za to, že vyžaduje rovněž, aby si ji člověk přečetl nejen jednou. Evropu Heer pro účely této publikace chápe v úzkém smyslu jako po-řeckou západní Evropu a vědomě vynechal okrajovou Evropu na Východě, Rusko (i když ani tuto oblast úplně nepomíjí) a euroafrický základ. Kniha své čtenáře provází duchovním vývojem Evropy, jednotlivých výrazných osobností (jejich myšlení ve spojitosti se vztahem k transcendentnu - k Bohu, k Ty, společnosti, věcem) od 2. století (apologetové, křesťanská gnóze, Justin, Markión atd.) až po Heerovu současnost (1. pol. 20. století). Samostatné, poměrně rozsáhlé kapitoly Heer věnuje Anglii, Francii, Německu. Jak jsem až na konci pochopila, autor celou dobu zřejmě sleduje rozklad tzv. archaické společnosti (viz str. 658, 659), tj. společnost králů a kněží, vlivem tzv. obnovitelů, „reakcionářů“, romantických blouznivců (kam řadí zřejmě i postavy typu Luther, Goethe, Marx apod.), kdy společnost, resp. lidé postupně ztrácejí svou původní svobodu, víru, důvěru a svobodu a se stávají lidským materiálem bez paměti, kterou spotřebovávají přírodní vědy, technika, průmysl apod. Celé je to samozřejmě o něco komplikovanější, každopádně Heerův pohled je převažující měrou syntetizující (dávající do souvislostí), asi stojí si z kapitol vybrat nějaké osobnosti a jejich duchovní odkaz studovat více do hloubky (např. Luthera, Terezii z Ávily, Machiavelliho apod.).

Cituji Heerovy myšlenky z poslední kapitoly, které mě zaujaly (str. 682):
„Resumé teologických kongresů se ve svém technicismu neliší od jiných odborných akcí. Zde všude vládne aparát, rozhodujícím způsobem tu působí „schéma“ a „tabu“ (jež podrobil jazykově-sociologickému zkoumání George Orwell ve svém Anglickém jazyce a politice a v Politice a literatuře). Toto „zjednodušení“ není totiž tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Odborník, spisovatel, ten kdo píše či promlouvá, nesmí hovořit o jistých tématech, jež stát, společnost, strana či konfese nechtějí pustit ke slovu. Mocný strach, ressentiment a obavy zužují stále více oblast jazyka. Jestliže se ve vrcholném 19. století nesmělo v „dobré společnosti“ hovořit o Bohu, pak dnes se ve veřejných prostorách, jež se zdánlivě obrovsky rozšířily díky tisku, rozhlasu, filmu a modernímu vydavatelství, nehovoří již o většině závažných politických, společenských a světonázorových otázek, neboť konformismy „veřejných okolostojících“ to zakazují.
Panický strach zde vytváří zakázané zóny, zóny strachu, vnitřní inkvizice s perfektně fungujícím aparátem pomlouvačů (srv. například vnitroněmecké události kolem Reinholda Schneidera v letech 1950/52ú, jež dnes usilují o to, znivelizovat vnitřně celou Evropu na několik málo slov, vět, tezí, soudů, „buď – anebo“ (tak to Kierkegaard se svým „enten – eller“, buď – anebo, nechtěl). Oč tu běží, ukazuje rozšíření technických zkratek a kompozit. Tyto zdánlivě nevinné zkratky, jež mají sloužit „ulehčení a vznikají nikoli náhodou v oblasti úřadů, generálních štábů, stranické a konfesijní propagandy, jakož i v hospodářství a s ním spjaté reklamě, tvoří ve skutečnosti kouzelná slova, po okraj naplněná úpadkovou magií. Chtějí upoutávat, okouzlovat, budit hrůzu a naději, připoutat člověka ke svým formulím. NSDAP, KA (Katolická akce), UNESCO, každé město, každá země, každý závod a jeho společenství mají své zvláštní formule tohoto druhu.“

2 11.11.2023

Kniha se dobře čte, to beze sporu. Má to příběh a spád. Řekla bych, že se příběh přímo nabízí na zfilmování, jazykovým výrazem a textovou vizualitou mi připadalo, že se to velmi blíží filmovému scénáři. Celkově mi to ale přišlo jako pohádka, i přes tu snahu zachytit nelehkou dobu a realitu první poloviny minulého století bývalého Sovětského svazu.

I když pár pasáží, které mě zaujaly, by se našlo. Například tato: "...Ignatov nechápal, jak je možné milovat ženu. Milovat lze veliké věci: revoluci, stranu, rodnou zemi. Ale ženu? Jak je vůbec možné jedním a tím samým slovem vyjadřovat svůj vztah k tak rozdílným hodnotám - klást na dvě misky vah nějakou ženskou a Revoluci? To je pěkná hloupost! ..."

4 09.11.2023