Kozel komentáře u knih

Skutečně úctyhodná a olbřímí studijní práce o nejstarší památce anglosaské poezie. Korunováno překladem samotného eposu, který přesto v rámci knihy upadá lehce do pozadí. Tím musím komentář knihy začít. Jan Čermák pojal Béowulfa skutečně z gruntu. Tento počin je možno užít z několika úhlů, což je na jedné straně jednoznačné plus. Studie, které knihu otevírají, nabízejí snahu o zasazení kontextu básně, vysvětlují některé okolnosti obsahové a představují společensko-historicko-literární pozadí rukopisu. Poslední třetina pak předkládá nejrůznější výkladové techniky i příklady výkladů Béowulfa (který čekal dobrých tisíc let, než byl opět představen světu) spolu s ukázkami jiných, snad podobných legend. Fenomenální je taktéž poznámkový aparát báseň doplňující. Má to však svá "ale" a úskalí.

Autor českého překladu není v rámci vědecké části zrovna nejtalentovanějším vypravěčem. Pravda, že si na něj ani nehraje. Je spíš suchopárným sdělitelem hromady faktů a skutečností, což pro čtenáře nedopadá vždy dobře. Občas to hraničí s ubíjející přednáškou, v níž je těžké se orientovat a udržovat pozornost. Tenhle přístup se uplatňuje i v samotném Béowulfu, kdy mi poznámky pod čarou (často docela zbytečné) hojně strhávaly oči od příběhu. Hůř jsem si zvykal i na použitou formu za pomoci půlveršů. Výše zmíněné jsou však obtíže mě samotného. Nechci znít, že bych si stěžoval. Tahle kniha je velmi přínosným, ač složitým nástrojem, s nímž není práce úplně nejsnadnější.

Pak je tu samozřejmě hrdina celého počinu - Béowulf. Slavný epický příběh o hrdinném bojovníku a králi, který svádí boj s obludami fantastickými i sem tam lidskými, ale i sám se sebou. A příběh, který se dočkal mnoha zpodobnění a ztvárnění. Tentokrát předstupuje před čtenáře čistý překlad originálu, který je cenný nejenom tím, že je dosud v češtině jediným. 3182 aliteračních řádků čtenáře vezme na cestu časem i prostorem. Do míst, které jsou zahaleny nekonkrétními rysy, aby daly vyniknout válečnické cti, královské štědrosti, odvaze, statečnosti, bojovnosti, ale také hrůze Grendelově, démoničnosti jeho matky a vrcholnému zápasu s drakem i samotnou smrtí. A také, aby vynikly...odkazy. Přiznávám se, že třeba Miltonova výpravnost Ztraceného ráje mi svou epičností a pojetím byla bližší než variační schopnost autora Béowulfa, ježto se může jevit příběhem statičtější a čtenáře trochu mást (na tom jsem pocítil přínos Čermákových komentářů a úvodních 60 stran).

Tenhle literární skvost (vlastně je jedno, zda ve smyslu originálu nebo tohoto překladu) ovane čtenářem závanem anglosaské Anglie, pohanského severu, setkání starého světa se světem nastupujícím, kdy křesťanská kultura s (tehdy) úctou přebírá štafetu nad všemi poli. Béowulf je unikátní a ojedinělá záležitost. V mnoha směrech. Jak obsahem, tak sám sebou. Tenhle rukopis vyvolává mnoho otázek. Namátkou: Jakto, že anglosaská báseň z (pravděpodobně) 8. století vypráví příběh ze severní Evropy? Jakto, že v průběhu dějin není Béowulf literárně dohledatelný vyjma jediného dochovaného zápisu a na své znovuobjevení čekal dlouhých třináct století? A tak ještě jednou k univerzálnosti knihy Jana Čermáka - jeho Béowulfa lze číst coby vědeckou práci, překlad hrdinského eposu, ale jednoznačně jako...odkaz

4 28.10.2021

Jsem nadšen. Pokud i jiné knihy Conwaye jsou podobného ražení, pak se nedivím, že byl velmi oblíben během 80. let 19. století. Koncept, který sice není zvlášť originální, nicméně je i dnes skvěle fungující - boj dobra se zlem, rodinné tajemství, tragédie, řešení zločinu, lehce patosem nasáklý happy end, dobře situovaná a vzdělaná ústřední postava (dnešních asi 7,5 milionu korun ročně dává člověku nepochybně jistou svobodu). Je fakt, že Conway svou strukturou, osnovou i propracovaností nedosahuje velikosti svého současníka Wilkieho Collinse, jehož tvorbě bych Conwaye přirovnal. Přesto je kniha zážitkem. Přesto dovede čtenáře plně vtáhnout do příběhu. A že je to příběh. Nepochybně to byl cíl autorův - ne vrcholná, květnatá literatura plná hlubokých myšlenek, ale zábavné počtení, kdy se čtenář nechá unést příběhem.

Už začátek, kdy Gabriel Vaughan, coby slepec, nešťastnou náhodou stane se nevidoucím svědkem vraždy, je velkým dráždidlem fantazie i napětí. Dost by mě zajímalo, jak by se téhle části chopil jakýkoliv filmový tvůrce. Znáte snad příběh, který začíná v naprosté tmě? Kdy jediné, na co se dá spolehnout, jsou zbývající smysly a domněnky z toho plynoucí? Navíc se nacházíte v prostředí, kde se v danou chvíli udála beze vší pochybnosti vražda, a nevíte, co se stane dál. A zda živy odejdete.

Gabriel událost přežil. Dokonce mu byl časem operativně vyléčen zrak a on se mohl opět plnými doušky kochat světem. I jeho ženským obyvatelstvem. Osudové to setkání. Setkání, z kterého se začne kumulovat následující zápletka. Pauline je přes všechnu svou krásu a přitažlivost traumatem a tajemstvím poznamenané děvče. Natolik, že ji lze bez nadsázky nazvat tělem bez duše. Vaughan se pak ze své iniciativy a bušícího svědomí vrhne do řešení minulosti poté, co náhodou se svou milou opět pocítí tíživost události tragické noci. A pak už to jede jedna báseň, stránka za stránkou, událost za událostí, hovor za hovorem až k samotnému závěru. Je zajímavé, že příběh nekončí mstou a potrestáním viníků. O to se postaraly Boží mlýny.

Jednou větou "Ani k lásce, ani k manželství", v češtině vyšlá ještě jako "Životu navrácená", je nanejvýš příjemnou knihou a příkladem napínavého příběhu viktoriánské literatury. Žel, s vydáním z roku 1884 se pojí jistá rizika, kdy mohou chybět strany. V mém případě jich pár chybělo. Lehké řešení v podobě originál-překladač-vlastní schopnosti-word-tisk věc vyřešilo a ukázalo, že v originále je angličtina Hugh Conwaye uživatelsky celkem vstřícná. Ale to jen tak na okraj.

1 22.10.2021

Daniel Defoe, dle toho mála, co jsem zatím poznal/početl, byl dosti svérázná osobnost. A to jak lidsky, tak i spisovatelsky. Není zrovna snadné ho pochopit. Nebo možná lépe řečeno, není snadné jeho tvorbu správně uchopit. V jeho díle, ať celku nebo jednotlivostech, se toho děje mnoho v několika vrstvách. Byl to kulišák. Jeho schopnost štědře házet cifry, ať už peněžní nebo časové, by mohla částečně vysvětlit jeho obchodnický bankrot. Podobně jako jeho schopnost povodit si čtenáře může ukazovat na jeho úspěch společenský, který vyvrcholil ve službách státní špionáže. A že to byl chameleon, potvrzuje 198 pseudonymů, které během své spisovatelské dráhy použil.

Byť bych si mohl takový, či jiný, úvod o autorovi odpustit, přece se mi zdálo důležité to zmínit, abych se dostal k samotné knize Roxana. Tahle zpověď, nebo snad spíš fiktivní autobiografie, padlé (podlé) ženštiny je psána jako jedna jediná kapitola. Příběh mě zcela vtáhnul a pohrával si s paletou emocí čtenářovou. Roxana, jejíž skutečné jméno se čtenáři nedozví (podobně jako další jména, tituly, místa), je postava, u níž jsem se od soucitu a lítosti dopracoval až k naprostému pohrdání či zhnusení nad hlavní postavou.

Roxana je román o příčinách a následcích. O osobní ctižádosti a marnivosti. O snaze obhájit své (zlo)činy v očích vlastních i cizích. O společnosti, manželství, svobodě, nezávislosti, rovnoprávnosti. O tom, že lži lháře doženou. O pokrytectví, morálce a morálnosti. Děj plyne a nabalují se v něm mnohé myšlenky útočící na společenské status quo, stejně jako se postupně nabaluje naprostá nezřízenost Roxany. Vypravěčka, která pro nešťastné první manželství padla na dno a překročila hranice vlastní morálky vyvolala lítost jako Nancy z Olivera Twista. Jenže její stoupající zalíbení v neřestech počala připomínat Fanny Hillovou. Aby vzápětí její ctižádost a honba za bohatstvím a tituly evokovala dvůr Karla II. Stuarta. Což nakonec vyvrcholilo přeměnou ve vyloženou nemorální vypočítavou stvůru, kdy - zamotána do pasti svědomí - lhala všem okolo a stala se intrikánkou přetvařující se před manželem a zapírající vlastní děti. Tohle jsem si opravdu užil, což může znít podivně, ale právě pro tu temnotu je to kniha velmi čtivá.

Není to však jenom o Roxaně. Mnohem temnější postavou je její věrná služebnice Amy. Ta ženská je skutečně brutální. Defoe v jejím případě hodně barvitě předvedl onu krutou proměnu, kdy tahle šprýmovná, veselá a nevinná dívka padne přičiněním své velitelky. Od toho momentu tahle služebnice dělá všechno ve prospěch Roxany způsobem, kdy se podstatou promění ve strůjce a nástroj všeho zlého. A bez níž by její velitelka daleko nedošla. S každou další stranou a příhodou, zvlášť ke konci, se události stanou značně dramatické. Především, když se na scéně objeví ubohá Susan, jejíž prozíravost a neodbytná touha poznat vlastní matku, ohrožuje právě onu svobodu a celé bytí ústřední postavy. Jak Amy vyvolává děs, pak Susan naopak soucit a dojetí.

Kruci, ta knížka mě tak vzala, že bych se tu mohl vypisovat ještě dlouho a málem bych se nedostal k tomu, že Defoe kromě zmíněného do knihy vepsal i nejednu společenskou kritiku i předvídání věcí budoucích. On se totiž nezdráhá kritiky instituce manželství a volání po svobodách ženského pokolení, které dnes bereme téměř samozřejmě, ale v roce 1724 byly naprosto nepředstavitelné. Především na stranách 134-138 ve vydání z roku 1971 je moc krásná disputace mezi Roxanou a "přítelem z Paříže" na téma svobody žen - svobody společenské, finanční, milenecké. Defoe se ani v téhle knize nebojí tnout do židovských obchodníků, což už je asi spíš odraz staré literatury než nějaká osobní nevraživost. Při řeči o obchodnících, v téhle knize autor s podivuhodnou přesností předvídá budoucnost, kdy obchodnické vrstvy bohatstvím a vlivem přerostou ty šlechtické.

Byla to jízda na vysoké noze. A překvapení pro mě samotného, jak lehce se četla. Už teď sem zvědav, jak si bude Roxana stát ve srovnání s Moll Flandersovou, která je o dva roky starší a tématem obdobná.

2 18.10.2021

Moc hezká sbírečka pohádek a legend velšských. I když je primárně určena mladším čtenářům, což potvrzuje způsob převyprávění Věry Borské i zvolený font vydání, nabízí i příjemné čtení i věkem zkušenějších čtenářů ke zpříjemnění jednoho odpoledne. Ostrovní pohádky, pověsti a legendy měly vždy své kouzlo. Pro mě určitě. Hezké, kouzelné a odpočinkové, plné skřítků, víl, ďáblů, sem tam mořská panna, jindy kouzelná harfa=o)

Za každým z 29 vyprávění je navíc vložena velšská píseň/báseň, včetně překladu. Ostatně na velšském jazyku jeden by si vylámal jazyk i s posledním zubem. Některé příběhy jsou známé, jiné méně. Potěšil mě krásný a poměrně známý příběh Llewelyna a jeho psa. Čarodějnice Twtti Glyn Hec se nápadně podobá Rumlcimprcampru. Nechybí ani kousky artušovského cyklu; konkrétně můj oblíbený příběh Merlina a souboje dvou draků, tak Gawain se Zeleným rytířem nebo Artušovo získání Excaliburu. Z méně známých příběhů jsem si užil Záměnu nebo Aberdoveyské zvony. Podobně tak Lékaře z Myddfai či velšskou verzi Robina Hooda - Twm Sion Cati.

Wales je plný legend, mýtů, mystických příběhů a pohádek. Celé jako ostrovy. Téměř ke každému místu, ať přírodnímu nebo stvořeného lidskou činností, jakoby se vázal nějaký příběh. A hezkou ochutnávku nabízí právě tahle knížka. Ať už pro vlastní potěchu nebo rodičovskému čtení na dobrou noc. Je to kouzelný svět fantazie.

2 17.10.2021

Hodně jsem se těšil na Indiana Jonese! Respektive na jednu z jeho zásadních literárních inspirací v podobě silných postav dobrodružného žánru - Allana Quatermaina. Leč výsledné dojmy jsou takové protichůdné a z nadšení zbyly lehce smíšené pocity. Myslím, že je to předně způsobeno právě tím, proč jsem po Haggardově knize sáhnul - ono zalíbení v postavě Indiana Jonese. A nepochybně své noty zahrálo i sto let, které dělí mou četbu od data vydání originálu. Plus ještě pár maličkostí.

Namísto Harrisona Forda s bičem a strachem z hadů, je Allan nadšeným lovcem (především slonů) s dobrou pověstí i povahou. Tohle dobrodružství je plné písku, především v první polovině, kdy se skupinka Quatermain-Good-Curtis-Ignosi snaží přežít cestu nehostinnou africkou pouští. Z čehož jsem měl sám trochu písku v očích - přece jenom Afrika není místo blízké mé fantazii, přičemž tehdejší čtenáře musela Afrika ve fantazii dráždit exotikou, svou divočinou, rozlehlostí a vzdáleností geografickou, společenskou i vůbec celkovou.

Avšak druhá polovina příběhu byla pro mě už mnohem zajímavější a dokonce jsem počal chápat onu inspiraci pro nejslavnějšího profesora dějin. Okamžikem, kdy začal bujet boj o kukuánský trůn, nastoupila akce se stupňujícím se napětím. Tahle část knihy je, troufám si říct, definicí moderního dobrodružného románu a proč Haggardův fantastický svět Allana Quatermaina rezonuje i po sto letech - svižný děj, černobílé (kruci, tohle může vyznít dvojznačně...) postavy, stupňující se drama i šťastný závěr. Souboj Curtise s Twalou, rozmíšky s čarodějnicí Gagoolou, drama v Síni smrti, kráska v nesnázích, útěk z pasti, (překvapivě hlubokomyslné a mravoučné) loučení s Ignosem a návrat domů. To vše se to stalo příčinou, že poněkud skeptický start vystřídala nemalá chuť pokračovat sérií Allana Quatermaina a rozšířit další generaci Haggardových čtenářů o dalšího člena.

3 14.10.2021

Novela Dr. Jekyll a pan Hyde nic neztrácí na čtivosti i hloubce přibývajícími časem, ať už od posledního čtení nebo vydání v roce 1886. Příběh je to krátký, ale hluboce atmosférický s nejednou myšlenkou a možným výkladem. Sychravý Londýn plný mlh, matných světel, temných ulic, podzimní a zimní atmosféry. Svižně plynoucí sledování činnosti advokáta Uttersona, který se snaží přijít na kloub záhadě podivínství svého přítele Dr. Jekylla a krutého Hyda. Fantastická klasika, o čemž jasně svědčí množství nejrůznějších adaptací. A přestože z tohohle ranku je mi bližší delší, propracovanější Frankenstein, Stevensonova schopnost vyprávění dovede chytit a zpříjemnit jedno odpoledne. Stejně jako dovede vyvolat mnoho otázek i úvah na téma rozdvojenosti lidské povahy nebo vzdálenost vědeckých hranic (ať ve smyslu obecném nebo morálním).

Tohle vydání obsahuje ještě jednu, rozsahem delší novelu, z dílny E. T. Hoffmana nazvanou Mistr Blecha. Německá literatura je mi, přiznávám, velkou neznámou. A tahle novela solidní záhadou, byť poměrně zábavnou. Velká alchymie, kdy se do pohádky přimíchá slušná dávka sci-fi (vědecká vyspělost blech a hlavně mikroskopická čočka schopna číst myšlenky člověka nebo šerm pomocí dalekohledů), špetka fantasy (ano, opět blechy), taky reinkarnace duší (každá postava má jeden minulý život). Sedm dobrodružství ztrácí postupem stran trochu na dechu, ale po většinu času dovede Hoffmann zaujmout svým vlastním podivínstvím, fantazií i zábavností. Najde prostor i pro vytržení čtenáře, kdy k němu přímo promlouvá. Zní to jako šílená záležitost. A ona to do značné míry šílenost je, podobně jako Alenka v říši divů od Carrolla.

Při mnoha momentech jsem měl dojem, že jsem na Mistra Blechu už někdy někde narazil. Nenašel jsem však žádnou adaptaci, takže možná jen mlhavá vzpomínka nebo se ozvala reinkarnace mojí vlastní duše. V čase se ovšem ztratila ona satira, která byla prvním plánem Hoffmannovým. Dnes zůstala zábavnost, hravost a psychologická podstata příběhu.

Nemám ponětí, proč jsou tyto dvě novely v jednom vydání vedle sebe. Ani dovětek mi nepomohl, ač nabídl docela zajímavý a zajímavě podaný rozhovor s psychiatrem. Padesát let od tohoto vydání má onen příspěvek s Mudr. Požárkem ještě onen podkres toho, že za půl století se psychiatrie a psychologie posunula o hodně dál. Celkem by mě zajímalo, zda i dnes probíhají experimenty, kdy psychiatři užívají drogy, aby si vyvolali příznaky duševních chorob=o)

4 11.10.2021

Ozzy...

Marně jsem se pokoušel přijít na úvodní větu svého komentáře. Nakonec myslím, že právě užití jména téhle ikony rocku je ideální způsob. Ozzyho jméno v sobě shrnuje vše; včetně toho, co od téhle životní zpovědi čekat. A přece má další esa v rukávu.

Jekyll a Hyde, to je Ozzy. Víc, než bych si pomyslel. Má ohromnej talent přitáhnout k sobě ty správné lidi, kteří ho celým životem provází. A že to je sakra životopis. Chudý kluk z Astonu, hyperaktivní dyslektik, který se - ani sám neví jak - dostal až na úplný vrchol. O to podivuhodnější jízda to je při vědomí, že Ozzy byl většinu času naprosto nevědomý. Všichni známe výsledek (vzestupy i pády) z nahrávek, pódií nebo reality show. A nemáme páru, co je za tím. Něco z toho dovede osvětlit tahle zpověď, která mě bavila. Neskutečně. Tři sta stran silného koktejlu emocí - od pobavení k dojetí. Můžeme se bavit o tom, do jaké míry se dá věřit vzpomínkám Ozzyho. Jistý však je, že text je to naprosto upřímným, bez příkras nebo snahy některé věci obhajovat. Prosté "tak to bylo, tak se to stalo, tak si to pamatuju". V mnohém člověka překvapí, co se skrývá za oněmi výsledky, které známe.

A v mnohém překvapí i sám Ozzy, ten chlap má u mě ještě větší obdiv. Tenhle velikán (kromě toho, že právem zasluhuje vědecké studie, jak to mohl všechno přežít), když má hlavu střízlivou, je ohromný sympaťák s nohama velmi pevně na zemi. Nejednou mě překvapil. I dojal. Např. když zmiňuje onu svou dyslexii a že ho mrzí neschopnost přečíst si knihy a vychutnat si je, což se pak odráželo v několika věcech v budoucnu. Nebo když popisuje vztahy Sharon a jejího otce. Nepříjemná věta přišla, když předvídal, že Lemmy přežije jeho a Keithe Richardse; tahle předpověď mu nevyšla.

Jinými slovy, ačkoli od původního vydání chybí v knize aktuálně posledních 12 let, rozhodně by tahle zpověď neměla chybět ve sbírkách fanoušků tvrdší muziky. A jak jinak, než za poslechu Black Sabbath nebo sólových desek.

6 06.10.2021

Docela příjemná "poznávačka" tvorby dvou předních představitelů anglického básnického romantismu. Jména Coleridge a Wordsworth dodnes rezonují světem literatury, což se netýká jenom poezie. Tahle sbírka je navíc skutečně "pouhou" ukázkou, neb se jedná o příliš stručný "výběr z výběru výběru", abych si ucelil vnímání romantismu jezerních básníků. Zvlášť s přihlídnutím k mému věčnému souboji s básnictvím obecně.

Pokud se budu držet tohoto duelu předloženým Zdeňkem Hronem z vydání nakladatelství Garamond, pak vítězí Wordsworth. Samuel Taylor Coleridge mě sice zaujal svým humorem, který se projevuje především v úvodním slově i poznámkách pod čarou, avšak jeho nádech tajemna-exotiky-nadpřirozena byl přes výpravnost básní příliš slabým, aby mě hlouběji zaujal. Výjimkou budiž tři roky vznikající Christabel a občasné pasáže Písně o starém námořníkovi. Za to William Wordsworth mě bavil svou barevností, hloubkou i tím, co by da Vinci nazval "malováním slovy". Hotový krajinář zachycující sílu a moc přírody i lidského bytí. V rámci lidských jevů to nejvíc platilo u Staré Blakeové a Harry Gilla. V rámci "krajinářství" pak rozhodně Verše složené několik mil nad Tinternským opatstvím, stejně jako Sonet napsaný dne 3. září 1802. Ehm, na původ názvů se neptám.

Tahle knížečka jistě stojí za pozornost. Nemohu však říct, že by mě její obsah zaujal v tuto chvíli na tolik, abych šel z básnického umu autorů do kolen. Časem tomu může být jinak, protože je bez pochyb, že to nebylo poslední setkání s pány Coleridgem a Wordsworthem.

2 27.09.2021

Tahle knížka je celkem neotřelým podáním historické epochy prostřednictvím současného sledování čtveřice nejvýraznějších jedinců (rozuměj vládců) své doby a stejné generace. Epochou je renesanční 16. století a oněmi osobnostmi poslední císař římské říše Karel V., francouzský král František I., nejvýraznější sultán Sulejman a anglický Jindřich VIII. Jsou to fascinující medajlonky ještě víc fascinujících osobností, které hýbaly tehdejším světem a jejichž činy dosti výrazně ovlivňovaly následující dějiny s nejedním dozvukem do dnešních dnů.

John Norwich podává tenhle epický příběh s velikým nadšením, ohromujícím přehledem a neskrývaným stranictvím, které ničemu nevadí a jež se často projevuje osobní poznámkou na adresu událostí nebo osob zmiňovaných (Sulejmanova žena autorovy sympatie rozhodně nevzbudila). Poměrně krátká kniha je nepoměrně natřískaná fakty, daty, zmínkami, souvislostmi a čtenáři se před očima rozprostírá velmi komplikovaný a vzájemnými vazbami propojený obraz, v jehož rámu se mísí boje válečné i diplomatické, rodinné i osobní, státní i každodenní. Mnohdy je ten obraz možná příliš složitý - za sebe přiznávám, že se mi hodně pletly osoby Františka s Karlem a z knihy se stával boj skutečně osobní. Svým způsobem je to kniha především právě o císaři a francouzském králi; Sulejman s Jindřichem byli svébytní jedinci, kteří si celkem svobodně mohli prosazovat svou bez ohledu na vnější okolnosti, jimž museli čelit kontinentální panovníci.

Ta komplexnost je výhodou i bolavým místem knihy, přičemž se obě strany spektra střídají i prolínají. Je to komplexnost ohromující a zároveň dost ubíjející, pokud čtenář nemá jakous takous povědomost o 16. století. Je proto celkem těžké knihu nějak objektivně hodnotit. Je čtivá, zároveň zrádná. Její největší výhodou je ovšem to, že příjemným způsobem ukazuje jak akční, aktivní, propletené, komplikované, vzájemně provázané a sebe navzájem ovlivňující jsou dějiny, které můžou ovlivňovat prakticky pouzí čtyři jedinci.

Za mě to byla náročná, avšak přínosná a poučná cesta. O historii většinou člověk, celkem přirozeně, uvažuje poněkud izolovaně, staticky. Krátká kniha Johna Norwiche hezky ukazuje, jak by měl dějiny člověk číst a vnímat. A konkrétně v případě daného tématu nabídl pozoruhodnou (jistě nikoli bezchybnou, na což si ostatně ani nehraje) syntézu 16. věku.

3 14.09.2021

Dobrodružství ve West Poley je rozkošným dětským příběhem plným dobrodružství, dětských tajemství, klukovin, napínavosti, dalekosáhlé fantazie a umně podaného poučení. Přitom dětská knížka není typ čtení, který bych od Hardyho čekal. Ostatně je to dle pěkného doslovu Jarmily Rosíkové jediný autorův pokus o podobný druh literatury. Thomas Hardy byl dle všeho dosti citlivou osobností, především na hrubou kritiku, vedoucí k ukončení spisovatelské dráhy, a nezájem, který jediné dílo zaměřené na mladé publikum představil světu deset let po vzniku coby seriál a na knižní podobu si musel počkat dalších několik desítek let.

Jak řečeno na začátku, příběh je to opravdu hezký. Nemohu posoudit, jak zapůsobí na "sviště", ale dospělému čtenáři nabízí díky jednoduššímu jazyku příjemné odpoledne vracející ho do dětství, kdy objevovat svět (velký i malý) bylo tím největším dobrodružstvím ze všech. O to víc, jestliže člověk věděl víc, než dospělí okolo. A přesně tak to měl Leonard se Štefkem a Jobem. Měnit přírodní toky může být nevyzpytatelné, zvlášť má-li to vliv na lidi žijící v okolí. Stačí skutečně zdánlivě málo.

Hardy v knížce využil snad veškerý svůj literární um vykreslit psychologii postav, jejich vzájemnost i osobitost. Příjemně zjednodušené pro dětského čtenáře, kdy čistá povaha klučičí morálně převyšuje tu dospělou, vždy formovanou a mnohdy zkaženou světem. A že se na těch pár stránek najde mnoho myšlenek, které stojí za povšimnutí. Dovolím si přihodit pár z nich:

"...na tomto světě je téměř nemožné prospět jedněm lidem a neuškodit přitom druhým."
"To chce nejen dobré srdce, ale i dobrý rozum, aby člověk udělal něco, co by bylo spravedlivé ke všem."
"Obvykle bývá tichá vytrvalá práce v jasně určené životní dráze lepší než ztřeštěné výzkumy, které mohou způsobit mnoho škody."
"Je to jeden z těch lidí, kteří v životě neuspěli ne z nedostatku rozumu, ale z nedostatku průbojnosti; a je lépe pozorně si všímat takových lidí, jsou-li dobří, než těch úspěšných lidí, kteří nikdy nepoznali stinné stránky života."

1 03.09.2021

O tom, že Shakespeare byl největším (nejen) renesančním anglickým básníkem, nebývá moc pochyb. Rozhodně nebyl na tomto poli osamělým bardem. Renesanční Anglie nabídla mnoho osobností, přičemž Walter Raleigh je jednou z těch nejvýraznějších a patrně nejvíce renesančních v obecném smyslu. Životopis této osobnosti je fascinující jako rozsah jeho činností. Jednou z nich bylo i střevo básnické a můžeme poděkovat panu Hronovi, že část Raleighova spisovatelství překladem zpřístupnil českým čtenářům. Ještě o to líp, že jako jedna z mála podobných sbírek, které se mi kdy dostaly do ruky, tahle obsahuje zrcadlovou transkripci anglického originálu. A to je poklad vyloženě zlatý.

Nejsem patrně nejpovolanější k posuzování řemeslných kvalit Walterova díla, přesto musím smeknout před květnatostí a rafinovaností jeho poezie, která někdy trochu pokulhává, někdy je příliš komplikovaná, jindy velmi hravá, mnohdy barevná, jímavá i moudrá, stejně jako vtipná, jízlivá i kousavá. Tématy je velmi pestrá a pomocí tohoto výběru je možno docela dobře sledovat životní dráhu autorovu. Ačkoliv překlad je občas poněkud volnějšího střihu a Walter ne vždy svou promluvou zaujme, rozhodně je to příjemný pohled do hlavy jedné z nejvýznamnějších anglických osobností 16. století. I přesto, že táž Anglie předčasně hlavu oddělila od těla. To už se tak stává.

Ostatně i tohle vzal Walter Raleigh poeticky:
"Ano, Čas půjčí na mládí,
na radost, na všechno, co máme,
a jen prach s hlínou odvádí,
jež v temném, němém hrobě známe,
když na konci všech bloudění,
uzavře příběh našich dní.
Že by však z hrobu na ten prach
Bůh nepozdvih mě, nemám strach."

1 28.08.2021

Příjemná sbírečka starých skotských balad. Ladislav Quis, jak sám uvádí v úvodu, nesnaží o kompletní sbírku nebo kritické vydání či velkou studii. Spíš se snaží představit někdejší lidové balady, pochopil-li jsem správně, hlavně z období 14-16. století, ač některé jsou zajisté mnohem starší. A čerpal od znalců jako Francis James Child, Peter Buchan a samozřejmě Walter Scott. Navíc každou baladu staví do srovnání s některými českými, což mnohdy vede k úvaze, jak globalizovaný, vzdor představám, byl starý svět.

Obsahově je to směska nemálo zajímavá. Sice se nejedná o vrchol spisovatelského umu a navíc 120 let stará básnická čeština umí dát čtenáři zabrat, ale představit staré zpěvy skotských bardů a minstrelů stojí za to. Je to pramen jako každý jiný. Jsou tu písně výslovně lidové, jiné zase dávají znát vzdělanosti autorů, takže pocházejí naopak spíš z vyšších či dvorských kruhů. Mnohé mají skotské písně společné a charakteristické - jsou celkem temné, ač zároveň romantické; jsou velmi krátké a stručné, budící fantazii a "domýšlivost" posluchačů; jsou velice světské a mají závan onoho divokého skotského kraje.

Pokud bych měl z těch jedenadvaceti kousků vybrat, které mě zaujaly nejvíc, byl by to celkem seznam. Přesto se sluší nějaký jmenovat. A jistě nešlápnu vedle, když zvolím následující: Paní z Usher´s Wellu, Sestra ukrutnice, Dva havrani, Synu Davie, synu Davie! nebo Zpověď královny Eleonory.

1 26.08.2021

Na tuhle někdejší vysokoškolskou učebnici jsem před časem narazil ve výprodeji místní knihovny, a tak konečně došlo na okamžik, kdy jsem si chtěl při svém britofilství přečíst i něco o vývoji ostrovní literatury jako celku. Zvlášť, když je pod touto knihou jako jeden z autorů podepsán Martin Hilský, myslel jsem si, že rok vydání 1988 nebude hrát přílišnou roli v obsahu, vyjma chybějících posledních třiceti let vývoje. Což byl předpoklad velice odvážný, jelikož z původního nadšení jsem se při četbě dostal až k rozhořčenému odporu.

Vysvětlím. Do období 18. století za mě všechno docela v pořádku. Kniha je psaná příjemným způsobem pro čtenáře (včetně toho, který patří k nestudovaným) a nabízí srozumitelně, stravitelně a stručně sepsaný vývoj anglické literatury všech druhů. Včetně poezie i jevištního dramatu. Mile mě překvapilo, že jsem se v podstatě nedozvěděl nic nového; včetně jmen, a tak jsem se v kapitolách setkával se starými známými, o některých více o některých jen zmínkou. Pouze se mi informace a dosavadní vlastní četba zasadily do jistých souvislostí a chronologie, včetně různých specifik. Stejně tak se mi líbilo, když ryze anglická literatura volně přecházela do britské, jak se připojilo Skotsko a Irsko k unii.

Jenže pak přišlo mé obzvlášť oblíbené 19. století, což byla kapitola, na níž jsem se velmi těšil. A oním "jenže" odstartovalo stupňující se rozčarování. Ač během osvícenství cosi vystrkovalo z textu svoje růžky, teprve obdobím páry vyšlehly pekelné plameny rudých. Jinak to říct za mě nelze a ze slov jako proletariát, třídní boj, buržoazie, marxistická věda/kritika, socialismus apod. se mi zvedá žaludek. Aplikovat tuhle hrubě pomýlenou filozofii na něco jako je anglické prostředí v jakémkoli kontextu je...budu mírný...řeknu zcestné, násilné a brutální. Bohužel to svým způsobem vysvětluje i jakékoli naše školní osnovy po roce 89, což je ovšem jiný příběh, kam se teď vydávat nechci. Ať už 19. a 20. století psal z autorů kdokoliv, povedlo se mu se mnou řádně zacloumat.

Co mě mimo jiné zaujalo, ač taky ne v pozitivním smyslu, je i absence spousta věcí. Naprosté přehlížení dětské literatury, která má v té anglické silnou pozici. Stejně tak nezazní v přehledu nic o detektivkách, brakové (byť ne nutně nekvalitní) literatuře pro masy, ani žádné sci-fi nebo fantasy, pokud nepočítám případné náhodné zmínky dané žánry dehonestující nebo ve smyslu " tohle nestojí za řeč". Marně tu budete hledat jedinou větší zmínku o Doylovi, určitě nenajdete Stokera, Le Fanu, Milneho či Barrieho. Držím palce, pokud by někdo hledal Agathu Christie, Orwella, Iana Fleminga nebo Tolkiena. Což je celkem pozoruhodná věc.

A tak místo toho, aby tahle kdysi učebnice posloužila i dnes jako příjemný stručný přehled anglických dějin písemnictví, kteréžto trvají dobře 1500 let, nakonec je to celkem hlavolam, pokud z toho chce čtenář vypaběrkovat užitečné informace. Ještě jednou zmíním, že do roku 1800 se lze dozvědět něco dá. Avšak sama tahle kniha se stává něčím, co lze zcela bez nadsázky nazvat historickým pramenem. Protože v tomhle směru má nepochybně solidní vypovídající hodnotu.

4 24.08.2021

Přiznávám, že Geraldovo Putování Walesem si vybavuju spíš matně, ačkoli vím, že bylo dost odlišné od Dějin a místopisu Irska. Což je jasný popud k tomu, vzít Wales brzy znovu do rukou. Teď však do Irska s pisatelem, jehož upřímná či přímá povaha citelně vyznívá z jeho spisku. A stylem, který značně překonává obvyklou sterilnost středověkých pramenů.

Nejen podle krátkého životopisu v úvodu knížky, ale i z díla samotného Geralda je znát, že tenhle pán měl velmi blízko ke kousavému sarkasmu, drzosti, jisté dávce povýšenosti, samolibosti, egocentrické sebejistotě a z toho plynoucí kontroverzní pověsti. Blízko měl i k ohromným emočním výpadům a kazatelskému hřímání na všechny strany - vyšší klér i Židé to s ním snadné neměli stejně jako jeho vlastní národ, natož Irové. Nezdráhal se však ani podlézavosti, protože jeho obdiv k Jindřichu II. se skutečně nesnaží skrývat. Což dohromady dává skvělou kombinaci pro zábavné čtení, sem tam okořeněné faktem, fabulací, legendou, moudrem i jízlivému štěku.

Je to zajímavý pohled člena vyšší společnosti, krytého úspěšným šlechtickým rodem, z něhož pocházel i přízní samotného krále, na Irsko, které v té době nebylo příliš známé a téměř do současnosti mívá nálepku "země barbarů". Provázanost s prameny, které známe z pera Geoffreye z Monmouthu (jehož autentičnost je taky celkem pochybná) a Bédou (kde patrně není místo k diskuzi o kvalitách), je sama o sobě pozoruhodná.

A jak z toho vyplývá samotné Irsko? Tak jak ho známe=o) země divoké přírody, ještě divočejších obyvatel tvrdě lpících na vlastní svobodě. Země, která je plná podivuhodných zvířat, jinde nežijících (často jen ve fantaziích autora). Země temných lesů, mnoha legend a pověstí (skřítky a elfy v tomto případě nehledejme). Země, která má mnoho světců, ale žádné mučedníky. A země, jejíž svéráz zamotal hlavu Geraldovi z Walesu natolik, že jeho dílko je i po osmi staletích putováním vpravdě kouzelným.

2 16.08.2021

"Je mi devadesát čtyři let. Mám za sebou výjimečný život. Jeho výjimečnost ale naplno oceňuji až dnes."

Ačkoliv toto není obvyklý druh literatury, po níž bych sáhnul, vzhledem k síle, jakou na mě zapůsobil Davidův poslední film, který knihu doprovází, nebylo jiné cesty. Moje zaměření šlo vždy přece jen poněkud jiným směrem. Zatímco (aniž bych srovnával vzájemnou úroveň) Attenborough studoval dějiny života, já se vždy zaměřoval spíš na dějiny lidské. Pročež je fascinující, jak se i v tom ukazuje vzájemná souvislost všeho se vším, protože vzdor odlišnému zaměření, přece mnohdy pozorujeme stejné věci, pokládáme velmi podobné otázky a co víc - nacházíme obdobné možné odpovědi. A vzájemnou souvislost bych mohl označit za to jádro věci, o níž David ve své knize mluví. Knize, která ve mně vyvolala ohromující bouři různorodých emocí ve směti, jíž je třeba dlouho vstřebávat. Od nadšení, přes naprosté zoufalství k naději.

Naprosto skvělý je způsob vyprávění Davida Attenborougha, ale to už známe desítky let z televizních obrazovek. Člověk, který je ikonou, stál u zrodu televizních dokumentů, jeden z mála, kdo lidem ukázal jejich svět. Svoje myšlenky, či shrnutí fantastického života, podává s vděkem, pokorou a bolestí. Nabízí ovšem i možné cesty, jak nabrat lepší směr, aniž by na někoho křičel, někomu křivdil. Což je rétorika, která se mi velmi líbí. Bez nějaké zášti, vědom si toho, že jsme všichni na jedné....planetě. A právě ten způsob vyprávění - nádherná je kapitola o Apollu 8, kdy v roce 1968 lidé poprvé viděli svou vlastní Zemi. Naopak dost nepříjemná je kapitola o pozorování jevů, které probíhaly mnoho let, ale my je viděli poprvé v devadesátých letech. No a pak ta naděje.

Hodnotit takovou knihu s velkým nadšením je trochu ošemetné, vzhledem k jejímu tématu, které v sobě snoubí drama s hororem a katastrofou. Ač se to může jevit jako fikce, je to až příliš skutečné. Davidovi se opět povedlo otevřít lidem oči. Respektive, byl bych rád, kdyby se mu to povedlo ještě více. Tahle kniha (i film) zasluhuje více pozornosti, než je jim dáno. Možná netáhne jako hysterické záchvaty, ale síla klidného projevu mívá mnohdy mnohem silnější efekt. Vemte tuhle knihu do ruky. Přečtěte. Popřemýšlejte. A věřím, že dojdeme úspěchu.

11 11.08.2021

Rusko je svébytné prostředí. Čím víc podobných medailonků, tím zřetelnější je vědomostní propast, kterou při nejmenším moje (ne)vzdělanost oplývá. Do jisté míry za to může v podstatě nezájem o danou část světa; vlastně i tématickou. Rimskij-Korsakova autor představuje jako obecně známou osobnost i v našem operním prostředí. Nevím, zda se něco změnilo, leč přijde mi, že na "operního Andersena" narážím poprvé v životě. Přitom jeho práce je skutečně úctyhodná, a to jak výsledkem, tak pojetím. Tichý, nenápadný, avšak pracovně a inspirací naplněn a rozdávající radost po dlouhé roky. S odkazem trvalým. A trvalý odkaz, to je něco, co bych si sám toužil tady zanechat, přiznávám. Korsakovovy operní pohádky by jistě mohly zaujmout i dnes. Určitě by však mohla zaujmout jeho filozofie a postoj k životu. Minimálně z krátkého sešitku, který o jeho životě sepsal Karel Vladimír Urban.

1 09.08.2021

Penny Dreadful a Sweeney Todd. Nemám na mysli ani seriál s Evou Green, ani muzikál s Johnny Deppem. Mám na mysli tuhle rozkošnou novelku, která vycházela v rámci populárních "šestákových" seriálů a dala vzniknout jedné z urbanistických legend Londýna. A že je to hodně temná legenda plná potoků krve, naznačeného thrilleru, horor vyvolávajících postav včetně smíchu Sweeneyho, po kterém by jeden zešedivěl, potemnělých ulic, páchnoucího kostela sv. Dunstana, hrůzu nahánějícího blázince v režii pana Fogga. Aby spravedlnosti bylo učiněno za dost, máme tu na druhé straně i kladné postavy, včetně naivní Johanny, čestného Jefferyho nebo soudce Blunta.

Jelikož Šňůra perel vznikla pro pobavení publika, nejedná se o žádnou vrcholnou literaturu plnou všech fines velkých spisovatelů. Ale právě i díky tomu má svoje kouzlo, kdy děj je hodně svižný, téměř zkratkovitý, ale šikovně vyvedený, aby vzbudil čtenářovu fantazii (tu temnější stránku), nechal ho ošívat se před smíchem Todda, hnusil si masové taštičky slečny Lovettové, prožíval Tobiasův stres a hmatatelně se nechal vtáhnout do příběhu vyprávěním, které v sobě nese značnou dávku groteskního humoru s otevřenou promluvou vůči čtenáři, takto ho ještě více vtahujícího do příběhu.
Velmi moderní, až současný, je i ten koncept děje, který se žene za vyvrcholením pomocí několika linek postupujících ke středobodu.

Dnes možná nevyvolá takovou hrůzu, jakou musel příběh Sweeneyho Todda vyvolat v polovině 19. století (skoro se divím, že nevznikly žaloby na autory ze stran holičů a výrobců plněného pečiva). Přece jenom většina lidí dá zavděk možnostem vizuálů než vlastní fantazii. Jen mě trochu mrzí, že v překladu vyšla původní verze a ne rozšířená, o dva roky mladší, obsahující 92 kapitol. Skvělé čtení na jedno či dvě odpoledne.

2 09.08.2021

Herecká básnířka, jak ji nazval v nekrologu Šalda. Herečka duše, jak byla označována během života. Spisek o životě jedné z největších divadelních hereček naší historie, Haně Kvapilové, na jejíž jméno čas od času člověk i dnes narazí. Aniž bychom dovedli správně ocenit její velikost. O což se alespoň pokusila Pavla Buzková v této práci. A že je co obdivovat. Hana Kvapilová přinesla do českého divadla novost, hloubku, vizi. Z počátku šťastného dětství přešla do chudoby, odkud se sama vlastní pílí dostala na vrchol herecké dráhy. Kde se jí místo ocenění dostalo něčeho typicky českého - závisti, zklamání, štvanice a duševních ran. Nevím, proč tomu tak u nás bývá. Nevím, proč Srbové nebo Chorvaté nadšením téměř zbořili vlastní divadla, zatímco u nás probíhala štvanice, urážky a ponižování, aby po její smrti ti samí oceňovali její přínos. Smutný osud velké herečky.

Velmi se mi líbily citace ze všech možných dopisů, ale hlavně článků a recenzí, které autorka spisku použila. Nutkalo mě to k zamyšlení, proč dnes už recenze a články nejsou tak poeticky pojaté. Tehdejší články byly samostatnými uměleckými díly, bez ohledu na to, zda byly zaměřené kladně či opačným směrem. Stejně tak i obranná zaujatost vůči Kvapilové, díky čemuž se před čtenářem rozprostírá obraz, který je hodno ctít.

Navrch ještě přidám, že mě hodně zaujalo, jak propletená a navzájem se ovlivňující byla vyšší společnost česká během devatenáctého století. Hanu Kvapilovou v dětství učil na klavír Antonín Dvořák, dostala se do blízkosti bratří Mánesů, nehledě na spojitost s Národním divadlem, tehdejšími básníky a právě redaktory velikých jmen. Kde máme dnes podobné velikány?

1 04.08.2021

Japonská kultura a jakákoli forma umění země vycházejícího Slunce mi bude patrně navždy naprosto vzdálena. Přesto je tahle knížečka o jednom z nejvýznamnějších japonských malířů přínosem pro kulturního barbara mého střihu. Na rozdíl od jiných sešitků této edice se mi líbí rozdělení textu Josefa Hloucha, kdy polovinu věnoval čistě malířově práci - která je, nutno podotknout, do rozsahu i počtu ohromující - a druhou polovinu jeho životu - což opět potvrzuje mou oblíbenou myšlenku, že za velkým umění často bývá velká bolest.

V roce 1949, kdy vydavatelství Orbis sešitek vydalo, muselo být pro čtenáře poměrně složité si představit dílo Hokusaie. Avšak dnes, v roce 2021, není nic jednoduššího, než si čtení doplnit možnostmi internetových vyhledávačů. Avšak musím s úsměvem dodat, že najít japonské záležitosti je pro svět píšící latinkou přece jenom složitější=o) K čemuž jen dodám, že zatímco obrazy z "všedního života" docela pěkně kombinují japonský cit pro barvu s evropskou perspektivou, kterou Hosukai využíval, jeho hororové obrazy mě skutečně zaujaly, zatímco ty erotické otočily žaludkem=o)

1 04.08.2021

S Mikulášem je poměrně těžká práce. V pořadí třetí, ale co do rozměrů stránkových, příběhových i koncepčních je to první velký autorův román. Šestadvacetiletý(!) Dickens se pouští v této knize do objevování vlastního génia a možností, k jejichž vrcholu prozatím nedošel a občas se dostává do slepých uliček. Proto Mikuláš Nickleby občas nejistě kulhá jako Newman Noggs, kdy naznačený směr po čase opustí. Příkladem budiž Ralph Nickleby, u něhož jsem při první části knihy (v českém vydání z roku 1957) zmínil zvědavost nad tím, jak se bude vyvíjet lidský cit, který zlehka vystrkoval růžky. Nakonec je z Ralpha jedna z nejtemnějších a nejpodlejších postav Dickensova světa. Což ovšem, alespoň za mě, nijak nesnižuje její výraznost, ba naopak.

Komplexnost je výraz, který shrnuje tento román celkem přesně. Zatímco první díl příběh rozvětvuje, díl druhý míří k rozuzlení a závěru, a to především v momentě, kdy se na scéně objeví bratři Cheeryble. V ten okamžik se síly znesvářených stran vyrovnávají a Mikuláš postupně získává převahu v příběhu, zatímco Ralph pociťuje sílu porážky. I proto mě osobně tahle druhá část bavívá víc, než ta první. Příběh začne nabírat na obrátkách, scény počnou být živější a silnější, dialogy pestřejší a drama silnější. Blábolení paní Nicklebyové počne být nakonec víc zábavné než otravné, podivínství Newmana Noggse vedle komičnosti počne nabírat důležitosti, Jan Browdie přináší bodrou veselost yorkshirského hromotluka. Tim Linkinwater patří mezi mé oblíbené postavy, ačkoliv sám v rámci románu patří mezi ty "vedlejší".

Abych to nějak shrnul, Mikuláš Nickleby nabízí skvělé momenty, které se vepíšou hluboko do paměti, ačkoliv pro svou komplexnost nepatří mezi nejjednodušší Charlieho knihy (za mě patrně asi ani mezi ty nejlepší). Složitost tkví i v těch mnoha vrstvách a "pokusných" cestách, po nichž se Charlie vydal. Že autor uměl trefit do černého, o tom může hovořit pozdvižení vyvolané v době vydávání, hrozící žaloby, stížnosti yorkshirských školmistrů i změna zákonů v roce Dickensova úmrtí. Stejně tak téměř 180 let trvající dojetí nad osudy Smika, pocit zadostiučinění při výprasku Squeerse, kroucení hlavou nad výjevy paní Nicklebyové a nebo ozvěna hurónského smíchu Jana Browdieho

2 04.08.2021