Borboleta
komentáře u knih
Černobílý svět
Kathryn Stockett
Téma černošských hospodyň mi není nijak blízké, kdysi jsem viděla film, takže jsem si děj rámcově pamatovala, a přesto jsem se od knihy nemohla odtrhnout a četla jsem ji hluboko do noci, protože jsem prostě nemohla jinak. Rozhodně to není příběh jenom o rasismu, ale i o ženském (ne)přátelství, vztazích v rodině, slušnosti, pokrytectví, mateřství, společenských očekáváních a psychickém zdraví. Měla bych zmínit jedno velké trigger warning: je zde poměrně důsledně popsán samovolný potrat.
Převorství u pomerančovníku
Samantha Shannon
Napřed bych měla říct, že mám dva handicapy, které se propsaly do mého pohledu na knihu. Jednak jsem totiž kromě Pána prstenů a Hry o trůny nikdy žádné jiné fantasy nečetla, a také jsem mileniálka, což mě možná dělá trochu moc starosvětskou oproti cílovému publiku. To se projevovalo hlavně v tom, že mi vadila příliš úmorně pojatá feminizace světa. Normálně vždy tleskám, když ženy mají moc a jsou aktivními hybatelkami děje, ale tady se skoro žádný mužský charakter nemohl ani vysmrkat, aniž by s tím nesouhlasila jeho fakticky nebo alespoň morálně nadřízená. A pokud nějaký muž v příběhu získal větší prostor, tak nakonec byl spíš jen vláčen událostmi, případně to byl hodný tak-trochu-blbeček (mrkám na tebe, Lothe). Bylo mi všech těch silných a skvělých hrdinek trochu líto, že mají kolem sebe jen slabé muže. Taky mi pořád vrtá hlavou, proč se inyským královnám rodí jen dcery a moc jsem Sabran přála, aby se jí narodil chlapec. Zajímalo by mě, co by se dělo pak.
Prvních asi sto stran bylo poměrně náročných na orientaci v postavách, prostoru, dějinách a náboženství, ale chápu, že pro vybudování celého světa se vším všudy to nešlo jinak. Líbilo se mi pro mě nové pojetí draků, kteří jsou spojeni s mořem, a kteří nepotřebují křídla. Taky se mi líbila ilustrace a na obálce, stejně jako mapa, bez které bych byla ztracená. Zajímalo by mě víc faktů o Převorství, jak přesně funguje, ale asi na to už nebyl prostor.
Celkově vlastně celý příběh byl tak nějak v pohodě, ale žádné velké nadšení se z něho nekoná.
Nevítaný host
Shari Lapena
Jedná se o napínavou oddychovku pro rychlé a snadné přečtení. Konec není zas až tak překvapivý, ale je uspokojující. Ostatně spokojenost je přesně ten pocit, který po čtení zůstal, nicméně těžko říct, jestli za rok si k tomu budu pamatovat ještě něco víc. Určitě ale tentokrát Lapena napsala o řád lepší knihu, než Manžele odvedle. Jediné, co mě kazilo radost, bylo spojení "střelit pohledem", které bylo v textu asi tak třicetkrát a mě opravdu iritovalo a ponoukalo k představě postav s laserovýma očima.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Dosud mě Japonsko nijak nezajímalo, ale teď už vím, kde je Kawagoe, jak vypadá Toširó Mifune, a jak to bylo s Kijomaruou Kawašitou, a najednou je to fascinující. S hlavní intošskou hrdinkou jsem se úplně ztotožnila, v příběhu vše pasovalo do sebe, a tajemný spisovatel prožil život jak z filmu. K tomu se přidávají jako třešnička ilustrace. Jsem prostě nadšená.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Krásná jednohubka o obyčejném člověku, který se necítí být hrdina, ale je jím. Prostředí, živoucí postavy a atmosféra jsou bravurně vykreslené a přitom na to stačilo tak málo stránek!
Anatomie: Příběh lásky
Dana Schwartz
(SPOILER) Pokud hledáte nenáročné čtení do letadla, které vás zabaví na cestu a ještě si v průběhu stihnete dát šlofíka, tak jste tu správně. Pokud ale chcete se kochat příběhovým obloukem, emocemi postav, romantikou, děsivou atmosférou hřbitovů, piteven a smrtící nemoci a rodinnými traumaty, tak jste tu špatně, protože nic z toho tu bohužel není, přestože autorka chtěla.
Hazel se až na jedno zaškobtnutí všechno daří a za svoje rozhodnutí nese jen minimální zodpovědnost. Takto lineární příběh je asi největší nešvar knihy. Přestože oficiálně nic nesmí a už vůbec ne bez doprovodu, tak si dělá, co chce a nikomu to nevadí. Člověk by až řekl, že si někdo všimne, že se ze sídla vážené rodiny stal lazaret pro chudé, ale těžko říct, jestli o tom vůbec ví kuchařka. Vše se dá jednoduše vysvětlit tím, že rodiče mají jiné starosti. Opravdu? To, že se na konci objeví sci-fi vysvětlení, je v pořádku, je to přece fantazie. V pořádku ale není, když svět nefunguje podle jasně nastolených pravidel, to je podvod na čtenáře.
Mezi Hazel a Jackem není žádná vášeň a jediný důvod, proč ji nějak přitahuje, je (asi) zakázané ovoce. Protože jinak fakt nevím, proč by se jí měl líbit. Ostatně není jedno vyznání a dva polibky na "příběh lásky" trochu málo? Nakonec Jackova postava působí spíš jako rekvizita, než jako člověk, ke kterému by měl čtenář přilnout.
Zajímavější je část, kdy se Hazel jde dívat na pitvu a kdy pak chodí do školy. Stejně tak části, kde je popisována římská horečka. Pochvalu zaslouží krásná obálka.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Nechala jsem se namotivovat pozitivní aurou, která se kolem vznášela, ale bylo z toho jen zklamání. Nemyslím si, že je to dobrá kniha. Je tam několik nelogičností (nejvíc mě dráždí, jak mohl jeden dělník přivést elektřinu a vodu k izolované chatrči v bažině, autorka se evidentně nikdy nesnažila zasíťovat pozemek, ale to je jen nevýznamný detail který se dotkl mého osobního bolavého místa). Víc mě ale dráždí prapodivné motivace a nepravděpodobné chování jednotlivých postav, přílišná genialita hlavní hrdinky, na níž kukuřično-tuřínová dieta neměla žádný negativní vliv, a hlavně samotná vražda (doslova) plovoucí na vodě a uskutečněná jen díky řetězci ne zrovna spolehlivých náhod a obří dávky "štěstí".
Přemýšlím, co asi bylo poselství knihy, a napadají mě dvě: každá žena si musí najít chlapa, který ji spasí; a v bažině na pobřeží je to moc krásné a žije tam spousta roztomilých živočichů. Bohužel, ani jedno pro mě není důvod, proč je potřeba to číst.
Varhaník z mrtvé vesnice
Danuta Chlupová
Bohužel, navzdory tématu toto není Lednická a nedosahuje to kvalit Šikmého kostela. Příběh i postavy jsou vesměs poměrně povrchní a úsporná, až téměř minimalistická forma sice přispívá k čtivosti, ale vůbec nepomáhá rozvinout potenciál námětu. Největším zklamáním je hlavní postava, která bohužel nezažije žádný osobní vývoj.
D aneb Příběh dvou světů
Michel Faber
Knížka na mě mávala z regálu už z dálky, protože je prostě krásná. Krásná vizuálně jako objekt, ale krásná i uvnitř. Kdyby ji četlo moje dvanáctileté já, tak bych bylo úplně nadšené, protože putování holčičky a sfingy do fantastického světa, aby zjistily, kam mizí déčka, je přesně něco pro něj. Nejvíc se mi líbila první část odehrávající se v Tomto světě, protože příběhy odehrávající se v Tamtom světě jsou trochu jednodušší. Je to ale čtení (primárně) pro děti, takže určité zjednodušení je žádoucí. Velkou radost mi udělalo, že skrz celou knihu prostupuje duch mojí oblíbené Narnie, jeden z velkých inspiračních zdrojů autora. Nejzajímavější ze všeho je Faberův jazyk a způsob vyprávění, s kterým si ale Viktor Janiš v překladu dokázal poradit.
Kniha, kterou posypal hvězdný prach
Nora Eckhardtová
Obrazně i doslova je to krásná kniha. Nejen že má velice podařenou obálku posypanou hvězdným prachem a geniální název, ale obsahuje dokonce i ilustrace! Ohledně vnitřní krásy knihy musím vyzdvihnout hlavně dobře vymyšlené postavy, které jsou uvěřitelné a živoucí, žádná není protivná, každá má nějaké nepříjemné libůstky, ale i své morální hodnoty a zásady. V souboji jsem střídavě fandila jednomu a pak druhému, až jsem nakonec fandila hlavně všem přítomným ženám. Jen je mi líto, že zatímco jsme se dočkali ukázek z Dobrodružství pod mořem, tak Kniha, kterou posypal hvězdný prach zůstává značně abstraktní, ale asi to tak má být.
Knihkupectví na Riverside Drive
Frida Skybäck
(SPOILER) Děj je opravdu snadno předvídatelný, ale to asi v rámci žánru není žádné překvapení. Mrzí mě ale, že nebyl naplněný potenciál, který i tak měl. Stačilo třeba Danielův příběh dovyprávět na konci v rámci epilogu a hned by to mělo větší údernost a přesah. Ostatně ta historická linka by si zasloužila být tou hlavní, protože kdyby měla více prostoru, postavy by měly prostor získat větší hloubku a více bychom se mohli porochnit v jejich uvažování a jejich motivacích. Absurdní Sařino jednání by tím získalo zvrácenou logiku a všechno by do sebe líp zapadlo. To by pak bylo rodinné drama! To by byla pecka! Taky mě zajímá, co přesně sestrám udělal jejich otec, a Kristina by si o svém životě po návratu do Švédska zasloužila také víc než jen jeden nebo dva odstavce. Navzdory všemu ale musím uznat, že stránky se otáčely samy, knihkupectví bylo krásně roztomilé a jako odpočinková četba mě to bavilo.
Smrtholka
Lucie Faulerová
Rozumím literárním kvalitám textu, který je technicky vypiplaný a zasazený do přísně dodržovanému rámce jízdy vlakem. Taky si text po celou dobu pečlivě drží stejný specifický jazyk a určitě stojí za zmínku i velice dobrá grafická úroveň knížky. Avšak číst ji mi působilo skoro fyzickou bolest. Dost možná to byl záměr, ale já se na ni nechci dívat ani v mé knihovně, jak mi z ní bylo smutno.
Dítě číslo 44
Tom Rob Smith
Vynikající kniha, kde všechno do sebe zapadá. Atmosféra strachu, kdy se bojíte málo tleskat ve školních hodinách, kdy je riziko pozdravit "nevhodného" souseda, ošetřit "špatného" psa, a kdy nevíte, jestli můžete věřit své nejbližší rodině, je šílená.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Příběh byl překvapivě napínavý a čtivý, a obzvlášť první polovina, kde se teprve buduje atmosféra a zlo ještě není (naštěstí) fyzicky přítomné je vlastně dost dobrý. Bohužel, pak to začnou kazit logické chyby, které by se ani v tomto žánru nemusely vyskytovat. Hlavní hrdinka je oproti té v Hlasech v bouři mnohem sympatičtější a chytřejší, což ale neznamená, že by byla nějaký zázrak praktičnosti. Nechápu, proč by hlavní postava nemohlo být průměrně inteligentní děvče, které má na účtě víc, než dvacet dolarů (může být chudá, že nemá na nájem, ale pořád snad může mít na jídlo), má telefon, umí nahodit pojistky a na pobyt ve strašidelném domě se po návštěvě outdoorového obchodu dokáže aspoň trochu vybavit hned na první pokus.
Počítání hvězd
Mary Robinette Kowal
Začátek mě dost chytil a navnadil. Bylo to nejen díky rychle běžícímu a napínavému ději, ale i díky novinovym článkům na začátcích kapitol, které vyloženě sedly. Bohužel, posléze příběhu trochu došel dech, a na můj vkus se vesmírné rakety a přicházející katastrofa řešily méně, ale za to psychické problémy geniální hlavní hrdinky více, než by bylo potřeba. Taky se mi nelíbila postava pana Yorka, který byl vykreslen jako stoprocentně ideální muž, což ho činilo méně uvěřitelným, než pád meteoritu na východní pobřeží USA. Už vůbec tomu nepomohly erotické scény s jeho "raketou". Vážení spisovatelé a spisovatelky, pokud fakt nejste extratřídy a vaše kniha na tom vyloženě nestojí, tak si popisování sexu odpusťte. Všem nám pak bude líp.
Tajná historie
Donna Tartt
Jedná se o opravdu hutné čtení, které mě doslova pohltilo. Vím naprosto jistě, že to už nikdy nechci číst znova, protože jak atmosféra v příběhu houstne, tak narůstá i nepříjemný pocit, který mě, jako čtenáře, naprosto obklopuje, a asi už ho nechci zažít znova. Musím si teď pustit nějaký veselý sitcom a dát si sprchu, abych ten lepkavý dusivý odér ze skupiny studentů řečtiny smyla. Ze všech těch cigaret, alkoholu, snobství a pokrytectví je mi trochu mdlo. Donna Tartt musí být geniální, když to takto dovedla napsat.
Na Chesilské pláži
Ian McEwan
(SPOILER) Jedná se o jednoduchý příběh o tom, jak zdánlivě banální věc může rozbourat celý život. Edward a Florence navzdory své velké lásce spolu nedokážou funkčně komunikovat a tak dopustí, že jeden večer jim úplně zbytečně rozloží jejich plány. Něco podobného jsme možná zažili všichni, ale naštěstí o tom nikdo nenapsal knihu, takže na nás nedopadla tak velká prázdnota.
Hlasy v bouři
Darcy Coates
(SPOILER) Předně je potřeba zdůraznit, že nejde o horor, ale o romantický příběh na pozadí hororových událostí. Protože love story tu je ta hlavní věc, a všechno ostatní se točí kolem ní. To by samo o sobě nemuselo vadit, však se jedná o nenáročnou odpočinkovou literaturu, tak proč ne? Jenže to by to nesměla být tak hrozně špatná love story, ještě ke všemu mizerně napsaná. V jakým světě je normální oslovovat se po první puse "lásko" a při hledání zombíků na půdě obdivovat sošnou krásu aristokratického profilu? Proč chybí na cestě mezi dvěma cizími lidmi a velkou všeobjímající láskou aspoň nějaký zádrhel? Nebylo přirozenější v takto nejistém světě mít radši sex místo oboustraně platonického obdivu? Přitom první půlka knihy byla v rámci žánru celkem fajn, a kdyby tam nebyly nelogičnosti (ani jednoho z nich nenapadlo používat při pohybu po domě baterku, kterou prokazatelně měli), tak bych byla spokojená, že jsem dostala, co jsem čekala.
Harry Potter a Kámen mudrců
J. K. Rowling (p)
Harry Potter mě v dětství a dospívání úplně minul, neznala jsem ani knihy, ani filmy. Poprvé jsem ho četla až teď, v dospělosti. Zpětně mi je trochu líto, že jsem s ním nezačala ve dvanácti a nemohla s ním tak vyrůst, to bych z něho byla nadšenější. Nicméně musím přiznat, že to vůbec není tak moc hloupé, jak jsem čekala. Dokonce si myslím, že to jsou dobré knihy. První díl je ještě hodně pohádkový, ale když někdy asi od třetího dílu začnou regulérně umírat postavy, stává se z toho místy pomalu horor. Příběh je opravdu napívavý a dobře napsaný. Hodněkrát mě nadchlo, že autorka dodržela Čechovovův princip (když se v prvním dějiství objeví zbraň, v posledním se z ní musí vystřelit) i ve zdánlivých detailech. Kouzelnický svět sice oplývá řadou logických lapsů, hlavně co se týká provázanosti tohoto světa s prostředím mudlů, ale to bych byla ochotná autorce prominout, protože díky ní začala spousta dětí číst papírové knihy.
Tento komentář se vztahuje na celou sérii Harryho Pottera, ne jen na první díl.
Děvčata první republiky
Dita Pepe
Grafickým zpracováním velice originální a krásná kniha. Bohužel, forma vítězí nad funkcí a tak, obzvlášť pro starší lidi, je text hůře čitelný, takže navzdory obsahu to není úplně ideální dárek pro babičku. Možná to ale vůbec nemá být kniha primárně pro prarodiče, nýbrž pro nás, o dvě nebo tři generace mladší. Škoda, že po mojí babičce takový ucelený životní příběh zaznamenaný nezůstal.
