Kozel komentáře u knih

Dlouho jsem se připravoval na tuhle frontu. A nakonec ji vzal ztečí. Výborná kniha pro ty, kteří ví o Velké válce stejné prd, jako já. Autoři skvělým konceptem podávají první celosvětový konflikt, jehož velikost, význam a hrůzy poněkud nespravedlivě zapadají ve stínu masakru, který ho následoval o pár let později.

Čtenář projde všemi třemi zásadními frontami a mnohdy jsem neměl daleko k tikům, jako bych dostal šrapnelový šok. Většinu textu zabírají samotné bitvy, strategie, postup front (což poněkud ztrácí význam při pohledu na frontu západní), vše podpořené množstvím fotografií a map. Navíc se autoři dotýkají i okolností, politického pozadí. Jako třešnička jsou pak medajlonky pamětníků, což je tu podáno pomocí výňatků z deníků a dopisů či shrnutým osudem. Vzhledem k národnosti autorů se jedná povětšinou o pamětníky britské. Na závěr se pak dotýkají důsledků války ze všech možných hledisek.

Nevím, jak by se na knihu tvářili ti, kteří o Velké válce mají víc vědomostí, nicméně za sebe myslím, že pro ty, kteří chtějí téma poznat téměř od nuly, může být skvělou volbou, jak se prokličkovat divokým obdobím začátku dvacátého století. Kniha, která nezabíhá do jednotlivostí a detailů, ale přesto předkládá ohromné množství faktů, souvislostí a vědomostí.

2 21.07.2021

Už když jsem před měsícem bral první díl Mikuláše Nicklebyho do ruky, měl jsem trochu obavu, jestli to bude náročné čtení jako kdysi. A...bylo. Třetí Charlieho román mě první polovinou úplně nebavil tehdy a tentokrát to byla obdobně trnitá cesta. Přesto se na trnitých keřích objevily i sladké plody, protože ač Nickleby v mých očích nemá tolik kvalit jako jiné Dickensovy romány, má v sobě spoustu silných míst. Namátkou vepsané legendy o Pěti sestrách yorských (pojednávající o poměrně slavném okně yorské katedrály) a Baronovi z Grogzwigu. Pravděpodobně vůbec nejslavnější částí celé knihy je ta vypravující o yorkshirském školství korunovaná výpraskem, který si vyslouží Squeers.

"Horší" je to i se samotnými postavami, u nichž je to nezvykle nahoru dolů. Mikuláše stále nedovedu plně přijmout, přestože jeho výbuchy spravedlivého mladického hněvu stojí za pozornost a téměř vždy posunou děj dál (i přinesou potíže) - ať už zmíněná nálož Squeersovi, lekce Lenvillovi nebo dramatický závěr prvního dílu s Mulberry Hawkem. Mikulášova sestra Kate, jakkoli je tichou rybou, rozhodně vášnivost povahy rodu nepopře - taky k tomu má patřičné důvody. Newman Noggs, typický dickensiovský dobrák od kosti zatím jen divoce máchá rukama za dveřmi a ulevuje si tak na adresu svého zaměstnavatele, Ralpha Nicklebyho, lichváře bez citu, který mě z rodinné ságy prozatím baví asi nejvíc vývojem. A taky je tu Smike, postava, kterou čtenář musí litovat jako si hnusí Squeerse. Ač děj jako celek v mých očích trochu pokulhává jako postavy nedovedou chytit, dualita Charliemu vlastní nadále funguje.

Jsem zvědav, jak se tentokrát "poperu" s druhou částí románu, čili druhou pětistovkou, před níž si však budu muset menší pauzu.

2 14.07.2021

Medailonek osamělého jezdce Charlese Fouriera. Blázna francouzské revoluce. Nebo možná jenom blázna. Napsaný tak trochu bláznem. Vzhledem k předpojatosti spisku, z který přímo páchne koncem 40. let této země, je těžké posoudit, do jaké míry je představen Fourier a do jaké představa o něm. František Červinka se totiž tetelí blahem, jaký byl Fourier socialista hluboce respektovaný Marxem i Engelsem, tudíž schválený filozof. Byť se snaží o jistou nezaujatost, příliš mu to nejde.

A protože má (ne)vzdělanost nedovoluje posoudit hodnověrnost faktů, vyvstává přede mnou obraz osamělého filozofa bláznivé mysli, neochvějného přesvědčení o vlastní velkoleposti a jehož utopická vize světa je sotva čitelná pro jeho následovníky, kterých nebylo příliš a kteří vytouženou "zkoušku" falanstér, čili ideálních společností, prováděli - kde jinde než - v Americe. Fourier mi loudí úsměv na tváři. I jeho současníci tvrdili, že kdyby dané myšlenky, ježto v mnohém mají něco do sebe, řekl někdo jiný, měly by větší sílu. Jedna je velice hluboká a přece stojí za poznamenání: "Nechci se dotýkat zájmů kohokoliv, nechci nikoho pohněvat, nechci nic bořit. Mám jediné přání, aby svět byl šťastný."

1 16.06.2021

Zvláštní spisek. Možná hlavně pro zvláštní osobnost, která je jeho předmětem.

Jméno Gerstnera má jistě ledaskdo v hlavě, aniž by možná věděl proč. Navrhl koněspřežnou dráhu mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Jenže to byl starší František Antonín Gerstner. Tento sešitek se zabývá jeho synem stejného jména. A tím začíná ona zvláštnost. Mladší František Antonín byl bezpochyby průkopníkem a jeho dráha životem je skutečně železná. Jako první navrhoval železniční - rozuměj lokomotivy - dráhu v Čechách. Dokonce se "učil" - rozuměj opisoval - v Anglii u slavného Stephensona, jehož lokomotiva Rocket se stala předobrazem lokomotiv následujícího století. Gerstner jako první začal navrhovat první železniční dráhu na kontinentální Evropě. A dokonce v Rusku. Do všech projektů se pustil s ohromnou vervou. Ani jeden projekt nebyl úspěšný a nedošel realizace, krom spisů nebo počátečních prací. Tudíž je to příběh průkopníka, který předešel svou dobu a úspěchy přinesla práce až jeho studentů, spolupracovníků a následující generace. Krom toho je znát, že Gerstnerův zápal pro práci, inženýrství a železnici zcela potlačil projev Gerstnera člověka. A tak pocity z Gerstnera jsou takové kolísavé. Není to typická "hvězda" oboru, není to historicky obecně významná osobnost, pro dějiny železničních drah a inženýrství však má svůj význam.

1 15.06.2021

"Bůh žehnej hezoučkého hošíka!", malého lorda Fauntleroye!

Četl jsem knížku před lety a byl okouzlen příběhem, kdy starého nevrlého hraběte přivede k citu šikovný hošík, který je obdivován pro svou naivní a přirozenou slušnost, nesobeckost a pro dobrou výchovu obdivován všemi - ať už jsou to lidé z New Yorku, v čele se skeptickým Hobbsem nebo dobrákem Dickem, či obyvatelé panství okolo Erleboro, včetně zkušeného sluhy Tomáše, vševědoucí drbny Dibblové nebo samotného hraběte, a nebo samotných čtenářů příběhu Frances Hodgson Burnett.

Tahle autorka tyhle příběhy umí naprosto fantasticky. Jsou hřejivé, lehce naivní, zdravě sentimentální s morálním poselstvím, kouzlí úsměv na tváři a dostanou se hluboko pod kůži. Bez ohledu zda je vám sedm jako malému Cedricovi nebo šedesát jako hraběti z Dozincourtu, tahle knížečka má sílu pohnout kamenem. Ačkoliv Tajná zahrada se stala autorčinou klasikou současnosti, pro mě je Malý lord, v několikerém vydání, pokladem v kategorii dětských a milých příběhů.

Velmi bych si přál, kdyby se v našich luzích i hájích věnovala větší pozornost usměvavé historičce Lucy Worsley, ať už jde o televizní práci nebo spisovatelskou. Zmiňoval jsem to už u knihy o Jane Austen a nemohu jinak než to zopakovat u díla o ikonické osobnosti královny Viktorie.

Z autorčiny knihy čiší nejen vysoká vědecká úroveň (ostatně kurátorkou britských královských historických budov není jen tak pro nic za nic), ale hlavně obdivuhodná schopnost podání, které je zasvěcené, čtivé, zábavné, zainteresované a velmi přátelské (ostatně už při úvodu se čtenáři - aspoň tomu, který píše tento komentář - kouzlí potěšený úsměv na tváři). A tak Lucy Worsley pomocí 24 dní z různého období dlouhého života královny ukazuje Viktorii takovou, jakou ji neznáte. Sice v mnohém rozboří zakořeněné představy o této osobnosti, včetně jejího vztahu s Albertem, avšak za cenu toho, že dostanete věrohodnější, upřímný a lidštější obraz královny, jejíž jméno dalo jméno celé éře. A věřím, že s Viktorií budete nadále "cítit soucit" a budete "ji mít rádi" nebo možná víc. Tak jako to platí o autorce biografie.

Nutno podotknout, že Lucy nepodsouvá čtenáři své závěry, ale brilantním způsobem nechává promlouvat prameny, které klade vedle sebe a které ukazují nejrůznější pohledy na stejný moment. Ať už se jedná o citace novinových článků, biografií, dopisů nebo deníkových zápisů. Na to, že má kniha 356 stran, nutno zmínit, že je fakty a citacemi hojně naplněná. Ku dobru věci. A pro ty, kteří se z jakéhokoli důvodu zajímají o Viktorii nebo její dobu, je kniha anglické autorky víc než doporučeníhodnou četbou.

3 06.06.2021

Když dnes člověk narazí na pojem horečka omladnic, povětšinou na to narazí v kontextu historickém. Což je docela dobře. Na tom, že je to do značné míry pojem z minulosti, má nemalý podíl budapešťský rodák Ignác Filip Semmelweis. A tento spisek je příběhem osamělého bojovníka. Ač měl nejednoho předchůdce, neměl vzdělání, aby o nich věděl. Ač měl mnoho odpůrců, měl ještě více odhodlání a přesvědčení. Vědec empirického ražení jdoucí přes mrtvoly v doslovném i přeneseném smyslu. Zvítězil, ačkoliv za cenu docela brutální. Nicméně, bez nadsázky řečeno, ona oběť zachránila tisíce a tisíce dalších.

4 31.05.2021

Osobnost Černyševského se jeví jako velmi pozoruhodná persona druhé poloviny 19. století v Rusku. Myslí od mládí ohromně aktivní, kdy se naučil několik jazyků, včetně arabštiny a perštiny; ohromně vzdělaný, o čemž svědčí doktoráty i práce o historii; naprosto neúnavný, kdy články a spisy rostly jako houby po dešti; až po svou ohromující nezdolnost a odhodlanost, o čemž zase hovoří obrovské zaujetí pro revoluci i dvacetileté vězení, kdy vznikly jedny z jeho nejvýznamnějších děl. Stejně tak jeho myšlenky dle všeho předběhly v ledasčem svou dobu, respektive následníky Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jak moc by se s nimi ztotožnil nechme stranou.

Líbí se mi jeho citát "...nezáleží na tom, bude-li car či ne, bude-li konstituce či ne, ale na společenských vztazích, na tom, aby jedna třída nesála krev druhé". Ačkoliv ve svém stejném deníku měl i poznámky, které naznačenou smířlivost popírají, typu: "Oni by měli být pověšení." Černyševova osobnost je však důkazem, že jakkoli bylo Rusko vždy izolováno (a stále je) od západu, vždy mělo ve svých řadách osobnosti s velkým potenciálem.

Co se mi však nelíbí, respektive mě pobavilo, byly poslední tři stránku tohoto medailonku, kdy tendence a stranická zaujatost ze slov Milana Jariše vyloženě čiší. Což se dnes jeví sice značně úsměvné, na druhou stranu to poněkud vyvolává skepsi ke stranám předchozím. Zvlášť při neznalosti Černyševského díla. Nicméně takové už je riziko při drtivé většině textů z roku 1948 a následujících desetiletí=o)

1 31.05.2021

Stále může překvapovat, jak pozoruhodnými a zapomenutými osobnostmi české dějiny oplývají. Naštěstí tu je, podobně lehce pozapomenutá, edice Kdo je nakladatelství Orbis. Pravda, v případě Kittla se, stejně jako autorka Tarantová, můžeme tázat, do jaké míry byl Čechem, do jaké Němcem a jak sám sebe hudebník v tomto smyslu posuzoval. Nepochybné však je, že jeho přínos pro ono národní uvědomění v dobrém smyslu podávané opěvováním české přírody, použití českého jazyka, hudby a především povznesení hudební konzervatoře, je zcela nepopiratelný a pokrokový.

1 31.05.2021

Tato populárně naučná knížka představující slavný rod Borgiů je knížkou spíš "populární" než "naučnou"; totiž v tom smyslu, že se čte téměř sama, neodbíhá od témat a celkem striktně se drží pomyslné červené linie bez hlubšího vysvětlení okolností, závislostí, ale ani se nezabývá odkazy, podporou faktů, jejich konfrontací nebo čímkoliv, co v sobě nese většina odborněji psaných knih (např. celkem postrádám přínos obou hlavních papežů, Alexandra VI. a Julia II., pro Řím, Itálii i církev jako takovou. Je to zde sice naznačeno a zhuštěno do krátkého pozastavení, ale snadno se to ztratí před sledováním jejich "hlavních" činností). Tím nechci říct, že by to bylo špatně, spíš jde o to, že faktograficky je kniha Christophera Hibberta trochu složitější k práci s daty, fakty a pro ty, kteří nemají hlubší znalost renesanční Itálie, mezi něž se otevřeně sám řadím.

Přesto je přínos knihy nemalý. Ať je řeč o citacích Macchiavelliho a Guicciardiniho nebo o tom nejzásadnějším otazníku - jak to bylo s nechvalně proslulým rodem Borgia, respektive jejími třemi nejvýznamnějšími členy. Hibbertova práce vyvolává závěrem spíše další otázky, než že by dávala pevné odpovědi. Svým způsobem bych řekl, že Borgiové v kontrastu doby a italského temperamentu (ač byli Španělé) nijak zvlášť nevybočovali ze standardu; třebas ve srovnání s rodem d´Este. Ba co víc, dokonce bych řekl, že byli spíš obětí lidové poezie, pomluv a legend. Proč, to už vám osvětlí oněch 256 stran.

Bylo zajímavé sledovat rodinnou ságu, která stála a padala s Roderigem, po jehož skonu nastala zkáza dokonaná největším nepřítelem rodiny jménem Giuliano della Rovere, když nastoupil na papežský stolec (ostatně dějiny této pozice jsou pozoruhodné samy o sobě) jako Julius II. Stejně tak lítost a ospravedlnění si žádá příběh Lucrezie, jejíž životní cesta nebyla zrovna z nejsnadnějších. Pokud se ovšem ony legendy a pomluvy nezakládají na pravdě víc, než se může po přečtení knihy zdát.

P.S: O tom, že dosah a rozsah renesanční Itálie doby Borgiů je mnohem větší, můžou svědčit i nepatrné poznámky o Piccolominim nebo o rodu Pallavicini, jehož jedna větev má rodinnou hrobku v blízkosti Jemnice.

2 31.05.2021

Jak se jeví, 19. století bylo pro češtinu i národní uvědomění velmi přínosným obdobím podobně jako u (nejen) evropských národů té doby. A jak se taktéž jeví, jsou to období a osobnosti dnes poněkud zapomenuté či přímo opomíjené. Dle tohoto sešitku dokázal Rubeš pro češství mnoho, o čemž svědčí věhlas napříč venkovem i zlidovělými rýmy či obraty, přestože básnickou kariéru brzy pověsil za hřebík a ponořil se do práce úředníka. Jak smutné vědomí, kolik talentů upadne přičiněním každodenní rutiny a námahy. Přesto v případě Rubeše jde o ukázku velkého odhodlání, vždyť doslova pracoval do poslední možné chvíle.

1 22.05.2021

Už je to pár let, kdy na mě záře diamantu Wilkieho Collinse dopadla skrze Měsíční kámen. Bylo tedy nasnadě si to zopakovat. A je překvapující, že se mi příběh dostal tak hluboce do podvědomí, až se zdálo, jako bych knihu byl četl před nedávnem. Stejně tak je tu drobnost, že Měsíční kámen je pro mě to, čím Collins pro žánr detektivky - tak jako autor odstartoval detektivní fikci a byl pro svůj přínos (celkem) zapomenut množstvím úspěšnějších/sofistikovanějších následovníků, tak Měsíční kámen je knihou, která odstartovala můj obdiv, avšak (celkem) bledne ve srovnání s jinými Wilkieho knihami.

A jak je to se samotným příběhem? Retrospektivní zápisy několika postav, které se podílely na událostech už je Collinsovým standardem. Stejně jako záhada (ztracený diamant) a tragédie (především osud Rosanny dojme), napínavá honba za pachatelem a dramatické rozuzlení všech okolností. To vše vyváženou směsí humoru i vážnosti, humoru i strnulosti, zdlouhavosti i spádu, nudy i zábavy podáno v nejrůznějším prostředí fyzickém i společenském. A tak se o úvodní kapitoly postará poctivý sluha Betteredge se svým osobitým přístupem ke všemu, včetně náboženství, manželství i života, přičemž veškerá moudrost jest ukryta v knize Robinson Crusoe. Slečna Clacková pak svým pokryteckým křesťanstvím a vlezlostí jednou rozesměje, podruhé vyvolá chuť vyhodit ji dveřmi, sic víte, že přijde oknem a po níž musíte sbírat traktáty nastrčené na nejrůznějších místech. O čemž ví své třeba vždy zásadový a analyticky smýšlející právník Bruff. Za to přirozený vyšetřovací talent a odhodlanost Franklina Blaka si nijak nezadá s profesionalitou seržanta Cuffa, který je vášnivým pěstitelem růží jako si Jennings prodlužuje opiem bytí v tomto světě, kde se mu nakonec přece podařilo zažít chvíle štěstí. Je toho tady víc. Přiznávám, že první stovka stran dovede být velmi náročná, pokud ji však překonáte, jistě oceníte krásu autorova díla, která je jednak zážitkem a jednak svou moderností lze postavit mezi literaturu současnou.

5 22.05.2021

Elizabeth Browningová je důkazem, že za každým velkým dílem se skrývá velká bolest. Respektive, v jejím případě bude možná spravedlivější říct, že za velkým dílem se skrývá velký příběh. V krátkém životopise od Hany Žantovské přímo zazáří osud velké anglické básnířky. Zatímco počátek kariéry se vyvíjel slibně, následná nemoc Elizabeth izolovala a proměnila autorčina vnímání světa i života v něm. Přes to - a přes puritánství otce - si k ní v jejích 40ti letech našla cestu láska v podobě páně Browninga. Těžko hledat sobě oddanější pár a o hloubce vzájemného citu svědčí dochovaná vzájemná korespondence. Ač byla Elizabeth básnířka, záběrem témat se nezdráhala od epické Aurory Leigh po politicko-filozofickou poezii a ukázat světu, že velké básnířky dovedou konkurovat mužským poetům a mnohdy je i překonat. Trochu škoda, že v češtině se překladu dostalo jen zlomku.

Žel ani konec života Elizabeth Browningové nepatří k happyendům. Jakkoli krásný život v Itálii byl, překvapilo mě, že po smrti nespočinuli manželé vzdor Browningově přání spolu. Rozdělila je společenská sláva. Zatímco Elizabeth odpočívá ve Florencii, Browning ve společnosti slavných kolegů ve Westminsteru.

1 12.05.2021

"Legendy bývají barvité, ale to neznamená, že pravda je šedivá. Poznat pravdu o skutečném Francisu Drakeovi je nelehký úkol. V jeho životě bylo tolik nevšedních činů a provázel je takový rozruch, že se nám za všemi těmi příběhy snadno ztrácí člověk. Po tisíc a čtyřicet šest dní stál Drake sám a sám, a svým umem a rozvahou vzdoroval živlům, svou vůlí přiměl své druhy k poslušnosti, svou prozíravostí i tvrdostí deptal nepřátele. Když jsme se zabývali průběhem těchto tisíc a šestačtyřiceti dví, odhalovali jsme za vybájenou postavou postavu skutečného člověka. A když jsme ho takto odhalili, každý si o něm může utvořit svůj vlastní názor."

Je sice otázkou, do jaké míry autor představuje "člověka za legendou", jestliže popisuje pouze jednu, byť zásadní a (spolu se Santo Domingem) nejslavnější epizodu Drakeova života. V tomto smyslu je kniha Dereka Wilsona naprosto skvostná a vezme čtenáře na dlouhou, dalekou a na zážitky natřískanou plavbu pod velením kapitána Francise Drakea a člověka, kterým v tu dobu byl. Vynikající námořník, kapitán, vzdělanec svého oboru, který následným generacím anglických mořeplavců otevřel cestu k ovládnutí světových oceánů. A jen tak mimoděk zasadil políček španělské koruně, když se mu vydařilo několik husarských kousků, včetně toho zásadního - dosud největšího pirátského lupu, jehož hodnota se za celou dobu nepodařila prokázat. Pro představu - podle Derekových počtů a bez ohledu na inflační změny to odhadem dává nějakých skoro tři čtvrtě miliardy naší měny.

Bavila mě tahle kniha a vskutku pomohla poznat Francise Drakea trochu blíže. Co se jeho řemeslných kvalit týká, tam naprosto není o čem diskutovat. V 16. století na "bárce" Pelikán, později Zlatá laň/Golden Hind obeplul zeměkouli a čelil nejedné potíži, zatímco ztrácel postupně jednu loď za druhou vlastní flotily a jeho posádka počtem klesala na polovinu. Avšak jeho charakter, to je věc pozoruhodná. Zatímco jeho chvástavost mu činila osobní potíže na souši, ta samá vlastnost na moři pomohla utvořit legendu, vznést zmatek se strachem do tábora nepřátel a jemu přinést nejednu výhodu. Hluboká osobní nenávist ke Španělům byla mnohdy motorem jeho činů snášející mlhu nad tím, do jaké míry ony činy posuzovat. Osobní nevraživost byla Francisovi celkem vlastní, své by o tom mohl říct rod Grenvillů.

Pozoruhodný příběh, skutečně. Francis nebyl ani hrdina, ani zloduch (jeho největší "hříchy" se jmenují Doughty a Nuno da Silva). Byl to ovšem génius na svém místě, který v pravou chvíli věděl, jak se zachovat, jakou nasadit tvář a kam otočit kormidlem. A těchto 250 stran malého formátu rozhodně stojí za to, aby si současník tu plavbu absolvoval.

1 12.05.2021

A to...nebylo úplně pro mě. Krajinář, jehož bouřlivá povaha dala znát, že druhá půle 19. století byla v českých luzích a hájích dobou divokou, podobně jako v celé Evropě. Což byla ta zajímavější část pro čtenáře, který nedovede ocenit krajinomalbu a impresionismus, jakkoli zajímavé jeho malby na pohled (pomocí internetů) jsou. Byť se nedá, podle podání sešitku, popřít jeho vliv pro krajinomalbu českých malířů. Ostatně důvodem byla Chittussiho italská temperatúra brojící proti Woltmanovi, který shazoval české autory za doby malířových studií. Inu, tomu říkám kvalitně směřovaný vztek a rozhořčení. Přesto je to vše, co dovedu ocenit u malíře, od jehož úmrtí uplynulo prvního Máje přesně 130 let.

1 09.05.2021

Je možné, že je národ český velice nevděčným? Lepší neodpovídat, víme, že to možné je. O čemž svědčí i malý medailonek z edice Kdo je. Bulharský básník, který se proslavil už před třicátým rokem v domácím prostředí, zklamaný odešel do Prahy, kde jeho múza dostala velký prostor. A jak se zdá, je mu české prostředí za mnohé vděčné. Podle autorky spisku opěvoval starou Prahu tak, že se mu těžko rovnají i naši básníci (o tom, že poezii sotva dovedu ocenit asi pomlčím). Do bulharštiny přeložil antologii českých básní a představil tak naši tvorbu jihovýchodnímu národu. Sepsal básně o Praze, které u v češtině vyšly jen v roce 1932 a 2000! A v roce 1935 vyšel výběr básní i prosy. Od té doby nic. Podle popisu myslím, že i jeho drama "Mistr a ďábel" zasazené do středověké Prahy za Karla IV. by si zasluhovala pozornost.

Nemůžu hodnotit kvalitu tvorby Christova, avšak překvapuje mě naprosté přehlížení jeho tvorby i života spojeného s hlavním městem uprostřed Evropy.

Edice nakladatelství Orbis mi tak představila další zajímavou osobnost, jejíž životní dráha byla plná dramatu, nejistot, ale otevřené upřímnosti a hluboké oddanosti životu.

2 09.05.2021

Moc pěkný, stručný a příjemně čitelný úvod do hagiografie a vývoje ranného křesťanství v Anglii; spíš než studie kultu svatých v latinské literatuře, jak zmiňuje anotace. O "úvod" se jedná v plném významu slova, stejně jako se jedná o "výběr". Jediný pramen, o němž je v knize řeč a je zároveň dostupný v češtině, jsou (pokud se nemýlím) Bédovy Církevní dějiny. Přitom zrovna Felixův život sv. Guthlaca by svým příslibem "akčního" boje proti démonům mohl současného čtenáře bavit.

Pro absenci překladů je český čtenář odkázán buď na originály nebo na uvedené úryvky, mezi kterými se podívá na životy několika svatých, mezi nimiž mě nejvíce zaujaly životy Kolumba (první historické zmínce o lochnessce, kupodivu ne z jezera, ale z řeky), Wilfrida (celkem svérázného organizátora), Řehoře Velikého (kterému byl ostrov vděčen za mnohé; a že se misie na ostrov mnohonásobně vyplatily) a Benedicta Biscopa (ten na rozdíl od Wilfrida zářil vlivem duchovním). Kombinace všech osobností pak dala základ a kořeny křesťanské víře v Anglii, zatímco kontinentální Evropa bojovala s obdobím ranného středověku divočejšího rázu. To vše za doprovodu monografických úvodů a bohatého poznámkového aparátu.

"Vytknul" bych snad jenom tu strohost, protože všechna i jednotlivá témata knihy mají rozhodně co nabídnout na mnohem větším rozsahu.

1 09.05.2021

Toto je docela zajímavá knížečka. Ze dvou důvodů, jednak pro svůj vlastní obsah, jednak pro okolnosti jejího vzniku (+dalšího šíření) a životní dráhu autora.

Předně k samotné knize, která v českém vydání obsahuje notně osekanou Republiku Oceánu, která má v originále asi 400 stran a kterou nám český překlad nabídl ve formě výtahu, a dva navazující traktátky, přičemž ten druhý nazvaný "Systém politiky načrtnutý v krátkých a jednoduchých politických aforismech" stojí za zvláštní pozornost.

Budete-li Harringtonovu ideální utopickou Oceánu číst, doporučuji načrtnout si celý systém někde stranou, aby graficky vystoupal před čtenářem, což hodlám při pozdějším opakovaném čtení učinit. Vyznat v některých aspektech Jamesovy knihy není kdovíjak těžké - nekryje svoje vzory ideálních republik od Izraele po Benátky, není ani těžké rozšifrovat fiktivní jména a identifikovat jejich vzory, přičemž ten nejjasnější je Oliver Cromwell. U jiných aspektů je to horší a knížka má v sobě mnoho kulhavých míst - demokratická příliš není, o čemž svědčí především zákon o tvrdém postihu jakýchkoli debat a kritizujících komentářů uspořádání; Oceána není ani rovnostářská, nýbrž elitní, neb je vedena bohatými na základě majetku půdy; v neposlední řadě je to společnost statická a neměnná, kdy zůstávají stejné ceny, daně, výnosy, vše; a o náboženské svobodě se dá též lehce pochybovat, jakkoli je samotná myšlenka velmi prorocká, neb toleruje všechny, vyjma Židů (pro něž má velice zajímavé využití/zneužití) a papeženeckých modloslužebníků. Přesto všechno nabízí nejednu zajímavou myšlenku - např. lidem volený senát (jehož členové se pravidelně mění a nesmí kumulovat funkce), který tvoří zákony, ježto jsou schvalovány/zamítány volbou lidu (z dnešního Švýcarska by měl autor radost); nebo povinnou školní docházku do 15. roku života, načež se dotyčný dá buď vyučit řemeslem, nastoupí do povolání a nebo studuje vysokou školu (toť dvě generace před narozením Marie Terezie). V "Systému politiky..." je pak znát jistá rezervovanost či konzervatismus autora, stejně jako rozhled, neboť velmi šikovně rozehrává rozdíly mezi absolutismem, monarchií, demokracií a jejich vzájemnými závislostmi. Načež se nemohu zbavit dojmu, že v jeho podání vítězí - a zvítězí - konstituční monarchie jako onen (nechtěně) hledaný ideál.

Teď si ještě dovolím komentář roztáhnout o ony "okolnosti", které snad ještě překonávají samotnou knihu. Harrington ji napsal v době anglické republiky, kdy byl popraven Karel I., od kterého u popraviště dostal dar. Knihu věnoval Cromwellovi, který ji ovšem ještě před vydáním zabavil a odmítal vydat. K tomu nakonec svolil, ale odsoudil ji. Harrington sám pak byl haněn a téměř lynčován (i vězněn) vládnoucí garniturou, aby si po restauraci monarchie vyzískal stejné, ne-li ještě horší zacházení. A nejen sám autor, ale i samotný spisek dostal spíš velmi tvrdého, než kladného přijetí. Až na dvě výjimky. Tou první byly vznikající Spojené státy, kdy jednotlivé státy přijaly do svých ústav prvky Oceány. Skončilo to válkou o nezávislost. Druhým případem byla Velká francouzská revoluce. Že probíhala krvavě, skončila krvavě a poněkud neslavně, není nutno zmiňovat. A tak se zase nabízí otázka, jak moc se případná lákavost a krása utopií vyrovnává jejich praktičnost.

2 06.05.2021

O tom, že má povědomost o klasické hudbě rovná se barbarství, může svědčit, že Verdiho jsem z jakéhosi důvodu stavěl do starší doby, než 19. století. Snad za to může jeho spojení se zhudebněním několik Shakespearových her. Verdi byl respektu hodný i jako člověk jedinec, což předkládá i sešitek z edice "Kdo je...". Zrozen v chudobě, celý život pronásledován osobními tragédiemi, hraničním vyčerpáním, zdravotními potížemi. Přesto byl jeho talent objeven v ranném mládí, dostal příležitost jej rozvinout a chopil se šance stát se světově uznávaným skladatelem. Člověk, který nezapomněl na poměry, z nichž vzešel. A který se zapsal nejen díly jako Aida, Othello nebo Requiem, ale jehož přičiněním vznikla nemocnice a nejeden mladý člověk jeho přičiněním mohl (a jistě udělal) rozvinout svůj talent vyšším studiem.

Dokonce v sešitku došlo na několik spojení s našimi luhy a háji. Při nejmenším tedy na dvě. Hned v první větě je zmínka o rodu Pallavicini, kteří nejen že měli středisko v rodišti Verdiho, ale jejich hrobku (bohužel dnes ve stavu smutném) naleznete v blízkosti Jemnice, neb byli posledními majiteli tamního panství. Druhá zmínka patří Tereze Stolzové, první protagonistce Aidy a oběti pomluv, které vinili ji a Verdiho z mileneckého poměru.

2 05.05.2021

Osobní výzva zdolána! Kolem Shakespeara jsem chodil hodně dlouho velkým obloukem s vědomím, že tak nebo tak k němu stejně musím dojít. S velkou pokorou jsem už, snad alespoň trochu, do toho stádia dospěl, a tak jsem se s bardem vydal na velmi příjemnou vycházku trvající slabých 10 měsíců.

K oné cestě nebylo lepší volby, než využít kánon jako kanón a pořídit tento kompletní soubor zpracovaný panem Hilským. Knihu, která je objemná do všech směrů - tíhou a velikostí jak fyzickou, tak obsahovou. Skutečně to není svazek, který by člověk otevřel třeba ve vlaku (což ostatně nedělám ani tak). Naopak je to skvost, který si v knihovničce urve výsostné místo. Zasluhoval by téměř samostatný pultík. Čeho si ovšem žádá nejvíc, je, aby se čtenář zastavil, ve velmi bohatém rejstříku si vybral, nalistoval a plně se ponořil do věky přetrvávající magie alchymisty ze Stratfordu, jemuž sice pár pokusů nutně nevyšlo, nicméně po většinu času s plnou jistotou očaruje a učaruje.

Záměrně vynechávám jakýkoli komentář k hrám a pocity z nich, protože to jsem se snažil věnovat každé zvlášť. Co však zmínit chci, je nadstavba tohoto vydání v podobě dodatků a poznámek o hrách ztracených a textů nejistých. Přičemž fragmenty her Sir Thomas More a především Edward III. jsou - jak také jinak - geniální. Je trochu škoda, že se nejedná o celý přepis her, ale pouze částí, které William prokazatelně napsal. A když jsem zmínil poznámky, jako třešničkou budiž jmenný seznam shakespearovských postav, seznam anglických králů/královen s autorem spjatých a nakonec chronologie autorova díla.

Epický počin, jak Williama Hilského, tak Martina Shakespeara.

7 04.05.2021