jejda.majda
komentáře u knih
Na smrt
Jozef Karika
Josef Karika začal svůj příběh psát v roce 1928 a ukončil po téměř 700 stranách v roce 1945. Z válečného období už jsem četla opravdu hodně knih, ale ještě jsem nečetla žádnou, která by se tak detailně zabývala událostmi před válkou - především co se týká americké mafie.
Literárně pro mě osobně Karikův román Na smrt tolik hodnotný nebyl, ale s takovou syrovostí a surovostí, ke které v této knize dochází, jsem se ještě nesetkala. Atmosféra je vykreslena výborně, ani jeden z hlavních hrdinů není vyloženě kladný a do popředí se dostává i boj s vlastním svědomím.
Na poli knih s tematikou druhé světové války je tohle rozhodně unikát, který se vyplatí si přečíst. Masakry americké mafie či gestapa jsou popsány velmi detailně a opravdu syrově. Tempo knihy je trochu pomalejší, ale i tak je čtenář udržován v neustálém napětí.
Pokud máte náladu přečíst si něco pořádně akčního, sáhněte po téhle knize.
Lord Mord
Miloš Urban
Po 100 stranách jsem ji odložila. Atmosféra sice super, ale přijde mi, že se tam vůbec nic neděje. Vždycky, když jsem čekala na nějaký zvrat, tak nic… Navíc 19. století nepatří mezi má oblíbená období. Takže odkládám jako nedočtenou a jdu se vrhnout na nějakou dobrou detektivku, ať si trochu spravím chuť.
Přepište dějiny podruhé
Michal Stehlík
Druhý díl se mi četl mnohem lépe než první. Asi proto, že tady bylo pro mě trochu víc známých témat. Knihu jsem využívala jako předěl mezi beletrií a četla jsem ji po částech vždycky, než jsem se vrhla na další román.
Číst ji celou na jeden zátah by pro mě bylo trochu vysilující, ale takhle po částech to bylo bezva. Bavilo mě to!
Osm hor
Paolo Cognetti
Nádherná kniha. Pro každého, kdo byl někdy na dlouhé túře v horách, přespával venku ve spacáku, lezl po skalách, obdivoval monumentálnost hor a krásu horských jezer prostě knižní must read.
Knížka má jenom 232 stan, a přesto vás ten poetický příběh dokáže tak moc vtáhnout a chytit za srdce. A není to jenom o horách, ale především o rodině, hlubokém přátelství a hledání sebe sama.
Podle hodnocení jsem čekala, že kniha bude dobrá, ale nečekala jsem, že až tak moc. Po dost dlouhé době jsem si u knihy i ze srdce pobrečela a ještě teď, několik týdnů po přečtení, na ni často myslím. Tohle je jedna z těch knih, které se vám zaryjí hluboko pod kůži. Tohle je jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Děkuji.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Konečně jsem se k této knize dostala. Za mě nejlepší ze všech knih od Mornštajnové. Má to spád, dobře se čte, je to napínavé, zároveň lidské a uvěřitelné a nakonec i hodně hrozivé.
Líbilo se mi, že příběh není úplně prvoplánový, takový závěr jsem nečekala. Dívka, která příběh vypravuje, navíc není úplně spolehlivá vypravěčka, není to tedy stoprocentně kladná postava a rozumím tomu, že mnoho čtenářů poměrně štvala…
Za sebe rozhodně doporučuji k přečtení, ať už je pozadí vzniku či inspirace skutečností pro tento příběh jakákoliv. O tomhle by se mělo mluvit.
Ticho ve sněžném městě
Eva García Sáenz de Urturi
Tak tenhle thriller se hodně povedl. Byla jsem doslova přikovaná ke knížce od začátku až do konce. Příběh byl skvěle vystavěný, autorka mě několikrát málem přesvědčila o tom, že vrah je někdo úplně jiný, než ve skutečnosti byl.
Mimo samotnou detektivní zápletku mě hodně bavil i na pozadí se odehrávající soukromý život vyšetřovatelů. Mám ráda, když příběh nemá jenom jednu dějovou linku, ale ideálně aspoň dvě.
Tohle byl můj šálek kávy a moc se těším na další díly série!
Rok kohouta
Tereza Boučková
Tohle pro mě bylo hodně těžké čtení. Moc pozitivního v tomhle příběhu není, autorka se hodně utápí ve svých bolestech a nemožnosti změnit chod věcí a povahy svých synů, jejich geny.
Já nemám ráda knihy, kde si postavy pořád jen na něco stěžují, a nesnaží se s tím něco dělat. Vážně jsem přemýšlela nad tím, že knihu odložím a nechám ji nedočtenou. A pak mi to došlo: autorka s manželem se opravdu snažili, vychovávali kluky, jak nejlíp uměli, ale jejich geny prostě změnit nešlo. A i když se jim teď snažili sebevíc vysvětlovat, jaké bude mít jejich jednání následky, stejně to ničemu nepomohlo. Ta snaha probíhala především před tím, než se autorka uchýlila k psaní deníku, který ji měl pomoci z jejích úzkostí spojených s neustálým stresem a strachem o to, co se stane tentokrát. Tahle kniha vznikla pro ni v tom nejhorším období, kdy už prostě nevěděla, jak dál.
Nejvíc mi při čtení pomohlo povznést se nad tu všeobjímající depresi a víc si užívat samotný styl psaní a vnímat v něm jedinečnost tohoto literárního díla. Za tohle těch 332 stran stálo.
Mlčení jehňátek
Thomas Harris
Film Mlčení jehňátek miluju, viděla jsem ho snad desetkrát. Bude se mi tedy líbit i kniha? Nezklame mě, když je laťka filmu tak vysoko? Hohohoho, v žádném případě!
Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem. Svižné tempo, autentické dialogy, žádné velké odbočky a hned k věci. A přitom je mimo vyšetřování i spoustu místa na příběhy v pozadí, na osobní životy a problémy vyšetřovatelů. Tak to mám ráda.
Nemůžu se rozhodnout, jestli byl lepší film nebo kniha. Takhle rozpolcená v rozhodování jsem snad ještě nikdy nebyla. Obojí má něco do sebe a tentokrát tedy musím konstatovat, že je to nerozhodně.
Rozpůlený dům: Příběh sudetské rodiny
Alice Horáčková
Rozpůlený dům je románová kronika v pravém slova smyslu: seznámíte se se dvěma rozvětvenými rodinami a postupně sledujete osudy všech jejích členů. V množství současné české literatury na toto téma, je Rozpůlený dům rozhodně tím lepším, co si můžete přečíst.
Kniha je hodně čtivá a osudy hlavních protagonistů, které jsou převážně založeny na skutečných zážitcích členů rodiny autorky, jsou zajímavé. Čtení mě bavilo, moc se mi líbil styl, nářečí, němčina… opravdu to působilo autenticky. Ale bohužel jsem si neoblíbila žádnou z postav. Nejzajímavější příběh měla rozhodně Zdenka, ale nijak jsem k ní nepřilnula. Pro to bych potřebovala trochu víc hloubky a jejího vnitřního světa.
U takhle tlusté knihy bych očekávala, že se mi bude líbit ještě o něco víc, přála bych si, aby byla nezapomenutelná, ale to bohužel nebude, i když byla hodně dobrá.
PS: Škoda, že k fotkám v knize nejsou popisky se jmény vyfocených členů rodiny a názvy míst. Takhle se člověk může jen dohadovat, jestli si tipnul správně, kdo na něj zrovna z té dané fotografie kouká.
Pohodové rodičovství
Milan Studnička
Kamarádka mi půjčila tuhle knihu s tím, že si ji určitě musím přečíst. Vlastně se mi do ní ani moc nechtělo, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena.
V knize jsem pro sebe nenašla nějaké veliké novinky, ale vyhovovalo mi, že je tam od všeho trochu. Začneme miminky a pomalu pokračujeme až do puberty. Hodně myšlenek už jsem znala, protože se jako matka teď už roční holčičky snažím v otázkách výchovy alespoň trochu vzdělávat, ale informace jsme měla z několika různých kanálů. Tady je všechno na jednom místě a hezky přehledně a přístupně sepsané.
Největší přínos knihy vidím v otázkách komunikace v posledních kapitolách. Kvůli tomu bych si knihu přála mít doma, protože si myslím, že může pomoc nejen v komunikaci mezi dítětem a dospělým, ale i mezi dospělými všeobecně. A začátek knihy týkající se malých miminek bych zase určitě dala přečíst prarodičům (pro jistotu).
Na sto procent nesouhlasím úplně se vším, co pan Studnička píše, ale ve velkém množství názorů se s ním shoduji. Než jsem knihu četla, nesledovala jsem ho. Po přečtení knihy jsem si pustila několik videí a zjistila jsem, že naživo je mi tenhle člověk absolutně nesympatický. Sledovat ho tedy nejspíš nezačnu, ale jeho knihu bych s chutí doporučila všem (nastávajícím) rodičům.
Malinka
Dita Táborská
Tahle kniha mi neuvěřitelně sedla. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, protože na samém začátku bylo až moc postav a nemohla jsem se pořádně zorientovat. Ale trvalo to jen chvilku. Nakonec jsem si plnými doušky užívala autentický styl vyprávění, který se mnohdy přeléval z reality do bezprostředních myšlenek protagonistů.
Ač se může zdát, že postavy chaoticky mění své názory jak na běžícím páse, mně tohle jednání naopak přišlo velmi realistické. Tohle nebyly žádné černobílé postavy, ale opravdoví lidé, kteří se snaží nějak řešit svoji situaci a někdy prostě selžou, nerozhodnou se „správně nebo prostě tak, jak by jejich okolí očekávalo. Pro své rozhodnutí mají vždycky nějaký důvod. A to mě zas utvrdilo v tom, ze když v té dané situaci nejsme sami, nemůžeme soudit někoho druhého, že se rozhodl špatně. Určitě pro to měl nějaký důvod.
Dita Táborská rozhodně patří k autorkám, které byste neměli minout. Pokud máte děti, bude pro vás příběh Malinky ještě mnohem silnější. Její syrový a velmi autentický popis porodu snad na 15 stran ve mě bude ještě hodně dlouho rezonovat.
Těším se, až si přečtu knihu Běsa, která je po Malince vlastně takovým neoficiálním druhým dílem. Tenhle se týká toho, co se dělo předtím, než se Malinka narodila.
O hudbě a románu
Milan Kundera
Je krásné vnímat literární dílo jako symfonii, líbí se mi Kunderovy postřehy a myšlenky, které by mě samotnou asi jentak nenapadly. Vážnou hudbu znám a poslouchám, Kundera mi pomohl ještě víc prohloubit mé vlastní vnímání hudebních děl oblíbených skladatelů. Díky za pěkné zamyšlení.
Já jsem smrt
Chris Carter
Poprvé jsem se setkala se známým, úspěšným a uznávaným autorem detektivek. Čekala jsem hodně a nakonec jsem tedy moc ohromená nebyla.
Než jsem knihu otevřela, přemýšlela, jestli Carter opravdu zvládne vymyslet šokující a zároveň poutavý příběh s nečekanou zápletkou jen na něco málo přes 300 stran. Příběh byl opravdu zajímavý, ale já jsem čekala víc hloubky a víc napětí. Pak jsem si uvědomila, že vlastně nečtu thriller, ale detektivku. Jenže já jsem prostě od toho skvělého Cartera čekala opravdu víc.
Ocenila bych k samotné detektivní zápletce navíc ještě nějaký zajímavý vedlejší příběh týkající se soukromí detektivů, protože jinak byl děj dost předvídatelný: mrtvola - vyšetřování - vyslýchání - další mrtvola - přemýšlení - odhalení vraha. Zápletka byla šokující, ale vlastně očekávaná. Vůbec mi nevadilo, že mi zbývá dočíst posledních 30 stran, na kterých by na mě mělo čekat strhující finále. Prostě jsem si to nechala na druhý den, i když u jiných, poutavějších detektivek, bych se prostě hecla a četla až do noci.
A pak ještě ta jeho „brutalita“. Ano, chování vraha a jeho vraždy byly brutální, ale po ohlasech, které jsem na knihu četla, jsem čekala mnohem víc detailů při vraždách a nebo alespoň při ohledání místa činu. Pár vět popisu v jednom odstavci mě opravdu o nějaké extrémní brutalitě nepřesvědčilo. Severští autoři jsou v tomhle mnohem lepší.
A nezlobte se na mě, ale ten překlad tedy taky za moc nestál! Na „kotníky prstů“ v překladech z angličtiny už jsem fakt alergická, a anglický slovosled v českých větách tomu ještě přidal korunku. Nakonec jsem si zvykla, ale zpočátku jsem se kvůli tomu do čtení musela opravdu nutit.
Strohé plynutí příběhu mi v mnohém připomínalo českou autorku Michaelu Klevisovou, kterou si ráda přečtu, ale beru ji jako oddechové čtení mezi hutnějšími romány. Práce na knize byla odvedena dobře, ale pro mě je celkové hodnocení: neurazí-nenadchne. Určitě si od Cartera ještě něco přečtu, ale tentokrát nebudu mít žádná velká očekávání a budu ho brát spíš jen jako oddychovou literaturu. Na tu má člověk taky čas od času chuť.
Kdyby tak na mě někdo někde čekal
Anna Gavalda
Poslední kniha, kterou mi zbývalo přečíst do letošní Čtenářské výzvy. Prvotina známé francouzské spisovatelky, od které už mám jednu knihu přečtenou, a tak mi ani tolik nevadilo, že si přečtu další vyloženě jen kvůli výzvě.
Krátké povídky napsané jedinečným stylem, které občas i na těch pár stránkách umí pěkně šokovat. Nečekala jsem nic světoborného, protože povídky mě celkově nikdy moc nebavily, ale nakonec jsem byla mile překvapena. Knížku máte přečtenou za chvilku, některé povídky zapomenete, jiné vám ještě dlouho zůstanou v paměti. Neurazí, nenadchne.
1794: Tři růže
Niklas Natt och Dag
Wau, to byla teda jízda! Druhý díl pro mě lepší než první. V prvním díle bylo hodně dlouhých hutných popisných historických pasáží, ve druhém díle nikoliv. Kniha mě bavila hned od začátku až do konce a úplně mě pohltila.
Niklas Natt och Dag umí výborě vystihnout ponurou atmosféru Stockholmu na konci 18. století. Úplně to na vás z té knihy dýchá. Navíc se tam pořád něco děje, autor vás celou dobu udržuje v napětí, nabízí různá řešení hlavní zápletky a nakonec vás nechá nevěřícně koukat s otevřenou pusou. Moc se těším na poslední díl!
Odvaha
Markéta Lukášková
Má druhá kniha od Markéty Lukáškové. Není to tak dlouho, co jsem přečetla její prvotinu, Losos v kaluži, a teď jsem se vrhla na Odvahu. Z hlediska jazyka, plynulosti knihy a stylu vyprávění je u Lukáškové rozhodně znát velký posun. Vyprávění není plytké ani ploché, příběh krásně plyne, je napínavý a kniha se čte téměř sama, přitom jde i dost do hloubky.
Líbilo se mi, že autorka nás jakoby mimochodem nenásilně seznamuje s tím, jak se žilo lidem v 50. letech a zrcadlí do knihy reálie té doby. Tahle kniha vás donutí k zamyšlení. Jakou cestu byste si vybrali vy? A byla by zrovna tahle ta správná?
Honzlová
Zdena Salivarová
Při čtení mi v hlavě několikrát vytanulo jedno slovo: nadčasovost. Ten styl, ten jazyk! Kdo by řekl, že od vydání Honzlové uplynulo už více než 50 let.
Výborně napsaná kniha, čtivá, vtipná, ale i hodně smutná. Taková hořkosladká. Jsem moc ráda, že jsem se k ní ko-neč-ně dostala. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Co se týká české beletrie, zařazuji Honzlovou hned za svého oblíbeného Kunderu a moc děkuji, že jsem se k ní dostala a doplnila si vzdělání. A taky děkuju za to, v jaké době teď žijeme a doufám, že to, co se dělo za komančů, se nikdy nevrátí zpět. Nezapomínejme na to! Lidé k sobě umí být neuvěřitelně zlí.
Macbeth
Jo Nesbø
Tentokrát to nebyl takový ten pravý syrový a krutý Nesbø, ale spíš Nesbø přemýšlivec. Nápad je to originální, ale prostě to nebylo ono. Moc přemýšlení, málo akce. Posledních 150 stran jsem už nějak dolouskala, ale nevadilo by, kdyby byla kniha kratší.
Nebylo to utrpení, ale u Nesbøho jsem už zvyklá na nějakou úroveň a té tato kniha bohužel nedosáhla. I tak jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale podruhé už bych po ní nesáhla…
Jezero
Bianca Bellová
Bellová píše opravdu skvěle a i když kniha obsahuje jen málo dialogů, charaktery postav a jejich pohnutky jsou vykresleny báječně. Na těch 180 stran se toho vešlo opravdu hodně: láska, smrt, nenávist, odpuštění, místy i trochu sci-fi. Opravdu velmi zajímavě vymyšlený a podaný příběh neurčitého místa a času, který mě dostal.
Děkuji za další skvělou českou autorku.
Gentleman v Moskvě
Amor Towles
Člověk by ani neřekl, jak krásně a poutavě může být napsaný příběh, který se celý odehrává jen na půdě hotelu. Četla jsem na knihu spousty kladných hodnocení, a i přes to jsem nečekala, že se mi kniha bude líbit tak moc.
Mezi všemi ostatními knihami na dost závažná témata, které jsem v poslední době četla, byl Gentleman v Moskvě jak pohlazení. Průlet historií Ruska čtivě a s nadhledem z pohledu člověka uvězněného na několik desítek let na jednom místě.
Gentleman v Moskvě je knihou plnou naděje, knihou, která hledá pozitiva i v tom nejhorším možném scénáři. Má nadhled a vtip a ty nejmilejší hlavní hrdiny. Moc doporučuji. Tuhle knihu jsem rozhodně nečetla naposled.
