marlowe komentáře u knih

Naprosto úžasné. Jeden z mých největších čtenářských zážitků posledních let.
O tomhle románu jsem naposledy slyšel někdy ve škole, a to už je fakt hodně dávno; tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se té knížky dotknul byť jen prstem, ale když mě teď na stará kolena náhodou cvrnkla o klobouček, řekl jsem si: Proč to, kruci, nezkusit? Vůbec jsem netušil, do čeho jdu – a o to větší bylo překvapení.
Vřele doporučuji.
A jedna rada všem, kteří se rozhodnou Mlýn na ponorné řece otevřít: než začnete číst, připravte si pěknou hromádku loučí nebo svíček, protože nejméně třetinu doby čtení strávíte v podzemí.

38 02.02.2023

Celý čtvrtý díl dojížděl autor už jen na půl plynu, jako by hlavním cílem bylo nepokazit dojem z předešlých částí – a to se relativně povedlo.
Netradiční pohled na husitství z druhé strany barikády.

38 26.07.2021

Posloucháno jako audiokniha.
S panem Niedlem jsme se potkali už asi dvakrát, ale tohle setkání (možná i díky skvělému přednesu Dušana Siteka) bylo opravdu vydařené. Výborný příběh a zajímavý pohled na dobu vládnutí Václava IV. Rovnou se pouštím do druhého dílu.

38 09.03.2021

Tohle je přesně ten typ knížky, od kterého vůbec nic nečekáte, chcete si ji jen tak prolistovat, ale hned na první stránce vás ozubená kolečka příběhu chytí za límec a už vás nepustí. Na česko-moravské poměry nečekaně milé překvapení. Takový brněnský Malevil napsaný svižným jazykem – fakt jsem to přečetl s chutí a respektem. Každý žánr má svá pravidla a limity – a Shigor Birdman se s nimi vypořádal se ctí. Vůbec bych nepohrdl pokračováním – jenže rok prvního vydání nebezpečně naznačuje, že s Johanem a Tryskáčem jsme se už asi rozloučili navždy. Škoda. Za mě plný počet bodů.

38 24.05.2020

Hezká pohádka pro dospělé – a protože v pohádkách je ze zákona povoleno nejenom používání všech odstínů růžové, ale i plakátově zjednodušených zevšeobecnění (dyslektické děti čtoucí Shakespeara, homosexuální pseudokonflikt, motiv imigrantů, bezbřehá tolerance a bez výjimky pozitivní reakce všech Oveho "spoluhráčů" na jeho podivínství atd.), dávám bez uzardění 5*!

38 12.10.2017

Březinovým fatálním omylem je nepochopení principu čistoty žánru. Chci-li psát nefalšovanou realisticky se tvářící detektivku (a to autor zjevně chce, což je vidět z podrobných, evidentně pečlivě vyrešeršovaných popisů práce kriminalistů a detailně zpracované omáčky kolem forenzní genetiky, na níž je ostatně postavený celý příběh), nemůžu do týmu mordparty – jen proto, že jsou to hrdinové mých předešlých knih – zařadit za "á" nějakého cizího poldu z druhého konce republiky, který do místa vraždy přijede na dovolenou za mámou a tátou, a za "bé" tam už vůbec nemůžu zařadit jeho kámošku-soukromé očko (= civilní osobu alias představitelku laické veřejnosti) a udělat z těhle dvou nesystémových náplav hnací motor celého kriminalistického týmu, tzn. nechat je podílet se na výsleších, dávat jim rozhodující slovo na poradách atd. Kdyby Březina zvolil tradiční model typu „sledujeme klasický vyšetřovací tým při práci“, určitě bych nějakou tu hvězdičku přihodil. Fušování amatérských pátračů do policejní práce jsem ochoten bez mrknutí oka a dokonce s úsměvem akceptovat u slečny Marplové, nikoli ovšem u realistického policejního románu.
A dalším problémem jsou rozsáhlé flashbacky (na úrovni kapitolek), kterými autor zvláště v první polovině vůbec nešetří a které děj dle mého názoru spíše brzdí, než posouvají kupředu – vyprávění se tak rozpadá na izolované střípky a text vůbec nedrží pohromadě. (Jakmile autor ve druhé půlce flashbacky omezí, hned se příběh stává sevřenější a čtivější).
No a třetím, ne už tak závažným problémem, pro mě byly dialogy, které tu a tam hodně šustily papírem:

„Nemůžu na ni přestat myslet, na tu Elišku. Jestli žije. Kde asi je, co prožívá. To musí být hrozný.“
„Radši na to nemysli. Musíme se soustředit spíš na to, jak jí pomoct. Vzal jsem si práci domů, ještě se na to chci podívat.“
„Já se plánuju hlavně vyspat. Zítra chci obejít spoustu lidí, budu celej den na nohou. Ale ty by sis měl taky odpočinout. Seš takovej pobledlej. A zachmuřenej.“

Chca nechca musím knihu hodnotit jako promarněnou příležitost. Nemohu popřít, že vlastní jádro příběhu má něco do sebe a jeho propojení s patnáct let starým případem dokonce nabízí pěknou řádku dveří k otevření, ale bohužel – díky výše popsaným neobratnostem v celkové koncepci knihy – zůstaly mnohé z oněch dveří uzamčeny.

37 30.09.2022

Netvrdím, že jsem se nezasmál, naopak, v knížce je docela dost míst, kdy se vám koutky úst, ať už chcete nebo nechcete, pozvednou, ale chybí tomu nějaký příběhový rámec, který by izolované, rozdrobené gegíčky a vtípky pospojoval do uceleného tvaru. Škoda…

37 28.12.2021

Číst Sáru Saudkovou, to je jako být svědkem protržení rybníku – a stát přitom přímo pod hrází. Text se na vás valí jako záplava kalné vody a všude kolem vás plavou nejenom výstavní kapříci (a že jich není málo), ale taky spoustu bahna, slizu a žabince. Čímž jsem chtěl říct, že autorka psát umí, ale že by potřebovala drobátko přitáhnout uzdu.
Díky komentářům mých přátel tady na DK jsem se před otevřením knížky připravil na nejhorší – ale nakonec jsem byl relativně mile překvapen, že to nebyl zas až takový průser (abych použil Oldřiščin slovník). Protože příběh se mi tentokrát zdál být dokonce lepší, než ten, který nám byl vyprávěn v Dešti.
Kdyby se vám příště, Sáro, podařilo včas stáhnout nohu z plynu, ubrat z přepálené expresivity hlavní hrdinky, dramaticky seškrtat množství hluchých slovních vycpávek a vaty a také si uvědomit, že "trefná přirovnání" nemají být v literární polévce bramborami a mrkví, nýbrž spíše šafránem – s chutí vám i nějakou tu hvězdičku přihodím.

37 21.04.2021

Mnohem méně čtivé než jednička – a nálepky „Detektivka“ a „Krimi“ bych v tomto případě odpáral úplně. Přesto dávám poměrně vysoké hodnocení, protože cítím, že se mi tahle knížka, přes všechny výtky, které k ní mám, nakonec zadřela pod kůži.
Laponci vs. „Ne-Laponci“, tisícihlavá sobí stáda vs. nejmodernější technika, sámské zvyky a mnohasetletá tradice vs. západní způsob života, panenská příroda severního Norska vs. zájmy nadnárodních naftařských společností. Nekonečné bílé noci a nespavost – a také honba za ziskem a cynické pohrdání lidskými životy, jmenovitě životy přeplácených hloubkových potápěčů… Vlastně – když o tom teď přemýšlím – to bylo HODNĚ zajímavé…

37 15.04.2021

Byl by to solidní, čtyř-, možná i pětihvězdičkový příběh o policejním vyšetřování, odehrávající se v zajímavém prostředí, kdyby se autorka (tak jako mnozí jiní před ní i po ní) nezhlédla v moderním literárním směru, který bych nazval sadistický realismus: Detailní popis mučení oběti v přímém přenosu, ze spisů získaný podrobný popis devastace dřívějších obětí, dlouhý popis pitev, kde si znovu, díky vyčerpávajícímu výčtu zranění, můžeme vychutnat představy, jak oběť asi musela před smrtí trpět – a autorčin majstrštyk: několik scén, v nichž policisté postupně navštěvují rodiče obětí a velmi podrobně je seznamují se skutečností, že jejich děti byly právě zavražděné. "Vyrozumívání blízkých je vždycky nejhorší," posteskne si jeden z policistů – a pak už to jede: "Moje holčička," vzlykne… (…) "Nemůžu uvěřit, že je mrtvá…" (…) Rychle se otočí, zlomí se v pase a z úst se jí vydere táhlé: Nééééé! Nééééé! (…) "Je mi to líto," vymáčknu ze sebe. "Jak," naříká Carol, "jak?" "Zavraždili ji," zalkne se Norm. Carol padne na kolena. S nářkem zdvihne ruce a tvář k nebi a pak zaboří obličej do dlaní. "Néééé!" Autorku tyhle popisy zjevně baví, proto jsou všechny důkladně rozvedeny do šířky, abychom si to užili.

Nemýlím-li se, už Tolstoj kdysi napsal něco v tom smyslu, že více emocí a představ o válečném utrpení dokáže vyvolat blonďatá kadeř na čele mrtvého děcka, než masivní popis bitevního pole, na kterém leží deset tisíc zmasakrovaných vojáků. Čímž chtěl říct, že doslovnost je mnohdy kontraproduktivní.
Takže, Lindo, u mě za tři!
A další díly už asi ne.

37 25.02.2021

Jestli je každý "román pro ženy" takhle vtipný a stylisticky povedený, asi přesedlám. :-)

Prvních 400 stran knihy je dokonalých, k nim nemám jedinou výtku. Autorka od první kapitoly milimetr po milimetru poodhaluje roušky z tváří svých hrdinů, zavrtává se hlouběji a hlouběji pod povrch a činí tak s nadhledem, který neskutečně baví.

George Simenon o svém způsobu psaní říkával, že jeho snahou je "oloupávat člověka jako cibuli" – a přesně tohle Moriarty provádí: odstraňuje jednu slupku za druhou, dokud se neproloupe na samotnou člověčí dřeň. Škoda, že v okamžiku, kdy v Sedmilhářkách dojde na lámání chleba, a my konečně dospějeme k neuralgickému bodu, ke kterému od počátku vše směřuje, zapomene najednou autorka na svoji schopnost posouvat děj pomocí neuspěchané psychologické drobnokresby a posledních 40 stran v podstatě jen stručně odvypráví, jako by ji psaní najednou přestalo bavit a ona už neměla trpělivost věnovat se detailům – což je také důvod pro odebrání jedné poloviny hvězdičky. Přesto spokojenost – a doporučuji (i mužům).

P.S.: Zakončení televizního seriálu mi přišlo zajímavější…

37 04.02.2020

„To myslíte vážně?“ zíral na ni Larry vyděšenýma očima.
„Teď už jde jen o to zjistit, co to žere a kde to spí.“

Na mou duši, na psí uši, tohle se vážně povedlo.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si nějaké scifíčko TAKHLE užil a vychutnal!

Larry Zanoff ho zastihl s nohama na stole, zakončenýma teniskami a opatrně uloženýma mezi plechovkou piva a šálkem kávy.
„Máš chvilku?“ zeptal se zbytečně, protože Will vypadal, že má nejen chvilku, ale třeba celý den.

Ke své hanbě přiznávám, že "Co to žere…" byl můj první Heteša – ale jak vidím, rozhodně ne poslední.
Čekal jsem nějaké kulhánkovsko-kotletovské masakroidní krvavé lázeňské wellness, ale dostalo se mi čistokrevné, nefalšované, realistické "vědecké fantastiky" nejvyšší úrovně. Parádní a veskrze logický příběh, uvěřitelné postavy, výborná zápletka s detektivní linkou, akceptovatelná psychologie, neagresivní a po kapkách podávané napětí, všudypřítomný, sarkasmem říznutý humor a to vše opepřené úžasnými dialogy, zabalenými do jiskřivé drsoňovské dikce… Fakt zážitek. (A to jsem se ani nezmínil o umělé inteligenci neboli entitě, zvané Mozek…)

„Miki je android. Má na starosti energoblok, ale v manuálu je napsáno, že má i zásuvný medicínský modul.“
„Tak mu ho hlavně nezapomeňte zasunout.“

Petr Heteša dokázal to, co se povede málokomu: dát románu nejenom neotřelý, výjimečný a lehce zapamatovatelný název (díky němuž jsem po knížce také sáhnul), ale i vymyslet skvělý konec (a když říkám SKVĚLÝ, tak opravdu skvělý je, to mi věřte!!!), originální punktum, za které dávám šestou hvězdu navíc.
Tu sedmou pak uděluji za nostalgický "starý fláky pro noční ptáky", které vás budou provázet po celých 450 stran textu. Protože playlist Larryho Zanoffa je sestavený jen z prověřených pecek – a milovníci sedmdesátek si tuhle muziku můžou připsat jako bonus navíc.

Moira si prohrábla vlasy.
„Tak jo. Z lidské stránky, kdybych byla vaše dcera…“
„Nestrašte mě.“

Poctivých 100%.

37 12.12.2019

Tahle historická detektivka se mi do rukou dostala náhodou. Vlastně jsem ji ani nechtěl číst, jen si ji tak pro zajímavost prolistovat a podívat se, jak píše chlapík, kterého jsem do té doby neznal a který, jak jsem se dozvěděl, svým prvním románem debutoval v 70ti letech.
Prostě čirá zvědavost.
Jenže autorův způsob vyprávění mě natolik zaujal, že na "zběžné prolistování" jsem rychle zapomněl a vzal to pěkně z gruntu, od první do poslední stránky.
O co větší byla má počáteční skepse, o to větší a příjemnější bylo následné překvapení. Žebrákova pomsta je krásně pohodová kniha, která si na nic nehraje a do vašeho osobního prostoru vstoupí jako zábavný parťák, se kterým je radost si popovídat (a kterého při nejbližší příležitosti určitě pozvete na další návštěvu).

Autor jde zcela programově proti proudu současné světové vlny masakroidních detektivek, ze kterých na vás z každé stránky stříká tolik nechutností, že byste s nimi řeku zastavili, kde se ztrácíte v propletenci zcela nevěrohodných zápletek a kde jsou zabijáci tak šikovní, že nejenom, že vraždí na potkání, nejlépe v sériích, ale že své oběti povětšinou ještě důmyslně zohavují, opatřují symboly a nápisy a často je i kamsi vytahují a zavěšují (popřípadě spouštějí), přibíjejí, rozkrajují anebo zbavují částí orgánů, jen aby to bylo co nejméně pravděpodobné a čtenář si mohl říci: Kruci, tak tohle tu ještě nebylo…!

Pavel Hrdlička si zvolil cestu zcela opačnou: Na pozadí historických událostí vypráví obyčejné příběhy obyčejných lidí, kde se vše odvíjí na základě logiky (po "A" vždycky následuje "B") – a vypráví je s nadhledem, humorem a láskou.

Těch pár dní, které strávíte s podrychtářem Václavem od Černého koně za hradbami obležené Prahy, si člověk opravdu užije – a to nemluvím o tom, že si bezbolestně doplníte mezery ve znalostech dějepisu. Mohu jen doporučit.

A abych nezapomněl: Pavel Hrdlička svoji knihu doprovodil vlastními krásnými ilustracemi, které zcela souzní s celkovou atmosférou vyprávění.

Jediné, co bych autorovi vytknul, je ne úplně zdařilý závěr, který, místo aby vygradoval a završil celou tu povedenou stavbu, ztratí najednou tempo a rozlije se jaksi do ztracena. Ale to je jen malá piha na kráse.
4,5*.

37 01.04.2018

Jussi Adler-Olsen napsal naprosto brilantní detektivku, na které jsem nenašel jediný chlup, kterým bych mohl dokladovat nějaké autorské zaváhání. Čistých 100% a palec nahoru. Tomuhle se říká Detektivka s velkým Dé.
Nádherně vystavěná pyramida příběhu, zbudovaná pěkně poctivě cihličku po cihličce, s decentním citem pro logiku, detail i psychologii, „detektivové“, se kterými by člověk hned zašel na pivko pokecat o věcech pozemských, úsporné dialogy, stylistická čistota. V knížce najdete všechno: lásku i nenávist, akci i detailní popis mravenčí práce policistů, napětí i humor.
Přednedávnem jsem na DK prezentoval výčet prohřešků, které mně vadily na románu „Vraní dívka“. Všechno, co jsem u Erika Axl Sunda postrádal (cit pro vyváženost atd.), jsem ke své radosti v „Ženě v kleci“ našel v míře vrchovaté.
A tak mohu Jussi Adler-Olsena bez uzardění umístit na špici svého soukromého „severského“ krimi-peletonu – hned za bezkonkurenčního Stiega Larssona.
P.S.: Jestli jsou i další díly série stejně dobré, mám se na co těšit!

37 04.06.2014

Tuhle knížku jsem poprvé četl jako kluk – dodnes si pamatuju, že „dort z pravých vajec“, který v příběhu hraje zásadní roli, jsem si tehdy, coby dítě školou povinné, představoval jako cukrářský výrobek z vařených a oloupaných vajíček.
Greenův válečný román jsem četl pak ještě jednou v dospělosti, to už jsem VĚDĚL, že se do „vaječného“ dortu dávají vajíčka syrová – no a teď jsem si tuhle netradiční špionážní detektivku do třetice poslechl jako tříhodinovou rozhlasovou adaptaci. A zůstávám na pěti hvězdičkách.

36 20.09.2023

Výborná slovenská detektivka od autora, kterého jsem doposud neznal.
Tohle se vážně povedlo! Stejná krevní skupina s Dominikem Dánem, dokonce – mám-li už srovnávat – příběh ještě realističtější (je-li to vůbec možné) a držící se více při zemi, než tomu bývá u detektivek DD. Nicméně i Václav Neuer nakonec podlehl vábení Sirén a neubránil se lehce efektnímu finále, ale to uvádím jen pro zajímavost, nikoli jako výtku zdůrazněnou zdviženým prstem.
Vřele doporučuji všem, kteří už mají plné zuby potoků krve, zápletek vycucaných z palce u nohy a rozřezaných mrtvol, vypadávajících ze současných módních thrillerů, a kteří si rádi přečtou poctivý detektivní příběh o práci obyčejných slovenských kriminalistů.
Posloucháno jako audiokniha.

36 31.08.2022

Sžíravě sebeironické, vtipné, navzdory záplavě jmen velmi čtivé, ale také nostalgické, občas trpké a místy i hodně smutné – zvláště v závěrečných pasážích, pojednávajících o novodobém, nedůstojném a mccarthismem naočkovaném honu na čarodějnice.

36 14.09.2021

Ještě lepší než první díl. Tady už nejde jen o řešení právnických kliček, ale začíná jít o život. Fascinující zpráva o tom, jak jednoduché je za pomoci prostého populismu a bezbřehé drzosti několika málo jedinců nahlodat a následně rozvrátit zaběhnuté mechanismy demokratického státu – stačí jednoduše přisypávat písek do soukolí a stroj se zastaví dřív, než si mlčící většina protře oči. Při čtení až mrazí, když si člověk uvědomí, jak tenké jsou hranice právního státu. Velké memento pro dnešek!

36 21.08.2020

Film jsem znal už od jeho premiéry a tak jsem nějak nepovažoval za nutné přečíst si i knížku. Což byla chyba, protože zážitek z četby je mnohonásobně silnější – o čemž jsem se přesvědčil vzápětí, když jsem si znovu pustil Softleyho adaptaci - a byl najednou maličko zklamán (jenže tohle je nezáviděníhodný Popelčin úděl většiny filmových přepisů).
K tomu, abych charakterizoval Brewerův dvojromán, mnoho slov nepotřebuju: nádherný, vlídný, dojemný a hluboce lidský příběh. Tečka. Víc netřeba dodávat, protože vše podstatné (lépe a výstižněji) už řekli mnozí přede mnou.
100% a jedno navíc!

36 08.07.2020

Třetí Agátina kniha (z roku 1923), druhá ze série "Hercule Poirot".
Moje celoživotní přestrkovaná s královnou detektivek má za sebou další kolo – a kupodivu i posun do vyššího levelu. Možná poprvé v životě jsem pochopil, že jediným řešením, jak k těmto příběhům přistupovat (a jak jim porozumět), je nebojovat s nimi, nesrovnávat, ale nechat se nést proudem. Najednou jsem – na stará kolena – ocenil (a objevil) skrytý autorčin humor, který jsem dříve tak nějak přehlížel – a vychutnal si i spisovatelčinu schopnost "vyprávět". Teď už si jen zvyknout na krkolomnost zápletek a dějů a pokusit se akceptovat a strávit obvyklý Agátin arzenál záměn, náhod, dvojčat, paruk, plnovousů z vlny a falešných přiznání – a možná se i JÁ časem zařadím do houfu autorčiných obdivovatelů…

36 04.06.2020