Madelisi komentáře u knih
Mám pocit, že něco takového se fakt mohlo odehrát. V létě jsem se pohybovala v Jizerských horách, takže místo děje mělo pro mě zvláštní kouzlo.
Detektivní motiv drží pohromadě představení politických problémů. Došlo mi, že jsme svůj 28. říjen ani nemuseli mít a mohl figurovat v učebnicích dějepisu pouze jako den, kdy se Češi pokusili vyhlásit nezávislost.
Závěrečná věta se mi moc líbí: Pro jeden národ bylo vše, jak má být. Pro druhý nebylo nic, jak má být.
Nicméně hvězdičku ubírám za zhoršený čtenářský zážitek související s délkou kapitol. Chápu členění po dnech, nicméně zvlášť na konci kvůli premiéře děje byly až moc dlouhé.
Uznávám, jde o malicherný problém, vše ostatní bylo nádherně propojeno a zamilovala jsem si hlavní duo i hlavního záporáka.
Toto mi přišlo o něco slabší než předchozí Pach krve, což asi není překvapivé při mnohadílné sérii. Nicméně stále mi bylo jasné, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje.
Chci víc Beneše, zajímá mě jeho život, nyní už se mu konečně pořádně rozjel business s koňmi a chci ho vidět jako otce. Třeba se s Rožmberkem dočká v některém dalším díle. Jejich společná scéna v jednom krumlovském šenku byla dokonalá, víc takových.
Wolfram byl opět pouze všemocný a všehoznalý válečník.
Báječné. Nemám slov. Ke každé postavě jsem přilnula, i k těm, co by neměly být sympatické. Nenapadlo by mě, že i taková Marta Gottwaldová tu bude za milou paní bez karikaturního nádechu.
Prostředí módního salónu je okouzlující. Neustále jsem byla zvědavá, co se stane dál.
Svým způsobem pohádka. Protože co je to jiného, když někdo může být mnohokrát mrtvý, přesto si ho všimne kouzelný strýček, pomůže mu s mnohaletým zpožděním vystudovat základní, střední a vysokou školu a tady ten někdo získá takové úspory, že může dobrodiní kouzelného strýčka předávat dál.
Bohužel o pohádku nejde. Podmínky na ulici jsou horší než příšerné, pokaždé ve mně hrklo, když chlapci vše dělali pro biere (lepidlo), pomocí jehož se zfetovávali.
Pomocná centra pro děti z ulice nesou naději, protože na příkladu Njora a jeho matky vidíme, že špatný životní osud se dědí. Nicméně se nedokážu ubránit dojmu, že aby se dítě ulice dostalo do centra, tak musí být ve správný čas na správném místě.
Knihu doporučuji, rozšířila jsem si obzory a seznámila se s dárky s myšlenkou .
Začátek série byl spíše mužská záležitost, teď, když se nám Wolfram s Beneše oženili, dostáváme i libeznější ženské prvky.
Nevím, co si myslet o tom, že se z Wolframa stal Zorro mstitel. Tolik mrtvých. Hodně jsem uvažovala o tehdejší právní kvalifikaci.
Toto mě pohladilo po duši jako nic jiného. Bohužel jsem měla vnitřně problém pochopit Lucyinu pozdější motivaci, když žila v manželství, ve kterém měla vše a manžela, který jí splní každé přání.
Gabriel a Darren - dva protipóly, osobně jsem se zamilovala do obou.
Jsem z knihy smutná. Hlavní hrdinka, matka, manžel, kněz, ti všichni mají psychické problémy. A výčet trpících jimi není kompletní. Jestli tuším správně, že se jedná do značné míry o autobiografii, tak je mi všech zúčastněných líto.
Připadá mi, že hrdinka není typická osoba trpící anorexií. To znamená, že kvůli tomuto stojí za to si knihu přečíst.
Na toto 5 hvězdiček málo. Tak se spokojím s tím, že uděluji 5 hvězdiček za obsah a 5 hvězdiček za formu.
Knížečka se člení do 3 části - povídání o historii, povídání o lidech a tradicích a povídání o místech. Každou z nich probleskuje Cizinka.
První dojem - divím se, že něco takového nenapsal rodilý Skot.
Druhý dojem - beru na milost seriál po přestěhování se do Ameriky, když jsem zjistila, že byl natáčen ve Skotsku.
Třetí dojem - je nádherné zjistit, že všechny významné skotské pluky mají svůj původ po povstání.
Nutno poznamenat - autor se nebojí do popisů dávat svůj názor. Např. - Roku 1070 se Malcolm III. podruhé oženil, jeho vyvolenou byla anglosaská princezny Markéta z Wessexu. Těžko soudit, zda to byla pro Malcolma dobrá volba. Osobně jsem přesvědčen, že nikoliv.
Toto jsem si prosím pěkně přečetla po jejím nekritickém obdivu v Normanských královnách od Alison Weirové. Ale je tu autorův názor zdůvodněný. Oba dva mají pravdu.
Ještě musím ocenit úvahu, co by kdyby. Tedy co by bylo, kdyby jakobité z Cizinky vyhráli.
- Hannoverci vyhnáni, Stuartovci by dále vládli
- lepší vztahy mezi Británií a Francií, žádná Sedmiletá válka v zámoří, žádné boje o Québec, otázka, zda by americké kolonie získaly nezávislost
- tu by mělo Skotsko a Irsko, tedy žádná centralizace moci v rámci Velké a dominantní úlohu by opět převzala Francie
- to znamená její lepší hospodářskou situaci, předejití velké francouzské revoluce, což vede k žádnému Napoleonova
- bez Napoleona by nedošlo k tak intenzivnímu vzestupu pruského nacionalismu. Historie se mohla vyvíjet zcela netušenými směry...
Chyba čtivého příběhu je ta, že moc dlouho nevydrží. Toto dobrodružství Oldřicha z Chlumu a Oty bylo obzvláštněno jiným Diviše. Opět byly v ději sklenice, ale zde se spíše jenom mluvilo o tom, co Ota s nimi dělá.
Zápletka měla hlavu a patu, zvládla jsem sledovat všechny indicie.
Připadalo mi, že jsem četla dokumentární román. To ale knize neubírá na síle, líbilo se mi, že jsme se dozvěděli něco o rodinném pozadí Gabčíka a příběh Anny Malinové.
Akční příběh, Will Jaeger je dobře vykreslená postava. Když se odprostím od zápletky, že synové nacistů chtějí založit čtvrtou říši, tak jsem si čtení užívala. Žádná hluchá místa.
Mám jenom dvě připomínky - v jeden okamžik jsem měla pocit, že byla v knize obsažena dvakrát stejná scéna. Dále je časoprostorově nekonzistentní - na jedné straně víme, co se děje snad každou minutu a na druhé straně je týden obsažen v půl stránce.
Body k dobru za postavu Štefana Krále. Slovák se často v takovémto žánru od cizího autora nevidí.
Po začtení se to dalo. Bohužel politickému dění je podřízeno všechno ostatní. Občas se postavy stanou svědkem něčeho, u čehož netuším, jak se k tomu nachomýtly. Nám jsou tu asi jedno strany v anglické občanské válce.
Postavy mají toho dost k nabídnutí, ale zde jsem si asi poprvé vedla seznam tu nesnáším, toho nesnáším,... Bez poskvrnky Scogman a částečně hlavní Tom Neave.
Pěkný příběh. Jsem ráda, že jsem celou dobu fandila těm správným a vše skončilo, jak by podle morálních hledisek skončit mělo.
Důvod popisování příběhu oxfordské studentky z počátku 90. let jsem neodhadla. Tady jde o dobrý zvrat. Navíc hodně dlouho jsme byli držení v napětí, co se na konci roku skutečně stalo.
V ději měl důležitou roli i britský soudní systém, který mi byl trochu cizí, obzvlášť funkce žalobce a obhájce (oni si můžou stranu vybírat?, jak je obžalovaný platí?,...).
Jediná slabší část byl z mého hlediska jazyk. V textu je až moc dlouhých vět, že jsem nějaké pasáže musela číst vícekrát. Ale to mohlo být způsobeno mým aktuálním rozpoložením.
Celkově doporučuji.
Hrůza si představit, že kniha popisuje skutečnost. Text je složitěji členěn, nicméně srozumitelnosti pomáhají časové údaje v názvu kapitoly.
Navíc předkládaná kniha splnila moje kritérium kvality - začala jsem si googlit skutečné informace.
Umístění děje do Československa je zajímavé, bohužel tyto reálie nehrají v ději žádnou roli. Stejně tak se může tvrdit, že se vše odehrává v jiné zemi.
Měla jsem problém uvěřit, že by u nás mohl být tajemný hrad, ve kterém by byli internováni šílenci z celé střední Evropy.
Bylo obtížné se začíst, pasáže z Prahy mě bavily mnohem více než ty z Orlího hradu. Kosárkova teorie je zajímavá, bohužel slyšet ji 6x při jeho sezeních s ďáblovou šestkou bylo až moc.
Objevení pana Hobbse byl první zvrat. Jenomže posléze jsem si začala říkat, co je to za blbost, snad nečtu něco neskutečného.
Knihu jsem dočítala s tím, že se mi na ní líbí náznaky doby - do bezstarostné země se postupně plíží zlo. Ale pak přišel Zvrat. Vše najednou dávalo smysl.
Epilog 1 uspokojil moji potřebu vědět, co se stalo pak. Bohužel pak přišel Epilog 2 a návrat mojí otázky Co je to zač?
Pocity mám rozpačité, ale díky Zvratu převládá pozitivnější hodnocení.
Moc pěkná obálka knihy a nevšední zajímavé téma. V první části u Veroniky mi částečně vadila její alternativita, ale nebylo toho moc, tudíž jsem se tím překousala.
Nejvíce spokojená jsem byla u Iloniny části, ta je racionálně uvažující člověk, příběh zde nejvíce plynul.
Sářina část šla, když se popisoval děj. Jinak tu bylo až moc alternativních myšlenek a představ její mysli a pocitů. Dost nevysvětleno. Proč vůbec chodí na terapie? Jak přišla na pouť? Je fakt, že jsem tuto část rychle přelítla, abych dočetla knihu. Tento styl mi nesedl. Myšlenky a pocity přehlušily děj.
Nádherná publikace plná nádherných fotografií. Za formát pět hvězdiček. Bohužel jazyková stránka občas drhne, navíc text obsahuje nesmysly.
Fontainebleau, str. 99 - „Během období bourbonské restaurace zde několikrát pobýval i Napoleon III.“ Byl zde během restaurace coby budoucí Napoleon III.? Nebo zde byl jako Napoleon III., tedy už ne během bourbonské restaurace?
Karlštejn, str. 153 - „Byla vytvořena pro českého krále Karla IV. Lucemburského, jenž dosedl na český trůn v roce 1347.” Králem se stal hned po smrti otce u Kresčaku v roce 1346,...
Miramare, str. 211 - „Zatímco architektonicky se budova zámku Miramare podobá zámkům v Německu nebo Rakousku, unikátní je jeho okolí, a to Středozemní moře.” Asi se zde mluví o nějakém jiném zámku Miramare, než co vystavěl Maximilian u Terstu u Jaderského moře.
Castelul Bran, str. 216 - „Správa města Brašova dala hrad Bran královně Marii Edinburské a mezi lety 1914 a 1927 rumunské královně Marii Rumunské,...” Špatná formulace vět, která navozuje dojem, že hrad vlastnily dvě královny Marie.
Castelul Peles, str. 223. Zde vyniká Carmen Sylvaová. Poprvé jsem pseudonym rumunské královny viděla s ová....
Bohužel kvůli těmto chybám si nemůžu být jistá, zda to, co se píše o místech, lidech a událostech, co neznám, je pravda.
Po https://www.databazeknih.cz/knihy/marlene-309939 jsem se Marlene nechtěla vzdát a pustila se do této biografie. Bohužel se jedná pouze o další románové zpracování Marlenina života, tentokrát z pera samotné Marlene.
Ta tu vystupuje jako hodná a všem nápomocná paní, která se nechává vést osudem a jinými. Je se všemi kamarádka, není ničí milenka.
Druhý manžel matky neexistuje, sestra neexistuje, manžel je dokonalý (to mu ani jednou nevadilo, jak Marlene trajdá po světě?). Dcera matku zbožňuje, ta ji tu na oplátku složila hold, jak je dokonalá a v čem všem se nevyzná.
Zajímavý je začátek, ve kterém Marlene popisuje, jak se dostala do uměleckého života, a pak konec, ve kterém už vystupuje jako zpěvačka. Dále postřehy k jednotlivým filmům a k tomu, jak se filmy vyrábějí.
Bohužel vše je časově neukotveno, vyprávění nemá pevný řád. To markantně vynikne v pasáži z druhé světové války, kdy zemře Roosevelt a pak se teprve slaví Vánoce 1944.
Přes všechny výtky to není špatná kniha. Dokáže nabudit dojem, že se s Marlene pohybujete ve světě filmu. Rovněž doufám, že se v ní reflektují i její skutečné názory na filmové řemeslo. S lidmi to je s rezervou, zde publikované informace nesedí s tím, co píše jinde. Ale takto chtěla být Marlene vnímána, když to tak uvedla do svého životopisu.
Myslím si, že to byla zajímavá žena, líbí se mi její nasazení během války. Už se těším, až si přečtu nějaký její nestranný životopis.
Forma zastínila příběh. Velmi mi vadilo, že se text nečlenil na kapitoly, stačilo by je pouze očíslovat, šlo by to, protože Gerron vzpomínal na události, které tématicky souvisely s jeho současným děním. Na druhou stranu si dal autor s výstavbou textu ohromnou práci, musel značně fabulovat, ale přesto má čtenář dojem, ano, tohle mohl Gerron zažívat.
Líbilo se mi, že své vzpomínky inscenoval, velice podnětné byly jeho komentáře typu ale tak to nebylo. Skutečnost byla mnohem méně epická.
Při čtení jsem uvažovala, jak se podmínky pro Židy zhoršovaly postupně. Gerron s rodinou opustil Německo ještě včas, přesto internaci později neunikl. V románu to zdůvodnil tím, že byl blbec.
Dále se setkáme s množstvím tehdejších hvězd stříbrného plátna, namátkou Marlene Dietrich či Magda Schneiderová. Osobně se mi ale nejvíce líbila postava Otto Burschatze, Gerronova kamaráda z války.
Natáčení filmu dalo možnost představit Terezín z jiného úhlu pohledu. Gerron coby slavný režisér a nositel železného kříže patří mezi prominenty.
Na knize se mi líbilo množství výroků, které kouzelně popisují pravdu - např. že jediní lidé, co něčeho dosáhli, jsou egoisti.