indyka komentáře u knih

Nějak se mi nedaří správně uchopit slam přenesený na papír a těžko říct, zda je to chyba má či autorova (kterého jinak jako performera mám moc ráda), proto nehodnotím. Ano, 21 strof o tobě je nádherná.

Skvělé a odporné zároveň. Po celou dobu čtení jsem cítila úzkost a beznaděj, jak mnou kniha rezonovala. Což o to, Hana zarezonovala taky, ale to bylo období dávno uzamčené v minulosti - zde to byla přítomnost, ve které jsem právě mohla být, kdyby...

Námět je skvělý a zpracování báječné, jak je u autorky zvykem. Opět jednou cítím vděčnost za život, který můžu žít. Jen mě malinko mrzí, že osudy některých postav zůstaly neodhalené.

15 13.06.2021

Poezie 21. století v nejčistší podobě. Texty hravě obstojí i samy za sebe, bez přednesu - ale přiznám se, že u básní, které již znám díky záznamům na internetu, mi ten přednes trochu chybí. To je tak, když básník umí nejen psát a namlsá si publikum :-)

17.05.2021

Překvapivě chytrá jednohubka, ale možná tak soudím díky tomu, že mi otevřeně cynická Olívie dost sedla. A i ta nereálnost je tu tak krásně reálná :) Originální odpočinkové čtení.

7 15.04.2021

S tématem života jedné rodiny v průběhu času a v kulisách historických reálií nyní pracuje více českých autorek - mám takové čtení ráda, ale upřímně jsem nečekala, že se do takového množství již vydaných knih dá ještě vstoupit něčím, co bude vyčnívat. Šikmý kostel nejen vyčnívá, ale dává mnohým na frak.

Složitý region a jeho příběh, který chtěl a měl být vyprávěn - a autorka ho vypráví naprosto výborně. Už teď se těším na třetí díl, zvlášť po tom konci, který ho moc hezky rozehrává.

Teď jen aby se z Těšínska nestala druhá Žítková :)

14 31.01.2021

Přiznávám, zpočátku jsem byla skeptická a prvních pár desítek stránek to byla opravdu drezúra...nicméně jsem ráda, že jsem vytrvala, i když jsem během čtení občas měla v hlavě bordel jak na ruském večírku.

Spousta hlubokých myšlenek, temnoty, bolesti, lásky, alkoholu a touhy dostat to dno ze sebe a alespoň se pokusit zase žít. Autor nám to servíruje po troškách, co zpočátku nedává smysl a vypadá to, že tomu chybí začátek, se ve správný čas vysvětlí. Ale čtenáře nešetří, to rozhodně ne. Těším se, že si knihu přečtu znova za pět či deset let a budu jí rozumět zase o něco víc. A velmi oceňuji Michelův příležitostný cynismus.

1 22.01.2021

Stále nedokážu pobrat, že autor proslulých vyzrálých románů a těchto lyrických básní je jeden a ten samý Milan Kundera. Nevím, jestli si mám gurmánsky zanotovat nad jeho autorským vývojem nebo stačí jen opět nechat spadnout bradu nad jeho uměním. Krása.

4 15.01.2021

Osobně vidím ve třetím dílu více děje a méně myšlenek - zřejmě půjdu proti proudu, ale vidím v tom klad. V předchozích dílech totiž byly myšlenkové a dějové části na sobě trochu krkolomně a nedůvěryhodně našroubované, to tady odpadá.

Jednoduše - další milé čtení s přesahem.

11.01.2021

Takhle si představuji ideální odpověď na větu "Řekněte mi něco o sobě."

Levé tušil, že z tohoto světa odejde a pomocí Autoportrétu na něm zanechal kus svojí mysli v nejsyrovější možné podobě. Bylo mi ctí Vás poznat, monsieur.

1 02.01.2021

Příběh zde vlastně slouží jen k tomu, aby se ty myšlenky na něco namotaly - je ještě sladší a naivnější než první díl, ale k cukroví a vaječňáku je to akorát :) Několik opravdu moudrých vět a jinak milé, odpočinkové čtení.

3 27.12.2020

Nahlédnutí do buddhismu pro široké masy. Jsem zarytý kočkomil a kočičí téma je rozhodně plus, ale celou knihu neudrží. Předkládaná poselství jsou občas hezky sepsané staré pravdy, občas mě něco zaujalo a trklo, občas jsem si říkala, že s tímto tedy rozhodně nesouhlasím... milá oddechovka, život mi to nezměnilo, ale ráda si odpočinu i u dalšího dílu.

6 25.12.2020

Málokdy nedávám hvězdičky, ale dnes to bude ten případ. Autor si vylévá srdce, zpovídá se ze všeho špatného a umí čtenářem zacloumat - a přesto mám pocit, že mi spousta věcí unikla, jakoby mi kniha protekla mezi prsty. Přitom dílo je to bezesporu silné...prostě jsme s autorem nějak nebyli na stejné vlně.

Region, kam autorka zasadila děj, má kouzlo sám o sobě a v mých očích knihu dost nese. O příběh vlastně ani nejde, postavy tu slouží jen k ukázání toho, jak se tam a tehdy žilo.

A ukazují to neskutečně poutavě. Uvědomuji si, že dílo je beletrie a nikoliv literatura faktu, nicméně dokáže výborně čtenáři otevřít obzor na region a část historie, na které se zapomíná. (Knihu jsem četla prakticky s mapou v ruce, abych si to lépe prostorově uspořádala.) Těším se na pokračování, ve kterém mě autorka opět nechá nakouknout pod pokličku svého rodného kraje.

14 09.11.2020

Otevřít Slavnost bezvýznamnosti pro mě bylo jako vrátit se někam, kde jsem sice byla jen párkrát, ale přesto mám pocit, že tam znám každý kámen. Použití vypravěče, střídání a míchání příběhů, absurdity, myšlenky, dokonce si vybavuji jednu narážku na Směšné lásky...opravdu jsem se tu cítila jako doma (příteli). Přitom - je vůbec možné znát Kunderovo dílo skrz na skrz? Každé další čtení mi odhaluje nové perspektivy a já si užívám, že to občas ani nejsem schopna pochopit.

Slavnost je poklidnější, komornější a nezasáhne tolik jako některé z předchozích děl, nicméně co jsou u Kundery čtyři hvězdičky, je jako sedm hvězdiček pro kohokoliv jiného. A dovoluji si na dálku zatleskat paní překladatelce, jak krásně dokázala vrátit Kunderovi jeho češtinu.

8 24.09.2020

Slepou mapu jsem četla jako poslední z dosud vydaných autorčiných knih a nemám k ní vymyslet moc co jiného než k jejím předchůdkyním - autorka píše "stále stejně, ale vlastně stejně dobře". Motiv jedné rodiny na pozadí dvacátého století, dobře sestavený příběh, linky jednotlivých postav se vzájemně proplétají a s tempem tak- akorát rozplétají, přeskakuje se v čase... až bych řekla, že mi knihy od Mornštajnové (vyjma Hany) celkem splývají, ale zároveň jsem si s každou jednou udělala příjemný víkend a určitě sáhnu po každé další.

Mouchy na Slepé mapě - naznačování příštího děje, na které se ale v knize později nenaváže, nevěrohodnost stylu vypravěčky, která těžko mohla znát každou větu řečenou padesát let před jejím narozením osobami, které nikdy nezažila a poměrně patetické poslední věty knihy, které velmi zajímavou dějovou linku naprosto zabily.

9 13.09.2020

Chvilku mi trvalo se začíst, na můj vkus plynul příběh odnikud nikam a ještě po sto padesáti stranách mi byly postavy a jejich osudy celkem ukradené. Nicméně jsem ráda, že jsem knihu neodložila, protože pak se vše začalo správně zaplétat a jinde rozplétat - a po dočtení musím říct, že autor sestavil příběh výborně.

Hutné věty a všudypřítomná stísněnost jsou Giordanův standard, stejně tak přesahy do jiných témat - zde je to ekologie, víra, rebelství a jeho opravdovost, vztah k přírodě...ač jsem byla zpočátku skeptická, Dobývání nebe mě nezklamalo a už se těším na další autorovo dílo.

A ty, čtenáři, co jsi ještě od Giordana nic nečetl - touto knihou nezačínej a raději nejdříve sáhni po Osamělosti prvočísel.

4 29.08.2020

Výchozí bod: Náboženství a víra mě zajímají, ale jakkoliv zjednodušená Bible pro mě vždy byla nestravitelné čtení.

Málokdy nedávám hvězdičky, ale tady mi nezbude nic jiného. Já prostě nevím...když jsem se o Parabibli dozvěděla, byla jsem nadšená. Chvilku jsem ji poslouchala jako rozhlasové zpracování, pak se rozhodla pro koupi knihy a procházela si i původní text. Ze začátku to bylo SKVĚLÉ, pak jsem se ale do četby musela víc a víc nutit. Parafráze mi přišly stále více omleté a prvoplánové, nakonec jsem se útlou knihou prokousávala dva měsíce...přitom si myslím, že Parabible je neskutečně zajímavý literární počin a jsem ráda, že se mi dostala do ruky. Občas mě myšlenky zasáhly, občas zůstaly stejně abstraktní...asi nejsem cílovka. Přesto bych doporučila každému, kdo se zajímá, dát knize šanci - vůbec nevadí, že sotva odvykládáte Otčenáš.

Nečtu scifi, ani fantasy, vlastně ani thrillery a nebaví mě superhrdinové - a právě jsem dočetla knihu, která kombinuje vše výše uvedené a hledám bradu někde na podlaze. Zdaleka ne každé knize se povede mnou zacloumat a Meta je jedna z těch, které jsem občas musela na chvilku odložit, abych to rozdýchala.

I když mi vyjadřování hlavních hrdinek rvalo oči a připomínalo spíš puberťačky než vysokoškolačky - přidávám se k zástupu těch, co obdivují schopnost mužského autora takto skvěle psát z ženského pohledu. Jeho mládí (a český původ) můj obdiv ještě prohlubují, a to jsem ještě nezmínila to, o čem je ta kniha "doopravdy" - stalking, zaužívaná pravidla mezi muži a ženami, o kterých nikdo nenapadne, že nejsou v pořádku, jinakost, nespravedlivý systém...smíchejte všechny faktory dohromady a vyloupne se z toho kniha, o které ani po přečtení nevěříte, že vlastně může existovat.

Co na tom, že předchozí tvorba Pavla Bareše je úplně mimo můj vkus - přeji mu co nejširší okruh čtenářů, salvy, chodníky slávy a nehynoucí obdiv literárních kruhů. Po Luboši Pandovi je to můj druhý letošní objev skvělého, ale (zatím!) ještě nedoceněného českého autora.

4 25.07.2020

Beru všechny argumenty - opakované vtipy, překombinovaná zápletka...ale když ono se to tak skvěle čte a člověka to výborně odreaguje po práci. Navíc překombinovaná zápletka je očividně záměr, stejně jako zkratkovité a přehnané postavy - a funguje to výborně.

13 21.07.2020

Během čtení jsem se občas opravdu cítila jako v nebi, jenže jinak....tolik nových myšlenek k přemýšlení a inspiraci! Skvělá možnost vykouknout ze své sociální bubliny a nahlédnout do životů tolik odlišných od toho mého.
Různorodost samotářů z prvního dílu zůstala zachována a možná je zde i trošku větší, což je za mě rozhodně plus. Skoro až autorovi závidím osobní kontakty s tak zajímavými lidmi, i když si samozřejmě uvědomuji, že mu jen tak nespadly do ruk.

7 06.06.2020