huhuhu komentáře u knih
Kniha je skvělá, dokud autor (lesník a velký milovník přírody) vypráví své zážitky a zkušenosti se zvířaty, ať už domácími či lesními, nebo líčí nejrůznější zajímavosti ze života zvířat. Jakmile však z těchto poznatků či vlastních pozorování začne vyvozovat závěry ohledně toho, jaké emoce zvířata cítí a co se odehrává v jejich hlavě, dostává se na tenký led a často působí dost nepřesvědčivě. Při kritickém čtení textu je snadno odhalitelné, že autor čtenářům předkládá pouze své domněnky, rozhodně se nejedná o žádnou seriózní vědeckou práci (autor ostatně není vědec), ač na mnohé vědecké výzkumy odkazuje.
Třeba když píše o psovi, který měl před příchodem do jeho rodiny s lidmi negativní zkušenosti. U Wohllebenových se o něj pochopitelně starali dobře, takže pes působil velice spokojeně. Potud ok. Jenže autor vzápětí dodává, že tento pes zcela jistě pociťoval vděčnost. To už je podle mého názoru dost odvážné a ničím nepodložené tvrzení a spíše jde jen o přání autora. Kdysi jsem četla výbornou knihu o psech, kde autor naopak zdůrazňoval, že je třeba nepřisuzovat psům lidské vlastnosti a emoce (a nemít tudíž nerealistická očekávání). Pes je pes, člověk je člověk. Tento přístup mi je mnohem bližší, myslím si, že zvířata mají spoustu schopností a vlastností, kterými nás lidi hravě strčí do kapsy, a není třeba z nich dělat lidi. Pochopitelně je možné, že v něčem (nebo mnohém?) jsou nám lidem blíž, než si myslíme, ale dokud to nevíme jistě, přijde mi férovější přiznat, že prostě nevíme.
Trochu jsem se zalekla, když jsem zjistila, že jde vlastně o takový úvod do tibetského buddhismu zabalený do příběhu o dalajlámově kočce. Ale bylo to krásné, roztomilé, laskavé a někdy i vtipné čtení. A buddhistických myšlenek jen tolik, kolik zvládne člověk, který o buddhismu nic neví, navíc podaných pochopitelně a ukázaných na názorných příkladech. Příjemné překvapení!
Uf, mám to za sebou. Naprosto chápu, že spousta lidí knihu nedočetla, první polovina je prostě k neučtení. Taky jsem ji chtěla navždy odložit, ale obvykle knihy dočítám, tak jsem se překonala... Ale jestli to stálo za to... Je pravda, že se nakonec všechno vysvětlilo a ukázalo se, že to Vladěna v životě neměla nijak jednoduché. Chápala jsem její zoufalství, ale její způsoby "řešení" problémů jsou pro mě nepochopitelné a šílené. Taky mi tam chyběl humor, který jsem oceňovala na autorčiných předchozích knihách.
Mně se to moc líbilo. Milé, úsměvné, lidské... Prostě takové typicky svěrákovské.
Jsem člověk, ve kterém knihy snadno vyvolají emoce, ale tady to nějak nezafungovalo. Přišlo mi to psané příliš na efekt, ta snaha vyvolat city z toho úplně trčela.
V roce 1990 mi bylo 10 let a rodiče mě vzali na koncert nějakého chlápka s kytarou. Vůbec jsem netušila, kdo to je, žádnou z jeho písniček jsem do té doby neslyšela, a ani pak mi, pokud vím, nikdo nic nevysvětlil. Přesto mi ten koncert nějak utkvěl v paměti. Až po mnoha letech jsem zjistila, že jsem tehdy byla na Krylovi. Toť osobní vzpomínka...
Přejdu ke knížce. Obsahuje desítky chronologicky seřazených Krylových písní a básní, které provází Krylův vlastní komentář, tak jak jej vytvořil pro Svobodnou Evropu. Zjistíme, kdy která písnička vznikla, co bylo inspirací, případně nějaké další související okolnosti. O Krylově životě se dozvíme jen různé střípky, v knize jde v první řadě o jeho tvorbu.
Tak se dozvíme třeba to, že notoricky známá píseň Anděl byla inspirována reálným stavem kostelů v pohraničí („Projížděli jsme… krajinami se zničenými, zplundrovanými kostely. Rozšlapané dřevěné varhany…, zlámané krucifixy a andělé s ulámanými křídly.“). Píseň Král a Klaun vznikla poté, co se Karel vsadil se svým otcem, že dokáže napsat beatovou písničku se závažným textem. Úsměvná je historka o tom, jak Kryl v době, kdy už přituhovalo a kontrolovalo se, co kdo bude hrát, vpašoval do jednoho koncertu píseň Bílá hora, jejíž text soudruzi neznali, a píseň s historickým tématem mu tudíž povolili. Jak se asi museli tvářit, když slyšeli text („rudý kohout na obzoru roztahuje spáry“ apod.) a obrovský potlesk diváků, kterým byla píseň odměněna.
Zajímavé bylo, jakým způsobem se režim Kryla zbavil. Úplně jednoduše a nenápadně. Prostě mu postupně přestaly chodit nabídky na vystoupení a dříve přeplněný diář najednou zel prázdnotou.
Některé písně psané v emigraci byly inspirovány dopisy posluchačů Svobodné Evropy. Třeba píseň Martině byla odpovědí na dotaz posluchačky napsaný na pohlednici s květinami ve džbánku („V obálce džbán a květina a list, v němž ptá se Martina…“). Kryl odpověděl důkladně, doslova ve všech sedmi pádech.
Ale ani s tímto Krylovým komentářem není ohromné bohatství jeho poezie vyčerpáno, je to spíš jen malá nápověda, co v kterém textu hledat, a rozhodně se není třeba bát, že čtenář/posluchač pochopí všechno. Hloubka textů tohoto geniálního básníka je obrovská a člověk v nich může stále nacházet něco nového.
Příběh o strašidlech, který není vůbec strašidelný, ale moc milý, protože všechna strašidla jsou hodná a přátelská, zvlášť malý Stráša, který se bojí i svého skutečného jména Bubu. Knížka je určena pro děti od 6 let, ale četli jsme ji se synem, kterému nebylo ještě ani 5, a byl velice spokojený. Několik posledních kapitol jsme museli přečíst na jeden zátah, protože byl zvědavý, jak to dopadne. Líbily se mu i ilustrace, akorát o kočkách říkal, že mají zabalené hlavy. :-)
O téhle knize platí totéž jako o všech od RT, které jsem četla: Je hodně čtivá, čte se rychle a snadno, občas mě pobavily různé "hlášky". Ale za pár dní už asi nebudu vědět, o čem to bylo, nic to ve mně nezanechá. I když téma se tváří hodně "vážně", tak nějak to jen klouže po povrchu.
Kniha mě opravdu zasáhla a dojala. Ale brzy jsem se dostala k názorům p. Hradilka (viz jeho studie o případu a rozhovor v dvtv), který tvrdí, že pí Sosnarová v gulagu nikdy nebyla. Myslím, že svůj názor má dostatečně podložený. Pí Sosnarová nemá podložené nic, ale její vyprávění (na besedách apod.) je velice sugestivní a emocionální. Nevím, co si o tom mám myslet, ale zdá se mi, že pí Sosnarová není podvodnice v pravém slova smyslu a že ona sama je přesvědčena o tom, že v gulagu byla. Nějaká taková psychická porucha existuje, nebo ne?
Pozoruhodná kniha. Velice mě zaujala, i když jsem o ní už mnohé předem věděla (i to, jaký tragický osud Annu čeká).
Nejvíc mě překvapilo, jak vyspělý je Annin styl psaní i uvažování, i když hlavní témata jsou pro takto starou dívku typická (spory s rodiči, první lásky, pitvání se ve stále stejných problémech, hledání sebe sama). Anna byla neuvěřitelně statečná dívka a silná osobnost a válečné zážitky a zkušenosti uspíšily její dospívání. Nesporný je její literární talent - kdyby přežila, jistě by literaturu ještě o mnohé obohatila.
Zajímavé bylo sledovat vliv událostí na psychiku obyvatel Zadního domu. Naprosto chápu, že to musela být šílená ponorka, že si všichni hrozně lezli na nervy, že byli nervózní, protivní atd. Navíc často řešili malichernosti, protože na tom nebyli tak špatně jako třeba lidé v koncentráku, kde už jde jen o holý život. Vlastně je smutné, že v knížce všichni vyznívají dost nesympaticky, i když za normálních okolností by takoví zřejmě nebyli... Ani vztah mezi Annou a Peterem by pravděpodobně jinde a jindy vůbec nevznikl...
Pěkné propojení minulosti a současnosti, reálna a nadpřirozena, paměť míst. A zajímavé pojetí osudových okamžiků v životě, kterým člověk neuteče. Jen v tom množství postav jsem se chvílemi ztrácela.
Čtivá kniha z Karvinska 50. a 60. let 20. st., která se zabývá vcelku velkým množstvím témat (česko-polské vztahy, osudy rodin v poddolovaných obcích, zinscenované procesy 50. let, komunistické vězení, důlní neštěstí, život autistů v době, která toho o autismu ještě moc nevěděla...). To vše propojuje postava varhaníka Teodora, který je prostě nepoučitelný.
Krásné, poetické, originální, po mnoha stránkách japonské. A vlastně to ani nemohlo skončit jinak.
Pokud člověk tuto knížku srovnává s běžnou literární produkcí pro děti, zajásá, že má v ruce konečně zase jednou něco zajímavějšího. Pokud by ale měřítkem byly např. Děti z Bullerbynu, příběhy o skřítcích a jiných pohádkových bytostech mohou být zklamáním. Nejvíc nás zaujal hned první příběh, podle kterého je nazvaná celá kniha, a trochu nás mrzelo, že už nebude pokračovat (název knihy je trochu zavádějící). Autorka se v příbězích nevyhýbá ani smutným, až tragickým stránkám života, ale jsou tam přítomny tak nenápadně, že si toho děti možná ani pořádně nevšimnou.
Kniha si zcela jistě neklade žádné velké literární ambice, ale chce čtenáře seznámit s tématem, o kterém toho většina z nás moc neví, a to velmi přístupnou a jednoduchou formou. Vnímám ji jako velmi záslužný počin, protože rozšiřuje obzory a snad i trochu přispěje k většímu pochopení toho, jaké je to být "hluchavkou".
Pokaždé, když jsem knihu četla, se mi začalo chtít spát, přestože je velmi zajímavá a poutavě napsaná. :) A navíc se věnuje tématu, které se týká naprosto každého, takže je dobré o něm něco vědět. Líbilo se mi, jak je autor do tématu spánku (a spaní samotného) zapálený a jak přístupně dokáže psát i o dost odborných věcech, zaujalo mě, co všechno se dnes o spánku už ví. Zároveň jsem četla i negativní kritiku této knihy, v níž jistý A. Guzey autorovi vyčítá, že se v ní dopustil řady nepřesností, chyb v citaci apod. Já osobně ale knihu nepovažuji za text vědecký, ale populárně naučný, ke kterému jisté zjednodušení (a tudíž i nepřesnosti) patří, takže bych to tak přísně nebrala. Důležitější mi přijde, že autor blíže seznámil čtenáře s nejrůznějšími aspekty týkajícími se významné oblasti našeho života, a přiměl je k hlubšímu zamyšlení nad něčím, čemu možná mnozí z nás normálně příliš pozornosti nevěnují.
Rozhodně užitečný počin. Čtení o Češích z pohledu Poláka nastavuje zrcadlo, které není vždy lichotivé. Vlastně je hodně nelichotivé... Něco jsem znala, ale dost toho pro mě bylo nového (např. historie Stalinova pomníku). A mnohé vede k zamyšlení (třeba proč si ateističtí Češi udělali boha z Gotta).
Ráda jsem se zase po čase vrátila na norský ostrov Barrøy, opět se nechala pohltit jeho jedinečnou atmosférou a sledovala další osudy jeho obyvatel.
Uspokojivé čtení. Trochu „divočina“ – spousta postav, propletenost jejich vztahů a osudů, spousta témat (nefunkční rodinné vztahy, dvojčata, drogy, život Čechů na Ukrajině a Ukrajinců v Praze, epizodka z brigády v USA…), ale orientovala jsem se bez problémů. Autorka pěkně ukázala, jak člověk své minulosti, lžím a nesprávným rozhodnutím neuteče, že není nad upřímnost a čisté svědomí, jakkoliv banálně to může znít. Zatímco trochu výstřední střídání vypravěčských forem (er-forma, du-forma a občas i ich-forma) mi nevadilo, fantazijní pasáže (obzvlášť závěrečný rozhovor paní Bůh a Smrta) na mě působily v jinak realistickém vyprávění rušivě. Ručně psaný deník z léčebny byl perfektní. Určitě si přečtu i Malinku, snad nebude vadit, že o jejím životě už vlastně leccos vím.
Po přečtení Lapačů prachu jsem si říkala, že si nesmím nechat ujít ani další knihu L. Faulerové. Teď na ni došlo a musím říct, že autorka píše opravdu skvěle, její styl je vytříbený a kniha do detailů promyšlená. Není to ale čtení pro každého, psychicky labilní povahy by se jí radši měly vyhnout, je to dost drsné a morbidní (fuj, zelená pastelka!). Ale zároveň vtipné (rozhovory sester, new age semináře v sokolovně) a nechybí ani trocha romantiky. A rozhodně vedoucí k zamyšlení. Doporučuji, ale jen někomu. :-)