brabofka
komentáře u knih
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Závěr trilogie. Tentokrát je vyprávěno mužem. Autor s celou sérií zraje. A stejně jako u předešlých, hned byste se do Budějc rozjeli. Koupili louku v Novohradkách a tam čichali tu vůni lesa, luk a klidu. No nicméně po takovém mírném úvodu, popisujícím Českobudějovicko se hlavní hrdina vrhne do boje s větrnými mlýny. Myslím, že sám neví co chce. Neví jak ve svých 40 letech naložit s krizí středního věku a manželkou, které tikají biologické hodiny. A tak se snaží pozornost strhnout na malou vísku bojující s mocným developerem. Zajímavé téma, příběh téměř detektivní. Přesto konec ponechán otevřený a na domyšlení čtenáře. I tak, krásná čeština, krásné Jižní Čechy....
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Bylo to náročné, dlouhé čtení. Příběh Ifemelu a Obinzeho. Přijde mi, jakoby autorka nevěděla co vlastně chce napsat? Má to být láska, černošství a nebo téma migrace a imigrace? Ale všechno v jednom? Jde to. Tato kniha je toho důkazem ale na mě to bylo moc. Byť plné zajímavých myšlenek, podnětů ale i událostí z blízké minulosti. Za mě zbytečně hodně náročné. A musím uznat, že ten můj aktuální příklon k českým autorům je znát.
EDIT asi nejlepší ty vsunuté blogy. Ukazují nám Ameriku takovou jaká je a jakou mi ji neznáme. Myslím, že náš pohled na ní je hodně podobný temv Nigérii. I my máme nějakou minulost a i my jsme k ní občas vzhlíželi. Zvláště v 90.letech.
Čarodějky
Karin Krajčo Babinská
Skvělá oddychovka plná rodinných tajemství, bylinek a magie. Přečteno jedním dechem za jeden den. A moc se mi to líbilo. Asi se podívám i po dalších knihách paní Babinské. Tsunami bylo také dobré... že by do třetice?
Tři Sekery
Kateřina Surmanová
Kateřina Surmanová mě baví čím dal tím víc. Úžasné jsou droubounké odkazy na Orlické hory (a tím pro mě i Šepot lesa) a tornádo na jihu Moravy (Zvedá se vítr). Pokud se ale bojíte, že neznalost těchto dílů má vliv na tento příběh, vězte že ne. I když ano, má. Přicházíte o něco neskutečného a skvělého!
Ale teď zpět k Sekerám. S každou další knihou autorka zraje jak víno. Zatím jsem asi největší pocit děsu a strachu měla u prvního dílu. Ale to neznamená, že ty další byly horší. Naopak, každá další kniha je lepší a lepší. Finále je nejlepší z celé knihy. Vše vygraduje v impozantním vyvrcholení. Nechybí ani epilog, jako u předchozích dílů. Skvělý příběh. Občas jsem se ptala sama sebe, jestli přeci jen nemůže na části být pravda. Je to hodně podobně postavené jako knihy Dana Browna. Na pravdivém podkladu fikce. Ale skvělá. Za mě by si kniha zasloužila určitě víc jak 5*. A velkou pochvalu.
Rozložíš paměť
Marek Torčík
Co na to říct. Silné. Hodně. Mínus hvězda za ten zmatek. Než si zvyknete a hlavně v čase postavy trochu prořídnou. Je znát, že autor toho chtěl hodně sdělit. Občas mi to přišlo páté přes deváté. Asociace. Mihne se jedna myšlenka, vzpomínka. Od ní směřujeme jinam k jiné. Sami od sebe. Až skončíte úplně někde jinde a někdy jindy. Každopádně všechna čest i ve mě dokázal otevřít něco co bylo hodně hluboko zavřené. Na co se nemyslí, nevzpomíná. A hlavně se to neříká nahlas. Myslím, že tento pán bude časem jen zrát - těším se na další knihy.
Není úniku
Yrsa Sigurðardóttir
Trend dnešních detektivek mi přijde trochu podivný. Nejenže se v nich lidé chovají divně (aby mohli být zabiti), ale divné jsou i vyšetřování policistů, detektivů. Na tomto příběhu mě asi nejvíc iritivalo to nevyšetřování. Vždyť oni nic neudělali, 2x někam dojeli, s každým si 2x popovídali a nejvíc se řešila srubová chata a povlečení s polární září... Díky minimálnímu počtu postav, v půlce (i já antitalent) předpokládám kdo by to mohl být a proč (což se mi na rychlém konci potvrdilo). Za mě zbytečně moc omáčky okolo. Myšlenka s příběhy před a po, dobrá. Jen když od začátku víme co se stane ( a ano opravdu neobživnou) proč tolik cirátů kolem toho a toho povídání. Některé věci, uprostřed příběhu dost vyzdvihované nevysvětlené. Mrzí mě, že dějová linka detektivů se přenesla nevyřešená do dalších dílů. Ty určitě v plánu číst nemám, takže se vlastně nic nedozvím. Škoda, přijde mi to jak špatná americká mýdlová opera ... to be continue...
EDIT najednou po měsíci zjistíte, že vlastně si už nepamatujete jak to celé dopadlo a kdo byl vrahem. Pomíjivý příběh z mnoha. A jsou knihy, jejichž příběh si do písmenka pamatujete roky...
Roky
Annie Ernaux
V první chvíli Vás napadne, že vůbec nechápete o čem píše. Co to je? Pak si konečně trochu na styl a jazyk vyprávění zvyknete. I tak se ale musíte na text hodně soustředit. Abyste pochopili, že píše zrovna o sobě nebo o historických událostech. Jak už někde níže v komentářích zaznělo, škoda že o Francii víme tak málo. Trochu jsem se začala chytat v 80. a 90. letech. I tak spousta historických událostí pro mne byla nová. A kdybych si někde nepřečetla, že v roce 1963 podstoupila domácí potrat, který málem nepřežila a že se v 80.letech rozvedla, asi bych to z textu těžko chápala. I tak to byl zajímavý pohled do Francie 20.století. A také už tu někde zaznělo, že podobný pohled na Česko by byl pro nás ještě zajímavější.
Trestankyně
Milena Štráfeldová
Opět se mi potvrdilo, že paní Štráfeldová má vkus? Stejně jako u knihy D.Anýže o Miladě Horákové, tak i tady platí - jak je to možné? Jak je možné, že je ani nacisti ani bolševici nezlomili? Jak je možné, že i když jsme se po revoluci začali najednou hrdě hlásit k těmto hrdinům, stejně do školních čítanek cestu nenašli a musíme je nacházet až v této beletrii? Autorce patří opravdu velký dík. Za práci kterou si dala aby našla tuto hrdou, statečnou ale hlavně chytrou a vzdělanou ženu. Každý režim se takovýchto lidí bojí, a myslím že oprávněně. Jen oni ukazují jak je hamižnost, ubohost a hloupost režimů, a každé vládnoucí společnosti, přízemní a nicotná. A platí to i teď i v minulosti. Kdyby bylo možno dát více hvězd, dám. Takhle jen 5.
Hlas kukačky
Hana Marie Körnerová (p)
V příběhu ženy projdeme téměř polovinu minulého století. Začíná v čase Mnichovské dohody a končí těsně po válce. Přesto mi tam časovost trochu scházela, všechno si odečítáte jen podle popisu doby. I tak Vás vyprávění ženy, která se rozhodla vypátrat svou minulost, strhne. Prostě ta věta "co by řekli lidi" je a byla všemocná. Díky ní se míchaly lidské osudy ...
Srdcová desítka
Zdenka Hamerová
Přední dámy české literatury. A každá nám dává ochutnat trošku z její kuchyně. I když to vypadá, že každá píše trochu mimo svou oblast "působnosti " i tak se mi tento nápad líbil. Musím přiznat, že nejvíc mě dostala hned první Petra Klabouchová. V cca 20 stránkách stačila předat všechno a ještě trochu navíc. Asi nejsilnější zážitek. Myslím, že mohu tuto knihu směle doporučit. Za mě určitě 5*.
Zimní včely
Norbert Scheuer
Jsem na rozpacích 3 nebo 4? Tři je málo, čtyři moc. Za mě zajímavý příběh, dobře napsaný, forma zápisků s datumy byla fajn. Přehledná. Ale něco tomu chybělo. Dost těžko jsem se textem prokousávala. A překlady z latiny my vadily nejvíce. Za sebe doporučovat nebudu. Je to asi o každém zvlášť, jak komu sedne.
Tajemství domu v L.
Šárka Andrlová
Proboha, jak tohle může mít přes 80%?? Taková patlanina, ze které pořád čekáte co vyleze a stejně nic. Jakoby autorka vlastně nevěděla co chce a kam to směřovat a jak to vlastně celé ukončit. Takže děj nijaký, konec ještě horší. Kdyby asi bylo po jejím pak se v tom patlá dál... ještě že je nechala poumírat. Za mě brak.
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
Martin Moravec
Zajímavé a trochu jiné než rozhovor s panem profesorem Benešem. Nicméně jak už zde zaznělo, nečíst po večerech, nebo skončíte nad ránem. Zajímavé příběhy, postřehy a pozor Marek má instagram @dvorak155. Doporučuji. A to už spát nepůjdete vůbec. Děkuji
Byl jsem Sudeťák: Příběh dlouhého návratu domů
Helmut Kopetzky
Nečekejte žádný román podobný Sudetskému domu a podobně. Je to čistě autobiografické zpracování a vypořádání se s vlastní minulostí. Jak několikrát, ke konci autor sám uvede, potřeboval se vypořádat s pocitem viny, s frustrací z toho že byl válečným polosirotkem. Současně byl Němcem. Cizincem v Německu ale i v Čechách. Nikam nepatřil. Generace jeho rodičů při válečném odsunu o všechno přišla. Jeho matka přišla i o manžela. A on se s tím vším musel vypořádat. O Šumperku se dozvíte pár zajímavostí, nicméně nejvíce je kniha opravdu věnována jemu a jeho vztahu s matkou. Která ho ovlivňuje ještě i 15 let po své smrti. Zajímavé, ale opravdu ne pro každého.
Raci v hlavě
Rudolf Král
Náročná kniha. Asi už ji nikdy nedám znovu. Musíte se neustále soustředit na příběh a ještě se k tomu orientovat v jakém čase jste. Konec vše vysvětlí, vyřeší a je vlastně milý a celý příběh si ho zaslouží. Takže Miku, Taryk, Nestore a Vy všichni další.. nebylo to tak špatné.
Těla
Klára Vlasáková
Výjimka potvrzuje pravidlo. V tomto případě, za mě opravdu platí, že modré hodnocení je opravdu třeba zvážit. Od knihy jsem čekala větší hloubku. Už úvod relativně dobře navodil, závěr nic nevysvětlil. Prostě to začalo, skončilo. Vztah dvou žen. Matky (Marie) a dcery (Róza). Každá je nějaká. Každá si nese nějaký cejch, něco v sobě. Čekala jsem, že by se to mohlo vyřešit, vysvětlit. Nic. Knihu jsem asi nepochopila. I když jsem matka i dcera.
Kyselé třešně
Lenka Chalupová
Pomalý, detailní příběh. Odehrává se v Přerově a blízkých Lověšicích. Líbilo se, že k přehlednosti pomáhaly názvy kapitol označené datem a místem. Současně každou vyprávěla jiná osoba s příběhem spjatá. Moc dobře napsané. Až téměř na konci zjistíte o jakou a jak velkou tragédii se jedná. Za mě palec nahoru, další z mála knih, které stojí za to přečíst.
Cejch
Zdeněk Šmíd
Zajímavý, čtivý příběh z Krušnohoří. Musíte si zvyknout na styl a způsob vyprávění, s čímž jsem občas měla problémy. Současně i množství postav, možná by se i na obal dovnitř hodil rodokmen. Nicméně za přečtení stojí. Doporučuji.
Život si se mnou zahrává
David Grossman
Hodně těžká kniha. Nemohu říct, že by se dala číst lehce nebo těžce. Musíte si zvyknout na styl vyprávění. Zkomolený jazyk (hebrejsko-srbština), který je mistrně přeložený do češtiny (všechna čest). A pak také na všechny ty postavy, z nichž Vám stejně nakonec vyjdou 4 nejdůležitější - Vera, Nina, Gili a Rafi. Ve chvíli kdy zjistíte, že vlastně čtete příběh postavený na reálném příběhu paní Evy Panić-Nahirové, o to víc Vás to pohltí. Chcete vědět víc a hlouběji. Pak strpíte i nepřehlednost vyprávění, vsuvky, výkřiky a vlastně všechny myšlenky Gili, která je vypravěčkou. Pak vám dojde, že celé vyprávění je pojato stylem filmové skriptky. Vždyť Vám skoro pořád připomíná - Gili piš všechno co vidíš, slyšíš, cítíš i to co nevidíš a neslyšíš a necítíš. A ona píše. Myslím, že to ta východní Evropa po 2. světové válce neměla lehké (počítaje do toho i ČSSR). Nelze obvinit západní země (USA, Německo, Francii, VB atd) že nás v tom nechali. Vlastně nemohli. I oni byli vyčerpaní z 6 let trvající války, hrůz a děsu. A nechtěli dopustit, aby se to strhlo znovu, ve větší síle. Protože na to tu sílu v danou chvíli neměli. Proto, je dnes (ano v roce 2024) důležité aspoň nějak pomáhat. Protože, je to tu zas. Kousek za našimi hranicemi. Proto jsou tyto Evy, Milady nebo Heliodorové důležití i dnes. Abychom nezapomněli co bylo a raz dva může zase být. Ten pocit jistoty bezpečí je tak strašně zrádný. Život si s námi opravdu zahrává.
Těžké čtení, ale stálo za to.
Co vás v dějáku nenaučili
Markéta Lukášková
Čtivé, po povrchu dějin lehce klouzající kniha. Od roku 1948 po rok 1989 se v krátkých, tématicky zaměřených částech dozvíme to nejdůležitější z našich dějin. Je to opravdu pro ty, které dějepis ve škole jednak moc nezajímal a hlavně kam se většina z nás nikdy v hodina nedostala. Nicméně pro ty, kterým historie není lhostejná, a stejně jako já se pomocí dostupné literatury k danému dostala blíže a hlouběji, je to jen takové lehké nahlédnutí. Nic překvapivého. Opravdu pro nezasvěcené, kteří hledají rychlý, krátký přehled 40 let vlády jedné strany.
