LordSnape komentáře u knih

Knihy Joeho Sacca mají u mě stoupající tendenci, protože Palestina byl škvár a Šíbr docela ušel, je pro mě Bezpečná zóna Goražde takové milé překvapení. O bosenském konfliktu jsem i předtím něco věděl, ale tahle komiksová sonda vám celkem otevře oči. Je dobré, jak už i kresba samotná mi nepřišla jako karikatura a vyprávění o lidech žijících uprostřed nesmyslného konfliktu, a to i přesto, že se předtím vzájemně znali a respektovali napříč celou bývalou Jugoslávií. Sic některé příběhy je asi nutno nahlížet s trochou té kritické nadsázky a nevěřit všemu, co je tady vykresleno, tak mohu říci s čistým svědomím, že se tentokrát Sacco objektivně strefil do mého vkusu aniž by roztáčel už tak umanutý morální kompas.

2 10.12.2015

Klasický Kerouac. Chlast, kámoši cestování a zen. Nic víc a nic míň. Četl jsem od něj Na cestě a Dharmové tuláky a vlastně ani nevím, co mě nutí číst ty jeho knihy, když mi vlastně nic nedávaj. V Big Sur se mi líbilo, že na začátku jde trochu do sebe a rekapituluje svůj život, zatímco popisně vyjadřuje svůj život ve srubu, ale pak to sklouzne do toho typického marastu točící se jen kolem chlastu a podivných řečí s lidma, které jsem nikdy neviděl a neznal, i když se sám autor tváří jako že ano. Líbí se mi asi ten jeho hezký vztah, jaký měl k buddhismu i když vlastně sám žil tak nějak po svém při hledání té svobody, kterou prakticky hledám i já sám. Tohle byla třetí a zřejmě i poslední kniha, jakou jsem od něj četl, ale i tak nemohu říct, že bych to považoval za ztracený čas.

1 10.12.2015

Šíbr byl po zklamání jménem Palestina další taková šance pro pana Sacca. Ale jo, ve výsledku mě to docela i bavilo. Ty historky a vyprávění z dob války byly někdy ale vážně přitažené za vlasy a je fajn, že i sám autor pak o Nevenovi prohlásil, že nikdo vlastně neví co je a co není pravda.

1 10.12.2015

Velmi vtipná kniha, která není pro hlupáky a lidi bez kulturního a sociologického přehledu. Místy trochu až geekovský humor, který nahrazuje trochu omšelou kresbu, ale nicméně chytne za srdce a už nepustí. Velmi jsem se smál a bavil. Majling má u mě zlatého bludišťáka za tak super knihu.

4 10.12.2015

Fajn kniha a je dosti škoda, že ji tady ještě nikdo přede mnou nečetl. Ve výsledku se vlastně dozvíte, že ta libost a vztah k určitým věcem, které nás buď odpuzují či přitahují je vlastně dána formováním kultury, která na nás odmalička působí. Bloom dokazuje, že je tento prožitek dosti ohebný v závislosti na zvycích dané kultury, nicméně geny v tom mají pramalý vliv, což se zas třeba nedá říci o homosexualitě, která je dle mě a (spousty dalších vědců) dána právě geneticky, kdežto kultura na ně působí přesně obráceně. A tak se někdy může stát, že si homosexuál svou orientaci uvědomí až když má rodinu a děti. :-)

1 10.12.2015

Hezké fejetony, zvláště ty o Hrabalovi, Čapkovi a Pavlovi mě bavily, nicméně se mi až tak nelíbil výběr, který byl bohužel podmíněn tím, že se jednalo o zfilmované knihy. Otázkou však zůstává, zdali by něco podobného mělo šanci i u nás, když je nám polská kultura tak krásně ukradená. Osobně mi tam chyběly díla staršího data jako třeba od Nerudy anebo Jiráska, ale nedá se nic dělat. Výběr je i tak dosti reprezentativní, protože každá ta kniha víceméně voní jinou náladou, což mi ve výsledku kazí jen současní nýmandi jako Viewegh nebo Svěrák. Dostálovy fotky jako vždy skvělé.

3 10.12.2015

Oproti Gottlandu živější a aktuálnější, protože se Szczygieł zaměřuje na Čechy současné a nám samozřejmě bližší i když výlet za stavitelem Stalinova pomníku byl v minulé knize fajn. Nicméně začít takovým těžkým kalibrem jako byl Egon Bondy a vykřičet do světa jeho fekalismus chce opravdu odvahu, protože neznám nikoho tak těžkotonážního, pokud jde o literaturu a názory na lidstvo. Dalšími zajímavostmi jsou určitě postoje k náboženství a víře jako takové, příběh osamělého katolíka u policie byl supr a další společenské zvyky jako zdravení se sousedy. Konkluze, proč je český národ tak ateistický a zapšklý, je označena dost přesvědčivě. Líbilo se mi samozřejmé srovnání autora s dosavadními zkušenostmi z Čech a pak s i Poláky. Otázkou, která nicméně neustále visí ve vzduchu je - Proč Poláci k nám tak vzhlížejí a mají tak rádi českou literaturu, když my vlastně o polské kultuře nevíme skoro nic (až na námi označovaný náboženský fanatismus) a o jejich literaturu až na Sapkowskiho se nezajímáme? A to i přesto, že jsou nám tak blízcí. Momentálně neznám knihu o nás, která by byla tak přesvědčivá jako Udělej si ráj.

14 10.12.2015

Guy Delisle NENÍ Joe Sacco, ani "novinář" a jsem za to vážně rád! Narozdíl od něj si totiž drží stále hezky zajímavou kresbu a hlavně se nepouští do žádného moralizování - jen jako glosátor a grafik popisuje co vlastně vidí. Nechápu, že se tady ve zdejších komentech objevilo tolika polopravd, lží a výmyslů. Je neuvěřitelné, že někteří vidí v obrázcích srovnání s opicemi a zaujatost Palestinci, která tam prostě není! Guy se totiž narozdíl od Sacca nezaměřuje ani na jednu stranu a prozkoumává oblast ve které žije jako pozorovatel, jak je u něj zvykem. Navíc vše dokáže krásně okořenit břitkou satirou a ironií. To někteří Saccovi příznivci asi neznají, že?

Setkává se zde jak s Palestinci, tak i Izraelci! Oběma stranám dává prostor k prezentaci a hlavně se namísto přehnaného šokování zaměřuje i na život v takové oblasti od praktikování víry až po vydělávání si na živobytí či výchovu dětí. Můžeme zde vidět absurdní nařízení, zákony, vojenskou moc a stejně tak i samotné chování jednotlivých etnik a náboženských vyznavačů od křesťanů, přes židy až po muslimy. Guy představí i zajímavá a pro někoho i posvátná místa jako Lazarovu hrobku, Zeď nářků atd. Do toho ty starosti s jeho dětmi a prací na komiksu, které koření humornými scénami ze svých seminářů, výstav či trablů s autem a pro mě velmi příjemné přátelství s místním knězem. Pokud budu srovnávat Delislův Jeruzalém se Saccovo Palestinou (komentář též napsán), vyjde mi prvně jmenovaný jako jasný vítěz.

6 05.11.2015

Nesympatická a škaredá kresba (trošku karikaturní, kde mají všichni velké nosy jako židé za 2. sv. války...), moc textu, zbytečné filosofování a naprosto jednostranná zaujatost dělá z téhle knihy totální brajgl. Joe Sacco se sám považuje za novináře, ale přitom je jen dalším hledačem tragédií, které se dobře prodávají, což dokonale známe z našich médií. To jeho neustálé přemítání uvedené v komiksu o tom, aby se to dobře hodilo a vyvolalo co nejvíce emocí je vážně strašné. Připomíná mi to parazitování na těch lidech, kterým se přitom dějí neuvěřitelně ošklivé věci...

Kdyby se to aspoň nějak dobře četlo, ale celý album je prakticky jen o tom, jak Sacco v devadesátých letech po rozjetí válečné mašinérie pásma Gazy vyhledává co nejvíce útrpných příběhů a je úplně jedno od koho a jestli jsou pravdivé celé anebo přikrášlené, aby "lépe" vypadaly. Ne, téma je to zajímavé a já sám jsem o konfliktu moc předtím nevěděl, ale prostor věnovaný Izraelcům a jejich hodnotám či názorům by se vešel asi tak na dvě stránky. Vše ostatní je jen o Palestincích, kteří jsou hotoví andílci, co si nedovolí protistraně nic udělat a jen tiše trpí. Jicchak Rabin, který byl žid a Izraelec, a který málem dokončil mírovou smlouvu mezi oběma národy musí rotovat v hrobě rychlostí světla...

Jestli to měl být reportážní komiks, tak se to krutě nepovedlo. Pokud to mělo vyvolat senzaci a přitom se vlastně nic nedovědět o pozadí, obyčejném životě či motivech obou stran, tak se to povedlo na jedničku. Dávám hvězdu za těch pár zprostředkovaných příběhů z kriminálů a pracovních táborů, na což by se mělo upozorňovat v každém případě.

7 05.11.2015

Komentář verze 2.0. Původní se neuložil...

Od lamy Oleho jsem četl všechny knihy a prakticky ta první - Moudrost okamžiku, mě společně s vlivem kamarádky přivedla k buddhismu i v té praktické stránce věci. Pak jsem od něj obdržel lung a přijal útočiště s požehnáním. Na téhle knize je pěkné, že i laikovi prakticky ukáže, jak se dá buddhismus aplikovat na běžný, světský život i v naší, uspěchané době. Líbilo se mi, že Ole zde povídá jednak o své minulosti, kterou popsal v knihách Moje cesta k lamům a Jízda na tygrovi, tak i o současných problémech. Při tom všem láskyplném vzpomínání třeba na svoji ženu Hannah, ale zapomněl ještě dodat, jak ji podváděl a propagoval tak svoji sexuální promiskuitu se slovy, že i ona si může někoho najít.

A to je právě všeobecný problém nejen této knihy. Nikdy totiž nevím, jestli zrovna odpovídá Lama Ole anebo osoba Ole Nydahl. Některé jeho názory jsou všeobecně známy - třeba ty ohledně islámu, nošení vojenského oblečení, adrenalinové jízdy anebo otázka kultury a porodnosti... Zas na druhou stranu jsem se dozvěděl o jeho postojích, které třeba zastával při hledání nástupce 16. Karmapy (díky dopisu Dalajlamovi) anebo ohledně původní, feudální společnosti v Tibetu, ze které buddhismus přišel k nám do Evropy, aby se vlastně zachoval pro další generace. Jedno se Olemu musí nechat, a to s jakou vervou pracuje na šíření a rozkvětu vadžránového buddhismu a jeho upravení do rituálně nedogmatické podoby. Kapitola o vlivu kultury na učení je asi nejzajímavější z celého povídání.

Oleho vitalita je téměř neuvěřitelná. Potěšila mě i odpověď, kde vysvětluje, že se nebere jako nějaký guru, ale spíše jako nástroj pověřený Karmapou, což je víceméně vyloučení i onoho kultu osobnosti, který si dle kritiků zde pěstuje. Učitel by měl mít soudnost a respekt. Na druhou stranu i učitel je zas jen člověk.

Některé otázky mi přišly celkem nijaké a to, jak zpovídající nahrával různým odpovědím bylo i dost průhledné. Jiné nezapadaly do daného tématického okruhu. Jiné odpovědi ohledně mysli a nekonečného prostoru či čisté země mohou být pro neznalého zas matoucí, ale třeba to jej donutí si přečíst více literatury či zajít na přednášku. Závěrem knihy neustále opakuje, že si cení svobody, kterou v Evropě máme a považuje ji za to nejcenější, a to je myslím dle mě to nejdůležitější poselství z celé knihy. V mých očích zas o něco stoupl a i když si jeho práce nesmírně vážím, nemám jej na tom zosobněném piedestalu jako jiní přátelé na cestě.

5 26.10.2015

Rozdíl oproti dalším dvěma knihám, které jsem od autora četl je v tom, že tady mu sekunduje jeho rodina a tak se občas můžeme dočkat peripetií s malým Louisem nebo problémy, které v Barmě řeší neziskovky a jeho žena. O Barmě a jejích obyvatelích se toho člověk dozví kolikrát více, než z kdejaké encyklopedie.

3 25.10.2015

Téměř vše, co se týká KLDR mě přitahuje jako magnet a tak jsem nemohl minout i tento komiks od mého oblíbence. Dílo je to geniální. Vůbec nejlepší jsou ty fantasticky nakreslené monumenty města a poklady od rodiny Kimů lidu. Vyprávění je skvělé, a to zvláště ve chvílích návštěvy Kimova muzea, kde jsem jen nevěřícně zíral. Samozřejmě všechny ostatní atributy diktatury zůstávají nepochopitelné, včetně průvodců nebo tlumočníků, které se Delisle snaží třeba sabotovat už jen tím, že si s sebou vezme Orwellovo 1984! :-D

Práce na animovaném filmu zpestřují i další výlety a poznávaní Pchjongjangu. Třeba při jízdě metrem, taxíkem pro cizince, obchody pro cizince nebo blouděním mezi nedostavěnými či zchátralými budovami, které jsou už jen téměř zmizelou připomínkou dnů, kdy tato země byla ještě ekonomicky stabilní a konkurenceschopná.

3 25.10.2015

Od Delisleho moje první kniha, kterou jsem úplně náhodně našel v knihovně. Je fantastické s jakým nadhledem své komiksové deníky kreslí. Velmi mě zaujala izolovanost hlavního hrdiny v zapadlém Šen-čenu, kde mu nikdo nerozumí, má vést animátory, kteří zas nevědí co po nich pomalu chce. Vtipné byly stripy hned v úvodu seznamování se s místem pobytu, kde jsou třeba srovnávány hotelové pokoje. Vrcholem pak byla návštěva čínského zubaře. Vynikající sonda do života a tempa Číny nového milénia.

2 25.10.2015

Velmi zajímavá a originální kresba, a vlastně i námět celého příběhu. Divočině rozhodně prospívá. Líbil se mi kontrast a vzájemné propojení životů mezi zvířaty a lidmi. Nicméně za ten uspěchaný a odfláklý konec bych Podprockému nejradši nafackoval.

2 25.10.2015

Město kamene se mi přeci jen líbilo více. Zde šly osudy všech postav tak nějak mimo mě, ale líbil se mi ten napjatý rozpor mezi komunisty a nacionalisty a jejich posilující moc na úkor svobod lidí...

1 25.10.2015

Trošku vlažný rozjezd, ale jakmile se dozvíte v čem je zakopaný pes, neodložíte komiks z ruky. Hodně se mi líbilo i vrtání se v minulosti hlavních hrdinů a Gothamu, které je prakticky spleteno s osudy Wayneovy rodiny.

1 25.10.2015

Ztráta času. Joker se vrací z kriminálu a tak nějak dělá brajgl. Některé dialogy, a i celkové směřování komiksu nemá žádný smysl...

4 25.10.2015

Na úvod: Umělcova cesta je v mé dosavadní čtenářské "kariéře" šampionem v počtu měsíců čekání na splnění rezervace z knihovny. Rezervoval jsem si ji před Vánoci v roce 2014 a dočkal se až začátkem října 2015...

Tahle kniha a celkově i celý program spíše vypadá jako součást nějaké kognitivně-behaviorální terapie. Objevuje se zde pár zajímavých postřehů a věcí (třeba ohledně perfekcionismu), drobných krůčcích na cestě za poznáním svého uměleckého já anebo i návyků v podobě psaní nápadů na papír v podobě "ranních stránek", ale vše je bohužel zabaleno v jakémsi duchovním balastu, kdy se autorka odvolává na vyšší vesmír, stvořitele, Boha a kosmos. I když vlastně na začátku tvrdí, že nemusíte být věřící a všechny ty proslovy si lze nahradit něčím, nám blízkým, tak mě opravdu nic nenapadá, protože ke konci knihy jsou už i v podobě cvičení jakési modlitby ve formě děkování Bohu a tvořením pro božskou dokonalost. Cameron tvrdí, že umělce má každý v sobě, jde jen o to ho odblokovat a nenechat se strhnout zpět těmi zablokovanými (přáteli), bohužel se místy až moc pouští do příliš veliké esoterní mlhoviny s pomocnou rukou amerického uctívání vyššího já v podobě Boha. Úkoly též každému sednout nemusí. Zajímalo by mě, jak se člověk cítí po absolvování programu a zda se skutečně stane tvořivým a bude mít větší nadhled a chuť v oblasti svého uměleckého života. Já narovinu přiznávám, že bych to nedokončil.

5 25.10.2015

Co mě přinutilo číst tuhle knihu i když nejsem cílovka? Jednak to byl krásný přebal se zajímavou blondýnkou, která prostě vypadá jako jedna moje známá. Úplně jako by ji z oka vypadla. Pak jsem si chtěl přečíst knihu vytištěnou zeleným písmem. A v neposlední řadě mi přišla sympatická autorka, jež se netají inspirací Lewise Carrolla nebo Tima Burtona, což jsou autoři mému srdci také blízcí.

Jenže není inspirace jako inspirace, že. Paní Howard totiž ve svém Šepotání využívá kraj divů více než by bylo záhodno a "půjčuje" si i postavy nebo celé citace z původní knihy, takže ve výsledku je to spíš vykrádání s minimem vlastních nápadů. Zápletka o napravování chyb po původní Alence je trapná a když na scénu přilétl Morfeus, neměl jsem z toho svrbění, motýlky v břiše, ba ani erekci. Alyssa (jak originální jméno) mi ze začátku lezla na nervy, ale postupně jsem si na ní zvykl. Těšil jsem se docela na nějaký milostný trojúhelník (nostalgie po Murakamim), ale tady je to spíše čtverec. Samotná hrdinka se chová přesně jako teenager, matku nazývá Alison a jako pravá žena vše prožívá hlavně citově, proto se mužská část čtenářstva musí povznést nad vším tím objímáním, doteky jeho kůže, cítění jeho dechu na krku, husinou, když se usměje s tím svým piercingem atd.

Při čtení jsem se kolikrát přistihl, že vlastně ani nevím co se děje, což bylo zřejmě tím, jak mi to bylo vlastně i fuk. S postavami jsem se ani trochu nesžil a místy jsem jim dokonce přál smrt nebo mučení. Jakmile ale zápletka dospěje ke svému konci, kdy všichni vybalí karty na stůl, příběh se stává ještě více banálním, takže autorka musí text zachraňovat dalšími výjevy z původní říše divů, aby to vůbec drželo pohromadě, což párkrát nabourá naprosto ojedinělý úkaz ve stylu deus ex machina. Knize nepomohla ani nepořádná redaktorka/korektorka, kde unikly chyby jako "plýst" nebo na zadní straně desek v anotaci "kamarádka Zach". Dávám jednu hvězdu za fajn provedení, obálku a druhou za snahu oživit tak krásný fantaskní svět.

15 03.10.2015

Na Talebovu Černou labuť jsem se dlouho těšil a připravoval. Říkal jsem si, že již mám docela načteno a tak by nemusel být problém porozumět. No a jak se říká, jednalo se o další z řady "Bestsellerů New York Times". Už tak nějak chápu, proč i Sedláček tuhle knihu považuje za takový kult, páč on sám také nenapsal nic převratného se svojí Ekonomií dobra a zla, ale tu jsem aspoň dočetl až do konce...

Problémem Černé labutě je nicméně v tom, že Taleb používá svůj termín téměř na vše, co je nahodilé a velmi málo statisticky pravděpodobné, ale prostě normální, když se občas objeví. Jedná se snad o novou vědu? Ani ne, dokud se nezačal uplatňovat Talebův výrok o černé labuti. Výborně, vtiskl význam jednomu slovu. Tleskám! Támhle někdo ukradl letadlo a naboural s ním mrakodrap = černá labuť. V celé EU propadly akcie a nastala hospodářská krize = černá labuť. Hurikán Katrina se neočekávaně stočil a zpustošil New Orleans = černá labuť. Neznámý Fin v Helsinkách shrábl celý jackpot loterie Euromiliony = černá labuť. Ale pane Talebe, takové věci se prostě jednou za čas zákonitě stávají. A vždy za tím něco anebo někdo je. Prosté? Podle autora nikoliv. Jdeme tedy dál.

Kniha je plná nesmyslné demagogie. Jako třeba potírání vědecké práce a plivání na vše, s čímž nesouhlasím. A ze všeho nejhorší je asi autorova štvavá kampaň proti jakémukoliv duchovnu, záhadám, tajemnu a jiným sférám mimo naše vnímání, které nemůžeme změřit ani spočítat. V tomto by si zřejmě rozuměl s Leošem Kyšou, nynějším předsedou Klubu skeptiků Sisyfos. Já se však o tento způsob myšlení nechci okrást. Rád si říkám, že něco prostě vysvětlit nejde. To už je v jistém ohledu umírněnější i Manfred Spitzer ve své Digitální demenci... Ten aspoň nevypráví historky ze života v Libanonu, jenž jsou ve vědecké práci zajímavé asi jako rozpláclé mouchy na čelním skle autorova Porsche.

Po 150 stranách jsem si říkal, že to zkusím dočíst, že se něco zajímavého musím dozvědět a že ten strojený styl, který není ani trochu zajímavý utichne a já se něco konečně dozvím. Ale ani na dalších stranách není nic, čím by mě autor donutil u knihy zůstat. Ve zkratce nám vlastně říká, že nebe je modré a při velmi nízké pravděpodobnosti se zbarví občas i do ruda a že na kostce nejde hodit 20x za sebou 6. Těch pár zajímavých postřehů, které občas prolítly kolem mé mysli si jistě tu jednu hvězdičku zaslouží, ale prakticky je celá kniha jen valnou ztrátou času a informace z ní pamětí jen proletnou jako nadzvuková stíhačka. To studie o lidském myšlení a chování, a následná kniha od soukmenovce Daniela Kahnemana, která u nás vyšla u Melvila (Myšlení rychlé a pomalé) je o mnoho zajímavější a čtivější. Tak nějak by to mělo vypadat, když chcete lidem něco vysvětlit a sdělit.

10 03.10.2015