Kozel komentáře u knih

Francouzskou revoluci poznávám spíš na náhodu a po kouskách. Doznávám, že s každým dalším kouskem je mi tahle slavná záležitost čím dál víc proti srsti. Nejen proto, že je francouzská. Bojovat proti tyranům ještě větší tyranií a fanatismem patrně nebude ta správná cesta k úspěchu. Není divu, že ve své době otřásala nejednou duší a vyvolávala děs a teror. Pád Bastily spustil revoluci nikoli osvobozující, ale krvelačnou, šílenou, krutou, rozháranou. Je celkem ironické, že většina jejích představitelů byla v mladickém rozletu, jejichž životy nedospěly bodu vyzrálosti, ale ještě předtím nechali hlavu pod košem guillotiny.

Saint-Just, přes veškerou špatně skrývanou snahu autorky o jeho veleslavení, podle malého spisku patřil mezi ty nejvíc fanatické a brutální protagonisty. Zběsilý, drzý, jdoucí přes mrtvoly, neznaje strachu (až nebezpečnou formou), pln nenávisti, vzdoru a přesvědčení o tom, že jeho cesta je ta jediná možná. Tak nějak na mě působil francouzský mladík, jehož role bývá ve spojení s Francouzskou revolucí celkem opomíjena. Ostatně to byl on, kdo před poslanci výboru poprvé vyřkl osudná slova o Ludvíkovi: "ten člověk musí buď vládnout, nebo zemřít!"

1 03.05.2021

Patrně nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že zdaleka nejsem jediným, kdo o Scottově románu Woodstock doposud neslyšel. A po přečtení knihy se divím, proč je toto dílo tak opomíjeno, ba až zcela přehlíženo. Při nejmenším v našich poměrech, o čemž může svědčit, že nejmladší vydání je z roku 1936. Na okraj ještě dodám, že jsem trochu s knihou zápasil, nikoli snad pro obsah, ale podání. Jakkoliv jsem zvyklý na starou češtinu, překlad Pavly Moudré (kouzelné jméno) mi dal zabrat. Zda pro formulaci vět, jejich slovosled, těžko říct.

On to není úplně typický Scottův román, podle toho, co již od něj znám. Hlavně proto, že Scott pojal děj celkem minimalisticky, jak do počtu postav, tak prostředí, kdy se celý děj a jeho vesmír soustředí do zámku Woodstocku, jeho temných zákoutí, tajných chodeb a velmi blízkého okolí, kde se odehrává všechno důležité. Jako obvykle se však autor nebál velikých postav, takže se tu setkáme jak s prostopášným, ale dobrodušným Karlem II., který se skrývá před samotným Oliverem Cromwellem, jehož postava patří mezi nejsilnější momenty knihy. Vojácký, hrozivý, zároveň lehce podlézavý, nábožensky fanatický, povýšený nad jakoukoli jinou možnou autoritu, respektující, tak trochu bojující s pozicí, v níž se ocitl, udělující rozkazy i náboženská kázání. Zároveň je až komický projevem, kdy sledovat jeho myšlenky budiž občas záhadou čtenáři i jeho nejbližším stoupencům. Pearson o tom věděl své.

Na druhé straně jsou tu i veselejší postavičky, ať už věrná Phoebe; dobrácký, mlčenlivý, ale dostatek úderný Joceline; či především kavalír v převlečení, který striktně dodržuje veliký a do několika dávek rozdělený jediný pohár denně, Wildrake, věčně působící potíže a horké chvíle svému ochránci Marku Everardovi. Tihle dva jako by byly předobrazem oněch dvojic kombinující vážnost s komikou.

Jelikož se začínám v myšlenkách ztrácet jako Cromwell či Shakespeara milující sir Henry Lee nemající potuchy, co se děje pod jeho střechou, zakončím zopakováním, že je opravdu škoda, že se Woodstocku nedostává větší pozornosti. Na malém pódiu skotský bard rozehrál velké divadlo plné intrik, napětí, ale i romance, morálky, přetvářky, zábavy a trochu poučení o době, kdy anglické království bylo republikou. Zámek Woodstock sice toto období nepřežil, ale mnohé z té doby přece.

1 02.05.2021

Výborně zpracovaný bookzine o velkolepém tématu. Graficky úchvatné, textově čtivé, fakty nabité, ale nikoli vyčerpávající. Kapitoly o šatníku, samotné Británii a vývoj, britské společnosti, vztahu poddaných a monarchie, ministrech i rodině. Skvělý stručný přehled o nejvýznamnějším a nejzářivějším symbolu ostrovní země v podobě její královny. Ostatně už dobrých šedesát let velké části světové populace vytane na mysl jako první obraz Alžběty, když se řekne Velká Británie. Až tak úzký je ten vztah.

Velmi pěkná a v mnohém překvapivá je i česká nadstavba v podobě rodového spojení Alžběty a Philipa s Českým královstvím. Na druhou stranu stejný autor napsal naprosto zbytečnou - a podle všeho cizí i jemu samotnému - dvoustránku o věrohodnosti filmu Královna. To už se tak u nás dělá a je to taková malá skvrna na jinak bravurním bookzinu od BBC

3 16.04.2021

Marně si snažím vzpomenout, zda mi předmět literatury dal v rámci Krásnohorské víc než pojítko se školou Minerva a vědomí, že patřila mezi naše největší literátky 19. století. Jaká škoda. Přitom tento sešitek rozsahu delšího referátu přesahuje jakékoli školské normy (mnohdy značně zastaralé) a má značný potenciál oslovit, aby se nejen školáci znovu začetli do díla Krásnohorské a obdivovali se její síle. Zvlášť, když se blíží sto let od jejího úmrtí.

Přesto, že tón spisku Šretrové je tolik naplněn neskrývaným nadšením a obdivem, že chvílemi budí až úsměv, informační hodnotu to nijak nesnižuje. Překvapil mě ohromný záběr Krásnohorské, který skutečně neležel v básních, ani té troše románů, nýbrž v boji za ženskou emancipaci, ocenění samotným císařem a především závěrečné vítězství spočívající v možnosti dívek studovat vysoké školy. Čas od času odlehčené vydáním pohádek. Víc jak pět set příspěvků časopiseckých, třicet let redigování Ženských listů, a tato práce je přehlížena a nezpracována? Vzor inteligentního feminismu, chytře užívané ironie, ohromná skromnost k vlastní činnosti, velmi silný cit pro vlastenectví i spravedlnost. Budiž dík Karolíně Světlé.

3 14.04.2021

Přečtení této knihy jsem odkládal tak dlouho, až přišel popud skutečně silný a ne zrovna nejveselejší. Totiž úmrtí prince Philipa (9. dubna 2021). Princ Philip, vévoda z Edinburghu, stál ohromujících (víc než) 70 let dva kroky za svou ženou, aniž by vyloženě zmizel nebo se ztratil v jejím stínu, a byl jí opěrným sloupem, jehož skutečná síla bude vycházet najevo až nyní, kdy odešel z téměř sto let trvajícího života.

Jedním z úžasných pomníků je právě knížka Ingrid Sewardové, která je o tomto obdivuhodném svazku, v nejednom ohledu lámající rekordy. Jedna z mála knih, která se nezaměřuje primárně na Alžbětu, ale na ono královské manželství a představující prince Philipa. Načež se čtenář dozví mnoho informací o kontrastech obou protagonistů, stejně jako o princově osobnosti a náplni jeho života. A krom jeho vyhlášených průpovídek toho bylo mnoho, před čím smeknout. Škoda, že jeho vlastní knihy nejsou v češtině dostupné. Možná se tomu stane teď, protože český nakladatel ví, jak vycítit příležitost.

Zároveň se nejedná o zaujatou knihu. Myslím, že autorka sepsala objektivní biografii jednoho z největších manželství posledních staletí, včetně vzestupů a pádů s tím spojených, chyb i vítězství. Nejednou jsem se pozastavil nad zjištěním, do jaké míry se Alžběta s Philipem podobají/podobali svým ikonickým předkům Viktorii a Albertovi. Doporučení hodná kniha.

8 14.04.2021

Sešitek, který je věnovaný Riegerovi, je nakonec něčím mnohem větším. Dává nahlédnout do dějin divokého 19. století, politického dění ve střední Evropě, vzájemných souvislostí a ukazuje, že vznik ČSR se započal mnohem dříve, než na politickou scénu vstoupil Masaryk se svým týmem. Čili nikoliv s počátkem dvacátého století, ale cesta k osamostatnění započala už v roce 1848. Byl to hodně dlouhý a hodně náročný maraton.

Rieger byl úctyhodná persona, plně oddaná záležitostem svého národa, přestože k tomu někdy přistupoval pouze na základě vlastního přesvědčení, což se ne vždy vyplatilo. Avšak jeho oddanost, pracovitost, skromnost, výdrž, dravost a síla oslovuje i dnes. Jak jedinec dovedl zatřást Vídní, to je na hlubokou poklonu. Závěr jeho života se nesl v duchu trestu vyšší moci - jednak politický úpadek, nemoc a pak rodinné tragédie. Byl to tichý hráč, který zvítězil ve svých prohrách. A to neumí každý.

Potěšila mě zmínka o mém městě Třebíči. To ve smyslu, že se mladší dcera Františka Ladislava Riegera provdala za třebíčského rodáka Albína Bráfa.

2 10.04.2021

Přiznávám, že v dějinách našich luhů a hájů, stejně jako ve znalostech jejich osobností, mám velmi značné mezery. Ona stále příjemnější edice "Kdo je" nakladatelství Orbis by to mohla změnit lehce k lepšímu. O čemž vypovídá i medailonek o Karlu Sladkovském - člověku, který za svého života udělal mnohé pro českou politiku, vydobyl si značné uznání a právě díky němu vyrostlo Národní divadlo z grošů obyvatel. Za hodně cenný považuju několikastránkový výňatek jeho pamětí z doby ve vězení. Mimo jiné má totiž určitou vypovídající hodnotu i o tehdejším vězeňství. V neposlední řadě stojí za zmínku závěr o jeho úmrtí a velkolepém pohřbu či odhalení pomníku na olšanském hřbitově.

Trefně pichlavými slovy končí Antonín Bouček svůj sešitek: "A dnes přímo uráží, jak málo vědí mladí čeští lidé o tomto poctivém politickém, sociálním a kulturním pracovníku,..." Pravdu má.

3 10.04.2021

Moc mě těší, že jsou díky překladu pana Vilikovského tyto velšské pověsti dostupné. Nejen proto, že velština je, jakkoli krásně může znít, pro neznalce dobrý způsob jak se značně zahřát ve snaze ji číst, ačkoliv jde "pouze" o jména a místní názvy. Především však tahle knížka předkládá čtenáři nádherné příběhy (mnohé časem ještě šperkované dalšími pojetími) a neocenitelné kulturní dědictví západní civilizace.

Kouzlo netkví pouze v jazyku, ale i v provázanosti jednotlivých pověstí, jejich všemožných výkladů či možnosti četby. Pramen v nejryzejší podobě. Nutno dodat, že bez sebemenších znalostí - a to si o těch svých nedělám iluze - může čtenáře knížka komplikovaností začít nudit. Pro mě ovšem životní osudy Pwylla, Branwen, Gwydyona, Blodeuwedd, soubojů s obry, sen Maxena Wlediga či moudrost Llevelyse byly vysoce příjemným odpolednem. A tak se tahle malá knížečka řadí mezi další skvosty ostrovních legend, po kterých rád opětovně sáhnu.

I proto, dodávám na závěr, že poslední dvě legendy, jmenovitě Jak Kulhwch dostal Olwen a Sen Rhonabwyův jsou podle všeho nejen nejstaršími Artušovskými příběhy dostupnými v češtině, ale dost možná nejstaršími dochovanými zmínkami o legendárním králi vůbec.

5 10.04.2021

Aniž bych nějak zvlášť myslel na kvalitu překladu nebo svou obecnou neznalost sonetů, potažmo poezie, je tohle přesně ten Shakespeare, kterého jsem se obával, když (a proč) jsem se mu léta vyhýbal. A kdybych byl začal sonety, nedostal bych se tak daleko, abych dokázal ocenit jeho hry. To proto, že toto mě opravdu nebaví. Ta hromada patosu, podlézavých slov, vzletných frází za hranicí únosnosti, těžko uvěřitelná smrtelná vážnost, sladkost zabíjející cukrovkáře; to je na mne přespříliš. Snad jsem příliš necitlivý, cynický nebo jakkoliv jiný, abych dovedl mistrovy sonety plně přijmout.

Nicméně, samozřejmě není všechno zlé a našlo se pár věcí, které mě zaujaly. Zrovna prvních 17 sonetů svým tématem o potomstvu a genetické zanechání stopy po sobě samém mě celkem dostalo svou silou. Číst to o pár let dřív, mohlo by to změnit nějaký ten osobní přístup. Aspoň trochu. Nečetl jsem tehdy, není důvod plakat teď. I to vlnění nálad během opěvování "neznámého" bylo celkem slušně bouřlivé a trkalo mě coby čtenáře k pozornosti. Uvedu-li příklad, líbil se mi 94. sonet, který na mě vykoukl jinou rétorikou a celkově slušnou obecností.

Ještě více mě pak zaujaly sonety počínaje 127., především 129. o zrádnosti chtíče a 130. o schopnosti lásky, či zamilovanosti, přehlížet vady a měnit je v krásu. Respektive o schopnost milovat druhého přes nedostatky či s nimi. Což je myslím věc, o kterou jde především.

Ještě jednou však shrnu, že sonety nebude to pravé ořechové pro mou poněkud temněji smýšlející duši, která se vždy vzpírala patosu zamilovaných (někdy poněkud pokrytecky). A to přesto, že dle všeho ty Shakespearovy jsou taktéž poněkud jiné, než stanovovaly pravidla doby přelomu 16. a 17. století.

6 08.04.2021

Říká vám něco jméno Thomas Henry Huxley? A co darwinismus, antropologie, evoluční vývoj člověka z opic nebo slovo "agnostik". To všechno byl tenhle pán, který za života dosáhl obrovské popularity na poli vědecké i coby miláček davů. S přátelsky sarkastickým způsobem a ohromným zápalem pro práci i spravedlnost překračoval hranice oborů. To všechno, a ještě více, se vešlo do malého sešitku z edice nakladatelství Orbis, která mě začíná čím dál víc bavit. Baví mě podobně jako ona příhoda, kdy Huxley kontroval ve veřejné disputaci se Samuelem Wilberforcem, za což si vysloužil bouřlivý potlesk. Ono sesadit biskupa, jenž je zároveň synem člověka, který vybojoval zrušení otroctví, to už chce zatraceně vysokou úroveň hodnou zápisu do dějin. A tu Huxley měl.

4 04.04.2021

Pokud jste si někdy kladli otázku, zda jedinec může něco změnit, a nebyli si jisti odpovědí, pak může jméno Alexandera von Humboldta velmi dobře posloužit jako příklad toho, že jedinec dokáže mnoho. Jméno tohohle vědce kolem mě už několikrát proletělo, aniž bych mu věnoval větší pozornost. Což autorčin knižní pomník změnil.

Naprosto skvostná - a vědecky ohromná - monografie života pruského nadšence, který bez akademického vzdělání změnil vnímání přírody, jejích vztahů a které dodal poetiku, z níž dosud čerpá Attenborough a moderní dokumentaristika vůbec. Podal základy ekologii, dnes poněkud zvrácené; ovlivnil politiku, kterou pohrdal, potkal se s tolika osobnostmi, že je proti němu Forrest Gump žabař; a mimo jiné dal popud Darwinovi, aby se vydal na svou slavnou plavbu. Na jeden - úctyhodně dlouhý - lidský život, dokázal Humboldt tolik, že jsem se chvílemi zdráhal uvěřit.

Humboldt rozhodně stojí za studium. Jako osobnost i jako vědec. Je až mrazivé, co všechno viděl a vnímal před více než dvěma sty lety a dnes je "objevováno" jako Amerika. Jediné, co knize kazí dokonalost, je nakladatelství Omega. Jejich překlady plné překlepů nejrůznějšího druhu (včetně záměny obrázků!) je už téměř legendární. Leč, některé knihy jiným způsobem nevyšly. Což je případ i této. A stojí za to se do ní začíst.

Alexander von Humboldt měl hodně co říct a nabídnout své době. A došlo to v mnoha směrech slechu. Jeho jméno pak na starém kontinentě i ve severní Americe poněkud zapadlo. Což je škoda, protože jeho práce ovlivňuje i současnost, aniž bychom si to uvědomovali. Humboldt je mimo jiné dalším důkazem, jak fascinující a v lidských dějinách naprosto průlomové bylo 18. a hlavně 19. století.

5 04.04.2021

Velkolepá poetika byla příčinou, proč jsem se dlouhou dlouho vyhýbal Shakespearovi. Ačkoliv nejsem s to posoudit, nakolik jsem do něj dorostl, přece jsem rád, že jsem si nejprve prošel jeho hry a až poté tyhle dvě básně. Onu metafyzickou, a nepoměrně krátkou, báseň "Fénix a hrdlička" rovnou vynechám, neb ve mně nezanechala příliš dojmů, mezi autorovými díly hraje takovou zvláštní nekonkrétní roli, a její smysl se bude pravděpodobně měnit s každým dalším čtením.

Jde mi však o ty dva výpravné kousky, o jejichž poetické stránce - protože je řeč o Shakespearovi v české verzi Hilského - nemá smysl hovořit. Obě sice měly svoje "hluchá" místa, kdy jsem se téměř nudil, ovšem to jejich pojetí, vzájemné zrcadlení a celkový význam, z toho mi bylo vyloženě "zle". V tom nejlepším smyslu, pročež následující slova zcela minou uměleckou stránku věci. V jednom případě prakticky znásilnění muže, v druhém nepochybné znásilnění ženy. Říkal jsem si, co je ve své podstatě brutálnější, zda se to dá srovnat. Jelikož je sexuální/erotické násilí aktuální i po těch 400 letech, mohou "Venuše a Adonis" a "Znásilnění Lukrécie" velmi dobře posloužit jako krutě poetické příklady obou stran spektra. A za to Shakespearovi opět patří velký dík. Je to vzájemně v mnohém podobné, přitom nesrovnatelné a zároveň obojí naprosto kruté, odsouzeníhodné, dalekosáhlé v důsledcích a....odporné.

Tyto dvě básně mají podle mého slušný potenciál rozvířit dlouhé diskuze, hovory, na dané téma neovladatelného, sobeckého chtíče, brutálního pudu a jeho důsledků. A nijak neztratily na síle s přibývajícím věkem. Což je vlastně možná škoda, protože to znamená, že stále je to problém aktuální.

4 26.03.2021

Dostal jsem chuť na romantiku, a tak jsem po dlouhé době sáhl po krásném příběhu Thomase Hardyho, který se mi nějaký čas vracel do myšlenek. Poprvé jsem jej četl v roce 2015, kdy četba dostala povýšení posledním - a vynikajícím - filmovým zpracováním se skvělým castingem v čele s Carey Mulligan, Matthiasem Schoenaertsem, Michaelem Sheenem a Juno Temple.

Návrat na jihoanglický venkov oblasti Wessexu byl nanejvýš příjemnou procházkou plnou živých scén, emotivních okamžiků, životních poučení, dramatických chvil. Nezbytně jsem propadl plnému prožívání osudů postav. Ať to byl navenek stoicky klidný Gabriel Oak, jehož trpělivost se rovná svatým; Batsheba bojující s životním postavením, mládím i vlastními city a čelící jejich důsledkům; Liddy Smallbury, Batshebina vždy věrná služebná a společnice v jedné osobě; Joseph Poorgrass, stydlín vždy připraven s morální průpovídkou amatérského kněze. A pak mé dvě oblíbené postavy - Fanny Robinová, jejíž osud by pohnul kamenem, a farmář Boldwood, sympaťák s odtažitým přístupem, kterého nakonec doženou vlastní city.

Hardy napsal výbornou knihu. Není to prvoplánová "romanťika", je to zároveň velmi panoramatická oslava anglického venkova přelomu 19. a 20. století (především co se ovčáctví týče), jeho obyvatel, kteří skutečně nejsou analfabeti a "vidláci". A též jde o román psychologický, což je myslím nejvíce vidět na postavách Boldwooda a seržanta Troye.

12 25.03.2021

"Ještě dnes žijí lidé, kteří myslí, že myšlenkou vynálezu jest již všechno hotovo a provedení trhu schopného stroje jest již věcí samozřejmou a technicky snadno proveditelnou. Zůstává utajeno, jaké martyrium prodělá mnohdy vynálezce, který jen vytrvalostí konečně dosahuje cíle."

Tak nějak by se dal shrnout obsah a cíl tohoto sešitku z řady, která dle všeho nabídla mnoho pozoruhodných příběhů a měla potenciál, který bohužel nedošel plného naplnění. Zkráceně řečeno, tyto medailonky se dají považovat za životopisnou verzi Wikipedie poloviny minulého století. V tomto případě se jedná o skotského rodáka, jehož zaujetí pro techniku, ohromná výdrž a štěstí na spolupracovníky mělo ohromný vliv na rozmach století páry a na jehož jméno narážíme dodnes téměř na denní bázi. Ač sešitek neobsahuje suché vyčerpávající informace, je to "přednáška" tak příjemná a plynulá, že Jamese Watta představuje jako člověka velmi pozoruhodného.

3 18.03.2021

Úplný závěr Shakespearovských her byl takový...průměrný. William byl spíš sólista, než že by se mu dařilo při "spoluautorství", ačkoliv Dva vznešení příbuzní z těch "tandemů" vycházejí asi nejlépe. Hra to není špatná, je odlehčená, zasněná, zábavná, nicméně....průměrná. Palamon s Arcitem jsou celkem zvláštní až komický párek bratranců, kteří si jdou po krku pro veliké nic, protože Emílie spolu s bratrem Theseem a amazonkou Hippolytou fungují spíš jako dekorace než aktivní "hráči". Oproti Emílii je mnohem zajímavější žalářníkova dcera, jejíž monology a šílenství mě opravdu zaujaly a bavily. Zvlášť poté, co se na scéně objevil značně svérázný doktor, ježto poznal, že "tak nezřízeně upírala oči na Palamona, až u ní došlo k extrémní debilitaci všech ostatních smyslů". Tedy znovu největší síla Shakespearově hry leží v postavách vedlejších.

Nakolik mi Dva vznešení příbuzní se svou výpravností scén utkví v paměti, netroufám si hádat. Zůstává fakt, že dlouhý běh Shakespearovskými hrami touto končí a je tečkou, která sice není nejvýznamnější nebo nejvýraznější, leč stále je dostatečně hravou, aby čtenáře dokázala něčím zaujmout. Působí ta hra na mě trošku jako ona postava doktora, která (v mých představách) bez sebemenšího vzrušení a cynickou jistotou profesionála pronáší: "Chce-li být panna, až se vyléčí, způsob se najde." Je totiž jisté, že přes jakoukoli snahu se Shakespeare ani po těch staletích pannou nestane.

2 17.03.2021

„Jak mnoho krásných tvorů se tu sešlo! Lidstvo je krásné! Krásný nový svět a krásní lidé na něm!“

Tak promlouvá Miranda, čímž shrnuje jak Bouři, tak celý Shakespearův svět, který pro mě má stále mnoho fascinujících míst a zákoutí. Jako i tenhle skvostný příběh, jenž je dle slov Hilského poslední velkou hrou anglického barda. Je-li tomu tak, pak je to geniální poslední poklona. Krásné postavy, ať už nehmatatelné jako Ariel nebo ohyzdné jako Kaliban, záhadné jako čarodějnice Sykorax, pomstou posedlý Prospero, šašek Trinkulo, opilci Stefano a Ferdinand (první vínem, druhý láskou) a nebo již zmíněná světem udivená Miranda.

V krátké bouřlivé smršti toho bylo mnoho, co mě strhlo s sebou - úvodní bouře lodí cloumající; Shakespeare loučící se skrze rty Prospera; příjemně plynoucí dialogy; magické scény režírované Arielem; Kaliban, obluda obludná, s jazykem prohnilým, avšak duší ne tak černou; božská trojice Iris, Ceres, Juno; a nebo ten dobrý, hřejivý závěr plný odpuštění, věc mnohdy tak těžká.

Skutečně nádherná a magická Bouře=o)

5 16.03.2021

Ze všech Williamových her, kde je ústředním tématem žárlivost, mě Zimní pohádka bavila patrně nejvíc. I díky tomu, že Shakespeare mnohé říká tím, co vůbec nenapsal. Žárlivost zplozená pouze vlastní myšlenkou může mít dalekosáhlé důsledky, o čemž se Leonites velmi citelně přesvědčil. Probuzení a prozření přišly až následkem ještě většího traumatu. Bravurní první část hry, korunovaná "soudní pří" Leonida s Hermionou, jejíž projev mi připomněl obhajobu Kateřiny Aragonské z Jindřicha VIII.

Jinak je zde mnohé, co je známo z dílny anglického barda. Carmillo je nenápadným hybatelem děje a uvádí zlomy v zápletce. Paulina je obrazem celkem kousavého svědomí i jeho konečným léčením. Teda o nic méně ostrým; až pohádkovým=o) Autolykus s Křupanem do hry vnáší trochu toho humoru. Výstupy na oslavách stříže budiž důkazem. Vsunutý monolog Času je samostatnou perličkou, která stojí za přečtení i vytržení z kontextu, byť je onen monolog příliš dlouhý pro citování. A samozřejmě vždy přítomná dualita; Shakespeare málokdy napsal něco jednostranného, ať se jedná o hru nebo postavy. Viz třeba právě dvojice králů - Leonites a Polixenes - kteří si během hry několikrát prohodí nálady.

Avšak jsme v pohádce, či zimním příběhu (odehrávajícím se ve sluncem ozářených zemích...) chcete-li, takže i ta pohádková romance tu má svůj prostor ve dvojici Florizela s Perditou. Příběh, který jsme četli/viděli/slyšeli mnohokrát v mnoha podobách. I podobně odlehčené, jako je celá tahle Shakespearova hra. A musím doznat, že prozatím mě ta odlehčenější tvář bardova docela baví. Nejsou to hry vrcholné, nejsou ani doporučitelné pro začátek s Shakespearem. Je však proč je oceňovat.

Malý polemizující dodatek: Mnohé, i mě, jistě zaujme, že částečně se Zimní pohádka odehrává v Českém království. Které je přímořským státem. Ono to láká, já mám však (studiem a znalostmi nepodložené) pochyby, zda Shakespeare slovem Bohemia myslel skutečně Čechy. Vždyť je to slovo poměrně zrádné. A skutečně si nemyslím, že by zrovna on byl natolik "hloupý", aby nevěděl, že Čechy neleží u moře. I kdyby pro nic jiného, hru napsal v době, kdy mohl vědět o plánovaném sňatku Alžběty Stuartovny, která se stala českou královnou dva roky po sepsání hry. Navrch se hra hrála během svatebních slavností, neměla to být spíš autorova forma poklony Alžbětě, která se tak nějak stala trvalou? Kdo ví. Shakespeare chtě nechtě vždycky vyvolává otázky=o)

5 14.03.2021

Musím se přiznat - jsem poněkud zklamaný, že jsem naletěl názvu, který vyvolal zájem o knihu. "Kariéra jednoho exorcisty" totiž nebyla obsahem knihy, nýbrž "pouhým" popudem k práci, kterou Giovanni Levi sepsal. Tématem je práce na sáhy vzdálena sledování osudů Giovaniho Battisty Chiesy (a teď babo raď, zda italská jména skloňuji správně).

Když odhlédnu od tohoto prvotního "zklamání", je tu ještě jeden aspekt, který mě nepotěšil. Ač se naprosto nevyznám v dějinách Itálie a už vůbec netuším jakou pramennou základnu Levi využil, z textu hodně prosakuje nejenom vatová výplň pro splnění stránkového rozsahu, ale taky tendence z naprostého minima pramenů vydolovat závěry, hypotézy a domněnky. A to natolik hnané na sílu, že si nejsem jist, jak moc dokážou obstát na poli historických věd, pokud by chtěl někdo hlouběji propátrat problematiku, jíž se autor věnuje. Za to své hlavní postavě příliš pozornosti nevěnuje. V poměru knihy je to asi zhruba 10 stran, přičemž pět zahrnuje Chiesův otec. Giovan Battista obdivuhodně proplouval potížemi, ač nakonec prohrál. Záhadným způsobem prošel ohromnou proměnou. Leč, nedozvíme se, jak probíhala, proč a o jeho činnosti se pramálo dozvíme.

Každá mince má však dvě strany, což platí taktéž o knize Nehmotné dědictví. Ačkoliv jsem nedostal, v co jsem doufal, přece jen z práce vyrůstá jiný zajímavý příběh. Příběh vesnice Santeno na konci 17. století, třídní rozbroje, každodenní fungování jednotlivých vrstev obyvatel, konflikty osobní i správní zasahující až na samotný italský trůn. Nikoliv statický venkov, ale ranně novověký venkov, kterým zmítají změny nenápadně, ale v řetězci vedoucím ke změně celé Itálie v moderní stát. Levi zobrazením fungování jednotlivých rodin mě vede k domněnce, zda je ten koncept pouze náhodný nebo "systémový", neboť v druhém případě by se velmi podobal tomu, jak začala fungovat (a do značné míry stále funguje) italská mafie. Tou myšlenkou se však vzdaluju tématu víc než sám autor.

2 13.03.2021

Collins, to je prakticky jistá záruka strhujícího příběhu. Otcův zločin, v originále Armadale, je jednou z nejtemnějších knih, které jsem od Wilkieho četl a kterou bych se nebál označit jako jeden z prvních thrillerů.

Skvěle navazující změny centra zápletky, hlavních postav i kumulování napětí do dramatického vrcholu až k uklidňujícímu závěru mě vtáhlo od první strany, kdy starý Allan Armadale dává nahlédnout do vlastní temné minulosti, od níž se odvíjí celý následující děj. Ten se zdánlivě točí kolem osudů nerozlučných přátel - mladého, poněkud bezstarostného Allana Armadala a životem zkoušeného Midwintera - které pojí víc, než se na první pohled zdá. Nicméně postupně nabírá na síle stín a podoba jiné postavy - Lydie Gwiltové. A toto jméno je potřeba psát písmem tučným či jinak zvýrazněným. Tak fascinující, temnou, cynickou a brutální postavu aby jeden pohledal. I když, kdoví nakolik vycházely její činy ze svobodné vůle a nakolik byla ovládána Marií Oldershavovou. Lydii pro její temnotu trochu podezírám, zda není v jakémsi "příbuzenském" vztahu s Heathcliffem od Brontëové.

"Otcův zločin" obsahuje všechno geniální na Collinsovi - děj hnaný listinami (dopisy, závěti), rozvedení historie a pohnutek ústředních postav, vzájemné vlivy, stupňující se napětí a překvapivé rozuzlení, na které je ovšem v případě této knihy potřeba menší pavouk osobních vztahů. Vrcholem děje se pro mě stalo objevení se postavy darebáckého Darche (ten by zasluhoval svou samostatnou knihu) a dění zasazené do psychiatrického sanatoria. Místo, které vždy nabízí podráždění nervů, fantazie a nabízí ohromný spisovatelský prostor.

Génius spisovatele Wilkieho Collinse je velmi nedoceněný, o čemž se každým dalším dílem přesvědčuju. Je to ohromná, ohromná škoda. Nakonec ještě malá úsměvná poznámka k překladu. Pobavilo mě, že překlad německé lázně Wildbald překřtil na Karlovy Vary, které se o pár stran později změnily na Teplice

4 09.03.2021

Přiznávám, že jsem se celkem nudil a nedokázal dostat se do příběhu, dokud Pisanio neodešel s Imogenou, potažmo dokud se neobjevili princové s Belariem. Pak hra dostala ten správný spád, na který jsem se konečně chytil a užil si příjemné drama s pohádkovým happyendem. Silnými dialogy a monology vládne především Belarius v hovoru s adoptivními syny. A navrátivší se Leonatus ovládaný nenávistí a přitom si schopný udržet neutralitu, byť poněkud vypočítavou. Opět, hry, které spadají do kategorie "romance" asi nepatří mezi nejvrcholnější Shakespearovy hry. A užité látky dovede bravurněji sešít dohromady. Nicméně, zjednodušený příběh o síle pomluvy, z toho plynoucích nedorozumění, a návratu ztracených dětí i tady dostatečně pobavila.

1 05.03.2021