marlowe
komentáře u knih

Paní Legátové jsem se celé roky programově vyhýbal a setkání s ní donekonečna oddaloval – nejspíš proto, že jsem se trochu bál té aureoly, která se kolem ní vytvořila. Tak teď jsem to (díky jistému připostrčení) konečně napravil – a bylo to setkání hodně zvláštní. (Ale rozhodně jsem za něj rád!)
I když jsem se poctivě od samého začátku pokoušel text nějak smysluplně pojmout a vstřebat, byl to neustálý boj, v němž se poraženecké okamžiky, kdy jsem chtěl zaklapnout knížku a jít od toho, střídaly s mnohem častějšími momenty, kdy jsem si říkal: "Je to tak úžasné, že si to musím přečíst ještě jednou, znovu od začátku!"
Jsem člověk systematický, milující řád – a tady najednou nebylo čeho se chytit. Jako když ve stavu beztíže nevíte, kde je nahoře a kde dole.
Postavy, odkudsi se zjevující a znovu mizící, tápání ve vztazích a jménech (jako byste putovali krajinu bez kompasu a mapy), ulpívání a současně stékání po povrchu, kult jisté nahodilosti, syrovost textu, stylistická neučesanost a kostrbatost a zároveň zcela výjimečné jazykové mistrovství a naprosto nevídané a dechberoucí zpodobnění života lidí v horské vesnici…
V příběhu je zmínka o černém vojenském kufru, ve kterém malá Helenka schovává své nejcennější cennosti: "třpytivé oblázky, mušličky, suché žaludy, pitvorné větvičky, barevná pírka, suché listy…" Takhle nějak jsem vnímal text Želar: jako prohrabávání se dětským pokladem, kdy se ruka znovu a znovu noří do té bezedné záplavy drobných a zdánlivě bezcenných věcí… Některé z barevných oblázků se tím přehrabováním zjevují na světle častěji, jiné se jen mihnou, aby vzápětí zapadly…
Paní Legátová klame tělem, když rozvrhla text do osmi povídek; ve skutečnosti se jedná spíše o rozdělení formální, než obsahové, protože pořád je to tatáž hromádka se stejnými větvičkami a kamínky, do které noříte ruku…
Přemýšlím, jestli by kniha byla stravitelnější, kdyby měla tradičnější tvar a byla více učesaná a jestli by určitá "formální" ukázněnost dala lépe vyniknout jednotlivým příběhům – ale na druhu stranu si říkám, že by tím možná byla potlačena ryzí autentičnost vyprávění i jeho palčivost…
Přes všechny výhrady nemohu jinak: 5*.
A Jozova Hanule už zanesena do čtenářského plánu.


Naprosto úžasné. Jeden z mých největších čtenářských zážitků posledních let.
O tomhle románu jsem naposledy slyšel někdy ve škole, a to už je fakt hodně dávno; tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se té knížky dotknul byť jen prstem, ale když mě teď na stará kolena náhodou cvrnkla o klobouček, řekl jsem si: Proč to, kruci, nezkusit? Vůbec jsem netušil, do čeho jdu – a o to větší bylo překvapení.
Vřele doporučuji.
A jedna rada všem, kteří se rozhodnou Mlýn na ponorné řece otevřít: než začnete číst, připravte si pěknou hromádku loučí nebo svíček, protože nejméně třetinu doby čtení strávíte v podzemí.


Všem předešlým dílům jsem dal svorně po třech hvězdičkách, ale tentokrát budu přísnější, protože míra únosnosti jaksi přetekla.
Mnohasetstránkové knihy mně nikdy nevadily, přesto si myslím, že detektivním románům (obecně) tlustopisy nesvědčí. Detektivka by měla být primárně koncentrovanou zprávou o hledání stop a faktů, o pátrání po pachateli a motivech jeho činů, a sekundárně pak i o rozplétání mezilidských vztahů, jejichž rozkrytím se kriminalisté pokouší dobrat pravdy – a nikoli o bohapustém, bezbřehém žvaní o soukromí detektivů, o jejich stravování, nakupování, vyměšování (jen si všimněte, kolikrát se jdou naši hrdinové "vyčůrat"), cestování městem i mimo město, návštěvách u příbuzných, atd., atd.
Drobná kostřička příběhu obalená tunou sádla.
S touhle sérií jsem definitivně skončil, lituji času, stráveného nad knihou, která mě zpočátku opravdu zaujala (zvolit si za námět vyšetřování starého, odloženého případu, do kterého se policie nemontuje, byl od Rowlingové mistrný tah), ale tou přemírou vaty a hlušiny mě nakonec TOTÁLNĚ otrávila, takže už mě v závěru vůbec nezajímalo KDO a PROČ – jen jsem to chtěl mít za sebou.
(A to nezmiňuji fakt, že v příběhu VŠECHNY postavy o dějích před čtyřiceti lety mluví tak detailně, jako by popisovaly události dnešního rána. Rád bych někoho s takovouhle eidetickou pamětí poznal.)
Zcela souhlasím s komentáři theale, exlibris470, derrry, Lavender756.


Posloucháno jako audiokniha.
S panem Niedlem jsme se potkali už asi dvakrát, ale tohle setkání (možná i díky skvělému přednesu Dušana Siteka) bylo opravdu vydařené. Výborný příběh a zajímavý pohled na dobu vládnutí Václava IV. Rovnou se pouštím do druhého dílu.


Tohle je přesně ten typ knížky, od kterého vůbec nic nečekáte, chcete si ji jen tak prolistovat, ale hned na první stránce vás ozubená kolečka příběhu chytí za límec a už vás nepustí. Na česko-moravské poměry nečekaně milé překvapení. Takový brněnský Malevil napsaný svižným jazykem – fakt jsem to přečetl s chutí a respektem. Každý žánr má svá pravidla a limity – a Shigor Birdman se s nimi vypořádal se ctí. Vůbec bych nepohrdl pokračováním – jenže rok prvního vydání nebezpečně naznačuje, že s Johanem a Tryskáčem jsme se už asi rozloučili navždy. Škoda. Za mě plný počet bodů.


Kingův Mercedes nás šokuje nevídaným startem (z 0 na 100 za 2 sekundy) a následnou bravurní, bezchybnou jízdou – ještě hodnou chvíli po polovině závodu nechává autor své soupeře daleko za obzorem. (Těch prvních šedesát procent knížky je krystalicky čistá detektivka – a paráda přenáramná: 110%!) Jenže potom (jak bývá u Mistra bohužel zvykem) Kingovy nohy na pedálech ztěžknout (např. vstup bláznivé Holly mezi hlavní protagonisty – její postavě jsem nevěřil ani "dobrýtro"), motor se začne zadírat, objevují se první řidičské kiksy (třeba ta zcela neprofesionální berlička se "záměnou klobouku") – no a cílová rovinka už je definitivním fiaskem ("Sice riskujeme životy stovek dětí, ale policii raději nic říkat nebudeme!!!"). Šachovnicový praporek se zvedá a náš otřískaný meďour dojíždí někde vprostřed závodního pole, navíc s proraženou pneumatickou a urvaným nárazníkem.
Suma sumárum: Další promarněná příležitost.
Kolikrát jsem tohle už s Kingem zažil? Brilantní expozice, skvělé rozehrání příběhu – a následně nepovedená, logice se vzpírající koncovka.
Měl jsem chuť vytáhnout z mošničky jen 3 hvězdy, protože by si je Stephen za to závěrečné šlendriánství zasloužil, ale vzhledem k tomu, že – navzdory výhradám – zůstává pořád skvělým vypravěčem (a přes to nejde vlak), posouvám hodnotící rafičku na 70%.


Tahle historická detektivka se mi do rukou dostala náhodou. Vlastně jsem ji ani nechtěl číst, jen si ji tak pro zajímavost prolistovat a podívat se, jak píše chlapík, kterého jsem do té doby neznal a který, jak jsem se dozvěděl, svým prvním románem debutoval v 70ti letech.
Prostě čirá zvědavost.
Jenže autorův způsob vyprávění mě natolik zaujal, že na "zběžné prolistování" jsem rychle zapomněl a vzal to pěkně z gruntu, od první do poslední stránky.
O co větší byla má počáteční skepse, o to větší a příjemnější bylo následné překvapení. Žebrákova pomsta je krásně pohodová kniha, která si na nic nehraje a do vašeho osobního prostoru vstoupí jako zábavný parťák, se kterým je radost si popovídat (a kterého při nejbližší příležitosti určitě pozvete na další návštěvu).
Autor jde zcela programově proti proudu současné světové vlny masakroidních detektivek, ze kterých na vás z každé stránky stříká tolik nechutností, že byste s nimi řeku zastavili, kde se ztrácíte v propletenci zcela nevěrohodných zápletek a kde jsou zabijáci tak šikovní, že nejenom, že vraždí na potkání, nejlépe v sériích, ale že své oběti povětšinou ještě důmyslně zohavují, opatřují symboly a nápisy a často je i kamsi vytahují a zavěšují (popřípadě spouštějí), přibíjejí, rozkrajují anebo zbavují částí orgánů, jen aby to bylo co nejméně pravděpodobné a čtenář si mohl říci: Kruci, tak tohle tu ještě nebylo…!
Pavel Hrdlička si zvolil cestu zcela opačnou: Na pozadí historických událostí vypráví obyčejné příběhy obyčejných lidí, kde se vše odvíjí na základě logiky (po "A" vždycky následuje "B") – a vypráví je s nadhledem, humorem a láskou.
Těch pár dní, které strávíte s podrychtářem Václavem od Černého koně za hradbami obležené Prahy, si člověk opravdu užije – a to nemluvím o tom, že si bezbolestně doplníte mezery ve znalostech dějepisu. Mohu jen doporučit.
A abych nezapomněl: Pavel Hrdlička svoji knihu doprovodil vlastními krásnými ilustracemi, které zcela souzní s celkovou atmosférou vyprávění.
Jediné, co bych autorovi vytknul, je ne úplně zdařilý závěr, který, místo aby vygradoval a završil celou tu povedenou stavbu, ztratí najednou tempo a rozlije se jaksi do ztracena. Ale to je jen malá piha na kráse.
4,5*.


Hezká pohádka pro dospělé – a protože v pohádkách je ze zákona povoleno nejenom používání všech odstínů růžové, ale i plakátově zjednodušených zevšeobecnění (dyslektické děti čtoucí Shakespeara, homosexuální pseudokonflikt, motiv imigrantů, bezbřehá tolerance a bez výjimky pozitivní reakce všech Oveho "spoluhráčů" na jeho podivínství atd.), dávám bez uzardění 5*!


Jussi Adler-Olsen napsal naprosto brilantní detektivku, na které jsem nenašel jediný chlup, kterým bych mohl dokladovat nějaké autorské zaváhání. Čistých 100% a palec nahoru. Tomuhle se říká Detektivka s velkým Dé.
Nádherně vystavěná pyramida příběhu, zbudovaná pěkně poctivě cihličku po cihličce, s decentním citem pro logiku, detail i psychologii, „detektivové“, se kterými by člověk hned zašel na pivko pokecat o věcech pozemských, úsporné dialogy, stylistická čistota. V knížce najdete všechno: lásku i nenávist, akci i detailní popis mravenčí práce policistů, napětí i humor.
Přednedávnem jsem na DK prezentoval výčet prohřešků, které mně vadily na románu „Vraní dívka“. Všechno, co jsem u Erika Axl Sunda postrádal (cit pro vyváženost atd.), jsem ke své radosti v „Ženě v kleci“ našel v míře vrchovaté.
A tak mohu Jussi Adler-Olsena bez uzardění umístit na špici svého soukromého „severského“ krimi-peletonu – hned za bezkonkurenčního Stiega Larssona.
P.S.: Jestli jsou i další díly série stejně dobré, mám se na co těšit!


Nevím, jak se to stalo, že mi tenhle román celý život unikal. Tak teď si ho mohu konečně s klidným svědomím odškrtnout.
Pro Jana Procházku jsem měl slabost už od mládí, viděl jsem všechny filmy, ke kterým napsal scénáře a určitě i četl všechny knížky, které vydal. S výjimkou právě Přestřelky.
Je to obdivuhodný román! Košatý, plnokrevný, vtipný i smutný, dramatický i poetický, zkrátka pepř a sůl – tak jak to má být.
Ale rozhodně to není lehké na čtení. Člověk musí sakra spolupracovat, aby se mu v hlavě všechno poskládalo tak, jak by se poskládat mělo.
Jan Procházka je (ve všem, co napsal) mistrem dialogů, jeho repliky by měli od rána do večera studovat všichni, kdo se pokoušejí psát.
A ta neskutečně hmatatelná atmosféra – jako bychom se, my starší, vrátili do dětství.
Doporučuji všem!


Podle mne natolik ohromující a očiotevírající kniha, že by měla být umístěna na seznam povinné četby pro dospělé. A informovat o ní zvláště v dnešní době (události v Gaze) cítím téměř jako svoji povinnost.
V rámcové (obecné) znalosti lidské historie se nepovažuji za úplného pařeza, ale tady musím přiznat, že jsem často četl s otevřenou pusou, protože o mnoha, opravdu o mnoha z těch událostí jsem prostě slyšel poprvé v životě A silně pochybuji o tom, že se O TOMHLE učí děti ve škole.
Ano, možná (výjimečně) některé z popisovaných historických dějů nekopírují úplně přesně skutečnost (jak se o tom zmiňuje ve svém komentáři kdosi níže), ale jak tady na Databázi kdysi napsala uživatelka Siena (lehce parafrázuji): „V historických románech mi nejde o úplnou stoprocentní přesnost, ale o co nevětší přesnost v atmosféře a v duchu té které doby…“ A přesně tahle kritéria Urisův román naplňuje vrchovatě.
Vřele, vřele doporučuji každému!


Březinovým fatálním omylem je nepochopení principu čistoty žánru. Chci-li psát nefalšovanou realisticky se tvářící detektivku (a to autor zjevně chce, což je vidět z podrobných, evidentně pečlivě vyrešeršovaných popisů práce kriminalistů a detailně zpracované omáčky kolem forenzní genetiky, na níž je ostatně postavený celý příběh), nemůžu do týmu mordparty – jen proto, že jsou to hrdinové mých předešlých knih – zařadit za "á" nějakého cizího poldu z druhého konce republiky, který do místa vraždy přijede na dovolenou za mámou a tátou, a za "bé" tam už vůbec nemůžu zařadit jeho kámošku-soukromé očko (= civilní osobu alias představitelku laické veřejnosti) a udělat z těhle dvou nesystémových náplav hnací motor celého kriminalistického týmu, tzn. nechat je podílet se na výsleších, dávat jim rozhodující slovo na poradách atd. Kdyby Březina zvolil tradiční model typu „sledujeme klasický vyšetřovací tým při práci“, určitě bych nějakou tu hvězdičku přihodil. Fušování amatérských pátračů do policejní práce jsem ochoten bez mrknutí oka a dokonce s úsměvem akceptovat u slečny Marplové, nikoli ovšem u realistického policejního románu.
A dalším problémem jsou rozsáhlé flashbacky (na úrovni kapitolek), kterými autor zvláště v první polovině vůbec nešetří a které děj dle mého názoru spíše brzdí, než posouvají kupředu – vyprávění se tak rozpadá na izolované střípky a text vůbec nedrží pohromadě. (Jakmile autor ve druhé půlce flashbacky omezí, hned se příběh stává sevřenější a čtivější).
No a třetím, ne už tak závažným problémem, pro mě byly dialogy, které tu a tam hodně šustily papírem:
„Nemůžu na ni přestat myslet, na tu Elišku. Jestli žije. Kde asi je, co prožívá. To musí být hrozný.“
„Radši na to nemysli. Musíme se soustředit spíš na to, jak jí pomoct. Vzal jsem si práci domů, ještě se na to chci podívat.“
„Já se plánuju hlavně vyspat. Zítra chci obejít spoustu lidí, budu celej den na nohou. Ale ty by sis měl taky odpočinout. Seš takovej pobledlej. A zachmuřenej.“
Chca nechca musím knihu hodnotit jako promarněnou příležitost. Nemohu popřít, že vlastní jádro příběhu má něco do sebe a jeho propojení s patnáct let starým případem dokonce nabízí pěknou řádku dveří k otevření, ale bohužel – díky výše popsaným neobratnostem v celkové koncepci knihy – zůstaly mnohé z oněch dveří uzamčeny.


Netvrdím, že jsem se nezasmál, naopak, v knížce je docela dost míst, kdy se vám koutky úst, ať už chcete nebo nechcete, pozvednou, ale chybí tomu nějaký příběhový rámec, který by izolované, rozdrobené gegíčky a vtípky pospojoval do uceleného tvaru. Škoda…


Celý čtvrtý díl dojížděl autor už jen na půl plynu, jako by hlavním cílem bylo nepokazit dojem z předešlých částí – a to se relativně povedlo.
Netradiční pohled na husitství z druhé strany barikády.


Byl by to solidní, čtyř-, možná i pětihvězdičkový příběh o policejním vyšetřování, odehrávající se v zajímavém prostředí, kdyby se autorka (tak jako mnozí jiní před ní i po ní) nezhlédla v moderním literárním směru, který bych nazval sadistický realismus: Detailní popis mučení oběti v přímém přenosu, ze spisů získaný podrobný popis devastace dřívějších obětí, dlouhý popis pitev, kde si znovu, díky vyčerpávajícímu výčtu zranění, můžeme vychutnat představy, jak oběť asi musela před smrtí trpět – a autorčin majstrštyk: několik scén, v nichž policisté postupně navštěvují rodiče obětí a velmi podrobně je seznamují se skutečností, že jejich děti byly právě zavražděné. "Vyrozumívání blízkých je vždycky nejhorší," posteskne si jeden z policistů – a pak už to jede: "Moje holčička," vzlykne… (…) "Nemůžu uvěřit, že je mrtvá…" (…) Rychle se otočí, zlomí se v pase a z úst se jí vydere táhlé: Nééééé! Nééééé! (…) "Je mi to líto," vymáčknu ze sebe. "Jak," naříká Carol, "jak?" "Zavraždili ji," zalkne se Norm. Carol padne na kolena. S nářkem zdvihne ruce a tvář k nebi a pak zaboří obličej do dlaní. "Néééé!" Autorku tyhle popisy zjevně baví, proto jsou všechny důkladně rozvedeny do šířky, abychom si to užili.
Nemýlím-li se, už Tolstoj kdysi napsal něco v tom smyslu, že více emocí a představ o válečném utrpení dokáže vyvolat blonďatá kadeř na čele mrtvého děcka, než masivní popis bitevního pole, na kterém leží deset tisíc zmasakrovaných vojáků. Čímž chtěl říct, že doslovnost je mnohdy kontraproduktivní.
Takže, Lindo, u mě za tři!
A další díly už asi ne.


Velmi milé a odpočinkové počteníčko, ve kterém nehraje prim zápletka, ale nostalgická atmosféra poválečného Německa. Začínající praktický lékař (neotřelý nápad dát roli vypravěče mladému doktůrkovi považuju za geniální), půvabná zdravotní sestřička, několik podezřelých úmrtí – tomu se říká dobře rozdané karty. Ten příběh se Hansi Gruhlemu musel psát sám. Nezbývá než doporučit.


Jestli je každý "román pro ženy" takhle vtipný a stylisticky povedený, asi přesedlám. :-)
Prvních 400 stran knihy je dokonalých, k nim nemám jedinou výtku. Autorka od první kapitoly milimetr po milimetru poodhaluje roušky z tváří svých hrdinů, zavrtává se hlouběji a hlouběji pod povrch a činí tak s nadhledem, který neskutečně baví.
George Simenon o svém způsobu psaní říkával, že jeho snahou je "oloupávat člověka jako cibuli" – a přesně tohle Moriarty provádí: odstraňuje jednu slupku za druhou, dokud se neproloupe na samotnou člověčí dřeň. Škoda, že v okamžiku, kdy v Sedmilhářkách dojde na lámání chleba, a my konečně dospějeme k neuralgickému bodu, ke kterému od počátku vše směřuje, zapomene najednou autorka na svoji schopnost posouvat děj pomocí neuspěchané psychologické drobnokresby a posledních 40 stran v podstatě jen stručně odvypráví, jako by ji psaní najednou přestalo bavit a ona už neměla trpělivost věnovat se detailům – což je také důvod pro odebrání jedné poloviny hvězdičky. Přesto spokojenost – a doporučuji (i mužům).
P.S.: Zakončení televizního seriálu mi přišlo zajímavější…


„To myslíte vážně?“ zíral na ni Larry vyděšenýma očima.
„Teď už jde jen o to zjistit, co to žere a kde to spí.“
Na mou duši, na psí uši, tohle se vážně povedlo.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si nějaké scifíčko TAKHLE užil a vychutnal!
Larry Zanoff ho zastihl s nohama na stole, zakončenýma teniskami a opatrně uloženýma mezi plechovkou piva a šálkem kávy.
„Máš chvilku?“ zeptal se zbytečně, protože Will vypadal, že má nejen chvilku, ale třeba celý den.
Ke své hanbě přiznávám, že "Co to žere…" byl můj první Heteša – ale jak vidím, rozhodně ne poslední.
Čekal jsem nějaké kulhánkovsko-kotletovské masakroidní krvavé lázeňské wellness, ale dostalo se mi čistokrevné, nefalšované, realistické "vědecké fantastiky" nejvyšší úrovně. Parádní a veskrze logický příběh, uvěřitelné postavy, výborná zápletka s detektivní linkou, akceptovatelná psychologie, neagresivní a po kapkách podávané napětí, všudypřítomný, sarkasmem říznutý humor a to vše opepřené úžasnými dialogy, zabalenými do jiskřivé drsoňovské dikce… Fakt zážitek. (A to jsem se ani nezmínil o umělé inteligenci neboli entitě, zvané Mozek…)
„Miki je android. Má na starosti energoblok, ale v manuálu je napsáno, že má i zásuvný medicínský modul.“
„Tak mu ho hlavně nezapomeňte zasunout.“
Petr Heteša dokázal to, co se povede málokomu: dát románu nejenom neotřelý, výjimečný a lehce zapamatovatelný název (díky němuž jsem po knížce také sáhnul), ale i vymyslet skvělý konec (a když říkám SKVĚLÝ, tak opravdu skvělý je, to mi věřte!!!), originální punktum, za které dávám šestou hvězdu navíc.
Tu sedmou pak uděluji za nostalgický "starý fláky pro noční ptáky", které vás budou provázet po celých 450 stran textu. Protože playlist Larryho Zanoffa je sestavený jen z prověřených pecek – a milovníci sedmdesátek si tuhle muziku můžou připsat jako bonus navíc.
Moira si prohrábla vlasy.
„Tak jo. Z lidské stránky, kdybych byla vaše dcera…“
„Nestrašte mě.“
Poctivých 100%.


Řekl bych, že výše uvedená anotace se trochu míjí se skutečným obsahem knížky a může svojí tvrdostí („...šířící se zlo...“, „...masové šílenství...“) některé čtenáře od četby i odradit. Ve skutečnost se totiž jedná o velmi poetický, až mystický, pozvolna plynoucí příběh ze zapadlé horské vísky, ve kterém je vše spíše jen naznačeno, než přímo pojmenováno a v němž jsou kontury vyprávění rozpity jako na obrázku namalovaném vodovými barvami.
Ten mikrokosmos obyvatel vesnice, jejichž život je pevně provázán s lidovými zvyky a pověrami mi trochu připomněl Urbanův román Hastrman (respektive jeho první část).
Poslouchal jsem díky aplikaci mujRozhlas na ČRo Vltava a Jaromír Meduna to čte opravdu nádherně!
Doporučuji.


Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit.
Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%.
JENŽE…
Jenže ten obsah!
Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou.
Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova.
Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli.
Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román.
Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%.
Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.
