jaroiva komentáře u knih
Kdybych to brala jako film, pak má kniha zajímavou a netradiční "kameru".
Skoro bych věřila, že je to autobiografická kniha. Velmi realistická ve své zvláštnosti. Jen ... autor se narodil až po válce, takže teda ne.
Ale kniha je rozhodně působivá. Mohu doporučit.
Tohle nebude patřit k mým oblíbeným mistrovým knihám.
Nechat neřízeně řádit fantazii, jak zrovna sama ubíhá, není v tomto případě zrovna ideální způsob psaní.
Poslouchala jsem audioknihu a do konce jsem vydržela jen díky výbornému čtení M. Rumlem.
Jinak mi to připadalo chaotické a moc mě to nebavilo.
Od Kinga jsem zvyklá na mnohem, mnohem lepší knihy. Ale žádná z těch nej není z posledních let. Pochopila jsem, že by rád omládnul, To bych i já ráda. Aby psal ty staré dobré Kingovky jako za mlada.
Mágové jsou mou nejméně oblíbenou sérií Zeměplochy, fotbal mě taky nebaví, ale tento díl se mi zdá nejlepší z mágské série. Poslední kniha ze Zeměplochy, která mi chyběla k přečtení (kromě Vědy, kterou nebudu už číst, protože mě nebavila).
Starý dobrý známý Pratchett, ráda jsem se vrátila do těch dob, kdy jsem četla ty starší knížky.
Příběh je trochu romantický, hodně humorný, samozřejmě nesmí chybět trochu toho "antirasismu" a narážek, které můžete a nemusíte pochopit. V mém případě jistě u toho fotbalu bylo víc těch, které jsem nepochopila. Ale ty, které jsem zachytila, mě pobavily.
Trochu jiný Irving, než byly předešlé knihy, které jsem "spásla" v posledním měsíci.
Chvíli se to tváří vážně, vtipně, pak najednou zčista jasna katastrofa nebo nějaká tragédie, pak zas vtípky... vlastně jsem při čtení místy nevěděla, co si o knize mám myslet, kam ji zařadit. Snad "absurdní drama"? Dramatické situace se střídají s úplnými ujetostmi. Nebo předchůdce bizarro fiction?
Nejvíc ze všeho se mi zdá, že je to humor. V této knize byly úsměvné i ty tragédie, se mi skoro zdá.
Ale ve výsledku bych to označila jako absurdní realismus.
Na stupnici humoru bych to zařadila někam mezi Ante Tuomainena s jeho knihou Než natáhnu brka a Jonassona se Stoletým staříkem, který už je úplný extrém v tomto žánru absurdního humoru.
Bezútěšné čtení. Nebylo to úplně ideální čtení do mé aktuální rodinné situace, ale co už...
Opět zajímavé čtení.
Sice čtu pořád dokola o superstrunách a nezanechává to na mě žádné stopy, ale zatím mě to pořád baví. Takže i tato knížka mě zaujala.
Opět pěkně odvyprávěno. Ale nevím, jestli to bylo proto, že byl první, ale pořád u mě vede Owen Meany. I tady jsem (narozdíl od Modlitby za Owena) byla pouze nezaujatým čtenářem.
I tak mi to dost rychle uteklo. Měla jsem pocit, jako bych tu historii už znala, nebylo to překvapivé, ani natolik bizarní jako Garp. A přestože nějaké věci, které snad nemohou být nikdy reálné, by se našly, působí na mě román celkově velmi pravdivě a lidsky.
Chápu důvod, proč takovou knihu napsat, určitě to pomůže vyrovnat se se smrtí blízkého člověka.
Nechápu ale, proč takovou knihu vydávat a dokonce ještě překládat do jiných jazyků.
Zpočátku mi to připadalo zajímavé, ale postupně mě to přestávalo bavit. Už jsem asi i dost přečetla o některých zmiňovaných matematicích a fyzicích, že to nebylo pro mě nijak překvapivé ani mi nepřipadají nějak revolučně převratné fiktivní nápady.
Jako jo, dalo se to číst, je to krátké, takže nestačí nudit, ale nijak zvlášť to na mě nezapůsobilo.
Z mého pohledu měla kniha vzestupnou tendenci, takže se mé hodnocení postupně vytáhlo na 4*. Není to kniha, která by mě bavila od začátku. Ale životopis Van Gogha nemůže být nezajímavý. Ten je zajímavý už sám o sobě, když si ho člověk přečte ve Wikipedii.
Styl psaní Irvinga Stonea mi připadá trochu těžkopádnější, ale to odpovídá době, kdy psal. Mám pocit, že kniha byla delší, než necelých 400 stránek. Aspoň mně trvalo delší dobu se tím prokousat. Stejně ale doporučuji k přečtení.
Tak nevím. Informace jsou docela zajímavým shrnutím, ale forma je jako z young adult románu, použitý jazyk zabíjí důvěru v odbornost textu. Takže za mě takový střed.
Poněkud bizarní román s dalšími podromány od Garpa uvnitř... Místy sexuálně, místy jinak ujetý. Přesto se mi to líbí.
Líbí se mi styl psaní J. Irvinga a mám ráda zhruba takhle dlouhé knihy, kdy se čtenář stihne začíst a užít si příběh.
Přesto se mi ale nepodařilo ponořit se do knihy hlouběji, tak jako u Modlitby za Owena Meanyho. Owenovi jsem propadla. Garpa jsem sledovala jen z odstupu.
Jsou knížky, po jejichž přečtení se těžko vybírá něco dalšího ke čtení. Tato je jednou z nich.
Takže asi jediná logická následující bude muset být nějaký další Irving.
Poslouchala jsem jako vynikající audioverzi, ale bez vynikající předlohy by to nefungovalo.
Nejdřív se mi zdálo, že některé náboženské výlevy jsou zbytečné, ale ukázalo se, že všechno mělo svou roli v příběhu.
Místy jsem se smála, místy brečela. Ale rozhodně jsem nemohla zůstat nedotčena. Doporučuji.
Nejsem moc povídková, ale tuhle knížku jsem si prostě musela koupit. Protože Housle v kravíně se mi moc líbily.
A ani tentokrát nejsem zklamaná, u povídkových knížek dávám standardně tak průměr, protože některé povídky se mi líbí víc a některé míň, ale tohle je rozhodně nadprůměr. Místy jsem se opravdu musela smát skoro nahlas.
Minimalistická kniha, spíše jen heslovitě motivační, si zaslouží i minimalistické hodnocení. 4* a děkuji.
Opět čtivé a zábavné vyšetřování. Z prvního dílu si už nepamatuju zápletku, ale vím, že se mi líbilo prostředí. Z tohoto si snad zapamatuju trochu víc zápletky, protože mám ráda starý Egypt, tak ty mumie snad trochu udržím v hlavě.
Už je to takový přívažek k prvnímu dílu. První se mi líbil víc.
J. Suchého nijak zvlášť nevyhledávám, jeho styl se mi moc nelíbí. Takže forma mě moc nezaujala. Ale obsah to převážil.
Myšlenky mi sedí a hodně se mi líbí.
Možná tomu uškodila audio podoba, ale tohle nebudu doposlouchávat. Je to čtené stylem "pozor, tohle bude strašidelné"... To mi prostě nesedí.
Třeba ještě zkusím přečíst očima, ale spíš zkusím raději jinou knihu od autorky.
Nejsem asi úplně pravověrný Brňák, který by miloval brněnské alternativní umění, avantgardu a Provázek. Ani nefandím hantecu, beru ho jen pro pobavení. Z uvedených uměleckých směrů a osobností se mi jen ten Skácel trefuje do vkusu.
Přesto je pro mě M. Štědroň velice zajímavou osobností brněnské kultury. Měla jsem možnost ho potkat osobně (i když jen jako křoví při natáčení medailonku). Připadá mi, že v knížce je víc o ostatních umělcích, než o samotném Štědroňovi, tak se mi celkově kniha vlastně ani nemohla líbit.
Stejně jsem ale ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Ty kousky, které o Štědroňovi stoprocentně byly, se mi líbily.
A dostala jsem chuť konečně si přečíst "předposlední večeři" - Penultima ultima cena, kterou mám už notnou dobu netknutou v knihovničce.