jejda.majda
komentáře u knih
Pohodové rodičovství
Milan Studnička
Kamarádka mi půjčila tuhle knihu s tím, že si ji určitě musím přečíst. Vlastně se mi do ní ani moc nechtělo, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena.
V knize jsem pro sebe nenašla nějaké veliké novinky, ale vyhovovalo mi, že je tam od všeho trochu. Začneme miminky a pomalu pokračujeme až do puberty. Hodně myšlenek už jsem znala, protože se jako matka teď už roční holčičky snažím v otázkách výchovy alespoň trochu vzdělávat, ale informace jsme měla z několika různých kanálů. Tady je všechno na jednom místě a hezky přehledně a přístupně sepsané.
Největší přínos knihy vidím v otázkách komunikace v posledních kapitolách. Kvůli tomu bych si knihu přála mít doma, protože si myslím, že může pomoc nejen v komunikaci mezi dítětem a dospělým, ale i mezi dospělými všeobecně. A začátek knihy týkající se malých miminek bych zase určitě dala přečíst prarodičům (pro jistotu).
Na sto procent nesouhlasím úplně se vším, co pan Studnička píše, ale ve velkém množství názorů se s ním shoduji. Než jsem knihu četla, nesledovala jsem ho. Po přečtení knihy jsem si pustila několik videí a zjistila jsem, že naživo je mi tenhle člověk absolutně nesympatický. Sledovat ho tedy nejspíš nezačnu, ale jeho knihu bych s chutí doporučila všem (nastávajícím) rodičům.
Malinka
Dita Táborská
Tahle kniha mi neuvěřitelně sedla. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, protože na samém začátku bylo až moc postav a nemohla jsem se pořádně zorientovat. Ale trvalo to jen chvilku. Nakonec jsem si plnými doušky užívala autentický styl vyprávění, který se mnohdy přeléval z reality do bezprostředních myšlenek protagonistů.
Ač se může zdát, že postavy chaoticky mění své názory jak na běžícím páse, mně tohle jednání naopak přišlo velmi realistické. Tohle nebyly žádné černobílé postavy, ale opravdoví lidé, kteří se snaží nějak řešit svoji situaci a někdy prostě selžou, nerozhodnou se „správně nebo prostě tak, jak by jejich okolí očekávalo. Pro své rozhodnutí mají vždycky nějaký důvod. A to mě zas utvrdilo v tom, ze když v té dané situaci nejsme sami, nemůžeme soudit někoho druhého, že se rozhodl špatně. Určitě pro to měl nějaký důvod.
Dita Táborská rozhodně patří k autorkám, které byste neměli minout. Pokud máte děti, bude pro vás příběh Malinky ještě mnohem silnější. Její syrový a velmi autentický popis porodu snad na 15 stran ve mě bude ještě hodně dlouho rezonovat.
Těším se, až si přečtu knihu Běsa, která je po Malince vlastně takovým neoficiálním druhým dílem. Tenhle se týká toho, co se dělo předtím, než se Malinka narodila.
O hudbě a románu
Milan Kundera
Je krásné vnímat literární dílo jako symfonii, líbí se mi Kunderovy postřehy a myšlenky, které by mě samotnou asi jentak nenapadly. Vážnou hudbu znám a poslouchám, Kundera mi pomohl ještě víc prohloubit mé vlastní vnímání hudebních děl oblíbených skladatelů. Díky za pěkné zamyšlení.
Já jsem smrt
Chris Carter
Poprvé jsem se setkala se známým, úspěšným a uznávaným autorem detektivek. Čekala jsem hodně a nakonec jsem tedy moc ohromená nebyla.
Než jsem knihu otevřela, přemýšlela, jestli Carter opravdu zvládne vymyslet šokující a zároveň poutavý příběh s nečekanou zápletkou jen na něco málo přes 300 stran. Příběh byl opravdu zajímavý, ale já jsem čekala víc hloubky a víc napětí. Pak jsem si uvědomila, že vlastně nečtu thriller, ale detektivku. Jenže já jsem prostě od toho skvělého Cartera čekala opravdu víc.
Ocenila bych k samotné detektivní zápletce navíc ještě nějaký zajímavý vedlejší příběh týkající se soukromí detektivů, protože jinak byl děj dost předvídatelný: mrtvola - vyšetřování - vyslýchání - další mrtvola - přemýšlení - odhalení vraha. Zápletka byla šokující, ale vlastně očekávaná. Vůbec mi nevadilo, že mi zbývá dočíst posledních 30 stran, na kterých by na mě mělo čekat strhující finále. Prostě jsem si to nechala na druhý den, i když u jiných, poutavějších detektivek, bych se prostě hecla a četla až do noci.
A pak ještě ta jeho „brutalita“. Ano, chování vraha a jeho vraždy byly brutální, ale po ohlasech, které jsem na knihu četla, jsem čekala mnohem víc detailů při vraždách a nebo alespoň při ohledání místa činu. Pár vět popisu v jednom odstavci mě opravdu o nějaké extrémní brutalitě nepřesvědčilo. Severští autoři jsou v tomhle mnohem lepší.
A nezlobte se na mě, ale ten překlad tedy taky za moc nestál! Na „kotníky prstů“ v překladech z angličtiny už jsem fakt alergická, a anglický slovosled v českých větách tomu ještě přidal korunku. Nakonec jsem si zvykla, ale zpočátku jsem se kvůli tomu do čtení musela opravdu nutit.
Strohé plynutí příběhu mi v mnohém připomínalo českou autorku Michaelu Klevisovou, kterou si ráda přečtu, ale beru ji jako oddechové čtení mezi hutnějšími romány. Práce na knize byla odvedena dobře, ale pro mě je celkové hodnocení: neurazí-nenadchne. Určitě si od Cartera ještě něco přečtu, ale tentokrát nebudu mít žádná velká očekávání a budu ho brát spíš jen jako oddychovou literaturu. Na tu má člověk taky čas od času chuť.
Kdyby tak na mě někdo někde čekal
Anna Gavalda
Poslední kniha, kterou mi zbývalo přečíst do letošní Čtenářské výzvy. Prvotina známé francouzské spisovatelky, od které už mám jednu knihu přečtenou, a tak mi ani tolik nevadilo, že si přečtu další vyloženě jen kvůli výzvě.
Krátké povídky napsané jedinečným stylem, které občas i na těch pár stránkách umí pěkně šokovat. Nečekala jsem nic světoborného, protože povídky mě celkově nikdy moc nebavily, ale nakonec jsem byla mile překvapena. Knížku máte přečtenou za chvilku, některé povídky zapomenete, jiné vám ještě dlouho zůstanou v paměti. Neurazí, nenadchne.
1794: Tři růže
Niklas Natt och Dag
Wau, to byla teda jízda! Druhý díl pro mě lepší než první. V prvním díle bylo hodně dlouhých hutných popisných historických pasáží, ve druhém díle nikoliv. Kniha mě bavila hned od začátku až do konce a úplně mě pohltila.
Niklas Natt och Dag umí výborě vystihnout ponurou atmosféru Stockholmu na konci 18. století. Úplně to na vás z té knihy dýchá. Navíc se tam pořád něco děje, autor vás celou dobu udržuje v napětí, nabízí různá řešení hlavní zápletky a nakonec vás nechá nevěřícně koukat s otevřenou pusou. Moc se těším na poslední díl!
Odvaha
Markéta Lukášková
Má druhá kniha od Markéty Lukáškové. Není to tak dlouho, co jsem přečetla její prvotinu, Losos v kaluži, a teď jsem se vrhla na Odvahu. Z hlediska jazyka, plynulosti knihy a stylu vyprávění je u Lukáškové rozhodně znát velký posun. Vyprávění není plytké ani ploché, příběh krásně plyne, je napínavý a kniha se čte téměř sama, přitom jde i dost do hloubky.
Líbilo se mi, že autorka nás jakoby mimochodem nenásilně seznamuje s tím, jak se žilo lidem v 50. letech a zrcadlí do knihy reálie té doby. Tahle kniha vás donutí k zamyšlení. Jakou cestu byste si vybrali vy? A byla by zrovna tahle ta správná?
Honzlová
Zdena Salivarová
Při čtení mi v hlavě několikrát vytanulo jedno slovo: nadčasovost. Ten styl, ten jazyk! Kdo by řekl, že od vydání Honzlové uplynulo už více než 50 let.
Výborně napsaná kniha, čtivá, vtipná, ale i hodně smutná. Taková hořkosladká. Jsem moc ráda, že jsem se k ní ko-neč-ně dostala. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Co se týká české beletrie, zařazuji Honzlovou hned za svého oblíbeného Kunderu a moc děkuji, že jsem se k ní dostala a doplnila si vzdělání. A taky děkuju za to, v jaké době teď žijeme a doufám, že to, co se dělo za komančů, se nikdy nevrátí zpět. Nezapomínejme na to! Lidé k sobě umí být neuvěřitelně zlí.
Macbeth
Jo Nesbø
Tentokrát to nebyl takový ten pravý syrový a krutý Nesbø, ale spíš Nesbø přemýšlivec. Nápad je to originální, ale prostě to nebylo ono. Moc přemýšlení, málo akce. Posledních 150 stran jsem už nějak dolouskala, ale nevadilo by, kdyby byla kniha kratší.
Nebylo to utrpení, ale u Nesbøho jsem už zvyklá na nějakou úroveň a té tato kniha bohužel nedosáhla. I tak jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale podruhé už bych po ní nesáhla…
Jezero
Bianca Bellová
Bellová píše opravdu skvěle a i když kniha obsahuje jen málo dialogů, charaktery postav a jejich pohnutky jsou vykresleny báječně. Na těch 180 stran se toho vešlo opravdu hodně: láska, smrt, nenávist, odpuštění, místy i trochu sci-fi. Opravdu velmi zajímavě vymyšlený a podaný příběh neurčitého místa a času, který mě dostal.
Děkuji za další skvělou českou autorku.
Gentleman v Moskvě
Amor Towles
Člověk by ani neřekl, jak krásně a poutavě může být napsaný příběh, který se celý odehrává jen na půdě hotelu. Četla jsem na knihu spousty kladných hodnocení, a i přes to jsem nečekala, že se mi kniha bude líbit tak moc.
Mezi všemi ostatními knihami na dost závažná témata, které jsem v poslední době četla, byl Gentleman v Moskvě jak pohlazení. Průlet historií Ruska čtivě a s nadhledem z pohledu člověka uvězněného na několik desítek let na jednom místě.
Gentleman v Moskvě je knihou plnou naděje, knihou, která hledá pozitiva i v tom nejhorším možném scénáři. Má nadhled a vtip a ty nejmilejší hlavní hrdiny. Moc doporučuji. Tuhle knihu jsem rozhodně nečetla naposled.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Když jsem tuhle knihu četla, vedle mě v kočárku spala moje téměř roční holčička. Tušila jsem, o čem kniha bude, ale netušila jsem, že se to bude tolik týkat dětí. Bylo to hodně silné kafe, hrozné a děsivé. Ale bylo to tak výborně a poutavě napsané, že jsem knihu nemohla na delší dobu odložit, i když se mi při čtení častokrát dělalo až fyzicky špatně.
Na toto téma jsem už přečetla pár knih, ale U severní zdi Petry Klabouchové je jednoznačně nejlepší. Takhle to má vypadat, když chce někdo popisovat historické události a ještě umí výborně psát. Právě proto, že v knize se snoubí výborně vymyšlený příběh zpracovaný na základě historických pramenů a vynikající literární styl, bez obav bych ji doporučila k přečtení úplně každému. O tomhle by se mělo mluvit.Na to, co se tehdy dělo, nesmíme zapomenout.
Fotograf z Osvětimi
Maurizio Onnis
Svižně zpracovaný příběh, který by klidně mohl být propracovanější a delší. Wilhelm Brasse měl Osvětimi za 4 roky pobytu spoustu zajímavých zážitků, které ale autoři vměstnali na pouhých 280 stran.
Mezi všemi těmi romány na podobné téma se Fotograf z Osvětimi liší tím, že jeho hlavní protagonista patřil k těm, kteří se měli v Osvětimi lépe než velká část ostatních věznů a navíc se zároveň záměrně vyhýbal hrůzám vyhlazovacího tábora a místo venku trávil co nejvíc času v temné komoře.
Příběh Wilhelma Brasse byl zajímavý, ale já už jsem romány z vyhlazovacích táborů druhé světové války poměrně přesycena, a tak pro mě Fotograf z Osvětimi nebyl takovou senzací jako pro ostatní čtenáře.
Chlorid sodný
Jussi Adler-Olsen
Olsen přináší tradičně velmi zajímavě vymyšlený příběh. Podobné téma už zpracoval ve starších Případech, konkrétně Vzkaz v láhvi a Nesmírný. Ale i když mi téma přišlo trochu podobné, nevadilo mi to. Vyšetřovací tým je opět kompletní a ta chemie mezi jeho členy, jejich vzájemné popichování a společné pátrání po vrahovi jsou tím, co mě na Olsenových příbězích baví mnohdy víc než samotná detektivní zápletka.
Starší díly Případů oddělení Q jsou propracovanější a chytlavější, ale já mám Olsena a jeho tým vyšetřovatelů moc ráda a jeho knihy čtu s chutí, ať už se jedná o jakýkoliv případ. Zatím mě žádný z nich vyloženě nezklamal.
Hlas kukačky
Hana Marie Körnerová (p)
Nepřečetla jsem si dopředu, o čem kniha je a čekala jsem další historický příběh odsunuté sudetské rodiny. A dostala jsem něco úplně jiného.
Hlas kukačky je umně vystavěný román pro ženy o osudech žen z jedné rodiny. Příběh je občas trochu naivní, někdy i předvídatelný. V první řadě se ale nezaměřuje na období, do kterého byl zasazen, ale především na rodinné vztahy a pohnutky žen.
Tento typ literatury nevyhledávám. Nepochybuji, že na poli ženských románů je Körnerová špičkou, mě ale tento žánr nesedl, i když jako oddechovka byl Hlas kukačky příjemným zpestřením.
Teď už tedy tuším, co mám očekávat od dalších knih Hany Marie Körnerové, takže až budu mít náladu na čtení opravdu echt románu pro ženy, vím, kam sáhnout.
Klaun Šalimar
Salman Rushdie
Tak jsem to tedy dočetla, ale byl to boj. V recenzích psali, že má kniha velmi pomalý rozjezd, ale já bych spíš řekla, že byla pomalá celá…
Standardně dávám knize tak 60 stran a když mě nezaujme, odkládám ji. Klaun Šalimar mě začal bavit až na straně 170 z celkových 380. Jenže zábava trvala jen asi 50 stran, potom zase chvíle nudy a od strany 300 do konce už zase dobré.
Normálně bych opravdu tak dlouho nevydržela, ale celou dobu jsem si říkala: Je to Rushdie, to prostě bude skvělé. Teď po dočtení knihy si to už ale nemyslím. Bez přečtení této knihy bych se v klidu obešla.
Nicméně: závěr knihy byl opravdu strhující a na těch několik desítek posledních stran se pro mě kniha stala neodložitelnou. Celkově by ale mohla být kniha kratší a bez tolika pro mě zdlouhavých a nudných pasážích o politice.
Oběť 2117
Jussi Adler-Olsen
Oproti jiným dílům případů oddělení Q je Oběť 2117 až přehnaně moc akční. U Olsena nejsem zvyklá na tak velké množství postav s vlastním příběhem ani na zapojení tak obrovského množství jednotek policie. Navíc mi v tomto díle kvůli rozdělení týmu chybělo to známé jiskření a pošťuchování.
Olsen je pro mě ale každopádně vždy zárukou kvality a toho, že se u čtení rozhodně nebudu ani an chvilku nudit. Asadův příběh byl zase úplně jiný než předchozích 7 dílů této krimisérie. Jussi Adler-Olsen nezůstává na jednom bodě a stále vymýšlí nové a zajímavé zápletky.
Jestli ještě náhodou neznáte Oddělení Q, utíkejte si přečíst alespoň jeden díl. Litovat nebude, ať už si přečtěte cokoli. To vám zaručuji.
Zahradou těch, které mám rád
Milan Kundera
Proložila jsem čtení tlustých bichlí tenoučkou knihou esejů Milana Kundery. Má jen 104 stran, ale je opět plná zajímavých myšlenek a postřehů, které dávají hlouběji vhlédnout do nitra mého oblíbeného spisovatele.
I když jsem všechny autory a díla zmíněná v knize neznala, alespoň jsem načerpala inspiraci pro další čtení.
Pátá čtvrť
Viktor Fischl
Ačkoli patří Viktor Fischl k mým oblíbeným autorům, tahle knížka mi vůbec nesedla. Dočetla jsem ji jen kvůli letošní čtenářské výzvě, ale jinak mě opravdu nebavila. Nesedl mi typ příběhu, jeho podání ani styl, jakým byla celá kniha napsaná. Snad budu mít příště u Fischla šťastnější ruku.
Spící nymfa
Ilaria Tuti
To byla tak krásná detektivka! Obyčejně čtu detektivky, kde je hodně akce, tady bylo naopak oproti akci poměrně dost popisných pasáži. Ale nádherných popisných pasáži! Do detailu vykreslená krásná italská příroda v horách a do hloubky popsané vnitřní světy a emoce všech postav.
Zároveň musím napsat, že jsem si opravdu zamilovala komisařku Teresu Battagliovou a její tým. Baví mě, když detektivka nestojí pouze na příběhu vraždy a jejím vyšetřování, ale když se knihou prolíná i zajímavý příběh vyšetřovacího týmu. Když máte možnost vyšetřovatele opravdu do hloubky poznat.
Čtení jsem si maximálně užila, vychutnávala jsem si každou z těch 542 stránek. Jakto, že byl češtiny přeložen už jen jeden další díl téhle detektivní série?? Nevím, co budu dělat, až ji dočtu.