charlizee komentáře u knih

Jsou knihy, při jejichž čtení mám pocit, že se ve mně něco rozpíná. Každá věta mi přijde výjimečná a obohacující.
A když nakonec dočtete poslední stránku, přečtete poslední slovo..., tak se vrátíte na začátek a čtete znovu.

Opět díky za čtenářskou výzvu, bez níž by mě některé klenoty nejspíš minuly...

“That´s one of the central problems of history, isn’t it, sir? The question of subjective versus objective interpretation...”

5 17.08.2019

Manžel se rozhodl na Vánoce improvizovat a nakoupit mi pod stromeček knihy, které nejsou na mém "Wish listu"... V první chvíli mi blesklo hlavou: "No to si dovolil hodně!" :D Ale pak jsem zjistila, že si s vybíráním knih dal opravdu práci, pečlivě hledal a rešeršoval a mě strašně baví poslouchat příběh každé jednotlivé knihy - jak na ni přišel, proč vybral právě tu... KUS TEMNOTY vybral pro mé nadšení Příběhem služebnice a také proto, že Bouře je jeho oblíbený Shakespeare (já jsem si musela doplnit vzdělání :) ). Kniha je jedním slovem úžasná. Autorce se podařilo shrnout děj Shakespearovy Bouře a k tomu vystavět příběh vlastní, který je vlastně Bouří moderního charakteru. Nic podobného jsem nikdy nečetla a neskutečně mě to bavilo.

5 16.04.2018

K pořízení a přečtení knihy mě inspirovala blížící se premiéra filmu. Je zajímavé, že vznikne snímek podle ryzí čarodějnické učebnice, která příběhovosti využívá jen k dovysvětlení některých kouzelných tvorů a obraně proti nim. Malinko zavádějící je zachování abecedního řazení zvířat v českém překladu - nebyly pohlídány takové detaily jako např. když se v textu autor odkazuje na jiného, v anglickém originálu již dříve zmíněného tvora, který ale v českém překladu přijde na řadu později, což čtenáře mnohdy nutí listovat v knize dále, aby si něco ujasnil.

5 05.06.2016

Jednoduše taková odpočinková četba :) Užívala jsem si provedení, které se neskutečně povedlo - vyloženě jsem se těšila, jaká ilustrace na mě čeká na další stránce. Samotná Aňa mě mile překvapila, nečekala bych takové metafory a přemýšlení v souvislostech - v tomto ohledu se jedná asi o nejlepší knihu napsanou herečkou, kterou jsem četla.

5 21.05.2016

My Fair Lady s Audrey Hepburn mě kdysi tak okouzlila, že jsem si byla jistá, že u knižní předlohy tomu bude nejinak. Kniha mi zpříjemnila jeden cestovní den, nemohla jsem se od ní odtrhnout. A vůbec nevadilo, že jsem příběh znala. Místy jsem se dokonce nahlas smála, tento typ humoru a jazykových hříček mi přesně sedí. Autor výborně zpracoval i přesah fonetiky do psychologie postav a jejich zařazení k určitým sociálním vrstvám.

5 05.05.2016

Bolavý, syrový, palčivý, dojemný a skvěle napsaný. Takový je Shuggie Bain.

Sídliště skotského Glasgow, 80. léta, vysoká nezaměstnanost v důsledku zavřených dolů. Matka, která sociální dávky utratí radši za chlast než za jídlo pro své děti. Chlapec, který je už odmala zjevně odlišný od ostatních.
Právě s takovou kombinací faktorů se Shuggie Bain vypořádává každý den.

Pravděpodobně jste už zaznamenali, že autor Douglas Stuart vložil do hlavní postavy románu své alter ego. Považuji tuto informaci za nesmírně důležitou a inspirativní, vezmeme-li v úvahu, že se z popsaného prostředí autor dokázal vymanit, odrazit a navíc uspět ve světě, a to bez jakékoliv okázalosti a obviňování, ať už rodiny nebo systému, (což bývá charakteristickým rysem literatury podobného typu).
Navzdory všemu je z celého příběhu patrná neutuchající a hluboká láska
k matce, která je, ačkoliv syna donutila předčasně dospět a řešit věci, které by žádné dítě řešit nemělo, vylíčena s úctou a respektem, a všechny vnější vlivy jsou ponechány k posouzení čtenáři.

Shuggie Bain je mimořádná kniha, která by neměla ujít vaší pozornosti.

„Všímám si lidí, které jiní obvykle nevidí nebo nechtějí vidět nebo je hodnotí zkratkovitě a předsudečně. A chci je nechat mluvit. Když člověk poslouchá - naslouchá, často se dozví hodně i o sobě, ačkoliv to vždycky nemusí být lichotivé.

Těžko bych hledala slova, která budou o tvorbě Kamily Hladké vypovídat lépe, než tato její vlastní z doslovu knihy Lidi od kolotoče.
Kamila je pro mě nejen vynikající literární dokumentaristkou, je pro mě rovněž talentovanou psycholožkou. Lidi, o nichž vypráví, totiž dokáže otevřít a jejich prožitky přenést na čtenáře, který je reflektuje.
Lidi od kolotoče jsou emotivní, zpracovávají hluboké příběhy provázané láskou a vírou, dělají to ale nepateticky a s tak inspirativním nábojem, že vás to přiměje hodit starosti všedních dní za hlavu a probrat svou vlastní dřímající sílu.
Pro mě byla ta knížka v posledních dnech opravdu velkou vzpruhou.
Nechte se vtáhnout do vyprávění také a já vám minimálně slibuju, že se budete o příští pouti na „toho člověka“ za pokladnou kolotoče dívat jinak.

4 15.11.2023

Velká vlna zájmu, zároveň však také posměchu, nevole a znechucení. Tak lze v krátkosti charakterizovat přijetí vzpomínkové knihy prince Harryho.
Pořád jsem byla na hraně zajímá/nezajímá a párkrát knihu prolistovala s překvapivým zjištěním, jak dobrým stylem je napsaná.
Rozhodující okamžik přišel až ve chvíli, kdy ji totálně sepsul jeden můj britský známý - samozřejmě aniž by ji četl.
To jsem si obratem jeden výtisk opatřila, protože co fakt nesnáším, jsou tady ty povrchní, nepodložené odsudky.

Teď už nějakou dobu (po dočtení) přemýšlím, co s vámi chci vlastně sdílet
Napsané je to totiž opravdu dobře, ten první dojem nebyl klamný.
Horší už je to s tím obsahem

V žádném případě se nechci pasovat do role nějakého arbitra, zpochybňovat Harryho pocity a deklamovat, že royal life je něco, po čem každý touží.
Protože není (a je dobře, že si to část veřejnosti už uvědomuje).
Když se do toho narodíte, a tedy nemáte možnost svobodné volby, je to prostě(?)
na nic.
Přijít pak o maminku v citlivém věku (jak jinak než před zraky celého světa), to zkrátka bez lásky a podpory ustát nejde.
Proto se Harrymu vůbec nedivím, že se mnohdy nechával strhnout partou kamarádů a některé věci dělal jen proto, aby nevybočoval.
Když už konečně v něčem smysl našel, vstoupil do armády a zapojil se do reálných misí, jeho královský původ ho zase omezil, protože po vyzrazení jeho přítomnosti automaticky ohrožoval celou posádku.

Co jsem ale zkrátka (přes veškeré pochopení a snahu o ni) nedávala, to byla třetí část s Meghan.
Asi jsem příliš cynická a racionální, a tak se hranice v mé toleranci tím pádem objevily současně s cukrováním, glorifikací a souzněním duší, které vygradovalo až do jakéhosi (Dianina) okultismu.
Za vrchol symboliky budiž považováno nalezení zásadního významu v obrazu s bohyní lovu (taky Diana, chápete).
Za zesnulou maminku se postupně začalo schovávat všechno, je přítomná, dohlíží na Harryho a jeho rodinu, podporuje je, souzní s nimi, a já to vnímám jako strašnou manipulaci z jejich strany a taky slabost jednat sám za sebe.
Každopádně si to přečtěte sami, ať si uděláte obrázek vlastní.

Prince Harryho bych jen ráda požádala, aby už nefilozofoval.
Ten když začne při sledování noční oblohy přemítat o pohledech na minulost, dopadá to podobně, jako když se já snažím vyřešit logaritmické funkce. :))

V roce 1961 proběhl v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, nacistickým funkcionářem a jednou z hlavních postav plánu na konečné řešení židovské otázky. V roli reportérky se tam vydala Hannah Arendt a ze statí původně určených pro The New Yorker vznikla kniha, která dnes patří k jejím nejznámějším dílům.
Ačkoliv sama židovského původu, k celému procesu přistoupila striktně nestranně a nesouhlasně reflektovala fakt, že bylo o Eichmannově vině rozhodnuto dávno před zasedáním prvního tribunálu. Zásadní kontroverzi pak ve své době vzbudil především její postřeh o banalitě zla, o tom, že byl Eichmann jen obyčejným úředníkem vykonávajícím rozkazy. Zatímco veřejnost byla přesvědčena o jeho nenávistném charakteru a přála si ho odsoudit coby absolutního ďábla, Arendt přišla se zjištěním zcela odlišným.
Kniha se zdaleka nevěnuje jen soudní reportáži, dotýká se mnoha dalších filozoficko-politických aspektů otázek viny a odpovědnosti, úvah o vítězích a poražených:
O porušování haagské konvence ze strany Spojenců nepadlo samozřejmě nikdy ani slovo, protože Mezinárodní vojenský tribunál byl mezinárodní jen podle jména; ve skutečnosti to byl tribunál vítězů.
Text je hutný, složitý, plný odkazů a citací. V žádném případě nečekejte 325 stran, připravte se spíš na trojnásobek. Ale všechny stojí za to. Její myšlenky jsou podle mě destilátem základního vědění vzdělané společnosti.

Vypadá to, že jsem si potvrdila, že nejspíš nebudu patřit mezi fanoušky dua Lars Kepler. Ačkoliv je tenhle příběh konzistentnější a méně rozvleklý než předchozí, zbytečných pasáží v něm vnímám stále dost. Téhož si nejspíš všimli také tvůrci audioknihy, pro jejíž adaptaci byly zcela vyškrtány některé kapitoly a odstavce kapitol pozůstalých, a výslednému dojmu uvedené prospívá. Vyprávění je díky tomu o něco svižnější a méně těžkopádné.
Vyloženě mi sedí zápletka na pozadí mezinárodních vztahů, politiky a obchodu se zbraněmi, ale to, jak ji autoři budují, už vůbec. U jejich knih vlastně zatím nikdy nemám takovou tu nutkavou potřebu číst dál a dál, takovou, která je pro knihy podobného charakteru typická
Fun fact závěrem:
Vyloženě mě pobavilo, jak se v knize synonymně pracuje s pojmy letadlo a vrtulník. Sama jsem na míle vzdálená nějaké technické odbornosti, ale rozeznat letadlo od vrtulníku zvládám celkem bez obtíží. Tady se skutečně pojmenovává tentýž dopravní prostředek dvěma významově odlišnými způsoby.

4 16.06.2023

Nedávno jsem poslouchala skvělý podcast Matematika zločinu a teď jsem dočetla stejnojmennou knihu. I když jsem už většinu textu slyšela a znala, bavilo mě to nesmírně.
Knížka je obsáhlejší, dotýká se více témat a v kombinaci s podcastem naléhavost dosahuje vrcholu. Jestli jste měli nějaké ideály o spravedlivosti české justice, teď o ně přijdete. Presumce neviny zdá se být pouze statusem pro papír a stejně jako v případě nedávno dočtené antologie Rozvod šestkrát jinak, i tady je zásadním problémem stav českého soudního znalectví. Neexistuje kontrola, a když někdo poukáže na chyby, je nařknut z nekalého konkurenčního boje. On je totiž takový znalec, který správně buduje svůj mediální obraz, téměř nedotknutelný… Že vám takové “budování” někoho připomíná? I toho se autorka dotkne:

“Vlastně mě docela překvapilo, kolik novinářů, se kterými jsem léta seděla v jedné redakci, nepochopilo svou základní úlohu a to, že mají kontrolovat moc. Že ve chvíli, kdy si celé noviny koupí jeden z nejbohatších obyvatel Česka, muž, který kumuluje moc ekonomickou, mediální a chystá se ovládnout i tu politickou, není možné nadále v jeho firmě dělat novinařinu. Naším údělem teď bude stát se jen dalším nástrojem této už tak nebezpečně koncentrované moci.”

“Povídáme si s kolegy z Maďarska o časech, kdy to povolání nebylo tak stresující, nejisté a nebezpečné, jakým se stává v době Orbána, Fica, Babiše, v době oligarchizace médií.”

Stále aktuální, že?
Moc doporučuju k přečtení, moc.

4 22.01.2023

Tohle mi teda nesedlo. Čtení Zahrady mě dokonce až unavovalo a štvalo…
Permanentně jsem měla pocit, že jde o jakési vyřizování si účtů s církví, ale zatímco v Proměněných snech (i Sítích) vše funguje s nezávislou naléhavostí, tady cítím (až se mi chce říct - přízemní) zášť a další vytěžování téhož, zesíleného ještě více šokujícím tématem.
Především jsem vnímala, jak je s církví odsuzována i celá víra a děsilo mě, že to budou číst lidi, kteří se jen utvrdí v názoru, jak je víra špatná.
A zrovna tohle současná společnost nepotřebuje… (Jen ať je mezi námi jasno - tohle vám tady neříká žádný náboženský fanatik, nejsem ani pokřtěná…).
Poukazujeme-li neustále jen na to špatné, jak docílíme toho, aby si všeobecná společnost udělala nestranný názor a nereflektovala pouze negativní zprávy?
Ale abych byla fér - na konci příběhu hrdina dojde smíření, smíření se s vírou. Je to nakonec víra, která mu dodá sílu jít dál a žít, ale v kontextu všech stran knihy je ten význam odbytý. Stejně tak nedůsledně je využito tématu vyčlenění ze společnosti a její povrchnosti a alibismu.
Výsledek mi připomíná cosi jako literaturu na půli cesty. Ani text samotný není ničím výjimečný, nenacházím žádný důvod, proč bych se ke knize kdy vracela. Zato do autorčiny Dědiny, či již zmíněných Proměněných snů, se začtu znovu kdykoliv.

4 15.10.2022

Tohle byla trefa do černého a já nechápu, proč knížky Lízni si a hrej není plný internet.
Je to napsané tak nadčasově, že kdyby mi někdo řekl, že je to letošní novinka, tak tomu snad i věřím.
Emocionálně mě to bořilo, přestože ten styl psaní může vyvolávat opačné zdání a dojem povrchnosti.
Je to plné frustrace, neporozumění, nepochopení, nicotnosti a beznaděje (aneb momentální psychická stabilita nutná)… Krátké kapitoly jsou předkládány v neuspořádaném sledu, přitom promyšleně - současnost se proplétá s minulostí a vytváří plnohodnotný obraz vyprázdněného života hlavní hrdinky.
Boží je to, fakt že jo.
A překlad podle mě dost vystihuje originální jazyk.
•
Jo a nevěřte české Wikipedii. Lízni si a hrej nemá kromě (spolu)autorky scénáře s filmem Zrodila se hvězda (1976) nic společného. Jde o dva různé scénáře a dva různé filmy.

4 19.09.2022

Přitažlivost planety Krypton mě minula přibližně o jednu galaxii.
Velmi brzy jsem pochopila, že jsem generačně jinde. I když - já vlastně nevím, na kterou generaci tenhle román cílí. Příběhem a myšlenkami je to pro puberťáky, hlavou mi několikrát probleskl odkaz Lenky Lanczové. Jen pro dnešní puberťáky může být matoucím prvkem prostředí xchatu, které je jim vzdálené asi jako slečně Marplové poklidný důchod.
(Mimochodem - Lenka Lanczová kdysi motiv xchatu v jednom ze svých románů také použila.)
Nedařilo se mi ani naladit na vlnu nostalgie, protože Mádlovu psaní chybí lehkost a nadhled.
Úplně nejvíc mi to připomínalo školní slohovky, ve kterých se student snaží učitelku ohromit množstvím použitých adjektiv, přirovnání a knižních obratů.
Jazykovou úroveň pak dokonale vystihuje perla “předklonit se dopředu”.
•
Já vám nevím. Všude se opěvují vážná témata, která Mádl v románu otevřel, ale opravdu je tohle všechno, co v literatuře hledáme? Stačí nám tak málo?
Mně ne.
Bohužel/bohudík si doplňte dle libosti.

4 28.08.2022

Tohle je mimořádná kniha.
Hutná, promyšlená a mrazivě reálná.
Za každým fantazijním prvkem je ukrytá metafora, která odkazuje k dříve prožitému a (bohužel) znovu možnému.
Autorka prostřednictvím příběhu působí na čtenářovu realitu a využívá tak síly, kterou literatura má.
“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.” - Heinrich Heine

4 20.02.2022

Znáte ten pocit, když je knížka výborně napsaná, má fantastickou atmosféru, ale přesto vás nechytne tak, jak by měla?
Tak přesně to se mi stalo s Dcerou sněhu.
Je to taková vyprávěnka s pohádkovými prvky, notně připomínající Knihu džunglí (jen s rozdílným podnebím)…, krásná, podmanivá…, ale sedla mi asi tak, jako když chci poslouchat Depeche Mode a místo nich se z rádia ozve Nick Cave.

4 09.02.2022

Vynikající povídková kniha.
Každý příběh je unikátní, ač v maličkostech propojený s jiným a mou nimravou duši to neskutečně bavilo hledat a objevovat.
Moc se mi líbily i literární hry, kterými je nejedna povídka protknuta a některé věty byly tak nádherně poetické, že bych je mohla číst stokrát.
Přestože jsem v Českých Budějovicích byla všehovšudy třikrát, mám díky knihám Jana Štiftera pocit, že je znám.

4 03.10.2021

Ceci n'est pas un livre.

Asi tak hodinu přemýšlím, co o té knížce napsat, ale žádná slova nedokážou vystihnout, jak moc se mi to líbilo. Často mi připadalo, že čtu o ničem a ještě častěji, že čtu o všem.

Opět jsem ztratila tvůrčí ambice.
A strašně se zamilovala.
Mám psát, ať si to přečtete, nebo je to dostatečně zřejmé? :))

4 22.04.2021

Musím napsat, že jsem v poslední době měla nešťastnou ruku ve výběru knížek ke čtení. Tou jednou je právě Má temná Vanessa. (Se druhou ještě zápasím).
Já vím, jak ji všichni vychvalují a to, že se mi nelíbila, vůbec není dáno mou odvěkou snahou jít proti proudu... :))
Jako ta myšlenka navázat na Lolitu a popsat obdobný vztah ze druhé strany..., dobrá...
Ale copak je Lolita jen o tom vztahu, o tom příběhu? Mně tady tak strašně chyběl jakýkoliv přesah...myšlenkový, jazykový...
Vývoj postavy...ok, byla ovlivněna traumatem..., ale copak se člověku (ať už jakkoliv traumatizovanému) neposunou vyjadřovací schopnosti? Bude pořád přemýšlet a mluvit v kontextu jazykových vazeb, ve kterých přemýšlel už v patnácti? Opravdu? Člověk, který to dotáhl na bakaláře z americké literatury?
Česká verze románu nejspíš taky ubrala, pár překladových kiksů bije do očí...
No a v neposlední řadě mě točí to téma... Vadí mi to zobrazování žen, submisivních chudinek... Pojďme vychovávat silné ženy tím, že silné budeme, ne tím, že budeme neustále poukazovat na chybné počínání mužského pokolení...
Tak jsem jednou zase řekla pravdu a teď do mě... :))
•
“Bereš ten román až moc doslova. Nejsem románová postava a ani ty ne.”

4 03.02.2021

Po knížce jsem sáhla, protože za ni Stephen King v roce 2015 obdržel cenu E. A. Poe a “Edgaři” jsou jedním z témat letošní čtenářské výzvy... :)
Příběh mě chytil hned od začátku, přesto jsem se prvními 200 stránkami prokousávala dva týdny. Zbývajících 200 stránek jsem pak slupla za dva dny.
Řeknu vám, jiní autoři by si s tolika nápady a zvraty vystačili na 3 knížky, ne tak King...
No a nemohla bych to být já, abych zase neměla štěstí na sérii. Pochopitelně se detektiv v.v. Hodges objeví v dalších dvou pokračováních a taky v televizní sérii...
Nekonečnu zdar!

4 27.11.2020