LooneyCZ komentáře u knih
Upřímně, jsem trochu zklamaná. Čekala jsem vyprávění o internovaných řeholnicích, ale autorka spojila fakta s fikcí takovým způsobem, že netuším, které části příběhu jsou pravdivé, které upravené, a co je zcela vymyšlené. V doslovu se sice dozvíme víc, ale pro mě už to bylo pozdě. Tahle kombinace ala chytrá horákyně mi zkrátka vadila.
Co mi taky nesedlo, bylo propojení jednotlivých postav (hlavně Leny, Evaristy a Jana), takových náhod, to už je trochu moc. Zhruba v půlce knihy jsem navíc měla pocit, že tempo vyprávění prudce kleslo.
Pořád je to hodně dobrá kniha, ale moje očekávání asi bylo až příliš velké. Tak mezi 3 a 4 hvězdami.
Tohle byla prostě veliká PARÁDA! Dojemnější než E.T. a napínavější než malé trenýrky. Silný příběh, který se pomalu rozmotává a graduje až k závěru. Nemám co vytknout. Pecka. Tečka.
(SPOILER) Tato světová literární událost mě dle očekávání minula. V rámci žánru "čtení pro ženy" to je určitě velmi povedené dílo, ale u knihy chlubící se tolika oceněními bych doufala, že dostanu víc než jen limonádový příběh o lásce na pozadí divoké přírody s náznakem detektivky. Velmi neuvěřitelný a vcelku obyčejný děj nezachrání ani barvité popisy života v bažině. A totálně ho zabíjí nudné pasáže od soudu. Pořád jsem čekala, kdy přijde ten dramatický moment kvůli kterému má být tahle kniha výjimečná... A nic.
Třeba větší důraz na ochranu mokřadů (ekologické poselství vyjádřené v zápasu dívky proti krutým developerům), propracovaná psychologie postav (bez komentáře), překvapivého vraha (co kdyby Chase zabil Mořan, aby ochránil holku svého syna), nějaké výtržníky, co budou chtít podpálit chatrč (to je odvaha, jednou se připlížit a zabouchat na dveře). Ne, nic takového, jen zázračná holka z bažiny (sorry, ne, tohle mi nesedlo ani jako pohádkový příběh - šestileté dítě se stará samo o sebe a po letech samoty nemá větší problém s komunikací než kterákoli stydlivá dívenka), namachrovaný hajzlík Chase (klišé), bodří černoští manželé (taky klišé) a několik maloměšťáků, co si nevidí do huby. Ale vlastně mají Kyu rádi. Občas. Trochu. Snad jedině Tate mi připadal lidský a uvěřitelný. Možná i Jodie, který nakonec skončil jako dobrý člověk (co se asi stalo s ostatními dětmi?) a všichni žili šťastně až do smrti, zkoumali mokřad, neměli děti, ale jinak dobrý. Jo, akorát se ukázalo, že to, co jsme tušili, se vážně stalo. Ale co už teď s tím. A ten turismus v Barkley Cove je úplná katastrofa. Konec.
Omlouvám se, ale kdyby kolem toho nebyl ten humbuk, řeknu si, že to byla fajn oddechovka. Takhle se cítím přece jen trochu povedená. A film rozhodně oželím.
Krásná kniha o hnusné době. Fuj, snad se tohle už nikdy nevrátí.
Autorka se s hlavní hrdinkou Janou vůbec nepárala, naložila jí toho požehnaně. Jana je správně drzá, chytrá, šikovná, ale život a doba jí moc štěstí nepřejí. Přesto si drží poslední zbytky optimismu, pořád je to lepší než jáchymovské doly (tahle její vůle vydržet, vždyť přece není ještě nejhůř, ta mě vážně fascinovala). Pro mě je Jana Honzlová jedna z nejsilnějších literárních ženských hrdinek, o kterých jsem kdy četla. A na konci jsem si regulérně pobrečela (což se mi u stává tak u jedné knihy za rok).
Do posledního dílu trilogie jsem se nějak nemohla začíst, ale řekla bych, že chyba byla na mé straně, že se mi kniha jen netrefila do správného rozpoložení. Budování socialismu v ostravsko-karvinském revíru navíc není zrovna lehké téma. Po pár kapitolách mě ale nakonec děj vtáhnul a nepustil až do konce. Bylo to náročné, ale výborné čtení. I hodně poučné. Klidně bych si o osudech různých postav, které se v knize třeba jen mihly, přečetla ještě více. Klidně bych četla i o dalších letech, která v tomhle regionu musela být také těžká. Autorka však vlastně na konci další vývoj pěkně shrnula v medailoncích osobností a obrazové příloze o městě. Takže se celý příběh hezky uzavřel.
Celou trilogii rozhodně doporučuji.
Mimochodem, oceňuji způsob, jakým autorka zasadila do děje reálné osoby. Na rozdíl od K. Tučkové, která v Bílé Vodě vytvořila tak trochu chaos (vadilo mi, že skutečnost a fikce byly podivně smíchané, co se lidí i míst týče), K. Lednická udržela mezi realitou a fikcí hranici, resp. o to víc jsem si užila čtení, když v kulisách skutečného města ožilo několik literárních příběhů.
Šikmý kostel dostává rozhodně pět hvězd!
Většina důvodů, proč tato kniha není dobrá, je už zmíněná v předchozích komentářích, přesto si neodpustím pár vlastních dojmů. Historické nepřesnosti, na které mnozí upozorňují, by mi ani tak nevadily. Stále jde pouze o beletrii, ne literaturu faktu. Život v Osvětimi a Březince se tu sice podobá pobytu na letním táboře s poněkud horšími podmínkami a krapet nevrlými vedoucími, ale pozice tatéra byla údajně privilegovaná, takže se zřejmě mohl mít o něco lépe než ostatní vězni.
Problém jsem měla hlavně s autorčiným zpracováním. (Jak moc výsledek ovlivnil překlad, to si netroufám odhadnout.) Ačkoli to pro Laleho byla v koncentráku docela pohoda, až na to, že občas esesák někoho srazil pažbou pušky k zemi nebo prostě pár lidí zastřelil, páč měl "blbej den", určitě musel bojovat se spoustu myšlenek. Cituji: "V jeho nitru přitom zuřilo úplné inferno pocitů." Kromě toho, že padne tato věta jako vytržená z edice Harlequin, autorka s pocity nijak dál nepracuje, prostě popíše situaci a jde dál. Lale pro mě proto zůstává plochou postavou bez hlubších emocí, jen mu občas steče slza, mísící se na tváři s tajícími vločkami sněhu. Nebo popelem, co padá z krematorií. Tak. A jedeme dál. Žádné dlouhé rozpitvávání, hoďte tam další toporný nicneříkající dialog a šup na další kapitolu. Pokud se v knize náhodou objeví nějaká vypjatá situace, pak je podána tak neuvěřitelně neosobním tónem, že jsou útrapy hlavních postav čtenáři bohužel docela lhostejné. Alespoň já si k nim nedokázala vytvořit vztah. Emoce ve mně celé vyprávění vyvolalo asi stejně úspěšně jako dabér sv. Šebestiána, když poté, co mučedníka probodl houf šípů, řekl ono památné: "Au."
Výše uvedené jsem si poznamenala po přečtení první poloviny knihy. Když jsem se ale dostala až na konec, musím uznat, že několik posledních kapitol, které popisují návrat hlavních hrdinů na Slovensko a jejich další osudy, mě chytlo, ačkoli je vše popsáno dost stručně. Nejlépe na celé knize pak hodnotím doslov psaný synem Garym, který zní velmi upřímně a konečně v něm jsou cítit nějaké emoce. Možná taky částečně odpovídá na moje připomínky kvůli málo procítěným popisům života v koncentráku - Laleho tyto události zasáhly tak silně, že jeho vyprávění zřejmě opravdu bylo velmi strohé.
Nicméně si myslím, že autorka si s příběhem mohla poradit líp. Strašně je z toho cítit, že mělo jít o scénář k filmu. Navíc ty kostrbaté dialogy. A věty jak z podřadné červené knihovny (viz inferno výše). I to dojemné shledání na konci bylo jaksi odfláknuté, ale dokážu si představit ten zamýšlený filmový happy end. Jedno oko by nezůstalo suché!
Několikrát jsem Tatéra odložila s tím, že můj čas je příliš vzácný na to, abych jím plýtvala na očividně přeceňovanou knížku. Nakonec jsem to dočetla z toho nejblbějšího důvodu, který existuje. Kvůli splnění čtenářské výzvy. Takže uznávám, bič jsem si na sebe upletla sama. S čistým svědomím však knihu nedoporučuji, obzvlášť jste-li fanatický znalec událostí 2. světové války a nepotrpíte si na romantické příběhy psané jednoduchým slohem. V opačném případě byste zřejmě mohli být cílovka.
Jednu hvězdu přidávám čistě jen za synem psaný doslov.
Touto knihou jsem dokončila letošní Čtenářskou výzvu (kniha získala Man Bookerovu cenu) a jsem ráda, že nakonec padla moje volba zrovna na toto dílo. Příběh anglického majordoma začíná sice nenápadně, tempo je pomalé, věci se opakují, myšlenky rozbíhají a zase sbíhají - zkrátka jde o uvěřitelně podané vzpomínání stárnoucího muže - postupně se ale objevují zajímavé náznaky a situace, ve kterých se ukazuje, jak snadno člověk může podlehnout iluzi vlastní důležitosti (jak se píše i v anotacích). Nebo snad pocitu, že slouží vyšším cílům. Pan Stevens je neobyčejně oddaný zaměstnanec svého pána, služba je mu nade vše. Dalo by se říct, že i nad jeho vlastní život. Jeho činy jsem sledovala se směsicí obdivu a údivu. Profesionalita na prvním místě. Opravdu může být někdo takový suchar? Nic si nemyslet, a pokud ano, nedávat to najevo. Neprojevovat city ani pocity. Být v první řadě služebníkem a teprve potom lidskou bytostí.
Pan Stevens není Jeeves ani Saturnin a Soumrak dne je spíš smutný příběh s hořkým koncem. Skoro mi ho v bylo v závěru až líto. Jenže, jak se říká, každý svého štěstí strůjcem.
To byla zase báječná fantasmagorie. Říkám si, co to ten Stančík asi bere, to musí být kvalitní matroš. Ne, že bych si toho chtěla zobnout taky, jen ať si autor dopřává a píše dál. Mně stačí přečíst si výsledek.
Vybroušeným jazykem plným zajímavých obratů a prapodivných vlastních jmen, což se mi vážně dobře čte, se v knize popisují a na sebe vrší více či méně pravdivé historické události, obskurní lahůdky, konspirační teorie, sexuální prasečinky i zajímavé lokality. Ani mi nevadí, že děj je občas až příliš kostrbatý nebo se jaksi vytratí.
Čas od času nevydržím to napětí a použiju dar přítele Googla, abych si prohlédla Černé jezero od Jana Preislera, zjistila kde stojí vily Bělka nebo Serpontka a jestli existuje Orderland. A pořád chci číst dál, protože nutně potřebuju vědět, co se stane v další kapitole.
Chápu, že pro někoho je to možná až moc velká magořina, ale já si to fakt vychutnala do poslední stránky, kde se kupodivu celé vyprávění i vcelku rozumně uzavřelo. Doslova.
Už se těším na další jízdu!
Konečně! Konečně hrdinka, kterou jsem neměla chuť zabít. Ona to totiž zvládla sama. A přitom mi byla tak sympatická! Kdyby nebyla mrtvá (teda vlastně ryba), zašla bych s ní na kafe.
Při čtení mi bylo trochu veselo i trochu smutno, na závěr jsem si skoro poplakala. Hořkosladký, to je slovo, které příběh nejlíp vystihuje.
Zkrátka, četlo se to dobře a líbilo se mi to moc!
Už to zaznělo mnohokrát, ale naprosto zásadní je fakt, že tohle NENÍ cestopis, to je dojmopis. A ačkoli jsem to tušila dopředu a ze začátku mě čtení i bavilo, bylo to takové milé, ke konci bylo těch emocí prostě moc. Na úkor čehokoli jiného, co by stálo za přečtení. Kapitoly o Číně nebo Barbadosu jsou v knize asi jen proto, aby se autorka pochlubila, že tam byla.
Jako bych četla deníček člověka, kterého neznám natolik, aby mi ty narážky dávaly smysl. Na můj vkus zbytečně moc osobní dojmologie. Postupem času na mě navíc výlevy o ekologii a stavu světa začaly působit jako prohlášení naivky, která by chtěla dosáhnout světového míru (omlouvám se autorce, myslí to zřejmě dobře, ale některá prohlášení jsou v kontextu jiných docela pokrytecká). Takže hvězdu za grafiku a dvě hvězdy za některé kapitoly a fotky (severní pól, Laos, úvod). Nebylo to špatné, pokud od toho nečekáte cestopis.
Nedoporučuji: milovníkům cestopisů, opravdovým dobrodruhům a horalům, lidem, kteří se touží dozvědět fakta o zmíněných zemích.
Doporučuji: fanklubu autorky, emocionálně zalozeným děvčatům s touhou po cestování, lidem, kteří rádi čtou knihy, které "pohladí po duši".
(SPOILER) Na prvotinu mladé autorky to bylo vcelku dobré. Děj plynul, námět zajímavý, originální představa fungování nebe a pekla.
Barbora mě sice strašně štvala, ale hlavní hrdina nemusí být vždycky dokonalý. Bárka je ten typ holky, která neumí komunikovat s lidmi, navíc má natolik nízké sebevědomí, že umí jen urážet všechny okolo a nikdy nepřizná chybu. Kámoška k pohledání.
Milada mi byla sympatičtější. O trošku. Jen škoda, že se její příběh neuzavřel lépe. Čekala jsem srdceryvné smíření, ale zásadní rozhovor najednou skončil, pak si dámy daly vaječňák a existovaly šťastně až na věky. Aha.
Ale jak říkám, nebylo to úplně špatné.
A nyní okénko pro hnidopichy:
Milada se narodila v roce 1950. V říjnu roku 1968 (dva měsíce po invazi, jak je uvedeno v knize) se jí narodil syn Jirka. Nerozumím tedy, jak se Milada s manželem mohli seznámit v knihovně během studia překladatelství a historie, když v 18 už měli dítě. Nic, tak dál.
Jiří zemřel na infarkt začátkem devadesátých let, bylo mu 40. To jakž takž vychází. Dejme tomu, že to bylo v roce 1990. Milada s Jiřím šli na večeři poté, co sehnali dětem hlídání. Podle dříve napsaného bylo synovi Jirkovi v té době cca 22 let, Janě asi 20. Hlídání? Navíc, nebyl tou dobou Jirka už v emigraci? Ehm, tak tady to taky neklaplo. Včetně plánování rodinné dovolené, kde děti utahají, aby brzy usnuly.
Jako čtenář snesu hodně, klidně i kouzelné televize v nebi, to je OK, to je umělecká licence. Ale tyhle logické chyby mi vadí. A když děj nepohltí čtenáře natolik, aby si podobných věcí nevšiml, tak je holt objeví. Naštěstí se autorka alespoň vyhnula dobovým nepřesnostem, na rozdíl od Emy Labudové v knize Lada u ledu.
Nakonec tedy s odřenýma ušima tři hvězdy.
Mělo to být hluboké jak Bajkal, ale nakonec z toho vyšel spíš Balaton. Ale vraťme se do Japonska. Oni jsou tam lidé takoví jiní, odměření, rezervovaní, nemůžou si normálně promluvit, ale raději složitě cestují časem. Během toaletní pauzy nevrlého ducha v bílých šatech. Což je samo o sobě zajímavý námět, ale to zpracování mi nesedlo. Opakující se a místy zdlouhavé, hodně je z toho cítit scénář ke hře, místy jsem měla tendenci přeskakovat odstavce. Prudké útoky na city mě minuly, protože jsem buď cynik, nebo byly pokusy o dojetí příliš prvoplánové.
Jak by řekl Jára Cimrman: Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré.
Nicméně jsem to dočetla, takže úplná ztráta času to nebyla. Tak za dva a půl hvězdy.
Těžko o téhle knize napsat, že je hezká a líbila se mi. Je to síla. Z obsahu mi bylo špatně, fyzicky i psychicky. Zmínka o státním vyznamenání pro ředitele Preciosy (ačkoli jsem o tom věděla z dřívějška) mě úplně rozhodila a dlouho do noci jsem musela přemýšlet. Jak je možné, že se ještě v 70. a 80. letech tohle dělo? A navíc tajně. Jak krutý může být člověk k člověku? Může se to u nás stát znova?
Brr, není to vůbec příjemné čtení, ale rozhodně doporučuji si to přečíst. Abychom nezapomněli.
K téhle knize jsem přišla náhodou (a byla to šťastná náhoda). Přečetla jsem si jednu recenzi na Goodreads, kde čtenářka přiznává, že si knihu koupila kvůli obálce. To mě z nějakého důvodu zaujalo, a tak jsem si Gentlemana přidala na seznam. Dobře jsem udělala!
O pár měsíců později jsem na knihu narazila v knihovně a trochu mě překvapilo, že má téměř 500 stran. Musím ale říct, že se to četlo samo. Krásný, silný příběh. Úžasný hrabě Rostov. Moc se mi to líbilo. Tahle laskavá knížka byla přesně to, co jsem si teď potřebovala přečíst.
Hotel Metropol si zkrátka zaslouží pět hvězd!
Takové nadšení jako u první knihy už to zkrátka nebylo, ale pořád je to vtipné a na několika místech jsem se uchechtla nahlas. Nadužívání uvozovek mě sice vytáčelo (v minulých dílech to buď nebylo tak extrémní nebo jsem si toho tolik nevšímala), ale jinak jde o důstojné zakončení celé série.
Této knize podle mě uškodily dvě věci, jednak je to slabší dějová linka vyprávěná Avery, jednak naprosto odfláknutá redakční práce českého vydavatele, za kterou sice autorka nemůže, ale bohužel ji nelze ignorovat.
Námět vycházející ze skutečných událostí je opravdu silný a musím říct, že jsem si během čtení o Georgii Tannové vyhledala víc informací - nikdy dřív jsem o ní neslyšela. Na jedné straně zvýšila zájem lidí o adopce, na druhé straně šlo o krutou ženu toužící po penězích. Nebo si opravdu myslela, že koná dobro ve vyšším zájmu? Na celé kauze je pak nejhorší fakt, že za všechny hrůzy nikdo nebyl potrestán a nikdo se ani nesnažil adoptované děti spojit s jejich rodinami (vizte též doslov autorky).
Pasáže vyprávěné Rill Fossovou udržují čtenáře v napětí, naopak kapitoly o Avery mě ze začátku strašně nebavily. Ke konci sice začaly doplňovat celý příběh, nicméně vyznění bylo předvídatelné a trochu naivní. Koneckonců, celá kniha je spíše takový román pro ženy, a je potřeba k ní takto přistupovat. Musím přiznat, že poslední třetina mě ale vtáhla do děje tak, že zvýšila celkový dojem z knížky.
Na závěr musím přidat výtku k českému vydání. Překladatelka zvládla svou práci zřejmě v rekordním čase, pravděpodobně jí u hlavy drželi zbraň, takže nejen, že po sobě už text znovu nečetla, ale až do vytištění knihy ho neviděl nikdo. Editor, korektor, redaktor, uklízečka v nakladatelství, tiskař... prostě to nikdo neopravil. Jinak si neumím vysvětlit to množství chyb - překlepy, opakující se slova, špatné skloňování - a to v průměru na každé druhé stránce. Jako fakt, vážně! Tohle je naprostý amatérismus. Od známého nakladatelství bych rozhodně čekala víc. Knihu to rozhodně dost shazuje.
Je to sice trochu jiný žánr než běžně čtu, ale byla jsem velice příjemně překvapena. Příběh mě bavil a styl vyprávění byl přesně můj šálek čaje. Skvělé hlášky (hlavně od Charlieho) a několik pasáží, kde jsem se fakt smála nahlas. Taky trocha dojetí, romantiky a v neposlední řadě napětí i drama. Dobré to bylo. Zkusím i druhý díl.
Tahle kniha se četla vážně skvěle! Musím souhlasit s citátem na přebalu knihy: opravdu mám chuť uspořádat večírek a obejmout i toho největšího podivína :) Eleanor je svá a člověk jí prostě musí držet palce, aby její odhodlání změnit svůj jednotvárný a tragický život mělo šťastný konec. I Raymonda, chodící klišé na téma ajťák, si nejde neoblíbit. Skvělá kniha, řadím mezi své oblíbence.
Mrzí mě, kolik lidí v souvislosti s touto knihou mluví o autismu. Je to zavádějící. Sama autorka odmítá, že by Eleanor měla PAS a tvrdí, že její chování je čistě výsledkem traumatu z dětství. Pokud někdo knihu čte s tím, že jde o příběh autistky, tak si tím podle mě celý příběh značně zkreslí.
Opět přečteno v rámci Čtenářské výzvy, v tomto případě zvoleného titulu nelituji. Krásný a místy dojemný (ale upřímně) román, do kterého jsem sice měla problém se začíst, nakonec jsem se ale nemohla odtrhnout. Trochu zdlouhavý a popisný úvod tu ovšem je opodstatněný, navodí atmosféru a seznámí čtenáře s místem a postavami. Pak se objeví kapitán Corelli a příběh dostává spád i vtip. Poslední část mi pak připadala trochu jako jiná kniha. Množství událostí, velké časové období,... Osudy se ale nakonec hezky uzavírají a vysvětlují, ačkoli místo pro domýšlení konce příběhu zůstává.
Trvalo dlouho než jsem knihu dočetla, ale stálo to za to. Kromě toho, že se mi potvrdilo, jak je válka odporná věc a že lidé k sobě umí být neuvěřitelně krutí, ale i laskaví, doplnila jsem si znalosti o historii Řecka (hlavně z Wikipedie, ale to se taky počítá, ne?)
Takové milé "feelgood" čtení. Naprosto přesně se mi trefilo do chvíle, kdy jsem si potřebovala přečíst něco optimistického. Možná je tu až moc velký happy-end, občas je to patetické i bláznivé, toho filozofování mohlo být míň, ale zase jsem se často zasmála (i nahlas) a celkově jsem měla během čtení dobrou náladu. Velice povedený příklad oddechové četby v tom nejlepším smyslu slova.