jaryn komentáře u knih
Nemohu říct, že zcela chápu nebo se ztotožňuji se Sartreovým existenciálním viděním světa, nicméně jeho "Nevolnost" jsem četl už aspoň třikrát a fascinuje mě hlavně jakožto příběh obyčejných lidí.
Mark Twain jde přímo na věc, a proto se pořád něco děje, svůj román nijak uměle nenafukuje (a že je obsáhlý!) - inu, mistr!
Čapkova "poezie" spočívá v dokonale analytickém stylu. Jsou to strohá fakta, ovšem úžasně lidská "fakta"!
Přečteno za dva dny. Kniha mi byla od samého začátku milá svým nevtíravým minimalismem, svou prostotou, resp. prostotou hlavní postavy. Nicméně až ke konci knihy jsem se rozhodl pro plné hodnocení, to když mi teprve docvakla hrdinova skromná a "prachobyčejná" nezdolnost.
Můj obdiv všem, kterým tento text stačil pouze v audiu. Taky jsem začal poslechovkou v naději, že se pouštím do něčeho dost podobného "Malostranským povídkám"... no, to určitě. Mé soustředění není asi nejlepší, zvláště, když si přitom mažu chleba... Půjčil jsem si tedy knihu. Ale třebaže se Štefan opravdu důsledně snažil nevkládat do textu žádné rovnice, mé pochopení problému černých děr, velkého třesku apod. zůstává myslím stále na úrovni jako na počátku (času), kdy jsem o této knize pouze snil.
P.S. E = mc² – no může být něco jednoduššího?
Většina povídek se mi hodně líbila. Autorův laskavý humor je mi blízký, stejně tak neotřelá témata ze životů povětšinou "obyčejných" lidí... Je sice pravda (jak zde již myslím zmíněno), že editor svou práci poněkud odflák, ale samotné texty byly mi dostatečnou odměnou.
Pěkný gulášek... Jednotlivé texty jsou vcelku svěží; nejhůře, za mě, vyšla samotná Obětina, jejíž expozice byla zřejmě nejzajímavější, a pak to šlo sešupem dolů. Na mnoha stranách např. hrdina (autor) přemlouvá manželku, aby byla po vůli jeho potenciálnímu nakladateli, což je hloupé už samo o sobě, natožpak v konkrétních dialozích této knihy. Dále za stejným účelem cvičí ubohou, v podstatě postiženou, dívku, což je až nechutné... mezi tím byly psychologické vsuvky, aby čtenář pochopil dívčinu bídu, a tím spíše (což asi nebylo vědomým plánem) i bídu hrdinovu (autorovu)... Musím říct, že z tohohle toho Křesadla jsem zatím dost v rozpacích. Ahoj!
Není to dobrý román. "Identické" osudy autora a jeho hrdiny mi přijdou bezúčelné. Co s tím? Kniha mě absolutně nevtáhla. Z počátku (to bylo asi nejhorší) se jednalo o jakési věčné expozice postav + jejich rodin, čímž se k nezáživnosti připojil ještě chaos. Často jsem už nevěděl, o které postavě je řeč, tím méně, abych si k takovým figurkám vytvořil nějaký vztah. Dále se sice začlo něco dít, ovšem ona road movie stejně nebyla pro mě to pravé. Neustále se tu zpytovalo svědomí nebo se až s patologickou náruživostí a detailností popisoval rakovinný proces. Děkuji.
Tohle je román podle mého gusta - hluboký, nízký, napínavý, hloubavě didaktický, pestrý i šedivý jak vousiska patriarchů... ale hlavně: tlustý!! Taky mě docela rajcuje, že je to podle skutečnosti, a žasnu, jak lidé osmnáctého věku - téměř osvícení osvícenstvím - sedli na lep takovým konspiracím. Bravo, paní Olgo!
Neskutečně nabubřelý kýč. Nevěřím ani jednomu slovu! V každém odstavci, na každé stránce vás (na jednu stranu) autor přesvědčuje, jaký je intoš: musí si třeba jen tak brnknout na klavírek nějakého Schubertíka nebo Bacha či přirovnat něco (cokoli) k Miróovu obrazu, ale zároveň se tváří, že snad ani není z téhle planety, ergo že je úplný originál, ale já myslím, že není originál ani v tom, co mu tak báječně jde - v mletí pantem.
Palahniuka jsem měl rád i pro tu jeho "úchylku" šokovat za každou cenu, ale je to už nějaký pátek, co jsem ho louskal, a možná že v románech se spíše "ztratí" ono jediné šílené téma než v povídkách... nejsem si úplně jist, ovšem, co se týče mého dnešního pohledu na tyto jeho povídky (ve kterých je autor údajně v té nejlepší kondici), vidím jen sex, násilí a hovna. Vidím jen autora, který "ví, co chce", a snad by přitom i skákal přes exkrementy všech možných velikostí a barev, a nevím, nevím, jestli by to neplatilo i pro nebožtíky...
Ne! Končím v polovině (už zase!). Za těch bezmála 200 stran jsem se nenadál než popisů neskutečně nudného a fádního života hlavního hrdiny + snad ještě nezáživnějšího rozhovoru tohoto hrdiny s jakýmsi velvyslancem či tajemníkem umírajícího Ředitele Zeměkoule, který toho nakdákal opravdu hodně a vlastně neřekl nic, jelikož po jeho historicko-geologicko-antropologickém (či jakém ještě) výkladu z něj vylezlo, že chce najít ovci, ale neví bohužel jakou, a hlavně neví, k čemu by mu vlastně byla (!!). Tohle je skutečně neskutečné pane M!!
Pokládám si otázku, jak je možné, že jsou tímto elaborátem všichni tak unešeni? Dost možná se podvědomě vidí v tomto neslaném nemastném hrdinovi, vždyť proč jinak by měly úspěch např. nekonečné seriály, ve kterých taky nevystupují lidi, neřkuli zajímaví lidi, ale jen jakési hybridy naší průměrnosti? Murakami je myslím mistr kýčař párek seláns, protože psát o pití kafe a kafe a kafe, a pak Heinekena s buráky a Heinekena s buráky a Heinekena s buráky a... panebože, už nikdy!!!
Probůh, ta kniha není "obtížná", jak tady všichni opakují, ta kniha je, slušně řečeno, mnohomluvná – prostě ukecaná... Z počátku jsem si skutečně liboval: popisy hrdinova dětství mě nanejvýš dojímaly, ovšem autorův styl, dle mého, nejde dlouhodobě vydržet (neřkuli přežít)... Brzy poznáte, že autor každou myšlenku (rozuměj: každý prd) rozebírá do nemožnosti, a to pak přeskakujete pár řádek, potom stránku, nakonec několik stránek, aniž byste přitom ztratili nit... a když si ještě uvědomíte, že obsahově nepůjde o nic jiného než o vršení dalších a dalších prohřešků "zlé" ženy, rozhodnete se ukončit tuto "obtížnou" četbu ani ne v polovině.
Úvodní kapitoly (které byly vlastně poslední) dávaly příslib vcelku dobré četby, avšak od kapitoly č. 1 pro mě kniha ztratila jakékoli kouzlo, ba smysl. Odložil jsem ji třikrát, možná čtyřikrát, resp. tolik šancí jsem jí věnoval, ale zhruba v polovině jsem to definitivně vzdal. Už mě nezajímá, jak skončí kniha autora, který (totiž jeho hrdina) – čekaje v obchodním domě na svou manželku – v bezpočtu kapitol medituje nad tím, jestli šla jeho žena do obchodu s kosmetikou nebo někde jinde nebo zda se vůbec ještě vrátí... anebo na stejně nekonečném prostoru filozofuje o případné manželčině nevěře či věře, a v prvním případě rozvažuje, jestli byla "veselá a šťastná" (tohle není citace) s tím nebo s oním, to vše proloženo výzkumy hlavního hrdiny, archiváře, které spočívají v docela oplzlých a stejně tak nudných zápiscích jistého chlípníka, přes kterého se chce náš hrdina dostat k hodnotám nesmírného rozsahu a významu... Ne, děkuju pěkně!
P.S. Zvědavost mi nedala, a jak jsem tak skončil v polovině, kouknul jsem do druhé půlky (skoro na konec knihy) a, co myslíte?, náš geroj sedí furt (nebo zas) v tom obchoďáku, obložený taškami... ne, ne, ne... ahoj!
Hlavní zápletku "vyříznutí libry masa" (Kupec benátský) nahradil autor až do nemožnosti rozvleklým camráním o problému (židovského) otcovství, případně jiných forem "filantropie". Ne, že by Wilda nebyl taky camral, ale camrat za každou cenu jinak o tom samém, a zároveň o něčem jiném? A k čemu je vlastně dílo, na kterém jsou oceňovány hlavně odkazy na dílo původní?
Po druhém čtení (asi po dvaceti letech) to na mě působí jako taková dobrodružná kniha pro mládež (pochopitelně spíše v horším smyslu); taky mi to přijde jako poněkud afektovaná červená knihovna... moc se mi ani nelíbil ten autorův "nesmělý" antisemitismus...
Když tak nad tím přemítám, je to vlastně regulérní šestákový román, který by chtěl být (anebo lépe řečeno: je obecně vnímán, nevím proč) jako román filozofický či dokonce mystický.
Takového historika, aby pohledal! Proti srsti jej hladí vědátoři, jiní historici, filozofové (zvláště na ty má silnou alergii, neboť filozofovat značí mlít naprázdno pantem, žonglovat zcela abstraktními výrazy!), ale i církevní otcové a církev samotná, tedy ta katolická – v podstatě vůbec nechápe její (kacířský) význam... Ovšem není snad člověka, který tak jako on miluje Krista a jeho radostnou zvěst!
K nemalému (celoživotnímu) zamyšlení poňouká třeba jen zmínka o existenci vícero druhů časů, o kterých evidentně nemají ponětí ani zmiňovaní církevní tatíci, pročež je jejich výklad Písma takový, jaký je, tedy plochý a zároveň neuvěřitelný.
Tedy, je-li toto čtivá kniha, nechť toho lapku svatořečí (a našeho milého autora s ním!)... Nečekám od podobného díla čtivost, kterou žádám spíše od románu, avšak mně osobně přijde autor velice ukecaný. Věci, které by se daly sdělit jednou větou, líčí na několika otravných stranách (viz např. kapitola "Přerod", ve které se kupř. jedná o to, kterak náš národní hrdlořez šel na stará kolena do sebe, dle autora zřejmě ze strachu před plameny pekelnými)... Jsem teprve na začátku – asi na 120. straně, a bohdá se ještě vrátím...
Zastavení druhé (cca po 180 stranách): Tato kniha je rozhodně úžasná neřkuli dokonalá po stránce editorské či grafické... je to takový malý (ale těžký jak těžítko) artefakt.
Do třetice: Ne, číst to opravdu nejde – tedy míněno tak, že kategorie "čtivá kniha" značí něco úplně jiného... a taky něco úplně jiného je fakt, že autor je (podle všeho) jedinečný historik a badatel, ovšem to mně, jakožto sprostému čtenáři, houby pomůže, že? A co se týče jeho "nového" pohledu na onoho glorifikovaného lotra, tak přinejmenším Milan Knížák ve svých Adamitech kádroval soudruha Šišku podobně neřkuli stejně.
P.S. Co si tak vzpomínám, v kategorii historické faktologie mi přišel čtivý Josef Janáček... budu ho muset zas oprášit...