Lamanai komentáře u knih
Je to, jako když si na nějakou dočasnou dobu vlezete do hlavy jinému člověku. Fiona nás nechává nahlédnout do zákulisí prostředí, které je většině lidí asi málo známé, zejména v takto lidské rovině. Navíc je hodně poutem přemýšlivá a nastoluje řadu hlubokých současných témat. Ale jedna z věcí, která mi vadila, byl právě pocit nahodilého cestujícího, který v jedné zastávce nastoupí do vlaku, v něm podebatuje s náhodným spolucestujícím a o pár stanic dál zase vystoupí. A v určitých místech se mi to špatně četlo, což bude sice autorův styl psaní, ale na tak malé ploše mi to přijde zarážející. Četbu přesto nepovažuji za zmarněný čas, dotkla se mnoha pro mě zejména nyní dost palčivých témat.
Slušnej Molotovův koktejl! Tahle kniha mi přivodila tolik literárních orgasmů za sebou, že už se mi chtělo křičet DOST! Je náhoda, že název evokuje Vergilia? V angličtině VERnon G (dží) Little. Chvilkama jsem si vzpomněl na Palahniuka. Taky na Camusova Cizince. A Malýho prince NARUBY. Hýkám nadšením.
V rámci žánru asi dobré, četl jsem knihu podobného ražení poprvé, tak nemohu úplně soudit. Na začátku mě to bavilo hodně, pak mi autorovo puzení vymýšlet neustále další a další zvraty a stále více děj zamotávat přišlo až úsměvné a chvílemi trochu otravné. Ale čte se to dobře a za nějakou dobu možná sáhnu i po jiné autorově knize. Mimochodem, motiv obálky jsem vůbec nepochopil.
I když je to o skutečně spáchaném zločinu, dnes nám zní ten starý český jazyk poeticky a kniha má proto až romantický nádech. Druhá půlka devatenáctého a dvacáté století až do druhé světové války nám zkrátka z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu zavání exotikou. Je to jako cesta do vzdálené země, kde se zdá všechno básnivější, přestože samozřejmě není a kniha sama je toho důkazem. Pokud v Plzni navíc žijete, je ten stroj času ve známých místech velmi okouzlující. A výborně se pobavíte. Třeba nám to navíc pomůže, brát život s větším nadhledem.
Zaujala mě obálka a téma, protože Bowieho dost žeru. Tak jsem ji koupil jako velmi osobní dar. A teď konečně sám přečetl. Špatně udělané to není, ale že by to byla taková pecka, jak se to jevilo na první pohled... Česká redakce si mohla pohlídat překlepy. Na mě je to celé asi moc roztříštěné a mám pocit, jako by se autoři neuměli rozhodnout, jestli chtějí biografii nebo zasněný příběh. Vím, že to na začátku vysvětlují, ale výsledkem není ani jedno. Hvězdy dávám za nápad a odvahu, téma alespoň zkusit nahlédnout jinak.
Kulervoucí! Ani půl vteřiny jsem se nenudil. Laco je legenda, ale neopomíjel bych Poláčka. Borci. Už mám vybráno jako dar pro několik blízkých lidí. Pro svou mafii, jak by řekl ten jezdec s totálně vytroubeným mozkem.
Pokud se nudíte ve 20, 30, 40, 50, 60, je něco špatně. Inspirujte se touto krásnou knihou, ve které žijí naplno osmdesátníci. V rámci svých možností, ale o to je to naléhavější. Mám ty fiktivní staroušky rád už od prvního dílu, několikrát jsem se přistihl, jak si takřka objednávám jízdenku na vlak do Amstru, abych je povzbudil, s něčím jim pomohl, nebo dokonce šel na pohřeb. Laskavé, chytré, vtipné, svižně psané, smutné, dojemné, trefné, poutavé, vytvářející závislost. Teď mě navíc zaujalo, že na motivy příběhu v Holandsku už natočili seriál. Na závěr bych rád ocenil překlad a redakci knihy, tedy položky, které to české verzi prvního dílu dost zbytečně kazily.
Četba k odpolední kávě. Ne, nejsem necita. Myslím, že je to hodně pozitivní knížka. Mluví se v ní sice o neporozumění, ale daleko víc z ní čiší radost ze života. Mám k tématice blízko díky nějakým přímým zkušenostem i literatuře. Díky za Naokiho odvahu, psát takto otevřeně o svém světě, životě, pocitech. A Davidovi Mitchellovi za vše, netušil jsem, že má autistického syna! Jen se přiznám, že mi občas trošku neseděl překlad, možná se ale pletu a v anglickém textu je to formulováno podobně. Překvapilo mě, že je text překládán (aspoň myslím) z angličtiny, nebo tak na mne aspoň působil - nechci nakladatelství křivdit a překladatelka má v portfoliu hodně publikací japonského původu, tak se třeba pletu.
I když jsem knih s podobnou tématikou přečetl už mnoho, Hana mi v podstatě nedovolila odtrhnout oči ani srdce od stránek. Nejsilnější pro mne byla první třetina příběhu (chronologicky poslední), ale to bylo dáno asi tím, že byla nejpřekvapivější a že se byl pak osud stejné rodiny nahlížen z dalších úhlů. Silné, emotivní, skvěle vystihující lidskost v okamžicích pod velkým tlakem. Za inspiraci děkuji autorům letošní výzvy (česká autorka). A dodávám, že je mi sympatické i to, že Alena Mornštajnová je podle krátké biografie vlastně moje profesní souputnice (učitelka angličtiny a překladatelka :-) P.S. Perfektně napsáno, překážel mi jediný kraťounký odstavec v celé knize, který byl jakýmsi povzdechem, že dřív se všechno dělalo, aby to vydrželo a dnes se vše dělá pro rychlou spotřebu - celkem souhlasím, ale bylo to takové moralizování, které bylo vyřčeno navíc. Na vysoké kvalitě knihy to nic nemění.
Žádná kravina! Krávovsky jsem se bavil. To mě podoj! Vtipný a přitom i celkem k zamyšlení, vidět ty steaky z pohledu krávy. Škoda, že prase přešlo ze synonym na jidiš, protože ta část, kde se všechno snažilo říct co nejvíce výrazy byla opravdu hodně zábavná :-) Mimochodem, přečetl jsem díky Výzvě 2019 (autor se stejným počátečním písmenem v křestním jménu i příjmení), takže děkuju za inspiraci!
Není stejné, číst scénář, a vidět hru v divadle. Podle mě docela trefný komentář doby, ve které vznikl. Nedivím se, že se Klaus urazil. Aneb "Klein se nápadně dlouho směje." Možná se brzy bude smát ještě i mladý Klein :-( No, uvidíme ještě. Jinak je zajímavé, že mně naopak Hlas přišel ve hře velmi důležitý a vtipně výstižný (Amalberga níže vyjadřuje názor opačný).
To nejlepší z Broučků, Ferdy Mravence, Jamese Bonda, hrdinů Jaroslava Foglara a moudrosti De Saint-Exupéryho. Čtivé a dojemné ekologicko-sociologické varování. Příměs nádherné, láskou oplývající naivity a hrdinství příběhu dodává na síle a mně připomíná filmy, jako jsou Život je krásný a Vykoupení z věznice Shawshank, kde nejde o logickou celistvost, ale o naději v těžkých okamžicích, ve víru v dobro a obětování sebe sama pro vykoupení duší blízkých lidí ze smutku a zatracení. Pěkně jsem to obrečel a nestydím se za to.
V podstatě to vystihla RADOST v předchozím komentáři. Já jsem knihu dostal pod stromeček, tedy včera večer. Od té doby uplynulo nějakých 18 hodin, z nichž jsem jich dost věnoval vydatnému spánku, a přesto už ji mám přečtenou. Na jeden zátah. Thrillery normálně nečtu, mám raději detektivky, takže mě taky trochu mrzelo, jak byla zápletka čitelná. Kniha ale byla tak čtivá a podtrhávám, že i skvěle přeložená, že se stačilo jednou nadechnout a celou ji sfouknout. Pro mne velmi příjemná oddechovka.
U Rowlingové se mi děje taková zvláštní věc. Je pro mne hodně předvídatelná z hlediska hlavní zápletky. Přečetl jsem od ní vše, co napsala pro dospělé, a bohužel mám tento problém i u detektivek. Ale i tak mě baví číst. I když se mi v hlavě jasně vyrýsuje, jak to dopadne. To považuji za nevídané a vlastně tak nějak zvláštně pozitivní. S knihou The Casual Vacancy to bylo ještě bizarnější, protože jsem ji rozečetl na začátku roku, několikrát si od ní dal pauzu a teprve teď jsem ji dočetl. Věděl jsem, že ji dočíst chci. Ale nešlo mi to na jeden zátah. Přičítám to leckdy rozvláčnému psychologickému rozboru postav, které se negativně promítlo hlavně do prvních vhledů do pro mě nudných a otravných figur Howarda, Milese, Maureen a Simona, někdy i Parminderových. Na druhou stranu to k věci očividně patřilo. JKR umí psát. Rozumí lidské povaze a projevuje porozumění svým postavám, a to i těm, u kterých vykreslí hodně záporných rysů. Díky tomu mají postavy více vrstev, motivací a v některých situacích umí jednat překvapivě.
Téma a Šostakovičův osud hodně zajímavé, samozřejmě na pozadí dokonce i pro nás vlastně ne tak snadno představitelné politicko-společenské situace. Strohý styl je zde sice úmyslný a ještě podtrhává frustraci a bezvýchodnost, ale pro čtenáře bohužel značně ubírá na záživnosti, neřku-li možnosti hlubšího pochopení hlavního hrdiny a sžití s ním. Juliana Barnese mám přitom moc rád. A vlastně jsem rád i za ten námět, protože by mě nikdy nenapadlo po něm jinak sáhnout (z hlediska hudebního záběru, ne z pohledu historického, to mě naopak zajímá hodně). A ještě dodatek: Kniha je plná hodně zajímavých myšlenek, dost jsem si jich označil. Bohužel se mi je nedaří ze čtečky (PocketBook Aqua 2) nijak exportovat. Kdybyste měl někdo tip, budu za něj vděčný :-)
Z této Márquezovy knihy jsem celkem na rozpacích. Téma režimem stíhaného filmaře, který se tajně vrací do své vlasti, aby odkryl život v Chile pod knutou Augusta Pinocheta je samo o sobě přitažlivé. Velmi strohá forma vyprávění, jakési zprostředkované reportáže psané v ich formě, však poměrně hutný obsah svázala do kazajky pouhých 130 stran. S režisérem Littínem v rychlosti prožíváme střídání pocitů strachu s jakýmsi bláznovským bohorovným pocitem nezranitelnosti. Vše na pozadí špionážního thrilleru, jako by stroze odříkaného technickými pojmy. Některé z akcí, které v rámci oněch 6 týdnů v Chile proběhly, jsou strohým jazykem popsány celkem do detailu, jiné, kde si čtenář klade otázku, jak to vůbec mohlo klapnout, jsou jen vyjmenovány. Celá operace působí dojmem monstrózní organizace, která vlastně proběhla podivně hladce. Těch pár zádrhelů, které zmiňuje, má vždy nějakou skoro až groteskní pointu. Byl a žil jsem v Latinské Americe a celkem dobře znám některé latinskoamerické spisovatele a jejich levicové politické postoje, ale to vychvalování Allendeho už je na řadě míst dost okaté. Historie Jižní Ameriky je sice plna dost bizarních paradoxů, ale vynášet do nebe zestátňování soukromého majetku mi, alespoň z hlediska českého čtenáře, nepřijde moc košer. I přesto, že nabývání nemovitého i movitého majetku v zemích od rovníku níže je také zkropeno krutě prolévanou krví. Na druhou stranu - námět knihy mě přivedl k odhodlání, nastudovat si o tématu víc. A to je vždycky dobře.
Skvělá knížka. Hendrikova společnost by mi chyběla, ale naštěstí je i pokračování.
Och. Tak tohle bylo hodně přitažené za vlasy. I na oddechovku. Je mi jasné, že najít nové téma není snadné. A tak se vyhrabou severská traumata, přilije se galon Freuda, vše se rozvaří do kaše s příměsí (ne)uměle budovaného napětí. Na talíř se pak kydá víceméně náhodně a servíruje se pokud možno za studena. Konzumuje se u miliontého dílu seriálu Ulice. Mimochodem, všimli jste si, jak v krimi knihách hrají různou roli novináři? Ve většině titulů je jich všude plno, přilévají oleje do ohně a tlačí na vyšetřovací tým. Ale když se to nehodí, jako by ani neexistovali.
Chvílemi mi to přišlo takové sterilní. Jako by myšlenky byly spíše konstatované a kniha sloužila jako kulisy pro prezentaci tehdy jistě ještě poměrně neotřelých myšlenek. I tak jsem rád, že jsem ji v rámci výzvy vylovil ve své knihovně. Četl jsem verzi z edice Fuego a tam bych vytkl použitý font, který je pro mne docela nečitelný. Potěšila naopak pevná vazba.