Daisuke komentáře u knih

Gump stojí rozkročený mezi dvěma žánry. Jako by se nemohl rozhodnout mezi Psí cestou a Deníky kocoura Modroočka. Podle toho to také dopadlo, krátký strohý text působí nedokončeně, syrově, nedodělaně, napůl pohádka a napůl doják. Pro děti moc vhodný není a pro dospělé je zase psaný moc polopaticky. Autor prostě není spisovatel, myslí si, že má hodně co říct a zároveň to moc neumí podat. Kvůli všedním, všudypřítomným pindům o lásce, kterými je Rožek schopný zaplácnout třeba půl stránky v kuse, jsem čtení několikrát musel přerušit. Dvě hvězdičky dávám za dobrý úmysl, za snahu, za reálný pokus zlepšit zacházení s němými tvářemi - a také proto, že psi mě provází celým životem.

11 05.02.2020

Vyčerpávající, silné, beckettovské. Což jsou všechno pochvaly jen napůl. Komorní one-man-show respektuje pravidla jednoty prostoru, času i děje; to z ní činí mimořádně nepohodlný klaustrofobní zážitek, který je po formální stránce zpracován dokonale. Ve všedním jazyce se tady odvíjí příběh jednoho ne moc povedeného života. Bude vás to zajímat - ale moc si to nejspíš neužijete.

8 27.01.2020

Zajímavý koncept mě docela navnadil, ač se ze zásady snažím vyhýbat retellingům čehokoliv. Illiada z ženského pohledu je opravdu něco, co tu ještě nebylo - zaujme i neokoukané prostředí a zlidštěné postavy z bájí a mýtů. Vzato kol a kolem je to ale docela nuda. Hlavní hrdinka se po většinu knihy jen potlouká po táboře a když zrovna nenalévá víno u nějaké důležité schůzky, klevetí nebo uspokojuje Achillea - a zatímco okolo umírají tisíce vojáků, stěžuje si na postavení žen ve společnosti (navíc naprosto nedobovou optikou). O Trojské válce jsem se dozvěděl více i z Petišky, o trudném údělu žen z Příběhu služebnice a myšlenky o zpátečnické a brutální patriarchii, které z této knihy lezou jak z chlupaté deky celých tři sta stran, kdysi sdělil daleko příměji a drsněji Frank Herbert v Duně. A stačilo mu na to jen několik mimochodem pronesených průpovídek.

4 20.01.2020

Kdyby se z Violky vyškrtaly mobily a byla pod ním podepsaná Vlasta Pittnerová, věřil bych, že mohla vyjít v roce 1919. Naivní, nenáročná červená knihovna, navíc ne moc dobře napsaná.

3 16.01.2020

Hezká, poetická pohádka s andersenovskou atmosférou, kterou umocňují ilustrace Luise Roya. Asi mu muselo trochu chybět kreslení nahotinek, ale zase se mohl vyřádit na dracích... Jen je ta knížka trochu krátká.

3 16.01.2020

Tohle nemělo nikdy opustit web.

Jsou blogy, které offline fungují - tenhle mezi ně nepatří. Rozsahem se kniha podobá spíše delší seminární práci, a to by za 279 Kč bylo moc i v případě, že by psaní bylo opravdu dobré. A ono není - bohužel jde spíš o normální blogové pindy matky v domácnosti, kterých je na idnesu dvanáct do tuctu...

5 10.12.2019

Nejsem nezaujatý, především proto, že si tímto způsobem už několik let vedeme rodinné výdaje. Tento "peněžní deník" (protože nic jiného Kakébo opravdu není) nám život značně zjednodušil. Žádné tipy tu nenajdete - jen tabulky. Pokud jste ten správný typ, bude vás nevyplněná tabulka motivovat daleko víc než jakákoliv afirmace o tom, jak jste super a úžasní a za nic vlastně nemůžete...

2 27.09.2019

Úžasná řachanda. Zvonokosy zní jako vínem poháněné vyprávění šarmantního stárnoucího vesnického seladona, který začíná pomalinku strejcovatět - často se tu odbíhá od tématu, popisují přednosti francouzského venkova a venkovanek a také beaujolaiského vína. Toho především. Vypadá to, že Francouzi (a naši předkové obecně) bývali docela chlapáci, šedesát skleniček vína denně, které si dávali zvonokoští přeborníci v nasávání, už je dost slušná míra...

9 04.09.2019

Nemůžu hodnotit lépe. Novela na mě působí jako nedokončená a nuceně useknutá, jako by měl Tanizaki původně v úmyslu psát ještě několik set stran, ale pak ho téma přestalo bavit. Co na tom, že postavy jsou opravdu zajímavé a zasazení do historických reálií věrohodné - po dočtení jsem si připadal podvedeně.

1 02.09.2019

Nedávno jsem četl Ishigurovo Neopouštěj mě, se kterým sdílí Příběh služebnice hned několik témat - převážně bezmoc, bezvýchodnost a marnost veškerého konání hlavních postav, s jediným zábleskem naděje na konci knihy. (Dlužno také dodat, že Atwoodová píše daleko dravěji a rychleji, i když také skvěle.)

Atwoodová je známá tím, že poměrně důsledně odmítá komentovat různé interpretace svých děl. Přesto si v Příběhu služebnice, vydaném v roce 1985, dovolím vidět paralelu s tehdejším děním v Íránu, který je ostatně zmíněn i v epilogu knihy. Tam proběhla roku 1979 islámská revoluce, v jejímž důsledku byl ve vyspělé a relativně bohaté zemi nastolen zpátečnický teokratický režim. Stejně jako v Příběhu služebnice, i tady ženy přišly o svá práva, i tady začala vláda strachu a atmosféra udávání, i tady se strážci dobrých mravů stávají zfanatizovaní mladíci a ženám je diktováno nejen povinné odění, ale i omezený výběr z několika málo rolí ve společnosti. Pro bližší studium vřele doporučuji Persepolis od Marjane Satrapi.

Metafora v tomto případě autoritativní vládu teroru přibližuje tím, že zneužitým náboženstvím není islám, ale křesťanství, a dějištěm románu není kulturně vzdálená země na Středním východě, ale Spojené státy.

13 14.08.2019

Malé ženy jsou pro dívčí literaturu tím, čím je Don Quijote pro hrdinský román - tj. jemnou dekonstrukcí žánru, která ho na mnoha místech přesahuje. Nejzajímavější rovina je pro čtenáře v jednadvacátém století asi ta dokumentární, kdy např. jediný záchvěv relativně banální choroby může snadno skosit celou rodinu. Vtipné je i sledování vlivů na pozdější knihy (a to i české); mladá Amy je v podstatě Kája Mařík v sukních, respektive Kája je Amy v kalhotách.

Autorka je poměrně bigotní protestantka a svoje názory tlačí skrze hlavní postavy dost na sílu. Zatímco důraz na postavení ženy v domácnosti nepotěší české ženy, promování abstinentismu nejspíš neudělá radost zase českým mužům...

Jinými slovy, z Malých žen jsem se mnoho nového dozvěděl, ale v podstatě nic nenaučil. Kniha je sice opravdu dobře (ač rozvláčně) napsaná a kvalitní, ale určitě ne nadčasová.

4 06.08.2019

Škoda, že zrovna u téhle knihy je opravdu obtížné se vyhnout spoilerům. Volné, rozvážné tempo vyprávění, ve kterém se dozvídáte zneklidňující informace jakoby mimochodem, vydrží od začátku do konce. Když už vlastně tušíte, na co se máte připravit, motivace k dalšímu čtení se trochu ztrácí; příběh samotný je (úmyslně) poměrně triviální. Neopouštěj mě je výborná kniha, na kterou nezapomenu a která nastoluje zajímavé etické otázky, jejichž zodpovídání nechává na čtenářích. Jen to, podle mě, není úplně snadné a hladké čtení.

9 15.07.2019

Jablko jsem si cíleně vybral jako "úvod" ke Kvítku; přece jen se mi nechtělo z knihovny tahat devět set stránek tlustý špalek, jen abych zjistil, že mě Faberovo psaní moc nebere. Přes autorovo ujištění, že se dá číst i bez znalosti Kvítku, mě proto nemile překvapily spoilery v předmluvě; tím hůř, že v samotném textu už jich moc nebylo.

Svůj účel Jablko nejspíš splnilo - Kvítek si pořídím a přečtu, i když už mám prozrazený konec. Samostatně ale kniha moc nefunguje, je to takový nášup pro čtenáře Kvítku, který nabízí náhled do budoucnosti (a občas minulosti) hlavních postav. Některé povídky jsou lepší, jiné jsou slabší a několik se dá označit spíš za nastřelené obrazy bez zápletky. Napsané to je sice hezky, ale kniha to je kratičká a, upřímně - i trochu zbytečná... Obávám se, že tady hlavní motivace autora byla ta ekonomická.

3 08.07.2019

Vyloženě škodlivá kniha, která se společenskou nebezpečností pohybuje někde mezi Jíst, milovat, meditovat a Rudou knížkou. (Pozor - budou spoilery.)

Luzné čtenářky se tu mj. dozví, že je absolutně v pořádku na jednu stranu chladně odsunovat rodinu na druhou kolej, předat ani ne dvouměsíčního kojence hispánské chůvě a vrátit se do práce, která spočívá v cenzurování a páchání genderové korektnosti v animovaných dětských seriálech - a na stranu druhou je také v pořádku chovat se jako šestnáctileté éro, pokud jde o vaše veselí v rozkroku.

Sobeckou a bezohlednou hrdinku, do které se autorka očividně promítá, jsem nenáviděl od první do poslední stránky, ať už zrovna ve volném čase stalkovala svého bývalého přítele, nebo svému dokonalému bohatému manželovi (uznávám, byl také dost nudný) nasazovala parohy se zmíněným přítelem, nebo za tím samým přítelem odjížděla od dítěte a manžela do válečné zóny, aby si s ním na (jeho) smrtelné posteli ještě stihla pořídit kukačku.

A jen tak mimochodem, taky je to děsivě špatně napsané. Steelová se může jít zahrabat.

6 02.07.2019

Mass Effecty mám odehrané, tak jsem se v univerzu zase tak moc neztrácel (jinak bych ovšem měl hlavu v pejru). Kresba byla ucházející, takový lepší americký mainstream. Hodně mi ale vadily zbytečné a nemístné scénáristické skoky v ději. Kupříkladu situace, kdy se hlavní turian (ač jsem knihu dočetl včera, už jsem zapomněl, jak se jmenoval - vlastně mi v paměti utkvěl jen salarianský záporák Zeta) krátce setká s vládkyní stanice Omega Ariou, mě přinutila listovat knihou, jestli v ní nechybí stránky. Navíc v knize Aria jinak neměla žádnou roli a ocitla se v ní jen abychom se setkali i s nějakou postavou z her. Přijde mi, že komiks má fungovat jako narychlo sflikovaný oslí můstek mezi ME3 a Andromedou.

1 02.07.2019

Na jednu stranu je fajn, že se autor moc nenimrá v různých těžkostech, které se mu cestou nutně musely přihodit (třeba jako Cheryl Strayedová). Na stranu druhou mi dokumentární pojetí nepřipadá úplně šťastné, většina cesty působila dost jednotvárně - což se ostatně také dalo čekat. Kdyby Zibura psal jen o zajímavých příhodách, kniha by mohla být poloviční (a četla by se lépe).

4 19.06.2019

Trošku příšerná morbidní pohádka, ve které Gaiman leze do zelí Burtonovi. Laskavý tón vyprávění překvapivě nepůsobí nepatřičně nebo ironicky, příběh je to důvtipný a temně kouzelný, i když Gaiman má určitě na víc. Přečetl jsem, užil jsem si to a zapomněl jsem na to...

1 12.06.2019

Ze všech Hrabalů se mi tenhle četl asi nejobtížněji, tahle kniha čtenáře drtí přesně jako lis na papír. Zážitek sice těžký, ale silný...

12 12.06.2019

Styl kresby trochu připomíná Deep Down Fears nebo Hark! A Vagrant, tématika příběhů potom osciluje mezi romantisticky temným retellingem pohádek bratří Grimmů a lovecraftovským hororem. Kombinace kontrastních barev a výborného vypravěčského umění funguje perfektně.

6 10.06.2019

Obvykle se do postmoderny moc nepouštím, u Svaté hlavy jsem udělal výjimku a byl jsem za to rád. Organicky plynoucí text s uměle omezovanou slovní zásobou odtikává podobně jako komentáře na facebookovém účtu Ortelu - jednoduchost a naivita se tu mísí s občasnými výbuchy vzteku s realistickou absencí interpunkce a jakýchkoliv dělících prostředků. Rozhovory potom odplývají podobně jako v Andělině popelu, jako by hlavního hrdinu od světa odděloval tenký, ale neprostupný závoj.

Celý senzorický atak vrcholí, když to jednou hlavní hrdina přežene a pro jednou za své chování musí nést zodpovědnost. Svatá hlava je úžasný zážitek, která zachází s jazykem v nejlepší tradici Becketta, Joyce, Havla a dalších položek na seznamu povinné literatury, které nikdo nečte. Na rozdíl od nich je ale neuvěřitelně svěží a dobře ví, kdy přestat.

8 04.06.2019