Kozel komentáře u knih

Velmi pěkný portrét matematika-filozofa, jehož dílo bylo sice relativně malé, přesto změnilo vědu na celé následující století a ovlivňuje ji dodnes v matematickofyzikálních oborech. Aneb další jedinec, který předběhl svou dobu. Knížka není vyčerpávajícím dílem sledujícím celou Newtonovu životní dráhu, přesto fyzika skvěle představuje ve smyslu vědeckém i lidském a představuje jeho nejvýznamnější životní milníky.

Knížka z edice Portréty má navrch skvostné přílohy. Počínaje Newtonovým dopisem Franciscu Astonovi, který je pozoruhodný svými radami, z nichž lze dodnes čerpat; přes ukázky z Principií a Optiky, které mi daly jasně najevo, proč moje mozková kapacita nikdy nebyla schopna pobrat matematiku; až po zmínky o Newtonovi z pera jiných vědců jako John Locke nebo Albert Einstein.

Od vydání na konci šedesátých let uběhlo spousta času, je tedy možné, že mnohá autory zmíněná "asi" za tu dobu doznalo změn. Nemohu bohužel zatím srovnat s knihou Petera Ackroyda, která by jistě stála za přečtení. Taky jsem zjistil, že počínám být silně alergický na jeden jazykový neduh, hlavně tedy v mluvených projevech, a to je zaklínadlo "jakoby". To jen tak pod čarou. Bez ohledu na zmíněné, troufám si těch 180 stran doporučit komukoli, kdo by se chtěl seznámit s jednou z nejvýznamnějších vědeckých osobností.

1 21.12.2022

"Měli bychom si sakramentsky bedlivě všímat toho, co pášeme na dětech" napsal Dickens v dopise svému nejlepšímu příteli Forsterovi. Z jádra myšlenky, která je nepochybně nadčasová, pak vznikl román Dombey a syn, z něhož je nakonec přece jenom dcera, jak v prvním díle zmínila slečna Toxová. Ta, svou dobrotivou povahou, patří mezi nejzábavnější postavičky románu, který není v rámci dickensiády úplně nejčtivější či nejjednodušší. Nemálo je to způsobeno z mého pohledu skutečností, že je na knize znát, že je jakýmsi "předělem" v Dickensových dílech. Humoristické prvky dřívější tvorby začínají lehce blednout, temné barvy pozdějších děl ještě nezískaly na sytosti, sentiment či příjemný patos na vytříbenosti a vyprávěčský styl autorovy sebejistoty a plynulosti. Mám popravdě pocit, že pokud Dickens v předmluvě mluví o tom, že "zatvrzelá povaha ustavičně zápolí sama se sebou", v nejednom smyslu mluví sám o sobě, což má za následek, že ona určitá rozháranost jeho tehdejší mysli, se v mnoha prvcích projevila v samotném příběhu i jeho postavách. Je-li to špatně či nikoli není na mém posouzení. Určitá těžkopádnost knihy však vede k tomu, že bych ji nedoporučil pro seznámení s anglickým velikánem.

Ačkoli Dombey a syn nadále patří mezi mé méně oblíbené kusy, nechci jej pohrdavě smést ze stolu. Jelikož se drze považuji za hluboko zasaženého fanouška rodáka z Landportu, části dnešního Portsmouthu, je i v Dombey a synovi co obdivovat. Mohu jen zopakovat z komentáře k prvnímu dílu českého vydání, že největší předností jsou vedlejší postavy. Ať už opakovaně jmenovaná staropanenská slečna Toxová, která je přes svou zvláštní vlezlou povahu přece jen dobračisko. Hubatá Zuzana Nipperová patří mezi povahové ozdoby a nejpozitivnější postavy vůbec. Kapitán Cuttle šermující svým hákem, citáty i komičností se pro mě stal jakýmsi centrem zásadního dění, který mě těšil pokaždé, když se objevil. Carker, zloduch naprosto fenomenální - kapitola o jeho konci patří mezi ty nejlepší části celé knihy, neboť Dickens se do ní opřel skutečně stylově a nebál bych se ji označit za psychologický thriller. Editu je těžké nějak ohraničit. Ač má patřit mezi záporné postavy, přece stojím na její straně - její pýcha, zpupnost, vzdorovitost jasně vychází z příčin, které pozná nejeden čtenář z vlastní minulosti. Samotný Dombey je spíš symbolikou. A to natolik vyvedenou, že pokud odhlédneme od jeho podnikatelské velikosti, ta symbolika citová může být až nebezpečně přesná a vypovídající. V neposlední řadě je tu Florence, kolem níž, jak už řečeno dříve, stojí a padá celá tématika románu. Žel svým vyobrazením, zapamatovatelností a silou přece značně zaostává za Nell Trentovou nebo Amy Dorritovou.

A tak se věci mají. Dickens v předmluvě naznačuje, že on sám má se vzpomínkami na Dombeyho trochu potíže. Moje pocity s těmi jeho patrně splynou, neboť i já patrně Dombeyho a krám u pod dohledem malého námořního kadeta brzy vypustím z hlavy a vzpomínky zůstanou poněkud mlhavé. Ačkoliv vrátit se za pár do toho krámku, posedět s kapitánem Cuttlem, poslouchat koktavého dobráka Tootse, "který má peněz dost, ale rozumu málo", ošívat se při pohledu na Carkerovy zuby či pocítit Editin vzdor jistě neodmítnu.

1 17.12.2022

"Bože, bože! kdo by se byl nadál, že ten Dombey a syn bude nakonec přece jenom dcera!"

Takové je zvolání slečny Toxové v polovici první části románu, který v rámci celého Dickensova díla stojí tak trochu stranou. Přiznávám, že i já sám se knize trošku straním, protože první čtení před několika lety mnoho radosti nepřineslo. On je totiž Dombey a syn, jak se mi zdá, mírně odlišným románem oproti jiným příběhům z Charlieho dílny. Leč, s odstupem času - a díky tomu odlišným pohledem - zasluhuje novou šanci.

Protože mám za sebou teprve první část, určitě je brzy na hodnocení celku. Ačkoliv se závěry pomalu rýsují. Dickens, vždy humanista snažící se o společenskou spravedlnost a plísnící neduhy lidské, si v této knize bere na paškál téma velmi pozoruhodné - rodičovskou a dětskou lásku nelásku, stejně jako důsledky z toho plynoucí. Znovu k tomu využívá spoustu kontrastních postav a postaviček nebo scén z různých společenských sfér, to vše ohraničené hned několika dějovými linkami - typický Dickensův recept. Ačkoliv tentokrát se mi jeví jednotlivosti mírně "nedokonalé" a někdy až příliš připomínají věci v té době již autorem napsané nebo ty, které měly teprve přijít.

Určitá plochost některých charakterů a menších epizod má za následek, že dostat se pod kůži této knize není úplně snadná záležitost. Když se to však nakonec podaří, vyplavou na povrch ohromující myšlenky, nic neztrácející na živosti v dnešní době, a kouzlo některých postav. K celému příběhu se vypíšu až při druhé knize, teď jen zmíním několik postav, které stihly při první dávce vyniknout. Předně Zuzana Nipperová, věrná služebnice malé Florence. Její prudká, upřímná povaha, stejně jako upovídanost, přináší radost z každého setkání. Malá Florence, ta je samozřejmě středobodem celého vesmíru románu, což vychází najevo pomalu a decentně, ale za to velice silně. Kolem ní se točí ty nejzásadnější emoce, otázky, vývoj příběhu a teze autorovy. A s ní následně roste i čtenář a jeho vědomí. O pozdvižení se vždycky postará kapitán Cuttle se svým hákem a bodrostí vysloužilého námořníka. Za zmínku stojí i na začátku zmíněná slečna Toxová, trochu zvláštní dobračka, a slečna Blimberová, jejíž povaha není tak krutá, jak se může jejím studentíkům zdát. O co skvělejší jsou postavy kladné, o to temnější jsou ty z opačného spektra. Tedy především jedna - prokurista Carker a jeho zubatý úsměv. Směle by mohl konkurovat Uriáši Heepovi, avšak tento ďábel v mých představách natolik ožil, až mi něho bylo až fyzicky nedobře. Abych to k něčemu přirovnal, doporučil bych pohled na herce Conrada Veidta, jehož role ve filmu The Man Who Laughs dala vzniknout Jokerovi z Batmana=o)

Nakonec trocha kritiky k českému překladu. Mám vydání z roku 1964, na němž pracovali pánové Vařecha a Skoumal. Ač ve vší úctě, v nejednom směru jejich podání pokulhává. Chybí jim citovost a citlivost manželů Tilschových, jejichž překladů (byť někdy za cenu fantazie překladatelů) si velmi cením. Jméno Pavel - a jeho všemožné zdrobněliny - se mi stihlo hrubě zprotivit. Celkově překladatelská práce se jmény je mírně nešťastná. A ještě neveselejší je zpracování Dickensových promluv přímo ke čtenáři. Přímé tykání vystřelené z ničeho skutečně nepůsobí způsoby, jaké by Dickens zvolil=o)

1 07.12.2022

Sáhnout po Runcimanově knize hned po Bridgových Křížových válkách bylo nanejvýš šťastnou volbou. Bez ohledu na to, že Bridge ve své knize Runcimana několikrát zmiňuje; zcela oprávněně. Ačkoliv je kniha Pád Cařihradu o deset let starší než Křížové války, tematicky zcela nevědomě, ale perfektně a chronologicky na sebe obě knihy volně navazují. Dovolím si tvrdit, že jde o vynikající kombinaci pro kohokoliv, kdo se chce seznámit s děním daného období na Východě. Alespoň pro mě tomu tak bylo. Nahrává tomu i podobný vyprávěčský styl obou autorů. Tolik poznámka na úvod. Teď k samotnému Runcimanově dílu.

Ať už jste se o Byzanci, Turcích nebo dobytí Konstantinopole (na)učili nebo doslechli cokoliv, troufám si říct, že je ono povědomí na hony vzdálené obsahu této útlé knížky. A pokud tuto knihu otevřete, pak nevyjdete z překvapení, údivu a ohromení od začátku do konce. Runciman čtenáři předkládá skutečně poctivou vědeckou práci, kterou proměnil ve fascinující příběh srovnatelný snad jen s Trójou. Historiografická analýza podaná zeširoka lehkým a přece poučným stylem.

Uznávám, že zorientovat se v tehdejší politicko-diplomaticko-vojenské situaci je poněkud divočejší. Co si budeme povídat, rozdílnost mentalit západních a východních i v tomhle případě nabírá velkých rozměrů. Nástupem sultána Mehmeda II. se situace, přehlednost a plynulost vyprávění uklidní. Každou další stránkou Runciman čtenáře postupně vede až k samotnému "vrcholu" dobytí Konstantinopole, kdy samotnou bitvu popisuje do podrobností, s nimiž čtenáře vtáhne přímo do samotného dění. U toho však nezůstává a pokračuje dále s politikou Mehmeda II. (který poprvé v dějinách udělal z chrámu Hagia Sofia mešitu) na dobytém území, jejíž podoba může ledaskoho překvapit.

Překvapivost je vůbec takovou definicí této knížky. Tak jako v případě Křížových výprav, i tady vyjde bolestně najevo, že na pádu Byzance neměla podíl sama ona civilizace, nýbrž i Západ. A Runciman se to nebojí říct. Ba co víc, dokonce se nezdráhá západní civilizace obvinit z určité snahy o zapomenutí na Byzanc. Čímž se chtě nechtě dostáváme opět k tomu, co jsme se kdy naučili. Vzhledem k věku knihy bych se možná zdráhal brát každé tvrzení jako jedině pravdivé. Přesto se jedná o opravdu výbornou literaturu k jednomu z velikých milníků světových dějin. Ocenitelné jsou i Runcimanovy dodatky, kdy v prvním popisuje dostupné prameny s medailonky jejich autorů a ve druhém osudy křesťanských kostelů v Konstantinopoli.

6 30.11.2022

Pokud bych měl definovat skvěle vybalancovanou populárně-naučnou knihu o dějinách, pak myslím, že dílo Antonyho Bridge by bylo příkladem přímo perfektním. Brilantní a skvostné vyprávění. Autorův vyprávěcí styl je vyloženě strhující a tento velkolepý příběh Křížových válek před očima přímo ožívá. Každá stránka je naplněná fakty známými i méně známými, aniž by čtenáře zahltily nebo přesytily. Ač se nejedná o syntézu dějin, ani vědeckou monografii jako takovou, nýbrž vyloženě "vyprávění", přesto Antony podává období Křížových válek pohledem, jaký málokdo z čtenářů kdy slyšel. Všechno završeno takovým tím lehkým britským podtónem.

Onen pohled není zrovna ke cti středověké Evropě. Hlavně teda Francouzům (do nich si vždy rád rýpnu, pardon). Těch dvě stě let úplně změnilo tehdejší svět a jeho celkové pokračování do budoucna. Válka, určitým způsobem trvající dodnes, mezi dvěma světy zapříčinila pád jedné vyspělé civilizace. Ač Kruciáty snad nikdy neplnily svůj prvotní účel, ukázaly mnoho kontrastů, omylů, chyb, nesrovnalostí tehdejšího světa a...ironie nejenom osudu. Maďaři by mohli sáhodlouze vyprávět o tom, jak se přes ně valily armády směrem na Byzanc. Byzantinci mají mnoho co říct o tom, že by bylo lepší řešit věci sám. Němci by mohli vypravovat o tom, kterak dát vzniknout antisemitismu. Italové by mohli vyprávět, že peníze jsou na prvním místě, i když městské hradby padají k zemi. Richard Lví srdce a Saladin by snad dodali něco o tom, jaké je to být největšími hvězdami. Čingischán, ten dobře ví, že revoluce přichází zezdola. Francouzi dobře ví, co je to sekularizace, protože pro ně je křesťan jako muslim nebo mamlúk. Nemálo zajímavé, krom samotného dění jsou profily jednotlivých zásadních aktérů.

Řečeno samozřejmě s nadhledem. I ten je ovšem součástí této knihy, která slavné Křížové války podává skutečně osvěžujícím, čtivým a nanejvýš poučným způsobem. Ačkoliv je to kniha poměrně krátká, její přínos počet stran dalece přesahuje. Stejně jako těch několik kruciát svým významem a důsledky dalece přesáhlo ono období dvou staletí. Kniha hodná doporučení. Kniha, která má i po 40 letech od vzniku potenciál nadchnout pro dějiny.

5 28.11.2022

(SPOILER) Do osmi set stránkové nálože se mi chtělo asi jako většině nebelvírských na hodinu jasnovidectví. A nutno říct, že udržovat zájem a soustředění během první poloviny knihy, bylo asi tak náročné jako sledovat Binnsův výklad Dějin čar a kouzel. Pak přišel dvojitý zlom. Tím prvním byl skutečně zábavná Harryho prvotní romantická zkušenost, která čarovala úsměv čtenářův. Druhým, mnohem významnějším zlomem, byla Harryho vidina útoku na pana Weasleho. Tím okamžikem nastal naprostý zlom, kdy příběh(y) nabral(y) na zcela odlišném zabarvení, mnohem dramatičtějším spádu a napínavější atmosféře, kdy jsem začal stránky otáčet s mnohem větším nadšením a zaujetím. Bravo, madame Rowlingová.

Cenu nejotravnější postavy série vyhrává Umbridgeová a mám pocit, že jí tohle prvenství u mě už nikdo nevyfoukne. I přesto, že samotného Harryho celým dílem provázela nálada značně podrážděná a navztekaná, což bylo mnohdy až nepříjemně vtíravým. Ústřední trojice od prvního dílu značně povyrostla, což je příjemným způsobem znát na jejich interakcích. Popravdě nejenom oni; zvlášť Neville Longbottom, vždycky podezřele nenápadný, se začíná zajímavě vybarvovat. Dvojčata Fred a George si poslední rok v Bradavicích užili prvotřídně a bavili jak zúčastněné, tak i čtenáře, přičemž jejich odchod ze světa studií se jednoznačně stane legendárním.

Vybarvovat se začínají i další postavy. Snape, k němuž není lehké si najít cestu a přitom je to nevyhnutelné. Zvlášť poté, co se Harryho očima člověk podívá do myslánky. Kdo by taky odolal nakouknout do tak parádní věci? A to, co tam vidí, je jednoznačně jednou z nejsilnějších scén Fénixova řádu. Jinak jsem se těšil na každý pondělní večer tréninku nitrobrany, zatímco Harry se jim pokud možno snažil vyhnout. Přesto je pro mě zatím nejsilnější postavou McGonagallová; neskutečná frajerka s okouzlujícím citem pro jízlivost a styl. Jakákoliv pasáž, kde se objevila, byla potěšením. Ještě líp, když v tu chvíli seděla v koutě Umbridgová. A nakonec - jako vždy "na konec" - Brumbál, který příběhem opětovně proplouvá jakožto Vyšší moc a jehož dialogy s Harrym, stejně jako každé dění v jeho pracovně, patří k vrcholům každé knihy. Tentokrát povýšeno o prvotřídní kouzelnickou bitku s Voldemortem.

O famfrpálu nijak zvlášť mluvit nebudu. Dopadl bych jako Hermiona, když si dovolila tento sport vytknout hochům, zatímco měla nos zabořený v Denním věštci. Pátý rok v Bradavicích za mnou. Začátek byl značně ospalý. V polovině roku došlo ke změnám, kdy jsem už knihu odložit nechtěl. S Hagridem tentokrát moc srandy nebylo. A nebylo to dáno zrovna tím, že by svou zálibu v jiných tvorech skutečně "povýšil". Zajímavým překvapením se stala Lenka Láskorádová; těžko říct nakolik je Střelenka, ovšem její vypoulené oči s nezúčastněným přístupem, to je velmi zajímavá kombinace. NKÚ úspěšně, nebo snad úspěšně?, za námi. Uvidíme, jaké drama přinese šestý ročník.

"...pořád je lepší být vyloučen ze školy a umět se bránit, než sedět v bezpečí ve škole a nic neumět."
"Mladí si nedokážou představit, jak uvažují a cítí staří. Starci se ovšem prohřeší, když zapomenou, jaké to bylo, když byli mladí."
"Lhostejnost a nezájem často způsobí mnohem větší škody než otevřený odpor."

10 24.11.2022

No dobrá. Přiznávám, že politika nikdy nebyla mým tématem. A podle všeho se na tom pramálo změnilo. I proto jsem se "Úvahami o vládě ústavní" Johna Stuarta Milla spíše trápil, ačkoliv nemohu říct, že by myšlenkově a obsahem byly naprosto zcestné. Ba naopak. Přestože kniha "O svobodě" byla k mému vnímání vstřícnější, taktéž v tomhle případě jsem se podivoval prozíravosti a moderně pojatému liberalismu autora, z něhož by si mnoho současných státních politik mohlo vzít příklad (mnohdy nevědomky dokonce vzalo). Jsou mi ti Anglosasové blízcí snad v každém směru, to se nedá nic dělat.

Co se týče pojetí knihy, jsou to skutečně dlouhé a složité úvahy nad ideálním pojetím vládním, aniž by sklouzávaly ke kázání či vnucování. Podle textu bych řekl, že hlavním Millovým cílem dobré ústavní vlády má být snaha a povinnost vézt společnost k vyšší úrovni ekonomické, společenské, demokratické, morální, vědecké a lidské. A to pod kontrolou i aktivní účastí všeobecného lidu, z čehož vzniká pozdvihující a neutuchající produktivní symbióza. Vyjmenovává možná rizika a dokonce různé pojetí vlády, kdy demokracie není vždy nejvhodnějším pojetím pro konkrétní zemi.

Myšlenky skutečně velmi zajímavé, ač pro "apolitika" mého typu velmi těžko vstřebatelné, natož aby měly déletrvající účinek. Alespoň jsem si ujasnil, že konzervativní liberalismus je mi dosti blízký. Stejně jako Millovy myšlenky. Jen kdyby je byl dovedl podat poněkud polopatičtějším stylem.

Vrcholem úvah jsou pak poslední dvě kapitoly. Jedna z nich pojednává o federacích, především mezinárodních a jejich výhodách, z nichž ta největší spočívá v udržení míru. Poslední kapitola pak mluví o kolonizaci. Ohromující, kterak britská kolonizace Indie už ve své době vyvolávala debaty a kontroverze. Ještě více pozitivně překvapivé je pak vize Johna Stuarta Milla v těchto záležitostech.

Namátkové citáty stojící za zmínku:
"Kde obecné smýšlení lidu je takové, že každý jednotlivec pamatuje pouze na ony zájmy své, které jsou sobecké a neohlíží se nebo nestará se o díl, který naň připadá v povšechném zájmu, v takém stavu věcí dobrá vláda jest nemožná."

"Veškeren způsob myšlení moderního světa vyslovuje se s rostoucím důrazem proti nároku společnosti, aby rozhodovala, k čemu jednotlivé osoby jsou a k čemu nejsou schopny a čeho smějí a čeho nesmějí se domáhati."

"Jest dobrodiním pro lidské bytosti, odeberou-li se jim pouta i když nejeví touhy choditi."

"Kde není pobídky vyniknouti nad jisté minimum, stane se minimum maximem."

1 13.11.2022

No ty vole!! Nějakou dobu na ty tři slova koukám v marné snaze přijít na to, abych řekl něco víc než jen...no ty vole!! Ale nakonec se zadaří, sledujte.

Knih o muzice, hudebních biografií a autobiografií jsem pár přečetl, ale žádná z nich se ani náznakem nepodobala té, kterou napsal Dave Grohl. Kluk z předměstí, z rozvedené rodiny, s legendárním koňským úsměvem, v teniskách a ošoupaných džínách vyprodává stadiony a rve do lidí celovečerní koncerty coby potomek stadionového rocku sedmdesátých let. Slušňák Dave je opozitem toho, co si většina lidí představí pod pojmem rocková hvězda. Ostatně...ukažte mi jednoho hudebníka, který je závislý na kávě a byla mu doporučena odvykačka. Z kafe jsem se sjel jednou; stačilo mi to. Dave je hudební fanoušek, kterej je pořád tím podivínským klukem, co je fascinován muzikou. Rozdíl po těch desítkách let je snad jen v tom, že vous mu zešedivěl a kamarádí se s Paulem McCartneym. A v neposlední řadě, na základě těch necelých 400 stran, je Dave Grohl tím nejsvobodnějším člověkem v tom nejširším smyslu.

Tak jak to bývá, nejednou jsem na jeho účet slyšel kritiky ve smyslu, že je to pozér a kdo ví co. Jenže i ve své knížce ukazuje, že je přesně takovým, jakým se jeví. Nejdřív musím zmínit samotný styl; tedy mimo fakt, že je to kniha zatraceně dobrá. Styl upřímný, vtipný, s nadhledem, pokorou, odhodláním, vděkem. Oh, tak se vlastně jeví Grohlova osobnost. Propsala se až na papír. I jeho rámování příběhů je brilantní. Jednotlivé kapitoly začínají nějakou příhodou, která přejde do širšího vyprávění a pak se kapitola uzavírá ve svém začátku. Což platí o knize jako celku - první strana je nápadně podobná té poslední. Jako kruhy Johna Bonhama. Náhoda? Spíš DNA.

U žádných pamětí jsem se tolik nepobavil, tolik neplakal (doslova), tolik nepocítil trefu do černého, tak hluboké rýpnutí jako u Grohla, který nejedním svým prohlášením zaryl skutečně do jádra. Ani se o to nesnažil. Pochybuju, že by se mnou hnula jakákoliv motivační kniha víc, než když celosvětově uznávaný hudebník vyřkne přesně to, co cítím sám. Nemám na mysli "podobně", mám na mysli "přesně". Většina rockových příběhů je hlavně o fascinaci, pobavení, pokloně. Dave Grohl přidává další hodnoty, mnohem silnější a trvalejší - hluboká filozofie, respekt, vděčnost, věrnost.

Nejsilnější části? Hah, nedovedu popsat, co jsem prožil, když jsem četl Grohlovo pojetí hudby coby náboženství. Barbie Joan Jett a skutečná Joan čtoucí pohádku na dobrou noc malé Violet? To dovede pochopit jedině hudební fanoušek a dovedu si celkem (nedokonale) představit, co v tu chvíli prožíval Dave. Během životního příběhu se zmiňuje o mnoho setkáních s rockovými velikány a ještě častěji se zmiňuje o přátelství s McCartneym. Aniž by jedinkrát zmínil, jak se mu té pocty dostalo. Na tom však nezáleží, protože to jen ukazuje respekt a hlavně, jak moc si toho Grohl váží. Řekl bych že ne o moc méně, než svojí mámy. Díky ní a díky tragédii Nirvaně se mohl zrodit jeden z největších velikánů rockové muziky současnosti. A díky všem těm událostem o tom může svým vřelým způsobem vyprávět. Díky.

Ač nevím, jestli následující citáty jsou čistě Grohlovy, nezáleží na tom tolik, jako na jejich obsahu. Např.:

"Všichni jsme především lidé a nic nás nemůže spojit lépe než hudba a umění."
"Život je kurva příliš krátký na to, aby ho řídily názory cizích lidí."
"Protože ve světě plném bárbín potřebuje každá dívka svou Joan Jett."

Trvale mě bude mrzet, že jsem Foo Fighters neviděl živě. Je totiž nebezpečně reálná hrozba, že ta šance už ani nenastane. Kniha u nás vyšla rok po originále, tedy v roce 2022, který poznamenala smrt Taylora Hawkinse. Je nepochybný, že to bude mít velký dopad na další příběhy (nejen) Grohla.

12 01.11.2022

Předně sluší podotknout, že číst češtinu z roku 1862 s jejími "zvláštnostmi" je rozkošný zážitek, ačkoliv nedovedu říct, zda nebudu mít následně určitou chvíli potíže s češtinou současnou. Rozkošný je ovšem především samotný výklad anglických dějin, tedy jejich konkrétní části, páně Macaulaye. A to z mnoha hledisek.

Macaulay si nebere servítky. Ačkoliv je jeho znalost dějin i práce starožitníka (ano, myslím historika) neoddiskutovatelná, zajisté nesnese srovnání s moderní prací historiků. Přesto má jeho kniha, aspoň soudě dle prvního dílu, mnoho co nabídnout i současným čtenářům. Neoddiskutovatelná je taktéž autorova určitá zaujatost, pýcha chvílemi koketující s povýšeností a neskrývané soudy plynoucí z jeho filozoficko-politického založení. Dějiny anglické by se tak daly spíš považovat za vydařený, velice dobře čtivý (chvílemi až beletristický, takový populárně naučný) komentář a vyprávění o historii Stuartovců, než přísně odbornou a objektivní historiografickou práci. Na druhou stranu, nejsem si jistý, že lze najít (v češtině už vůbec ne) jakoukoliv (v daném případě sedmidílnou) knihu pojednávající na 2000 stranách o Stuartovcích počínaje nástupem Karla I. na trůn a smrtí Viléma III. konče.

V díle prvním se krom úvodu k dějinám ostrova člověk snadno seznámí i s osobností Macaulaye. Jak řečeno, jeho vyprávění se velmi dobře čte. Velmi dobře čitelná je ona jeho zaujatost. Takže krom útokům proti kléru v podstatě jakéhokoli vyznání zaútočí na kohokoli, kdo vykazuje známky toryovského světonázoru. Není však toliko tvrdým soudcem, aby neocenil, že jakákoliv chyba, většinou ze strany církví, vyvolala okamžitou reakci pozdvihující anglickou zemi zase o stupínek výš. V okamžiku, kdy se Macaulay zaměřuje na jednotlivé osobnosti, je pak už na posouzení, kde hraničí objektivnost s jeho sympatiemi či antipatiemi. Z prvního dílu je za mě naprosto neocenitelná kapitola třetí, kde Macaulay porovnává anglické šestnácté století se svou současností poloviny století devatenáctého. Tahle část je čtenáři jednadvacátého věku velmi po chuti, neboť nakoukne na venkov, rozvoj měst, stav armády, námořnictva, rozvoj průmyslu i věd, stejně jako na silnice, cestování obecně či literaturu. Výborně napsaná kapitola, která čtenáři nabídne mnoho výjevů a kontrastů, jichž si dosud nevšiml. Kapitola stavějící minulost do velmi zajímavého srovnání se současností a končící krásným filozofickým zamyšlením. Je-li mnoho pravdy na Macaulayových slovech, že "jest přirozené, že nejsouce spokojeni s přítomností, činíme si příliš pěkné obrazy o minulosti", jsem docela zvědav jakými tahy svůj obraz stuartovské Anglie nadále vymaloval.

2 28.10.2022

Mám Fieldinga velmi rád. Jeho Tom Jones mě naprosto uchvátil, což bylo ještě podtrženo staršími romány. Všechny autorovy až pikareskní a dynamické příběhy obsahovaly ohromnou dávku satirických šlehů a humoru, při nichž nebylo možno ubránit se hlasitému smíchu. Všechny obsahovaly ohromující průnik do lidských povah, stejně jako do neduhů společnosti; přičemž mnohé z postřehů neztratily na aktuálnosti ani po uplynulých staletích. Každý příběh nabízel nespočet trefných citátů a jakousi hřejivou lidskost. Ba co víc, formou, s níž Fielding svoje romány napsal, značně předběhl svou dobu. Při nejmenším o jedno století, kdy během devatenáctého věku svět obohatily kritické společenské romány britských autorských velikánů; v přední řadě s Dickensem, jehož dílo často nese podivuhodnou podobnost s dílem Fieldingovým.

Amelie, k jejíž četbě jsem se dostal přece se zpožděním pár let od předchozích knih, je však v mnoha rysech odlišná, ačkoliv o nic horší. Kompozicí je jednoznačně nejsložitější a nejpropracovanější ve společenské kritice. Ona veselost ustoupila jakési zádumčivosti a určitému nádechu smutku, jako kdyby Fielding trpěl únavou (což vzhledem k nemoci a zkušenostem jistě trpěl), kdy dokonce jeho jindy bryskní vtip není tolik přítomný četností ani silou. Stejně tak z příběhu často sálá až přílišný sentiment, což je do jisté míry dáno příběhem, který by se dal velmi zjednodušeně označit jako "příběh obyčejného manželství". A nepochybně tímto poněkud nudným způsobem může na současného čtenáře Amelie působit, jestliže nebude ochoten prokouknout onen zahalující závoj. Ono manželství kapitána Bootha a Amelie by totiž dle dnešních měřítek zaručeně neprošlo - William je téměř neschopný ťulpas, zatímco jeho ženuška až nepochopitelně naivní a pasivní, ačkoliv vzájemně je spojuje až těžko uvěřitelná manželská láska a oddanost.

Dalším rozdílem oproti starším románům jsou také dějové mantinely, kdy je příběh omezen prostorem i krátkým časem. Tentokrát se dynamicky nelítá po anglickém venkově, ale příběh je omezen na jednotlivá dějství a dialogy, až vyvolávají pocit divadelních obrazů provázaných maličkostmi. Dost však kritiky, která ani v době vydání originálu nebyla přívětivá pro poslední Fieldingův román a vedla ho k odmítnutí napsat další "románové dítě". Čímž, nezdráhám se říct, přišel svět o hodně. Pokud se čtenář zaměří na sílu Amelie, pak objeví neskutečně trefné fieldingovské šlehy proti korupci, pokrouceným výkladům zákonů, podléhání neřestem od karbanictví po kuplířství, závislosti na penězích, neštěstí vznikajících z jejich nedostatku, změny povah při jejich dostatku, prapodivnost manželských vztahů, falešnosti některých přátelství. Ač bych byl mohl shrnout tento román do jediné věty, přece se mi nechtělo při autorově velikosti, kterou mu přisuzuji. Nicméně, ona věta by zněla asi ve smyslu, že Amelie je především příběhem o lidských vášních, přičemž každý jeden z nás má své povaze jednu, které především podléhá a podřizuje veškeré své konání.

3 24.10.2022

Už se vůbec nedivím, že jsou sonety Browningové srovnávány s těma Shakespearovými. Za sebe si dokonce troufám říct, že je v ledasčem překonávají.

Taková hloubka citu, upřímnosti, pokory, střídavého nadšení a smutku až depresí, to jsem snad ještě neviděl. Krásné, laskavé a milé čtení. Upřímnější je Browningová snad jen ve vlastních dopisech. Ostatně jsou její sonety intimní zpovědí, kterou se zdráhala vydat. Nedivím se, ač jsem rád, že dala na popud Roberta Browninga. V sonetech se odráží její životní příběh. A myslím, že v dějinách literatury těžko pohledat manželský pár básníků, který by se rovnal Browningovým. Jednou větou řečeno - 44 podmanivých a kouzelných sonetů.

Pár ukázek jen pro decentní ochutnávku:

"Všem, kteří v srdci mne kdy milovali,
svým srdcem děkuji. A také všem,
kdo pod vězeňskou hradbu za hlasem
mé hudby přišli a jí naslouchali,
dřív nežli opět na cestu se dali
k chrámu či na trh za svým osudem."(41)

"Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej anděli můj, v světě nedoufaný."(42)

5 18.10.2022

Tak tady jsem poněkud narazil. Nalákán vyobrazením Dámy s hranostajem na obálce a slovem Studie v podtitulu, byl jsem zvědav na viktoriánský pohled na renesanční umění pohledem vědeckým, přestože výtvarné umění nepatří k těm, kterým bych zrovna zvlášť rozuměl či mě oslovovalo.

Oslovovalo však Waltera Patera, stejně jako byl okouzlen vlastním textem. A to natolik, že místo slibovaných studií vybraných umělců nabídl filozoficko-estetické eseje na daná témata, kdy jeho forma podání drtí řečené myšlenky, na něž je potřeba velmi jemné síto, které jsem neměl zrovna po ruce. Pater se přímo rozohňuje ve snaze o velkolepá slovní spojení (zda mi někdo dovede vysvětlit "diamantový plamen?"), vyšperkované až překombinované spisovatelství, zatímco jeho myšlenky tonou v nepokrytě afektované subjektivitě (ač umění je nepochybně věc subjektivní) přesvědčené o vlastní epičnosti a neomylnosti. Jakkoliv ve své době mohl platit za vrchol estetické literatury, obávám se, že je to poněkud přehnané tvrzení. Už proto, že v současnosti na citace tohoto filozofujícího estetika těžko narazit.

Abych však jenom nehanil, přece je v knize nejedno zajímavé místo. Patrně hlavně kvůli vlastní nevzdělanosti jsem dosud nevěděl, že Michelangelo po sobě zanechal sbírku poezie. Souhlasím s autorem, že vrcholem lidského umění je hudba a že hudba je cílem každého dalšího "žánru", protože všechny spojuje harmonie. Pozoruhodná je esej o Wickelmannovi, kde následně Pater porovnává antické umění s orientálním i křesťanským. Trochu úsměvné je to v části o sochařství, kdy by Freud zatleskal jeho nadšení z "bezbarvých" soch, i když se v současnosti objevuje čím dál víc náznaků, že antické sochy měly barevný nátěr. Ostatně, proč by starověký svět, známý nejen svými mozaikami, měl natolik bezbarvé exteriéry a sochy, když i na portálech středověkých bazilik je možno pozorovat zbytky barevného nátěru?

Krásným, dobře srozumitelným a skutečně filozofickým je úplný Závěr, v němž se objevuje nejedna myšlenka, s níž by souhlasili nejen renesanční velikáni. Například tato: "Co musíme činit, to je neustálé zkoumání nových názorů a snažení o nové dojmy, abychom nikdy ospale nespočinuli v myšlenkovém pohodlí Comtově, Hegelově nebo svém vlastním".

1 17.10.2022

Vynikající práce o osobnosti, která zatřásla společenským systémem 12. století a kterážto byla manželkou dvou králů a zároveň matkou dalších tří. Práce o osobnosti, která se už za života stala postavou spíš mýtickou, kdy se legenda mísí se skutečností natolik, že dodnes není jednoduché rozdělit pověsti od skutečnosti. Jean Flori se o to pokusil dost zajímavým způsobem.

Flori se rozhodl pojmout vyprávění o Eleonoře nanejvýš kriticky, kdy se nebojí (až nestydatě) shodit nebo opravit předchozí historiografické práce a jejich autory. Zcela nepochybně k nepotěšení oněch autorů, avšak jednoznačně s přínosem pro čtenáře laické. Sám se brání jakýmkoliv závěrům, dohadům či spekulacím, což opakovaně vlastními slovy zdůrazňuje. A pokud se k něčemu přece odhodlá, otevřeně dané myšlence dává nálepku "moje vlastní". Následkem musím říct, že jsem dosud v monografii nečetl tolik otevřených "nevíme", "neznáme", "nikdy vědět nebudeme", "něco", "nějak". Nejvíce to vyznívá v momentě, kdy za přelomový bod života Eleonory autor považuje "antiochijský incident", kterého se zarytě drží a kdy se stalo "něco". A to "něco", ať už tím bylo cokoliv, vedlo k nedozírným následkům a zvratům do budoucna. Druhým následkem přístupu je, že kniha je spíš dějinami Plantagenetů a konkurenčního boje s Kapetovci než čistou biografií Eleonory Akvitánské. Je-li to dobře nebo špatně, je otázkou vkusu.

O nic méně zajímavá je druhá část knihy, kde se Flori zabývá spíš mýtickou aurou Eleonory Akvitánské. Mimoděk tak nabízí pozoruhodné práce na téma středověkého vnímání manželství a lásky, kronikářství i návodu, jak podobné prameny číst. V neposlední řadě pak stejně pozoruhodný rozbor pozadí artušovského mýtu a spojení Guinevry s Eleonorou. Což mě osobně vždycky zaujme. Navíc v jeho práci dostává prostor srovnání francouzských a anglických přístupů, ačkoliv vázané především na Guinevru/Eleonoru. Takových prací v češtině, myslím, moc není.

Ačkoliv Floriho kniha může být zklamáním ve smyslu, že nepodává "definitivní" příběh života královny a její doby, je přesto skvělou prací na dané téma ve smyslu ne zrovna typického přístupu, kdy pokládá více otázek než odpovědí. Za cenu občas zbytečného a zdlouhavého rozepsaní se nad jediným tématem staví vedle sebe dva možné obrazy Eleonory Akvitánské. Ani jeden není dovedený do finále. Na druhou stranu, a to je zásadní, je velmi čistý a určující natolik, aby si ono možné finále domaloval čtenář sám. Hlavně, přes veškerou Floriho snahu trochu odkrýt obraz Eleonory, se autorovi povedlo pouze potvrdit, že Eleonora Akvitánská především zůstává fascinujícím symbolem.

2 16.10.2022

Konečně jsem vzal do ruky tohle pozoruhodné dílo. Jakkoli bylo čtení příjemnou procházkou, výsledné pocity, jak musím doznat, jsou poněkud ambivalentní. Ona ambivalentnost však nemíří toliko na samotné povídky canterburské, jakožto spíš k českému překladu, či přímo edici - v mém případě z roku 1956. Bude, myslím, spravedlivé, jestliže začnu právě tím.

Na jednu stranu patří velký dík Františku Vrbovi za jeho práci, díky níž mají tuzemští čtenáři možnost číst vrcholné dílo 14. století v anglické literatuře. Bohužel by si Chaucer zasluhoval aktuálnější a uctivější přístup než překlad starý 70 let. Pan Vrba se totiž rozhodl nepodat dochované dílo, ale "ukázky" z něj. Což má za následek, že z 24 povídek na cestě do Canterbury je čtenářům v devíti případech předložen jen krátký obsah a shrnutí. V některých případech by se to dalo pochopit - například ve vyprávění venkovského faráře, neboť náboženské traktáty jsou historickým pramenem ne vždy dobře stravitelným. Jindy je ono vynechání značně na pováženou - jako v případě Povídky doktorovy či vložené Povídky o Melibeovi, která dle obsahu nabízela příběh, jež by stálo za to položit vedle shakespearovských her o dvě stě let mladších.

Na základě zmíněného je komplikované soudit samotný překlad...či mu věřit, respektive důvěřovat souznění s originálem . A to bez ohledu na skutečnost, že jakýkoliv překlad poezie, o to víc středověké, je vždycky ošemetná záležitost. Nicméně četba (až na občas ne zrovna ladící rýmy) je to krásná, text i příběhy plynou hezky, přirozeně a čtenář jim propadá, aniž by ztrácel kontext či ho cokoliv rušilo mezi obsahem a podáním. Naprosto fantastický je poznámkový aparát za hlavní částí knihy. Krátkým odstavcem vysvětluje pozadí a inspiraci té které Chaucerovy povídky, případně vysvětluje vynechání překladu, načež následují vysvětlivky některých použitých obratů, narážek, významů. Mou edici pak uzavírá doslov Zdeňka Vančury, a to mi věřte, že to je neskutečný blábol.

Když už jsem všechny ubil předchozími odstavci, nic mi nebrání přejít rovnou přímo k Chaucerovi, kteroužto představu o něm mám už roky jasně danou díky Paulu Bettanym ve filmu Příběh rytíře. Ačkoliv nepochopím, jak se Canterburské povídky kdy mohly objevit v seznamu povinné literatury základních škol (podobně jako třeba Gulliverovy cesty), naprosto chápu, že Chaucer stvořil, ač nedokončil, něco velkolepého. Antalogii kompletní nabídky literatury 14. století a její společnosti. Škoda, že předchozí větu zde nelze podat tučně. V této knize je vše - jsou tu anekdoty, legendy, mravoučné povídky, církevní kázání, bajky, rytířské příběhy (včetně jednoho z artušovských), společenská kritika, tragédie, biblické, stejně jako antické příběhy. Ve všech možných podobách. Těžko hádat, zda lze v dějinách najít tak všezahrnující a shrnující práci jediného autora.

A které povídky patří mezi nejlepší? To těžko soudit, pro každého něco. Za mě největšími favority jsou Povídka rytířova, jinak známá jako Dva vznešení příbuzní od Shakespeara, Povídka ženy z Bathu, ježto má do cudnosti hodně daleko a která koketuje s chlípností aniž by přecházela do obhroublé sprostoty, a Povídka sluhy kanovníkova, která si bere na paškál alchymisty.

Shrnuto podtrženo, Chaucerovo dílo si právem žádá pozornost, leč zasluhovalo by mnohem lepší péči současných překladů (dosud žádný není) a odborných přístupů (tam je to snad lepší). Stojí za to vydat se čas od času na cestu do Canterbury a při nejmenším některé z vyprávění si okusit znovu.

3 07.10.2022

Společensko-literární studie sepsaná a vydaná pro radost autorčinu. Není to myšleno nijak špatně, přesto tahle knížka tímto nádechem působí. Kniha se pokouší představit české veřejnosti Philipa Sidneyho, jeho "kult" a zasazení do kontextu anglické renesance. A myslím, že velmi zdařilou formou souvislých přednášek; aspoň za sebe si dovedu představit, že takhle nějak probíhají autorčiny přednášky. Zároveň je to i menší kámen úrazu publikace, která se netají vznikem na akademické půdě. Předpokládá určitou znalost literatury obecně, stejně jako angličtiny, kontextu i literatury a četby v originále - už proto, že tvorba rodu Sidneyů mnoho českého překladů nezískala. Jinými slovy je kniha vzdálena populárně naučné literatuře, ačkoliv znovu musím zdůraznit příjemně "civilní" přístup autorky.

Philip Sidney přes svůj význam žil krátký život, stejně jako krátkou část zaplňuje v "Poezii jako vyprávění příběhů". Mnohem významnější je slovo "kruh" v podtitulu. I mně, ačkoliv vzděláním ani znalostmi se nemohu zvlášť pyšnit, je známější jeho mladší bratr Robert, jemuž je věnována větší část. Vrcholem knihy jsou pak dvě autorky, jejichž odkaz v renesanci i době následující podle mého dalece přesahuje Philipa, ač různým způsobem. Obě jménem Mary - Mary Sidney Herbert a Mary Wroth, jejichž dílům je věnován největší část rozboru.

Těmi vůbec nejzajímavějšími částmi textu pro mě byly asi tři. Jednak (možná) překvapující provázanost tří významných anglických rodů tehdejší doby (Essex, Dudley, Sidney) a mecenášství Sidneyů, jednak prvotřídní kapitola o ženském autorství v renesanční literatuře a v neposlední řadě zasazení tvorby Mary Wroth do současnosti s Shakespearem, což je významné především proto, že v rámci anglického velikána (i dějin obecně) je občas těžké si uvědomit, že nebyl sám=o)

1 02.10.2022

Když se řekne středověk, většině lidí se vybaví rytíř. Když se řekne rytíř, lidem vytane na mysli široká škála představ od šlechetných členů Artušova kulatého stolu, přes nepřekonatelného válečníka na silném koni až po bláznivého Dona Quijota nebo Heatha Ledgera coby Ulricha von Lichtenstein. O něm i všech ostatních je v knize řeč taky.

Robert Jones čtenářům předkládá brilantní práci rozebírající pět set let existence rytířstva, kterýžto fenomén samotné rytíře přežil do dnešních dnů. Kniha je napěchovaná informacemi a rozborem válečnické elity ze všech úhlů, především základních tří - vojenské, sociální, duchovní. Mimoto je představena taktika i středověké válečnictví obecně, hrady, turnaje, symbolika.

Proud faktů však není podáván vyčerpávající nebo únavnou formou, naopak způsobem čtivým, dobře stravitelným způsobem. Tematicky je kniha trochu zúžena na prameny, jimiž se Jones zabýval - křižácké a anglo-francouzské války či jména jako Černý princ nebo Richard Lví srdce jsou nepochybně dostatečně povolanými průvodci, aby čtenářům představili elitu středověkých válečníků. Stejně tak se Jones omezil časovou linií, která končí odchodem rytířů z bitevních polí během 16. století.

Ještě jednou řečeno, brilantní kniha poodhalující tajemství za tím bezpočtem němých brnění, které známe ze všech možných zámků a hradů. A ukazující, že ta tajemství jsou vskutku fascinující.

1 30.09.2022

Od dětství mám celkem blízko k temnějším odstínům, pročež jsem byl mile překvapený zabarvením Ohnivého poháru, kterýžto díl si troufnu považovat za předěl v celé sérii. I přesto, že netuším, co mě čeká v dalších knihách. Přelomovou knihou je tento díl v nejednom směru. S každým dílem roste porce stran, stejně jako složitost zápletek či překvapivost zvratů a na jejich podobě je nezbytně znát, že s každým ročníkem v Bradavicích roste nejen Harry a jeho okolí, ale i jeho čtenáři. Jeden z faktorů osvětlujících, proč se tahle série právem stala celosvětovým trvalým (a trvajícím) fenoménem současnosti.

Tím dalším faktorem, v tomhle díle hodně zřetelným, je neutuchající pohyb světa stvořeného Rowlingovou. Počínaje fanouškovskými čepicemi irského národního týmu nebo akční figurkou Viktora Kruma, přes fotografie Denního Věštce, obrazovou výzdobu Bradavic nebo Moodyho oko až po samotnou dějovou linii s mnoha malými i velkými kapitolami, které vrcholí znovuzrozením Voldemorta. Tento vrchol Ohnivého poháru se stal mou nejoblíbenější částí stejně jako souboj s draky na začátku a Harryho nakouknutí do Myslánky uprostřed. Kruh uzavřen=o)

Jinými slovy, Ohnivý pohár byl knihou plnou pozoruhodných obrazů a zážitků. Ačkoliv porce stran a množství děje pro dospělého může být někdy trochu náročné. Ne ve smyslu nudné, avšak s hlavou vzdálenou magii mládí je přece složitější postřehnout a vstřebat všechno. Na druhou stranu je možno ocenit jiné věci; třeba moudra vložená do úst Siriuse nebo Brumbála. Např. "Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným" slovy Blacka či "Nezáleží, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane" pronesená ředitelem Bradavic.

14 25.09.2022

Nebudu zastírat, touto knihou, respektive pramenem, jsem si pro sebe dost možná urval příliš těžké sousto. Leč anotace i obsah byly příliš zajímavé a dávaly naději nakouknout do poustevnictví, které jsem měl celý život za "vzácný jev", ačkoli byl ve středověku spíš překvapivě fenoménem. I přes neformální podobu se jedná o těžce (a těžký) náboženský text, s čímž je (napříště) nutno počítat.

Po skvělé úvodní studii Kláry Petříkové se otevírá osm knih věnovaných neznámým autorem stejně neznámé trojici poustevnic. Bohužel nejpozději od poloviny knihy jsem začal mít značně plné zuby Pána Boha, k jehož pojetí mě celoživotně pojí vzdor, stejně jako blábolajícího autora, který v sobě nezapře dominikánskou školu. Kázání a vysvětlování sice dýchá onou kazatelskou hravostí zmíněného řádu, ale taktéž fanatismem, ježto vedl k nejedné kontroverzi spojené s dominikány. O to víc, že text je středověkým způsobem podáván coby přímá promluva ke čtenáři.

Prokousat se hromadou citací z Bible i života svatých, stejně jako nejrůznějších fabulací, lámaných významů, aliterací a kupených příkladů, než se člověk dostane k jádru myšlenky, dá nemalou práci. Zvlášť neznabohům, kacířům a odpůrcům, k nimž se mohu sám řadit. Odměnou jsou, krom prokázané děravosti církevních nauk, krásné výpady, kdy hříchy získávají zvířecí zhmotnění jako z bajek, náčrty života poustevnic, mnoho zajímavých přísloví, z nichž některé dokonce používáme od 13. století dodnes, nebo v závěrečné osmé knize řád pro fungování poustevny zevnitř i zvenku.

Tak nebo jinak, patří Kláře Petříkové upřímný dík a poklona za fenomenální práci, kterou překladem učinila a poskytla tak českým čtenářům možnost nakouknout mezi poustevnice, s nimiž jsem se blíž setkal snad jen skrze Chrám Matky Boží od Huga. Ke knize, která po osmi stoletích skutečně ztratila mnoho na čtivosti a přístupnosti, je třeba přikročit s opatrností opravdu značnou a myslí k tomu připravenou. Pro zajímavost z mnoha příčin, včetně zmíněného osvětlení jednoho z překvapivých fenoménů minulosti nejen anglických dějin, rozhodně zasluhuje Průvodce pro poustevnice pozornost.

3 17.09.2022

Staré řecké báje, mýty a pověsti jsou i po uplynutí několika věků nadále velmi sympatickým čtením. Je těžko hádat, proč zrovna řecké báje nadále válcují všechny další zdroje pověstí napříč Evropou. Ať už je příčina jakákoliv, ani Charles Kingsley neušel okouzlení těchto příběhů a vybral pro malé čtenáře tři z nich, které i dospělému nabídnou příjemné čtecí odpoledne. Perseus, Argonauti a Theseus čtenáře vtáhnou do mýtického světa nestvůr, zázraků a těsného kontaktu božstev s lidmi. V různých podobách jsme je slyšely už několikrát, takže o samotných příbězích nemá smysl se rozepisovat či v nich čekat nějaké překvapení. Ostatně v našich luzích a hájích jsou těžko překonatelné kompletnější verze od Petišky.

Kingsley však do své trojice hezky vstupuje několikerým poučením pro nejmladší čtenáře. Jinak je to příjemná oddechová, přesto dobrodružná procházka antickým světem za doprovodu překladu Boženy Šimkové, na němž není znát rok 1910.

2 06.09.2022

Abych se rovnou přiznal, trochu tápu v pocitech, jak vzpomínky na Velkou válku rodáka z jihočeské vesničky přijmout. Graficky je kniha zcela bez diskuze zpracovaná skutečně nádherně, což se dnes často nevidí. Ilustrace Václava Šlajcha dávají příběhu atmosféru až takovou snovou a ilustrátorsky knihu perfektně podtrhují. Horší je to však s editorským zpracováním, které není zrovna nápomocné v orientaci textem. Ať už je to dáno zpracováním deníků samotného Václava Trešla nebo pozdější úpravou, kdy historiografické komentáře sice osvětlují danou situaci, ale přece jsou někdy vsunuty rušivě. Stejně jako dělení textu do podkapitol, které nejsou příliš směrodatné pro obsah. Poslední, malinkou, a pro současnost typickou, vadou jsou tiskové chyby, které se v závěru počínají hromadit.

Tím bych však "kritikou" asi ukončil. Protože paměti Václava Trešla mají především obrovský přínos. Můžeme se sice pobavit o tom, že světovou válkou prošel spíš jako turista (zvlášť při návratu do nové vlasti se kniha mění v milý cestopis), který využil možnosti vystřídat několik uniforem a vyhýbat se přímým bojům, když mu osud přihrál možnost volby, ale jako pozorovatel a posuzovatel je nedocenitelný. Což z jeho deníků činí historický pramen prvotřídní kvality. Když se čtenář dostane přes první polovinu, která mě osobně příliš nebavila, bude čtenářova trpělivost odměněna.

Očima Václava tak můžeme pozorovat formování československých legií v Rusku, dění v něm a na tehdejší východní frontě, stejně jako bezprostřední svědectví o obou revolucích na začátku dvacátého století v Rusku. Následně roli a osudy československých legionářů i částečné osvětlení - z pohledu řadového vojáka - poměrů, které zavdaly příčiny k zatažení do politického dění a dlouholeté nevraživosti mezi Čechoslováky a Rusy. Části, kdy Vašek nastoupí do legionářského vlaku a putuje Ruskem k Vladivostoku a vůbec popisuje bolševickou revoluci, považuju za nejzajímavější. Nemálo pozoruhodné jsou i Trešlovy filozofické soudy nad tehdejším politickým děním obecně. Jinak je jeho osobnost povaha zvláštní, která u mě příliš sympatií nevyvolala. Přesto se mi líbí teorie, že nejprve bych měl člověka soudit jako bytost a až pak podle jeho kastovního zařazení, ačkoliv svá slova Vašek sám dobře neguje, když vyjdou najevo jeho předsudky vůči Židům (dané dobou) či nesnášenlivost vůči monarchii (ať nese jakoukoli korunu). Inu, není možno se dle pravidel řídit dokonale.

A proto, abych to dále zbytečně nenatahoval. Kronika mojí velké války je rozhodně knihou, která zasluhuje pozornost v rámci legionářských dějin naší první armády i světové války obecně. Jelikož dějiny tvoří jednotlivci, jsou jejich příběhy tím nejcennějším pramenem. Zvlášť jsou-li zaznamenány osobně, jako v případě rodáka z jihočeských Myslkovic.

2 05.09.2022