hanak_v_exilu komentáře u knih

Autor toho má očividně hodně na srdci. Dan Simmons potřeboval k napsání dokonalé knihy 904 stran a Hamilton jich použil 688 jen na rozmáchlý úvod. Vybaven znalostmi z předchozí ságy autora jsem se pustil do čtení. Pandořina hvězda je impozantní space opera s desítkami postav, zašmodrchaným dějem a předpokládám, že i s patřičným přesahem. Společenství působí kompaktněji než poněkud rozháraná Konfederace a zdálo se mi přístupnější. Principy na nichž budoucí společnost funguje se od těch našich nijak výrazně neliší, přesto jsou reálie dostatečně cizí, aby nutily pokládat otázky. Samostatnou kapitolou jsou nezbytní mimozemšťané. V Konfederaci hráli až na pár klíčových okamžiků jen okrajovou úlohu. Tuším, že tady budou ti tajuplní a svým způsobem fascinující cizinci mnohem důležitější.

3 19.03.2019

Ságu Úsvit noci jsem přečetl dvakrát. Napoprvé byla rozčilující, vyčerpávající a vynikající, napodruhé trochu nedotažená, zbytečně přemrštěná, ovšem stále velmi dobrá.

2 19.03.2019

Komentář obsahuje spoilery. Možná jsem knížku špatně pochopil, ale zdá se mi, že děj popírá svou vnitřní logiku. Autor po dlouhém přemýšlení dospěl k tezi, že z hlubin minulosti nepřežije do přitomnosti žádná smysluplná zpráva. A přece se dá dnešní realita ovlivnit, aniž by bylo vysvětleno jak. Logický výsledek úspěšné mise by bylo přesunuté ložisko ropy, logický výsledek zpackané mise by bylo pár zaprášených artefaktů. Lidské dějiny by měly proběhnout víceméně stejně, protože impulzy k jejich změně zmizely zapomenuty v dávnověku. Když se oprostím od výtek k ději, tak mi zůstane lehce naprůměrné dobrodružství se zajímavým námětem, nevyužitým potenciálem a nedomyšleným závěrem.

6 11.03.2019

Při čtení jsem získal pocit, že autor napsal dvě knihy, respektive knihu + úvahu, a spojil je pod jeden název. Osmdesát, možná devadesát procent obsahu zabírá rozbor postupného úpadku západního liberalismu. V této části s autorem až na výjimky souhlasím. Pokusy omezit možnost lidí rozhodovat o svém osudu, zavést jistou formu cenzury, nebo osekat svobodu slova, jsou vidět ve většině Západních států. (Západní) Evropa zvolna směřuje k řízené demokracii ruského typu, s omezenou možností nesouhlasit s vývojem situace a svobodně žít. Jen je mi záhadou, proč jde o autorem preferovanou variantu. Zbytek textu tvoří kritika Trumpa, postavená více či méně na domněnkách a autorově nechuti. Chybí zde argumentace z předešlé části a chybí zde kritický odstup. Zvlášť nepodařený je výhled do budoucnosti, který se z odstupu dvou let ukázal být úplně mimo.

3 06.03.2019

Zjistil jsem, že mám s knihou úplně opačnou zkušenost, než většina ostatních čtenářů. Líbil se mi začátek i popis putování. Ocenil jsem množství světů a jejich různý vztah k náboženství, potažmo k morálce. Užil jsem si i Heinleinovo rýpání do katechismu. Pozor, víru jako takovou nekritizuje a ke konci přiznává, že Bůh existuje, Nebe také a dostanete se do něj přesným dodržováním návodu z Bible. Ovšem tolik oceňovaný závěr mě moc nezaujal. Pointa je zajímavá, relativismus věčné pravdy je nápaditě vymyšlený, ovšem praktický význam nemá. Kdyby lidé zjistili jak se věci mají, jen by své náboženství přenesli na vyšší level. Koncept totiž očividně funguje.

6 22.02.2019

Sekáč mi nesedl zdaleka tolik jako jiné Pratchettovy knihy. Zápletka ve mně nevzbudila žádné nadšení a i po dočtení jsem z ní moudrý nebyl. Předně si myslím, že i když autor dělal co mohl, napsal dva příběhy, které se nikde neprotly, dokonce spolu ani nutně nesouvisely. První z nich - polidšťěný Smrť, byl zajímavější a atmosféričtější než dobrodružství Rumpála Žičky. K mágům jsem odbíhal jen nerad, protože i přes slušný začátek jejich vyprávěcí linie pozvolna vyvanula. Což je můj druhý problém. Byl bych mnohem raději, kdyby autor spojil do jedné knihy Sekáče (Smrtě) a Erika (Fausta).

5 20.02.2019

Během čtení jsem si dvakrát zkontroloval jméno autora. Přísahal bych totiž, že v ruce držím něco od Kulhánka nebo Kotlety. Trochu mě to zklamalo, protože Fabiana mám zafixovaného jako mistra sice nekompromisní akce a řádně syrového děje, přesto se braku pečlivě vyhýbal. Netradiční žánr mu sedl tak na horší dvojku. V první povídce mi trochu vadila přemíra gore na úkor nerozvinuté psychologie postav. Druhá povídka, tedy spíše novela je určitě dotaženější, ovšem ke konci se mi zdálo, že autor už trochu přestřelil. Nemám na mysli nekorektní komentáře, které soudě podle příspěvků vadí mnoha lidem neschopným tolerovat jiné vidění světa. Vytkl bych mu spíše dotlačení hlavní postavy až za hranici, za níž bych mu mohl fandit. A nesympatický hrdina je hrob pro atmosféru.

6 17.02.2019

To je vražda, napsala. Má to ten Bergman ale pech. Hned jak odcestuje na zaslouženou dovolenou, tak kolem začnou umírat lidé. A protože je norská policie se svými zdroji a forezními týmy úplně bezradná, tak musí nastoupit český vyšetřovatel a všechno za ně vyřešit. Budiž, pro dobro příběhu bych to ještě snesl. Ovšem ony nekonečné jalové rozbory povah a lacinou psychologii si mohla autorka odpustit. Zvlášť když nikam nevedou a pro zápletku nemají žádný význam. A smysl Klevisové pro to co je správné, radši nebudu komentovat. Jen poznamenám, že Bente na konci rozhodně chybu udělala a jestli jí díte nesebere Barnevernet kvůli její minulosti, udělá to na popud policie. Musím alespoň přiznat že kniha je čtivá a podařilo se jí navodit atmosféru liduprázdného severu Norska.

6 12.02.2019

V jednotlivých pasážích jsou Pohyblivé obrázky výborné. Drží si slušné tempo a navzdory žánru humoristické fantasy vybudoval Terry Pratchett ucházející hororovou atmosféru. Bohužel příběh jako celek nedrží pohromadě. Občas jsem měl pocit, že prosakování naší reality do té Zeměplošské slouží autorovi jen jako berlička pro kritiku dnešního (tehdejšího) Hollywoodu, a jím vymyšlený svět nijak neobohacují. Vše by se klidně mohlo odehrávat v úplně jiném vesmíru a zase tolik by se měnit nemuselo.

6 24.01.2019

Erik, aneb co se jinam nevešlo. Terry Pratchett byl očividně v ráži a po minulé vynikající knize udržel laťku téměř stejně vysoko. Ani mi nevadilo že děj skáče od tématu k tématu. Bohužel příběh je useknutý a chybí mu pro autora typická hektická závěrečná pasáž. Jen sem tam jsem zalitoval, že některé nápady nebyly rozvinuty v plnohodnotném pokračování.

5 14.01.2019

K sérii Johna Cartera jsem se dostal relativně pozdě, až někdy kolem mých dvaceti let. Věděl jsem o ní už dřív, ale nesympatické obálky mě spolehlivě odradily. Netuším jestli je to byla výhoda, nebo škoda, ale když jsem si konečně otevřel první díl, úplně mě pohltil. Tenhle příběh má kouzlo pravověrného dobrodružství. Zápletka v dnešní době pochopitelně neobstojí, něco jako psychologie postav, nebo dokonce komplexnost je mu úplně cizí a některé pasáže by lecjaký horlivec označil za "rasistické" a "kolonialistické". Ne že by mi něco z toho vadilo. Příběh je krásně starosvětsky černobílý a nekomplikovaný. A pekelně čtivý. Bohužel občas až příliš naivní a hlavní hrdina je trochu hloupý.

Tohle bylo asi to nejslabší, co jsem od autora četl. Ale je třeba zdůraznit, že podprůměrný Stanislaw Lem je pořád ještě Stanislaw Lem. Kniha jako taková není vyloženě nudná. Stačilo vyšrktat zbytečné pasáže (plus zmínky o utopické komunistické společnosti) a mohl z ní být vynikající sci-fi thriller. Případně by šla "rozstříhat" do luxusní povídkové sbírky. Příběh skáče od tématu k tématu a i když si drží stálou linii, jednotlivé kapitoly by obstály samy o sobě. Možná lépe, než takhle v celku.

1 27.12.2018

Při čtení jsem strávil poměrně dost času přemýšlením, jak vnímám odkaz Václava Havla. Když byl ještě naživu, měl jsem tendenci jeho názory a postoje spíše bránit. Když zemřel a část veřejnosti ho začala nekriticky obdivovat, upozorňoval jsem naopak na jeho chyby a špatné kroky. Havel byl bezesporu velkou osobností a člověkem který viděl hluboko do problémů světa kolem sebe. Ovšem jako politik byl poněkud rozpačitý. Nikdy nevyhrál žádné volby, nikdy nemusel o své politice vyjednávat, nikdy nemusel čelit opozici a nikdy nemusel nést politickou odpovědnost. Přes výsadní postavení a jistou nedotknutelnost, o níž se obyčejným politkům může jen zdát, nebyl nadstranickým prezidentem. Nereflektoval problémy obyčejných lidí, kterým dost možná ani nerozuměl, ale upnul se na vznešené, neprosaditelné vize. Svou popularitu tak vcelku promrhal. Po letech si říkám, že by možná byl šťastnější mimo politiku, protože jeho myšlenky, na jejichž rozpracování by měl i více času, by byly přijímány bez kontroverzí.

7 18.12.2018

Jestli tohle není nejlepší kniha ze světa Zeměplochy, tak je druhá nejlepší, hned po Mužích ve zbrani. Hlídku jsem si zamiloval okamžitě a přestože je pro mě hlavní postavou Pratchettových knih rádobyčaroděj Mrakoplaš, Elánia a jeho sbírku nepravděpodobných hrdinů mám nejradši.

11 18.12.2018

Když jsem tuhle knížku četl poprvé, zaujalo mě že působí jako součást většího celku, přestože navazující knihy tehdy neexistovaly. Vladimír Šlechta vymyslel živoucí svět, který je zvláštním hybridem mezi vysokou fantasy a - alespoň co se Krvavého pohraničí týče, westernem. Jen málokdy jsem měl tak silný pocit z reálnosti prostředí. Paradoxně dojmu pomáhají zaměnitelné postavy a nekomplikovaný děj. To druhé je ostatně i moje jediná výtka. V příběhu se toho zase tolik nestane a mezi tím podstatným jsou dlouhé pasáže sice čtivého a zajímavého vyprávění, ovšem pro hlavní zápletku nijak důležitého.

Na knize mě zaujaly dvě věci. Jak elegantně, přístupně a přitom dostatečně odborně popisuje rezignaci Západního světa na ekonomickou dominanci, a také s jakou samozřejmostí autorka odepsala Evropu. Západ zbloudil, to je téměř jisté. Všeobecný ústup od technických oborů a průmyslu není záležitost posledních několika let. Česko bylo od tohoto vývoje do jisté míry chráněno železnou oponou, potažmo důrazem Východního bloku na průmysl. Západ se ho ovšem bezstarostně vzdal a teď trpce zjišťuje, že z jeho inovací bohatnou jiní. Evropa napnula svou energii do přeformátovávání společnosti, projektování nových paradigmat a neúspěch svých dětí ve vzdělávacím procesu řeší postupným snižováním nároků. O prioritě výzkumu a vývoje se jen mluví. Snaha o vysoce vzdělanou, konkurenceschopnou populaci? Ne, my jsme si vybrali inkluzi.

2 04.12.2018

Nejsem si úplně jistý, jak od osmdesátých let pokročila teorie mezihvězdných letů. Na tohle téma jsem slyšel pár přednášek a četl několik článků, proto předpokládám, že se v zásadě nic nezměnilo. I kdyby ano a text beznadějně zastaral, tak pro mě bude Pacnerova Polidštěná galaxie úžasnou knížkou plnou vzrušujících myšlenek a vysněných dobrodružství.

5 27.11.2018

Přečetl jsem jen pentateuch, evangelia, Joba a sem tam něco z dalších knih, což je žalostně málo, protože Bible je souhrn 73 různých svazků. "Kvalita" je kolísavá. Nejvíc mě zaujaly mytologické a dějepisné knihy, ty mudroslovné a prorocké tolik ne. Myslel jsem si, že nejzajímavější bude pozorovat, jak se měnil vztah lidí k Bohu. Ale mnohem víc fascinují je sledovat vývoj vztahu Boha k člověku. Od vyhnání z Ráje, skrz několikero smluv lidstvo postupně získalo morální autonomii. Bůh přiznal svým stvořením právo na tvorbu zákonů a kodifikaci morálky. Nikde jinde jsem neviděl tak krystalicky čistě vyjádřený princip svobodné vůle a odpovědnosti za svůj osud. Bible se dá číst několika různými způsoby. Pro nevěřícího člověka je asi nejschůdnější vnímat text z antropologického a historického hlediska. Pro takové případy doporučuji sáhnout po Jeruzalémské Bibli. Její poznámkový aparát vysvětluje a přibližuje myšlenky, které by mi jinak určitě unikly. Některé příběhy teď vnímám úplně jinak a nadčasově, naopak u jiných na mě dolehla tíže věků. Velké zklamání je nedostatek mytologie. Mimo Genesis je toho o fungování světa napsáno jen velmi málo. Těšil jsem se na vyprávění o pádu Lucifera, hledal jsem příběhy o poměrech v Nebi a chtěl jsem si přečíst něco o Peklu. Bible mi ale nabídla jen roztroušené náznaky. Dokonce i známé příběhy jako stavba Babylónské věže nebo potopa světa mají do epického vyprávění velmi daleko. Často jde jen o krátké kapitoly, doslova pár veršů bez podrobností. Pro ty co touží po obecném přehledu, doporučím některou z knih přepsaných biblických příběhů. Smysl událostí se v nich nezmění, ponaučení zůstává zachováno a jako bonus jsou mnohem stravitelnější a přístupnější. Bible rozhodně stojí za přečtení. Stovky let sloužila jako návod na vytvoření harmonické společnosti a jako excelentní etický kodex. I když v obou rolích zdánlivě funkčně zastarala, v určitých ohledech je stále aktuální. Většině problémů které člověka mohou potkat, už totiž někdo čelil a z jejich řešení se dá čerpat inspirace. Patnáct set let zkušeností lidstva by nemělo být jen tak ignorováno.

2 27.11.2018

Přečetl jsem jen pentateuch, evangelia, Joba a sem tam něco z dalších knih, což je žalostně málo, protože Bible je souhrn 73 různých svazků. "Kvalita" je kolísavá. Nejvíc mě zaujaly mytologické a dějepisné knihy, ty mudroslovné a prorocké tolik ne. Myslel jsem si, že nejzajímavější bude pozorovat, jak se měnil vztah lidí k Bohu. Ale mnohem víc fascinují je sledovat vývoj vztahu Boha k člověku. Od vyhnání z Ráje, skrz několikero smluv lidstvo postupně získalo morální autonomii. Bůh přiznal svým stvořením právo na tvorbu zákonů a kodifikaci morálky. Nikde jinde jsem neviděl tak krystalicky čistě vyjádřený princip svobodné vůle a odpovědnosti za svůj osud. Bible se dá číst několika různými způsoby. Pro nevěřícího člověka je asi nejschůdnější vnímat text z antropologického a historického hlediska. Pro takové případy doporučuji sáhnout po Jeruzalémské Bibli. Její poznámkový aparát vysvětluje a přibližuje myšlenky, které by mi jinak určitě unikly. Některé příběhy teď vnímám úplně jinak a nadčasově, naopak u jiných na mě dolehla tíže věků. Velké zklamání je nedostatek mytologie. Mimo Genesis je toho o fungování světa napsáno jen velmi málo. Těšil jsem se na vyprávění o pádu Lucifera, hledal jsem příběhy o poměrech v Nebi a chtěl jsem si přečíst něco o Peklu. Bible mi ale nabídla jen roztroušené náznaky. Dokonce i známé příběhy jako stavba Babylónské věže nebo potopa světa mají do epického vyprávění velmi daleko. Často jde jen o krátké kapitoly, doslova pár veršů bez podrobností. Pro ty co touží po obecném přehledu, doporučím některou z knih přepsaných biblických příběhů. Smysl událostí se v nich nezmění, ponaučení zůstává zachováno a jako bonus jsou mnohem stravitelnější a přístupnější. Bible rozhodně stojí za přečtení. Stovky let sloužila jako návod na vytvoření harmonické společnosti a jako excelentní etický kodex. I když v obou rolích zdánlivě funkčně zastarala, v určitých ohledech je stále aktuální. Většině problémů které člověka mohou potkat, už totiž někdo čelil a z jejich řešení se dá čerpat inspirace. Patnáct set let zkušeností lidstva by nemělo být jen tak ignorováno.

19 27.11.2018

Čtvrtý bratr z rodiny Volání osudu je tak trochu levoboček. Má jiného autora a především na události z prvních tří dílů navazuje jen nepřímo. Prim má tentokrát politika, diskuze, koncipování hypotéz a hromadění indícií. Po kataklyzmatických událostech z minulých knih je to až osvěžující. Takový Star Trek mi vyhovuje více. Bohužel kniha není příliš dobře napsaná a i když je příběh zajímavý, nepěkně se vlekl.

1 15.11.2018