mirektrubak komentáře u knih

Když jsem četl Místo nahoře jako mladík, byl jsem ohromen tím, jak pronikavý má John Braine vhled do fungování společnosti i fungování Lamptonovy mysli. Dnes už tak nadšený nejsem. Stále oceňuji srozumitelnost vyprávění a dobrý spád, který příběh má, ale nasbírané zkušenosti (čtenářské i životní :-) mi umožnili se na román dívat trochu střízlivěji. A v širším měřítku. Přišlo mi teď, že tragika Lamptonova hnaní se za přeludem může vypovídat obecněji - i čtenáře, který netouží po co nejvyšším čísle na výplatní pásce a v seznamu svedených žen (nebo mužů), může postavit před oči fakt, že žijeme ve světě, ve kterém má každý čin své následky. A že když své dary používáme jako prostředky ovládání druhých a získání co nejlepší pozice, ztratí svoji hodnotu. Joe to ví, ve slabších (vlastně silnějších) chvilkách na sebe umí nahlédnout z vnějšku a vidí to. Ale nic s tím nezmůže. Nic sám se sebou nezmůže.
"Manévroval jsem celou tu dobu, abych se dostal do co nejvýhodnější pozice, pozoroval jsem účinek každého slova, a tak všechno co jsem řekl, jako by pozbývalo ceny."

7 06.07.2023

"JELENA: Každý nadává na mého muže, všichni se na mne dívají s účastí: chuděrka, má starého muže! Ten soucit se mnou - velice dobře tomu rozumím! Teď zrovna to říkal Astrov: všichni nerozvážně ničíte lesy a brzo na zemi nezůstane nic. Stejně nerozvážně ničíte člověka a brzo vaší zásluhou nebude na světě ani věrnost, ani čistota, ani schopnost obětovat se. Proč vy nemůžete klidně vidět ženu, když není vaše? Protože - ten doktor má pravdu - všichni jste posedlí ničivou vášní. Není vám líto ani lesů, ani ptáků, ani žen, dokonce ani sebe samých navzájem..."

Mám pocit, že Strýček Váňa je z Čechovových her (těch co jsem viděl, slyšel nebo četl) ta nejvíc dojemná a intimní, jaksi nejvíc zasahující. Ale zároveň mě tím nejvíc štve, jako by Čechov ve Váňovi prostě tlačil na pilu až příliš, až příliš manipulativně mi s patosem předkládal utrápeného dobráka Váňu a šedou myšku Soňu, abych je politoval a případně se zastyděl za nějaké ty Váni a Soni v mém okolí, které v jejich životabídě bez povšimnutí zanechávám jejich osudu. Řekl bych, že tahle podvojnost dává svobodu a hodně prostoru inscenátorům: aktéry hry lze na jevišti představit jako směšné, groteskní i tiše hrdinské figury.
(Nakonec ale bylo právě tohle napětí pro moje čtení textu podstatné. Pozoroval jsem životem utlučenou dvojici a zároveň jsem pozoroval sebe, jak je pozoruju :-).

Ale není to jen Soňa a strejček Váňa, kteří jsou uvězněni v limitech svých životů. A nejde pouze o vnějškové okolnosti, snad každá z postav vypadá - minimálně občas -, že by ráda žila jinak, překročila vlastní sebestředný horizont a vykročila k druhým. Ale zlozvyk sebestylizace je bezpečný přístav a sdílení se bližním je pokaždé riskantní podník. A tak nezůstane než u náznaků a následuje rychlý návrat do své role. A sobec tak zůstává sobcem, koketa koketou, nihilista nihilistou ... a ti trpně všechno snášející zůstanou i dál trpně všechno snášejícími.

"SOŇA: Uslyšíme anděly, všude bude plno světla, uvidíme, jak všechno zlo téhle země, všechno naše utrpení se rozplyne v milosrdenství, které se rozestře nad celým světem, a poznáme život tichý, něžný a sladký jako píseň. Věřím tomu, věřím..."

7 01.07.2023

„Když církevní sbory přitáhnou a zapojí i introverty, nabízejí jim nejen uzdravení, ale také uzdravují sebe sama. Introverti mají cenné rady, které mohou nabídnout druhým, a pro křesťanská společenství je velkým ziskem, když se jim podaří získat je do svých řad. Přemýšlivost, duchovní hloubka, soucit a pomalejší tempo se mohou stát léčivým elixírem pro sbory nakažené povrchností, pragmatismem a horečnou aktivitou, jimiž se vyznačuje kultura, která nás obklopuje. Když se introverti a extroverti vzájemně oceňují nejen slovy, ale i v praxi, pomáhá to růst službě a svědectví církve do hloubky i do šířky.“

První rozpaky nad knihou jsem zažil vlastně ještě před začátkem čtení: když jsem zjistil, že autor je americký presbyteriánský pastor a že tedy situace jeho církve bude nejspíš o dost odlišná od toho, co je obvyklé v našich zeměpisných délkách a šířkách (nemluvě o tom, že ho zajímá psychologie a spiritualita lidí vedoucích a mě spíše lidí vedených). Potvrdilo se mi to: McHugh jako problematické pro introverty uvádí chvíle, kdy se musí někomu představovat, trávit čas small talkem nebo odmítat nabídky na zapojení do skupinových aktivit. To se v naší katolické církvi (alespoň podle mé omezené zkušenosti, nechci to příliš zobecňovat) nezdá být hlavním problémem, tady můžeme ve vedlejších lavicích sedět klidně roky a navzájem se neznat, aniž by to někomu připadalo nepatřičné :-).
Tím nechci říct, že v katolické církvi máme vztah k introvertům promyšlený a cíleně ho aplikujeme. Koneckonců, jednou z posledních kapek, po níž jsem si uvědomil, že mi v mé bývalé farnosti hořčice setá nepokvete, byla scéna, kdy před mší náš pan farář přímo vynadal plaše v koutě sedícím jednotlivcům, že takhle vzadu žádné společenství vytvořit nemůžou.

Kniha mi tak byla užitečná ne v místech, kde byla církevně konkrétní, ale tam, kde mluvila o vlastnostech introvertů obecně, o jejich přednostech, ale i rizicích. Pomohla mi si odpovědět na tu základní otázku, jestli se mě vůbec ty úvahy týkají. Jsem introvert nebo nejsem introvert, když v poslední době funguju v angažování pro druhé a něco málo i aktivně společensky vytvářím? Nebyla moje dřívější domnělá introverze jen bojácnost? Nebyl jsem dlouho jen extrovert, který se před lidmi styděl? Nemají moji přátelé pravdu, když se diví: „ty a introvert, vždyť je tě všude plno?!“ Adam McHugh mi pomohl si uvědomit, že moje potěšení ze společenských úspěchů je sice pochopitelné (nejen proto, že to generuje víc potlesku, pochval a plácání po zádech, ale že je to prostě zřetelněji a přímočařeji užitečné mým bližním) a taky správné (protože mám právo se radovat, když s Boží pomocí dokážu něco, co jsem myslel, že nedokážu), ale že navenek orientované angažování má své náklady a své pasti. Ve vyostřené podobě to McHugh formuluje takto: „Maskujeme se jako extroverti, aby se nám dostalo přijetí, ale cítíme se jako vyhnanci. Jsme zmatení a vysílení přemáháním svých introvertních sklonů a toužíme žít věrni sobě samým tak, jak jsem stvořeni.“

Introverti v církvi je kniha, která je vůči introvertům povzbudivá, důsledně zaměřená na ocenění jejich specifických darů. (Asi nejvíc se mě dotklo a následně upokojilo přemýšlení nad otázkou „čím to je, že mne nejvíce vysiluje to, co na světě miluji nejvíc – bytí s druhými.“) Ale zároveň nezavírá oči a planě neutěšuje: je dobré zmínit, že introverze může být i alibi a lze za ni schovat i strach nebo lenost. Že nám dává „výmluvu pro vyhýbání se druhým, i když potenciál k sociálnímu kontaktu máme“. Nesmíme zapomínat, že i my introverti „rosteme a rozšiřujeme se, když přijímáme rizika a vydáváme se za hranice své bezpečné zóny, k druhým lidem“, a že se straněním lidí připravujeme o důvěrné vztahy a možnost duchovně růst. Z mé zkušenosti bych dodal, že zvláště toxická může být kombinace introverze a narcismu: takto „postižený“ člověk může dojít až na hranice mentálního solipsismu, když hluboce a dlouze a stále dokola hloubá ... výhradně o sobě samém.

Abych autora jenom nechválil: jakkoli chápu, že podobné knihy jsou vždy zjednodušující, měl jsem pocit, že pan pastor přemýšlí někdy až příliš schematicky: introverti a extroverti v jeho podání trochu vypadají jako černé a bílé figurky na pomyslné šachovnici – přitom ve většině lidí je kombinace vlastností namíchaná. A také jsem cítil, jak ve snaze vyzdvihnout vlastnosti introvertů v extrovertním prostředí, někdy extroverty trochu shazuje, jako by to byli povrchní a přelétaví lidé. S tím nesouhlasím. Osoba, se kterou provozuji něco, co by se dalo nazvat „vzájemným duchovním doprovázením“ je extrovertní až na půdu (a v MBTI kategorizaci má úplně jiná písmenka než já :-), ale sedánky ve dvou jsou oboustranně klidné, důkladně a soustředěně naslouchající.

Můj celkový dojem ze čtení byl nakonec dost pozitivní. Kniha mě uklidnila v tom, že máme rozvíjet to, co nám bylo dáno a nepošilhávat po tom, co je dáno jiným. Zkoumat, rozlišovat, všechno zkoušet a dobrého se držet :-). Vždyť Duch svatý, který vane kudy chce a povolává nás do služeb podle svého plánu, rozděluje dary velkoryse a s vnitřní logikou. Nemusíme se cítit nedocenění. Vždyť takový Mojžíš byl echt introvert a kam to dotáhl!

7 01.03.2023

„Líbí se mi, jak vypadá město
Brzo ráno v neděli
Lidí je v něm málo a ti
Co chodí tam jsou ospalí
A prohlíží si ve výkladech věci
Který zrovna nejdou koupit
Krámy jsou zavřený
A tichý je i potrubí

Nejsou tady ani žádná auta
Která by trýznila chodník
Jako když jezdí ty umejvací vozy
Všechno je volný

A mně je za sedm let čtyřicet
A už jsem fotr jak vyšitej
Do toho my zavoláš ty
Divoký zvíře z jiný planety“

Mám moc rád celou kapelu Květy, pro jejich zvláštní přístup k tvorbě, která je pro posluchače zároveň „user friendly“, ale zároveň jako by kladla mezi sebe a široké posluchačstvo záměrně překážky. Výsledný produkt tak nikdy nebude vítanou součástí rozhlasových playlistů, ale to neznamená, že pro svoji kulturní minoritu není trvalým potěšením.
Kyšperského písňové texty jsou pro tvorbu Květů důležité, jsou zdrojem celé té jejich zvláštní poetiky, která tak šikovně vyzdvihuje všednodenní, poezií obvykle opomíjené, aspekty našeho žití (básní o tom, o čem se nebásní) a propojuje je s duši povznášejícími metaforami. Výstižný sebepopis vidím ve strofě: „viděl jsem na ulici děvče, které / v levé ruce neslo nákup / a v pravé mělo / rozečtený román“.

V téhle sbírce jsou texty, které většinou nebyly publikovány na albech Květů. To mi přijde škoda, básně se mi sice líbily, ale žádná mě nenadchla tolik jako dříve zhudebněná Jablka nebo Řeka je tiché letiště pro kachny. Přesto to bylo oslovující a obohacující. A to včetně surrealistických snových záznamů, které nebyly jen výplní, ale hodnotnou součástí knížky – bez ohledu na to, jestli jsou věrným obrazem Kyšperského snů, nebo pečlivě sestaveným výsledkem jeho poetického přemýšlení nad městem a světem.

„Do polštářů písmen
do měkkých dlaní
do příběhu, do kterýho nepatřím
do tušené vůně mýdla
do kaštanových vlasů
pod nimi září ručně vyšívaný organtýn

Vždyť já přeci nejsem sám
já nehledám
já už mám
já jenom se dívám“

7 20.01.2023

„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs,
když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.
Vždyť všude narazím jen na zradu a lež,
na lest a protekci, na zášť a na faleš.
Stěží se ovládám a tisíc chutí mám
vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“

Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut.

Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“
Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha!

„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší
a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme
a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít
a mravnost přehnaná může až ublížit.“

7 02.01.2023

„Pětačtyřicet let lžu. Předstírám, že mám talent. Že odněkud někam jdu. Že jsem docela rozumná, chytrá, vlastně tak trochu výjimečná. Taky trochu ublížená. Umělec, kterému nedají vydělat. To je přece samozřejmé, že žádný skutečný umělec nevydělává, že tak trochu je na těch obyčejných, netalentovaných, aby ho vydržovali. Dcera politického vězně, to taky dnes nezní nejhůř, viď? Děda v koncentráku, táta v kriminále... Nejsem snad zajímavá? Že nemám kde bydlet? Ublížili mi, přece! O byt připravili! Copak si skutečný umělec může vydělat na bydlení? Lžu, víš? Pětačtyřicet let lžu. Ve skutečnosti nevím kudy kam, pořád žiju v nějakém nouzově a vyhlížím světýlka v dálce. A pořád pod tím šeptá pláč. Sedím u stolu a bojím se, že jednou někdo pozná, že jsem... že jsem... že jsem obyčejná. Že jsem úplně obyčejná.“
(Křídlo)

Mimořádně silný literární zážitek, tak silně a intenzivně intimní, že jsem si až někdy říkal, že nevím, jestli bych unesl, pokud bych se s ním nesetkal na stránkách knihy, ale přímo na jevišti. Možná by mě to nutilo odvracet oči a zakrývat si uši, protože přímý kontakt s něčím tak dráždivě tělesně (ale ne sexuálně) i duševně intimním by prostě mohl být až příliš.
Ale není to jen brutální otevřenost a tušené autobiografické vydání se napospas publiku, co je na hrách Lenky Lagronové zajímavé. Je to nepřehlédnutelný literární talent. Jazykový, zejména ve schopnosti úspornými prostředky přesně vyjádřit emoce (o mnohých postavách jsem toho věděl jen velmi málo, jen velmi málo o sobě řeknou, a přesto jsem měl pocit, že je znám a chápu je, že jim instinktivně rozumím i tam, kde je děj záměrně nejasný.) Zaujal mě taky smysl pro kompozici, pro vystavení děje, pro všelimožné různé vrstvení a opakování motivů. A pak ta symbolika: prvky ve hře, které promlouvají jako by byly dalším hercem: růže, med, maják, různé díry ve zdech... O tom, jak chytře jsou tyhle dva aspekty (symbolika rekvizit a opakované používání motivů) využity jsem se přesvědčil, když jsem si ještě jednou četl hru Terezka: myslel jsem si, jak už poprvé nečtu pozorně, ale při opakované četbě se náhle otevřelo hned několik nových významů a rovin. Skvělé!

Divadelních her je v tomto výboru jedenáct. Trochu nevýhodou je, že se ve hrách ze současnosti (kterých je většina) opakují stejné motivy: nekompatibilita a vnitřní osamění žen, dlouhý stín traumatizujících vztahů s rodiči, neschopnost navázání smysluplné komunikace. Lepší by asi bylo číst dramata s časovými rozestupy, třeba jednu hru za měsíc. Ale nenudil jsem se ani tak. Také proto, že v průběhu let dochází u paní Lagronové k vývoji, který bývá v literárním zrání myslím poměrně obvyklý: od expresivních abstraktních her se postupně posouvá ke srozumitelnějšímu a jaksi víc klasickému divadlu podobnému výrazu – který ovšem svůj drajv a schopnost se do mě hluboce a bolestivě zarýt neztratil.

Přestože spirituální rozměr měly všechny zahrnuté hry, a většina i nějak skrytě křesťanský, speciální pozornost jsem věnoval dvojici životopisných dramat, které se zabývají dvěma výjimečnými svatými ženami, Terezkou z Lisieux a Etty Hillesum. Potěšilo mě už to, že se takhle v jedné knize potkaly, přemýšlím nad nimi rád takhle společně, jako nad dvěma sestřičkami, zdánlivě rozdílnými, ale přitom si tak podobnými! A paní Lagronová z nich dokázala v obou jejich divadelních portrétech opravdu vytáhnout vždy ten podstatný element jejich vnitřního i vnějšího boje a duchovního zrání! Zvlášť Terezka je hra, u které určitě neplatí moje výše uvedené tvrzení o tom, že si nejsem jist, jestli bych ji chtěl vidět naživo...

„TEREZKA: (...) Kdybych lásku neměl, nic mi to neprospěje... Ani kněz... ani apoštol... ani misionář... ani mučednice... ani řeholnice... ani manželka... ani matka... Láska. Láska... v ní je všechno. Ale... copak... Já přece vůbec nejsem schopna lásky.

Ale Ty... Ty... Ty nic přetváříš v oheň. Prosím Tě, vtáhni mě do těch plamenů... prosím...“

7 25.10.2022

„Je to tak. Uvědomil jsem si, že naše životy opravdu cosi vede a směřuje. Jinak to není možné. Jinak se nedá žít. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, najednou začalo všechno do sebe zapadat. Ohlédl jsem se za svým životem a viděl jsem v každém okamžiku, že na mě kdosi dohlížel... I kdybych měl jíti údolím smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty jsi se mnou. Bolest neustává, ale člověk pochopí, že je součástí jakéhosi smysluplného plánu. A jedině takhle se dá překonat. Protože já tu nejsem zbytečně. Mám tady na světě svůj úkol. Nejvyšší mě nevystavil téhle zkoušce jen tak...“

Když jsem Osadu otevřel a začetl jsem se do prologu, který je pojat jako humorná biblická variace na téma stvoření světa, nebyl jsem si jist, jestli jsem svojí víceméně nahodilou volbou četby nešlápl vedle a omylem si nevybral knihu nežádaného žánru. Ale nešlápl, kdepak. Asaf Gavron se sice vtipných momentů nevzdává ani na dalších stránkách, ale svůj ironický nadhled a smysl pro absurdno nepoužívá samoúčelně a ani k výsměchu svým postavám, nýbrž příhodně ve službách svého vyprávění. Ne proti smyslu příběhu a jeho náladě.
Osada na pahorku tak bohatě uspokojila moji touhu přečíst si zase jednou „normální“ román (tedy, nechci říct, že by Živago a Idiot nebyly normální romány, ale... :-) o normálních lidech. A Osada byla přesně takové čtení, které působilo věrohodně a živě, s důrazem na konkrétní lidi v konkrétních situacích. A které zároveň nevypadalo jako černobílá agitka: autor působí nestranně a nakládá na hrby svých postav dobré a špatné vlastnosti bez ohledu na politické a etnické pozadí, tedy takříkajíc „napříč politickým spektrem“ - dost rozdíl třeba oproti někdy až protivně prožidovskému Urisovu Exodu.
Ocenil jsem také péči, kterou pan Gavron věnoval „vedlejším“ postavám, všechny ty různé rozbíhavé a sbíhavé příběhy osadníků nepůsobily jako z povinnosti napsaná literární výplň, ale navzájem se přirozeně doplňovaly a nasvětlovaly. K mému silnému pocity autenticity přispěly i popisy izraelské pouštní krajiny, která je objektivně vzato dost nehostinná, ale když se na ni v knize díváme pohledem obyvatelů osady, tedy očima víry, lásky a naděje, no tak nám před očima rozkvétá do krásy přímo biblické.

Hlavní dva hrdinové, bratři Roni a Gabi, zdaleka nejsou typické románové postavy, žádní klaďasové sužovaní nepřejícím osudem. Zvlášť Gabi se ve své rozpolcenosti Gavronovi opravdu vyvedl a já jen znovu žasnul, kolik se do jednoho drobného těla může vejít zároveň dobrot i nedobrot. A i když jsem se na něj za mnohé zlobil, nemohl jsem mu nepřát, aby v sobě našel klid a rovnováhu – snad i proto jsem jeho křehké a něžné přibližování k Šaulit prožíval jako v beletrii už dlouho nic.
„Přišly slzy a všechno z něj smyly. Byl šťastný.“

7 04.10.2022

„Křesťanská víra se zapaluje uchváceností, jistotou a láskou, s níž pravda přebývala v Ježíšově duchu. Tento život Božího slova v Ježíšově duchu a srdci znamená něco zcela jiného než třeba uchvácenost proroků. Prorok říkal ‚Tak praví Hospodin.‘ Jeho slovo sloužilo: ale víru v srdci slyšícího rozžínal Bůh promlouvající jako Pán. Ježíš naproti tomu říká: ‚Já vám pravím.‘ Jeho slovo ‚neslouží‘, nýbrž má moc. Plodí a tvoří. Kristus není jen posel, Kristus je ‚Slovo‘, ve které věříme; ono je to, co Kristus říká, a zároveň on, který mluví. Jedno v druhém.“

Na český překlad Pána jsem se těšil dlouho. Ještě dlouho po zakoupení jsem také rozečtení odkládal a čekal na to, až budu mít dost času i vnitřního klidu potřebného k tomu, abych si Guardiniho arcidílo patřičně vychutnal. Situace jako stvořená pro frustrační kompozici, že? Ale fáze očekávání tentokrát nebyla vystřídaná zklamáním, ale stupňovaným nadšením. Opravdu. Bavily mě jednotlivé kapitoly a úvahy v knize, ty by myslím fungovaly dobře i samostatně, jako kázání nebo časopisová zamyšlení. Ale zároveň (a zejména!) to všechno dobře do sebe zapadá a doplňuje se a vytváří celkový obraz Ježíše Krista jako Pána. A navíc je to celé psáno tím úžasným Guardiniho stylem, tak zaníceně, tak výstižně, a přitom tak poeticky!

A jaký tedy je Guardiniho Pán? Přemýšlení nad Pánem záměrně není v jeho pojetí přemýšlení nad historickým Ježíšem (i proto ten název), ale představuje Krista z pohledu teologa: ten se zakládá na vlastním poznání ve Zjevení a na víře vyjádřené v dogmatu a opatrované církví – samozřejmě s vědomím toho, že teologie je věda, a tedy má své závazné a ne-libovolné metody poznání a úctu k empirickým faktům.
Kristus je zde Kristem evangelia a Kristem víry. Je Syn Boží, který byl opravdu vzkříšen a opravdu nás přišel vykoupit. Křesťanská víra na tom stojí a padá – do nebeského království se vchází právě vírou. To je výchozí bod a základ celého Guardiniho postoje (hermeneutika důvěry oproti hermeneutice podezření, kdybych se to pokusil vyjádřit teologicky). Ale přesto, že na sebe Kristus vzal lidskou podobu a podstatu, je zároveň zásadně jiný než lidé. Je jiný, než jak ho jsme schopni chápat, protože prostě přesahuje všechna naše měřítka. Na to se klade důraz: „Je-li skutečný Ježíš jen pouhý člověk, byť sebevětší, pak je lepší, abychom si cestu existencí hledali my sami.“

Takto pojatý Kristus ovšem logicky musí zaujímat v životě křesťana zásadní místo, nemůže být jen prohloubením přirozenosti, nějakou volitelnou nadstavbou. Je probuzený nový život, ve kterém je člověk víc, než jen „pouhý člověk“ - vrchol jeho podstaty se vzpíná do neznámá a vydává se cele do rukou Boha. Žít z víry podle Guardiniho tak znamená zásadně přebudovat způsob, jakým pociťujeme skutečnost (i když je to obtížné, protože svět je tady a je hmatatelný a zažíváme ho bezprostředně). To je úžasná zpráva, ale zároveň je v tom velký nárok, kterému se my lidé (i zavedení křesťané!) nějak bráníme – myšlení, které chce zůstat pánem sebe sama, se tomu vzpírá, nerado se totiž vzdává své svrchovanosti.
Odměna ovšem stojí za to: proměna a obnova našeho myšlení a jednání podle vůle Otcovy a silou Ducha svatého! Ta sice přichází skrze zneklidnění a znejistění, ale je to zneklidnění svědomí, které je k našemu dobru. Křesťan pak v sobě může začít nést Krista. Jistě ne tak, že by ho napodoboval doslovně – to by nebylo pravdivé ani přirozené -, ale jeho uváděním do své vlastní existence, kdy se v něm něco mění, něco těžko postihnutelného, ale těžko přehlédnutelného. Vede to i k proměně lidských vztahů: člověk vedle mě se náhle stává bližním a v našich vztazích se může probouzet Boží království. Slovy samotného autora: „Láska je proud plynoucí od Boha ke mně a ode mne k bližnímu a od bližního k Bohu.“

Celá kniha je naplněna podnětnými myšlenkami, ne prvoplánově originálními, ale přesto nutícímu k přemýšlení a znovu-přemýšlení. Vybral bych jednu provokativní, ke které se Guardini vícekrát vrací.
Je to představa „vyhnutelnosti kříže“. Tedy představa, že Kristus na kříži umřít nemusel, že pokud by lidé jeho doby přijali jeho zvěst a přijali ho jako Boha, mohlo na zemi nastat Boží království bez nutnosti vykoupení smrtí. Že kříž byl až „druhý plán“. Je to zvláštní úvaha, která zní dost hereticky, také ji Joseph Ratzinger explicitně ve svém životopise Ježíše odmítá. A teologicky je to odmítnutí na místě.
Ale stejně mi přijde zajímavé tu myšlenku meditovat: narušuje totiž naši představu smrti na kříži jako něčeho, co muselo být, protože to bylo přece vždy takhle plánováno. A tohle narušení trochu přesouvá odpovědnost za Pánovu smrt na nás. Jako by mi Guardini říkal: ne, ani Boží úradek, ani Jidáš, ani Pilát, ani Židé, ale to my, Boží lid, svým nepřijetím Krista – jako skutečného Pána v každém aspektu svého života – jsme zamezili příchodu Božího království na zem a proměně tohoto světa v úplně novou, nepředstavitelnou existenci.

„I my vstaneme z mrtvých a budeme postaveni před trůn. Zmizí vše, oč jsme se až dosud opírali. Všechny ochranné prostředky, všechny navršené valy, všechny zbraně. Všichni pozemští ochránci a pomocníci. Všechna práva, pocty, díla, úspěchy a vůbec vše, co nám pomáhalo, abychom nemuseli předstoupit před tvář pravdy. To vše se bortí, uplývá, mizí před mocí soudce. Sami sebe se budeme ptát, zda vůbec ještě jsme. Pro naše vlastní bytí se už nenajde místo. Moc, která nás stvořila, prověří, zda skutečně jsme. Člověk je však skutečný jen pravdou a spravedlností, vírou a láskou; naše pravda tak bude zcela zpochybněna. Pocítíme, jak nás nicota unáší pryč. Před Božím zrakem tu bude pouze naše obnažené svědomí. Kéž nás v onen okamžik zachová Boží milosrdenství!“

7 02.10.2022

„Jakmile se nám podaří zaradovat se pro nic za nic, podaří se nám najednou všechno. Radost zkracuje myšlenky, staví je na nohy a učí je běhat. Obouvá jim stomílové boty, hup, a než se nadějete, jste tam, kam jste se s trudností nikdy dostat nemohli. Ve vteřince se vám vyjasní, co bylo zamotané jako bavlnka, dokud jste se ještě vší silou nechtěli a nesnažili radovat. Něco se ve vás rozběhne a bere vás s sebou. A než se nadějete, vykonáte něco, pak po druhé a po třetí a pak už se dostaví radost z konání a z práce, ta nejtrvalejší a nejúrodnější radost, která dovede zachraňovat životy.“

Byla to velká radost, smět se setkat s vnitřním světem tak zajímavé ženy! A docela jsem se zastyděl za to, že byla u mě dosud zařazena nepříliš lichotivě jako „Kafkova kamarádka“. Protože myšlení paní Mileny mělo sílu a tah na bránu! Oceňoval jsem zejména prozíravost, se kterou ve složitostech světa dokázala rozlišit důležité od zbytného, trvalé od pomíjivého. To, co je nosné od toho, co je zátěží.
Zdaleka jsem nesouhlasil se vším, co jsem se zde dočetl, občas jsem nesouhlasil i docela bouřlivě! Což bude nejspíš dáno také formátem textů v tomto sborníku (jsou to prostě krátké úvahy a není v nich prostor pro názorovou vyváženost a pro všelijaká obezřetná „ano, ale“) a také časovým odstupem mezi napsáním a přečtením jejich esejů a tím i rozdílnou společenskou atmosférou světů (kdyby měla zkušenost s 21. stoletím, psala by jistě jinak, i když možná ne nutně moderněji, kdo ví?).

Co rozhodně musím pochválit je styl esejů! Osobní angažovanost a zapojení vlastní zkušenosti vůbec nenarušovaly srozumitelnost a přehlednost vyjadřování. Ta byla na skvělé úrovni, eseje byly opravdu psány tak, aby význam sdělovaného co nejlépe odhalovaly, a ne mlžily nebo něco zastíraly (což se zdá jako samozřejmost, ale zdaleka ne každý to umí, a hlavně ne každý tak psát chce, protože mluvit jasně a přímo znamená nést kůži na trh a dávat sám sebe všanc kritice). Takže jsem i tam, kde jsem se s autorkou neshodl, rozuměl tomu, co mi chce říct a proč, což je pro mezilidskou komunikaci prostě skvělé! Nejen tím mi paní Milena připomínala George Orwella, což je ode mě ta nejvyšší pochvala. :-)

„Kdo se jednou naučí umírněnosti v tom nejhlubším slova smyslu, nebude nikdy milovat například nepravé perly. Ale víc než to: nikdy ho ani nenapadne, že by je mohl milovat, a nebude nijak pyšný na to, že je nemiluje. Nemilovat je mu bude tak samozřejmé, že pro něj prostě nebudou na světě.“

7 26.08.2022

Líbilo se mi, jak Karol Sidon ukazuje na velké dějiny prostřednictvím konkrétních malých osudů a jak prozrazuje zásadní věci o sobě skrze zdánlivě banální situace. Je v tom velké kouzlo a síla a vyprávění to dodává punc opravdovosti.
A líbila se mi také jistá podvojnost nálady, kdy pan Sidon zároveň hluboce soucítí se svým dětským já a vypráví věrohodně způsobem, jakým je obvyklé dětské příhody vyprávět ... ale zároveň má dospělý a (sebe)kritický odstup, jehož zásluhou tak může dát svému povídání rámec a jednotící myšlenku, přesah i zrcadlení do situací čtenářů.
A to všechno bylo napsáno s dobrým pozorovacím talentem, bylo to poutavě a suverénně podané, vzbuzovalo ve mně emoce i nutilo k přemýšlení. Byl jsem za tohle literární setkání vděčný.

7 26.08.2022

„Přijímat něco vírou znamená přijmout a spolehnout se na to, co pro nás není evidentní, a to na základě svědectví nanejvýš pravdivého a spolehlivého Boha. Křesťanská víra není lehkomyslné přijetí kdejaké hlouposti, kterou člověku někdo předestře. Je to naopak přijetí rozumné, důvodné a uvážené. Předmět víry, neboli to, v co věřím, sice nepoznávám dokonale rozumem na způsob vhledu nebo důkazu, ale to, proč ji přijímám vírou, mám odůvodněné a uvážené. Jak říká Apoštol Pavel: ‚Vím, komu jsem uvěřil‘. A Tomáš by asi dodal: ‚Vím, proč jsem uvěřil.‘“

Mám tendenci souhlasit s názorem, že autor téhle publikace má doma plnou bednu hlubších tomistických textů. Jasně. Možná ale o to víc oceňuji, že dokázal takhle „sestoupit“ se svých akademických výšin a pokusil se prezentovat Tomáše způsobem, který je šířeji přístupný. Myslím si, že se to povedlo na výbornou, po knížce Jsoucno a bytí profesora Sousedíka to pro mě byl další cenný vstup do Tomášova světa, zde podaný opravdu mimořádně vstřícně – kombinace slov Tomášových a slov o Tomášovi byla vhodně zvolená a vedla ke srozumitelné prezentaci Tomášových klíčových témat. A speciálně jsem ocenil přehledná schémata: nejednou jsem se přistihl u toho, že očima sleduju úryvek ze Summy a prstem si při tom ukazuju na obrázku, kde se ve výkladu zrovna nacházím. :-)

Dlouho jsem žil smířen s tím, že Tomášův myšlenkový svět je pro mě nepřístupný, ale že to možná není až taková škoda, protože je to stejně taková přežitá teoretizující scholastika, k současnému životu nevztažená. Tahle kniha dokázala můj názor pozměnit. Tomáš z ní promlouval o tématech, kterými se zabývám právě teď, navíc způsobem, který mě dokázal oslovit, zaujmout a obohatit. Dobro a zlo, ctnosti a neřesti, milost a přirozenost, pravda...

„Jestliže tedy poslední štěstí člověka nespočívá ve vnějších věcech, kterým říkáme dary štěstěny, ani v dobrech těla, ani v dobrech smyslové části duše, ani v dobrech intelektové části duše podle úkonu morálních ctností, nebo podle úkonu umění a prozíravosti, nezbývá než říci, že poslední štěstí člověka spočívá v nazření pravdy.“
(Tomáš Akvinský – Summa contra Gentiles)

7 27.05.2022

Mám Johna Steinbecka jako spisovatele rád, a to i v těch dílech, kde s ním jeho myšlenkový svět buď plně nesdílím (Neznámému bohu) nebo kde zásadní myšlenková hloubka chybí a Steinbeck v nich „pouze“ povídá (Nebeské pastviny). Ale tohle „rozličné člověkohemžení“ z ulice Na plechárně mě minulo, a to jak tematicky, tak zachycenou náladou.
Jako vypravěč je Steinbeck opět výborný, o tom žádná, také základní poselství knihy – že chudoba cti netratí a radost ze života není přímo úměrná výši majetku a společenské prestiže – se rozhodně dá bez váhání podepsat, ale... Ale zdáli se mi prostě tihle plechárenští vagabundi nějak nepřirozeně spokojení a jejich spokojenost byla nepřirozeně hlučná a málo hluboká a málo věrohodná - přišli mi prostě příliš hrabalovští a příliš málo saroyanovští, pokud bych to měl takhle někam zařadit. Také zápletky se mi zdály průhledné - jak asi dopadne chystaný večírek pro doktora bylo nejspíš každému čtenáři jasné už na začátku jeho plánování.
A tak mi zůstali jen drobné radosti: nejvíc asi právě postava doktora a jeho vztah k Frankiemu nebo jeho povídání s Mackem. Na pořádný literární zážitek docela málo, bohužel.

7 06.04.2022

„Víš, chci všechno udržovat jakoby na samé hranici parodie. A chci taky, aby za tou hranicí byla hlubina věcí vážných, takže já se budu prodírat po úzkém hřbetu mezi svou pravdou a její karikaturou. A hlavně, aby všechno tvořilo jeden nepřerušovaný tok myšlenek. Chci oloupat jablko jediným souvislým tahem nože.“

Vzhledem k tomu, že moje zorientovanost v problematice meziválečné ruské intelektuální diaspory v Berlíně je vyloženě nulová (a ani v průběhu románu se to nijak výrazně nezlepšilo, protože je to pro mě příliš vzdálené a příliš složité – redakčním poznámkám, které by mi osvětlovaly kdo je kdo jsem v průběhu čtení věnoval méně a méně pozornosti), užil jsem si Nabokovův román pro jeho hravost a stylistickou bravuru. A ta teda byla! Grotesknost emigrantského světa s jeho prostředními a nízkými motivacemi byla zábavná jako u Bulgakova, občasné dějové absurdity mi připomněly Vonneguta a slovní hříčky snad i překonaly Borise Viana. Paráda!

Je to zajímavé a možná nečekané, ale román byl opravdu obohacujícím zážitkem i pro čtenáře jako jsem já, který neocení (protože prostě nerozezná) ty jemné narážky na Turgeněva a variace na Puškina a všechny různé další literární aluze a intertextuální paraboly, karikatury a parodie... (jediné místo, kde moje čtenářská erudice zabodovala byla situace, kdy hlavnímu hrdinovy někdo vykládá námět k románu, který je nápadně podobný dosud ještě nenapsané Lolitě). Ale ony všechny tyhle literární finesy fungují dobře i samy o sobě. A kupodivu se ani navzájem nepřebíjejí! Příběhy v příběhu (hned dva!), vstupy autora do děje a změny perspektivy vypravěče ve mně nevyvolávaly dojem přesycení ani samoúčelnosti, jak to u podobných typů knih občas mívám, ale udržovaly moji pozornost a nutily mě se těšit na další čtení.
Kdybych to měl shrnout jednou větou, snad bych napsal, že mě bavilo to číst, protože jsem na stránkách cítil, jak to Nabokova bavilo psát.

7 14.02.2022

„Svěřím se Vám, co učinilo z mého života nebe na zemi: víra, že v nás dnem i nocí přebývá bytost jménem Láska a že nás žádá, abychom žili ve spojení s Ní a abychom všechny radosti i všechny bolesti přijímali jako dar z lásky. Toto vědomí duši povznáší nad všechno těžké a pomíjivé a umožňuje jí spočinout v klidu a míru.“

Tahle knížečka měla původně být vánoční dárek, k jehož předání ale vinou covidu nedošlo. A tak jsem alespoň potěšil sám sebe. :-) Protože strávit se svatou Alžbětou od Nejsvětější Trojice devět čtvrthodinek po dobu devíti dní, to pro mě opravu byla velká radost a posila. Znovu jsem si uvědomil, jak je hodně podobná svaté Terezce, ale jak je zároveň svébytná a originální – je až k nevíře, jak se obě děvčata (myslím Terezii i Alžbětu) bez formálního teologického vzdělání a zásadnější formace propracovala nejen k hluboké zbožnosti, ale také ke značné hloubce svých vlastních myšlenek a pregnantnosti jejich formulací. Ale proč se tomu vlastně divím, vždyť je to Karmel, tam prostě není o zázraky nouze. :-)

Stejně jako při posledním setkání s Alžbětou jsem ocenil důraz, který klade na propojení lidského a božského. Když si v sobě pečlivě připravíme a očistíme místo pro přijetí Boha, celá Trojice sestoupí a udělá si v našich duších svůj příbytek – staneme se pak nástroji Kristova pokoje a budeme „tak plni radosti a dobrotivosti, aby všichni, s nimiž se setkáme, pocítili Kristovu přítomnost a Jeho lásku.“ (řečeno slovy další karmelitské řeholnice a téměř-vrstevnice: sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše)
V těchto časech jsem si také s útěchou připomněl Alžbětino přesvědčení, že vše, co se nám v životě přihodí, je dílem Boží péče a nějak to prospívá k dobrému. To není výraz nihilismu ani výzva k rezignaci na vlastní úsilí, to je vložení naděje ve svou budoucnost do rukou toho, kdo „je svobodný ve všem, kromě své lásky“.

„Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh.“

7 21.01.2022

„Všichni víme, jak velice je dnes Kristus znamením odporu, který platí v posledku Bohu samému. Bůh je znovu a znovu nahlížen jako hranice naší svobody, která musí být odstraněna, aby člověk mohl být cele sám sebou. Bůh a jeho pravda stojí proti nejrůznější lži člověka, jeho egoismu a pýše.
Bůh je láska. Ale lásku lze i nenávidět, tam, kde vyžaduje vystoupit ze sebe samého. Není to blaženě romantický pocit. Vykoupení není wellness, koupel v požitku ze sebe, nýbrž právě osvobození se od zaklínění do ‚já‘. Cenou za toto osvobození je bolest kříže. Proroctví světla a slova o kříži patří dohromady.“

Na čtení knihy jsem se pár dní připravoval a trochu se i musel nutit – očekával jsem totiž náročné a pozornost si vyžadující dílo, podobné třeba Benediktově Úvodu do křesťanství. Ale ono ne! Povídání emeritního Svatého otce bylo čtivé a čtenářsky přístupné. Žádné složité teologické koncepty, žádný slovník cizích slov, ale vyložení příběhů Ježíšova dětství ve formě, kterou lze beze strachu předložit i širší nevěřící veřejnosti.
Líbilo se mi, jakým způsobem Benedikt začleňuje vánoční příběhy do celkových dějin spásy; ukazuje, jak zrození Ježíše navazuje na starozákonní přísliby, a zároveň ukazuje i propojení Vánoc a Velikonoc – tedy ty aspekty Ježíšova narození a prvních let, ze kterých se už dají odvodit budoucí události spásonosného Vzkříšení. Teologii jesliček nelze vykládat bez vztahu k teologii kříže.
A líbilo se mi taky, že je Benedikt ve svém vyprávění nejen vstřícný a laskavý, ale nebojí se ani ukázat závažnost a závaznost, které na křesťany klade přijetí Ježíše jako svého Pána. Žít s Kristem je především dobrodružství lásky, to zcela jistě ano, ale je to také povolání, které vyžaduje plné nasazení a které na nás klade značné nároky. Je to totiž úkol tak naléhavý, že nároky nemůže neklást.

„Člověk je bytost ve vztazích. A je-li porušen jeho prvotní, základní vztah – vztah k Bohu -, pak nemůže být opravdu v pořádku nic. O tuto prioritu jde v Ježíšově poselství a působení: chce člověku ze všeho nejdříve připomenout, kde je jádro jeho běd, a ukázat mu: nebudeš-li uzdraven, spasen tady, pak navzdory všem dobrým věcem, které nalezneš, nebudeš skutečně uzdravený.“

7 21.01.2022

„Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neúčastním se existence druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchů, a přesto žiji ve stavu hříchu (Giovanni Vannuci)“

Komentář archandělky byl tak nakažlivě nadšený, že jsem měl Klíčové otázky evangelia v rezervačním systému své knihovny objednaný ani ne za deset vteřin poté, co jsem ho dočetl. :-) A rozumím okouzlení, které kniha vyvolala, cítím se podobně osloven a zasažen, pohnut a povzbuzen k tomu, abych se zase o trochu víc pokoušel žít svůj život odvážněji – s vědomím trvalé Kristovy lásky a Jeho důvěry ve mě.

Témat se na relativně malý počet stran vejde mnoho a skoro každé mě zaujalo. Důraz na primát skutků nad naukou (Weil: „Ne z toho, jak mluví o Bohu, ale z toho, jak hovoří o věcech života, poznávám, zda dotyčný člověk pobývá v Bohu“) a na skutky jako prostředky k tomu, být druhým darem a požehnáním. Důraz na otevřenost vztahu s Bohem (nikoli jen vztahu k Bohu) a jeho důležitost (Maritainovo „nikoli dělníci podle pánových rozkazů, ale umělci inspirovaní Duchem“). Důležitost neustálého hledání Boha a kladení si otázek o Něm. Vědomí Boží touhy po naší touze. Inspirace k překročení formálních podob náboženství a ukončení upřednostňování sebe (jednotlivce i církevního společenství) před živým vztahem k živému Bohu. Výzvy ke zbavení se strachu z Boha (protože opakem strachu není odvaha, ale víra). A podněcování k Lásce, to zejména: vždyť bez ní nejsme víc než dunící kov a zvučící zvon.
Považuji tyhle věci za jádro svého křesťanství a stejně jako lidunka1 v dřívějším komentáři jsem šťastný, že můžu žít tohle dobrodružství lásky.

„Osvěcuj druhé, a tím budeš sám osvícen, uzdravuj druhé, a tím budeš sám uzdraven. Nesetrvávej sehnut nad svými příběhy, nad svými porážkami nebo vítězstvími, ale zabývej se touto zemí, tímto městem.“

„Všichni se rodíme jako vášnivá bytí. Náš život nepostupuje vpřed skrze příkazy nebo zákazy, ale vášní. Nepokračuje silou vůle, nýbrž díky přitažlivosti. Nerozvíjí se závazky, ale vábením.
A vášeň se rodí z krásy, která je aspoň tušená. Vášeň pro Boha se rodí z toho, že člověk objevil krásu Krista.
Bůh mě nepřitahuje proto, že je všemohoucí, nesvádí mě tím, že je věčný nebo dokonalý, z těchto důvodů může být obdivován nebo si dokonce zaslouží poslušnost, ale nemůže být milován.
Bůh mě svádí tváří a příběhem Krista, člověka dobrého, krásného a blaženého života, svobodného jako nikdo jiný, milujícího tak, jak nikdo nikdy nemiloval.“

7 07.01.2022

Pamatujete si ještě na film Amélie z Montmartru? Na tu scénu, kdy Amélie najde v koupelně tajnou skrýš, v ní krabičku s poklady a v ní upomínky na dávno zmizelé dětství cizího člověka, který ale právě tímto nečekaným setkáním (skrze pohled na zdánlivě obyčejné předměty, které ale získávají hodnotu tím, že pro někoho kdysi dávno byli mimořádně cenné) přestává být cizí? Podobně pohnut a okouzlen jsem se cítil, když jsem obracel stránky knihy Sancta Familia.

Samotný obsah knihy jistě není bezchybným literárním velevýkonem, je to prostě home-made knížka dospívajících kluků (byť velmi povedená!), kteří si pro pobavení své a svých blízkých hrají na spisovatele. Ale obrovskou emoční sílu má právě tím, že se nám takhle zpřístupňuje něco velmi intimního, a to právě svojí přirozenou nedokonalostí, právě tím, že se nejedná o knihu, která by byla tvořena s myšlenkou na veřejné publikování. Jako bychom sedli do pomyslného stroje času a cestovali v něm do už dávno zaniklých dob, abychom tam mohli zakusit atmosféru světa, který se po zkušenostech se šoa už nikdy nevrátí.
Při čtení jsem ale nedokázal pouze rozjímat a dojímat se. Naopak. Často mi i běhal mráz po zádech při vědomí, že Welsovi sice vědí, že žijí v těžkých časech a že ještě těžší časy přijdou (nejsou to žádné bezstarostné „děti hrající si pod sopkou“), ale budoucnost v celé své hrůze si nedokážou představit – jak by taky mohli?

Měl jsem zvláštní radost z toho, že jsem takhle navštívil právě rodinu Welsů. Loni jsem totiž četl paměti Šimona Welse, a mezi mnoha dalšími zajímavými větami četl i o naději, že „jeden každý člen každé následující generace bude pokračovat s psaním, s napsáním toho, co zažil, co vytrpěl a kdy se radoval.“ No, a právě kluci Welsovi jsou jeho vnuci! Takže svým počinem vlastně záměr svého dědečka splnili, nevědomky.
Další předávání literární štafety přerušila nacistická brutalita. A možná i proto jsem rád, že jsem díky Maruščiným doporučením obě knížky (Šimonovu i kluků) četl, mám totiž pocit, že tím tak nějak (sice nedokonale, protože jen symbolicky) pomáhám splnit přání Šimona Welse, aby jeho svědectví nezůstalo uzavřeno ve své době, ale aby bylo mostem do jiných časů.

A tohle jsou poslední věty celé knihy, které žádný další komentář opravdu nepotřebují: „Je to rodina, která se směje a moc dobře si rozumí, a která by se mohla navzájem sežrat, když se rozzlobí. Je to rodina, jak má být. Z budoucnosti nemusí mít strach, doufejme však, že záhy změní bydliště a bude nerušeně dále hrát tenhle divadelní kus.“

7 10.11.2021

„Lidé si jaksi představují, že každý, kdo zlidšťuje božské, musí je zpohanšťovat, aniž si uvědomují, že zlidštění božství je vlastně nejsilnější, nejhutnější a nejneuvěřitelnější dogma ve vyznání víry. Když svatý František hleděl na lilie polní nebo ptactvo nebeské, stával se podobnějším Kristu a nikoli jen Buddhovi; a když svatý Tomáš zdůrazňoval, že Bůh a Boží obraz vešli skrze hmotu ve styk s hmotným světem, stával se křesťanštějším a nikoli jen aristotelštějším. Tito světci byli v nejpřesnějším smyslu toho slova humanisté, protože zdůrazňovali nesmírnou důležitost lidského bytí v teologickém plánu věcí.“

Být svědkem Chestertonova myšlení a argumentace je zážitek! Je to trochu jako sledovat zručného skořápkáře: stačilo se na chvíli přestat soustředit a už jsem z rozjetého vlaku jeho úvah viděl jen zadní světla :-) Ale stálo to za to, různých teologických intuicí, náznaků a nárysů myšlenek mi bylo nabídnuto hodně (radost a originalita svatosti oproti jednotvárnosti a fádnosti hříchu, význam těla pro teologickou plnost bytí … a mnoho, mnoho dalšího), k okamžité reflexi i potenciálnímu budoucímu mudrování - a ani nevadilo, že svatý Tomáš je pro něj často jen výchozím bodem, ze kterého se pouští do představování svých pohledů na svět a víru a zapáleného boje proti všemu, co vnímá jako nezdravé a heretické.

Chestertonův konfrontační styl jsem docela dobře snášel, prostě jsem si jeho povídání jaksi „vnitřně překládal“ do pro sebe akceptovatelné podoby. Pochopení jsem měl i pro ty z jeho myšlenek, které už zastaraly: teologie je dynamická věda a co šlo zastávat před sto lety už dnes hájit nelze (že se vědecká a teologická pravda v Bibli zcela nepřekrývají se dnes studenti teologie učí už v prvním roce studia), to je nutné chápat a nelze za to autorovi spílat.
Ve větších rozpacích jsem ale byl tam, kde Chesterton hodnotí jiná náboženství nebo modernitu své doby. Zredukovat konkurenční systémy na pár nejvíc negativních aspektů, na takto vzniklého slaměného panáka zaútočit a pak se radovat z toho, že katolické křesťanství slavně triumfuje? Hm. Marně přemýšlím, k čemu by mi něco takového mohlo být užitečné.

7 07.07.2021

George Orwell kdysi v eseji o umělecké tvorbě Henry Millera přirovnal pozici umělce posedlého svou tvorbou k postavení proroka Jonáše uvnitř velryby. Ať už je situace světa okolo jakkoli turbulentní, k němu doléhá maximálně jako velmi nepatrná ozvěna. Podle Millera taková situace není nutně „útrobním vězením“, naopak umělci umožní zaujmout pozici lhostejnosti k politickým a společenským okolnostem – a soustředit se plně na to, co ve skutečnosti považuje za to jediné důležité, na svoje dílo. Orwell, přestože byl sám bytostně politický tvor, to chválí jako způsob, jak psát pravdivě bez vlivu ideologických hledisek. A Caravaggio? No, ten na mě působí dojmem, že je velmi dobrým příkladem takto fungujícího umělce. Dejte mu dost peněz, svobodu a obdiv – a bude pro Vás malovat obrazy, ať budete kdokoli.

Právě nesourodost příběhu umělce a příběhu dějin byla příčinou, proč jsem měl pocit, že vlastně čtu dva různé romány. Oba mě zaujaly, určitě, ale ani jeden z nich zcela nenadchl.
Na částech, které přibližovaly velké evropské dějiny, jsem obdivoval zejména pečlivost, se kterou se Miloš Kočka věnoval jednotlivým událostem a postavám, a také literární obratnost, se kterou mi je před očima oživoval. Jen mi toho občas přišlo až hodně. Kapitoly o hudebníku Palestrinovi, dobytí Ferrary, nebo poprava Francesca Cenciho byly jistě zajímavé, ale posouvaly děj někam? Nebyly to spíš jen historické zajímavosti, které by v knize stejně dobře mohly nebýt?
Na stránkách, kde byl centrem pozornosti Caravaggio, mi chyběl hlavně jeho propracovanější psychologický portrét, jenže Kočka nepátrá v hloubkách. V čem spočívá příčina umělcova trvalého vzteku? Co vězí za jeho chorobnou touhou po uznání? Měla unikátní zobrazení biblických témat zdroj v jeho nějaké specifické spiritualitě? Nebo obrazy vnímal čistě esteticky? Zajímavé otázky, bohužel bez odpovědí.

Hlavním důvodem, proč jsem četl Krev na paletě s rozzářeným pohledem tak bylo Caravaggiovo umění samo o sobě. Caravaggio je totiž můj vůbec nejoblíbenější malíř, který mě už roky fascinuje, jak odhaluje nový svět ne tím, že by ukazoval něco nového, ale tím, že odhaluje to, co je nám důvěrně známé. Že dokáže uchopit posvátno a umístit ho sem na zem, nám divákům přímo na dosah. Proto jsem byl ochoten přimhouřit oči nad tím, že je v téhle knize zobrazen nejspíš o dost romantičtěji a jaksi stravitelněji, než jaký zřejmě doopravdy byl.
A tak jsem si při čtení hodně googloval a prohlížel jeho díla a trochu nostalgicky vzpomínal na doby, kdy se ještě dalo cestovat po Evropě a kdy jsem se mohl tam či onde nechat okouzlovat přímo před jeho plátny. Ach jo.

7 12.03.2021

Když chceme vidět svět jako místo, ve kterém je trvale přítomné dobro a naděje, můžeme to dělat různě. Můžeme třeba ze svého pozorování odfiltrovat nepříjemné skutečnosti a nevyhovující lidi. Nebo můžeme lidem přisoudit kladné vlastnosti, které nemají, případně přehlížet to zhoubné, co v nich je. Graham Greene to takhle nedělá. Graham Greene si neuzpůsobuje objekty svého pozorování, nic nepřehlíží, nic si neidealizuje. Pozoruhodnost jeho literární tvorby je v tom, že na ty všechny různě zlomené, pokřivené, destruktivní a sebe-destruktivní lidské bytosti nahlíží jinak, jako na lidi kteří tápou a bojují sami se sebou. Jako na křehké nádoby, které v sobě nesou něco velmi cenného pro sebe i pro svět. Proto jeho romány čtu tak rád, a proto je čtu s vnitřní radostí, i když jsou na pohled tak pochmurné a skličující. V Greenově světě totiž nepřestává doutnat plamínek naděje, v každé jeho postavě totiž vždy zůstává něco čistého, lidského. Něco, čeho se lze zachytit, co lze (nebo by v určitých podmínkách šlo) rozvinout. Ne každá jeho postava rozkvete a vydá plody, zdaleka ne, ale žádná není zkažená tak, že by v ní byla schopnost rozkvést potlačena definitivně. Každá Greenova postava je … spasitelná.

Bylo pro mě zajímavé sledovat prvky a motivy, které bude Greene ve svém psaní používat i později. Třeba Anthony byl dost podobný plukovníku Jonesovi v nedoceněných Komediantech, Minty mi zase připomínal soukromého detektiva Parkise z Konce dobrodružství, zdál se mi být jeho inverzním vyobrazením.
Ale Jsem Angličan obstojí jako příběh i sám o sobě, je jistě víc než jen jakousi „přípravnou skicou“ Greenových vrcholných děl, a to i přesto, že zápletky ještě občas vypadají trochu neohrabaně a někteří hrdinové působí psychologicky nepropracovaně: snadnost, s jakou Krogh podlehl Tonymu kouzlu nevypadala věrohodně a z oddaného přítele Halla také Greenovi vyšla docela plochá karikatura. Za klíčovou dvojici se ale Greene rozhodně stydět nemusí. Tony a Kate. Bratr a sestra, dvojčata. Jejich hlavním hříchem není jejich sklon k nepoctivosti, ani incestní napětí mezi nimi (mnohem víc emoční než fyzické) - jejich hlavním hříchem je jejich sebestředné pojetí lásky, kdy toho druhého potřebují jen proto, aby v něm viděli svoji vlastní hodnotu a jedinečnost; blízkost vytváří jen proto, aby v tom druhém viděli sebe zblízka jako v zrcadle. Láska tak v jejich podání není tím, čím by měla být, není nezištným darem a vyjitím ze sebe – a tak nemůže být naplněna a oni nemůžou dospět ke štěstí.

7 03.01.2021