huhuhu komentáře u knih
Výborně napsaný román s uvěřitelnými postavami a věrohodnými dialogy. I když se dotýká událostí, které znám velmi dobře z evangelií, přistihla jsem se, že jsem napjatá, jak bude příběh (i ten biblický) pokračovat. :-) Líbilo se mi, jak autor domýšlí to, co v Bibli přímo není (nebo ani nemůže být), jeho "doplňky" jsou v duchu evangelijního příběhu a skvěle do něj zapadají. Kniha zároveň pěkně ukazuje život v Ježíšově době, hlavně vztahy mezi Židy a Římany, ale i mezi různými skupinami Židů. Čtivá, obohacující kniha, vhodná určitě nejen pro věřící.
Smutné, melancholické čtení o Švédce Marianne, která se usadila na Novém Zélandu. Příběh odkrývá její traumatickou minulost, ukazuje dramatickou současnost a předjímá nadějeplnou budoucnost.
Ač jsem kdysi povinnou četbu četla poctivě, Zapadlí vlastenci mi nějak unikli a přečetla jsem si je až teď po letech. Moc jsem od této knihy neočekávala, ale nakonec to vlastně bylo velmi milé a příjemné čtení. Je zde pěkně vykreslen život v horách před téměř 200 lety, čtenář pozná místní ("kerkonošské") nářečí a naučí se i spoustu nových starých :) slov (třeba jsem zjistila, co to je "podsebití"). I když autor nezapomíná dopodrobna vylíčit vzhled každé postavy a každého místa, děj vcelku svižně ubíhá, protože tam je zároveň velká spousta dialogů. Ani tématu vlastenectví není třeba se bát, je zde podáno docela stravitelně. A černobílé vykreslení postav autorovi odpouštím. :-)
Četla jsem kdysi ve 2. třídě a teď znovu svým synům (8 a 6 let). Musím říct, že tahle na první pohled zastaralá kniha je i pro dnešní děti zajímavá, kluci poslouchali pozorně a 5letého "rozumbradu" Bobše si velmi oblíbili. Ale je dobré Bobšovy příběhy číst společně, přece jen je potřeba leccos vysvětlit a prodebatovat. Děti se dozví mnohé o životě v minulosti (děj se odehrává na počátku 20. st., nikoliv ve 30. letech, jak tvrdí anotace zde na DK - ve 30. letech ji Pleva napsal) a autor před nimi netají ani nejrůznější životní těžkosti (třeba úplný závěr 1. dílu mi už přišel docela drsný - a pokud si dobře pamatuji, ve 2. dílu bude těch smutných věcí ještě víc). Ale když je rodič ochotný s dětmi o přečteném debatovat, určitě jim to velmi rozšíří obzory.
Na první pohled je to taková groteska plná humoru a nadsázky, ale pod povrchem se skrývají velmi vážná, až tragická témata. Můžete to tedy číst čistě jako oddechovku, nebo se vážněji zamyslet nad životem.
Dlouho jsem se do knihy nemohla začíst a málem jsem ji odložila, ale nakonec jsem se od ní nemohla odtrhnout. Nicméně se mi zdá, že ačkoliv praktiky totalitní moci byly vykresleny přesvědčivě, vysvětlení důvodů, které vedly k převratu a zavedení PAKTu mi přišlo nedostatečné a málo uvěřitelné. Proto mi asi celý příběh dlouho nesedl, i když jinak byl napsán perfektně.
Četla jsem po výborných povídkách Světlo z Pauliny a ve srovnání s nimi je tento příběh takový nijaký, spoléhající zřejmě na atraktivnost tématu. Každopádně ale oceňuji, že téma je pojato citlivě a nevulgárně, i když i samotný hlavní hrdina, který se od začátku snaží být nad věcí, postupně ztrácí hlavu (na což zřejmě nakonec doplatí)...
Moje první kniha od M. Klevisové a musím říct, že jsem byla velmi příjemně překvapena. Líbilo se mi postupné odkrývání rodinné historie, propletené vztahy mezi postavami, skvělé vykreslení atmosféry života v Pošumaví a hlavně zapojení tamějších dějinných událostí do příběhu (odsun německého obyvatelstva, osídlení rumunskými Slováky). Zvažuji, že si od Klevisové přečtu snad i nějakou tu detektivku, ač jsem se tomuto žánru dosud spíše vyhýbala.
Takový bonus k románu o Winterbergovi. Milé setkání se starými známými, i když možná trochu zbytečné...
Večerníček o malé čarodějnici jsem jako dítě moc ráda neměla, tak se mi do knihy příliš nechtělo. Ale nakonec musím říct, že to nebylo špatné, a synové (8 a 6 let) příběhy dobré čarodějnice a jejího kamaráda havrana Abraxase poslouchali s velkým zaujetím.
Tři generace žen a příběh, který začíná v 50. letech 20. st. a završuje se v době covidu. Propletence vztahů a zajímavě nejednoznačné postavy. Z nich mě paradoxně nejvíc zaujaly některé vedlejší (Matylda, Vláďa, Evla Škrlandová), zatímco jednání hlavních protagonistek (hlavně Ludmily a Amálie) pro mě bylo občas dost nepochopitelné.
Milé a příjemné čtení, typický Láďův nadhled, optimismus a smysl pro humor. Tím, že cestoval po Česku, mohl též naplno využít své výborné komunikační schopnosti a kamarády, které má po celé zemi. A přestože si myslím, že naši vlast celkem znám, dozvěděla jsem se i leccos nového.
Od této knihy povídek od autora, kterého jsem dosud neznala, jsem nic moc nečekala a o to víc jsem byla překvapená, jak mě pohltila, ač celkové vyznění je dost pesimistické a atmosféra všech textů velmi tísnivá. Ale vykreslení atmosféry je zřejmě to, co dělá všechny příběhy tak silnými. A taky výběr tématu, tedy zaměření na chování člověka v mezních situacích. Propojení jednotlivých povídek motivem rybníka Jakuba a dalšími detaily je jen třešničkou na dortu. Akorát té naděje tam je pomálu...
Předchozí romány A. Bolavé mě velmi zaujaly, tak jsem se moc těšila na její nejnovější počin. A skutečně jsem se dočkala všeho toho, co od této autorky už tak nějak očekávám (na první pohled celkem běžné osudy postav jsou stále více ovlivňovány něčím tajemným, nadpřirozeným, až hororovým, plus skvělá práce s jazykem, symboly, perfektní vylíčení atmosféry, oscilace mezi snem, představami a skutečností...). A k tomu tentokrát ještě navíc zajímavé experimentování s vypravěčem. Komu se líbila řečovická trilogie, ten ocení i lehce hororový příběh z Běstvin. Ale pro každého tohle čtení není, což ostatně naznačuje i dost rozporuplné hodnocení zde na DK.
Asi do poloviny knihy jsem si říkala, že zase až tak bizarní ty povídky nejsou. Zajímavé a originální, to ano, ale bizarní? Nicméně poté (když jsem se dostala k povídce Transfugium a dál) jsem změnila názor, protože několik posledních povídek si přívlastek "bizarní" už opravdu zasloužilo.
Celkově mě kniha dost zaujala, ač žánrům jako sci-fi, dystopie apod. příliš neholduji. Bylo to nepříjemné a znepokojující čtení, které nutí k zamyšlení. A to je - vzhledem k tématům - jen dobře.
Opět velmi čtivá kniha, jako ostatně všechno od A. Mornštajnové. Akorát tam na můj vkus bylo až moc postav, témat, událostí a osudů, méně by možná bylo více (šlo by pak jít víc do hloubky). A závěr byl trochu násilný a málo uvěřitelný, ale jinak uspokojivé čtení.
Pětiletý syn byl z knížky nadšený a po přečtení ji chtěl číst zase znovu od začátku.
V lecčems mi kniha připomínala Poslední soud od J. Š. Baara, a i když Baar byl o něco lepší, ani tohle nebylo špatné. A překvapivě aktuální. Skvělé vylíčení (psychického) domácího násilí, které na hodném a naivním Vojtovi Kalibovi páchají manželka a tchyně. Tušila jsem, jak to dopadne, jen jsem si nebyla jistá, která z těch dvou to bude...
Dlouho jsem se do knihy nemohla začíst, všechny postavy mi byly krajně nesympatické a celé prostředí londýnské smetánky hrozně protivné. Ale postupně mě temný příběh do sebe začínal vtahovat víc a víc, až mě úplně pohltil... A konec samozřejmě nemohl být jiný.
Už dlouho jsem nečetla tak výborně napsané povídky od českého autora. Mají úžasně vykreslenou atmosféru (místy přecházející až do nadpřirozena - ale ne tolik, aby to vadilo) a tvoří jednotný celek, a to nejen svým prostředím (jižní Čechy) a opakujícími se motivy a tématy (paměť lidí a míst, nenarozené děti...), ale i dalšími drobnostmi, které je spojují a které čtenář odhalí při pozorném čtení.