Ctv komentáře u knih
Knihu jsem četla už před slušnou řádkou let. Jsem ráda, že jsem si ji kdysi koupila, když ještě byla k mání. Je to cestopis party bláznů (myšleno veskrze v dobrém), kteří postavili repliku historické lodi a jali se na ní obeplout svět. Bláznivý nápad, krásný. Krásně a čtivě napsané a hlavně jsem byla nadšená z ilustrací a fotek. Bavilo mě to číst a velice se mi líbilo, že cestopis nebyl psaný skrze růžové brýle (nebo růžovým perem, chcete-li), ale realisticky. Je jasné, že ne všichni vydrželi, že někteří odpadli, že na lodi prostě začne po čase panovat ponorka. Za mě stojí za přečtení a pokud na ni někde v antikvariátu narazíte, neváhejte.
Knihu jsem četla a dost se mi líbila, i když to pro mne nebylo čtení "na jeden dech". Nyní se chystám na Žítkovské čarování od pana Jilíka a potom znova mrknu na Žítkovské bohyně ... jsem zvědavá, jak na tu knihu potom budu nahlížet.
Mě Zdena Frýbová nikdy nezklame. Ať už jde o humorné knihy s psem v hlavní roli, nebo o romány s detektivní zápletkou.
(SPOILER) Když jsem se chystala na dovolenou na Island, hledala jsem nějakého islandského autora. Chtěla jsem mít sebou na čtení něco autentického. Náhodou jsem narazila na Yrsu a protože v knihovně nebyly první díly této série, sáhla jsem po této jako po své první knize od autorky.
Nevím, co mají za sebou Huldar, Erla a Freyja a tato znalost mi v některých chvílích chyběla.
Pokud mám ale hodnotit čtivost a příběh, tak se mi kniha líbila. I hrdinové mi jsou sympatičtí. Zápletka je zajímavá - šikana byla a je určitě velké a závažné téma.
Negativně hodnotím otevřený konec. Ten podle mého v detektivkách nemá co dělat, pokud nebude mít příběh pokračování. Také mi přišlo, že vysvětlení celé zápletky bylo trochu moc komplikované, překombinované. Ta manipulace s ostatními, díky které se to celé mohlo uskutečnit, mi přišla už málo uvěřitelná. I když co já vím, co je možné a co ne ... Jiní to rozuzlení hodnotí naopak jako důmyslné a propracované.
Každopádně tato detektivka je hezké čtení. Nyní si musím obstarat předchozí díly série.
(SPOILER) Raynor Winn je žena, se kterou mám v reálném životě máloco společného, přesto mě ale její knihy baví a uchvacují.
Jako autorka má cit pro slovo, její popisy přírody jsou krásné, celá kniha se velice dobře četla.
Na můj vkus tam bylo příliš mnoho pasáží popisujících jinými slovy totéž - jak miluje přírodu, jak je s ní spjatá, jak ona a příroda jedno jsou. I když zrovna v případě Raynor Winn to autorce věřím a asi by to ani nebyla ona, kdyby to tam nebylo opakováno.
V tomto druhém díle mají pobřežní cestu za sebou a Moth už začíná zase pomalu chátrat. Proto se vydají na další, tentokrát mnohem kratší, cestu po Islandu. I tady vidíme, jak se malými zázračnými krůčky vrací Mothovi síla a životní energie. Stejně, jako ji začínají Winnovi vracet sešlé farmě na výrobu cideru.
Opět je tady naděje a víra i přesto, že všichni vědí, kam Mothova nemoc spěje. To, jak oba bojují, je obdivuhodné. Zejména to, jak bojuje Moth. Všude se píše o Raynor jako o autorce, ale já bych se ráda seznámila s Mothem.
Stejně jako po dočtení první knihy i tady mám pocit, že bych mohla se svým životem něco udělat. Vyrazit na nějakou cestu, ne jen zaprděně sedět doma. Zajímalo by mě, kolik lidí nazula Raynor svými knihami do pohorek a zvedla z křesel.
Už se těším na přečtení třetího dílu.
(SPOILER) Chaos, zmatky, nereálné zápletky, přílišná komplikovanost. Asi tak bych charakterizovala toto dílo.
Opakované popisy různých pocitů a dojmů jednotlivých lidí. Zbytečné a zdlouhavé. Naprosto nemožně pitomý policista, který nejen že se zaplete s aktérkou případu, ale také nakonec přehlédne stopu, která ho mohla přivést k správnému vyřešení případu. Zřejmě ji přehlédla i sama autorka, i když příběh napsala (mám na mysli to, že jenom jedna ze sester měla pořezané nohy od střepů, na které doma šlápla, že?).
Škoda zničeného dobrého hlavního motivu záměny dvou sester tou překombinovaností.
A aby ta úroveň byla ještě nižší, tak si tam občas střihneme nějaký ten sex a peprné slovíčko.
Dočetla jsem, ale jestli autorka vypotí něco dalšího, tak já to nechám v knihovně ležet.
Pokud bych měla hodnotit styl psaní autorky a čtivost, tak bych určitě dala víc, než jen dvě hvězdičky. Paní Formanová umí pracovat se slovem a text mě netahal za uši. Četlo se příjemně.
Pokud bych měla hodnotit obsah, tak musím zůstat u těch dvou hvězdiček. Oceňuji, že autorka projevila značnou míru sebereflexe, když na několika místech uznala, že její mládí, kdy se chovala jako lehká rumová pralinka, nebylo tak úplně něco, na co by mohla být hrdá. Také chtělo odvahu něco takového vydat veřejně, protože spousta lidí ji považuje za zlatokopku. Já samozřejmě nevím, ale bohužel její životní příběh tak vyznívá. Gottem se nechala řadu let vydržovat a mezi tím prostě jen lila a pařila. Potom jako by to vykompenzovala tím, že se v Americe musela otáčet, když se živila úklidem domů, ale ani tam se nezamilovala do místního údržbáře ze střední třídy, ale do Miloše Formana.
Moje hodnocení je ještě zřejmě ovlivněno tím, že fakt nemám ráda Gotta. Po přečtení této knihy se tento pocit ještě umocnil.
Myslím, že nejlépe to vyjádřila Chesterton a já parafrázuji: z života Martiny Formanové si nesednu za zadel, nic zajímavého kromě vztahů se slavnými muži z mého pohledu nedokázala a jsou k dispozici knihy o mnohem zajímavějších lidech. Za mě celou knihu totálně zabila koncem ze kterého vyznívá, že jen děti dávají životu ženy smysl a toto klišé mám ráda ještě méně, než Karla Gotta.
Opravdu překvapivé a zajímavé vyústění příběhu. Až na konci zjistíte, kdo je vrah, budete opravdu překvapeni, protože tohle vás během čtení opravdu nenapadlo. Když už víte, tak si říkáte "no jo, však tohle mě mohlo trknout". Mě to tedy netrklo.
Co mi na příběhu vadilo bylo neustálé omílání šikany Dalily spolužáky a vlastně celým okolím. Kdesi v textu je zmíněno, že nosí velikost L, takže nic hrozného. Přitom šikanózní hysterie vyznívá, jako by slečna měla XXXL velikost. Přišlo mi to divné na Ameriku, kde je tolik lidí opravdu obézních. Oproti tomu také kritika místní královny plastických operací. Autorka zřejmě chtěla kromě detektivního příběhu napsat knihu s morálním poselstvím a vzkázat čtenářům, aby si podobných věcí všímali? Nás, co jsme v pubertě hltali Brandu a Brandona z Beverly Hills 90210 a žili dosud v přesvědčení, že američtí mladí studenti jsou jen zaoceánskou verzí našeho Mirka Dušína, tolik nenávisti k lidské jinakosti určitě překvapilo :-).
Mám dílo Patrika Hartla ráda. Nedávno jsem na tuto knihu četla dost negativní recenzi, ale mě opět nezklamal. Vím, že neotvírám Dostojevského a vím, co od Hartla mohu čekat. Já jsem se dočkala a byla jsem spokojená. Svižná kniha. Všechno hezky odsejpá, sem tam (především na začátku) se stane něco, co tak úplně nečekáte, díky čemuž se nenudíte a chcete se ke čtení brzy vrátit. Některé čtenáře, kteří si nežijí na tak vysoké noze, možná může iritovat to, jak luxusně si hrdina žije a rozhazuje miliony. To mi ale nevadilo. Beru to jako takovou pohádku pro dospělé. Životní realita je pro většinu lidí o dost jinde. Jediné, co mi dost lezlo na nervy, byla nevychovanost a spratkovství Sáry a Elly. Mít doma takové fracky, tak je asi zmlátím na jednu hromadu. To naštěstí s jejich věkem trochu vyšumělo. Nicméně kdyby se mi všechno v životě dařilo tak, jako jim, tak bych se nezlobila. Podle mého názoru další fajn Hartl a těším se na příští knihu.
Hodně zajímavý příběh, nepřišlo mi tam nic neuvěřitelného, knížka mě hodně bavila. Petra Soukupová dokázala fakt hezky charakterizovat postavy a popsat jejich myšlenkové pochody.
Na knížce mi vadil styl psaní jako na korespondenčním lístku a především vynechávání sloves. Dost dlouho mi trvalo, než jsem to dokázala skousnout tak, aby mi to nekazilo čtení. Například: "Adéle znovu mizerně." "Navečer na víno s Erikou. Už dávno si není co říct. Erika ve škole, tohle štěstí já tátovi nedopřála, myslí si Bára a poslouchá kecy o úplně cizích lidech a cizích problémech .... .".
Malá a útlá knížečka skrývající v sobě úžasný příběh. Přirovnala bych to k poupěti, které nestihne vykvést a zvadne. Příběh Josefa Marana by rozhodně stál za pořádné zpracování už vzhledem k tomu, že skutečných informací o domě a osudu jeho obyvatel zřejmě mnoho známo není a autor si většinu příběhu domyslel. Škoda, že to nedokázal nebo nechtěl zpracovat více a že měl potřebu tolik to prokládat svými myšlenkami a filosofováním. Styl psaní pana Formánka se mi líbí, mám ráda jeho knihy, ale tady už té jeho osobní rozháranosti bylo moc. Chtěla jsem číst více Maranův příběh, příběh domu.
Kniha to byla velice zajímavá a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Vzpomínky osobního tajemníka T.G.M. mají svou hodnotu a jsou velice zajímavé. Za sebe bych knihu rozdělila do tří částí. První pojednávala o životě v Lánech, o Masarykově rodině, o lidech na zámku. Druhá část se hodně věnovala popisu politických souvislostí, jednotlivým politickým představitelům a stranám a spíš jen lehce se dotýkala osobnosti T.G.M. Třetí část pak popisovala konec prezidentova života, jeho postupné odcházení a život s nemocí. Vzhledem k tomu, že já osobně jsem od knihy čekala seriózní pohled na Masaryka jako na člověka, na jeho život jako na život muže z masa a kostí, mě samozřejmě ta prostřední část knihy moc neuchvátila. Vytkla bych knize dvě věci. První je název, který podle mě vyznívá levně, trošku jako titulek v bulvárních novinách. Teprve po přečetní knihy vám dojde, že uvozovky jsou tam záměrně, protože jde o Masarykův výrok pronesený v souvislosti s informováním veřejnosti o jeho nemoci. Pak už to dává zcela jiný smyl. Druhou mojí výtkou je nedostatek fotografií. Nějaké tam jsou, ale na knihu podobného charakteru by jich tam mělo být více. Dr. Schenk několikrát i zmiňuje nějaké fotografie a ty by čtenář jistě rád i viděl. Stejně tak popis Masarykova bytu na konci či soupis jeho věcí. Je u něj pouze jedna fotografie prezidentovy ložnice a myslím, že Masarykův byt by si jich zasloužil mnohem více.
O životě a soukromí Santiniho toho, dle dostupných informací na netu, není moc známo. Autorka tedy vzala známé skutečnosti (jména a počet dětí, jména a počet manželek, předpokládaná touha Santiniho po šlechtickém titulu, stavby apod.) a zapracovala je do románu. Mě to zapracování přišlo trošku neohrabané, dialogy mezi postavami umělé. Rozhovory mezi Santinim a zadavateli jeho staveb se autorka snažila seznámit čtenáře se skutečnostmi souvisejícími právě se stavbami, proto možná občas působily spíš jako poučka, než jako reálný dialog.
Dle autorky zřejmě téměř všechny Santiniho myšlenky patřily buď architektuře nebo Bohu, či Satanovi v části jeho života. Toho Boha tam na mě bylo už moc, ale to je zřejmě můj problém. Nicméně můj celkový dojem z knihy je, že potencionálně velmi zajímavé téma bylo zpracováno velmi povrchně do knihy ve stylu románu pro ženy. Zasloužilo by si mnohem víc.
Můj komentář obsahuje spoiler.
Buď budu muset počkat až si ta knížka v mé hlavě sedne, nebo si ji přečíst ještě jednou, ale nějak ve mě nic hlubokého nezanechala. Je mi divně, že tohle píšu u tak slavné knížky ověnčené Man Brooker cenou, chyba bude tedy na mé straně. Možná také proto, že se mi její čtení vklínilo do období, kdy jsem neměla moc chuť číst, nevím. Knížka se mi líbila do chvíle, než Pí potkal jiného trosečníka a pak ostrov ... protože jsem jí věřila. Potom už ne. Závěr pro mě nebyl nijak uchvacující v pozitivním slova smyslu, spíš mě rozčílilo, že možná vlastně celou dobu čtu něco úplně jiného, než co je v knize napsáno. Nevím, který příběh si vybrat. Líbil se mi ten první, dlouhý, o kterém je kniha. Na to, abych si vybrala ten druhý, jsem si o něm přečetla moc málo. A pokud by to měl být ten druhý, ta jsem naštvaná, že jsem musela na začátku protrpět to utrpení zvířat, které v každé knize nebo filmu strašně těžce nesu. No, na film koukat nebudu určitě.
Není to žádné extra napětí nebo tajemno. Přesto mě tato knížka chytla a nepustila. Moc hezky napsané a především zajímavé. Mám ráda knihy, u kterých mám po přečtení jistotu, že jsem se nejenom na nějakou dobu zabavila, ale také se v něčem vzdělala. Což Profesor a šílenec perfektně splnil. Člověk by neřekl jaké peripetie provázely vznik Oxfordského slovníku (přiznejme si to na rovinu, nevěděla jsem o něm vůbec nic než jsem začala číst) a jaké osudy jsou s ním spojené.
Tři knihy pana Hájíčka jsem četla v pořadí, ve kterém vycházely. Selský baroko (čekala jsem víc), pak Rybí krev (napravení reputace a čtení s chutí) a nyní Dešťová hůl. Kdybych nevěděla, že toto je kniha z roku 2016, řekla bych, že ji napsal na začátku své kariéry. Třeba ve dvaceti, když ještě nevěděl jak napsat dobrou knihu a o čem, nevěděl co sám se sebou. Během čtení jsem si často vzpomněla na knihu od Knausgårda Můj Boj - Smrt v rodině (kterou jsem označila v hodnocení jako odpad). Jsou si totiž hodně podobné. Spousta, ale opravdu spousta plků o nesmrtelnosti brouka. Neustálé omílání věcí, které už byly na předchozích stránkách mnohokrát napsány, neustálé filosofování o ničem. Přeskakování z vyprávění v první osobě do vyprávění v třetí osobě. Nechápu proč.
Osoba hlavního hrdiny mi nebyla symaptická snad vůbec ničím. Nebyla mi sympatická ani jeho Tereza s pomalou chůzí a rokokovým malíčkem. Snad jedině Bohuna mi nelezla na nervy. Vadil mi ale ten protiklad obou žen. Krásná, štíhlá, upravená, éterická a vzdělaná Tereza (město) a hloupá, přízemní, neupravená a přibírající Bohuna ve vaťáku a holinách s vidlemi v ruce (vesnice).
Co se týče zápletky čachrování s pozemky se autor jen sklouznul po povrchu. Příběh tam v podstatě nevidím žádný. Kniha pro mě byla 90% zbytečných plků a úvah, pouze 10% příběhu.
Kniha je v podstatě o tomto:
"Povědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny jako střepiny, jako špony ze soustruhu zalétaly k jeho uším přes zavřené okno v obýváku a zvonily a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí. Trýznivá bdělost se ohlašovala, rozjížděla se jako miniaturní elektromotorek napájený neúnavně odněkud z vesmíru, z hlubokého tmavého nebe, které Zbyněk tušil nad jejich domem, nad tím činžákem v centru města, postaveném ještě za Rakouska-Uherska."
Velké zklamání.
Během první kapitoly jsem si říkala, že to vzdám, nějak blbě se mi to četlo, prostě nic moc. Potom u druhé kapitoly mě knížka chytla a začala bavit. Ale .... já mám ráda na beletrii příběh. Začátek, děj, konec. V Bábovkách nemám vlastně možnost s žádnou z hrdinek prožít její příběh pořádně a celý, což mi vadilo. Potom mi ale došlo, že ta část, která byla popsána a to, jak byla popsána, mi vlastně stačí.
Měla jsem potřebu chápat souvislosti, vztahy a propojení mezi hrdinkami a bylo toho tolik, že jsem se v tom brzy ztrácela. Musela jsem si na papír namalovat pavouka se jmény, abych se orientovala :-). Takže méně je někdy více, řekla bych.
Skoro na každé hrdince jsem si našla něco, s čím se dokážu ztotožnit nebo co dokážu pochopit, některé jsem nesnášela ... takže určitě ve mě paní Třeštíková dokázala vzbudit emoce.
Hodně mi vadilo přeskakování v čase v rámci jednotlivých příběhů. Bylo to takové chaotické.
Hodně mi vadila ta reklama na IKEA v prvním příběhu. Možná i proto jsem knížku málem odložila.
Můj závěr: zajímavé, čtivé, k zamyšlení, emotivní. Věci zpravidla nejsou takové, jaké se na první pohled zdají být. Nemám ráda blbé konce a tahle knížka ho má. Není to nic, co bych musela vlastnit, ale v knihovně si ráda další knihy od Radky Třeštíkové půjčím.
Velmi napínavý a doslova mrazivý příběh. Typická Yrsa řekla bych. Knížku jsem přečetla za dva dny, musela jsem. Ten pocit stísněnosti a napětí jsem při čtení přímo fyzicky cítila. Když jsem se pak podívala z okna našeho domu byla jsem překvapena, že nevidím závěje sněhu a vánici.
Rodina čítající otce, matku, jednu puberťačku a jednu osmiletou dceru čelí na svém osamoceném luxusním statu v Islandské divočině nebezpečí od nepřítele. Spolu s nimi tam je i pomocnice v domácnosti. Jako čtenář dostáváte nějaké náznaky toho, kdo by asi tak mohl být tím nebezpečím. Jistě vám je ale jasné, že nakonec to bude někdo úplně jiný.
Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách. Jedna vás provází dny a hodinami na statku. Ta je děsivější. Druhá vás provází vyšetřováním vražd o týden později. Od začátku tedy víte, že rodina nedopadne dobře. Což čtení dodává ještě větší náboj. Těším se na další knihy série, protože otevřený příběh Týra určitě ještě bude mít pokračování.
A teď pozor, bude SPOILER, takže dál nečtěte pokud se na knihu chystáte.
Napětí, které jsem prožívala s rodinou, mě bavilo první polovinu knihy. Pak jsem začala mít pocit, že jim (a zejména Sóldís) zřejmě zamrzly mozkové závity. Přišlo mi na hlavu postavené dostat tolik varování, mít tolik zážitků potvrzujících, že se někdo cizí courá po domě, a přesto nevypadnout odtamtud třeba alespoň k těm sousedům.
Vážně Soldís zůstala spát v horní ložnici poté, co objevila díru ve stropě? Zejména když měla k dispozici dva jiné pokoje?
Vadily mi tam některé informace, které byly zcela zbytečné. Jaký důvod mělo, že Sóldís našla po příjezdu oblečení po bývalém zaměstnanci? Psalo se o tom několik stránek a přitom to nemělo pro rozuzlení příběhu vůbec žádný význam.
Urputná snaha od matky rodu tvářit se, jako že se nic neděje, i když jí někdo maluje krvavými slepičími hlavami vzkazy na okno, už byla opravdu na hlavu postavená. Pro tuto nelogičnost v chování postav dávám jednu * dolů.
A co ta záležitost se smradem ze sklepa? Celé to bylo nepravděpodobné. Pochybuji, že by po týdnu skladování z mrtvoly už nic neteklo ...
Rozuzlení příběhu bylo dost rychlé a na sílu, ostatně u Yrsy jsem to tak zatím vnímala vždy. Trošku jsem čekala, že za tím bude něco promyšlenějšího, než prachy. Ale takhle holt to Yrsa má.
Pokud vám duchařina a nadpřirozené jevy nevadí, tak doporučuji. Pokud nechcete číst o tom, jak mrtvoly běhají kolem živých a mluví na ně, tak to není kniha pro vás.
Váhala jsem mezi 3 a 2 hvězdami. Kniha byla napínavá a člověka z toho šimralo na zádech. Také ten příběh o zmizení Benniho a postupné vyjasňování okolností byl fajn. Ale chování některých hrdinů bylo nepochopitelné. Asi bych musela být zcela pod vlivem omamných látek abych jako trojice Katrín, Líf a ten chlápek, co si nepamatuji jeho jméno, jela v zimě do opuštěné vesnice bez elektřiny a slušných zásob.
Podle anotace jsem čekala thriller, kriminálku. Ano, ať jsou tam nějaké tajemné a nevyjasněné věci, ale ať se na konci vysvětlí a najde se pro záhady realistický základ.
Ještě bych chápala, kdyby k nalezení zmizelých vedly nějaké sny nebo vize, přeci jenom jsou věci mezi nebem a zemí. Ale to, aby kolem hlavních hrdinů běhali duchové a shazovali je ze schodů, to už na mě bylo moc. Čekala jsem krimi, dostala jsem duchařinu. Kdybych věděla, že jdu do duchařiny, tak bych nebyla zklamaná, protože jinak s tímto tématem nemám problém.
Z této knihy jsem měla obavy. Důvody byly dva - prvním byl můj předchozí dojem z dílů této série, že jsou příběhy příliš natahovány a nutno přeskakovat celé nudné pasáže. Druhým důvodem byl fakt, že Jana Seymourová byla královnou jen přibližně rok, v podstatě se o ní skoro nic neví a já si říkala, že o této manželce Jindřicha VIII. číst takto tlustou knihu bude utrpení.
Nicméně nevím jak to Alison Weir dokázala, ale tento díl se mi četl dobře, nudil mě až ke konci a opravdu jen chvílemi, při čtení jsem přeskočila dohromady možná tak dvě stránky. Samozřejmě, mohlo to celé být kratší a víc odsejpat, ale to by nebyla Alison Weir, že :-).
Sama autorka v doslovu vysvětluje co v knize je podložený historický fakt, co její autorská fantazie a proč tu fantazii postavila tak, jak ji postavila. Nějak nám vykreslila osobnost Jane Seymourové s tím, že těch potvrzených informací opravdu mnoho není a já myslím, že vzhledem k omezeným zdrojům ji vykreslila celkem věrohodně.
Hvězdu sundávám za velmi iritující a opakující se výraz "přisámbůh". Nevím, jestli to nějak vzniklo v originále, nebo zda je to bonus od překladatelů, ale mně to způsobovalo tik v oku.