mirektrubak komentáře u knih

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, psal kdysi svatý Pavel do Korinta a já měl pocit, že jsem při četbě tohoto cestopisu slyšel právě takové dunění. Smolenův poutník sice potkává spoustu lidí, ale nezdálo se mi, že by pro něj byli víc než jen nástrojem jeho pohodlí, podpůrnou jednotkou. Strom, ze kterého si utrhl jablko a člověk, který mu poskytl nocleh pro něj jsou na stejné úrovni, zdálo se mi.
Vynikne to zvlášť na cestě, jejímž cílem je svatá Terezka, žena která se rozhodla být Láskou v srdci matky církve a která věděla, že „láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa“, a která podle toho také žila. Terezka byla tak plná Boha a lásky, že na sebe zapomínala. Smolenův poutník je tak plný sebe, že už v něm není žádné místo pro zájem o druhé.
A proto ani nemůže vidět dobro v nich, mít pro ně pochopení a mít úctu k jejich odlišnostem. Výmluvné je jeho zamyšlení, kdy po jednom příjemně stráveném večeru konstatuje, že „by při pohledu na něj téměř věřil, že lidé jsou od přirozenosti dobří“. Achjo, je vždycky tak smutný pohled na žlučovité a věčně kverulující ne-vděčné křesťany! To Terezka věděla, že lidé jsou od přirozenosti dobří, protože Terezčin nekonečně dobrý Bůh by jiné než od přirozenosti dobré lidi stvořit nemohl (a taky se to píše v Bibli, hned v první kapitole první knihy). Její Bůh prostě takový je. Jaký je Bůh Smolenova poutníka?

Má v takovém případě vůbec smysl se vydávat na pouť? Na pouť přece člověk jde, když se chce dozvědět něco o sobě nebo když se chce dozvědět něco o světě. Obojí se ale obvykle děje skrze otevřenost k novým impulsům, skrze připravenost k setkávání. Jenže náš poutník takový není, jeho černobílé vidění světa je dopředu dané. Dříve než vyrazí na cestu má hotovo, má zaškatulkováno, má odnálepkováno. Lidi nepotkává proto, aby mu rozšiřovali obzor a obohacovali ho (a už vůbec ne proto, aby on obohacoval je, v tom je tak vzdálen Terezce, že už ani víc vzdálen být nemůže!), ale aby mu potvrdili jeho vlastní apokalyptické předsudky.

Cesta na Západ přináší spoustu zajímavých postřehů, které vypadají jako pravdivé, ale vlastně pravdivé nejsou, protože nepostihují pravdu v plnosti. Smolen si vždy vybere jen výsek reality a udělá z něj absolutní tvrzení. Ale tak s pravdou zacházet nelze! Je to jako by řekl, že česká státní vlajka je modrá a přesvědčivě při tom ukazoval na žerďový klín. Ale naše vlajka modrá není! Ano, modrá barva je součást naší vlajky a bez té modré části by už naše vlajka nebyla naší vlajkou, ale modrou vlajku prostě nemáme. A stejně jako nemáme modrou vlajku, tak ani nežijeme v Evropě, kterou se snaží otec Smolen popsat.
Erasmus už kdysi dávno říkal, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“, ale Smolenův vypravěč tuhle dobrou radu dokonale ignoruje. Vidí dobře mnohé příznaky nemoci, ale protože má selektivní vidění, nedokáže se přiblížit ke stanovení dobré diagnózy.

Pro Smolenovo myšlení se mi zdála typická následující pasáž: „Zas jsem se musel ptát, zda je důležitější bohatství tradice a symbolů, nebo srozumitelnost, zda neměnnost a řád, anebo přizpůsobení místní kultuře, zda blízkost všednímu dni a jeho starostem, anebo vznešenost a tajemství. Oboje mi dává smysl, ale to i ono zároveň mít nelze.“ Je z toho vidět Smolenovo odlišování věcí lidských a věcí Božích – vybral si Boha před člověkem a kritizuje každou podobu křesťanství, která jde vstříc člověku prostě proto, že ve svém patologicky dualistickém myšlení to vidí jako vzdalování Bohu. Jenže takový přístup není správně zbožný, ale je naopak zásadně nekřesťanský, Nekristovský. Skutky lásky člověka od Boha nevzdalují, protože pokud se víra nerozvíjí ve skutcích, je mrtvá a nemůže dávat plody věčného života (to jsem si nevymyslel já, to píšou v Katechismu katolické církve). Smolenovo „oboje zároveň mít nelze“ neplatí. Naopak: oboje zároveň mít musíme! Věděla to Terezka a jsou toho plné její zápisky. Věděl to apoštol Pavel a je toho plná Bible.

Jsem ale za setkání s tímhle cestopisem rád, bylo podnětné a užitečné to číst. Nejen jako vtipný příběh o strastech při cestování, víc jako svědectví o myšlenkovém světě části naší katolické rodiny. Ale hlavně proto, že upozorňuje na spoustu věcí, které jsou v naší církvi problematické a na které je třeba si dát pozor (méně inspirativní je ve svých poznámkách na adresu současného světa, ty jsou bohužel dost povrchní a spíš předsudečné, než poučené).
Cesta na Západ je každopádně kniha, která člověka vybudí a provokuje k přemýšlení (mě třeba vyprovokovala k napsání tohoto veledlouhého – i na mé poměry – komentáře ;-), to je nejspíš vždycky dobře.

11 02.09.2022

„Co vlastně střežíme tak žárlivě,
co skrýváme v temných koutech mysli?
Plesnivějící zbytky? Slabost,
co říkáme jí síla? Strážní věže
podél berlínské zdi?
Kéž bychom uměli
v sobě otevřít hranice!
To uschlo by psí víno válek
a Zeď hanby rozpadla se
pod tíhou popínavých růží.
A to říkám já,
kdo své hranice vždy pečlivě hlídal
ze strážných věží nedůvěry.“

Verbální projev spíše obyčejný, vlastně velmi obyčejný, ale vyvolávající velmi neobyčejný dojem. Prostota slov severského autora se zde zdá být dokonale v souladu s naší představou severské krajiny (už ta kombinace: básník-dřevorubec! :-) - nic zbytečného tady nenajde ospravedlnění, nic falešného se tady neschová pod maskou zdvořilostních ohledů. Vyvolávalo to ve mně pocit něčeho bytostně pravdivého, velmi trvanlivého, nadčasového a jaksi všezahrnujícího: do norského lesa se tak vedle sebe přirozeně vejde Satchmo, Hirošima i Getsemanská zahrada.
A je v tom síla, ohromná síla! Protože je to právě otevřenost a upřímnost, která „dává křídla kamenům“ a naše slova očišťuje a zprůhledňuje – jednoduchost tak nikdy nemůže být banalitou a oslava čirého lidství nikdy nemůže být kýčem.

„I KDYŽ ODVRÁTÍŠ SE, MINULOST TRVÁ.
A věř,
peklo není možné
bez tebe, beze mne.“

Dvojjazyčná edice knihy může vypadat jako zbytečný luxus, vždyť kdo z nás si může porovnat norskou a českou podobu básní a „zkontrolovat“ práci překladatele? Ale pohled na originální text měl svoje kouzlo: poctivě jsem si všechno přečetl (občas i nahlas, abych si poslechl, jak to zní :-) a ještě o trochu víc si přiblížil atmosféru Børliho světa. A do své sbírky neužitečných, ale zajímavých znalostí, jsem si přidal ten kouzelný fakt, že vrána se norsky řekne kråka. :-)

„Takový boj,
boj v Getsemanech,
v temnotách noci, na kolenou
každý muž svádí.
A ten vítězí -
kdo potem pokřtěn,
pochybnostmi,
klid rozdává.“

11 09.02.2022

Očekávatelně chytré, očekávatelně absurdní a očekávatelně hravé. Ale nečekaně roztomilé! A že by to nemělo být pro děti? To si určitě nemyslím, řekl bych, že by děti ocenily a intuitivně chápaly bizarní zacyklenost pižďušího světa i bez toho, že by rozpoznaly nápadnou podobnost s mentalitou normalizační nomenklatury.

11 29.12.2021

„Co je nejlepším lékem na bolest, ve které jsme sami? Již nějakou dobu žiji s heretickou myšlenkou, že nejlepším lékem na bolest je chválit Boha. Ne za to, co udělal, jak mi pomohl nebo čemu zabránil, ani za to, jaký je, ale prostě jej chválit jen tak. Jen tak, že je. Jen tak, že tu nejsem úplně sám. Jen tak, že můj život je v něm skryt. Jen tak, že jsme v něm všichni, živí i mrtví.“

Krátká zamyšlení knihy se mi jevila možná až příliš krátká. Než jsem se pořádně naladil, už byl konec a pokračovalo se dalším písmenem. V porovnání s formátem kapitol předchozích knih jsem měl pocit určitého čtenářského nepohodlí. Ale i tak ... i na tak krátkém prostoru se docela často povedlo otci Heryánovi pohnout se mnou tak, jak se to ze stránek knih snad nedaří nikomu jinému. Protože otec Heryán je jednoduše úžasný, tak neokázale zbožný a tak prostě lidský, že to nemůže neprostupovat vším co říká a píše - ne, nedokázal by tu svoji lásku k lidem utajit, ani kdyby chtěl. A, ano, jak o tom tady kousek pode mnou působivě píše PeterBahn, bez protírání očí, knedlíku v krku a nápadného posmrkávání se to neobešlo ani teď. :-)
Shodou okolností jsem dočetl Exotovu abecedu v den, ve kterém jsem po dlouhé covidové pauze navštívil mši celebrovanou otcem Heryánem, s pandemických důvodů na kostelní zahradě. V soustředěné a zároveň uvolněné atmosféře jsem si tak mohl užít laskavou a skromnou, ale i veselou a zároveň naléhavou atmosféru bohoslužeb otce Heryána – a znovu si ověřit, že co otec Heryán píše, to také žije. Nebylo pro mě těžké, představit si, že podobně prožívali svoji víru i lidé prvotní církve – ne jako splnění povinnosti nedělní návštěvou kostela, ale jako radostné a posilující setkání s Pánem.

11 07.09.2021

„Můj osobní život byl stejně mizerný a bezútěšný jako v den, kdy jsem přišel na svět. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem se mohl občas opít, i když to nikdy nebylo dost. Pití byla záchrana před tím, abych si pořád nepřipadal jako totální vůl a zbytečný ňouma. Všechno ostatní byl opruz, opruz a otrava. Nic nebylo zajímavý, nic. Všichni okolo byli omezení a opatrní, jeden jako druhej. A s těmahle kokotama mám žít po zbytek života, pomyslel jsem si. Kristepane. Všichni mají řitě, pohlavní orgány, ústní dutiny, podpaží. Serou a žvaní a jsou blbí jak troky. Holky vypadají zdálky dobře, slunce jim svítí skrze šaty a vlasy. Ale jen co přijdete blíž a zaposloucháte se do žvástů, co se jim linou z úst, dostanete chuť vykopat si někde v divočině zemljanku a zašít se tam s kulometem. Byl jsem si jistý, že nikdy nedokážu být šťastný, oženit se, mít děti.“

Úryvek, kterým jsem začal svůj komentář, přesně vystihuje, proč jsem byl z Bukowského ve svém dospívání tak nadšený. Ten manifest hrdého loserovství! To okázalé proklamování nezájmu o svět a podivné priority v životech všech těch průměrných a fádních lidí okolo! Není divu, že byl pro nás, všelijak nezapadající a přečuhující podivíny, hrdinou a vzorem!

Četl jsem něco od Bukowského po jistě více než dvaceti letech. V úplně jiném mentálním rozpoložení, samozřejmě, to nemohlo na můj pocit ze čtení nemít vliv. Ale i když to pro mě už dnes není a nemůže být generační výpověď se kterou se můžu ztotožnit, stále mě ještě jeho povídání bavilo. A nejen jako sled bizarních historek, ne, to bych z Bukowského dělal jen nějakou drsnější variantu C.D. Payna, to by si nezasloužil. Když si totiž odmyslím to věčné fyzické násilí (což jsem teda moc nemiloval ani v době, kdy jsem jinak na Chinaskim miloval úplně všechno ostatní), tak v jeho vyprávění pro mě stále zůstává něco sympatického; taková trvalá připomínka, že bychom ty naše uspořádané a ctnostné životy neměli brát tak vážně.
No, a navíc je ten jeho drsný cynismus prostě vtipný: „První děti ve svém věku jsem poznal ve školce. Byly strašně divné: smály se, povídaly si a vypadaly šťastně. Nelíbily se mi.“ :-))

11 14.04.2021

Při náhodném setkání s románem jsem u otevřených dvířek knihbudky zajásal, už dlouho mě lákalo si přečíst od Margaret Atwood po Příběhu služebnice i něco dalšího. Prezentované téma knihy mě zaujalo i zarazilo, cítil jsem vůči němu blízkost i odstup. Odstup proto, že k tělu nemám žádný speciální vztah: nemám přímou zkušenost s jeho selháváním a mám tendenci ho vnímat víc jako nástroj než jako zásadní součást své identity. A blízkost, protože se s ženami, které se na fungování svého těla spolehnout nemůžou, setkávám ve svém okolí v poslední době tak často, že se z toho můžu až uzoufat.
Ale je pro mě vůbec možné něco takového zprostředkovaně prožívat? Vžít se do pocitů mladého děvčete po mastektomii? Do pocitů ženy, která absolvuje náročnou operaci páteře a dlouhou rehabilitaci, která nakonec ničemu příliš nepomůže? Do pocitů ženy, které ochrne končetina a doktoři marně zkouší najít příčinu? Do pocitů ženy, které zemře dítě dřív, než se narodí, ve které někdo žije a pak žít přestane?
Román paní Atwood na tato má trápení odpovědi nenabízí, myslím. Jizva na Renině těle a kus chybějícího těla totiž nejsou tématem příběhu, spíš alegorií, symbolickým symptomem jejího vnitřního zranění, viditelným projevem něčeho hlubšího. Margaret Atwood ale klade otázky jiné, neméně závažné. A svou Renu prozkoumává pečlivě a chytře, nelichotí ji, neuhýbá, neomlouvá.

Jestli je Ublížení na těle dobrý politický thriller nevím. Nejspíš ano, vzhledem k tomu, že jsem četl plynule a zůstával zaujat. Ale ten politicko-společenský aspekt pro mě nebyl klíčový. Bylo mi v zásadě jedno, kdo je agent CIA, komu patří kontraband a kdo koho nakonec přechytračí. Stejně jako u příběhů Grahama Greena z podobně bezútěšných zemí (nebo jako u filmu Povolání: Reportér, na který jsem při čtení často myslel) pro mě byly dějové zvraty zajímavé jen jako impulsy, které něco rozehrávaly v myslích postav a které před hrdinky i před čtenáře pokládaly zajímavé podněty k přemýšlení.
A ty otázky opravdu stály za to: bylo užitečné i poutavé se Reniným světem brodit a spolu s ní hledat, co je pro ni opravdu důležité. Zjišťovat, že identita a intimita nejsou jen dvě náhodou podobně znějící slova, že dokud nevíme, kdo přesně jsme, nemůžeme ani vědět, co přesně si máme chránit a pěstovat. Znovu si potvrdit, že vnější a vnitřní je propojeno, že nemůže dobře existovat navenek, kdo nefunguje sám v sobě. A že tím největší rizikem jsme si často sami, že nepřátelský cizinec bez tváře tu tvář nemůže mít, dokud nepoznáme tu svoji a nesmíříme se s ní.
Renina odyssea byla dlouhá, náročná a krutá, ale vyplatila se – musela toho hodně zkusit na vlastním těle, aby se to nejdůležitější událo v její duši. A čtenářům se vyplatí cestovat s ní, třeba proto, aby si znovu uvědomili, že kdo nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani druhé. Že bez opravdové lásky k druhým není šance na opravdový život. A že dokud je někde život, je tam vždy i naděje.

11 31.01.2021

„Ale zvláštní, tuze zvláštní byla slova, která jí řekl, když tehdy klečela v prachu cesty a on se vrátil na místo, kde klečela.
‚Žádáš ode mne také zázrak?‘ ptal se jí.
‚Ne, pane, nežádám. Jen jsem tě viděla jít kolem.‘“

Na konci toho osudového dne, kdy byl zachráněn, vypráví Barabáš o tom, že když po dlouhé době vylezl z vězení, byl oslepen denním světlem. Tento drobný dějový prvek slouží k znejistění Barabáše i čtenářů, protože v tom stavu není schopen rozpoznat, jestli vidí kolem Mistra opravdu svatozář, nebo se jedná o zrakový klam. Zároveň to ale je, myslím si, velmi dobrá metafora celého Barabášova příběhu, celého zbytku jeho života: temnota kobky je jeho dosavadní sobecká existence a tím zářivým světlem, samozřejmě, setkání s Tím, který je Láska. Ten vpád do Barabášova života je tak náhlý a nečekaný, že je to na něj prostě příliš, žádá se od něj opuštění všeho, kompletní změna jeho uspořádání vnějšího, ale zejména vnitřního. Ke změně ho to silně táhne, význam jeho setkání se Spasitelem ho provokuje k podobně zásadní odpovědi, ale k rozhodnému rozhodnutí nemá dost sil – do značné míry ne vlastní vinou. Přestože se tváří, že mu na jeho životě vlastně nezáleží, není ochoten se ho vzdát a vydat se něčemu vyššímu, není ochoten přestat být pánem ve svém domě, dát se všanc. Řečeno slovy Jana Čepa: statečně vzdoruje útokům milosti. My křesťané bychom nad ním pokrčili rameny nebo znechuceně zakroutili hlavou, řekli si něco o tom, že komu není rady, tomu není pomoci a celou kauzu Barabáš uzavřeli s tím, že dostal, co si zasloužil. Ale Boží láska tu naši nejen předchází, ale i přesahuje, a Bůh nás neopustí, ani když jej opakovaně zrazujeme nebo mu zkoušíme sloužit zvráceným způsobem – Jeho nabídka spásy platí až do posledního výdechu (a možná i po něm, snad).

Lagerkvistova knížka mě zaujala svým stylem: zdánlivě strohé a popisné vyprávění „od faktu k faktu“ se proměňuje vždy, když se ponoříme do Barabášova vnitřního světa. Tam věty začínají být kratší a expresivnější. Kopírují tím Barabášovo rozpoložení, jeho podrážděnou labilitu – tím spoluvytváří nervní atmosféru jeho vnitřního boje. Působilo to na mě podmanivě.
Ale tahle novela je víc než jen stylistické cvičení. Je to chytrá a nadčasová alegorie. Určitě překračuje náboženský kontext, kdo je háklivý na termíny „stvořenost k Božímu obrazu“ a „prvotní hřích“, vystačí si obecně s pojmy dobro a zlo. Přesto si myslím, že křesťanská interpretace je nejvíc vypovídající, že sedí nejlépe. Nedokázal jsem Barabáše nečíst jako popis toho, jak se naše srdce neustále vztahují k nebi, narušené lidské přirozenosti navzdory. A Byl jsem velmi překvapen, když jsem se dočetl, že Lagerkvist nebyl aktivním věřícím, text se mi totiž jevil jako výsledek osobní hluboké angažovanosti (že je, jak my křesťané s gustem říkáme, promodlený :-), mnohem víc, než třeba Poslední pokušení nebo Ajtmatovovo Popraviště.
Každopádně: čtenář, který si rád klade složité otázky (a který nevnímá jako újmu, když na ně nedostane přehledné odpovědi) může s Barabášem strávit intelektuálně i emočně velmi výživný večer.

„Ty ostatní spojovala navzájem nerozlučně jejich společná víra a dávali si dobrý pozor, aby k sobě nepustili nikoho, kdo k nim nepatří. Měli svá bratrstva a večeře lásky, kdy společně lámali chléb jako v jedné velké rodině. Souviselo to jistě s jejich učením, a jejich přikázáním ‚Milujte se vespolek‘. Ale zdali milují někoho, kdo není jako oni, to bylo těžké zjistit.“

11 05.08.2020

V téhle sbírce není žádný rozpustilý humor jako v Budžesovi. Žádná osvěžující dětská nevinnost. Není v ní ani poklidná ospalost letních prázdnin, která může pomoct zjemnit ostny lecjaké svízelné životní situace. V téhle sbírce si nejsou lidé požehnáním ani vzájemnou oporou. Umírá se tady často a velmi snadno, jaksi mimochodem. Tím, že ty nejfatálnější situace jsou opakovaně umísťovány mimo děj, je vyvoláván dojen, že násilná smrt je něco, co prostě běžné přichází a čemu se nejde bránit a ani se tomu příliš divit. Jako by příčinou tragických situací nebyla aktivní lidská krutost ve smyslu chtěného zla, spíš lhostejnost a nedostatek soucitu. Bezohlednost k odlišnému člověku jako kombinace společenské normy a absence empatie.
Krátké povídky se sice na první pohled nepokouší dát odpověď na otázku, proč dobří lidé tak často trpí setkáváním s těmi zlými (což bylo zrovna téma, se kterým jsem se v průběhu čtení trochu trápil, a tahle souhra literárního a žitého byla jistě i jedním z důvodů, proč jsem příběhy z knihy prožíval ještě o trochu víc než obvykle), zdánlivě události pouze popisuje. Ale jen zdánlivě. Povídky oslovují víc emoce než racionalitu, to určitě, ale při pozornějším čtení je možné si i odnést něco k přemýšlení – svojí moudrost a znalost lidských povah Irena Dousková prostě nezapře.

Pochmurnou atmosféru beznaděje podporuje i fakt, že děj povídek je dějinně rozprostřen – v čase i prostoru (trochu to připomíná Radůzin projekt Marathón). Naznačuje se tím, že se nic nemění, že člověk je člověku vlkem jaksi ze své podstaty. No, nic veselého.
Snad jen úvodní povídka, Evangelista, se svým vyzněním trochu vymyká. Zdála se mi mnohem optimističtější než zbytek, svoji vyřčenou touhou po dobrých příbězích. Touhou po tom, aby spravedlnost byla v našich životech přítomná, byť třeba jen ve smýšleném příběhu. „Všechno může dopadnout úplně jinak,“ říká mladý Ezechiel a vlastně nás tím povzbuzuje k tomu, abychom zlu nenechali poslední slovo.

„‚Ty se modlíš? Tvoje děti jsou mrtvé a ty se ještě modlíš?‘ A nezněla v tom žádná zloba, jenom nesmírný údiv. Abram však neodpověděl. Bezmocně rozpřáhl ruce. A co mám dělat – ptaly se ty ruce – tak mi řekni, co mám dělat...“

11 27.05.2020

Atmosféru všedního dne, tu umí Irena Dousková prostě skvěle! Je věrohodná v popisech i dialozích, a především její dětské postavy čtenářům téměř ožívají před očima.
O bílých slonech není veselá knížka, kdo by přišel nalákán Hrdým Budžesem, mohl by být zklamán (ale on i ten Hrdý Budžes, když se v něm podíváme pod vrchní slupku Helenčiných megavtipných postřehů, ukazuje necitlivost světa hodně přesvědčivě, o dalších pokračováních ani nemluvě), protože horké léto na vesnici v podání paní Ireny není žádná idylka, vidíme spíš nehybnost a otrávenost z vlastních životů, které pod socialistickou dekou nemohou být využity plně.
Místy vypadá kniha trochu schematicky, jako by si autorka vzala seznam našich traumat 20. století (odvedená židovka, znárodněný statek...) a aplikovala je do příběhů. Působilo to na mě lehce uměle, možná proto jsem nejvíc prociťoval ty nejobyčejnější zápletky – třeba ženu zmítající se mezi touhou po svém štěstí v náručí ženatého muže, strachem z prozrazení a pocitem viny z narušení života jiných.
Ale hlavní hrdinkou pro mě byla malá Kamila. Při čtení jejich kapitol jsem si vybavil Kainarovu Stříhali dohola malého chlapečka – Kamila se také nachází v určitém zlomu, ještě dokáže vnímat realitu dětsky nevinně, ale už nemůže nevidět kontury světa, jaký doopravdy je. Už jí to začlo.

O bílých slonech v mých očích není oddechovka, na to je příliš vážná. Ale zároveň to není kniha depresivní, je v ní téměř trvale přítomná jakási vlídnost. Nedokážu to přesně popsat a neuměl bych ukázat prstem na konkrétní místa, kde to v textu vidím, ale nějak celkově v těch propojených povídkách cítím naději. Přesvědčení, že běžný život, přes všechny ty lapálie, nakonec půjde dobře žít.

11 14.10.2019

Je to zvláštní paradox – příběh stvořený (a schválený) uprostřed režimu, který kázal nevyhnutelnost dějin a zákonitý pokrok lidstva k lepším zítřkům ukazuje, jak je člověk vlastně stále stejné stvoření. Vždyť středověký svět je od toho sovětského téměř k nepoznání – lidé podlézají moci a ze strachu a vypočítavosti mění názory, vrchnost zkresluje realitu propagandou a vyžaduje okázalé projevy oddanosti. A mučení? Ve Veselé věži se klidně mohla získávat doznání stejnými metodami jako v Lubjance.
Možná takový dojem autoři vytvořit nechtěli, ale já si tento pocit po otočení poslední stránky odnesl.

Víc mě zaujala myšlenka, jestli má člověk právo zasahovat do osudů ostatních proti jejich vůli. Nejde jen o návštěvníky z vyspělejší epochy, naopak, je to každodenní otázka v našich běžných životech. Když máme pocit, že víme, co je pro druhého prospěšné a vidíme, že sám není ochoten se změnit, máme právo vnutit takovou změnu silou nebo manipulací? Máme právo druhého člověka uvádět do jemu nepříjemných situací, když si myslíme, že ho to vybudí k vnitřní proměně? Zdálo by se, že ano, ale viděl jsem už tolik případů, kdy pravým důvodem takového chování byla touha po ovládání druhých, po demonstraci vlastního ega a bezohledné nadvládě, že bych byl velmi opatrný. Bratři Strugačtí na tyto otázky neodpovídají, jejich povzdech na tíhou božího údělu není zdaleka tak subtilní, ale mě se líbilo i jen vykročení tímto směrem.

Bylo mi sympatické, jak se zde deromantizuje středověký život, popisy špinavého a smrdutého města byly působivé. Vykreslení postav a dialogy mě už bavily mnohem méně – do svižnosti Sapkowského nebo přesvědčivosti George Martina to mělo daleko. Třeba když don Rumata jen meči odrážel útok patnácti pořízků, tak to bylo skoro až směšné, jako vypůjčené z Perry Rhodana. Jako by bratři zůstávali pořád jednou nohou v žánru dobrodružný příběh pro mládež – dospělému čtenáři, který by hledal knihu o tom, jak je ovlivněna lidská psychika při vystavení diametrálně jiné kultuře bych tak doporučil spíš Conradovo Srdce temnoty nebo Knihu zvláštních nových věcí.

11 23.07.2019

Viděl jsem zfilmovanou verzi, a přestože si ji nepamatuji nijak podrobně (vybavuje se mi spíš ta vizuální nádhera), zůstalo mi v hlavě dost na to, abych věděl, jak chlapcův příběh číst. A vůbec mi to nevadilo, naopak. Sice jsem přišel o ten šokující zvrat v závěru, ale to jsem oželel, na podobné věci si v literatuře stejně moc nepotrpím. Zato jsem – jako informovaný čtenář – dostal možnost pohlížet na plavbu na záchranném člunu z více pohledů, ve více vrstvách, to mě bavilo a drželo moji pozornost. A také to mírnilo moji nevoli z nerealističnosti příběhu, protože ono přece nejde vyčítat nevěrohodnost zažívaných situací postavě, jejíž nevěrohodnost je vlastně interpretačním klíčem :-)

Yann Martel je elegantní vypravěč, zdá se, že dokázal vložit do svého románu ty správné ingredience ve správných poměrech. Literární ocenění a široká obliba jsou toho důkazem. Na mě však místy docela nepříjemně působil pociťovaný nesoulad mezi formou a obsahem – mezní situace, ve které se Pí ocitl mi neladila s jeho ironií, sebeironií a svěžím stylem psaní obecně. Například, když se Pí vyskytne tváří tvář útokem hrozící šelmě, hlavou mu proběhne toto: „Doraz mě. Ale prosím, udělej to rychle. Přepálená pojistka už by se neměla dále namáhat.“ Těžko věřit, že by si vystrašené dítě v ohrožení života formulovalo věty zrovna takto. (Ale samozřejmě vím, že za příběhem o tygru je jiný příběh, že Pí vlastně vypráví něco jiného, než vypadá, že vypráví, takže fakt, že se při pohledu na tygra jeho mysl nechová jako při pohledu na tygra je možná autorův záměr, že je to součást plánu. Uf, tahle postmoderna! :-)

Duchovní rozměr románu mi přišel jako jeho nejslabší část. Martel sice často trefí nějakou svojí myšlenkou hřebík na hlavičku a jeho tolerantní přístup ke světovým věroukám je sympatický, ale přestože Pí pluje po širém moři nekonečně dlouho, na hlubinu s námi nezajede.
Představa člověka, který je věřícím tří světových náboženství je sice na první pohled krásná – jako protiklad proti často kruté nesmiřitelnosti a neochotě nahlížet na cizí církve s láskou, nebo alespoň s pochopením -, ale dokonale nereálná. Abych nebyl špatně pochopen: například křesťan může mít hluboce rád hinduistu jako člověka, může mnoho aspektů z jeho víry vnímat jako inspiraci pro svůj vlastní spirituální život, může respektovat, že pro jiného člověka je vhodnější jiný způsob uctívání Boha, než je ten křesťanský. Sám jsem toho ilustrací: jsem katolík s hlubokou úctou k judaismu a jsem přesvědčen, že židovská tradice sebezpytu a houževnatého hledání pravdy by křesťanům dramaticky prospěla. Ale křesťan nemůže považovat vzkříšení Krista za nejdůležitější bod dějin lidstva a zároveň nepovažovat, to prostě nejde. Je to podobné jako v partnerských vztazích, také nejde mít tři manželky a podle potřeby si z nich vyzobávat to nejlepší. Důležitost vztahu si vyžaduje výlučnost.

Pí a jeho život nenudí a zdá se mi, že opravdu přesahuje běžnou produkci dobrodružných knih, nabídne řadu podnětu k přemýšlení. A jestli je to příběh, po kterém uvěříte v Boha? To se mi sice moc nezdá, ale proč vlastně ne? Znám člověka, který definitivně uvěřil v Boha při poslechu slovenského bigbítu, tak proč by Bohu neposloužil jako evangelizační nástroj postmoderní román :-)

11 20.06.2019

Robinsonáda naruby.

Každý jsme takový příběh už někdy četli nebo viděli. Nejspíš obojí. Člověk vržený do extrémně nehostinného prostředí. Poraněn, vyděšen, zbaven výdobytků civilizace. A hlavně osamocen. Peklo odloučení jako ten nejstrašnější aspekt nové situace. Ve standardní podobě příběhu potom se sympatiemi sledujeme boj člověka proti přírodě, proti osudu. Houževnatost, odvaha a tvořivost obvykle slaví úspěch a my si můžeme pyšně říct, jakých velkých výkonů je člověk schopen.
U Goldingova ztroskotance je to hodně podobné a zároveň hodně odlišné. Vůlí žít má Christopher Martin příkladnou, je systematický a odhodlaný. Vzdělání, inteligence, zdravý rozum – opakuje si stále dokola, aby nezapomněl, co považuje za podmínky pro své přežití.
Jenže záhy je jasné, že Goldinga zajímají jiné věci než Defoa (o Vernem nemluvě :-), neklade si otázku jak (a jestli vůbec) se hrdina zachrání, ale co v Martinovi (a jestli vůbec něco) za záchranu stojí a proč (a jestli vlastně vůbec) o záchranu usilovat. A co z Martina (a tedy z nás, čtenářů) v extrémním ohrožení zůstane a jestli je to opravdu to, co k záchraně potřebujeme.

Golding v téhle knize nebyl – viděno mýma očima - tak přesvědčivý jako ve Věži, jako vypravěč mě úplně nenadchnul (možná proto, že mám ještě docela v paměti Stefánssonův mnohem sugestivnější popis boje s mořským živlem v Ráji a peklu), ale v klidu mě nenechal, jeho otázky jdou na dřeň a pokládá je takovým způsobem, že se mi před upřeným pohledem jeho příběhu složitě uhýbalo.
A taky zaujme celou řadou postřehů a myšlenek. Já si třeba budu pamatovat, jak se změnil Martinův pohled na sebe i okolí, když začal dávat jména; jak nás promění, když vidíme svoje jméno napsané na identifikačním štítku, jak moc potřebujeme i malý kus skály rozdělit na pojmenované části - jak velký nám to dává pocit kontroly.
A do hlavy se mi zavrtala i tahle úvaha o spánku (který plodí nestvůry): „Ve spánku se se dotýkáme toho, co by bylo lepší nechat neprozkoumané. Je to ranec, do něhož je napěchován celý život. To pečlivě nasyslené a radostně opečovávané Já, náš jediný poklad a zároveň naše jediná obrana, musí zemřít, aby bylo nahrazeno věčnou pravdou, černým bleskem, jenž všechno rozláme a zničí, absolutní, nedotknutelnou nicotou.“

11 18.06.2019

„Když muži odešli, zbyla tam spousta nádobí.“

Jsem za tuhle knihu hodně vděčný. O život nezávislých společenství v době normalizace jsem se vždy zajímal a pohlížel jsem na lidi, kteří dokázali žít v souladu s morálními hodnotami, s velkou úctou. A tušil jsem, že za každým mužem-bojovníkem musí být někde trpělivá a statečná žena, která sice zůstává neviditelná, ale její důležitost je pro celý projekt odporu vůči komunistickému zlu nenahraditelná. Bytová revolta tuto teorii potvrzuje a zároveň ukazuje, že ženský svět v rámci disentu je ještě mnohem (ale opravdu mnohem!) pestřejší, než jsem myslel, že znát a obdivovat paní Olgu a Danu Němcovou je sice správné, ale trestuhodně nedostatečné. Tak jsem moc rád, že jsem si mohl tímto způsobem rozšířit obzory.

„Je to velmi nepříjemné. Střídají se po osmi hodinách, vy žijete čtyřiadvacet. Vy se střídat nemůžete. Měli jsme staré dveře, kde bylo slyšet úplně všechno. Mastili tam karty a vy slyšíte, jak ty karty padají. Jdete na záchod a víte, že slyší, jak čůráte, což opět z toho ženského hlediska nebylo nic moc. Ze sprchy jsem chodila a držela si ručník před sebou. Ne že by mě mohli skrz ty dveře vidět, ale jejich přítomnost k tomu stačila. Člověk se cítí nahý a obnažený.“
(Zdena Tominová)

Jako vždy, když si čtu o represích Husákova státu, se ve mně melou různé pocity. Vztek nad tím, jak krutý ten režim byl, jak se mstil lidem na jejich partnerech a dětech, jak nerespektoval lidská práva ani elementární slušnost. Zklamání nad malým počtem aktivně odporujících. Pocit nekompatibility se současnou společností, která zločiny komunismu přehlíží a nad reáliemi normalizačního světa se nostalgicky rozplývá.
Ale pozitivní nálada převažuje – vědomí že i v šedočerných časech naší nedávné historie existovaly statečné a přímé ženy, které přes perzekuce, osobní nepohodlí a rizika uvěznění neuhnuly z cesty pravdy mě těší a posiluje.

Zajímavý je i polistopadový osud respondentek. Na jednu stranu je fajn vidět, že si drtivá většina z nich vybrala zajímavé a obecně prospěšné zapojení do svobodného společenství – zasloužily si, aby mohly dělat co je baví a aby byly za své schopnosti ohodnoceny. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že by mnohé v naší zemi bylo lepší, pokud by tato generace ženských osobností byla vyzvána k podílení se na vytváření porevoluční politiky. Jenže to se bohužel, až na výjimky, nestalo.

„Svoboda je šíleně obtížná. Úplně nejhorší, co můžete člověku dopřát, je svoboda. A na to řada z nás nebyla připravená. Myslím si, že u nás žen to bylo snazší právě proto, že jsme měly děti. Pro nás to vlastně nebyl moc velký rozdíl. Měla jsem čtyři děti, se kterými byla pořád stejná práce, děti stále chtěly vyprat, stále chtěly jídlo, stále vyžadovaly pozornost. Stereotyp nás žen byl stejný před revolucí i po ní. Pro muže bylo daleko horší přijímat velké změny.“
(Eva Joachimová)

11 10.05.2019

„Jen dřeň Tvé kosti
najisto ví, co tě čeká;
jen tvoje dřeň dodrží přísahu:
skolit tě, zabít tě,
odstavit tě,
sprovodit tě ze světa.“

Z mého pohledu se o poezii jedná. Jednoznačně. Ano, je to autoterapie – jakýsi deník s popisem vyrovnávání se. Ano, je to pomník milované bytosti. A chápu i obavy o to, jestli pohled čtenářů vůbec může být oproštěn od vědomí, že případnou kritikou básní se dotkneme toho nejosobnějšího, co kdy pan Faber napsal.
Za poezii knihu považuji, protože ve mě dělá přesně to, co od poezie očekávám: vyvolává možnost si emocionálně prožít něco, co nejsem schopen uchopit rozumem. A Faber mě svým peklem protáhne tak, že mám pocit, že mu rozumím, že v jeho žalu stojím vedle něj – přestože si zároveň zřetelně uvědomuji, jaký je to nesmysl, jak naprosto nesdělitelný jeho žal je.

Faberova trýzeň je tak intenzivní, že cítím touhu mu nějak pomoct, ulevit mu. A kladu si otázku, jestli je to v jeho situaci vůbec možné. Jako křesťana mě samozřejmě recept napadá – nepomůže od bolesti ani nezaplní prázdné místo po zesnulém milovaném, ale může být lékem na zoufalství a beznaděj. Jenže Faber o opium lidstva zjevně nestojí – stejně jako Sylvia Plath nebo Julian Barnes v Rovinách života. Své břemeno nese sám, a to se pak zdá k neunešení těžké.

„V tom krátkém čase, co mi ještě zbývá,
mohu jen říct každému, kdo chce slyšet,
že kdysi žila žena, laskavá a milá
a statečná a krásná; a nic, zhola nic nezkalí
vzpomínku na to, jak se svět k nepoznání změnil,
když jsme se potkali.“

11 19.02.2019

„Proč se pořád pachtím za něčím, co nechci bejt? Co mám co pohledávat v nějaký kanceláři a chovat se jako samolibej, směšnej prosebník, když přece všechno, po čem toužím, je tam venku a čeká to jen na okamžik, kdy si přiznám, co jsem zač. Proč si to nemůžu přiznat, Willy?“

V prvním plánu je Millerova hra kritikou amerického snu a života zaměřeného na zvyšování prestiže skrze hromadění majetku. Ale byla by škoda číst ji jen takhle a nevidět hlubší významy, které Arthur Miller do příběhu schoval.
Protože je zde zjevně vidět, jak destruující vliv na nás má, pokud nežijeme vlastní sny, pokud si necháme vnutit životní cíle, které nejsou naše vlastní. Že to vede k umrtvení našich srdcí. To neplatí jen o poválečné Americe, to je nezávislé na čase i místě.

„V tomto domě ještě nikdo nemluvil deset minut pravdu.“
Na té nejzákladnější rovině je příběh rodiny Lomanu o životu ve lži. O dobrovolném uvedení se do stavu permanentního sebeklamu. A o tom, jak je tento stav neslučitelný s normálním fungováním, s obyčejným lidským štěstím. Protože sami sebe nikdy neobelžeme zcela, vždy budeme v nějakém nejhlubším suterénu své duše vědět, že nežijeme pravdu. Neutečeme tomu, neschováme to, pokaždé to na nás někde vybafne. Protože pravdu nejsme schopni umlčet definitivně (bohudík, jsem přesvědčen, že bohudík) - nakonec to vždy povede ke konfliktu, ke srážce s realitou, k rozbití té vratké stavby vlastních iluzí.
Myslím, že přestože srážka s pravdou je zničující a při čtení Millerovy hry by se mohlo zdát, že by pro všechny bylo lepší, kdyby dál žili s hlavou v písku, tak jsem přesvědčen, že je nutné pravdu v sobě hledat. Každodenně, znova a znova. Lomanovi jsou extrémní případ, ale pro nás užitečný v tom, že na nich můžeme vidět, kam až nás může lhaní si do kapsy dovést, kam až mohou baobaby vyrůst, když se nevytrhnou včas.

Smrt obchodního cestujícího je strhující hra, intenzivní, působivá, s vnitřním napětím – zkrátka skvěle napsaná. Hodně jsem si ji procítil. A překvapilo mě, že v mnoha komentářích je zmíněno, že v ní není žádná kladná postava, já jsem měl tendenci vnímat všechny postavy se soucitem, ne jako zlé lidi, ale jako lidi, kteří se snažili, jen bohužel – ne vlastní vinou? - svoji snahu zaměřili úplně špatným směrem. To vlastně bylo asi to nejsmutnější: tolik energie, tolik vitality a všechno to přijde úplně nazmar.

11 23.09.2018

Querry chce zmizet před náboženskými rituály a skončí ubytován u mnichů. Chce utéct co nejdál od společenského života a stane se středobodem řečí a intrik. Chce se vyhnout ženám a zaplete se tak, že z toho není cesta ven. Ale hlavně: konečně nechce být konfrontován s falešnými představami o sobě, konečně chce žít bez přetvářky – a jeho život je obrácen naruby, dezinterpretován, je mu doslova sebrán a Querry nemůže víc, než jen sledovat, jak se jeho poslední zoufalý pokus o změnu mění v katastrofu.
Mám pocit, že nám tím chce Graham Greene říct, jak je to marné a vlastně směšné. Že i když dojdeme někam, kde končí všechny cesty a dál už je jen džungle, že sami před sebou neutečeme, že ten geografický pohyb nedává žádný smysl. A že i když si myslíme, že jsme skončili se světem a s Bohem, tak že si to opravdu jen myslíme. Že rozhodnutí o tom, kdy hra končí a jestli nebo jak bude pokračovat, není na nás.

Nevím ani proč, ale žil jsem v přesvědčení, že jsem už zkonzumoval od Greena všechno, takže jsem byl potěšen, když jsem zde na DK narazil na dosud nečtený román. A byl jsem nadšen, jako u Greena vlastně vždy (teď samozřejmě mluvím o jeho „vážné“ tvorbě) - Querry i Colin jsou typické postavy z jeho příběhů: smutné, zlomené, ale ve své bolesti vždy citlivé, po životě toužící a soucit vyvolávající.
Nemůžu tvrdit, že jsem schopen rozuzlení knihy přesně vyložit, ale vím, že oba hlavní hrdinové ve mně budou nějakou dobu dál žít. V hlavě i v srdci.

11 23.08.2018

Kdyby naši planetu chtěla prozkoumat inteligentní civilizace z jiné galaxie a snažila se o nás něco zjistit čtením pěti povídek z této knihy, nutně by musela dojít k názoru, že láska je něco, čemu je nezbytně nutné se vyhnout, něco, co deformuje naše životy až nesnesitelně a dohání nás k absolutní beznaději.
Zweig nás totiž provádí tím nejtemnějším, nejhlubším z nás. Na příkladech katastrofálně nezvládnutých hnutí citů ukazuje ty podoby mezilidských vztahů, které jsou velmi často součástí nás samých. A byť se to v našich reálných životech obvykle projevuje v mnohem méně extrémní podobě, civilizovaněji, tak si myslím, že bychom neudělali dobře, kdybychom ke čtení přistupovali s pocitem, že se nás popisované děje netýkají, že se pouze noříme do panoptika bizarních postav. Já jsem tedy něco z vášní antihrdinů v sobě našel; proto je mi čtení podobných knih užitečné, můžu v sobě cosi identifikovat a pak proti tomu bojovat, i když to v sobě objevím v nějaké zárodečné, latentní podobě. Protože baobaby se musejí trhat, dokud jsou malé, jak dobře víme, jinak nás přerostou a roztrhají nám celý svět.

Možná ještě slovíčko k použité terminologii. Kdybych měl po dočtení říct, o čem novely jsou, řekl bych že o lásce. O odvrácené straně lásky. Jenže – když si tady nad tím tak mudruju – tak se mi spíš zdá, že jsou o absenci lásky. O tom, když lásku (ve smyslu citu, který nás nutí vystoupit ze sebe směrem k druhému) nahradíme totálním soustředěním na své vlastní pocity. Když nepěstujeme vztah s někým, ale vztah k někomu. Posedlost a zaujetí, určitě. Láska? Neřekl bych.

Stydím se to tady přiznat, ale jednalo se – v mém pokročilém věku – o moje první setkání s dílem Stefana Zweiga. A byl jsem spokojen, jeho styl se mi moc líbil. Dneska už se asi píše jinak, každému to nemusí sedět, chápu, ale mně to pomalejší tempo vyhovovalo. A ty sugestivní popisy vnitřního boje! Dechberoucí literární zážitek, zase jednou.

11 06.08.2018

„Velice si tedy překáží duše, která chce dospět do tohoto vznešeného stavu sjednocení s Bohem, drží-li se nějakého svého chápání nebo slyšení, cítění nebo představování nebo zdání nebo své vůle nebo vlastního způsobu nebo čehokoli jiného nebo svého vlastního díla a neumí se od toho všeho odpoutat a obnažit.“

Knihy svatého Jana od Kříže čtu spíše se zvědavostí a zdvořilým zájmem, než abych je bral jako přímého průvodce na duchovní cestě – obávám se, že k tomu nejsem příliš disponován, vinou své netrpělivosti, ukotvením ve světském životě, vazbám na věci a lidi atd. Do role přímého následovníka svatého Jana mi zkrátka pár levelů chybí – odhadem tak milion :-))
Přesto si myslím, že kniha má co nabídnout, běžným věřícím i zvídavým agnostikům – kniha nám srozumitelně připomíná, že jsou tady důležitější věci, než jsme my sami, náš majetek, naše ego a pýcha, naše posedlost vlastním duchovním růstem.
Já jsem si ve Výstupu s chutí přečetl i řadu zajímavých výkladů jednotlivých výroků z Písma svatého a teologických postřehů obecně. Měl jsem pocit, že i přes zdánlivě nekonečnou propast 400 let mi má Jan od Kříže co říct.

„Protože když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal.“

„Poznat, že někdo je dobrý, a říct mu to – to je také tvůrčí počin. A jeden z největších! Existuje několik nenapravitelně zlých lidí, ale je jich málo. Prakticky v každém z nás je něco dobrého a výjimečného. Něco, co roste, jen pokud je to vystaveno sluníčku lidského ocenění. Schopnost vidět v druhých dobro a snaha odkrýt to pro ně samé v zrcadle pochval je naší pomocí, kterou jim můžeme nabídnout. Jak uvádí Talmud: ‚Ten, kdo umožní druhým konat dobro, je větší než ten, kdo koná dobro sám.‘“

Tahle knížečka klame tělem, je malá rozměrem a působí velmi nenápadně, ale je přímo nabitá myšlenkami.
Příběhy z první knihy Mojžíšovy zná, alespoň rámcově, každý, takže by to mohlo vypadat, že něco zbrusu nového už nemůže být řečeno. Jenže rabín Sacks je skvělý v tom, že dokáže nahlédnout na důvěrně známé věci originálním pohledem, který ale není nijak extravagantní. Naopak – v momentě, kdy se Sacks dostane na konec řetězce svých úvah, vše zní nejen naprosto logicky, ale také naprosto jednoduše. Měl jsem často pocit, jaký má člověk, když má za úkol nakreslit nějaký objekt jednou čarou. Zkusí to tisíckrát a nic. A když pak vidí řešení, tak jenom žasne nad tím, že něco tak jasného neviděl. Nejvýrazněji jsem měl tenhle pocit u vysvětlení čtyř prvních příběhů (Adam, Kain, Noe, Babylon) jako navazujícího pojednání o zodpovědnosti člověka pojatého v pojmech vývojové psychologie (ve zkratce: uvědomění si možnosti ovlivňovat okolí, morální zodpovědnost za své činy, zodpovědnost za jiné, zodpovědnost vůči řádu světa). To rozkrývání významů je taková trochu intelektuální detektivka a myslím si, že tím může oslovit i čtenáře bez vazby na judaismus nebo křesťanství – třeba zvídavé agnostiky s otevřenou myslí.

Velmi oceňuji i to, jak nenásilně promítá starozákonní příběhy do závěrů užitečných pro každodenní život. Prezentuje víru nejen jako impuls osobního růstu, ale víra v jeho podání může i podporovat ohleduplnost k okolí, zvyšovat toleranci a pomáhat vytvářet o trochu snesitelnější svět.
Osobně jsem byl potěšen tím, že rabín Sacks nezneužívá své evidentní inteligence k agresivní rétorice a nesnaží se pod pláštíkem břitké polemiky urážet nebo zesměšňovat své názorové oponenty nebo konkurenční světonázory. I to byl důvod, proč jsem se ve světě jeho esejů cítil tak dobře.

„Lidé, cítící úzkost i v čase vítězství, jsou lidmi, kteří znají tragickou složitost života. Někdy nestačí učinit správné rozhodnutí. Někdy je třeba napřít síly tak, aby se svět změnil. Aby už ani tato správná rozhodnutí nemusela být činěna, protože se najde nekonfliktní lepší řešení.“

11 24.03.2018

Suverénně, zručně odvyprávěný román, který nabídl poutavý děj, zajímavé postavy a uvěřitelné emoce. Kategorie „Pro ženy“, ve které je kniha zařazena, mě trochu děsila, ale nebylo se čeho bát – četlo se to opravdu dobře.
Kdyby mělo být zcela po mém, dal bych přednost víc popisům vnitřních stavů hrdinů – v Haně se zaměřujeme spíš na dialogy a dějové zápletky. To není úplně můj styl, proto mě Hana nezaujala tolik, jako třeba Vyhnání Gerty Schnirch, který zpracovává podobné téma (osud obyčejné ženy, která je obětí velkých dějin). A také postavy a situace byly někdy trochu příliš schematické.
Ale nechci Hanu kritizovat. Naopak, chci chválit. Líbilo se mi, že román, který má ambice oslovit širokou čtenářskou základnu neuhýbá před nepříjemnými tématy. Nelakuje věci ani na růžovo, ani na černo. Nabízí zajímavý příběh bez použití laciných triků k upoutání pozornosti nebo vyvolání emocí. Byl jsem spokojen.

11 17.03.2018