Borboleta
komentáře u knih
Harry Potter a Kámen mudrců
J. K. Rowling (p)
Harry Potter mě v dětství a dospívání úplně minul, neznala jsem ani knihy, ani filmy. Poprvé jsem ho četla až teď, v dospělosti. Zpětně mi je trochu líto, že jsem s ním nezačala ve dvanácti a nemohla s ním tak vyrůst, to bych z něho byla nadšenější. Nicméně musím přiznat, že to vůbec není tak moc hloupé, jak jsem čekala. Dokonce si myslím, že to jsou dobré knihy. První díl je ještě hodně pohádkový, ale když někdy asi od třetího dílu začnou regulérně umírat postavy, stává se z toho místy pomalu horor. Příběh je opravdu napívavý a dobře napsaný. Hodněkrát mě nadchlo, že autorka dodržela Čechovovův princip (když se v prvním dějiství objeví zbraň, v posledním se z ní musí vystřelit) i ve zdánlivých detailech. Kouzelnický svět sice oplývá řadou logických lapsů, hlavně co se týká provázanosti tohoto světa s prostředím mudlů, ale to bych byla ochotná autorce prominout, protože díky ní začala spousta dětí číst papírové knihy.
Tento komentář se vztahuje na celou sérii Harryho Pottera, ne jen na první díl.
Pokání
Ian McEwan
(SPOILER) Představte si horký letní den, kdy je úmorné vedro a všechno se unaveně táhne. Přesně taková je první část knihy, a je taková zcela záměrně, abyste se i vy v tom horku patřičně opotili. Jenže vy se nepotíte jenom z letního dusna, ale taky proto, že víte, že se Briony brzy dopustí osudového omylu. Doufáte, že se stane zázrak, že zafunguje jedna ze sta drobností, které můžou zabránit tomu, co se chystá stát. Opravdu hodně si přejete, aby se ta hrozná věc nestala, ale ona se stane. A pak se před vámi otevře druhá část knihy, část nabitá akcí a sprintujícím dějem. Události se řetězí jedná za druhou až dočtete znenadání nakonec, zjistíte, kdo všechno přežil nebo nepřežil, a pak už jen koukáte jen tupě před sebe. A jakmile trochu vychladnete, tak si pustíte film s Jamesem McAvoyem, a žasnete, jak věrně byl natočen. Je to zážitek, který nelze než doporučit.
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
Nora Eckhardtová
Obrazně i doslova je to krásná kniha. Nejen že má velice podařenou obálku posypanou hvězdným prachem a geniální název, ale obsahuje dokonce i ilustrace! Ohledně vnitřní krásy knihy musím vyzdvihnout hlavně dobře vymyšlené postavy, které jsou uvěřitelné a živoucí, žádná není protivná, každá má nějaké nepříjemné libůstky, ale i své morální hodnoty a zásady. V souboji jsem střídavě fandila jednomu a pak druhému, až jsem nakonec fandila hlavně všem přítomným ženám. Jen je mi líto, že zatímco jsme se dočkali ukázek z Dobrodružství pod mořem, tak Kniha, kterou posypal hvězdný prach zůstává značně abstraktní, ale asi to tak má být.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Krásná jednohubka o obyčejném člověku, který se necítí být hrdina, ale je jím. Prostředí, živoucí postavy a atmosféra jsou bravurně vykreslené a přitom na to stačilo tak málo stránek!
Kde zpívají raci
Delia Owens
Nechala jsem se namotivovat pozitivní aurou, která se kolem vznášela, ale bylo z toho jen zklamání. Nemyslím si, že je to dobrá kniha. Je tam několik nelogičností (nejvíc mě dráždí, jak mohl jeden dělník přivést elektřinu a vodu k izolované chatrči v bažině, autorka se evidentně nikdy nesnažila zasíťovat pozemek, ale to je jen nevýznamný detail který se dotkl mého osobního bolavého místa). Víc mě ale dráždí prapodivné motivace a nepravděpodobné chování jednotlivých postav, přílišná genialita hlavní hrdinky, na níž kukuřično-tuřínová dieta neměla žádný negativní vliv, a hlavně samotná vražda (doslova) plovoucí na vodě a uskutečněná jen díky řetězci ne zrovna spolehlivých náhod a obří dávky "štěstí".
Přemýšlím, co asi bylo poselství knihy, a napadají mě dvě: každá žena si musí najít chlapa, který ji spasí; a v bažině na pobřeží je to moc krásné a žije tam spousta roztomilých živočichů. Bohužel, ani jedno pro mě není důvod, proč je potřeba to číst.
Dítě číslo 44
Tom Rob Smith
Vynikající kniha, kde všechno do sebe zapadá. Atmosféra strachu, kdy se bojíte málo tleskat ve školních hodinách, kdy je riziko pozdravit "nevhodného" souseda, ošetřit "špatného" psa, a kdy nevíte, jestli můžete věřit své nejbližší rodině, je šílená.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Ve srovnání s Hanou a Tichými roky lehce pokulhává, a celkově nepůsobí tak moc emotivě. Že je tu hodně postav by mi ani nevadilo, ale je škoda, že nejsou tak věrohodně a pečlivě vystavené, jako tomu bylo u dvou výše jmenovaných knih. Také tu většina z nich nezažije skoro žádný pořádný vývoj. To ale zdaleka neznamená, že by to snad byla špatná kniha, naopak, je dost dobrá. Ale první jsem od Mornštajnové četla Hanu, a ta nasadila laťku proklatě vysoko.
Tajná historie
Donna Tartt
Jedná se o opravdu hutné čtení, které mě doslova pohltilo. Vím naprosto jistě, že to už nikdy nechci číst znova, protože jak atmosféra v příběhu houstne, tak narůstá i nepříjemný pocit, který mě, jako čtenáře, naprosto obklopuje, a asi už ho nechci zažít znova. Musím si teď pustit nějaký veselý sitcom a dát si sprchu, abych ten lepkavý dusivý odér ze skupiny studentů řečtiny smyla. Ze všech těch cigaret, alkoholu, snobství a pokrytectví je mi trochu mdlo. Donna Tartt musí být geniální, když to takto dovedla napsat.
Na Chesilské pláži
Ian McEwan
(SPOILER) Jedná se o jednoduchý příběh o tom, jak zdánlivě banální věc může rozbourat celý život. Edward a Florence navzdory své velké lásce spolu nedokážou funkčně komunikovat a tak dopustí, že jeden večer jim úplně zbytečně rozloží jejich plány. Něco podobného jsme možná zažili všichni, ale naštěstí o tom nikdo nenapsal knihu, takže na nás nedopadla tak velká prázdnota.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Dosud mě Japonsko nijak nezajímalo, ale teď už vím, kde je Kawagoe, jak vypadá Toširó Mifune, a jak to bylo s Kijomaruou Kawašitou, a najednou je to fascinující. S hlavní intošskou hrdinkou jsem se úplně ztotožnila, v příběhu vše pasovalo do sebe, a tajemný spisovatel prožil život jak z filmu. K tomu se přidávají jako třešnička ilustrace. Jsem prostě nadšená.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Huh, to jsem se zase jednou dala napálit reklamou a pozitivními komentáři, a výsledkem je lehké zklamání. Nemohla jsem se rozhodnout mezi dvěmi a třemi hvězdičkami, ale kdyby to četlo moje čtrnáctileté já, tak by na něj moudra paní Elmové udělala asi celkem dojem, takže dávám tři. Půlnoční knihovna je jako instantní nudle. Má lákavý obal, budí očekávání, snadno a rychle se připraví a přechroustá, na chvíli docela uspokojí, ale výživová hodnota není nic moc. Nevzbudila ve mně příliš výrazné emoce, nic moc ve mně nezanechala, nenutí mě přemýšlet o mým životě... ale to bylo přece to, co by člověk od této knihy chtěl! Já jsem člověk, který (dříve) byl schopný číst Paula Coelha a myslet si, že je to dobrý, ale přesto (nebo právě proto), se mi Půlnoční knihovna do nálady a stavu mysli nestrefila.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Možnosti milostného románu na mě zamrkaly v knihkupectví díky své úžasné grafice od mého oblíbence Martina T. Peciny, a jen kvůli ní jsem se do této knihy začetla. Ukázalo se to jako bezva nápad, protože mě úplně pohltila a opravdu nadchla, a to nejen svojí formou a jazykovým zpracováním. O děj zde moc nejde, ale jde tu o ten pocit! O ten pocit, když se s někým oťukáváte, jestli spolu budete nebo ne, hledáte se, rozumíte si a i si nerozumíte, selháváte v komunikaci a jednoho dne jste už zase sami, a přece bez sebe nemůžete být, a pak stejně nezbyde, než se se vším a snad i sám se sebou smířit.
Vztah Jana a Niny je hodně obyčejný, ačkoliv oni dva by s tím asi nesouhlasili, ale o tu obyčejnost právě jde a v tom je ta největší síla. Protože v tom můžete vidět svoje vlastní vztahy a znovu si tak trochu prožít všechno to, co jste sami v Brně v době svých dvaceti a třiceti zažili (pokud máte to štěstí jako já, že se s hlavními aktéry generačně, sociálně i geograficky kryjete), co bylo, co mohlo být a co nebylo. Ano, je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními. Pokud takoví jste, pak tuto knihu nesmíte minout.
"Nic z toho se netýkalo stromů seřazených podél hlavních tříd."
Černobílý svět
Kathryn Stockett
Téma černošských hospodyň mi není nijak blízké, kdysi jsem viděla film, takže jsem si děj rámcově pamatovala, a přesto jsem se od knihy nemohla odtrhnout a četla jsem ji hluboko do noci, protože jsem prostě nemohla jinak. Rozhodně to není příběh jenom o rasismu, ale i o ženském (ne)přátelství, vztazích v rodině, slušnosti, pokrytectví, mateřství, společenských očekáváních a psychickém zdraví. Měla bych zmínit jedno velké trigger warning: je zde poměrně důsledně popsán samovolný potrat.
Manželé odvedle
Shari Lapena
Manželé odvedle se dají snadno, rychle a bezbolestně přečíst, ale to neznamená, že by šlo o dobrou knihu. Prakticky všechny postavy jsou dost mizerně vystavené, což táhne celou knihu dolu mnohem víc než to, že "překvapující" zvraty nejsou zas tak moc překvapující. Uvítala bych, kdyby alespoň klíčové postavy, jako třeba sexy sousedka, byly něco víc, než jen karikatury. Škoda.
P.S. Slovo "bodýčko" by se mělo zakázat.
Tvé překrásné já
Chuck Palahniuk
Bavila jsem se královsky! Dokonce tak moc, že jsem ochotná odpustit i některé nelogičnosti a kostrbatosti v ději. Zábava a kritika konzumní společnosti zabalené dohromady v jedné krásné růžové hračce na tužkové baterky.
Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
Poprvé jsem Veroniku četla ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech, což bylo ve věku, kdy jsem hledala a ujasňovala si svoje místo na světě a přemýšlela jsem, jak bych asi měla se svým životem naložit. Tenkrát mě na mě ta kniha zapůsobila opravdu hodně a stala se mojí srdcovkou. Chtěla bych napsat, že mě inspirovala k tomu, abych měla odvahu žít po svém, a ne podle toho, co ode mě očekává okolí. Ale bohužel, ani teď, po dalších šestnácti nebo sedmnácti letech dostatek odvahy nemám, nicméně i Veronika musela spolykat čtyři balení prášků na spaní a ocitnout se v blázinci, aby tu odvahu našla, takže nic není ztraceno.
Teď jsem tedy tuto knížku četla znova a jelikož už dávno nejsem puberťák a minimálně podle věku bych měla být zkušenější a rozumnější, vnímala jsem ji už trochu jinak. Jsem k ní kritičtější, určitě bych v hodnocení ubrala jednu hvězdu za ezo pasáže, možná i za jistou prvoplánovost, na druhou stranu mě překvapilo, jak moc na mě znovu kniha zapůsobila. Přinutila mě přemýšlet o tom, co by mému současnému životu řeklo moje sedmnáctileté já, a co můžu udělat pro to, abych byla šťastnější. Co bych dělala, kdybych se nebála?
Navzdory svému názvu, je Veronika optimistická knížka, která je navíc tak útlá že ji přelouskáte za jednu cestu vlakem z Prahy do Brna. Za mě to je to nejlepší, co jsem od Coelha četla, rozhodně mnohem lepší, než tolikrát přeceňovaný Alchymista. Čtěte o Veronice, o Ďáblovi a slečně Chantal anebo o prostitutce v Jedenácti minutách, Alchymistu ale klidně přeskočte.
Veronika se rozhodla zemřít má k sobě další dvě literární sestry: Ďábel a slečna Chantal a U řeky Piedra jsem usedla a plakala, a ve všech třech knihách jde o to, že dostanete týden času na to, abyste udělali nějaké zásadní životní rozhodnutí. Protože ani na to největší dilema nepotřebujeme víc času, než sedm dní, do té doby sami dobře víme, co chceme. Občas si na to vzpomenu.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Příběh byl překvapivě napínavý a čtivý, a obzvlášť první polovina, kde se teprve buduje atmosféra a zlo ještě není (naštěstí) fyzicky přítomné je vlastně dost dobrý. Bohužel, pak to začnou kazit logické chyby, které by se ani v tomto žánru nemusely vyskytovat. Hlavní hrdinka je oproti té v Hlasech v bouři mnohem sympatičtější a chytřejší, což ale neznamená, že by byla nějaký zázrak praktičnosti. Nechápu, proč by hlavní postava nemohlo být průměrně inteligentní děvče, které má na účtě víc, než dvacet dolarů (může být chudá, že nemá na nájem, ale pořád snad může mít na jídlo), má telefon, umí nahodit pojistky a na pobyt ve strašidelném domě se po návštěvě outdoorového obchodu dokáže aspoň trochu vybavit hned na první pokus.
Chlapec, krtek, liška a kůň
Charlie Mackesy
Inspirace Malým princem je naprosto zjevná, ale narozdíl od něho jde tady o obrázky mnohem víc než o slova. A musí se nechat, že ilustrace jsou boží.
Hodinky od Ašera
Zuzana Dostálová
Tohle bylo velké zklamání. Příběh se sice dotýká řady zajímavých témat, ale je silně povrchní a postavy velice ploché a psychologicky zjednodušené často až na hranici karikatury. S postavami mám zde obecně velký problém, protože snad až na jednu vyjímku s nimi nedokážu příliš sympatizovat, natož se do nich vcítit (dokonce i přes to, že je mi třicet a žiji v Praze, což by mě alespoň s těmi hlavními spojovat mělo). Asi nejvíc mi na nich vadilo, jak jsou hloupé a jak nedokážou mezi sebou komunikovat. Možná ale neschopnost komunikace je skutečně to, co dnešní třicátníky trápí úplně nejvíc.
Téma starých židovských hodinek by mělo podle mě větší potenciál, než jak bylo využito v knize.
Musí se ale nechat, že se to čte rychle a skoro samo, nic moc však nepřináší. Pouze divnou nepříjemnou pachuť toho, v jak těžkém světě žijeme.
D aneb Příběh dvou světů
Michel Faber
Knížka na mě mávala z regálu už z dálky, protože je prostě krásná. Krásná vizuálně jako objekt, ale krásná i uvnitř. Kdyby ji četlo moje dvanáctileté já, tak bych bylo úplně nadšené, protože putování holčičky a sfingy do fantastického světa, aby zjistily, kam mizí déčka, je přesně něco pro něj. Nejvíc se mi líbila první část odehrávající se v Tomto světě, protože příběhy odehrávající se v Tamtom světě jsou trochu jednodušší. Je to ale čtení (primárně) pro děti, takže určité zjednodušení je žádoucí. Velkou radost mi udělalo, že skrz celou knihu prostupuje duch mojí oblíbené Narnie, jeden z velkých inspiračních zdrojů autora. Nejzajímavější ze všeho je Faberův jazyk a způsob vyprávění, s kterým si ale Viktor Janiš v překladu dokázal poradit.
