Limonadovyjoe komentáře u knih

Jsou povolání a povolání. Za mě ke špici bude vždycky patřit pilot. Kapitán David Hecl nám v knize prozrazuje o neuvěřitelné píli, vzdělávání ale i finančních a časových nákladech důležitých pro splnění snu. A dostat se přes ČSA k Emirates a řízení A380 je splněním snu každého pilota.
Díky knize vedené formou rozhovoru se dozvíme úplně vše nejen o pilotovaní, o životě pilota, o technických parametrech letadel ale i o celebritách na palubě, Emirates jako zaměstnavateli, uniformách a životě v Dubaji. Kniha je tak obsáhlá, že odpoví na všechny otázky, které vás během letu napadnou. A zároveň tak čtivá, že bych ji přelouskala na trase Vídeň - New York :)

9 26.06.2022

3,5 *
Parta ne úplně sympatických třicátníků jejichž přátelství už dávno zoxidovalo, si místo párty dovolené u moře vybere pobyt na samotě u lesa. Přípravy a cesta autem otravovaly vzduch tak, jak to umí Soukupová v Pod sněhem. Po odbočení do lesa už to připomíná Kariku ? Možná záhadu Blair Witch?
Přiznám se, že jsem se u knihy místy večer fakt bála a na hory bych si ji rozhodně nevzala :) Atmosféra houstne, člověk vyloženě cítí to mravenčení za krkem a úzkost.
Opravdu povedené jsou kraťoučké kapitoly střídající pohled všech účastníků zájezdu, udržují napětí a tempo čtení. Na druhou stranu si říkám, že kniha mohla být ještě poloviční podle toho, kolik volného místa na stránkách je .
Závěr a vysvětlení byly pro mě dostačující i když přitažené za vlasy. Kdyby autorka příběh umístila do jihočeského Branišovského lesa, nemuseli bychom číst takové fantasmagorie z Beskyd. No ale v rámci žánru béčkových hororů to nebylo vůbec špatné a jako letní čtení je to pro svou jednoduchost a čtivost jako dělané.

10 22.06.2022

“V Americe existuje žebříček rasové hierarchie. Nahoře jsou vždycky bílí, zvláště bílí anglosaští protestanti a dole zásadně američtí černoši. “Bílý je náš čestný člen, hnědý smí se dívat jen, černý musí z kola ven.”
V knize sledujeme příběh nigerijské dívky Ifemelu, její první lásky Obinzeho a jejich více či méně úspěšný pokus prosadit se ve spojených státech v době, kdy Barrack Obama teprve snil o tom, že obsadí Bílý dům.

Bavila mě linka Ifemelu po příletu do USA, těžké začátky každého imigranta, bavilo mě zákulisí toho, jak takové začátky vypadají viz získání pojištění, řidičáku, práce, toho že můžete mít ve své zemi vzdělání jaké chcete ale v západním světě začínáte od píky. Bavil mě její společenský život, její přeměna v sebevědomou vzdělanou ženu. Bavil mě její blog, opravdu trefné poznámky týkající se rasismu, o kterém američani předstírají, že je dávno pasé. Všichni víme, že to tak není a že barva pleti tady v třídních rozdílech hraje stále obrovskou roli. Taková Amerikána mě moc bavila, kvůli tomu jsem po knize sáhla a klidně bych celých 500 stran četla jen o tomhle.
Naopak mě, přiznávám, nebavil jejich život v Nigérii, a už vůbec mě nebavil nezdárný pokus Obinzeho o život v Británii, ba co víc nebavila mě jejich vztahová linka.

Místy byla kniha příliš rozvláčná, něco se dalo přeskočit úplně, ale líbí se mi jak autorka tne do “černého” co se týče rasových rozdílů… a konečně vím, jak to mají černošky s vlasy, které tak obdivuji.

“Přišlo mi, že v Americe spolu černí a bílí pracují, ale nehrají si, v Británii si černí a bílí hrají, ale nespolupracují.”

1 15.06.2022

Paní Meda Mládková je jednou z velkých žen české historie. Mecenáškou umění, zakladatelkou muzea Kampa… sebevědomá, vytrvalá, důsledná, ochotna riskovat..
Kniha nás provází nejen životem Medy ale ukazuje i celé moderní dějiny české země. Meda svými aktivitami podporovala umělce za oponou, proslavila mimo jiné F. Kupku ( potěšilo mě vidět jeho obraz v newyorské MoMa) a další autory moderního umění, nelíbivé komunistickému režimu. Byla přítelkyní Václava Havla a účastnila se revolučního i porevolučního dění v naší zemi.
Kniha vedena formou rozhovoru, doplněna množstvím fotografií, dopisů a vzpomínek osobností je krásným zhodnocením Medina života, který by vydal za deset jiných.

“Je ženou, která vidí příležitost tam, kde ostatní vidí problém.”

“Přežije-li kultura, přežije národ.”

6 22.05.2022

Neuvěřitelně detailně zpracovaná kniha o případu Anderse Breivika - vraha, který má na svědomí 77 životů.
Člověka, který od mladí chtěl někam patřit, být výjimečně dobrý - ať už v graffiti, world of Warcraft, patřit do řádu templářských rytířů .. perfekcionista, sebestředný narcista, odpůrce sociální demokracie a multikulturalismu.
V rámci zachování čistě norské kultury, po detailním plánování 22. července 2011 zabil vlastnoručně vyrobenou bombou 8 lidí v centru Osla a následně chladnokrevně popravil během pár hodin 69 mladistvých sociálních demokratů na ostrově Utøya.

“Proti vám nic nemám, tohle je politicky zaměřená akce. Zemi zaplavují cizinci, tohle je státní převrat, začátek pekla.”

Kniha vás pohltí. Nejen tím, že hned na prvních stránkách čtete o masakru na ostrově, dá vám pohled na případ, který byl pro norské soudy zlomový, šetření příčetnosti, obrovské množství svědků a práce s nimi, celý soudní proces, přístup samotného A. B. odmítajícího jakoukoliv vinu. Autorka blíže představuje životy některých mladistvých, jejich ideály..ale také nepředstavitelný strach a utrpení dětí na ostrově, rodičů, pozůstalých a přeživších kamarádů, kteří sledovali jak umírají jejich přátelé. A v neposlední řadě také sérii chyb a fatálních omylů norské policie, která na podobnou situaci nebyla vůbec připravena.
Samotná kapitola popisující popravování na ostrově je pravděpodobně to nejbrutálnější co jsem kdy četla. Knihu jsem četla dlouho, po malých dávkách a obavám se, že ne každý tak opravdové zpracování jednotlivých osudů zvládne. Ale všichni by měli.

“Když si nebyl jistý, raději vystřelil střelu navíc. V budově strávil dvě nebo tři minuty. Za nějakých sto vteřin usmrtil 13 lidí, další zůstali ležet s těžkými zraněními.”

“Lidé, kteří o mě říkají, že jsem zlý, nechápou rozdíl mezi brutalitou a zlem. Brutalita nemusí znamenat zlo. Brutalita může vycházet z dobrého úmyslu.”

9 12.05.2022

Příběh vypráví dvacetičtyřletý Voloďa z nemocničního lůžka, kde se léčí z těžkého zranění po poslední partyzánské akci.
Vypráví o partyzánech, jejich zákonech, záškodnické činnosti, o beskydských horách, kopaninách, o Ploštině. Vesnici, která poskytla úkryt a teplo domova celé partyzánské skupině, a která za to na konci války zaplatila. Vypráví o svědomí partyzánů, o pomstě, vůli žít..

I přes podrobně zpracovaný střípek válečných dějin u nás, i přes autobiografický pohled autora, který sám byl členem této partyzánské skupiny, musím dát nižší hodnocení. I přesto, že válečnou tématiku mám ráda, tady mi osud partyzánů byl zcela lhostejný. Narozdíl od osudu Ploštiny. Neumím se zbavit dojmu, stejně jako z jiných knih, že rčení po nás (partyzánech) potopa, tady platí dvojnásob.
Příběh se mi špatně četl, místy i nudil a knihu jsem neodložila jen silou vůle.
2,5/5

3 24.04.2022

Tara se narodila v Idahu do přísné náboženské rodiny mormonů/survivalistů, která odmítá státní instituce včetně škol a lékařů.. I přesto, že vyrůstala téměř izolovaně od okolního světa, bez základního vzdělání dokázala vystudovat na Cambridgi i Harvardu. I přes pokřivené vidění světa, které ji předával sfanatizovaný, schizofrenický, manipulativní otec si přes obrovské množství špatných rozhodnutí dokázala dojít za svým a objevit i jiné pravdy, než ty, ve kterých byla vychována.
Nevím jestli je více šokující mormonské myšlení, názory otce, psychopatický bratr se kterým žila, nebo téměř smrtelné úrazy, které se v rodině Westoverových řešily mastičkařením, protože nemocnice a lékaři se rovná socanské peklo.. ale jsou to právě tyto momenty, které udržují čtivost jinak pomalého až patetického tempa knihy. Kniha za přečtení rozhodně stojí, Tara ušla obrovský kus cesty od holky, která v 17ti poprvé slyšela o holokaustu a rasismu, po Dr. věnující se politice společnosti.
4 hvězdičky ale o uši..Tařina otce.

“Táta se dočetl o mém stipendiu a řekl mi k tomu: vůbec ses nezmínila o domácím vzdělávání. Myslel jsem, že když vidíš, kams to dotáhla, budeš alespoň trochu vděčná, že jsme tě s mámou nedali do školy. Měla bys všem říkat, že to je právě díky tomu, žes měla domácí vzdělávání.”

“Koho by napadlo, že tě budem muset poslat do Cambridge, abysme tě dostali do kuchyně, kam patříš.”

5 14.04.2022

(SPOILER) Dne 5. 8. 1944 v 01:30 vniklo 15 ozbrojených partyzánů do hostince Isidora Mokrosche v Životicích kde došlo k přestřelce. Při ní byli zastřeleni dva úředníci těšínského gestapa, hostinský, žena komisaře a jeden úředník gestapa utrpěli vážné zranění.
“Za jednoho mrtvého Němce zemře deset Poláků, tradovalo se už od začátku války. Magwitz se rozhodl tuto kvótu msty překonat.”
Hned nad ránem 6. 8. 1944 na rozkaz Magwitze dochází k obklíčení Životic vojáky wermachtu a členy gestapa se seznamy občanů Životic, kteří nemají volkslistu. Skutečnost?
“Ze třiceti šesti mrtvých mělo trvalé bydliště v Životicích jen 24. Zemřelo 6 občanů Horní Suché, 4 z Dolních Bludovic, 1 z Dolní Suché a 1 z Těrlicka (oba poslední mladíci obcí jen projížděli na kole na borůvky a nemohli se tak prokázat) . Nejmladšímu zastřelenému bylo 16 let a nejstaršímu bezmála šedesát.

“V matričních zápisech 36 zastřelených mužů je jako příčina smrti uvedeno srdeční selhání. Zdá se, že 6. 8. 1944 se Životicemi a okolím prohnala kardiální epidemie.”

Jsou knihy a KNIHY. A Karin Lednická je autorkou těch druhých. Na každé stránce tohoto dokumentárního díla jde vidět mravenčí a pečlivá práce o události, která je v rámci válečných zločinů téměř zapomenuta. Jde vidět láska k místům a obrovská snaha a vůle aby nedošlo k zapomenutí tragédie. Aby se fakta vryla pod kůži je dokument proložen střípky příběhu postav celé tragédie. Máme tak jména, klidné životy obyvatel i jejich fotografie. Stejně tak další osudy všech účastníků v poválečném vývoji.
Takhle by měly být vyprávěny dějiny ve školách. Pro ostatní je tahle kniha a malé muzeum v Životicích. I když pro nemístní může být čtení trošku náročnější, měl by o tragédii z našeho koutu země vědět každý.

10 03.04.2022

(SPOILER) Kniha sleduje život Aleše po tom co mu zůstanou na krku dvě novorezaňata, které nejsou jeho a se kterými stráví 15 let lásky i trápení.
15 dnů nudy. Přesně tolik jsem s knížkou strávila…a teda promiňte, ale tohle je tak debilní, že se to ani na odreagování nehodí. Tak blbé, že se to může odehrávat jen pražskejm (omlouvám se Pražáci).
Výrazy jako krasava, prcina, slizomrd a jiné krásy jsou na běžném pořádku, stejně jako všechny ženské jsou zde sexuální bohyně (a nic víc ), peněz se rozhazuje jak by se vyhrálo ve sportce, a Sára s Ellou jsou tak úžasné, že by vyhrály i Česko Slovensko má talent..
Vzhledem k té červené knihovně, bych řekla, že měl autor nějakou krizi středního věku. A proč cpe příběh do Ostravy, když je pak schopný napsat v baru VE Stodolní, nebo pojedeme Do Čeladné, to mi hlava nebere.
Jedna hvězdička za slibných prvních sto stran a druhá za čtivost. Bohužel pět set stran takového nic je moc stran, děj se téměř nikam nevyvíjí a kniha by tak mohla končit klidně po 250 stranách i po tisíci…

Naivně jsem si myslela, že po nudném Nejlepším víkendu se autor chytne za nos a zlepší se.. no nic, očividně to může být ještě horší

Děs běs.

11 23.03.2022

“ Neexistují důkazy , že se něco vůbec děje. Mizí dokumenty. Mizí lidé, nebo si mění totožnost.”
▪️2006 - Anna Politkovská, investigativní novinářka, kritička současné ruské vlády - zavražděna v den Putinových narozenin
▪️2006 - Alexandr Litviněnko, Putinův kritik - otráven poloniem 210.
▪️2015 - u Kremlu zastřelen tehdejší vůdce protiputinovské opozice Boris Němcov, opozičník Vladimir Kara-Murza neúspěšně otráven.
▪️2015 - 3 bulharští obchodníci se zbraněmi dodávající zbraně Ukrajině - otráveni.
▪️2016 - Milo Djukanovič - premiér Černé Hory usilující o vstup země do NATO - otráven
▪️2018 - Sergej Skripal - dvojitý ruský agent a zrádce Ruska - otráven Novičokem (+ manželský pár, který flakon od parfému s jedem našel a použil - žena zemřela )
▪️2019 - Zelimchan Changošvili, Putinův oponent, zastřelen uprostřed Berlína
▪️2020 Alexej Navalnyj - opoziční politik - otráven již podruhé.
▪️2021 -výbuch ve Vrběticích mají na svědomí stejní ruští agenti, kteří otrávili S. Skripala. Prezident Zeman spolu s Nejedlým a Mynářem zakrytě mlčí a srážejí kroky vlády.

Tolik v krátkosti o činech kontrarozvědky FSB (nový název stejných praktik KGB) a vojenské rozvědky GRU, jejíž činy musí být rozhodovány z vyššího místa - prezidenta. Prezidenta, který si změnou ústavy umožnil být zvolen na 12 let, tedy do roku 2036. Prezidenta země, která má své agenty po celém světě a jejich úkolem je rozsévat proruské nálady, manipulovat volby (včetně těch v USA), zbavovat se nepřátel země a žít z korupce.

Velice čtivá kniha, která na 180 stranách řekne vše a kterou přečtete za jeden den - pokud na to budete mít žaludek. Velice zajímavě popisuje nejen praktiky ruských agentů ale také investigativní skupiny Bellingcat, která pomohla vyřešit mnoho z těchto případů.
Myslím, že autor muže klidně začít s druhým dílem, protože jen dnes máme na Novinkách články o pohřešované novinářce, která o den dříve narušila vysílání ruské TV a také zprávu kde slovenský prorektor vojenské akademie vyzradil GRU přísně tajné informace o NATO…

9 15.03.2022

3,5
Když si člověk myslí, že je něco nejlepší pro všechny, je to většinou to nejhorší pro všechny aneb taková je síla kompromisu - spokojen není nikdo.
Není spokojená Hana, která poslala svého desetiletého syna na venkov, aby mohla hrát svou vysněnou roli.
Příliš spokojená není ze začátku ani babička Eva, která dostane na převýchovu rozmazleného vypočítavého kluka, který má ze všeho nejraději hraní her na počítači.
A spokojený není ani Viktor, desetiletý puberťák navyklý na život v Praze - alespoň do doby než začne objevovat dobrodružství mimo zdi pokoje a on-line světa.

“Taky jsem tady nikoho neznal, pomyslím si, ale neřeknu to. A tak ji řeknu to jediný, co se k tomu dá říct, že s některýma věcma se nedá nic dělat, stejně jako jsem musel já sem, i když jsem nechtěl, a teď musím zpátky, i když nechci, stejně jako moje máma nemůže donutit svoji mámu aby šla na operaci, tak stejně babi nemůže nic dělat s tím, že nemůže zůstat sama.”

Jak jsme u Soukupové zvyklí máme tady plno spíše nesympatických postav a skvěle vykreslené myšlenkové pochody a jejich pohnutky, se kterými můžeme více či méně souhlasit.
Ale tentokrát jsem s knihou bojovala, prvních sto stran bylo opravdu utrpení. A i když závěr chytne za srdce, a líbí se mi jak je nastíněn další život postav, jsem neoblomná a musím nechat nižší hodnocení. To co je nejlepší pro všechny, prostě není nejlepší pro Lucii. S autorkou ale ještě určitě nekončím, stále mě baví.

4 10.03.2022

“Někdy je nejlepším způsobem, jak je zmást, udělat něco, co nemá žádný smysl, nebo co zdánlivě dokonce jde proti tvým zájmům. Zapamatuj si to, Sanso, až tu hru budeš hrát. Jakou hru? Tu jedinou. Hru o trůny.”

Tady v tomto díle se s tím G.R.R. Martin vůbec nemazlil! Vzal všechny důležité postavy, zamíchal je a půlku z nich prostě vyhodil. To co si mnoho autorů nedovolí zvládl Martin naprosto bravurně a nebouří se tak jen meče ale i mnoho fanoušků série. Hlavně si nějakou postavu neoblíbit!
Stará spojenectví jsou rušena a vznikají nová, taková, na které by nikdo nesázel. Postavy jsou rozházeny po celém Západozemí tisíce leguí daleko od sebe a někdy přitom tak blízko. A jestli něco v Západozemí umí, tak jsou to svatby - až vražedně skvělá zábava :)
No a za zdí se nám štosuje nová armáda..ale o tom zase příště.

“Již brzy přijde chlad, a noc která nekončí.”

Díky covidové izolaci přečteno za neuvěřitelných 6 dní.

9 24.02.2022

Co jiného číst v izolaci, že?
“Obavám se, že až skončí karanténa, bude Wu-Chan potřebovat pořádnou terapii.”

Kniha deníkovou formou popisuje 60 dní, kdy devítimiliónový čínský Wu-Chan padl do přísné karantény a stal se městem duchů. Ukazuje zmatek, nevěřícnost, ale taky vůli a lásku občanů k městu. Víru, že karanténa po dvou, třech, čtyřech ….. týdnech skončí a také nedůvěru obyvatelstva k zatajování informací a cenzuře. Ukazuje mentalitu občanů a způsob myšlení. Boj lékařů a dalších zdravotníků s neznámým onemocněním, kolapsem péče, vlastně to všechno co známe všichni.
Tak proč to číst? Protože Wu-Chan byl první a kniha je tak mementem začátku dlouhého boje s covidem. A troufám si říct, ze jednou bude mít obrovskou výpovědní hodnotu.
Na druhou stranu co si budeme povídat, kniha z karantény už zákonitě musí být stereotypní a opakující se. Čím více autorka válčila na internetu, tím mi byla méně sympatická. Alespoň v dovětku bych čekala výraznější zmínku ke zbytku světa, protože právě i díky všemu tomu mlžení se nemůžu ubránit dojmu, že právě Wu-Chan uvalil karanténu zbytku světa na dlouhé dva roky. Ale o tomhle autorka mlčí.

“Nebojím se smrti, ale nechci zemřít na nákazu, nechci být obětí epidemie. Ta myšlenka, že mě něco zabije, je mi z duše protivná.”

A na otázku co číst v izolaci odpovídám..Něco jiného.

1 18.02.2022

(SPOILER) “Někdy děti zabalili do pomočeného prostěradla, nebo jej omotaly kolem hlavy aby vypadali jako duchové páchnoucí močí.”

“Jindy ho odvedla do herny. Tam se děti postavily do řady a čekaly na mrskání bičem”.

Bití, mučení, znásilňování, ponižování, sterilizace. Internátní školy - ideální revír pro sadisty a pedofily.
Ta-ko-vá - by-la - do-ba - zázračné zaklínadlo, tři slova, která znějí dobře v každé epoše.
Nebavíme se o temném středověku, poslední ze škol byla uzavřena v roce 1996…
“Dnes víme, že takových škol bylo v Kanadě 136, ve kterých přežívalo minimálně 150 tis. dětí. O všech detailech, co ve školách dělo, se Kanada oficiálně dozví až v roce 2015. “

Tahle kniha nevypraví jen příběh Tobyho Obeda. Vypráví příběh všech dětí původních obyvatel a jejich dětí, které byly nuceny podstoupit povinnou převýchovu v katolických internátních školách, které si v ničem nezadaly s koncentračními tábory.
Vypráví o následcích, emoční plochosti, násilí, problémech se závislostmi a neschopnosti/nemožnosti zařadit se do společnosti dávno potom, co jsou tyhle hrůzy minulostí, protože “Ten kdo je zneužíváný, později sám zneužívá, a týraný sám týrá.”

Vypráví o tom jak se Kanada s tímto horkým bramborem poprala, když se o školách začalo veřejně mluvit. Přijala svou část viny, narozdíl od katolické církve a papeže, a vyplatila miliardy dolarů na odškodnění.
“Odškodnění se dostane pouze těm, kteří ještě žijí - zatím peníze obdrželo přibližně 80 tis. žáků a Kanadu to stálo 6 miliard dolarů.

Ale stačí to?

6 17.02.2022

Kdybyste autem srazili cikána v Ostravě, pravděpodobně vám řekne Zhebni. Protože ale právník Billy Haleck srazí cikánku v New Yorku, prokleje jej starý cikán Lemke jednoduchým zaříkadlem - Zhubni! A Billy začíná hubnout...i když má dobrý, více než stokilový základ, ztrácí i více než kilo denně. Nejdříve je spokojený , že se vleze do kalhot, pak kalhoty málem ztratí, je štíhlý, hubený, vyhublý na kost..
Celá první polovina je výborná, stačí pojmenovat kapitolu aktuální Billyho váhou a sledovat jak se ztrácí tělesně i mentálně.
Je to taková syrová, fyzická, dospělá verze pohádkového Povznesení.
"Rossingtonovi roste krunýř, Hopley hnije a já se ztrácím".
Ve druhé části, kdy by děj měl mít pořádné grády, mi ale trochu vázne. A mafián Ginneli to celé sám neutáhne. Konec a jahodový cikánský koláč to ale zase zachraňují, a i když člověk tuší jak to dopadne, musí znechuceně číst dál.
Co mě hodně bavilo, byla nekorektnost, generalizace a až rasistické narážky na romy ( "všichni cikáni jsou lumpové") a myslím, že v dnešní době už by King s takovou knihou bez žaloby neuspěl :-)

11 12.02.2022

"Nechte minulost spát pod zemí prosím, jinak bude hůř."
Výborné kulisy němci i StB utajované továrny a pracovního tábora Prameny Vltavy, který se pravděpodobně nacházel v podzemních chodbách šumavského pohraničí, a který je do dnešní doby opředen tajemstvími.
A k tomu tělo mrtvé dívky oblečené v pruhovaném pyžamu a s židovskou hvězdou. Šumavské lesy, starousedlíci a temná historie podzemí pod Františkovem a Stolovou horou.

"Tehdá existovaly dvě továrny. Jedna nahoře a druhá pod ní. Pod Stolovou horou. Mnohem, mnohem větší..."

Obrovský palec nahoru za zpracování dalšího střípku českých dějin. Pozadí tábora, továrny, skutečných historických událostí, o kterých se ví velmi málo.

Proč to tedy nefunguje? Velice zajímavou kriminální zápletku tady doslova kazí překombinovanost celého vyšetřování. Jakoby sama autorka nevěděla z koho udělá vraha a proto jim je každý chvilku, každý jinak. Každá ingredience - syrovost, válečné osudy, křivdy, otázka viny a neviny, pomsta.. je sama o sobě skvělá, ale zakombinovat zde všechno a snaha co nejvíc šokovat tvoří dohromady dort pejska a kočičky.
Bohužel tomu nepomáhá ani osa příběhu. Vyšetřování ve dvou časových linkách (20 dní od nálezu těla/80 dní od nálezu těla..), jejíž střídání se, prostě tady na krátkých kapitolách ruší a navíc ještě sledovat všechny postavy a jejich vzájemné vztahy z dob druhé světové války. Stačilo by ubrat. Možná zjednodušit. A bylo by to dokonalé.
Spokojila bych se, kdyby kniha končila někde o třicet stránek dříve.
K zakomponování případu Kramný a jeho viny/neviny se snad nemusím ani vyjadřovat. Naprosto zbytečné v příběhu.

11 07.02.2022

"Mladé dámy v Americe milují nezávislost stejně, jako jejich předkové, a za to, že se samy živí, sklízejí obdiv a úctu."

Malé/velké ženy - sestry Marchovy. Rozumná Meg, divoká Jo, klidná Beth a trochu rozmazlená Amy. A Laurie - soused, kamarád, přítel a konečně i manžel jedné z dívek.
Je až neuvěřitelné, jak nadčasová kniha, která oslavila už více než 150 let, je. Nejen, že příběh pohladí na duši a chytne za srdce, ale dokáže předat tolik mouder a maminkovských životních pravd, ať už ji čtete v 15 nebo v dospělosti. Ano, i já ji našla v maminčině knihovně.
Postavy a jejich charaktery jsou krásně vykresleny, mají ctnosti i své chyby, se kterými bojují. Zejména postava Jo, která znázorňuje samu autorku mě bavila. Bavil mě vztah Jo a Laurieho, bavilo mě cestování Amy po Evropě, bavilo mě jak dívky vyrostly v krásné sebevědomé ženy. Bavila mě Meg a její domácí marmelády, opravdu ze života.Všechny lásky i strasti. Naštěstí je tam vždy maminka, která nabídne rameno a dobrou radu.

"Vážně by mě zajímalo, jestli se někomu z nás přání splní". "Mám ke svému vzdušnému zámku klíč, ale nevím jestli dokážu odemknout dveře, to se teprve uvidí". Poznamenala Jo záhadně.

Hned po dočtení jsem si pustila film z roku 2019. A neumím si představit, že bych z něj měla něco hlubšího bez přečtení knihy. Neurovnané, zmatené. S knihou ale dává krásnou galerii těch nejdůležitějších momentů. Jediné plus filmu je postava Laurieho - Timothée Chalamet jej střihl naprosto přesně.

10 01.02.2022

"Každý velký hotel má svý skandály... svý strašidlo".
Horský hotel Overlook v Rocky mountains je od listopadu do května pro klientelu zavřený. Všichni zaměstnanci a na první pohled i všichni hosté jej opustí a klíče se předají zimnímu správci. Tím správcem je Jack Torrance - manžel a otec, který brigádu v hotelu sněhem odříznutém od zbytku světa s nadšením přijímá. Snad tady zapomene na své démony a zase stmelí rodinu, ale hory člověku chyby nepromíjejí ...a hotel ty démony v Jackově hlavě cítí..a přiživuje je a chce ho..
To vše dokáže vycítit i Jackův pětiletý syn Danny, dokáže vidět zlo, trvalé nájemníky hotelu i budoucnost. Má totiž Osvícení..

Film jsem nikdy neviděla, bojím se už u upoutávek a hudby Kubrickova filmu. Proto jsem i s hrůzou dlouho obcházela knížku. Ale kniha není děsivá. Téměř. Teda krom momentů v pokoji 217 když uvidí píp a pak ty píp píp na zahradě.. :-)
Je o skvěle vykreslené psychice pětiletého kluka, o schýze a ponorce v uzavřeném prostoru, o vygradované atmosféře, o šílenství v přímém přenosu..to King umí bravurně.

Za zmínku určitě stojí, že King se inspiroval návštěvou The Stanley hotelu v Coloradu, který s manželkou navštívili právě v době, kdy jej vyklízeli poslední hosté a na zimu se zavíral. King tak zůstal na hotelu v pokoji 217 jednu noc téměř sám. A tento, dnes už kultovní horor se začal rýsovat.

Navíc bych řekla, že je to jedna z mála knih, kde se autorovi povedl konec, které ne vždy zvládne.

"Protože tady v Overlooku se pořád něco děje. Tady splynulo všechno v jeden čas. Byla tu nekonečná srpnová noc 45' se smíchem a přípitky. Bylo tu časné temné ráno z června před dvaceti lety, v němž mafiánští střelci vysypávali své zásobníky do těl mužů. V pokoji ve druhém patře se vznášela ve vaně ta žena a čekala na návštěvníky".

11 22.01.2022

Trochu šílená cesta Wenzela Winterberga z Berlína, který je stejně starý jako Československo, stejně starý jako nejstarší krematorium v Čechách, a pečovatele Jana Krause původem z Vimperku (něm.Winterbergu) Cesta skrze historii, vlastní osudy, lásky i svědomí.
Cestou vlaky z Berlína přes Liberec, Vídeň, Brno až do Sarajeva nám Winterberg a jeho bedekr z roku 1913 dělají průvodce po "Beautiful landscape of Battlefields, cemeteries And ruins." Ale taky po městech, traťových tunelech, krematoriích, hospodách a hotelech.. Winterberg a jeho záchvaty historie..
Takové množství informací, opakujících se informací a mnohdy nesrozumitelných informací, že i já jsem se cítila jako Jan Kraus v muzeu, nejraději bych celého Winterberga někde nechala a zapomněla na něj, však on si ho někdo vezme..ale stejně jako Kraus jsem to nedokázala a musela se do příběhu vrátit.
Úplný Hradec Králové.

"Lepší záchvaty historie, než hysterie". Ano, ano.

Takhle o dějinách střední Evropy skutečně ještě nikdo nevyprávěl. Autorovi se povedlo napsat takovou tu knížku, která bude vyčnívat mezi ostatními, takovou zvláštní až úžasnou. Takovou, kterou budete buď milovat nebo nenávidět a s nechutí ji ani nedočtete.
Je to zase jedna z těch knih, která ke čtení vyžaduje čas, číst a nevěnovat se ničemu jinému, jen tak si příběh užijete. Teda až vezmete užvaněného a náladového Winterberga na milost. Ukáže Vám jak se dívat skrz historii.
Já tleskám.

"Kocovina je jediná jistota, kterou Čech má. Celá země může být ve válce, obsazená, nebo svobodná. Měli bysme bojovat, měli bysme slavit. Jenomže my máme pořád kocovinu, tak neděláme vůbec nic. Jediné co můžeme dělat, je dát si další pivo."

"Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc".

12 11.01.2022

"Je jedna věc mezi lidmi, která si nevybírá a nečekaně se objevuje v každé době, za každého režimu a všude na světě. Láska."

Opravdu sladká tečka za letošním rokem. Výborná kniha, kterou mohu doporučit.. minimálně všem milovníkům Šikmého kostela nebo Mornštajnové.

Příběh z Krušných hor ale také z pohraničí, Sudet. Příběh o rodinách žijících v podhůří, o vzájemné lásce i lásce k horám. O válce, té první Velké, i té druhé, světové. O tom jak spolu Němci a Češi žili celá léta pospolu a jak se všechno změnilo v nenávist.

"Když se šla Anna projít na náves, děti na ni posměšně volaly Němka, Němka a házely po ní bláto. Měla pocit, že nikam nepatří. V jejích horách ji nechtěli, že je Češka, tady ji zase nepřijali, že je Němka. Bylo to k zbláznění."

Velice čtivě napsaný příběh přátel Františka a Floriána, Rity a jejich rodin a rodin jejich rodin. Postavy se vůbec nepletly - tak dobře jsou vykresleny jejich charaktery. Navíc většině z nich přejete jen to nejlepší. K tomu Krušnohorská příroda a důležité body naší historie.

5 31.12.2021