Kozel komentáře u knih

Ačkoliv cestopisy obvykle nepatří mezi mou četbu první volby, čím dál víc se nenápadně vkrádají do mé knihovny. A kniha autorky(!) viktoriánské Anglie byla příliš velikým lákadlem, aby v pomyslném přístavu nespustila kotvu. Nejen proto, že cestovatelek tehdejší doby by člověk patrně spočítal na prstech jedné ruky, ale zároveň Anne cestovala světem, který již neexistuje, což je přidaná - velmi významná - hodnota navíc.

Co se samotné četby týče, bylo to nevyzpytatelné jako plavba. Čeština roku 1883 mi tentokrát dala poněkud zabrat. A protože se jedná o cestopis, chvílemi zápisy přece jen postrádaly "zajímavost". Druh literatury náročný i v moderním jazyce. Povětšinou však Anne a její oči nabízí skutečně fantastický výlet do Jižní Ameriky, dalekého Východu a kousku Afriky.

Ty nejcennější poznatky - mé i autorčiny - vyšly najevo, dle mého názoru, právě díky tomu odstupu téměř 150 let. Je možné pozorovat, jak začal fungovat světový obchod "postižený" průmyslem, kdy originalita začala ustupovat uniformitě či kvalita kvantitě nebo zisku. Zábavné je sledovat, jak se Sunbeam postupně stával takovou Noemovou archou. Proplout Suezským průplavem sotva deset let po dokončení. Vidět, že Japonsko a zvlášť Čína nepatřila mezi nejoblíbenější Anniny destinace, přičemž některé důvody jsou čtenáři povědomé. A co takhle vystoupat na vrchol pyramid v Egyptě? Nebo pocítit údiv cizí kultur nad poměrně svobodným postavením autorky? Podivuhodná byla i skutečnost, že Brasseyovi zjevně měli v každém koutu světa spoustu známých. Myslím, že členství Toma Brasseye v parlamentu podivuhodnost věci nijak nesnižuje

Jen jedna věc mě mrzí. Totiž, že ve výtisku, který se mi podařilo sehnat, chybí posledních (doslova) pár stránek, které završují návrat osazenstva Sunbeamu do Anglie. Patrně i se závěrečným dopisem Toma Brasseyho.

3 06.12.2020

Přestože ze mě mluví otevřená zaujatost pro Tudorovce, byl Jindřich VIII. (i přes výpomoc Johna Fletchera) nádhernou třešničkou na dortu historických her Williama Shakespeara. Schématem trochu jiná, než ostatní hry tohoto ražení, za to víc výpravná. Výborné vykreslení pomíjivosti osudu, vzestupu a pádu mocných. Celkem bych řekl, že tak jak se Shakespearovi povedlo očernit obraz Richarda III., tak tady největšího démona udělal z Wolseye a naopak Jindřicha VIII. vyobrazil velmi kladně, jehož světlo překonává jedině Kateřina Aragonská. Docela po právu všem třem. Její výstup při rozvodu či rozhovoru s Wolseym a Campeiem jsou obrazy vyloženě epické. Wolseyho intriky vůči Bukinghamovi, kardinálův pád, Cranmerovo štěstí, to patří mezi další skvělé obrazy. Ovšem Cranmerovo "proroctví" osudu malé Alžběty v závěru mi vyloudilo úsměv na tváři. To se to prorokovalo deset let po její smrti. Nicméně, bylo to trefné. Stejně jako celá hra=o)

1 15.11.2020

Na každý pád jedna z nejlepších historických her anglického velikána. Čtení mě velmi bavilo, nikde nedrhlo, děj měl rychlý spád, myšlenku, zábavnost. Historické reálie tu Shakespeare vzal na paškál velmi decentně, někdy jen v náznacích, v čemž kraluje především Chór. Zároveň jsou tu prvky komedie, což hru ještě víc okoření - ať už královo namlouvání Kateřiny, špičkování Pistola s Nymem nebo Fluellen, jehož byla čest ve scénách potkat. I když Pistol si to asi příliš neužil, když dostal ráznou Velšskou lekci=o) A samotný Jindřich V. vyrostl z rozmazleného floutka do opravdu velikého krále a postavy úctyhodné. Obrazně veliké jako samotný Fallstaf, jemuž v této hře pějí labutí píseň.

Jestli jsem zmínil náznaky, pak je to věc, která tuhle hru skutečně zdobí. Protože mezi řádky cítím, že je napsáno víc, než v jiných Shakespearovských hrách této kategorie. Na jednu stranu jsou zde vychvalovány úspěchy Jindřicha V. (jehož monolog na tíhu královské koruny stojí za pozornost, ačkoliv jsme podobný už od autora viděli), na tu druhou je to hra poměrně tvrdě protiválečná, poukazující na průvodní jevy bojů, o čemž může svědčit celkem otevřená kritika politiky arcibiskupa z Canterbury a biskupa z Ely - pozoruhodné, že tihle dva vykukové se objeví pouze na začátku hry.

Takže ano, Jindřich V. dobyl nejenom francouzské državy, ale i můj obdiv=o)

3 15.11.2020

Druhý díl Quentiny Durwarda byl o stupínek příjemnější četbou, než díl první. Nutno podotknout, že je to druhý díl dle tohoto českého vydání, nikoli podle originálu.

Od chvíle, kdy se Ludvík - v podstatě - dobrovolně stal zajatcem vévody Karla, začal příběh nabírat na dramatičnosti i napětí, politických intrikách i emočních bouřích. Což je většinovým obsahem posledních 150 stran celého příběhu a jediným zážitek, který jsem si z knihy odnesl. Což je velmi málo, a tak nebude tohle dílo patřit mezi mou oblíbenou Scottovu tvorbu. Příliš idealizované (a ideální) prostředí a dění, i na autorovy poměry. Postavy byly příliš mělké, včetně Quentina Durwarda, který hraje spíš druhé housle. Za to na Ludvíkovi si Scott dal záležet, jeho ztvárnění opravdu nepatří mezi černobílé. Hlavně je kniha naplněna hlubokou a velmi skrytou symbolikou, že by jí možná sám Galeotti stěží rozuměl, o což náročnější je pak četba.

1 15.11.2020

Jakkoliv mám Waltera Scotta rád (čili hodně), tak Quentin Durward mě nepřesvědčil a nadšení se nedostavilo. Alespoň v prvním díle. Ba naopak se dostavovala nuda, přemáhání, zápas s ospalostí a s výsledkem vyvolávající pocit poraženého. Na Scottovy poměry je tenhle příběh velmi popisný. A popisuje detailně skutečně vše - od prostředí exteriérů, přes interiéry až po sebemenší pohnutky a pohyby postav. Bohužel na úkor děje, který je táhlý a chvílemi až téměř statický, což je v kontrastu s jinými Scottovými romány.

Největší problém mám ovšem se samým Quentinem. Ten chlapec je mi celkem záhadou, kterou nedovedu uchopit. Ačkoliv se nemůže nikomu rovnat zkušeností, postavením, tak horlivostí, mladickým zápalem, arogancí a sebevědomím přesahuje naprosto všechny, včetně nevyzpytatelného politika Ludvíka XI., oportunistického cikána Maugrabina nebo psance Divočáka de la Marcka.

Ale i tak se tu objevují pasáže, které stojí za to vzpomenout. Tou nejzajímavější je pro mě rozhovor Ludvíka XI. a jeho služebníčka Olivera Ďábla, kterak probírají plány ovlivňující následující dění. Věřím, že to byl zlomový bod, od něhož se bude nadále vyvíjet zbytek. Tou druhou zajímavou částí je závěr prvního dílu, od Lutychu k pádu Schonwaldtu a Ludvíka Bourbonského k veřejnému nepříteli č. 1 Vilému de la Marckovi. A pak samotný závěr, kdy se Durward s hraběnkou objeví v područí Crévecoeura (já tak nemám rád francouzštinu...). Ostatně tenhle šlechtic mi dal celkem vhodnou odpověď na otázku, jak by to mohlo být s tím Quentinem. Dokonce bych řekl, že následná slova napsal Scott s mnohem hlubším smyslem: "Jako chlapci, který tak dlouho naslouchal rytířským románům, až se z toho pomátl a myslí si, že je nějaký paladin, ti mohu dovolit, aby sis po nějaký čas spřádal krásné sny; nesmíš se však zlobit na přítele, jenž to s tebou myslí dobře, když tě chytí za ramena a trochu drsně s tebou zatřepe, aby ses probral."

Tak nebo tak, Přes tyto pasáže je to celkem málo na prvních 350 stran knihy, která rozsahem nijak nevybočuje ze standardu. Nezbývá než doufat, že druhá část bude záživnější. Inu, není vždycky posvícení=o)

1 09.11.2020

Tak druhá část si s první v ničem nezadá, ba dokonce ji v ledasčem ještě překoná. Třeba Falstaff a jeho bezedná studnice výmluv, schopnost převracení pravdy i snaha se všemu vyhnout. Např. jeho dohady s hospodskou, skvělá hádka s Pistolem a nebo naprosto komické verbování vojáků či snad ještě více chvastounský Bloumal (ostatně na jménech si tu Shakespeare dal celkem záležet). Příjemným způsobem kontrastní dávka humoru pro hru, která má do komiky značně daleko.

Opětovně jsem se těšil z Shakespearovi schopnosti prolínat dobu odcházející (Jindřich IV.) s dobou přicházející (Jindřich V.), s tím související změnu poměrů a bouřlivé řinčení zbraní, kdy odbojný arcibiskup zažil porážku rovnající se prohře Percyho. I samotná postava Jindřicha Lancastera, čili nastupujícího Jindřicha V., doznala vrcholu vývoje. Nebo vlastně možná ne, další hra patří jemu samému.

Pěkně si William vyhrál s vrtkavostí královské přízně, což mohl na vlastní kůži pocítit nejenom Falstaff. Skvěle autor vystavěl onu časovou linku měnících se poměrů - umírající Jindřich IV., šedivějící Falstaff (ano, zmiňuji ho po několikáté, když ale on je to taková trubka), sílu životní i politickou získávající Jindřich V. A ještě skvěleji upozorňuje na onu vrtkavost obecně - osudu, královské přízně, zdraví, života, štěstí celkově. Dostatečně to dokládají skvostné monology a dialogy, a to jak morálně (Jindřich mladší u Jindřicha staršího), tak dokonce zábavně (nadávky, které je schopno vyplodit osazenstvo U kančí hlavy je přímo poučné). Opravdu se mi tahle moralisticky zaměřená hra líbila. Nebylo to naposledy.

1 31.10.2020

Sice jsem pomocí předmluvy Daniela Samka úplně nepochopil, co přesně triády jsou. Za to jsem zcela jasně pochopil, že texty "Trojice výnosů tradičního irského práva" neboli "Triadické výnosy irské" (v originále krásné staroirštinou psané Trecheng breth Féni = pro našince zhola nečitelné) dalece, skutečně dalece přesahují svou moudrostí, myšlenkou i vtipem dobu vzniku odhadovanou na 9. století. Těch 256 výnosů + pár dodatků z dalších pramenů má ohromnou sílu a přesah do nejrůznějších poloh životních i společenských.

Neodolám, abych alespoň tři nezmínil, i když těžké vybírat. A rozhodně stojí za to do nich opětovně nakouknout.

Tři hlupáci světa: mladý zesměšňující starého, zdravý zesměšňující nemocného, rozumný zesměšňující bláznivého.
Tři klíče odemykají jazyk: opilost, důvěra, láska.
Tři kapky hospodyně: kapka krve, kapka slzy, kapka potu. (něco mi to připomíná...)

2 29.10.2020

Jindřich IV., zdá se, bude patřit mezi mé nejoblíbenější, ne-li vůbec nejoblíbenější, Williamovy hry z kategorie historických. Naprosto famózně vystavěný příběh plný Jindřichů - majestátní a skutečně královský Jindřich IV., vzpurný Jindřich Percy a těžko zařaditelný Jindřich, princ z Walesu. Ty dějové linky dvou, nebo možná tří, nejrůznějších prostředí a jejich prolínání, to je solidní kumšt vrstevnatý, svižný a značně akční. Avšak naprostý hřeb hry, to je Falstaff; persona, které není ve hře rovno a už chápu, proč patří mezi nejslavnější autorovy charaktery. Jeho špičkování s princem z Walesu, potažmo loupež nebo "královská scéna" ve (dějinně) vyhlášené hospodě U kančí hlavy, to je panečku požitek. A ty nadávky, šmankote, to je vytříbená sbírka. Vše v prvním díle vrcholí bitvou u Shrewsbury. A bitvy, ty bývají v Shakespearově díle přímo epickou záležitostí rozehrávající bubny fantazie. Jsem ohromně zvědav na druhý díl.

2 29.10.2020

Yoho! Výborná kniha o tématu, které přitahovalo snad každého z nás alespoň chvíli v životě. Metla moří je velmi pěkným, v podstatě encyklopedickým, úvodem do problematiky námořní kriminality v jejím nejslavnějším období, které inspirovalo vznik legend jako John Silver nebo Jack Sparrow. Autor téma představuje celkem obsáhle, ale přes značné množství informací srozumitelně - od náboru posádek, popisu lodí, taktiky, přes vzhled pirátů/bukanýrů/korzárů (jejichž rozdíly a roli taktéž dostatečně vysvětluje) až po politické pozadí i vzory smluv. A samozřejmě nechybí ani výčet medailonků těch nevýznačnějších jmen jednotlivých období. Patrně nemusím dodávat, že mými favority jsou hvězdy "zlatého věku" pirátství jako Henry Morgan nebo Černovous.

Nutno podotknout, že ačkoliv Angus Konstam úspěšně odděluje romantickou fikci od reality, kouzlo pirátství nijak neutrpělo. Ba naopak, o to víc ve mně vyvolal chuť podívat se nejen na jeho další práce a vplout do vod skutečně nebezpečných. Díky časovému odstupu 21. století jsou to vody chtě nechtě romanticky nebezpečné a hluboce fascinující.

3 28.10.2020

Král Jan je historicky poměrně zajímavou postavou. Nejen, že podepsal přelomovou Magnu Chartu, ale je jediným králem toho jména v dějinách Anglie. V Shakespearově divadelním podání kupodivu o té události není ani zmínka, za to hra útočí na legitimnost potomstva, jejich nárok na trůn (či dědictví obecně) i na rozkol s Římem, z něhož preláti nevychází zrovna nejlíp (a Pandulfovi právem). Až si říkám, jestli to není autorova tendence díky tomu, že při vzniku hry na trůně seděla Alžběta Tudorovna.

Celkově je tahle hra laděná trochu jinak než další historické hry. Je v ní víc humoru, za což patří dík především "Levobočkovi", neboli Falconbridgovi, který je jistým komentátorem a připomíná roli šašků z autorových komedií. Druhou fenomenální postavou je Florencie topící se ve vlastním šílenství a zoufalství královským způsobem. Její běsnění a Levobočkovo zamyšlení nad sílou Zisku jsem si oblíbil. Jinak však hra patří právě králům - skutečným, domnělým i případným - a odvěkému souboji Anglie s Francií. Vedle jiných her se král Jan drží celkem věrně historickým skutečnostem, což není u Shakespeara úplně zvykem. Je to znát na jednodušším jazyku i jasně stříhaném ději.

A přesto mi byla z těch milejších. Možná pro svou neshakespearovskou "jednoduchost", možná pro tu dějinnou linku, možná samotnou látkou, možná pro skrytou rafinovanost, kterou lze různě vykládat. Možná těmi dialogy. Nedovedu říct, i kdybych se měl "na lžičce vody utopit", avšak Král Jan bude jednou z mých oblíbenějších.

2 22.10.2020

"Absurdní situace vyžadují absurdní řešení." A tahle poučka provází celý příběh Marie Jalowiczové. Tenhle příběh překračuje mnoho hranic. O to je však cennější. Osiřelá Židovka z vyšší střední třídy, jejíž jediný přeživší příbuzný ji odmítne pomoc, se skrývá celou dobu nacismu zločincům přímo pod nosem. To zní samo o sobě přímo bizarně, přitom je tomu tak. Díky jejímu cynickému pohledu a kriticky vědeckému odstupu i přístupu (neboli "žába dívající se na svět rozhledem orla") odkrývá pohled do nacistického Berlína. A že je mnoho k vidění!

Marie nebyla v Berlíně ojedinělý úkaz. Jeden nabývá dojmu, že v podstatě se hlavní město ukrývajícími Židy jen hemžilo. Přesvědčení nacisté od malých ryb po pohlaváry pronásledované ukrývali nebo jim jinak pomáhali. Vznikala podivná přátelství mezi Židy a členy SA. Probíhaly ještě prapodivnější obchodní transakce, kdy za pomoc byla vyžadována půjčka manžela. Přední členka komunistického odboje pochybovala o celé snaze. Árijky vyhledávající pomoc židovského doktora. Rodiny rozděloval politický pohled. Celkem podivuhodná darwinovská teorie o přežití v praxi - nepřežije nejsilnější, ale ten, kdo se přizpůsobí prostředí. Svět, v kterém má hlavní slovo náhoda. A to Marie zvládla. S nadhledem vzdělaného člověka, který se jeví jako citově prázdný, ale zároveň oplývá citem pro analýzu. Celá její vědecky založená osobnost mi vrtala hlavou, než jsem se nakonec dozvěděl, že po válce své vlohy plně využila na berlínské univerzitě.

I když se jedná o knihu, těžko se dají podobné paměti posuzovat. "Přežila jsem Hitlera" je rozhodně mnohem lepší, než jistou dobu vyhlašované "Mengeleho děvče". Nevím, jaké mívá čtenář od podobných knih očekávání. V tomto případě se ovšem jedná o naprosto surové, upřímné, nezaujaté vyprávění, které je oproštěno od snahy vyvolat lítost, ale podává čistou skutečnost, jak v paměti zůstala. Bez soudu. Sice trochu emočně chladné, ale za to historicky velmi přínosné.

A na závěr si neodpustím citaci jednoho z pozoruhodných Mariiných závěrů: "Chci vyvrátit obvyklý argument, že hrdost člověku nedovoluje žít v zemi, kde existovala zařízení na zplynování lidí. Myslíš, že by se lůza kdekoli na světě chovala jinak než ta německá, kdyby někdo uměle povzbuzoval její nejnižší pudy? Němci vyvraždili miliony Židů. Byli to ale také Němci, kteří dávali v sázku životy a přinášeli velké oběti, jen aby mi pomohli přežít."

3 22.10.2020

Výborná záležitost. Charakterová proměna ústavních postav - Richarda II. a Bolingbroka. Naprosto fantastický Gaunt v prvních dějstvích. Lamentující Richardova královna a její "duet" s Richardem v těch posledních. Northumberland s Yorkem tahající za nitky. U těch dvou jeden neví, jestli je nenávidět nebo obdivovat, ale za to u Richarda čtenář z odporu přejde k pokorné úkloně. Bravurní hra o starosti králů a nejistotě jejich bytí.

Z těch Shakespearových historických, které jsem doposud četl, je Richard II. z těch lepších, což předpokládám, že tak zůstane. Richard III. je velmi komplexní hrou a u Jindřicha VI. záleží na tom kterém díle, ale Richard II. je kombinací toho nejlepšího z obou - zvraty, dialogy, monology i sledování historické skutečnosti, skvěle rýmovaný text, hrátky se slovy jak gramaticky, tak obsahem. Toto si rád zopakuju.

2 18.10.2020

"Tohle jest nejpodivnější dům, ve kterém kdy lidé bydlili."

Madam Burnettová mě před časem okouzlila svým Malý lordem, ovšem Tajemná zahrada, to jako projít onou branou zarostlou břečťanem ukrývající prostor skutečně magický. Autorčin cit pro sentiment, lehkou naivitu a schopnost popsat věci obvykle neviditelné rozehrál ty správné struny. Čarovné yorkshirské prostředí a tajemný dům působí na osiřelou "slečnu Mary k nevystání" a mění ji z ošklivého káčátka v sympatickou labutí slečnu. Potkává bratrance Colina, který je jejím výraznějším obrazem v dobrém i zlém. A vzájemné působení jeden na druhého, třeba při Colinových záchvatech, to stojí za to. Ostatně psychologie hlavy je celkem významnou položkou příběhu (je zajímavé jak si obě dětské postupně prohodily hlavní a vedlejší roli). Vše podané takovým příjemně dětským způsobem, který nutně zapůsobí především na city dospělého čtenáře. A prověří jeho cituplnost=o) Jeden by neřekl, jak skvěle se dá postavit příběh na jarem se probouzející zahradě a jejím vlivu na jedince, jejichž osudy nepatří zrovna mezi nejveselejší. Tedy kromě Dickona, chlapce z vřesoviště, chudého, ale šťastného a spokojeného. A taky je tu zahradník Ben Weatherstaff - čím to, že největší morousové bývají největším sympaťáky?=o)

Zdráhám se nutkání rozepsat se detailněji, Tajemná zahrada toho skrývá opravdu hodně. Colin tenhle příběh celkem pěkně shrnul: "Jest přece zřejmo, že ve světě musí býti velmi mnoho kouzel, jenže lidé nevědí, kde tato kouzla jsou v činnosti nebo jak se dělají. Možná, že začátek toho všeho je říkati pěkné věci, které chceme, aby se staly, a to tak dlouho, pokud se nestanou." Ostatně, "jsem jist, že jsou kouzla ve všem. Jenom že nemáme dosti rozumu, abychom to pochopili, abychom se těchto kouzel zmocnili a přinutili je, aby za nás pracovala - jako elektřina a koně a pára."

7 15.10.2020

Moc jsem se těšil na setkání s Shakespearovým Richardem III. Avšak, jak jsem si naběhl! Na tuhle hru jsem ještě, zdá se, čtenářsky nedostatečně dospělý. Číst ji několik dní, ztrácet se ve velkém množství postav, čemuž ještě nepomáhá pár chyb a záměn ve vydání, a ještě udržet potřebné soustředění na obsah, to bylo příliš náročné, abych došel onoho očekávaného potěšení.

Přitom je ve hře mnoho co obdivovat! Počínaje samotným Richardem, který je snad to nejpokřivenější, co se kdy v literatuře, potažmo divadle, zrodilo. Tak zvrácené, že svému předobrazu, skutečnému Richardovi, na staletí pevně pochroumalo pověst a zamotalo hlavu nejednomu člověku. Slizký, podlý, ďábelský, povahový chameleon. Bravo. Stejně tak pozoruhodné jsou dialogy i monology, přestože samotný děj se může jevit poněkud statický - v podstatě jen sled vražd, intrik a jejich plánování následované vyplněním. Nejedna postava utkví v hlavě. Objevila se moje (ne)oblíbená Markéta z Anjou, Buckinghamům je souzeno ztrácet hlavy, Hastings o ni přijde za dobrotu, Alžběta ztrácí hlavu jen kvůli utrpení. A samozřejmě nechybí ani záhada nejvyhlášenější - smrt princů v Toweru.

A pokud jsem zmínil monology a dialogy, pro mě jsou nejzásadnější ty v závěru, ačkoliv legendární "Království za koně!" je až v pozadí. To shrnutí v podobě duchů navštěvujících v předvečer bosworthské bitvy dva hlavní aktéry a určujících její výsledek je velmi vydařenou chvílí. A za zmínku určitě stojí i závěrečný monolog Richmonda, neboli Jindřicha VII. Tudora, kterým uzavírá celé války růží a vyhlíží světlou budoucnost pro Anglii.

Bylo toho hodně, jen mě mrzí, že jsem hře na první dobrou nepropadl tolik, co jiným. Možná jsem měl přemrštěné očekávání, možná mi nesedlo podání, možná jsem jen nebyl ve správném rozpoložení a soustředění. Nicméně nebylo to naposledy, co jsem se podíval na nejhorší zrůdu anglických dějin podle Williama Shakespeara.

3 10.10.2020

Patrně nejtemnější, nejbrutálnější a nejvíc kontrastní Charlieho román. A to jak pro čtenáře, tak pro samotného autora. Ostatně stálo ho nejedno vyčerpání a symbolicky se mu stalo osudným při posledním vystoupení "Readings". A protože za každým velkým dílem je mnoho bolesti, síla, kterou Charlie do psaní vložil, se mnohonásobně vrací čtenáři. Příhody Olivera Twista mě opětovně naprosto pohltily, dojaly, šokovaly, pobavily.

Světlo domova pana Brownlowa i dam Maylieových. Temnota londýnských ulic v prostředí nejhorší společenské spodiny v čele s trojicí Fagin, Sikes, Nancy. Brutalita vepsaná do modřin v zádech Oliverových, naprosto srdcebolná scéna s malým Dickem, pohlazení staré služebné Bedwinové. Ale i ona Dickensova grotesknost, tentokrát zobrazená farním sluhou Bumblem a jeho "milé" paní Corveyové, stejně jako Noah Claypole a Katy.

Tak jako vždy je ovšem tenhle příběh hlavně morálně směřován, s vynikající zápletkou, hromadou scén a čtenáře nijak nešetří. Je to zvláštní um Dickense; zatímco celkově mám v sobě pocit jímavého příběhu nešťastného sirotka Olivera týraného krutým světem, ale občas přece konejšeného dobrem, nejvíc na mě zapůsobily ty scény nejbrutálnější. A tohle slovo nejvíc vyznívá, když dojde na konec ubohé Nancy. Ah, Nancy, co ti to provedl! Bill Sikes patří mezi ty nejčernější povahy, až si říkám, že si nic nezadá s Uriah Heepem, byť každý "exceluje" v odlišném druhu krutosti. No a samozřejmě Fagin, to je zrůdička libující si ve světě zla. Nejsem si jist, že odvrácenou stranu Londýna a anglické společnosti své doby Dickens někde vyobrazil surověji než právě v Oliveru Twistovi.

Každopádně, řečeno na závěr, tahle četba i ze mně stvořila Olivera Twista. Při konkrétní příležitosti. Totiž tehdy, když Oliver v sirotčinci přijde za kuchařem a se strachem, obavami, ale i nadějí a žádostí pronese: "Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu."

3 06.10.2020

Třetí dějství o Jindřichu VI. bylo zas požitkem jiné chuti. Zatímco předchozí dva díly se zaobíraly spíš událostmi, zdálo se mi, že ten třetí part je hlavně o samotných aktérech a jejich osobnostních rysech. A patrně se díky provedení stane mým oblíbeným dílem, sic v divadle by to bylo nesnesitelně náročné sledovat. Tam, kde předtím vládly bitvy a jednotlivé scény s dialogy, tady vedou monology ostřejší než meče zbrocené krví. Byť ani o ty nebyla nouze.

Jakkoli ubohý a nemožný je sám Jindřich VI., jeho žehrání nad vlastním osudem a nesmyslností občanské války je pamětihodné. Podtržené ještě tím, čeho je při svém zhroucení svědkem na dotvrzení vlastních slov. Yorkovo spílání Markétě před popravou je přesnější než rodová linie kteréhokoli z klanů. Markéta dští jedy v nejrůznějších podobách na nejrůznějších místech nejrůznějším směrem - neskutečná ježibaba. Tak jak Markéta mění nálady a rétoriku, tak Warwick mění pláště - ostatně je to králotvůrce právem. A nesmíme zapomenout na toho, kdo tady vystrkuje růžky nejvíc ze všech - Richard. Nejen, že mu okolí hojně nadává do netvorů, ale to zvíře je na své ďábelství patřičně hrdo. Ani není divu, že Shakespearovo ztvárnění Richardovi tak pošramotilo pověst na mnohá staletí dopředu. A dodnes se těžko hledat někoho, kdo se jednoznačně rozhodl v jeho prospěch nebo neprospěch.

1 25.09.2020

Krásný malý vhled - jaká škoda, že se z korespondence dochovalo tak málo! - do života velké spisovatelky. Jane skutečně i dopisy psala (především nejdražší Cassandře) stejným stylem jako své knihy. Rychle, obsáhle, s humorem i hřejivostí, jízlivostí i vážností, a hlavně upřímností jí vlastní. Při jejich čtení se jeden pozastaví nad tím, co všechno se dá do jednoho archu vměstnat - od zmínek o dění v okolí, přes zprávy z dálek, po vznik románů až k maličkostem v domácnostech. Ostatně "maličkosti", ty byly Jane blízké, jak upozornila editorka v úvodu. Až si jeden při čtení kolikrát povzdechne, proč už se dopisy netěšíme - jak čtením, tak jejich psaním. Byť pravda není nutno psát v takové kadenci, jakou se pyšnila Jane; to by se pošťáci hodně zapotili.

V tomhle malém souboru je dopisů pouhopouhých 13, z dochovaných asi 160, což je zlomek odhadovaných tisíců! I tak je to pro fanoušky Austenové téměř povinnost, která se vedle životopisu zpracovaného Lucy Worsley a menších Janiných děl bude rozhodně vyjímat.

5 24.09.2020

Výborně. Druhým dílem nabral děj značně na obrátkách a shrnul mnoho událostí, momentů a poznatků. Smrtí Gloucestera v podstatě odchází ze scény poslední kladná postava a s ní i staré doby Jindřicha V., kdy se ostrovnímu království dařilo. Mimochodem, kouzelná je scéna, kdy Gloucester učiní "zázrak" a vyléčí mrzáka. Povedená humorná vložka do jinak brutální hry. A brutální by patřilo podtrhnout.

Jindřich VI., sám vládnoucí, stává se loutkou vlající ve větru událostí bez schopnosti je ovlivnit. Tápe někde mezi vírou v Boha, snahou uklidnit vášně, aby jim sám propadl v neprospěch Suffolka. Markéta z Anjou je přesně ta jedovatá, zrádná, francouzská zmije, kterou jsem nikdy neměl rád - a Shakespeare zjevně taky ne. To je tak, když si Angličan do ložnice dovede Francouzku=o) Suffolk pojde zaslouženého trestu vykresleného epickou scénou na lodi. Jack Cade zažije svou pětiminutovku - respektive "pětidenku" - slávy a rozpoutá první plameny požáru spalujícího Anglii. Sem tam má i vtipný bonmot, lůzu to však nezachrání. A nakonec York - všivák jeden hašteřivá - spustí gejzíry krve anglického lidu.

Docela by mě zajímalo, jak tahle hra vypadala na pódiu ve své době. Ona ani dnes jistě neztrácí na síle, i když se čtenář/divák může snadno ztrácet v těch šlechtických jménech. Zážitek je to ovšem i na papíře. Jsem zvědav na vrcholné třetí dějství.

2 24.09.2020

Vzhledem k tématickému zaměření budou Shakespearovy historické hry pravděpodobně blahem pro mou duši. Nutno podotknout, že bez alespoň nejmenší znalosti reálií by to byla četba těžko srozumitelná. A už první díl Jindřicha VI. obojí dostatek naznačuje.

Mou nejoblíbenější scénou se stala předzvěst Války růží v zahradách při sporu Plantageneta se Suffolkem. Za zmínku stojí i zobrazení Jindřicha VI. jako poněkud slaboduchého mladíka. A jsem zvědav na jeho vývoj i vzhledem k nástupu Markéty z Anjou a hlavně na ono rozbujení bojů mezi Yorky a Lancastery. Stejně tak pozoruhodné je surové vyobrazení Jany z Arku jako regulérní ďáblovy děvky ovládající démony, rozhodně to není božská květina z Orleáns (a že si na ní York a spol zgustli). V tom si s ní nezadá Winchester - ostatně kasta papežských legátů to na ostrovech nikdy neměla jednoduché. Říkal jsem si, že takhle zhanit katolíky (potažmo i Francouze) - jakkoli zaslouženě - by si Shakespeare nemohl beztrestně dovolit za vlády Marie Tudorovny. Naštěstí se dějinně minuli - dobře pro něj, dobře pro nás.

Ve hře jsou znát pochopitelně tendence doby. Ale taky tendence ryze - anglické. Tudíž pro britofily skvělá věc. Epická akčnost hry s pomíjivostí válečného štěstí by rozhodně zasluhovala velké plátno, nejen divadelní prkna. Mimoto, Hilský v úvodu zmiňuje, že Shakespearovi je přisuzována pouze menšinová část hry. Nevím, do jaké míry je to pravda, ale fakticky se forma oproti komediím docela razantně změnila a styl je celkem odlišný.

2 23.09.2020

Zamiloval jsem se! Planu upřímným obdivem k Dianě Vernonové. Scott stvořil postavu, kterou jsem snad nikdy nepotkal (nebo je to už značně dávno) - krásná, tajemná, rozverná i vážná, plná bolesti, emocí, ctností, radosti a života. Ohromujícím způsobem skutečná. Ačkoliv její role vyniká v podstatě jen při dění na zámku Osbaldistone, bylo loučení s ní tak nežádoucí, že jsem po zbytek knihy čekal a doufal, že se znovu objeví. Výraznou slečnu Die jsem musel zmínit okamžitě, protože se pro mě stala nejsilnější součástí knihy.

Přitom Rob Roy je sám o sobě kouzelný příběh, plný jiných pamětihodných postav, v přední linii se samotným Royem. Ten knihou vůbec prostupuje spíš jako pověst, než osobně. Objevuje se po většinu děje sporadicky, skoro kouzlem. To je však v případě jeho osoby správné vykreslení, myslím. Vypravující Francis Osbaldistone je postavou trochu kulhající - je víc vypravěčem a pozorovatelem děje, než že by se ho aktivněji účastnil, natož byl jeho hybatelem. Ostatní Francise dovedou výrazně zastínit. Ať už je to poněkud svérázný Andrew, synátorská sebranka sira Hildebranda, s nimiž se Scott v závěru vypořádal velmi originálně a z nichž nejvýraznější osoba, Rashleigh, je zloduch k pohledání. Je tu ovšem i soudce Inglewood a radní Jarvie. Oba jsou tak dickensovští, že to nemůžu považovat za náhodu; hlavně v osobě Inglewooda jde o vynikající soudcovskou karikaturu. Krom postav Walter nabízí svižný, na události a zvraty poměrně hojný příběh z dramatické doby soužití Angličanů se Skoty v 18. století, před vznikem Velké Británie. Kochal jsem se pohraničním Northumberlandem i Skotskou Vysočinou plné vřesu, s nímž si vítr pohrával, Londýnem i občanskou válkou, stejně jako interiéry zámků i věznice. A hlavě těmi scénami a jejich živostí.

Roba Roye jsem určitě nečetl naposledy. Už jen proto, že potkat znovu Dianu mé srdce touží.

4 23.09.2020