Lucienka220 komentáře u knih

(SPOILER) To byla milá kniha. Knížka o velmi důležitých věcech, ovšem podaných laskavě a bez sentimentu. Knížka o víře, lidskosti, toleranci a smyslu života, stále aktuální v době, kdy můžeme vytvářet další sbírky ohrožených a utlačovaných.
Oskara a růžovou paní jsem v divadle, chtěla jsem si příběh přečíst. Sehnala jsem vydání, kde jsou další dvě povídky.
Takže jsem si kromě Oskárka a babí Růženky zamilovala Josefa, Moma, otce Pemzu i Ibrahima.
Při četbě se mi vybavoval nápis na Jubilejní synagoze v Praze: "Což nemáme všichni jednoho otce? Což nás nestvořil jediný Bůh ?"

2 08.07.2024

(SPOILER) Bylo to velmi zvláštní čtení. Zajímalo mne, jak vypadá japonská populární kniha, detektivka, thriller, zvlášť proto, že o mém oblíbenci Murakamimu se říká, že píše příliš západním stylem.
Pan Sódži Šimada je vrstevníkem Haruky Murakamiho.
A nyní k ději knihy:
V Japonsku se i po čtyřiceti letech snaží vyřešit záhadné a hrůzné tzv. astrologické vraždy.
V první části jsou deníkové zápisky. Seznámíme se s malířem Umezawem a jeho rodinou. Malíř vyznává západní astrologii a touží vytvořit nejmocnější alchymistickou esenci, jakéhosi ženského Frankensteina či Sirael, Azoth, z těl šesti mladých dívek. Jenže Umezawa je zavražděn a my jsme postaveni před záhadu zavřeného pokoje.
Dále se dovíme, že po smrti malíře bylo zabito i sedm mladých žen, dcer, nevlastních dcer i neteří malíře. Podle zápisků jich šest mělo posloužit k vytvoření Azoth. Jejich mrtvá a znetvořená těla se nachází různě po Japonsku...
Více světla do případu vnáší zápisky policisty, který byl do tohoto případu tak trochu nedobrovolně zatažen.
Astrolog a věštec Mitarai s přítelem Išiokou mají týden na to, aby případ vyřešili.
Celkově jsem se nechala příběhem unášet. Kdo by mohl být vrahem mi začalo být jasné po přečtení zápisků policisty. A jako čtenářce Agathy Christie mi bylo jasné, že vražda se nejlépe schová mezi jinými vraždami a tělo mezi dalšími těly (přičemž zcela správně jsem případ nerozlouskla).
Na začátku jsem se musela soustředit na spoustu údajů, kterými jsem byla skoro zahlcena: jména, rodinné vztahy, data narození mladých žen, souřadnice nálezů, hloubku pohřbení.
Celkově to nebylo špatné. Knihu nedokáži ohodnotit, ale při čtení jsem se chvílemi rozhodně nenudila.

To bylo moc pěkné překvapení, knížka, kde na pouhých 250 stránkách se rozehrává velmi napínavý příběh. Vše se odehrává asi v rozpětí dvou týdnů.
Bývalý voják, Angličan Derek, přijíždí do menšího města v Západním Ghátu Aramši jako správce vzdělávacího centra. Po hrůzných zážitcích z bojů už nikdy nechce vzít do ruky zbraň. Jenže centrum je vybudované v místech nové moderní čtvrti, kde byla džungle a místní král džungle tygr Achil si to nenechá líbit. Už dříve byl příležitostným lidožroutem, ale nyní se lidé stávají pravidelnou položkou tygrova jídelníčku. A vypadá to, že si do nové čtvrti přichází vyřizovat účty z minulých životů právě s Derekem.
Do tohoto rámce je přidaný i trpký osud indických žen, přetrvávající pravidla kastovního systému a zapovězený a zapomenutý chrám nějaké podivné sekty v džungli, který je jako vystřižený z příběhů o Indiana Jonesovi.
Knížka se dá číst jako napínavý a dobrodružný příběh, také jako ekologické varování, protože člověk není pánem přírody, možným výkladem by mohlo být, že tygr ztělesňuje vše temné, odvrácené, skryté, noční.
Při četbě se mi vybavovala báseň Williama Blakea Tygr a také se mi připomněly příběhy z Knihy džunglí.
Jako bonus knížky je krásná grafická úprava a ilustrace Sabiny Chalupové, která je, jak jsem se dočetla, vytvářela pomocí černých izolačních pásek.

2 20.07.2023

Je to už několikátá kniha (Mazl tov, Minjan, Exodus, Unorthodox, Rabínova dcera), kterou jsem četla o tajemném světě ortodoxního judaismu. Je to zatím první kniha, kterou vypráví muž, insider, je tedy zajímavé se na tento svět podívat očima muže.
Opět se popisuje uzavřený svět s přísnými pravidly, kde muži se modlí, studují Tóru a spisy ctihodných rabínů. Svět, kde se budoucí manželé setkají na půl hodinu půl roku před svatbou. Svět, kde musíš slepě poslouchat rebeho, dodržovat rituální opatření a plodit děti.
Čím déle jsem četla, tím větší jsem měla vztek: vztek na rebbeho, který ovládá celou obec a všechny lidi, včetně tak intimních věcí, jako je menstruace a výtoky manželky (poskvrněné prádlo nosí do synagogy manžel, protože žena v podstatě kromě nákupů a návštěv rodiny nevychází z domu) a prádlo a jeho výpotky jsou zkoumány na veřejnosti. Vztek na to, že rebbe schvaluje násilné činy, pokud se mu chování členů společnosti nelíbí, i v tak malicherné věci, jako je provedení obřízky syna v jiné synagoze.
Vztek na rodiče Šulema, kteří zřejmě prožili divoké mládí a útěchu a ukotvení nalezli v chasidství a jeho omezeném světě vychovávali své děti.
Vztek na Gitty, tu pokornou pýřící se ženušku, která se podřizuje zákonům společenství a v podstatě potom závidí Shulemovi, že dokázal odejít a přežít, na to, že zakazuje i matce Shulema, která je stále chasidkou, se stýkat s vnoučaty jako trest, že vychovala špatně syna (kde je pravidlo ctít rodiče teď...)
Vztek na celou tu svatouškovskou a pokryteckou společnost.
Ze začátku mi Shulem nebyl moc sympatický, ale postupem času si mne jeho upřímné hledání smyslu života získalo. A nakonec mi ho bylo líto, jak byl chasidskou společností připravený o děti. Prostě ho dostali, emocionálně.
Pro Nofer 197: velmi se mi líbil popis komunity v knihách Mazl tov a Minjan. Soudržnost, vazba na rodinu, šabatové večeře a šabat jako den rozjímání o Bohu. Jenže rodina Schneiderových z knihy Mazl tov byla moderně -ortodoxní, dodržovala všechna pravidla a dokázala žít v moderním světě se všemi vymoženostmi a rozumně jich využívat.
Možná jsem se špatně vyjádřila, mně v této knize vadilo pokrytectví skvyrské komunity.

Z příběhu Schulema mám pocit, že jeho komunita byla dost fanatická. Stejný pocit vzteku jsem měla i při četbě knihy Vzdělaná, kdy dívka pocházela z komunity preparských mormonů.

2 07.07.2023

Milé příběhy s poselstvím, četly se se velmi příjemně a vedly mne k zamyšlení nad smyslem života, vztahy s lidmi. Člověk by si měl připomínat častěji, co je v životě důležité.

2 30.05.2023

Po přečtení Pobřežní cesty mne zajímalo, jak pokračoval život Raynor a Motha. Nějaké informace jsem si našla na internetu společně s informací, že Raynor napsala novou knížku.

Tentokrát to nebyl tak silný příběh jako v případě předchozí knihy. Kniha mne nezklamala, je pěkně napsaná, jsou v ní krásné popisy přírody, ale sílu Pobřežní cesty v sobě prostě nemá.

2 02.06.2022

Čemu se nedá pomoct, to musí člověk vydržet.

Tohle byla hodně divná kniha. Anotace na obálce přirovnává knihu k Útěku do divočiny, Williamu Blakovi a Tolkienovi. To mi připadá hodně zvláštní kombinace, měla bych jiné přirovnání - je to jako když se potká Modrá laguna s Betonovou zahradou.

Jenže na rozdíl od dětí v Modré laguně, které ztroskotají na tropickém ostrově, kde je dostatek všeho, tedy jsou zpátky v ráji, osiřelí sourozenci, neviňátka Ada a Evered se musí popasovat s drsnou přírodou ostrova Newfoundland. Ocitají se když ne v pekle, tak určitě v očistci. Nikdo je nevede, nevysvětluje, děti se řídí v životě několika prostými pravidly. Na rozdíl od dětí v Betonové zahradě nejsou Ada a Evered zvrhlí, jenom velice osamělí. Musí se spolehnout sami na sebe, zkoumají hranice svých osobních prostorů. A to vše až na malé (ale významné) výjimky bez zásahu zvenčí.

A jak zjišťuje inteligentní, přemýšlivá sestřička Ada, žádný člověk není není nutně jednoduchý, neměnný a stále zásadový.

2 17.03.2022

Tak tohle byla opravdu síla. Nad příběhem malé dětské nevolnice jsem měla několikrát slzy v očích. Nejhorší je, že příběh je napsaný podle skutečnosti - Lisa všechny ty hrůzy prožila. Kolikrát jsem si musela připomínat, že se nejedná příběh sirotka z Lowoodu či Olivera Twista z viktoriánské Anglie, ale o život dívenky narozené jako já v 60. letech 20. století , na rozdíl ode mne ale ve Švýcarsku a ne komunistickém Československu. I když o švýcarské demokracii pochybuji už od chvíle, kdy jsem zjistila, že ženy tam získaly volební právo až v roce 1971.

2 19.12.2021

My, co jsme měli zřejmě doma lože od mrože, tak hodnotíme velice kladně :-)

2 16.11.2021

Achernar je přesně ten typ knihy, který normálně nečtu. Achernar je kniha, která si mě našla:-) - zaujala mne obálka, přečetla jsem anotaci a rozhodla se knihu přečíst.
Spíš než horor (hororová mně přišla hlavně první část knihy) mi kniha přišla jako thriller. Příběh rychle plyne, sledujeme duševní pochody hlavní hrdinky. Kniha se četla dobře, poučila jsem se o existenci souhvězdí Eridanus, jednoho z největších souhvězdí oblohy, které bylo popsáno už Ptolemaiem. A také proč si nemám sedat na neobsazené sedačky v nacpaném metru či tramvaji.

2 08.10.2021

Tohle byla jedna z nejkrásnějších knížek s lidovými básničkami a říkadly z celé Evropy. Všechny jsou doprovázené krásnými, barevnými ilustracemi Josefa Palečka. Říkadla jsou citlivě přebásněny. Takže se můžeme rozpočítávat s bubušelmou a usínat s islandskými strašidýlky a tuleňátky.

2 16.09.2021

(SPOILER) Němý výkřik je zvláštní kniha. Nečetla se mi úplně lehce, navíc je ji podle mého názoru nutné číst pozorně a příliš četbu nepřerušovat.
Na začátku knihy se seznámíme s Micusaburem Nedokorou, dvacetisedmiletým mužem, který trpí depresemi.
Není divu, kolem něho je samá beznaděj - jeho nejlepší přítel a kolega spáchal sebevraždu dosti bizarním způsobem a narodil se mu těžce postižený syn. S manželkou příliš nekomunikuje, zejména od té doby, co dítě po neúspěšné operaci umístili do ústavu. Manželka navíc holduje alkoholu více než je zdrávo.
Do toho se vrací Micuův mladší bratr Takaši z USA. Takaši je charizmatický bouřlivák a revolucionář, pravý opak přemýšlivého a uzavřeného Micuy.
Taka se rozhodne prodat rodinné pozemky ve vesnici v odlehlém údolí na ostrově Šikoku. Taka se tam s Micuem vypráví společně s Takovými přáteli a následovníky a Micuovou manželkou.
Celá rodina Nedokorových je jako prokletá: Micu přišel při nehodě v mládí o oko, otec zemřel za války při práci v Mandžusku, matka se zbláznila a pak zemřela, nejstarší bratr padl za války, další bratr byl zabitý po válce při rabování korejské vesnice v rodném údolí a sestra, mentálně retardovaná dívka, spáchala před pár lety sebevraždu.
Na všechny tyto tragédie padá stín povstání pradědečkova mladšího bratra před sto lety proti autoritám na Šikoku.
Taka se s tímo pradědečkovým bratrem identifikuje, podněcuje mladé ve vsi ke vzpouře proti korejskému obchodníkovi, Císaři supermarketů, který ovládá celé údolí.
Ve světle této vzpoury, za zvuku folklorních tanců Nenbucu, tanců duchů mrtvých, tradici, kterou se Taka v údolí pokouší obnovit, vyplouvají na povrch tajemství... Tajemství povstání pradědečkova mladšího bratra, tajemství sebevraždy sestry, tajemství smrti bratra v korejské vesnici.
Několikrát jsem si vzpomněla na Sartrovu nevolnost díky pitvání všemožných nepříjemných pocitů, na Lynchovu Mazací hlavu, některé scény i motivy byly jak z příběhu Haruki Murakamiho (co mají Japonci s tím lezením do děr a meditací v nich?).
Na každé stránce číhají poněkud nechutné popisy, celkově je vše dost depresivní, plné úzkosti a studu. To se nese dále až do tragického finále.
Nicméně na konci pro Micusabura i jeho ženu svítá naděje.
Velmi se mi líbil v doslov a medailonek autora od Anny Cimy.

1 05.02.2025

(SPOILER) Knížka se četla dobře, děj byl poněkud předvídatelný. Starý pán, kterého už nebaví žít, se v nemocnici seznámí s desetiletým Jasonem. Chlapcem, který má nemocné srdce a nezbývá mu moc času. Tedy pokud se nestane zázrak. Jason má seznam přání, co by chtěl v životě zažít. Tato přání mu pan Murray McBride pomáhá plnit společně s Jasonovou kamarádkou Tiegan.
Kniha dojímá, vypráví o síle přátelství, rodině a o tom, co je v životě důležité.
Navzdory tomuto poselství knihu nehodnotím vysoko. Nevadila mi sentimentalita knihy, ale některé jiné věci mě zarážely.
Panu McBridovi je sto...a z mé zkušenosti většina starých lidí až tak vitální jako on nejsou. Navíc nabručený muž, vdovec, co po smrti manželky chce spáchat sebevraždu.... Což mi připomíná, že je to jako by inspirované Mužem jménem Ove (tam je také nemocné srdce) a Stoletým staříkem.
Někdy je lepší trochu ubrat...
A pak, ta linka se syny... stále jsem čekala, co se stalo, ale ono nic. Jen zmínka, že jsou už mrtví a zbyl jenom jeden vnuk. Takové nedotažené to bylo.

1 21.01.2025

(SPOILER) Žily byly kdysi v Šanghaji tři sestry Sungovy. Jedna, ta nejstarší, si vzala ministra financí a předsedu vlády, ta druhá si vzala prezidenta a stala se místopředsedkyní vlády a ta třetí, nejmladší, si vzala vojevůdce...
Tak nějak by mohla začínat pohádka, ale život sester z Šanghaje rozhodně pohádkový nebyl.
V jejich osudech se promítají dějiny Číny 20. století.
Sestry byly inteligentní, emancipované, vzdělané, studovaly v USA. Není divu, že přitahovaly slavné muže.
A právě jejich prostřednictvím se seznámíme se Sunjantsenem, otcem moderní Číny... I když sama jsem byla překvapená, že vlastně nikdy nebyl prezidentem Číny, ale prozatímním prezidentem. Velmi nesympatický člověk, jdoucí doslova přes mrtvoly. Pro své cíle využíval služeb kmotrů triád, neštítil se odstranit své konkurenty, budoval si kult osobnosti. Neštítil se zradit, využít a zneužít přátele, své ženy, odhodit rodinu. Myslím si, že prostřední, Rudá sestra Čching-ling, byla zamilovaná do představy ideálního revolucionáře. Po smrti Sunjantsena se začala paktovat s komunisty a dotáhla to na místopředsedkyni Maovy vlády. A komunisty podporovala až do své smrti, možná i z obavy, že by mohla přijít o svůj statut vdovy po Sunjantsenovi.
Nejstarší ze sester, Aj-ling, podporovala Čankajška. Její manžel byl předsedou vlády a ministrem v jeho vládách. Chytrá Aj-ling dokázala odklánět peníze a vytvářet skvělé korupční prostředí.
Nejmladší sestra, Mej-ling, se vdala za generalissima Čankajška. Čankajšek byl také velmi protivná osobnost, mstivý, vzteklý, rovněž intrikán. Překvapilo mne, jak byl jako vojevůdce neúspěšný.
Nicméně několikrát jsem k němu pocítila sympatie - když pohřbil kmotra Čchena, mafiána, kterého podrazil Sunjantsen, za jeho láskyplný vztah k manželce a za ústupky Rusku, když dostával svého syna z ruské internace.
Přemýšlím nad tím, že demokracie v Číně nemá žádné základy.

Z celé knihy mi byl nakonec z mužů nejsympatičtější otec sester, Charlie Sung. Selfmademan, veselý člověk, dobrý společník.

1 03.01.2025

(SPOILER) Stejně jako Strašlivá závrať Maniac klade více otázek než odpovědí.
V první části nazvané Paul se klade otázka iracionálního jako hybatele všeho, protože se vymyká všemu, co je popsatelné či měřitelné.

V další části se seznamujeme s životem a dílem Johnnyho (Jánose) von Neumanna. Ve vyprávění se střídají jeho přátelé, kolegové i členové rodiny. Ze střípků jejich pohledů si sami děláme obrázek o Johnnym Von Neumannovi. Byl velice inteligentní, geniální, od dětství posedlý stroji, zbraněmi, rychlými auty i krásnými ženami. Poznáváme ho jako dobrého přítele i člověka, který možná kradl nápady.
Jeho konfigurace počítače se používá stále. Kniha vypráví o jeho roli při vytvoření atomové bomby a při vývoji vodíkových bomb.
Zajímavé jsou pasáže o Nilsovi Aallu Barricellim, který se snažil vytvořit žijící a reprodukující tvory v počítačové paměti. A snaha Von Neumanna vytvořit počítačovou myslící entitu schopnou se učit.

Několikrát jsem si při četbě vzpomněla na hrdinu knihy Foucaultovo kyvadlo, Belba, který se také zabýval čísly, kabalou a nakonec ho stejně jako Neumanna zahubila rakovina. Jako by zahrávání s informací vedlo k množení jejího kódu.

Třetí část knihy vypráví o go, hře mistra této hry I Sedola s počítačovým programem AlphaGo. O tom, že o vítězství AI rozhoduje výpočet, provedený zcela bez emocí. Myslím si, že tato třetí část o AI, možnostech jejího sebezdokonalování a učení, jde docela hrůza.

1 19.09.2024

(SPOILER) Něžná, křehká kniha. Popisuje deset posledních let v životě pana Šohei Higašiho, bývalého ředitele školy a učitelé, který trpí Alzheimerovou nemocí.
Seznamujeme se s jeho obětavou manželkou Jóko, která o manžela vzorně pečuje i s jeho třemi dcerami, vnuky a zeti.
Kniha je rozdělená do osmi kapitol. Jak nemoc postupuje, Šoheiovy kognitivní funkce se zhoršují a rodina se musí čelit novým, někdy nečekaným situacím.
I když kniha popisuje smutné věci, celkově nevyznívá depresivně. Kupodivu mnoho příhod z knihy vyznívá humorně.
Mne osobně dojala pasáž, kdy manželka přemýšlí nad tím, že i když její manžel už neví, jak se jmenuje a kdo je, stejně je osobou, na kterou se vždy usmívá a rád vidí.
Bohužel takové dlouhé loučení čeká většinu z nás, ať v pozici pečujícího, tak v roli pacienta.

1 09.09.2024

(SPOILER) "...Rodiny si takhle navzájem pomáhají - skrývají pár nepříjemných pravd, dovolí si pár sebeklamů. Malé laskavosti."
"A malé krutosti..."
Knížky Anne Taylor nemohou zaujmout všechny. Zdánlivě se v nich nic neděje a zároveň se v nich odehrává moc věcí. Takových obyčejných, běžných věcí, co se dějí ve všech průměrných rodinách, se kterými se asi většina z nás setkává. Nečekejte v příběhu žádné dramatické zvraty (z celé knihy se jeví jako nejdramatičtější výlet do New Yorku), děj plyne poklidně a příběh popisuje radosti i starosti úplně všedních lidí. Někdo může takovou knihu o běžné rodině považovat za nudnou, pro mne je to určitý zdroj útěchy, že i lidé jinde mají to svoje.
Tentokrát se v knize seznámíme s rodinou Garrettových, Robinem a Mercy a jejich třemi dětmi, Alicí, Lilly a Davidem, a potom i s jejich detmi. V několika epizodických kapitolách s nimi prožijeme více než šedesát let. Poznáme zručného Robina, Mercy, která prožije dva životy ( i když tím, co provedla Desmondovi ztratila mé sympatie), nejprve život matky a manželky a potom život umělkyně, impulsivní Lilly a jejího druhého manžela Morrise, moc příjemného člověka, schopnou a velitelskou Alicí i citlivého Davida a jeho ráznou manželku Gretu. S Alicinou dcerou Kendall a babičkou Mercy se vydáme na osudový výlet do New Yorku.
Situace se v rodině opakují, pozměňují a proměňují, proplétají a zase uvolňují jako při pletení francouzského copu.

1 12.09.2023

Vzala jsem si knížku do nemocnice, a byla tou pravou: laskavé čtení se špetkou vtipu, ale člověk si při četbě nepotrhá smíchy stehy.
Zajímavé je, předchozí knížky (a v sérii jich vyšlo víc než tyto čtyři v češtině), jsem četla v angličtině. A protože v angličtině čtu pomalu, tak se to nějak víc hodí k vyprávění z Boswany, nejšťastnější africké země.
Tentokrát paní Makutsi má podnikatelský záměr, zakládá písařskou školu pro muže.
A paní Ramotswe musí řešit problém s nenadálou konkurencí, problémy s osvojenými dětmi i zapeklitý starý případ plný výčitek svědomí.
Kdo si chce ulevit v dnešní uspěchané době od shonu a napětí, rozhodně neprohloupí.
Ale oproti předchozím dílům mi to přišlo takové neslané nemastné.

1 13.05.2023

Viděla jsem film, který se mi velmi líbil.
Kniha je ale jiná - na jedné straně kněz,který při cestě podstupuje zkoušky víry (až zbyde jediné, co je ve víře důležité: Miluješ nás?), na druhé straně divoši, kteří tak úplně neodpovídají naší představě "ušlechtilého Indiána" už svojí dosti jadrnou mluvou i špinavým zevnějškem, kteří ale vyznávají hodnoty, které jsou pro přežití v nehostinné a drsné divočině základní - dělit se s ostatními i sdílet vše ve skupině, a které jsou důležité i v naší civilizované společnosti.

1 10.05.2023

Pěkně napsáno, čtivě a zajímavě. Paul Bryson obývá starou faru, kterou nás provází. Vypráví o jednotlivých místnostech, jejich historii, vybavení, zařízení i lidech, kteří v nich pracovali.
Seznámí nás s historií architektury, životem chudiny, služebnictva, jídlem, dětstvím...
Bohužel knihu jsem četla velmi dlouho, takže některé historky ze začátku zapomínala, trochu jsem se topila v přemíře informací.
A také mě mrzelo, že v knize je málo obrázku,které dokreslují text. Ještě, že máme internet, kde jsem si mohla vše vyhledat.

1 30.04.2023