Kozel komentáře u knih

Přiznávám, že jsem se celkem nudil a nedokázal dostat se do příběhu, dokud Pisanio neodešel s Imogenou, potažmo dokud se neobjevili princové s Belariem. Pak hra dostala ten správný spád, na který jsem se konečně chytil a užil si příjemné drama s pohádkovým happyendem. Silnými dialogy a monology vládne především Belarius v hovoru s adoptivními syny. A navrátivší se Leonatus ovládaný nenávistí a přitom si schopný udržet neutralitu, byť poněkud vypočítavou. Opět, hry, které spadají do kategorie "romance" asi nepatří mezi nejvrcholnější Shakespearovy hry. A užité látky dovede bravurněji sešít dohromady. Nicméně, zjednodušený příběh o síle pomluvy, z toho plynoucích nedorozumění, a návratu ztracených dětí i tady dostatečně pobavila.

1 05.03.2021

Není to typický Shakespeare. Rozhodně ne ve srovnání s většinou her, které jsem dosud četl. Je velmi odlišný v mnoha směrech - rýmy, jejich složitostí a dynamikou, což platí taktéž o dynamice příběhu a jeho celkové struktuře. Přesto mě tahle odysea životní i zeměpisná ohromně bavila. Postavy jsou sice velmi sytých a jednoznačných barev, ať se jedná o světlé nebo temné odstíny, ale funguje to. A celým zabarvením - i geografickým zařazením - mi tanuly na mysl starořecké pověsti. Téměř bych Perikla víc než do romancí zařadil do "pohádkových" her.

Perikles je asi vůbec nejkladnější postavou z Williamovy dílny (a jednou z nejsympatičtějších), podobně jako je Marina přímo andělská (tím pádem zajisté málo lidská), Cerimon filozof přímo dokonalý, jehož monolog mě velmi zaujal, Helikanus s věrností přímo obdivuhodnou. Kleon naopak pokrytec a Dionýza ona potvora. A nesmím zapomenout na ohromně ostudný začátek s dvojicí Antiocha s dcerou - však byl taky jejich trest doslova nebeský. Jediné postavy, které jsou odstínů trochu šedivých, jsou Lysimachus a Nejtek. Ostatně v nevěstinci jsou události nejzajímavější a nejdramatičtější podobně jako ty, které se odehrávají na moři.

Zároveň Perikles není hrou, která dokazuje velkolepost jeho autora. Ta hra může být lehce zaměnitelná, málo určující, zlomová. Nebo zjednodušeně "málo na Shakespeara". Pro potěšení čtenářovo ovšem plně dostačující. Bylo by nefér od autora očekávat, že všechny jeho hry budou dílem naprosto dokonalým a nedostižným. A bylo by naivní si myslet, že si nedovedl "odpočnout" při něčem odlehčenějším, byť nadále kvalitním.

2 04.03.2021

Sladká novelka pro jedno odpoledne ze společné dílny dvou spisovatelských géniů viktoriánské éry! Pravda, že je to spíš taková lehká "demoverze" toho, jakými schopnostmi Dickens s Collinsem oplývali. Na druhou stranu je tu vše, čím čtenáře vtáhnout, a hlavně to byla záležitost určená pro pódia. A nepochybně by si zasluhovala, aby se jí od roku 1961 opět někdo chopil filmově.

Příběh o rodinném tajemství je klasikou, stejně jako dualita dobra se zlem a věčného vzájemného boje. Stejnou klasikou je Dickensovo oblíbené prostředí právnického světa či nalezeneckých ústavů. Obdobně jako Collinsova závislost na dopisech a schopnost kumulovat a rozplétat zápletku. Ovšem prostředí Švýcarských Alp, notně akčně dramatické putování hlavních postav, zvraty a zlo zpodobněné Obenreizerem (Nemožno! Nemožno vyslovit), "filmové" pasáže a dialogy dávají dílku ono kouzlo, které čtenáře pobaví. Věřím, že si tu zábavnost ponechalo po 160 letech a že si ji dovede udržet ještě slušnou dávku let dalších.

U nás překlad vznikl v době, kdy Dickens již odpočíval, Collins dožíval a v Londýně řádil Jack Rozparovač. A je to škoda. Jak jeden, tak druhý, tak třetí jsou v naších luzích stále silně přehlíženi=o)

3 04.03.2021

Už v nejednom komentáři jsem řekl, že jakmile Shakespeare použije menší počet postav, většinou přijde velký příběh. Coriolanus, byť hra nepříliš známá (pro mě naprosto), to jen potvrzuje. I přes ten zapeklitý Řím, který mi dává v Shakespearově podání většinou zabrat=o) Zasadit hru do konkrétní škatulky je nadlidský úkol. Navíc je to "úkol", který slouží mnohdy spíš jen jako berlička pro hrubou představu o struktuře díla. Pro mě tohle bylo výborné završení Williamových tragédií.

Hra je totiž mnohovrstevnatá jako samotný charakter Coriolana. Přestože je jeho jazyk jedovatý jako plivnutí kobry královské, těžko se rozhodnout, zda to byl pouhý nervák, zpupný šlechtic, arogantní hulvát, misantrop nebo člověk, který bez skrupulí a otevřeně nastavoval zrcadlo společnosti kolem sebe, jíž pohrdá pro nejeden oprávněný důvod. Dost možná je to ještě komplikovanější, když se člověk zaměří na vedlejší postavy - Menenia, který si je nebezpečně jistý sám sebou a touží po obdivu, nebo Coriolanovou matkou, která se nejednou velmi aktivně, a velmi pokoutně, snaží změnit směřování dalších událostí. Baba jedna všivá. Stejně jako Coriolanova žena Virgilie, na Shakespearovy poměry celkem tichá ženuška vláčená tchýní. V neposlední řadě stojí za zmínku Larcius, neboť být přítelem nepřítele se nemusí vždy vyplatit.

Ve zkratce - příjemně jsem se bavil. A rád si hru emocí, intrik a zvratů zopakuju v podání psaném i hraném. Jen mě trochu mrzí, že závěr byl celkem strohý.

Pozn.: sice nejsem plně znalý reálií, nicméně mě zaujala jedna věc. Totiž, že Coriolanus sice funguje skvěle jako samostatná hra, přesto je velmi znát, že Shakespeare se hojně inspiroval dobou, kdy ji napsal. Hilský to ostatně zmiňuje v úvodu a nepochybně bude stát za to porovnat příběh s prvními dvaceti lety 17. století v Anglii. To jen tak pro geeky=o)

3 03.03.2021

Tak s lítostí přiznávám, že tahle Shakespearova hra byla pro mě utrpením. Těžko říct čím přesně to bylo.

Už Julius Caesar mě moc nenadchnul, což mi mohlo napovědět, že další starořímský příběh nemusí uspět. A taky neuspěl. Přestože Kleopatra s Antoniem jsou nepochybně fenomenální látkou, naprosto mě minula.

Přímo otravně hysterická Kleopatra, nepochopitelně pomatený stárnoucí Antonius, povznesený Octavianus (tak teď si ještě naběhnu skloňováním římských jmen), velké množství postav a chaotické rozestření dialogů, příliš silný patos a rétorika sice přehnaně vzletná, probíhající zmatek ve scénách i sděleních.

Ať jsem se snažil sebevíc, nedovedl jsem si tuhle hru užít. Nevadí, pokračujme dál=o)

2 01.03.2021

Objemný sešit skvěle poslouží coby povšechný náhled na jednu z největších - možná i největší - vladařek Británie. Tím "povšechný" mám na mysli, že se nejedná o vědeckou studii či regulerní biografii/monografii a témat se dotýká spíš povrchně, ačkoliv se dotýká v podstatě všeho; od královnina nástupu, přes její rodinné zázemí, Alberta, politiku i dobu 19. století v podobě největšího rozmachu ostrovní země celkově. Vhodné pro ty, kteří se také kochají seriálem Victoria, nebo se vůbec chtějí podívat blíže na tuto panovnici. Grafická stránka je sama o sobě fenomenální, což podtrhuje ještě zvolený papír (křídový by byl ke škodě).

Ne všechno je super, a tak je hodně znát, že je to soubor článků několika autorů. Proto se velmi často opakují zmínky o zlomových momentech Viktoriina života. Někdy zní užité věty a popisy vyloženě šablonovitě.

2 27.02.2021

Brilantní! Ponurý dům, obzvlášť tato druhá část, patří k mým nejoblíbenějším dílům Dickense. Zároveň náleží k nejrozsáhlejším a nejpropracovanějším. Příběh je plný skvěle fungujících kontrastů a vrstev - jak na úrovni společenské, tak té osobní u jednotlivých postav. Jejich vzájemné konflikty a prolínání nenudí, a tak se velkolepě podaná dualita stává asi nejsilnější stránkou knihy. Vyprávění není statické, neustále se mění prostředí i situace a autor si čtenáře vynikajícím způsobem vodí nejen za nos a hraje si se souvislostmi. Nehledě na tu "filmové" podání scén, kterým se Dickens mohl pyšnit.

Pravda, že Ester se chvílemi stává vypravěčkou poněkud otravnou. Je to však vyváženo vším ostatním. Předně vyšetřováním inspektora Bucketa, literárně staršího inspektora těžko pohledat. Podobně jako Hortense, pro kterou se autor inspiroval vražedkyní Marií Manning. Provokativně podaná smrt Krooka, jež vyvolala veřejnou diskuzi. Jízlivost společenského kritika Dickense. Tragické bytí chudáka Joa či manželský pár Dedlocků. Jsou tu však i veselejší postavičky, ať už Guppy, Turveydrop nebo Skimpole či rodinka Bagnetových a klan Smallweedů. Dickens v Ponurém domě u svých postav upustil od jednoznačnosti, a tak má čtenář neustále nad čím přemýšlet.

Velké - a živě plastické - dílo. O to víc, že jej Dickens (ostatně jako ve většině případů) podával coby seriál, pročež naráz to může být celkem dávka. O to obdivuhodnější byla jeho schopnost udržet si načrtnutou dějovou linku.

2 24.02.2021

"Za vším hledej ženu" říká jedna ze starých pravd. Macbeth by o tom mohl něco vědět. Těžko totiž říci, zda by byl schopen svých činů, kdyby nepodlehl vlivu čarodějnic, jejichž zlovolnost jim vyčetla samotná Hekaté? Nebo kdyby udolal tlaku Lady Macbeth, jejíž povaha je násobně krutější než Macbethova? Ostatně sám Macbeth, který zcela nepochybně kolísá ve své psychické pohodě po celou dobu hry, říká "ať nikdo nevěří už kejklům těch, kteří ďábelsky nás klamou dvojsmysly".

Celkově mě tahle, na Shakespearovy poměry krátká, hra bavila. Svou akčností, napětím, svižností, mnoha polohami. Dokonce i dvojsmysly, jež mohou vadit snad jen tomu, jehož se týkají, ale mě v literatuře téměř vždy těší. Macbeth je z mého pohledu skutečně spíš loutkou hodné shovívavého politování. Avšak zmíněná Lady Macbeth, to je jiná. Podobně jako čarodějnice; postavy, které v Shakespearové tragédii nejsou úplně typické. Ač nemám dostatečně znalosti, takže se zdráhám to tvrdit.

Za zmínku stojí i dialogy Malcolma s Macduffem nebo skutečně krásný mezi Lady Macduff a jejím synem. Tedy ještě před tím, než udeří síla tragédie naznačující krutost boje o trůn. Což je téma ostrovnímu království velmi blízké a chápu to jako jeden z důvodů, proč je Macbeth jednou z nejoblíbenějších autorových tragédií.

2 11.02.2021

Po pár letech opětovné čtení. S koncem prvního dílu českého vydání se mi hromadil komentář, který - jak už to tak bývá - s poslední stránkou zmizel do neznáma. Přitom je co oceňovat na Ponurém domě, byť pro nároky současných čtenářů to může být dost rozvláčné. Nicméně Dickens - a vůbec starší literatura - není o spěchu. Je to o užívání si příběhu jako celku i v detailech a celé si to prožít. A Charlie mě umí vtáhnout do svých knih.

Na své poměry se Dickens při prvních stranách celkem zostra pustil do anglického soudnictví své doby, aby následně opět rozjel divadlo postav a postaviček, jejichž osudy se proplétají obdivuhodným způsobem. Číst Dickense je jako koukat na film. Obdivuju autorovo režírování, kdy čtenář přímo prochází živoucími uličkami Londýna a kochá se děním dokud se nezastaví na konkrétní scéně rozvíjející příběh. Ať už je to kancelář Tulkinghorna zdánlivě nezúčastněná stejně jako její obyvatel; Střelnice u George s bodrým vojákem ve výslužbě, jemuž vypomáhá Fil dělající po stěnách stopu svým ramenem; nic nevědoucí Jo; osamělý, upjatý Chesneyský chlum tajemný nejenom kroky mrtvých Dedlocků; nebo naopak hřejivý Ponurý dům s přátelským Jarndycem a Ester Summersonovou. Poslední zmíněná je mimochodem jedinou vypravěčkou v Dickensově díle. Dalším unikátem je inspektor Bucket, postavička, která stojí za pozornost z nejednoho důvodu. Což platí i o Krookovi, nenápadným středobodem příběhu, který se na první necelé pětistovce stran teprve rozjíždí, nabírá napětí a dráždí zápletkou, která předvídá detektivní fikci, která si v době vydání teprve získávala místo ve světě literatury.

A protože je to teprve první půle příběhu, nezbývá než se, jak jinak než pomalu, vrhnout na druhou, obvykle dramatičtější a svižnější, část.

4 10.02.2021

Při četbě úvodní scény se našinec asi těžko ubrání představě Jana Wericha v pohádce Sůl nad zlato=o) Tím všechna pohádkovost patrně končí.

Král Lear je psychologická (tolik krve tu zas neteče) tragédie o legendárním vládci a za sebe můžu říct, že patří mezi nejvyšperkovanější hry od Williama. Příběh velmi temný o nevděku, sobectví, zapomínání minulosti, šílenství, neštěstí, přehlížení stáří a o tom, že ty nejtěžší zla se dějí v rámci rodiny. O čemž se přesvědčil nejen Lear, ale i Edgar s Gloucesterem. Ostatně první dva propadli šílenství, byť Edgarovi bylo přáno štěstí navrácení rozumu, a ten třetí naprostému zoufalství a ztrátě očí. Je to hra, kde je výrazně oddělené dobro a zlo, a to včetně samotných postav, což se na jednu stranu může zdát příliš zjednodušující, na tu druhou to v této hře funguje na výbornou.

Příběh je to skvěle plynoucí, nikde nijak nedrhne; možná proto, že se autor zaměřuje spíš na děj, než postavy a vzájemné vztahy. A tak začínám cenit autorovy hry, které nemají velký počet postav. Protože jejich malé množství je vyrovnáno několika vrstvami vyprávění, myšlenkami v nich a samotnými scénami. Lear je rozhodně jedním z takových případů. Navíc je hra tak skvěle rozložená a látka tak hluboká, že by jí mohla velmi dobře slušet beletristická podoba. Čímž se dostávám k jedné z oněch vrstev, která v tomto případě zasahuje za samotnou hru. Král Lear je legendou, která poprvé zazněla v knize Geoffreyho z Monmouthu. Přestože se v detailech liší, je zajímavé odkud bral Shakespeare inspiraci. A jedna z věcí, které jsou na Shakespearovi nedocenitelné, je jeho schopnost učinit staré příběhy nesmrtelnými.

Poznámka pod čarou: Zmíněný Geoffrey z Monmouthu ve své knize Dějiny britských králů poprvé sepsal Artušovskou legendu, kterou v díle alžbětinského barda nenajdete. Nejsem si ani jistý, jestli Artuš nějaké alžbětinské zpracování vůbec má. Což je pozoruhodné, protože Shakespeare tuhle legendu nepochybně znal. I v samotném Learovi je zmínka, kdy šašek předvídá Merlinovo proroctví.

Tak Timon okamžitě spadá mezi mé nejoblíbenější vážné Shakespearovy hry. Zdráhal bych se ji nazvat tragédií, tahle hra je spíš drsně cynická, velmi úderná a lehce satirická. Obsahem je poněkud odlišná, což možná vysvětluje, proč se netěší takové oblibě a zájmu. Není tak teatrální, není o lásce, není ani o pomstě nebo intrikách a neumírá tu většina postav. Naopak je tahle hra až nepříjemně přímočará, přirozená a celkem "přízemní", což asi není v zájmu divadelního publika. Pokud však máte sklony k lámání hole nad lidstvem či ve vás vyvolává odpor pokrytecká povaha lidská, pak můžete během čtení dostávat křeč pro trvající cynický úsměšek, jak tvrdého poučení Timon Aténský došel. Možná i proto, že sami jste si něčím prošli, byť ne tolik do extrému. Onen úsměšek mám na tváři ještě při psaní komentáře.

Ohromně jsem si užil ten zlom, kdy Timonovi přestalo přát štěstí a odhalil jak moc má, nebo vlastně nemá, přátel. Ten zlom, kdy mu došlo, co za lidi kolem sebe má. A následně jeho překročení tenkého toku mezi láskou k lidstvu a nenávistí k němu; a že je ta nenávist skutečně výživná. To vše ovšem ještě povyšuje naprosto bravurní postava Apemanta, cynika podle mé chuti typu "já ti to říkal". V neposlední řadě je tu ještě Alkibiades, jenž taky pocítí jak nevděk světu vládne. Což je ta zásadní myšlenka hry. Poněkud mrazivá, včetně jejích důsledků, a to bez ohledu na století. Ale není to jenom o temnotě, ostatně i Timon dospěje k tomu, že nemůže nenávidět všechny, protože mu to jeden dovede zkazit.

Třetí kniha (dle českého vydání) Maloryho vyprávění o nejslavnějším královském dvoru je nejakčnější, nejčtivější, událostmi nejdramatičtější a dějem nejpřehlednější. A že autor opětovně v poslední části trochu pozměnil styl vyprávění, těžko uvěřit, že Artušovu smrt "prý" napsal během jediného sezení v londýnském Toweru; ostatně české vydání má dohromady zhruba 1300 stran.

Ačkoliv se dvůr Kulatého stolu začíná rozpadat honbou za svatým grálem (jediná magická záležitost), vrcholem knihy je dramatický závěr v podobě válečné roztržky mezi Lancelotem a králem Artušem, čímž se završí nejen životy hlavních postav, nýbrž i celá existence nejslavnějšího dvora v dějinách. A to způsobem, který je současnému čtenáři, dovolím si říct, nejznámější, byť si to nemusí nutně uvědomit. Ať už je řeč o nedostižném Lancelotovi, zlovolném Gawainovi, ještě temnějším Mordredovi nebo poněkud charakterově podivné Guenevře, exotickém Palomidovi, svatém Galahadovi či věrném Borsovi. Dobrodružství však zažívá mnoho dalších členů Kulatého stolu, jichž "bylo vždy sto a čtyřicet".

Vzhledem k popsaným událostem je těžko hádat, kam Malory zasadil závěrečné dobrodružství členů Kulatého stolu. U událostí se nemohu zbavit pocitu, že do knihy celkem jasně vtiskl stopu své vlastní doby, jejího pozorování a prožití "v devátém roce vlády krále Edwarda Čtvrtého", čili nejslavnější rodinné války v anglických dějinách. Což je podle mě moment, kdy se protínají dvě velké kapitoly anglického kulturního dědictví.

Na závěr malé varování. Velké úskalí při četbě může způsobit Maloryho zaryté dodržování šablony. Prokousat se jí a udržet pozornost dějové linii není zrovna snadné. Podaří-li se projít šablonovitostí knihy staré téměř 550 let, pak zůstává silný zážitek z prožitého rytířského dobrodružství. Sic je zaměřené především na oslavu rytířství, v době vzniku Artušovy smrti již skomírající. Což by mohlo vysvětlovat, proč Malory celkově vynechává magii a kouzla, či se jich dotýká pouze okrajově, během všech 21 knih. Ostatně Morgana se ke slovu příliš nedostane, Nimue se objevuje sporadicky a věhlasný Merlin se nedožil poloviny prvního dílu. Je pozoruhodné, jak Artušovská legenda nabízí nejrůznější způsob výkladu. A vždy je co vyprávět.

5 30.01.2021

Othello k mému překvapení nebyl hrou náročnou (v kontextu jeho autora). Děj je hrán nebývale malým počtem postav na ještě menším časovém i místním prostoru. Dokonce ani ukrytých myšlenek tu není mnoho a dění má v sobě dost přímočarosti, aniž by se někde zadrhávalo. Pokud bych měl někomu představit Shakespearovy tragédie, patrně bych volil tuto pro její rozsah, celkem malou komplikovanost i dobrý spád.

Ačkoliv se hra zabývá "klasickými" tématy žárlivosti, nenávisti, zla i dobra, něco mi říká, že Shakespeare k látce v tomto případě přistoupil velmi rafinovaně a značně psychologicky.

Dobře je to vidět na kontrastu Jaga s Othellem. Oba jsou dodnes symboly - jeden čirého zla, druhý šílené žárlivosti. Žárlivost však symbolizují z mého pohledu oba, jen ji každý směřuje jinam - Jago proti muži, který údajně svedl jeho ženu; Othello proti ženě, která měla morálně padnout. A oba se svou nenávistí z prapodivného důvodu najdou průsečík v Cassiovi. Přitom se oba šeredně (rozuměj tragicky) pletou a oba to zaplatí životem (nejenom svým). O tom, že Jagova schopnost manipulace je téměř geniální stejně jako je Othello „hlupák, tupec, chápavý jak lejno!", se není třeba dál šířit.

Za to ženy u Shakespeara znovu vládnou. Zatímco oba pánové se staly symboly zla, Desdemona se stala symbolem čistoty, věrné lásky, síly. Pro mě osobně se největší hvězdou hry stala Jagova žena Emílie. Už po několikáté mě zaujaly Shakespearovy vedlejší postavy; až se začínám divit, že bývají tolik přehlížené. Ostatně Emílie, celou hru oplývající nebývalou duševní silou a dobrotou duše, pronesla slova, která jednak shrnují obsah hry, jednak stojí za delší úvahu mimo rámec Shakespearova díla: "Když žena padne, může za to manžel."

Druhá část (v českém vydání) Maloryho Artuše - věnující se Tristanovi - byla bohužel dost náročným čtením ve smyslu "už abych to dočetl". Ačkoliv do jisté míry hrálo roli mé vlastní rozpoložení, prokousat se tímhle dějstvím nebylo jen tak. Malory se stal ještě více šablonovitým než v první části, takže co každá desátá věta obsahovala stejný sled, slova i obsah - rytíři se rozjížděli proti sobě, lámali kopí, padali přes zadky koní, zvedali se na nohy, tasili meče, chystali štíty, skládali si poklony, přísahy, ošetřovali rány ve stylu téměř donquijotském. Jeden má až dojem, že Anglie té doby (jaké, o tom Malory nemluví) byla jeden velký rytířský turnaj. Ostatně na cestách sotva potkáte někoho jiného než potulného rytíře, rytíře Kulatého stolu či Artušova dvora nebo někoho "zvenčí". Strohý autorův styl je komplikovaný svou jednoduchostí; dokonce natolik, že někdy plete sám sebe. Když to tak vezmu, oproti předchozímu dílu se bojovníci přestali modlit, za to víc navzájem mydlit. A to stylem, až se divím, že po tolik vzájemných osobních soubojích nebyli mnohdy schopni poznat jeden druhého. Možná pro ty modřiny.

Je složité prokousat se množstvím vaty tak ohromným, že jsem dosud podobné skutečně neviděl, a prohlédnout onen příběh Tristana, který zná většina lidí jako příběh Tristana a Isoldy. U Maloryho je Isolda velmi v pozadí, s nímž je Tristan navzdory původnímu příběhu velmi zblízka obeznámen. Autorovi šlo totiž především o rytíře. Takže ony ústřední osobnosti Tristana, nepřekonatelného Lancelota, žárlivého Palomida, oplakávaného Lamoraka, zločinného Marka. Sem tam se objeví i sám Artuš. Byl jsem překvapen Gawainem, kterého jindy znám jako nadějného rytíře, zatímco zde je celkem zrádná postava držící si společnost Mordredovu.

No, začínám až příliš zacházet do rozboru. Což mě vede k závěru, že pokud se někdo rozhodne Knihy VIII-X číst, měl by se připravit na těžký, vyčerpávající boj, občasné spadnutí z koně, ránu po přilbici i polechtání kopím. A až dlouho po boji a ošetřených ranách vybalancuje to, co je zásadním obsahem vyprávění a sezná, že jeho soupeř byl úctyhodný rytíř. Není lehké to najít, jakkoli nápomocni mohou být zbrojnoši "Obsah" a "Orientační slovníček". Vyžaduje to čas. Zasloužený. Přesto, snad hledání svatého grálu ve třetím díle bude snadnější.

4 15.01.2021

První čtení veleslavného příběhu Hamleta se moc nepovedlo. Mohlo to být dáno nevyhovujícím rozpoložením, nicméně oněch pět jednání - respektive pět čtení, které si hra u mě vyžádala - nepřineslo zážitek jako u jiných Shakespearových děl. Příběh samotný je ohromně zajímavý, psychologicky jímavý, dramatický emočně i dějem. Jenže podání celku bylo trochu nemastné neslané. Podobně jako u Romea s Julií byly nejslavnější momenty i monology tím méně zajímavým. Příkladem budiž smrt Ofélie, kterážto v podání pera Shakespearova na mě nezapůsobila tak silně jako z malby Johna Everetta Millaise.

Hamlet tedy kolem mě pouze prošel jako duch starého krále. Přestože se zastavil a pokynul ve snaze mým směrem promluvit, nakonec kohout zakokrhal příliš brzy. Tato složitá hra, a nebojím se říct, že patří mezi ty nejsložitější položky Shakespearova katalogu, dle všeho bude vyžadovat další čtení pro dostatečné ocenění. Na první dobrou to nebylo. Avšak, nikdy nikde nebylo řečeno, že tomu tak má být.

5 19.12.2020

Konečně se mi podařilo ulovit dlouho sháněnou Artušovskou legendu v podání Thomase Maloryho. Na českém trhu sice najdete vydání z roku 1960, které je značně ořezané, jak to tak u nás bývá zvykem. Avšak Jota překladem Ivoryho Rodrigueze poskytla českým čtenářům rytířský epos zabírající tři díly a téměř 1200 stran menšího formátu co nejvíc ctící původní originál. Vlastně originály dva až tři. Ačkoliv nejsem nijak vzdělán v této oblasti, myslím, že těžko najít rozsáhlejší soubor legend o králi Artuši, než právě z pera Maloryho (v češtině rozhodně ne). Ostatně samotný vznik a pozadí knihy je zajímavé samo o sobě s nemalým přesahem, ale to si nechám případně na závěrečný komentář. Jsem velice rád, že jsem se mohl nechat pohltit prvními sedmi knihami souboru.

Během četby, kromě pohlcení příběhem, běžel mi hlavou komentář, který jsem si chtěl zapsat do "čtenářského deníku" na databazeknih. Poněkud ironicky však jeho podoba zmizela s poslední stránkou. Utěšuji se vírou, že to snad není tak neobvyklý jev a přece se pokusím shrnout dojmy, byť vyzní poněkud rozevlátě.

Maloryho styl je celkem zběsilý. Žádné dlouhé popisování, ba naopak - spád, rychlost, strohost vět až upomínající pohádková vyprávění. Což legendy svým způsobem vlastně jsou. Nicméně Malory sází událost za událostí a prostředí za prostředím tak rychle, že chvílemi bloudí v chronologii (v první bitvě králů má Artuš svůj Excalibur, který následně dostane od jezerní víly) i předkládaných skutečnostech (během odstavce se z padesáti rytířů stane třikrát dvacet). Nemluvě o tom, že vyprávění posadil do šablony stále opakované, čili pro nejednoho čtenáře se může souvislá četba stát celkem unavující až nudná. Je jisté, že ne každému sedne četba knih starých šest století.

Co však k obsahu? V prvním díle jsem potkal prakticky všechny "staré známé" - Uthera Pendragona, Artušův nástup na trůn, jeho první bitvy (jak válku s jedenácti králi, tak hlavně s římským císařem Luciem), největší hřích i svatbu s Gueneverou, nedostižného Merlina (který to vzal poměrně zkrátka jako sám autor) s talentem přijít, zavelet, odejít a nakonec se nechat podvést Nimue, zlovolnou Morganu vládnoucí zemi Gore (což nebude náhodné pojmenování), zmínku o Mordredovi. Dvě třetiny této knihy však patří rytířům Kulatého stolu a jejich příspěvkům k Artušovskému kultu svými příběhy - Lancelot, Gareth, Gawain nebo Balin jako nejhlavnější z nich. Inu, jaké dějinné období, takové Artušovské legendy. A ty vrcholně rytířské od Maloryho začaly velice slibně.

6 13.12.2020

Mrzí mě to, avšak Julius Caesar nebude dílem, které se mi dostane pod kůži. Zajisté svou roli hraje má nevzdělanost římských dějin, což je vpravdě nejspíš hanba, kterou s sebou budu muset nést. Možná věčně. Tudíž je pro mě Julius Caesar "pouhým" divadelním zpracováním důležité látky, které se sice dobře čte (možná na ni dobře dívá), avšak hlubší dojmy nezanechá. Snad vyjma Bruta, na němž si dal Shakespeare obzvlášť záležet - je totiž ve výrazném kontrastu k odsouzeníhodnému zlořádu, jak ho pojal Dante. Zatímco u Itala je ztělesněním nejhorších hříšníků, v podání anglického dramatika jde o vlastence s hlubokým citem vůči Římu i celému svému okolí.

3 08.12.2020

Thomas de Quincey, to je skutečný kulišák. Dílko "Vražda jako krásné umění" je morbidní, zábavné (zvlášť pro lehce zvrácené povahy), pobuřující, na hraně balancující čtení. Zároveň se trefuje do černého ("Svět, pánové, jest většinou krvežíznivého smýšlení, a vše, čeho si lidé při vraždě přejí, jest hojné prolévání krve; křiklavá podívaná v tom směru jim stačí.") a otevírá velmi zajímavá témata značně osobitým stylem.

Při vědomí, jak staré to dílko je, nabývá knížečka (v českém vydání to platí dvojnásob) dalších rozměrů. Quincey tu rozebírá vraždy a modus operandi tak, že v době vzniku to muselo být sice zcela šokující, nicméně s odstupem času se tváří dost prozíravě co do kriminalistiky. V neposlední řadě poslouží tahle knížečka i jako malý náhled do krvavých zločinů své doby. Jack Rozparovač nebyl jedinou "slavnou" osobností tohoto umění na ostrovech; už jen proto, že dílko vzniklo několik desetiletí před jeho mistrovským výkonem.

Nejvýraznější část (a nejsurovější) je ovšem velmi zaujaté, živoucí, mrazivé a brutální podání příběhu Johna Williamse. Vše ještě podtrženo poznámkovým aparátem. Jinými slovy velice povedená práce originálního esejisty a samorosta.

3 08.12.2020

Světoznámý příběh lásky, který zná v hrubých obrysech (to je důležité) téměř každý. A v základu se dělíme v pocitech na dva tábory. Na ty, kteří jsou dojati hloubkou citů těch dvou mláďat, a na ty, kteří tím patosem a naivitou pohrdají. Nebudu lhát, patřil jsem spíš do tábora odpůrců. A po přečtení stále některé scény dráždí moje nervy (Romeo pod balkonem) a protáčí panenky (zoufající Julie). Což není důležité, protože Romeo a Julie byla hra, která mě v mnohém překvapila a hlavně naprosto rozbourala představy, které jsem o tomto dramatu měl. O dojmy bych se chtěl následně podělit.

Romeo a Julie je příběhem naivní první lásky. Tedy v případě Romea druhé, protože je to ptáček přelétavý, přestože ve svých citech nejspíš nelže. A první láska je přece vždycky nezměrná, patetická, přehánějící, nebo ne? Romeo je pako. Ještě, že má vedle sebe Merkucia, který se pro mě stal zářící hvězdou hry, ačkoliv se konce nedožil (což není spoiler, vždyť jde o Shakespearovu tragédii). Ty jeho sarkastické poznámky, nadhled, rýpavost, to je něco pro mě. Taky do vás kamarád rýpal, když jste byli hlavou v oblacích, taky jste měli vedle sebe svého Merkucia? Zároveň je celkem vtipné celé setkání Romea s Julií při plese u Kapuletů. Velmi mi to totiž připomnělo můj oblíbený pohádkový film Kouzelná země skřítků - Montekové=skřítci, Kapuleti=víly, koukněte na to, je až s podivem na kolik adaptací člověk už narazil. Julie, to je chudina, položila se do toho celá. A ještě si zašla pro radu k Vavřinci, což je slušný gauner. Co s ním? Na jednu stranu předvede naprosto dokonalý monolog na téma matky Země, na druhou ty dva podpoří v jejich nerozumu, všechno zpunktuje a odsoudí ty dva blázínky k zániku, aby byl nakonec ještě knížetem považován za svatého muže, protože účel světí prostředky a znesvářené rody usmířil. Inu, kutna mnicha nedělá.

Formou je tahle hra docela houpavá. Od primárního příběhu, přes teatrální vyjevení citů, po vyjevenost aktérů, přes záchvaty nejrůznějších pocitů až k sexuálním narážkám a humoru. A že ty dvě poslední zmíněné jsou tu zastoupeny hojně. Až překvapivě. Nečekal bych, že mi Merkucio poví, že "láska je uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho touhou poblázněné žezlo." Stejně tak bych neočekával, že o Julii někdo řekne, že "teď padá na nos, ale až zmoudří, bude padat naznak."

No, nebudu vás dále provokovat. On tu celou pointu dramatu stejně asi nejlépe shrnul Vavřinec: "Tak se to dneska s láskou mladých má: srdcem se neřídí, jenom očima", protože "kdo střídmě miluje, miluje dlouho: promešká lásku, kdo spěchá, hnán touhou".

10 07.12.2020

Abych se přiznal, dost dobře nevím, co vlastně říct (a zapsat si). Upřímně, ostřejší entrée Shakespearových tragédií bych si nemohl přát. Ještě upřímněji - na tohle jsem nebyl připraven. Jediná věc, s kterou jsem počítal, byla jistá dávka teatrálního patosu. Tak brutální, násilnou, lítou a nelítostnou hru se stupňovaným dramatem i násilím bych od anglického barda nečekal. Nechápejte mě špatně, překvapení proběhlo (což nebývá na škodu), ale hra je to výborná a velice silná. Ten příběh má ohromné množství scén a okamžiků, kdy se člověk pozastaví. A po posledním verši má nejednu látku k přemýšlení.

Trochu mi to připomíná Větrnou hůrku. Ne tolik děním, ale spíš tou psychologickou stránkou. A to se bavíme o psané formě, vidět tyto obrazy "naživo" musí být ještě výraznější zážitek. Jediná postava nepřišla nazmar (tedy, jak se to vezme), jediný násilný akt nevyšel naprázdno. Titus, Lavinie, Lucius, Aaron, Tamora. Nemá smysl se tu o nich rozepisovat, jakmile tohle dílo jednou "prožijete", tak ten dojem zůstane trvalý.....a v mnohém symbolický. Williame, tleskám.

2 06.12.2020