Kozel komentáře u knih

Panství Downton byl - a stále je - jedním z mých nejoblíbenějších seriálů posledních let. Vlastně patří mezi moje nejoblíbenější seriály vůbec. Těžko bych se pokoušel popisovat přesně proč tomu tak je; naštěstí o to zde nejde. Ač literatura o filmech/seriálech nepatří mezi takovou, po níž bych obvykle sáhnul, v případě tohoto průvodce jsem nemohl odolat a rád nakoukl pod pokličku jednoho televizního fenoménu.

Nádherně graficky (byť na papíře ne zrovna voňavém) zpracovaný průvodce čtenáře dovede za oponu a dá nahlédnout do příprav, které při tvorbě Downtonu byly skutečně pečlivé, precizní a detailní. Emma Rowley v doprovodu hlavních tvůrců dá nakouknout do všech koutů - od šaten po maskérnu, od scénářů přes studia k postprodukci, od rekvizit k pohodě o přestávkách až k jednotlivým hercům, do seriálové kuchyně obrazně i doslova. Kniha věnovaná prvním čtyřem sériím tak příjemným způsobem poodhaluje kousek tajemství úspěchu jednoho z nejlepších historických dramatických seriálů.

2 22.08.2022

Expecto Patronum! Na tento díl jsem se docela těšil. Hlavně proto, že jeho filmové zpracování, které jsem viděl dřív, mi jako poslední ze série hlouběji utkvělo v paměti. Pak proto, že od mala inklinuju k těm temnějším záležitostem, takže jsem se těšil na Siriuse (ve filmu skvělý Gary Oldman), vlkodlačího učitele Lupina (sympatický David Thewlis) či hipogryfa Klofana a samozřejmě...mozkomory. Tudíž jsem se těšil, jak vše zfilmované vypadá v knižní předloze.

Při zmíněné temnotě nutno přiznat, že ve třetím díle heptalogie o mladém kouzelníkovi nad Bradavicemi obloha značně potemněla a celý příběh na pozemcích školy získává obecně temnějšího zabarvení. A taky magičnosti, která mi nedovolila odložit rozečtenou knihu; takže mi stačila jen dvě odpoledne na necelých 400 stran. Stále nevycházím z údivu nad autorčinou fantazií, která dovedla tolik a tak systematicky všechno vymyslet. Viz skutečnost, že Vrba mlátička má velmi pozoruhodnou roli v díle o vězni z Azkabanu, ačkoliv v předchozích hrála zdánlivě roli zcela podřadnou.

Bavil jsem se opravdu dobře. Ať už to bylo nad jednotlivými hodinami, kdy Rowlingová dala větší prostor průběhu výuky, stoupající interakci a přátelskému popichování mezi Ronem a Hermionou, postupným odkrýváním Harryho rodinné historie či Snape, který v tuhle chvíli stále představuje spíš záhadu a z třetího dílu vychází jako zhrzený spratek, který neodpustil křivdu spáchanou před mnoha a mnoha lety. Třetí rok na škole v Bradavicích utekl jako voda. A já mohu říct, že se celkem těším až vezmu do ruky knihu, která mi představí ročník čtvrtý.

Přece však má Vězeň z Azkabanu i nejedno slabší místo, které vidím hlavně očima třicátníka. Přiznávám, že famfrpál si toliko neužívám. Stejně tak začínám pozorovat, že některé postavy jsou spíš jen výplní, než že by plnily jinou funkci. Viz Oliver Wood, Malfoyovi pohůnci nebo chudák Neville. Stejně tak celkem repetitivní stavbu jednotlivých knih, ježto se opakuje. V neposlední řadě zmíním Rowlingové snahu o opakování některých věcí z předchozích dílů. Tady je však nutno podotknout, že to asi nelze brát úplně jako výtku. Ježto v současnosti držím komplet knih, může to rušit, nicméně před dvaceti lety, kdy díly vycházely jednotlivě, sloužilo to jako dobrá berlička, která dnes je výhodou, když se chce čtenář v klidu vrátit k oblíbeným dílům. Tyto malé skvrny však ničemu nebrání na skvělém zážitku.

14 21.08.2022

John Milton byl hodně zajímavou, kontroverzní a velmi těžko uchopitelnou osobností, myslitelem a politikem. Přesto - nebo možná proto - patří mezi největší velikány anglické literatury a filozofie v dějinách. Narozen v době kvetoucí renesance, kdy na trůnu seděl první Stuartovec. Dospěl v době jeho úmrtí. Na trůn nastoupil Karel I., jehož popravě byl Milton víc nebo míň přítomen. Milton v té době byl zaníceným podporovatelem Cromwella i republiky. Aby pádem protektorátu otočil a ještě stihnul restauraci Stuartovců. I toto málo stačí k osvětlení kontroverznosti autora, který se do dějin trvale zapsal Ztraceným rájem. A taky to bohatě stačilo, nehledě na soukromé události, aby v jeho díle bylo možno sledovat autorovu životní dráhu a zkušenost.

Jedním takovým pozoruhodným dílkem je právě traktát Areopagitika, což je název snažící se o zlomení mého jazyka, který v překladu pojednává o cenzuře a svobodě projevu. A to způsobem, který ničeho neztratil ani po 380 letech. Neztratil nic na vzletnosti básníkova jazyka, plamennosti vět, hloubce myšlenek a vlastně ani aktuálnosti. Kdo by nesouhlasil s tím, že "censura znamená největší škodu a urážku vzdělanosti a vzdělaných lidí", protože "kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám."

V těch několika stranách je skryto víc, než by se mohlo zdát. Jednak je to skutečný pamflet odvážně vydaný v době, kdy hovořit takhle otevřeně nebylo zrovna radno. Jednak dílko vzniklo na základě Miltonových osobních zkušeností s censurou, jinak by to pro dobro lidstva asi ani nenapsal. Je v těch několika stranách ukryt i nejeden pohled na aktuální dění v Anglii 17. století i Evropy procházející divokými náboženskými reformacemi. A pak znovu Miltonova ohromující schopnost ovládat možnosti jazyka, neb některá vyjádření a popisy skutečně odpovídají filozofujícímu básníkovi. Pozoruhodné na autorovi je, že ať se jedná o jakéhokoli jeho dílo, vždy se jedná o jiného Miltona. Přesto o Miltona přesného.

Když už jsem se rozepsal, přece si dovolím ještě takovou lehce úsměvnou skutečnost. Totiž, že Areopagitika vyšla v češtině pouze jednou. V roce 1946, kdy se střídaly dva nejhorší a nejikoničtější režimy dvacátého století. Je pak úsměvné, že toto dílko v kompletním překladu vyšlo právě v době, kdy si censura u nás dávala menší pauzu. Tudíž Areopagitika před čtenářem vyvstává v nejčistší podobě, ještě obohacené o doslo Harolda Laskiho, předsedy labouristické strany ve čtyřicátých letech, ježto je esejí samo o sobě kouzelnou. Zda za faktem, že tento Miltonův pamflet vyšel v češtině skutečně jen jednou v roce 1946, stojí censura, nedovolím si soudit. Vím jen, že i v roce 2022, kdy se objevují nejedny snahy o cenzury filmů, kultury, společnosti, získává tenhle spisek znovu na čerstvosti.

1 18.08.2022

Když se v této knize Amalie ze svého tajemství vyznala pod tlakem okolností už po padesáti stranách, říkal jsem si, co chce vlastně Conway rozehrát na dalších pěti stech stranách. Uznávám, že se po zkušenosti s knihou Chmurné dny ozval náznak pochyb, nicméně Conway ve svém - bohužel bohužel - posledním románu rozehrál velkolepé melodramatické divadlo, kdy zápletka po většinu příběhu nabírala na složitosti do šířky i vážnosti. Pro milovníky starší literatury, zvlášť té z 19. století, to bude jednoznačně požitkem.

Příběh provází nejedna neobvykle akční a značně dramatická scéna, např. Mariin souboj s Herveyem při cestě vlakem do Mnichova či (opět) Mariin (doslova) výstup na lodi během úplně posledních stran. Knihu provází i pasáže, které se dnes mohou jevit poněkud nudné, leč k této literatuře patří, jako několikerý vnitřní boj Amalie se svědomím, kdy různé události mohou být různě vykládány, a další psychologické pohledy do zákulisí myslí - ano, opět věrná Marie a její náboženské zaujetí, morálka, činy jdoucí za hranice i šílenství po letech se opakující a vedoucí do blázince. Nesmí chybět ani dokonalý gentleman středního stavu, tentokrát v podobě profesora Carruthera. Stejně tak nelze postrádat pevné zázemí, tentokrát v podobě bratrů Talbertů, jejichž projevy mi kouzlily úsměv na tváři a hojně připomínaly bratrskou dvojici Cheeryblů z Dickensova Mikuláše Nicklebyho.

Pořádné drama s až thrillerovými prvky by se neobešlo bez kvalitních záporáků. Tady nejdřív kraluje Mořic Hervey, kterého lze označit za skutečného tyrana a sobce...nebo taky člověka, který byl přece jen spíš obětí okolností. Po jeho smrti pomyslnou štafetu záporné postavy přebírá Amaliin otec, jehož chladnokrevnost nezná mezí, za něž nelze vkročit.

Rodinná aféra, u nás přeložená jako Zločincův tajný sňatek, je z těch mála knih, které Conway napsal, rozhodně tou lepší. Zápletkou je velmi složitou, přesto pomocí autorových vypravěčských schopností provede čtenáře pohodově, přičemž nabídne nečekaně dramatické až brutální scény hodné paměti, dobře fungující dialogy a dějství s vkusně vrstveným tempem.

1 18.08.2022

Vskutku není od věci se konečně seznámit s dílem jednoho z největších viktoriánských myslitelů, Thomase Carlyla. Zvlášť, když jeho myšlenky podle všeho ničeho neztrácejí na hloubce, pravdivosti a přitažlivosti ani o dvě století později, stejně jako jejich podání netratí na atraktivnosti. Pravda, filozofie jakožto látku skutečně kalorickou, nelze hltat plnými doušky naráz. A tak jsem to seznámení počal pozvolným oťukáváním skrze essay nazvané O lidské povaze.

A myslím, že tento plamenný...skoro by se dalo říci pamflet....mě obsahem skutečně zaujal. Carlyle dovedl na základě tehdy dvou vydaných děl a výroku "Zdravý si neuvědomuje zdravotního svého stavu, jen nemocný" sepsat několikastránkový proud myšlenek shrnující i kritizující stav lidské společnosti a člověka coby jedince i samotného Vesmíru. Pojmout úvodní myšlenku tak zeširoka a odhalit všemožné neduhy vnitřní i vnější, včetně panujících bludů o nich, propadnout emocím a nalézat cesty ve mně vyvolávalo obdiv i souhlasné pokyvování hlavou.

Carlyle tu není žádným přehnaně afektovaným kazatelem, který dští síru, zatímco pod kazatelnou ukrývá lahev vína pro vlastní potřeby. Ne. Jak chápu jeho slova a myšlenky já, nejvyšší moudrost a štěstí přičítá nevědomosti. Nikoli hloupé nevědomosti, ale automatickému pojetí. Protože jak sám říká, pokud se začne hřímat nad nedostatkem morálky, důstojnosti a dobra, znamená to, že se objevila nemoc a zmíněné cnosti se počínají ztrácet. Též platí v okamžiku, kdy člověk či společnost počíná věci analyzovat, rozebírat, léčit. V tu chvíli obvykle bývá pozdě. Přitom, jak z tohohle spisku vyplívá, jsou řešení jednoduchá. Člověk pro život pokud možno šťastný potřebuje víru a práci. V nejširším smyslu slov, ale v nejtěsnějším spojení obou. Pokud člověk něco dělá, aniž by v to/tomu věřil, je to stejně zbytečné jako předpokládat, že bez víry lze vůbec něco dělat. Nutno podotknout, že vírou tu není nezbytně myšleno pouze náboženská víra, jako prací není nutně myšleno pouze zaměstnání. To by bylo příliš úzkoprsé vnímání.

Nakonec ještě pochválím samotnou edici Chvilky. To musel být počin ve své době, na počátku 20. století, skutečně vydařený. Doslova za pár halířů nabízet čtenářům to nejlepší ze současné literatury, filozofie či ekonomiky v podobě dobře stravitelným sešitků, to muselo mít ohromné kouzlo.

1 10.08.2022

Tato kniha na třech stovkách stran čtenáři nabízí stručně podaný časový vývoj Irska. Stručně, chvílemi až příliš. Autoři se předně zaměřují na politický vývoj, čímž poněkud trpí dějiny starší, zatímco období konce 19. století do současnosti dostává mnohem větší prostor. Což mě trochu mrzí vzhledem k tomu, že obecně jsou mi starší dějiny bližší a očekával jsem pojetí objímající Irsko poněkud širší náručí. Není to vyložená stížnost, jen postřeh upozorňující na rozdíl podání třeba ve srovnání s Dějinami Walesu z téže edice.

Pro stručný přehled a úvod do problematiky Irska je to však kniha výborná. Už proto, že Irsko je neobvykle komplikované pro pochopení - ať už z pohledu pozorovatele z venčí, historiky, vládu Velké Británie či samotné obyvatele tohoto ostrova. Největším přínosem této knihy z edice Dějiny států je podle mě rozkrytí problémů a (nejrůznějších) bojů Irska, které vrcholily v posledních 200 letech. A které zjevně nadále nenacházejí trvalejší řešení. Irsko, jak se zdá, je země plná magických "ale".

Četl jsem první vydání z roku 1996. Nakladatelství NLN knihu znovu vydalo v roce 2012 s dalším aktualizovaným komentářem. Zmiňuji pro případ, kdyby někdo chtěl po knize sáhnout.

3 10.08.2022

Ačkoliv malířství patří do kategorie umění, které jsou mi vzdálenější, přece se najdou i výjimky, mezi něž teď patří i Thomas Gainsborough. A to i díky této knížce, která na mě před časem vykoukla v regálech antikvariátu. Obsažené reprodukce mě velmi okouzlily, a tak jsem s knížkou odcházel, přičemž si vyžádala ještě nějaký čas, než jsem se mohl do jejích stránek hlouběji ponořit.

Thomas Gainsborough tvořil portréty okouzlující, stojící na tenkých a vybalancovaných hranicích mezi skutečností a sněním, s famózní schopností zachytit tváře modelů i jejich výraz a psychologii. Jeho obrazy neoplývají technikou, z níž jdou odborníci do kolen, složitou kompozicí vyvolávající nedůvěru, ani rafinovanou symbolikou vedoucí k nečitelnosti. Jeho malby oplývají uhrančivostí celku a přirozeností. Živostí a upřímností postav. A zajímavý kombinace jemných světlých barech s takovým velmi decentním nádechem do žluta...čili světla. Totéž v podstatě platí taktéž o krajinách, neb krajinářství bylo jeho osobním favoritem. Vše zmíněné ostatně uznával i jeho soudobý konkurent i kolega Reynolds, jehož obrazy na mě osobně tolik nepůsobí.

Výše zmíněné, včetně svých pocitů, bych zmiňovat nemusel, ač to je právě obsahem této útlé knížečky. Tedy až na moje pocity. Ty obsahem nejsou. Na necelých osmdesáti stranách se prolínají na rok 1989 skvěle tištěné reprodukce děl Gainsborougha s textem Markéty Theinhardt, který není vyčerpávající monografií, nýbrž krásně zpracovanou popularizační studií. Úvod umělecké situace Anglie na přelomu 17. a 18. století hezky přechází do životní dráhy Thomase Gainsborougha, srozumitelné rozbory jednotlivých děl se misí s kariérou a na konci nechybí odkaz tohoto malíře.

A protože jako mnoho z těch, kteří tvořili jinak či na pomezí jednotlivých dobových i uměleckých hranicích, trpí Thomas Gainsborough syndromem "základního kamene", kdy jeho zář trochu bledne před následovníky, jsem s díkem za tento medailonek. Ten pochází z edice Malá galerie nakladatelství Odeon. A nutno říct, že dle všeho se jednalo o edici skutečně vydařenou.

1 02.08.2022

I druhým rokem v Bradavicích mě Rowlingová okouzluje tím, jaké dala světu perfektně vymyšlené a promyšlené fantasy univerzum. Ohromující, co všechno dokázala nacpat do necelých tří set stran, které tento díl má. Živé postavy i postavičky jako Dobby, u něhož člověk neví, zda ho lituje nebo má chuť nakopnout jako starý Malfoy. Naprosto nesnesitelný chvastoun Lockhart či chtě nechtě stoupající sympatie k Snapovi i profesorce McGonagallové. Zástupce moci Vyšší - či té Nejvyšší - ředitel Brumbál. Nebo autorčinu schopnost vodit čtenáře náznaky, nepatrnými nápovědami a na posledních stranách značně zvýšit tempo i drama. Což, ať je to třeba nemístné srovnání, mi evokuje styl všemožných britských literárních klasik - tohle už mi nikdo neodpáře -, ať už dickensovské universum, Collinsovy či Doylovy detektivky. Smeknout opakovaně musím před její schopností tak dalekosáhle promýšlet a proplétat nitky celého příběhu. A přitom každou knihu oddělit nejen poodhalením celého pozadí, ale i hlavním obecně dobře známým nadpřirozeným kouzelnickým soupeřem. Zatímco v prvním díle jím byl troll, tady jím je bazilišek. Co ukrývá díl třetí mi vyjeví teprve čas. Ale i tak nepochybuju, že si třetí ročník v Bradavicích užiju.

11 31.07.2022

Je to takové rozporuplné počtení od skotského barda. Že postavy z názvů knih hrají v příbězích vedlejší minoritní roli, na to jsem u Scotta zvyklý. Nejinak je tomu v případě Montrose, markýze vedoucího ve skotských horách boj coby zástupce vyhoštěného krále. Akční stránka knihy, to je balada. Ať už se jedná o popis prostředí, honičky v drsném kraji nebo šarvátky či finální bitvu. Proti Montrosovi stojí hrabě z Argylu, který je charakterově podobně nedotažený a nebýt jeho útěku, těžko by se dal označit za zápornou postavu. Walter Scott nás touto knihou unáší do skotské Vysočiny, a tak je nabíledni, že mnohem větší péči dostaly skotské rodinné klany. Na pozadí občanské války se vedou souboje rozsahem sice menší, avšak zarytostí a prudkostí mnohem rozsáhlejší.

Romantická zápletka stojí na rodinné nevraživosti mezi rodem MacAulayů a Syny mlhy, které se střetnou především v původu Annoty Lyle. Což je tak vše, co se dá k příběhu říct. Protože bohužel tahle pověst ve výsledku celkem pokulhává. Scott umí vyprávět mnohem zajímavějším a celistvějším způsobem. V této knize, musím říct, Scott pokulhává ve většině směrech, kdy bývá silný. Výjimkou je jediná postava - Dugald Dalgetty. Tenhle ostřílený a chvástavý žoldák bez skrupulí, jehož mysl se soustředí pouze na koně Gustava a vlastní proviant, je slušným živitelem příběhu. Těžko se rozhodnout, je-li pro čtenáře postavou spíš komickou či vyloženě otravnou a nedůvěryhodnou jako pro Montrose. Markýz to nejspíš shrnul nejlépe tvrzení, že i když je to člověk nedůvěryhodný, přesně takového potřebujeme.

Takže shrnuto podtrženo, Pověst o Montrosovi se nebude řadit mezi má oblíbená díla od Waltera Scotta. Jako celek moc dobře nefunguje. Přesto s sebou nese několik jednotlivostí, které za pozornost jednoznačně stojí. Právě ten jeho popularizačně historický náhled na dění občanské války poloviny 17. století, který vrcholí krásnou vloženou esejí o Montrosově tažení. Prostředí skotských klanů a jejich divokosti. Nebo Ranaldův proslov o svobodě, když umírá. Pro to stojí za to tuhle knihu znát. Víc se do paměti nezapíše=o)

1 05.07.2022

Krátký a možná až příliš stručný životopis muže, který přiměl anglický parlament schválit volebního práva žen už padesát let před jeho faktickým zavedením; vědce, jehož přístup spojoval obě strany spektra; politika, který byl předobrazem politického umírněného středu; filozofa a osobnosti, která byla ctěna, poslouchána a přátelsky přijímána přáteli i protistranami. John Stuart Mill, veden od raného dětství otcem k hlubokému studiu, byl hloubavým jedincem, jehož životním motem bylo logikou prospívat veřejnému blahu. Sám o sobě říká, že jeho myšlenky nebyly průlomové nebo nikdy nevyřčené, nýbrž vědeckým uspořádáním skutečností a neutuchajícím pátráním po pravdě. Johna Stuarta Milla, stojícího za spisy O svobodě nebo Systém logiky, představilo nakladatelství Orbis jako dosud jediné v českém jazyce, pokud nebudu počítat ještě starší knihu Josefa Durdíka nebo autorův vlastní životopis, který v češtině vyšel roku 1901.

1 22.06.2022

Thomas Paine je velkým příkladem toho, jakou sílu může mít psané slovo. Toho, že úspěchu může člověk dojít ve věku pokročilém. Taky je dalším v řadě filozofů reformátorů, kteří upadli v zapomnění, ač vlivem na události své doby dosáhli úrovně světové. Příkladem toho, že myšlenky jimi vyřčené jsou stále aktuální a platné o staletí později. Kromě toho byl Thomas Paine povýšen nad jakoukoli církev i stát, světoobčanem v dobrém smyslu. Schopným jedincem, který si tykal s velikány doby a aktivně zasahoval do věcí politických, vojenských i technických v širším významu. Víc než radikálem, byl spíš člověkem vášnivým a impulsivním, což se nejednou projevilo v běhu okolností jeho života. A jeho konec, ten je vskutku dramatický, stejně jako "posmrtný" život poněkud nespravedlivý.

Životopis osobnosti shrnutý do 60 stran malého formátu nabízí Orbis ze své poválečné řady životopisů Kdo je. Tento sešitek patří z edice jednoznačně mezi ty lepší, protože dvojice Šmrha-Bitterman podává text příjemným až beletristickým způsobem, který čtenáře nezahrnuje kopou informací a výčtem dat, ale předkládá čtenáři plynulý příběh života osobnosti, která měla nemalý vliv na dění americké války o nezávislost, pobývala v centru bouří revoluce francouzské, nepřímo a přesto významně ovlivnila anglickou politiku a silně pohnula společností v oblasti náboženské. A která svou vášnivostí na určitou dobu pošlapala vlastní odkaz. Nemálo na život jednoho člověka. Intelektuální odkaz Thomase Paine nepochybně stojí za pozornost.

1 22.06.2022

Prvně si dovolím takové ohlédnutí či zamyšlení nad časem minulým. Docela by mě zajímalo, jak se asi Rowlingová tváří, když po pětadvaceti letech čte vlastní slova, která vložila do úst profesorky McGonagallové, jež pronáší: "Bude slavný - stane se z něj legenda - vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se dnešnímu dni jednou říkalo Den Harryho Pottera - o Harrym se budou psát knihy - každé dítě v našem světě bude znát jeho jméno!"...Magické...

S počátkem milénia se totiž z Harryho Pottera stal celosvětový fenomén a zmíněná slova skutečností; včetně 2. května coby Dne Harryho Pottera. Dodnes si pamatuju, jak u nás počínala "hysterie", kdy se hltaly stránky knižní série. A kdy jsem k Harrymu pojal tvrdošíjný odpor jako téměř ke všemu, kolem čeho je obrovské haló. Navíc má skepse vycházela ještě z jedné věci, a totiž z toho, že já vyrůstal na seriálu Čarodějnice školou povinné, na nějž nedám dopustit. Jehož knižní předlohu (originálem ze 70. let) rád při nějaké příležitosti čtenářsky rád porovnám s jeho mladším protějškem=o) A tak jsem musel já i Harry zestárnout o dvacet let, než jsme si k sobě našli cestu a mohli se setkat v knižní formě. Bylo na čase, protože už dávno jsem došel poznání, že Rowlingová stvořila novodobý (nejen) literární fenomén, který dosud nebyl překonán. A nejspíš ještě dlouho nebude.

Vyplatilo se. Rychle jsem pochopil proč je příběh mladého čaroděje tak moc oblíbený. Zajisté na tom u nás má nemalou zásluhu český překlad Vladimíra Medka, jehož práci je nutno (o)cenit. První díl znám díky několikerému shlédnutí filmu, a tak se mi do hlavy draly obrazy, které tentokrát - jak to v podobných případech jinak bývá - nerušily, ale skvělou knihu doprovázely. Už vkročením do Příčné ulice počala působit kouzla profesorky Rowlingové, která vyčarovala naprosto do detailu propracovaný, komplexní, okouzlující svět, kdy čtenář nevychází z údivu jako Alenka. Přitom použitý jazyk je jak poklidný vodní tok; plyne pohodlně a člověka má tendenci kolíbavě unášet, aniž by se onen plavec sebeméně trápil silou živlu.

Nemá smysl se zabývat podrobněji obsahem Harryho Pottera a Kámene mudrců; vždyť to zná každé dítě v našem světě. To se nedá nic dělat, tyhle záležitosti světového významu britská literatura umí. Tolkienova Středozemě, Pratchettova Zeměplocha, Carrollova Alenka v říši divů, Milnův Medvídek Pú, Rowlingové Harry Potter. Jediné, co se dá dělat, je brzy nakousnout druhý díl a podívat se znovu do Bradavic.

17 20.06.2022

To, co Jan Čermák se svým kolektivem touto knihou zpřístupnil českému čtenáři, je záležitost věru epická a zasluhuje hlubokou poklonu, ocenění i místo v knihovně každého, koho zajímají dějiny nejen raného středověku. Na 600 stranách tato antologie představuje čtenáři anglosaskou civilizaci, jejíž energie, sílu a život je možno pocítit skrze dochované literární památky i po více jak tisíci letech. Stejně jako je možno vnímat kterak křesťanství postupně vítězí nad "barbarskou" společností víc, hlouběji a trvaleji než nájezdy vikingů. Primárně ovšem oslavuje anglosaské období ostrovní země se všemi prvky, nádechy a atmosférou, které si obecně s touto dobou spojujeme.

Pro množství textů může být souvislé čtení poněkud náročné. Avšak jako soubor dávné literatury je tato kniha v rámci překladové literatury naprosto nedocenitelná. Čtenářům odborné i široké veřejnosti je možno nahlédnout do zákoníků i církevních textů, do souboru laických básní i kázání, nahlédnout do anglosaských kronik i magických zaříkávaček. Či si lámat hlavu nad rafinovanými hádankami. Vedle významných a známých textů jako Sen o Kříži nebo Bitva u Brunanburhu jsou zde i texty neznámé, avšak o nic méně zajímavé.

Stejně jako jsem psal v případě Beowulfa, i pro Dvoranu platí, že se jedná o prvotřídní vědeckou práci. Skutečně prvotřídní. Každému překladu předchází krátký komentář vysvětlující a osvětlující vznik i okolnosti konkrétního díla a zasazuje je do kontextu doby. Někdy ty komentáře působí lehce úsměvně, když rozsahem několikanásobně přesahují samotný text. Nicméně hodnotou jsou si obě položky knihy bezmála zcela rovny. Jediné, co chci trochu "vytknout" (ač je to pravděpodobně osobní pocit) je, kdy se mi u některých komentářů se zdá, že jejich autoři tónem i textem zdůrazňují a vyzdvihují víru víc a zaujatěji, než je nezbytně nutné, a chvílemi to zavání poněkud kazatelstvím.

Kvůli skutečně ohromujícímu množství obsahu nemá smysl, abych zde vyjmenovával nějaké příklady, které stojí za zmínku. Až na jeden. Tím je totiž závěrečné kázání Wulfstana vůči svému národu. Mám k tomu dvojí příčinu. Jednak je tento text pozoruhodnou labutí písní k anglosaskému období anglických dějin - což mimo jiné nápadně připomíná Gildasův stesk nad blížícím se zánikem Britů. Jednak obsah tohoto kázání má až mrazivou aktuálnost pro společnost 21. století. A tak mi i Anglosasové opět potvrzují, že lidstvo se nemění, mění se pouze propriety.

5 16.06.2022

Pozoruhodné, náročné, epické, silné, melodické. Tak jako životopis Elizabeth Browning, který by sám vydal za velké dílo. Ostatně Aurora Leigh je autorčiným vrcholným dílem, jímž zakončila cestu spisovatelskou i životní.

Jindy je Aurora také poněkud otravná, těžko pochopitelná či stravitelná, až příliš rozepsaná, někdy pro čtenáře zmatečná až nudná. Ostatně jako většina podobně epických děl; v případě poezie zvlášť. Není to snadné čtení a není snadné jej ocenit očima čtenáře současnosti.

První polovice knih mě velmi bavila a chytala, s přibývajícími stránkami se Aurora počala trochu točit v myšlenkách jako by si nebyla jistá, co vlastně chce říct. Vysoce ocenitelné byly vložené úvahy a eseje na nejrůznější témata od společenského postavení žen, přes výchovu a vzdělání až po politiku nebo stále vděčné téma povahových rozdílností obou pohlaví. Taktéž pozoruhodným byl popis Itálie, milované země autorky, čemuž bylo věnováno víc prostoru než třeba Paříži. A mezi těmito popisy a úvahami volně proplouvá životopis Aurory Leigh.

Nebudu to prodlužovat, Aurora Leigh je zlatým hřebem fiktivního spisovatelství Elizabeth Browning zcela právem. Byť kamenem úrazu může být, že v dnešní době patří spíš do šuplíku "pro fajnšmekry" než pro civilní. Je to dáno jak formou textu, tak i jazykem češtiny 20. let minulého století. A také podle toho lze soudit, že třpytný odlesk tohoto díla počíná, ne tolik právem, pomalu blednout.

1 03.06.2022

Už nějakou dobu jsem se chystal ochutnat literární dílo jednoho z největších renesančních filozofů, jehož jméno rezonuje ještě dnes. Francis Bacon zastával v alžbětinské době mnoho rolí úředních, politických, filozofických i vědeckých, a tak by byla škoda neokusit jeho myšlenkový svět. A rovnou z gruntu utopickým spiskem Nová Atlantida a všeobjímající Eseje.

V případě Nové, potažmo Velké, Atlantidy mě překvapil její kratičký rozsah, stejně jako mě rozesmála poznámka z předmluvy. Vtip a lehkost je vůbec věc, která Baconovo dílo celkem vystihuje, stejně jako civilnost a srozumitelnost. Alespoň v daných případech.

Předně musím podotknout, že s Baconovou utopií mám malou potíž jako s každou jinou - pojednává o ideální společnosti, která působí (ne-li přímo nerealisticky) poněkud povýšeneckým dojmem, jejíž obyvatelé jsou bohorovní a poněkud postrádají individualitu jedinců na úkor naprosté ideologické uniformity společnosti. Nicméně přesto má jeho Nová Atlantida nejednu zajímavou pasáž. Jednak je to geografická polemika s Platónovou Atlantidou, velmi sympatický je odpor tamních úředníků k "dvojímu platu", popis morálně-rodinných poměrů obyvatel nebo celková skladba Atlantidy, ježto je morálně vystavená na křesťanských hodnotách a vzhledově spíše orientálních. Nad vším ovšem jako stožár vyčnívá popis bensalemských "domů", kdy se Bacon ve svých představách o ideální společnosti postavené na vědeckém bádání a spolupráci nejrůznějších oborů vzpírá své současnosti a velmi trefně předjímá dalekou budoucnost, k níž my máme blízko, přestože máme značné rezervy. Ať už rozdělením oblastí působnosti jednotlivých domů nebo představou budoucích vynálezů, mezi nimiž "čluny plující pod vodou" patří mezi ty méně významné. Překvapivé dílko, které si zasluhuje opakovaný průzkum.

V Esejích pak vystupuje zcela jiný Francis. Ještě civilnější, ještě přístupnější, vzletný ve výrazech i příkladech. Čtenáři dogmaticky, natož fanaticky, nekáže, nýbrž střízlivě ukazuje vlastní pohled na renesanční současnost, její neduhy i pozitiva. A to způsobem, který je po uplynulých stále dobře uplatnitelný i na naše dny. Už nejednou jsem v rámci starých spisů zmínil, že lidská přirozenost se nemění, mění se pouze propriety. Jako na divadle. Ač se v tomto souboru jedná pouze o výběr z necelých šedesáti Baconových Esejů, pohlcují nejrůznější témata a především čtenáře.

Nebylo to naposledy, co jsem si přečetl Bacona i o Baconovi. Dílo renesančního myslitele, který zpropagoval vědu v době, kdy společnosti ještě vládly pověry; rebela, který v dobách, kdy církev tvrdě držela otěže dovedl otevřeně říct, že "atheismus člověku ponechává smysly, filozofii, úctu k přírodě, zákony, dobrou pověst - což vše mu může být vodítkem k jisté morální slušnosti, třebas bez náboženské víry"; vysoce postaveného politika, který věděl, že "nic tak nepoškozuje stát, jako když v něm chytráci platí za moudré" a pečlivého pozorovatele člověka, který pochopil, že "svou přirozenou povahu můžeme mnohdy utajit; občas překonat; zřídkakdy vykořenit."

2 22.05.2022

Vpravdě jsem si touto sbírkou od Garamondu mírně naběhnul, byť jsem úplně nevěděl do čeho jdu. Ačkoliv vím, že se vydavatelství primárně zaměřuje na duální čtení, přece jsem chtěl mít v ruce sbírku anglických povídek od Josepha Jacobse, jehož práci lze označit za takový ostrovní ekvivalent bratří Grimmů, v češtině (chyba lávky). Rovnou však musím "Nezkrácený text s komentářem" označit za poněkud zavádějící označení. Už proto, že ze 140 krátkých příběhů sebraných Jacobsem obsahuje tenhle soubor příběhů 22. Nehledě na občas poněkud kulhající překlad. Absenci Jacobsových poznámek ani nezmiňuju.

K samotným příběhům tolik, že je až překvapivé, kolik z nich člověk v různých podobách zná a slyšel (Příběh tří medvědů). Až vyvstává otázka, zda se z ostrovů dostaly na kontinent nebo jejich cesta byla opačná. Víc než o pohádky (O třech peříčkách) se v mnoha případech jedná spíše o balady, bajky (Stračí hnízdo), anekdoty (Moudří Gothamští) nebo místní legendy (Whittington a jeho kočka), mnohdy předávané ústně a poprvé sepsané autorem, díky čemuž je jejich podoba a struktura často zkratkovitějšího rázu.

Velkou mrzutostí je vynechání tak legendárních příběhů jako Tři prasátka a Líný Jack nebo naopak artušovského Jacka, zabijáka obrů či Childe Rowlanda, zmiňovaného v Shakespearově Learovi. Nicméně sbírka slouží svému účelu, kterým je učení angličtiny na zrcadlovém čtení jednoduchých a dobře známých příběhů. Vhodná záležitost pro začátečníky, opakování nebo dětským seznámením se světovým jazykem. Pro studium ostrovních legend a bájí bude vhodnější sáhnout po výběru Keltských pověstí a pohádek, ačkoliv ty se bohužel shánějí hůře než Anglické pohádky od Garamondu.

1 21.05.2022

Tento počin skvěle doplňuje autorčinu knihu "Můj manžel a já". I přesto, že mám menší výhradu ke stylu vyprávění a struktuře textu, z čehož je zřejmé, že Ingrid je primárně přispěvatelkou časopisu. Celkem často opakuje již řečené nebo vysvětluje okolnosti, shrnuje předchozí odstavce. Podobné zestručňování nebo shrnutí obvykle dobře fungují v článcích, kde je normování poněkud omezující, avšak v klasických knihách to není zcela účelné. Není to vyloženě špatně, jen to trochu škodí plynulosti četby, pokud je kniha čtena na jeden zátah. Jednou větou - nejedná se o standardní biografii, spíš vydařený medailon. Toť jediná mínus.

Před čtenářem autorka vykresluje nikoli Philipa, který se zapsal svými průpovídkami nebo stáním dva kroky za svou ženou, nýbrž osobnost skutečně hodnou respektu a pozornosti. Velmi mě zaujal autorčin popis: "Jeho světlé vlasy a modré oči svědčí o severských, vikinských kořenech, zatímco jeho sebekázeň, železnou vůli a pracovní morálku lze považovat za odkaz německých předků. Vévodův smysl pro humor má anglosaské kořeny, typicky ruským znakem je odhodlání neprojevovat emoce na veřejnosti." A to vše na následujících stranách podrobně rozvede do četného výčtu příhod, vzpomínek, citací i odkazů. Vévoda z Edinburghu by z výsledku, věřím, měl radost. Před čtenáři vyvstává v čistě lidské podobě, aniž by ztratil na úctě, která je u jeho pozice v podstatě automatická.

Ze všech kapitol, mě při první četbě nejvíce zaujaly dvě. Jedna je věnována vývoji jeho humoru a veřejného vystupování během úctyhodně dlouhého a činností naplněného života. Ta druhá pojednává o Philipově přístupu k ochraně přírody, přičemž největším překvapením bylo, že byl spoluzakladatelem World Wildlife Fund.

Správný okamžik přistoupit ke shrnutí, jež jsem autorce vytknul na začátku=o) "Philip jak ho neznáte" není regulérním životopisem. Ingrid Sewardová se pokusila zobrazit osobnost, kterou je velmi těžké pochopit, ale jejíž práce pro "rodinnou firmu", monarchii, Velkou Británii i celý svět zasluhuje hlubokou poklonu a může sloužit jako zdroj inspirace. Ačkoliv by to vévoda sám nikdy nepřiznal.

2 11.05.2022

Popravdě nevím, co jsem od této klasiky vlastně očekával; pravděpodobně jakousi francouzskou verzi Krásky a zvířete. To jsem nedostal, naopak se přede mnou rozprostřel hluboce temný a tragický příběh. Což by tolik nevadilo, ba naopak. Tedy pokud by četba ve mně nevyvolala především rozhořčení. Ač nedovedu říct zda rozhořčení nad sebou samým, když jsem ignoroval vnitřní varování, nebo nad Victorem Hugem, protože Victor Hugo je především žvanil. A tak si teď dovolím trochu žvanit taky.

Žvanil to byl zajisté vysoce vzdělaný, o tom není pochyb. Svou vzdělanost totiž dává po celých 500 stran hrdopyšně a namyšleně najevo, přičemž potenciál skvělého příběhu utápí ve vatě, která nebyla ani lehká ani příjemná, nýbrž mě dusila. Namátkou: prvních padesát stran knihy se odehrává při jediné scéně při premiéře hry Pierra Gringora, který se jinak na ději knihy nijak zvlášť nepodílí. Stejný počet stran vede k prvnímu nastoupení Quasimoda, aby opět rychle zmizel z dohledu. Následuje dvacetistránkový architektonický popis historické Paříže, což je završeno větou "shrnuto v několika slovech" zahrnujících dalších deset stran. Takhle prosím ne, cítím se oklamán a uražen. Hugovi trvalo 388 stran, než Quasimodo zachránil Esmeraldu ze spárů zel za zdmi chrámu Panny Marie, po nichž následovalo dalších 150 stran chaosu.

Celá kniha je spíš nahodilou kompilací nejrůznějších scén (tu lepších, tam horších, jindy naprosto zbytečných), dějovou linku a vývoj příběhu aby jeden pohledal, natož pointu. V součtu pak dá hlavní linka dohromady sotva několik stran. Byť je tu několik opravdu zajímavých scén (například vstup do Dvora divů), jsou rychle vystřídány nudou, která pak přejde do Paříže, která je brutální, krutá, hnusná, špinavá až surrealistická (což je myšleno v dobrém). Aby to Hugo rozbil naprosto bezpředmětnou kapitolou o duševní nevyrovnanosti Ludvíka XI., kdy jsem si vzpomněl na Waltera Scotta a připomněl si jeho podání téhož, leč mnohem kratší, zábavnější a výmluvnější.

Vím dlouho, že francouzská literatura není zrovna záležitost pro mě. Pan Hugo svým egem moje tušení potvrdil. A bude mi trvat drahný čas, než budu opět číst francouzského autora. Škoda, že skutečně nápaditý příběh, Hugo tak promarnil.

6 06.05.2022

Královský pár katolických Veličenstvech, Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, jsou ohromnou veličinou v rámci konce středověku. Jejich jména proplouvají prameny přímými a nepřímými, přímo i nepřímo. Za dobu svého panování měli ti dva vliv na při nejmenším dvě zásadní epizody dějin. Jednak objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, ale hlavně dobytí Granady, čímž skončilo období posledního muslimského emirátu na území Evropy. Jak zánik al-Andalusu, tak vůbec jeho existence, je přitom (jak se mi zdá) záležitost v obecném povědomí poměrně přehlížená. A tu nastupuje Argo, které v rámci své famózní edice Memoria medii aevi nabízí čtenářům dvě krátké kroniky z obou stran konfliktu.

Ta první je z pera neznámého muslimského autora a zaměřuje se především na vojenskou část událostí. Zaujaly mě zvolání, které následují po každém zmínění Boha, což je v kontrastu s křesťanskými kronikáři, u nichž taková zvolání nebývají zvykem. I autorovy soudy jsou docela kontrastní - muslimské vládce a vojáky silně chválí, zároveň však prudce odsuzuje za jejich chyby vedoucí ke ztrátě al-Andalusu. V závěru pak po prohrané válce prosakují informace o vystěhování muslimů do Afriky a chování vítězného aragonského krále.

Druhá kronika, respektive zpráva, je z pera Hernanda de Baeza. Španěla ve službách muslimské vyšší třídy. Čtení je to odlišné a civilnější, avšak o nic méně zajímavé. Byť je to kompilace různých událostí, které Hernandes sesbíral, jsou to příběhy pozoruhodné, které se výborně doplňují s předchozí kronikou. Baeza je více zaměřen na intriky i jejich odraz na každodenním životě na obou stranách barikád.

Tyto dva malíře slova doplňuje krátké kritické shrnutí tehdejších událostí, a tak před čtenářem roste stručný a ucelený obraz zániku poslední muslimské bašty na starém kontinentě, jejíž hmotné pozůstatky je možno obdivovat do dnešních dnů.

2 25.04.2022

Každý ví, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Málokdo aspoň rámcově ví, kdo Kryštof Kolumbus vůbec byl. V češtině se moc knih o tomhle admirálovi a místokráli ve službách patrně nejvýznamnějšího španělského královského páru sehnat nedá. Náhodou jsem narazil na tuto biografii od De Lollise a mohu konstatovat, že jsem měl šťastnou ruku.

Celkově je autorův styl vyprávění příběhu lehce kontroverzní (avšak zábavný); jako jeho předloha. Zcela otevřeně, někdy až nekriticky, se přiznává k obdivu Kolumba. Jindy až arogantně sebejistě dává najevo, že on rozřešil nějakou kolumbovskou záhadu. Zároveň De Lollis sympaticky klade citace pramenů vedle sebe, porovnává je mezi sebou a před čtenářem odkrývá své hypotézy. Tímhle způsobem se v současnosti biografie či knihy o historii už moc nepíšou (pokud vůbec).

Posuzovat osobnost Kryštofa Kolumba a zaujmout k ní nějaké stanovisko je věc náročná. Ne-li nemožná. Přiznávám, že mnoho sympatií tento objevitel, který se stal obětí vlastních mamonů a představ, u mě nevyvolal. Ostatně od roku 1492 do smrti žil v iluzi, že byl v Indii, ne na novém kontinentě. Občas si protiřečil, často nadnášel a je nemálo zajímavé, že ačkoliv jeho objev byl bez diskuzí přelomový, vyvolal zároveň více zla než dobra. Což u objevů nebývá tak úplně obvyklé.

Ocenit je dlužno dovětky v podobě souhrnu všech čtyř výprav, výňatku z lodních deníků i dopisů a v neposlední řadě dovětek Oldřicha Kašpara. Má-li někdo zájem o osobu Kryštofa Kolumba, byť jen pro namátkové seznámení se, pak mohu tuto knihu italského historika jednoznačně doporučit.

3 21.04.2022