mirektrubak komentáře u knih

"Oplácejte ránu ránou, pohrdání pohrdáním, odsouzení odsouzením - a k tomu štědře přidané úroky z úroků. Oko za oko, zub za zub vždy čtyřnásobně, stonásobně! Staňte se pro svého protivníka zosobněním hrůzy, a až vám půjde z cesty, bude o něco moudřejší a bude mít o čem přemítat. Tak si získáte respekt mezi všemi stavy a váš duch - váš nesmrtelný duch - bude žít, ne v nějakém nedosažitelném ráji, ale v hlavách a tělech těch, jejichž respekt jste si získali."

Chodím občas na pivo s jedním moderním satanistou a tento moderní satanista mi právě LaVeyovu knihu vřele doporučoval. Možná s očekáváním, že číst něco takového, jakožto dobrý syn své katolické matky církve, rázně odmítnu. Ale podporovat obraz katolíků jako přešlechtěných pokojových květinek, které upadnou do mrákot při představě, že by Satanskou bibli byť jen vzali do ruky, jsem nechtěl. A taky jsem byl docela zvědavý...

Po celou dobu čtení téhle knihy jsem se nedokázal donutit ji brát vážně. Sorryjako. Přišlo mi to prostě celé celkem legrační a takové vlastně i milé, jako když si malé děti hrají na mafiány nebo na vyvolávání duchů, nebo trochu větší děti s vážnou tváři provozují nějaký ten LARP. Já vím, Baudelaire si už dřív všiml, že "největší trik, jaký kdy ďábel provedl, bylo přesvědčit svět, že neexistuje" a také Chesterton upozorňoval na to, že když budeme brát ďábla jako legrační postavičku, přehlédneme jeho nebezpečnost. Ale stejně...

Satanská bible svými postoji dost vychází z Nietzscheho a jeho přesvědčení o tom, že člověk má právo uspokojovat své vášně, touhy a potřeby bez zvláštních ohledů na druhé. Tím není nijak převratná a vlastně tím není ani příliš vzdálená od různých současných seberozvojových knih. Její podvratnost má spočívat ve vymezení se vůči Bibli, ale kontroverzní dialog s reálným křesťanstvím nevede. Jasně, částečně se vymezuje vůči maloměšťácké morálce a náboženskému pokrytectví v USA na konci šedesátých let, kterou si identifikuje s křesťanstvím jako takovým. Ale křesťanství moc nerozumí, vytváří si z něj karikaturu, na kterou pak jakoby-odvážně útočí. Jenže porazit slaměného panáka, to žádný výkon není. Když třeba píše, že "katolíci věří, že protestanti přijdou do pekla", nepíše pravdu. A když zesměšňuje katolickou představu o nebi jako o místě, kde se bude v nudném nicnedělání jen drnkat na harfu, stává se sám trochu směšným - taková "představa o katolické představě" by se dala shovívavě chápat u malých dětí někde na pískovišti, u dospělého člověka to zarazí.
(Přesto jsem výše popsané pasáže četl se zájmem. Jednak bylo zajímavé vidět jak katolická církev vypadá z pohledu odjinud. A také jsem se neubránil otázce, jestli si za mnoho těchto odsudků nemůže křesťanstvo svým necitlivým veřejným angažmá vlastně samo. No, myslím, že často může, v Americe šedesátých let i v Česku dnes.)
Můj postoj k poselství téhle knihy je nakonec podobný jako k Nietzscheho úvahám - totální pocit nekompatibility. A smutek z toho, že sdílení vzájemně tak odlišných světonázorů nejspíš není možné, není to v lidských silách. Vím, tvrzení, že dávat je krásnější než brát a dávat sebe je vůbec to nejkrásnější, to opravdu zní jako prázdné klišé a alibi slabých a neúspěšných. Nikomu to neberu.

Na Satanskou bibli jsem si nečekaně vzpomněl 30. dubna. Valpuržinu noc (největší svátek satanismu) jsem totiž nestrávil někde u ohně, ale byl v Itálii součástí slavnostního skládání věčných řeholních slibů své karmelitské přítelkyně, které jsem na její výslovné přání absolvoval v roli ministranta. A viděl zblízka jak Lásku ve tváři své megaoblíbené sestřičky, tak radostnou víru karmelitek, kterých tam bylo tolik, že jsem je ani všechny nespočítal. Proč to tady zmiňuju? Protože to byl tak hmatatelně krásný a mimořádně čistý zážitek s trvalým otiskem do dalšího žití mnoha účastníků, že prostě nevěřím, že je možné něco podobného zažít na satanské mši. Ne, nevěřím.
Jistě, žít jen pro prosazování sebe je možné, nehodlám to odsuzovat - ostatně, i mnozí nominální křesťané tak fungují a minimálně sklony k tomu má skoro každý -, ale jsem si jist, že bytí pro druhé v dobrovolném svobodném sebedarování je zásadně plnějším uskutečňováním smyslu našich životů.

"Kdykoliv si lež zbuduje trůn, nechť je bez lítosti a žalu napadána, neboť pod vládou falše se nemůže nikomu dařit dobře."

11 01.07.2023

Krátké a velmi úsporné uvedení do novozákonních témat, vlastně takový "úvod do úvodu". Ale užitečný, protože nic podstatného nechybí a vše podstatné je zde popsáno tak, že to logicky navazuje a vytváří chronologicky dobře poskládané vyprávění: od ústního tradování a prvotních svědectví o Ježíšově učení (hymny a první vyznání víry, logie, pašije a příběhy o zázracích) přes prameny a prvotní podobu evangelií až k vytváření konečné podoby Nového zákona jako kanonického celku. Zaslouženě významné místo zde má apoštol Pavel a jeho listy, také oddělené pojednání o Janovské tradici dává smysl (i za cenu toho, že evangelia nejsou postavena vedle sebe). Vše podáno přehledně a čtivě, se zjevným zaměřením na čtenáře, který k novozákonní problematice teprve opatrně přistupuje.
Silnou stránkou knihy je už zmíněná přehlednost a stručnost. Slabou stránkou je ... no vlastně to samé, člověka objevujícího v sobě vášeň pro Písmo Gerd Theissen svým průletem nad Novým zákonem akorát rozdráždí. :-). Ale pro tyhle případy jsou tady profesoři Pokorný a Heckel. :-)

3 01.07.2023

Poslouchal jsem jako rozhlasovou hru, ale ani milovaná a vždy roztomilá Libuška Šafránková mě nedokázala přesvědčit, že tohle dílo je něčím víc než jen uvřískanou prázdnotou.
Na divadle bych to byl ochoten vidět jedině jako balet! ;-)

3 01.07.2023

Ke knize jsem se dostal v rámci svého zájmu o pontifikáty Pia XI. a Pia XII., které mají jako společný znak svoji opatrnou politiku vůči fašismu i nacismu. Při prvním seznámení s tímto faktem se v nás může zvednou vlna nevole a hněvu: křesťanský postoj by měl být následováním onoho biblického "ano, ano, ne, ne" a nejvyšší představitel největší církve by neměl váhat při pozvednutí hlasu na obranu tak brutálně stíhané skupiny lidí, jako byli Židé pod krutovládou Adolfa Hitlera. Hochhuthova hra tenhle postoj přikrmuje: papeže vykresluje nejen jako zbabělce, ale v zásadě jako člověka cynicky necitlivého k židovským životům, kterého zajímá jen vlastní sláva, dobré jméno, moc a majetek. Ve hře jsou proto - zjevně záměrně - za sebe posazeny scény, ve které nejprve papež odmítá s chabou argumentací byť jen diskutovat o intervenci ve prospěch Židů, aby si hned následně s nepoměrně vyšším zápalem nechal vyprávět o finančních úspěších jezuitů tam a jinde.
Je takové hodnocení papeže spravedlivé? Nejsem historik a nedělám si nárok na objektivní posouzení, ale těžko mohu souhlasit s Hochhuthovým názorem, že "snad nikdy předtím v dějinách nezaplatilo tolik lidí životem za pasivitu jediného politika". Prezentované přesvědčení, že kdyby se papež postavil hlasitě a zřetelně na podporu Židů v Evropě a jinde, Hitler by tváří v tvář jeho hněvu a hrozbě exkomunikace hodil zpátečku, zastavil transporty a vydal se na kajícnou pouť do Canossy jako Jindřich IV.... no zní to sice jednoduše, ale je to jednoduše hloupé a ahistorické tvrzení. Židovský diplomat a religionista Pinchas Lapide připomíná, že nejvíc se proti transportům protestovalo v Holandsku, odkud bylo odvedeno nejvyšší procento židovské populace (79 %, včetně Edith Steinové, včetně Anny Frankové), zatímco v Itálii bylo 80 % Židů zachráněno. Zdá se tedy, že papežovo neokázalé "nemluvit, ale zachraňovat" bylo dobrou snahou realizovat realizovatelné. Podobně to viděla třeba Golda Meyrová, která v den smrti papeže Pia o něm mluvila vděčně a pochvalně.

Jaká je samotná hra? Nevím, jestli opravdu byla tahle velehra (velká myšleno rozsahem, čistého textu skoro 300 stran, kdyby to chtěl někdo kompletně inscenovat, tak by to muselo trvat tak pět hodin, ne?) napsána na objednávku sovětských tajných služeb, ale určitě tak působí - kromě ověřitelně nepravdivých informací (ne, Němci zvolení Pacelliho papežem nevítali s radostí, naopak) je černobílá a plochá jako nějaká socialistická agitka, jako Anna proletářka nebo epizoda seriálu s majorem Zemanem. Na mě tím působila vlastně opačně - ještě dřív, než jsem si začal dělat ohledně Pia jasno, byl mi na základě takhle lacině propagandistického útoku tenhle "hamižný velkokapitalista" intuitivně sympatický.
Nakonec jsem byl rád, že jsem tuhle knížku četl (včetně toho šíleného doslovu z roku 66), literární zážitek to byl nevalný, ale jako impuls k dalšímu přemýšlení a hloubání to bylo fajn.

2 30.06.2023

"Nechápu proč, ale je to moje vina. Je to moje vina, když po mně nějaký muž zatouží. Za jakýchkoli okolností je to moje vina. Je třeba připomínat případy v Íránu i jinde, kdy je znásilněná žena souzena a potrestána za podněcování ke znásilnění? Což je logické, protože muž je oproštěn od morálních a společenských zábran v případě, že je vyprovokován. Je to absurdní, ale naprosto logické. Takovou ženou může být osamocená holka v nočním taxíku, příliš rozesmátá studentka potulující se ulicemi nebo unavená žena, která usnula v autobuse, v němž zůstali už jen samí muži, a sklouzl jí šátek. Ďábel se nemá pokoušet. Zvláštní koncepce společného soužití, podle které se kdokoli může změnit v predátora. A bez viny. Žena nese vinu za oba. Ve jménu jaké víry představuje žena pro muže takové nebezpečí?"

Zvláštní kniha, která mi přivodila řadu zvláštních pocitů. Silně jsem sympatizoval s autorčinou odvahou a razantností, tahle její tvrdohlavost (původně jsem chtěl použít termín "zabejčenost", ale pak mi přišel pro ženu bojující za emancipaci nepatřičně maskulinní) je strašně silná a v lecčems následováníhodná a nejspíš i nezbytná, protože v boji se zkostnatělými a zároveň bezohlednými režimy se nějakou diplomacií v rukavičkách a systémem postupných opatrných kroků nic nezmůže.
Ale z odstupu není možné nevidět i značné limity podobně černobílého přístupu. Abnousse totiž nechce nahlížet pravdu z různých úhlů pohledu a tím se připravuje o možnost vidět svět jako vícerozměrný a barevnou realitu života jinak než ve vyhraněné dichotomii. Náboženští fanatici jí zničili dětství? Veškeré náboženství je zlo! Zakázali ženám ukazovat tělo? Hrdinstvím je nahota a prostituce! A tak dále. Asi to není možné Abnousse vyčítat, to brutální režim, ve kterém vyrůstala, ji dohnal k extrémním postojům, to ten režim je viník, bez debat! Ale přesto: když na základě své zkušenosti nechápe, že by se některé ženy mohly zahalovat dobrovolně a otevřeně jimi pohrdá, vypadá to, že má s "vousáči" svého dětství společného víc, než by si přála.

Rozpačitý pocit jsem měl ze stylistické podoby knihy. Syrovost by nevadila, forma krátkých zápisku taky ne, tohle leckdo zvládl dobře. Ale tady to nějak drhne, zdá se mi, asi by to bylo fungovalo lépe jako blogové komentáře, pokud bych si to četl s časovým odstupem mezi kapitolami, tak by ta monotematičnost a hraní na jedné struně tak nevadily. Takhle jsem dočítal už docela utahán...
Ale nerad bych byl kritický! Můj celkový dojem je jistě pozitivní, byla radost se setkat s ženou, která má kuráž a nebojí se postavit za to, co je správné!

"Dokud budou lidi číst, dokud se budou snažit pozvednout mysl nad sebe samotné, třeba jen nepatrně, tak budou existovat lidé s představivostí schopní svrhnout tyrana. Dokud bude existovat řeč. Právě to pro nás dělá umění obecně, a literatura zejména: otevírá stavidla ducha, vystavuje nás novým vjemům, novým hlasům, novým nekonečnům."

"Boží slovo je zvoláním lásky. Pro každého člověka. Pro každý čas. Boží slovo tebou chce zatřást, vzbudit tě, rozhýbat. Slovo není spokojené, pokud si jej všimne a pokud ho zkoumá pouze tvůj rozum. Rozum se snaží pochopit, ale jen osoba se může angažovat. Slovo chce sytit celou tvou osobnost a v určitém smyslu je také strávit. Slovo není naplněno, dokud není naplněno, dokud není přijato v srdci, které se vydá jeho poselství. Chce vyvolat milující přijetí, osobní přisvojení, ustavičné uskutečňování. Božské slovo touží hrát na struny duše a opětovně být slyšeno v harmonické lidské odpovědi. Alžběta dnes píše: Hle, co zpívala duše mého Mistra a on chce slyšet ozvěnu tohoto zpěvu v mé duši.
I v tvé duši. Nebo se tě to snad týká méně?"

Mám ke svaté Alžbětě od Trojice blízko. Zamiloval jsem si ji už když jsem s ní byl seznámen v čase završování své konverze. A se zvláštní porcí něhy navíc na ni myslím od doby, kdy jsem se dozvěděl, že moje milá a vzácná františkánská přítelkyně má své řádové jméno právě podle téhle naší úžasné karmelitky.
Četl jsem Nebe v mé duši v postní době, což byla pro mě doba z více důvodů náročná, zatížená impulsy a nedostatkem času na sebepéči. Taky doba, kdy ještě nebylo počasí na sezení s knížkou na balkoně - takže napustit si horkou levandulovou vanu a vyhradit si hodinu času jen pro sebe a Alžbětu, pro pomalé čtení, promýšlení, tiché "společné" modlení... Podobná intenzivní spirituální hnutí duše se těžko popisují, ale byla to prostě velká radost a vnitřní posila, ano, opravdová duchovní obnova.
Obdivuji svatou Alžbětu za její schopnost vzájemně přibližovat život s Bohem a život mezi lidmi. To teoreticky není nic tak neobvyklého: existuje známá teologická poučka, která uvádí, že naše vztahy k Bohu, k sobě, k druhým lidem a ke stvoření jsou vždy vzájemně propojené a narušení jedné vazby ohrožuje všechny ostatní. Ale na Alžbětě to vidím tak krásně zřetelně a přirozené, jako snad u nikoho dalšího. Blízkost k Bohu a blízkost k lidem se podporují - a Alžběta tím Boha jakoby vtahuje do své každodennosti, blízkost buduje lásku, láska buduje jednotu a v jednotě s Kristem je možné nést svá utrpení, snášet je a nabízet k posvěcení.
Ochota k sebedarování byla Alžbětinou realitou v době jejího života a prostřednictvím jejich zaznamenaných slov vnímám, že tohle darování její smrtí nekončí. Její žitá důvěrnost s Bohem je darovaným prostorem, do kterého mohu jako čtenář pokorně a pozorně vejít a použít ho jako vstupní bránu k intenzivnějšímu prožití svého bytí s Trojicí. Otec de Meester je v tomto procesu skvěle citlivým společníkem, který povzbuzuje tam, kde je třeba povzbuzovat a ztišuje tam, kde je nutné být tichý a vnímavý. Alžběta by si sotva mohla přát lepšího průvodce svojí spiritualitou.

"Rekolekce s Alžbětou se blíží ke konci. Nekonči je. Nos sebou, ve svém srdci, své svaté místo, kde Láska očekává tvůj hlas a tvůj pohled, aby tě naplnila svým Životem, krok za krokem, zítra víc než dnes. On tě volá bez ustání a ustavičně tě chce poslat. Neboť, jak říká Alžběta, takový apoštol je silný, který zůstává stále u Pramene živých vod; tehdy může přetékat kolem sebe, aniž by se kdy jeho duše vyprázdnila, poněvadž je ve spojení s Nekonečným."

4 29.06.2023

"Ze zkušenosti života jako vztahu také vyplývá, že život neznamená prostou existenci nebo biologické vegetování, ale že je kvalitativním pojmem. život je jen tam, kde se uskutečňuje ve společenství: ve zdraví, pokoji, radosti, kreativitě atd. Život však není pouze darem je také úkolem. Komu Bůh prokazuje svou lásku, ten má svým životem na tuto lásku odpovídat. O Abrahamovi se vypráví, že zemřel velmi stár, v požehnaném věku, syt životem. S tím se mohou setkat, třebaže vzácně, lidé, kteří se intenzivně snaží doprovázet umírající. Tvář takového člověka vyzařuje nepředstavitelný pokoj a zkrásní ve smrti, ačkoli tato krása nebyla za života patrná."

Situace na konci života vyvolávají spoustu otázek. Je to téma nějak zvláštně citlivé a křehké, zřejmě kvůli tomu vědomí konečnosti, se kterým je spjaté. To by nás mělo vést k tomu, abychom při přemýšlení pečlivě vážili každý argument a poctivě zvažovali i postoje, které se nám intuitivně nezdají správné. Jenže společenská diskuze ohledně eutanazie taková není, zdá se mi. K vlastní škodě. Stejně jako u otázek na počátku života se ve veřejném prostoru spíše překřikují bojovníci kulturních válek, sledující všelijaké cíle - mezi nimi se ten nejpodstatnější, tedy důstojnost odcházejícího bezbranného lidského života, občas docela ztrácí.

Günter Virt je teolog a katolický kněz. Jeho pohled je tedy přiznaně konfesijně náboženský (kniha také slouží mladým i starším studentům katolické teologie jako studijní pomůcka v předmětu bioetika). Jeho zaujatost je trochu vidět v pasáži o znepokojivých aspektech v praxi aktivní eutanazie v 90. letech v Nizozemí. Ve Virtově podání jsou popsány možná až příliš znepokojivě ;-).
Ale jinak se na těch pár stránkách knihy autor neprojevuje jako fanatik a náboženský sekerník, ale píše se zjevnou starostí o to, aby dar lidského života byl opravdu ctěn i ve fázi, kdy už nevydává žádný hmatatelný a počitatelný užitek. Je to zdánlivá samozřejmost, na které se shodnou věřící i sekularisté, teologové s filozofy (Tomáš Akvinský s Kantem, kdybych to měl nějak lacině personifikovat), ale připomínat si to, to je nám třeba. Je nám třeba si připomínat, že kdokoli má kdykoli právo na adekvátní lékařskou péči, lidskou blízkost a empatické doprovázení. Na tišení bolesti a usnadňování života. Na uspokojování svých tělesných, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Na dostatek prostoru pro pravdu hledající rozhovor o smyslu vlastního žití. Na to, být respektován jako partner lékařského týmu, který má svůj hlas.

Říct své ano životu znamená jak odvahu žít, tak i souhlas s umíráním. Profesor Virt proto přesně rozlišuje nezadržování umírání a terapii na konci lidského života (ve starší terminologii: pasivní a nepřímá eutanazie), které neznamená konec paliativní péče, jen akceptuje lidskou konečnost a vyhýbá se "vehementní terapii" od usmrcení na žádost pacienta a asistovaného suicidia. Druhé dva způsoby ukončení života Virt kritizuje, v souladu s katolickou naukou. S tím jistě nemusí každý souhlasit (protože je zde kolize s lidskou svobodou a právem na sebeurčení), ale věřím, že by se každý mohl s takto zastávanými pohledy na věc bez předsudků seznámit a třeba je i připustit jako relevantní.

"Jen ten, kdo při důležitých životních rozhodnutích dokáže ostatní možnosti opravdu nechat umřít, může se v té zvolené alternativě natolik realizovat, že je dík této životní volbě šťasten. Jak už jsme řekli: většina lidí umírá tak, jak žila. Proto mají všechny způsoby, jimiž se uprostřed života vyrovnáváme s předzvěstmi smrti, při skutečném umírání veliký význam. Po celý život spějeme k jedinému rozhodnutí našeho života, které se ve smrti stane definitivním."

3 29.06.2023

"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši."

Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva.
Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým.

Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají.
V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek.

"Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."

12 21.03.2023

"Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde chce říct asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebký vlasy?
Kdy srdcí dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.

Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.

Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vdechnutí,
jak sladkou řeč má, jak sladký smích."

Nádherný exemplář vzorného užití řeči vázané. :-) Bylo úžasné a povznášející, smět se s mistrem Petrarkou (a vlastně také s mistrem Václavem Renčem, na podíl pana překladatele na celkovém dojmu bych nerad zapomněl) kochat a nechat se okouzlovat.
Trochu rozpaků ve mně ale vyvolávala autorova až otrocká oddanost Lauře, přišlo mi to - i přes tu renesanční "trubadúrskou" záměrnou absolutizaci, jíž jsem si vědom - jaksi nepatřičné a nezdravé. To zbožštění jiného člověka skrze pocit vlastní nehodnosti, ten vyhroceně pěstovaný kontrast mezi "Ona - Božská" a "Já - prach země", no, ta je možná opravdu jen v extrémní poetické stylizaci. Snad i proto mi byly bližší sonety z poslední (pro mě nejpůsobivější!) třetiny sbírky, ve které se básník obrací ke své múze již zesnulé, tam ten odstup od opěvovaného objektu lásky působí přece jen přirozeněji.
Ale milostná poezie je milostná poezie, má svoje pravidla, vím - a tak jsem se nevěnoval pokusům o psychologizaci vztahu lyrického já k lyrickému subjektu až přespříliš a jen se úplně obyčejně čtenářsky radoval. Bylo z čeho.

"Ty oči, k nimž se vroucně vracela
má píseň; paže, ruce, nožka malá,
ta tvář, jež od davu mě dělívala,
až změnila mou mysl docela;

vlas, který linul zlato do čela,
ústa, v nichž úsměv archandělský sálá,
jimž pokaždé se země rájem stala...
To vše je už jen hrstka popela.

A jen já bídný trapně dále žiji,
na moři sám, bez milovaných hvězd.
loď bez kormidla, do níž vichry bijí.

O lásce sladké dospíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest."

11 20.03.2023

Don Manuel mi připomněl jinou literární postavu, Greenova Henry Scobieho z Jádra věci. Společné mají oba smutní hrdinové to, že si na místo Boha dosadili sami sebe, že uvěřili, že jejich morálka je autonomní v tom nejvíc doslovném významu slova - tedy že jsou to oni sami, kdo si určují a dobrovolně přijímají pravidla a zákony svého konání.
Autorský přístup ke Scobiemu je víc psychologický. Dopadne to s ním špatně prostě proto, že v Greenově vidění světa to nemůže dopadnou jinak. Vždyť rozpor mezi tím, co žije a mezi tím, k čemu je Bohem stvořen nutně vede k neúnosnému napětí, které Scobie sám bez Boží pomocí nemůže ustát. A když o Boží pomoc nestojí...
Člověk nemusí být věřící, aby tomu rozuměl: když někdo nežije v souladu se svým vnitřním sebeurčením, vnitřně ho to deformuje, láme, a dřív nebo později se to někde provalí. A věřící člověk má navíc zkušenost, že žít ve vnitřním souladu znamená žít v souladu s tím, co pro něj chce Bůh - tato harmonie člověku slouží jako vnitřní výztuha, usměrňuje ho a jaksi vnitřně zceluje.
Don Manuel je na tom hůř v tom, že jako kněz má víru takříkajíc v popisu práce. Ale jeho hřích je v zásadě stejný jako Scobieho. Nejde o pochybnosti o své víře a o Bohu, ty může mít každý, a také je každý poctivě žijící křesťan někdy má. Jde o to, že svoji nevíru akceptuje jako konečný stav, že se ve své nevíře zabydlí a smíří se s ní. Starmoon ve svém komentáři velmi příhodně zmiňuje svatou Terezku a její vlastní ztrátu jistoty o Bohu. Terezka ji vezme na vědomí... ale nic se pro ni nezmění, jen tam, kde kráčela ke Kristu cestou osvětlenou Jeho světlem, teď kráčí v temnotě, klopýtá, cíl nevidí, ale po paměti jde dál. Nemůže nejít. Terezčina víra je totiž věcí její vůle, jejího rozhodnutí. Její víra nebo nevíra není výsledkem jejího vnitřního sebepozorování, ale jejího přilnutí k tomu jedinému, čeho je třeba.

Don Manuel mi vlastně nebyl ani sympatický, ani nesympatický. Líbilo se mi, že myslel na své vesničany, ale zároveň mě štvala jeho pýcha. Mám na mysli ten pocit nadřazenosti spočívají v přesvědčení, že on, Manuel, ví, jak je to doopravdy s Bohem, ale vesničanům, těm to říct nesmí, protože by to ve své prostotě neunesli. Naordinoval svým farníkům opium náboženské lži, protože byl přesvědčen, že by je pravda zlomila. Hm... když nad tím přemýšlím, je to nakonec logické: ztráta víry v Boha nakonec nejspíš nevyhnutelně musí vést ke ztrátě důvěry v bližního.
Ale jinak jsem děj s postavami příliš neprožíval, měl jsem pocit, že spíš čtu filosofickou esej napsanou jako příběh, že Manuel, Ángela a Lazaro nejsou "opravdové" literární postavy, ale že jsou to jen nástroje, které de Unamuno používá k tomu, aby nám řekl, na co přišel při přemýšlení o křesťanském náboženství jako společenském fenoménu.

Píšu tenhle komentář pár dní po dočtení novely. A zjišťuji, že je na tom příběhu něco znepokojivého. Něco, co mi brání na něj přestat myslet. Kněz, který nevěří v Boha, to přece nejde! Učitelka, která nemá ráda děti, nebo vinař, který je abstinent, no, to je divné, ale může se to stát. Ale pastýř v Božím lidu, který nemá víru?! Shodou okolností jsem stejné téma v rámci reakce na nějaké konkrétní situace nedávno promýšlel a diskutoval a... říkám si, kolik takových kněží mezi sebou máme? Kteří už nevěří v Boha, ale přiznat to nemohou, možná ani sami sobě, vždyť mluvit o tom nahlas by znamenalo zklamat tolik lidí a také by to vedlo k náročné životní změně i v praktických věcech - co teď dál s životem, ve kterém by kněz zřejmě přišel o materiální a sociální zázemí. Obávám se, že takový coming-out by byl možná těžší, než se přiznat k homosexualitě ve fotbalové šatně. (a tohle nemyslím jako žert)
No... Povolání k duchovní službě je velká radost a zároveň těžký závazek. Je to cesta se spoustou překážek a pastí. Už zmiňovaná svatá Terezka si dala jako jeden ze svých úkolů modlit se za kněze. Unamunova novela mi připomněla, jak důležité to je.

4 13.03.2023

"Nemůžu stoprocentně vědět, zda mám či nemám pravdu, stejně tak může mít pravdu ten druhý, jeho svědomí může mít pravdu, a ne to mé. To není relativismus, ale podpora tolerance. Protože fakt, že se mé svědomí může mýlit, neznamená, že jedinečná pravda neexistuje, ale znamená to jen to, že nikdo nemůže vědět, zda má pravdu on sám nebo někdo jiný. Samozřejmě, že existuje jen jedna pravda. Může ji mít jen jeden. Ale nikdo nemůže vědět, zda je to právě on sám, kdo ji má. Musí si ale stát za svým, konat to, co mu velí svědomí a zároveň počítat s tím, že se také může mýlit."
(Viktor Frankl)

Bylo to moc příjemné, smět být součástí dialogu dvou tak moudrých a zkušených pánů. Jsem si jist, že by se mi jejich rozmlouvání líbilo číst, i kdyby si povídali třeba o chození na ryby nebo na houby, protože výrazná část mého dobrého pocitu byla zrcadlení té čisté radosti, kterou lidé mají, když narazí na někoho, s kým mohou smysluplně vyprávět i poslouchat. Ale nezůstalo jen u toho: četl jsem knihu s velkým zájmem zejména proto, že se oba aktéři dotýkali témat, které i já považuji za pro sebe důležité: hledání smyslu života ve zjevně nedokonalém a zraňujícím světě, hledání Božího působení v situacích, kdy lidská bestialita triumfuje; hledání souznějí mezi chápáním světa vírou a přísně analytickým rozumem...

Kniha mi byla dlouze nadšeně doporučována a dlouze jsem na ni v knihovně čekal. Možná i proto se nakonec dostavilo lehké zklamání. Bylo to hlavně v tom, jak pánové přelétávali od tématu k tématu jak včelky nad jarní loukou, takže tam, kde bych potřeboval nějakou myšlenku pořádně do hloubky probrat a proprat, se jen vzájemně pochválili, jak to či ono hezky vyjádřili a spěchali se věnovat zase něčemu dalšímu. Což jim nevyčítám, je to dáno žánrem, náladou i rozsahem knihy, ale...
Víc mě mrzelo, že ve snaze být srozumitelní, šli autoři někdy až k nemístnému zjednodušování, jakoby k zapamatovatelné a překvapivé pointě za každou cenu. A tak jsem občas s podivem nadzvedl obočí. Třeba při ultimátním tvrzení, že Bohu nezáleží na našich modlitbách; při kritice křesťanů za podceňování skutků při plnění Boží vůle (což jistě není křesťanka věrouka, ale parodie křesťanské věrouky - dokonce ani protestanti se svým sola fide neříkají, že je jedno, jak se chováme); při tvrzení o tom, že Bůh židovské víry stvořil svět cyklický a že se Žide modlili za svoji spásu k zemřelým patriarchům - pro tyto postoje bychom myslím ve Starém zákonu nalezli oporu jen stěží.

Pozitiva ale převažovala, rozhodně! Líbilo se mi promýšlení vztahu víry a vědy, a tedy možností "sebeobhájení" víry v racionálním světě (pokud by se víra musela obhajovat :-) a také upozornění na to, jak falešný je ten zdánlivý rozpor mezi vědou a vírou, který si stále neseme jako zátěž osvícenství. Líbilo se mi připomenutí, že věřit neznamená méně vědět, ale že to znamená rozšiřovat empirické vědění o další rozměr. Nebo že v základech myšlenkových konstrukcí považovaných za vědecké jsou vlastně nedokazatelné axiomy - že tedy zastávat vědecký pohled někdy není nic víc než víra v takový pohled.
Ale největší potěšení jsem zažíval, když byl promýšlen člověk jako bytostně vztahový subjekt, žijící ze vztahu k Bohu (ať už mu říkáme jakkoli a vztahujeme se k němu jakkoli - vždyť mnozí ateisté jsou Bohu blíže než leckterý rabín nebo kněz, řečeno slovy Martina Bubera). Že dobře žitý vztah k tomu, co nás přesahuje, nás uschopňuje k tomu, žít dobrý vztah sami se sebou a s bližními, a nakonec také se vším stvořeným. A naopak: že narušení našeho vztahu k sobě, bližnímu nebo stvořenému světu (vnitřním či vnějším odkloněním se od lásky a pravdy, třeba) nemůže nenarušit náš vztah k nejvyššímu Ty. Ne, nejsme monády a když nebudeme věrohodným Ty pro druhé, nebudeme ani věrohodným Já sami pro sebe.

"Kdo si klade seberealizaci za jediný cíl, přehlíží fakt, že člověk se vposledku realizuje jen tehdy, když venku ve světě naplňuje nějaký smysl. Jinými slovy, seberealizace se odvíjí od stanovení cíle v tom smyslu, že se podobně jako štěstí uskutečňuje jako vedlejší účinek naplnění smyslu.
Nejde tedy jen o seberealizaci, ale o stávání se sebou na cestě světem, kolem věcí a lidí, kteří se ve světě nacházejí a o které mi musí jít."
(Viktor Frankl)
"Kdo stále myslí na sebe, kdo neztrácí z očí egoismus, kdo chce být pořád naplněn, není naplněn. Kdo je ochoten zapřít své ego, ztratit jej, protože se mu zdá něco větší než vlastní nepatrné Já, nalezne se, pokud se ztratí v druhých. Nebo se zamiluje, což může být stejné."
(Pinchas Lapide)

6 13.03.2023

Tahle precizní knížka je víc než jen učebnicí církevního dějepisu. Je poučeným vyprávěním příběhu o rozpadu náboženské jednoty a o myšlenkových bojích mezi emancipujícím se člověkem, rodícími se národy a sílícími státy, reformovanými církvemi a reformující se katolickou církví. Nepokrývá celé období novověku (zastaví se před Bastilou) a nevěnuje se pravoslaví: je tedy dost prostoru na to, pečlivě probrat dvě hlavní témata raného novověku: realitu konfesní nejednoty a oslabené vnímání církevně-dogmatického křesťanství jako jediného možného světonázoru. A jde se do hloubky i do šířky, s vysvětlením souvislostí, návazností a vnitřních vazeb.
Je to náročné čtení, jistě, spousta nových cizích jmen, náboženských směrů a letopočtů. (Mnoho budu brzy zapomenuto, obávám se.) Ale je to zároveň poutavé vyprávění o trochu podceňovaném období evropských církevních dějin, které mi docela proměnilo pohled. Odnesl jsem si zjištění, že barokní zbožnost není jen vyumělkovaná povrchnost a že ono známé Jiráskovo Temno není umrtvující šedý monolit, ale že tahle část naší minulosti byla (přes všechna svoje očividná negativa) ve skutečnosti oděna pestrými barvami a žila spontánní touhou po nalézání cest k Bohu, připravování cest Páně a vyrovnávání jeho stezek :-).

5 02.03.2023

„Když církevní sbory přitáhnou a zapojí i introverty, nabízejí jim nejen uzdravení, ale také uzdravují sebe sama. Introverti mají cenné rady, které mohou nabídnout druhým, a pro křesťanská společenství je velkým ziskem, když se jim podaří získat je do svých řad. Přemýšlivost, duchovní hloubka, soucit a pomalejší tempo se mohou stát léčivým elixírem pro sbory nakažené povrchností, pragmatismem a horečnou aktivitou, jimiž se vyznačuje kultura, která nás obklopuje. Když se introverti a extroverti vzájemně oceňují nejen slovy, ale i v praxi, pomáhá to růst službě a svědectví církve do hloubky i do šířky.“

První rozpaky nad knihou jsem zažil vlastně ještě před začátkem čtení: když jsem zjistil, že autor je americký presbyteriánský pastor a že tedy situace jeho církve bude nejspíš o dost odlišná od toho, co je obvyklé v našich zeměpisných délkách a šířkách (nemluvě o tom, že ho zajímá psychologie a spiritualita lidí vedoucích a mě spíše lidí vedených). Potvrdilo se mi to: McHugh jako problematické pro introverty uvádí chvíle, kdy se musí někomu představovat, trávit čas small talkem nebo odmítat nabídky na zapojení do skupinových aktivit. To se v naší katolické církvi (alespoň podle mé omezené zkušenosti, nechci to příliš zobecňovat) nezdá být hlavním problémem, tady můžeme ve vedlejších lavicích sedět klidně roky a navzájem se neznat, aniž by to někomu připadalo nepatřičné :-).
Tím nechci říct, že v katolické církvi máme vztah k introvertům promyšlený a cíleně ho aplikujeme. Koneckonců, jednou z posledních kapek, po níž jsem si uvědomil, že mi v mé bývalé farnosti hořčice setá nepokvete, byla scéna, kdy před mší náš pan farář přímo vynadal plaše v koutě sedícím jednotlivcům, že takhle vzadu žádné společenství vytvořit nemůžou.

Kniha mi tak byla užitečná ne v místech, kde byla církevně konkrétní, ale tam, kde mluvila o vlastnostech introvertů obecně, o jejich přednostech, ale i rizicích. Pomohla mi si odpovědět na tu základní otázku, jestli se mě vůbec ty úvahy týkají. Jsem introvert nebo nejsem introvert, když v poslední době funguju v angažování pro druhé a něco málo i aktivně společensky vytvářím? Nebyla moje dřívější domnělá introverze jen bojácnost? Nebyl jsem dlouho jen extrovert, který se před lidmi styděl? Nemají moji přátelé pravdu, když se diví: „ty a introvert, vždyť je tě všude plno?!“ Adam McHugh mi pomohl si uvědomit, že moje potěšení ze společenských úspěchů je sice pochopitelné (nejen proto, že to generuje víc potlesku, pochval a plácání po zádech, ale že je to prostě zřetelněji a přímočařeji užitečné mým bližním) a taky správné (protože mám právo se radovat, když s Boží pomocí dokážu něco, co jsem myslel, že nedokážu), ale že navenek orientované angažování má své náklady a své pasti. Ve vyostřené podobě to McHugh formuluje takto: „Maskujeme se jako extroverti, aby se nám dostalo přijetí, ale cítíme se jako vyhnanci. Jsme zmatení a vysílení přemáháním svých introvertních sklonů a toužíme žít věrni sobě samým tak, jak jsem stvořeni.“

Introverti v církvi je kniha, která je vůči introvertům povzbudivá, důsledně zaměřená na ocenění jejich specifických darů. (Asi nejvíc se mě dotklo a následně upokojilo přemýšlení nad otázkou „čím to je, že mne nejvíce vysiluje to, co na světě miluji nejvíc – bytí s druhými.“) Ale zároveň nezavírá oči a planě neutěšuje: je dobré zmínit, že introverze může být i alibi a lze za ni schovat i strach nebo lenost. Že nám dává „výmluvu pro vyhýbání se druhým, i když potenciál k sociálnímu kontaktu máme“. Nesmíme zapomínat, že i my introverti „rosteme a rozšiřujeme se, když přijímáme rizika a vydáváme se za hranice své bezpečné zóny, k druhým lidem“, a že se straněním lidí připravujeme o důvěrné vztahy a možnost duchovně růst. Z mé zkušenosti bych dodal, že zvláště toxická může být kombinace introverze a narcismu: takto „postižený“ člověk může dojít až na hranice mentálního solipsismu, když hluboce a dlouze a stále dokola hloubá ... výhradně o sobě samém.

Abych autora jenom nechválil: jakkoli chápu, že podobné knihy jsou vždy zjednodušující, měl jsem pocit, že pan pastor přemýšlí někdy až příliš schematicky: introverti a extroverti v jeho podání trochu vypadají jako černé a bílé figurky na pomyslné šachovnici – přitom ve většině lidí je kombinace vlastností namíchaná. A také jsem cítil, jak ve snaze vyzdvihnout vlastnosti introvertů v extrovertním prostředí, někdy extroverty trochu shazuje, jako by to byli povrchní a přelétaví lidé. S tím nesouhlasím. Osoba, se kterou provozuji něco, co by se dalo nazvat „vzájemným duchovním doprovázením“ je extrovertní až na půdu (a v MBTI kategorizaci má úplně jiná písmenka než já :-), ale sedánky ve dvou jsou oboustranně klidné, důkladně a soustředěně naslouchající.

Můj celkový dojem ze čtení byl nakonec dost pozitivní. Kniha mě uklidnila v tom, že máme rozvíjet to, co nám bylo dáno a nepošilhávat po tom, co je dáno jiným. Zkoumat, rozlišovat, všechno zkoušet a dobrého se držet :-). Vždyť Duch svatý, který vane kudy chce a povolává nás do služeb podle svého plánu, rozděluje dary velkoryse a s vnitřní logikou. Nemusíme se cítit nedocenění. Vždyť takový Mojžíš byl echt introvert a kam to dotáhl!

7 01.03.2023

Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti...
Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.

12 01.03.2023

„Vnitřní zrání je pro mě něco z knížek. V člověku je prostor, kde bydlí ďábel. Toho jen tak nepřepereš tím, že se něco dozvíš nebo se třeba naučíš španělsky nebo žonglovat, objedeš svět nebo nebudeš pít pivo. Já v sobě svoje zlý věci cejtim. Tuším, že jen tak neodejdou. Zlo je v určitý podobě fascinující. Mám rád větu z Canettiho Svědomí slov: ‚Básník nevydá lidstvo smrti.‘ Zní to tak prkenné pateticky, že jsem si na tu větu musel dlouho zvykat. Když si to ale promyslím a procítím, tak musím souhlasit. Není možný nechat lidi úplně bez naděje. Když rozšíříš beznaděj, tak usmrcuješ. člověk nesmí vydávat lidi kolem sebe Zlýmu. Nesmíš to udělat ani sám sobě, svému vlastnímu stáří.“

V jedné z odpovědí popisuje Jáchym Topol překvapení řady čtenářů z prvního kontaktu s ním. Na základě četby jeho knih čekají člověka divoce vypadajícího a divoce se chovajícího, kterému „trčí z žíly jehla“. A místo toho potkají osobu klidně a rozumně se vyjadřující... Musel jsem se při tom smát, protože, ano, přesně tohle byl můj první dojem z nějakého televizního rozhoru s Topolem, který jsem kdysi dávno viděl. Cože, tenhle seriózní a vlastně docela nenápadně a fádně vyhlížející tiše a pomalu mluvící pán je autor těch šílených halucinačních fantazií a někdy i fantazmagorií?! :-)
Ten rozpor mezi dílem a autorem je skutečně do očí bijící. Autor chaotické a srozumitelnému výkladu se bránící beletrie je člověk, který má všechny odpovědi tak dobře promyšlené a který se dokáže tak srozumitelně a přesně vyslovit.
Zaregistroval jsem ještě jeden zdánlivý rozpor: v době, kdy byl Topol v plně alkoholovo-mejdanovém období, měl práci, ve které musel nemohoucím lidem nosit kýble s uhlím. Jako samozřejmost zmiňuje, že to i přes veškerou bohémskost těch časů (kdy se konaly mnohadenní večírky a opojné tahy) na tyhle na něj odkázané lidi nikdy nezapomněl. Přijde mi to nějak symbolicky vypovídající: Jáchym Topol jako člověk jaksi neustále nespolehlivě vlající, který ale zároveň ví, co je třeba dělat a také to spolehlivě dělá.

Knižní rozhovor s Jáchymem Topolem jsem si přečetl s velkým zájmem. Protože je to muž, který dokáže velmi dobře pozorovat, pozorované promýšlet, a o promýšleném srozumitelně podat svědectví. Ať už jde o dospívání v disidentském ghettu, život v undergroundu nebo literárním provozu a procesu tvorby. Ať už jde hodnocení národa, ve kterém žije nebo vzdáleného národa, který se pokouší prozkoumávat. To je hodně cenné. A hodně cenná je schopnost Jáchyma Topola vyhýbat se myšlenkovým stereotypům. Toho jsem si všiml už při předchozích rozhovorech s ním a teď mě to opět bouchlo do očí – vyhýbá se zaběhaným klišé, ale zároveň si jako čtenáři můžeme být jisti, že jeho nesamozřejmé a protiproudé postřehy nejsou jen snahou o samolibou originalitu. Je mi tím obrovsky sympatický, tou jeho snahou vyhýbat se efektní sebepropagaci, pokorným a trpělivým hledáním pravdy o sobě i světě a ochotou o sobě pravdu říkat. A taky schopností říct nevím, když něco neví.

„Myslíš zlatým věkem takovou tu dobu, kdy chlapi byli chlapama a ženy ženama a měli děti, který byly opravdovýma dětma, jak z reklamy na kafe? Kdy byli navíc raci v potoce a dobrotivý císař se o vše postaral a pekař pekl zlatisté housky a řezník nešidil? A nad všemi bděl laskavý Pán a všichni v něj věřili... Jsem přesvědčenej, že žádná taková doba nebyla. Někdo ji hledá v budoucnosti, jinej v minulosti. Smůla je, že je to chiméra. Sen.“

6 01.03.2023

„To tehdy na počátku všeho se sehnul nade mnou spícím a roztrhnul žebra, jedno vzal, z klece těla vyňal srdce a dal jí ho; nebo alespoň část. Ona mě nechala v místnosti se zrcadlem, byly tam i všechny cesty. A když jsem se podíval, když jsem se nad lesklou plochu sehnul, viděl jsem její tvář. Teď sčítám střepy.“

Číst Topolovu Sestru je jako běžet celý maraton sprintem! Nejspíš nebudu schopen si vybavit český román, který by mě zaplavil tolika vjemy a pocity, a který by nabídl v rámci jedné knihy tolik témat a podával je tolika různými styly a literárními prostředky. Skoro jako by nešlo o kompaktní dílo, ale nějakou (šílenou) antologii sešitou z prací různých (šílených) autorů. Ale přitom ... přitom to nějak dohromady smysl dává, myslím, můj rozum sice před úkolem provést interpretaci kapituloval (vlastně jsem se o to ani nepokoušel), ale srdcem jsem nějak Potokovo neurotické a chaotické hledání dokázal sledovat a snad mu i rozumět.

Právě má neschopnost rozklíčovat všechny vnitřní návaznosti Topolova bildungsrománu mě při mém prvním čtení Sestry znepokojovala. A k opakovanému čtení mě povzbudilo i povídání s panem literárním publicistou, který se přiznal, že také četl a také nechápal a že se to v tomto případě od nás určitě neočekává (a není to tedy čtenářské selhání :-). Takže jsem se do Sestry pustil s tím, že je v pořádku, když nebudu rozumět všemu, že prostě nemusí všechno dávat doslovný smysl. Což ale neznamenalo, že bych nad čtením nepřemýšlel! Byla by velká škoda nad Sestrou nepřemýšlet, ten román nepředává jen emoce a poetické obrazy, ale je i závažnou (zašifrovanou, ale přesto nějak přístupnou) výpovědí o světě, ve kterém žijeme.
Ocenil jsem úžasnou práci s jazykem, se všemi těmi novotvary a patvary a výpůjčkami z cizích jazyků, které Topol začleňuje do svého lexika tak, že to v jeho vyprávění přirozeně funguje. Jazyk je přiznaným námětem, sám vypravěč ho tak vnímá („Takhle jsem míchal starý a nový slova. Něco jsem myslel vážně, tak jsem to poschovával do dalších slov. Rozstrkal.“), možná je tím nejdůležitějším hned vedle tématu času, který je zde nějak zvláštně zastavený a potrhaný a zmuchlaný a různě přes sebe poskládaný. Čas, na který není možné se spolehnout a tím podtrhuje základní pocit románu – totální znejistění. Čas, který se nafoukl a s ním do groteskních a mytických rozměrů hyperboloval i svět Potokova kmene. Čas, který se zacyklil a nechal toužícího Potoka běhat jak krysu v kole. Čas, který vybouchl a rozmetal Potokovu naději, že jeho život by se mohl obejít bez neklidu a bez trvalého ohrožování z vnějšku i vnitřku.

Kombinace reálných a hypnotických scén je zdrojem divokého sledu událostí. Ten nevytváří zmatek jen v hlavách čtenářů, ale i v Potokově. I on se zoufale snaží zorientovat, najít směr své cesty, najít střed světa, najít střed sebe ... ale většinu času vypadá, že se jen bezmocně nechává vláčet situacemi a motá se v ději jako klacek pod jezem. Ale za vším tím jeho chybováním a selháváním lze tušit touha po správném životě, odpovědnost za svět. Strach z toho, aby Potokovo malé lidské zlo nebylo posledním zrnkem písku, který převáží váhy Boží spravedlnosti na tu nesprávnou stranu. Je to patrné v osvětimských snech a v obavách o to, jestli nás naše vlastní necitlivost a bezohlednost nečiní slepými k daru spásy („kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou ... kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák ... čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí...“)

Přes všechnu tu multitematičnost a multižánrovost pro mě je Sestra jednoznačně milostným románem. Románem o potřebě lásky a o hledání lásky. Okamžiky setkání Potoka a Černé jsou také zřejmě jedinými místy, kdy se děj zklidní, kdy cítíme, že věci do sebe zapadají.
Líbí se mi, že Potok nazývá svoji lásku sestrou. Necítím v tom nic incestního, Černá sice je Potokova milenka, ale je víc než to, je jakousi „ženou, která tu byla přede všemi ženami“, životní pomocí jemu rovnou, jeho předurčenou a zaslíbenou druhou polovinou. Právě jen pro ni Potok dokáže opustit a obětovat cokoli, a právě jen před ní je Potok ochoten odložit svoji masku a opravdu se emočně investovat („Není moje sestra obklíčena přesilou, nesvírá její srdce strach? Není osamělá, nemíří na ni šíp? Má ještě sílu usmát se? Nesráží ji nemoc, nebrání se marně zesláblejma pažema? Neprochází snad sama troufale děsivou nocí?“)
Ještě nepoznaná a přislíbená sestra je na začátku Potokovy cesty. A jedině nalezená, ztracená, a znovu nalezená sestra může být na jejím konci.

„Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. Mý srdce bylo sladký a rudý. A tam, kde dřív láska nemohla odtéct a kde se spekla, aby odrážela vlny nenávisti, abych nezabíjel, nebo nezešílel, nebo nevim co... se čeřily vlny a v nich se koupaly dvě nahý ruce těla... ruce těla lásky... hladily vodu... tak nějak to bylo a je... když to trochu přeženu.“

17 28.02.2023

„Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy.“

Laudato si’ byla poslední z Františkových encyklik, kterou si teď mohu označit jako přečtenou. Už dlouho jsem si sliboval si ji prostudovat, ale nějak se mi do ní nechtělo, pořád jsem to odkládal... Ne proto, že bych nepovažoval téma ekologie za důležité, bylo to spíš naopak: říkal jsem si, že když vím o čem pojednává a že když jsem s jejími východisky i závěry zajedno, tak vlastně není nutné si ji odstavec za odstavcem pročítat a ozřejmovat si už beztak zřejmé.
Reálný zážitek z encykliky mi můj předsudek trochu potvrdil a trochu vyvrátil. Části knihy, ve kterých se Svatý otec obrací na politiky a nadnárodní společnosti, skutečně nepřinesla nic nového (to je ale částečně i zásluha encykliky: témata se mi teď nezdají nová, protože už je před osmi lety vynesl mezi jinými právě papež František), ale v textu se dobře propojuje obecné a konkrétní, společenské a osobní, materiální a duchovní. To platí i pro Františkovu křesťanskou optiku: je specificky odlišná, ale přitom je v dobrém souladu s všeobecným chápáním odpovědnosti za svět, srozumitelná a věrohodná.

„Křesťanská spiritualita nabízí alternativní způsob chápání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, takže člověk se dovede hluboce radovat, aniž by byl posedlý spotřebou. Křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci, děkovat za možnosti, které nám život nabízí, aniž bychom se poutali k tomu, co máme, nebo zarmucovali kvůli tomu, co nemáme. To předpokládá vymanit se z dynamiky nadvlády a pouhého hromadění požitků.“

Vrcholem knihy pro mě byla poslední kapitola, zabývající se ekologickou výchovou a spiritualitou. Skutečně oslovující je v ní myšlenka, která dává do souvislosti pořádek v nás s pořádkem okolo nás. Zní to možná příliš ezotericky, nebo příliš naivně, nevím, možná to může vzbudit podezření, že je zde víra ve Trojici naroubovaná na starost o životní prostředí trochu na sílu – vždyť jak může souviset to, že se v neděli půjdu postavit do fronty na eucharistii s tím, jestli budu nebo nebudu uvědoměle pečovat o přírodu? Ale souvislost to má, a velmi bytostnou, o tom jsem přesvědčen. Když budu dobře žít svůj vztah s Bohem (pro nevěřící se dá nahradit vztahem k neurčitému transcendentnu ;-), pak budu žít dobře svůj vztah sám k sobě, pak budu žít dobře své vztahy s druhými lidmi, pak budu dobře žít vztahy se zvířaty a stvořeným světem obecně... Důkladná péče o okolí tak začíná (zdánlivě paradoxně, ale přitom vůbec) důkladnou péči o to nejniternější v nás, o nalezení svého vlastního středu, svého vlastního místa v našem z lásky a láskou stvořeném světě.

„Když se nenaučíme zastavit se, abychom obdivovali krásu a dovedli ji ocenit, není nic divného, že se z každé věci stane předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání. (...) Vnitřní mír osob je úzce spojen s péčí o ekologii a o společné dobro, protože je-li prožíván autenticky, odráží se ve vyváženém způsobu života, k němuž patří schopnost žasnout, jež vede k hloubce života. Příroda je plná laskavých slov, ale jak jim můžeme naslouchat uprostřed neustálého hluku, permanentní úzkostné roztěkanosti nebo kultu vnějškovosti?“

Papež František hned v úvodu encykliky píše, že se chce „obrátit ke každému člověku této planety“ a opravdu to tak dělá. Každý člověk je zde zván k tomu, aby se na uzdravování tváře světa podílel nejen starostí o věci veřejné (zodpovědně volit, podporovat neziskovky atd.) a nejen péčí o sebe. Jsme vybízeni k tomu, zapojit se do budování světa drobnými maličkostmi, přístupem k našemu mikro i makrokosmu, který není spektakulárně okázalý a může se zdát vlastně nepatrný, ale který je opravdovým základem a úhelným kamenem každé udržitelné změny.

„Je velmi ušlechtilé osvojovat si úkol ochrany stvoření v drobných každodenních úkonech a je úžasné, když je výchova dovede tak motivovat, že se stanou životním stylem. Výchova k environmentální odpovědnosti může vést k mnohým postojům, které mají přímý a důležitý dopad na ochranu životního prostředí – jako například omezování použití plastových či papírových materiálů, omezení spotřeby vody, třídění odpadu, vaření pouze takového množství pokrmů, které se stačí spotřebovat, ochrana jiných živých tvorů, využívání veřejné dopravy nebo sdílení stejného vozidla s vícero cestujícími, sázení stromů, zhášení zbytečného osvětlení a tak dále. Toto všechno je součástí velkorysé a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti. Když ze svého hlubokého přesvědčení radši opětovně použijeme nějakou věc místo toho, abychom se jí rychle zbavili, může to být skutek lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.“

Františkovy encykliky a exhortace, které jsem četl dříve a které se přímo týkaly duchovních aspektů ve mně vyvolaly pocity hlubokého souznění a dlouho trvající povznášející radosti. Laudato si’ není ten druh textu, ale i tak, nebyl by to náš milý František, aby do svého psaní lidem „nepropašoval“ i mnoho povzbudivého a osobně inspirujícího.

„Střídmost prožívaná svobodně a uvědoměle je osvobozující. Nepředstavuje méně života ani nižší intenzitu, právě naopak. Je možné potřebovat málo a žít mnoho, vždyť právě tehdy, když dovedeme poskytnout prostor jiným potěšením, nalézáme uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v uplatňování svých vlastních charizmat, v hudbě a v umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. K blaženosti je potřebná schopnost omezovat některé potřeby, které nás ohlušují, a otevírat se tak mnohotvárným možnostem, které nám život nabízí“

6 27.02.2023

Pod tím zdánlivě jednoduchým příběhem o bezbrannosti krásy ve střetu s agresivitou peněz se toho skrývá ještě mnoho dalšího, mnoho dalších neodbytných otázek. Je vůbec na místě mít soucit s Raněvskou? Neztratila její rodina morální právo na svoji rodovou pýchu, na svůj višňový sad, když nemá ani náznak kapacit vhodných k tomu, aby ho nějak smysluplně spravovala? Nemáme číst hru jako varování před tím, že existující řád není něco, co je zde „odjakživa a navěky“, ale že je stále třeba nad částí světa nám svěřenou přemýšlet jako nad výzvou? Protože přístup madame Raněvské byl cokoli jiného než odpovědný noblesse oblige, kdepak, spíš to bylo předstíraně bezstarostné tancování na palubě Titaniku. A ono se pak prostě stalo jen to, co se stát muselo...

Líbilo se mi, že žádná z postav není černobílá, že je každá trochu na pár facek a každá trochu zralá na pořádně soucitné obejmutí. Teda s výjimkou Jaši a Firse (první z nich by zasloužil jenom proplesknout a druhý jenom obejmout).
Líbilo se mi, jak se postavy navzájem zrcadlí, jsou svými protiklady i doplňky: třeba Varja a Aňa, ale hlavně Trofimov a Lopachin, kteří si byli tak nepodobní, a přece v něčem strašně blízcí – i proto to mezi nimi tak jiskřilo, myslím.
Líbilo se mi také, že každá z postav má „svoji pravdu“. Tedy přesněji řečeno: že Višňový sad vyprávěný z pohledu různých hrdinů je vlastně pokaždé výrazně jiný Višňový sad. A tragika hry (která se vyjevuje v komických situacích, možná víc groteskních než komických) je v tom, jak jsou tyhle pohledy v zásadě nekompatibilní, jak jednotlivé postavy sice mluví čelem k druhým, ale ne do jejich uší, srdcí a mozků. Že se obyvatelé domu v zásadě nepotkávají. Nemůžou se tak ani pohádat a konfliktem se posunout ke katarzi a skrze ni snad i k nějakému aktivnímu řešení... „Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam,“ shrnuje to Trofimov. A tak panství přichází o sad a panstvo o naději a šanci na budoucí lepší.

17 27.02.2023

„Potíž ve vědeckém bádání je fakt, že věda má pro některé vědce pseudonáboženskou povahu, a případné objevy tak mají charakter náboženského zasvěcení, které daleko přesahuje jejich schopnosti dohlédnout na skutečné důsledky svých činů.
Typickým rysem tohoto komplexu je dále pýcha, bohorovnost, která patrně souvisí se ztrátou transcendentní roviny u dnešního člověka. Současná relativizace hodnot vede podle Junga k ‚luciferské pýše‘: člověk se domnívá, že je sám zdrojem dobra i zla, ztrácí vztah k transcendentním hodnotám, které přesahují jeho omezené chápání a dobovou podmíněnost. Tato samolibost pak vede k přesvědčení, že své chování můžeme plně kontrolovat, a tak se ‚zla‘ jednoduše vyvarovat.“
(Miloš Mauer)

Tuhle knížku jsem si neplánoval číst, a když už jsem ji měl v rukou kvůli konkrétním kapitolám, tak jsem neměl v plánu ji přečíst celou.
Ale nakonec jsem ji celou přečetl, a dokonce s velkým zájmem – byl to totiž takový pomyslný patchwork témat, které – až na pár výjimek - byly všechny poutavé, každá svým způsobem. Téměř každá z kapitol ke mně nějak promlouvala, nebo mi nějak proměnila nebo zpřesnila pohled na to či ono. Odborníkem na lékařskou etiku se určitě nestanu, žádné další prohlubování znalostí v oboru se nejspíš dít nebude, ale už tento základní vhled do problematiky byl fakt nečekaně přínosný!

Přestože je kniha věnována primárně studentům medicíny a logicky se tedy zaměřuje na vztahy v lékařském prostředí, je užitečná i obecněji: třeba téma budování mocenské dominance, a z druhé strany naučené a záměrně vytvářené bezmoci, je specificky popsána pro vztah lékař-pacient, ale jsou to role, ve kterých se můžeme nečekaně ocitnout i v „běžných“ sociálních interakcích: vždyť každý z nás někdy potřebuje od druhého pomoct a každý se někdy ocitne v pozici, kdy od něj jeho bližní očekává účast na svém uzdravování - a je rozhodně dobré nad těmi rolemi v teorii přemýšlet, abychom v nich pak v praxi neselhali.
Ale zajímavých témat je mnohem víc: oslovila mě logoterapie Viktor Frankla a způsob, jak najít smysl i v nemocech a lidském utrpení. Také otázka lidské autonomie ve vztahu k vlastnímu zdraví a životu, která má spoustu kladů (nechceme být poslušné loutky v rukou lékařů a podrobovat se diagnózám, o kterých nejsme informovaní), ale i řadu pastí (když zapomeneme na to, že náš život nám cele nepatří, že ho zásadně uskutečňujeme ve vazbách s druhými). Zmíněn byl i známý Zimbardův experiment, který klade velezajímavé otázky stran etických limitů, jejich subjektivního vnímání a posouvání.

Jako věřící čtenář (a s vědomím, že jeden z autorů je katolický kněz) jsem samozřejmě nemohl minout triádu témat, které jsou vnímány jako problematické z hlediska rozporu hodnot mezi křesťanským a sekulárně-liberálním světem: eutanazie, interrupce a asistovaná reprodukce. Nezaujímal jsem v těchto věcech rozhodná stanoviska a ani právě dočtená učebnice mi střelku mého etického kompasu nezabetonovala v jednoznačné pozici. Ale argumenty ve prospěch toho tzv. klasicky-katolického pohledu se mi zdají být relevantní a myslím, že by určitě neměly být v etické diskuzi přehlíženy. Minimálně jako korektiv případného příliš vědeckého a příliš antropocentrického vnímání. Prostě tehdy, když má medicína tendence neuznávat etické principy a považovat za legitimní jakékoli praktiky – takto vnímaná medicína (oddělená od etiky) bude sotva schopna sama omezit svoji moc.
Ne, v příštím průvodu Hnutí pro život mě neuvidíte. Přesto bych si přál žít ve světě, ve kterém je embryo předzvěstí budoucího zázraku bytí s důstojností tomu odpovídající, ne biologický materiál; ve kterém společnost nebude vytvářet tlak na matky čekající nemocné děti; ve kterém se život člověka na konci jeho cesty nebude považovat za bezcenný jen proto, že už neprodukuje žádný viditelný užitek.

Ale pokud bych měl zmínit jedinou věc, kterou jsem si ze setkání s knihou odnesl, nebylo by to nic jiného než aplikace starého známého biblického zlatého pravidla: Výrok „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte ve všem vy s nimi.“ mi znovu připomněl, že každá lidská osoba je milovaná a chtěná a má na ni tak být nahlíženo.
„Pokud se nám zdaří přesvědčit sami sebe, že určitá skupina jiných lidí vlastně ani lidé nejsou a nacházejí se ‚mimo kruh‘, pak nás nespasí žádný etický systém na světě, neboť etiku typicky aplikujeme toliko na bytosti uvnitř kruhu. Od dualismu a rozdělení světa na dva druhy lidí je již jen malý krůček k dehumanizaci, zpochybnění lidství druhého, a odtud ještě menší ke genocidě.“
(Marek Vácha)

3 27.02.2023

Hodnocení Palachova demonstrativního sebeupálení je složité. Tedy alespoň pro mě. Naprosto nepochybuji o tom, že si Jan Palach zaslouží úctu. Nepochybuji také o tom, že bych nikomu dalšímu nedoporučoval jeho čin napodobovat a kdybych věděl, že se někdo k podobnému aktu chystá, snažil bych se tomu zabránit v podstatě jakýmkoli způsobem. Ale mezi těmito póly zůstává prostor, který nutí k přemýšlení o tom, kde jsou hranice osobního nasazení pro blaho věcí veřejných. Ovšem výjimečnost Palachova sebeusmrcení k úvahám na jednu stranu vybízí, na druhou stranu před tím nějak nesměle přešlapuju – majestát smrti z takto ušlechtilých pohnutek mi brání, dělat si z Palachova upálení případovou studii a z mladého zmařeného života materiál pro myšlenková cvičení.
Proto jsem byl rád, že Jindřich Šrajer přistupuje k příběhu Jana Palacha citlivě a s úctou. Žádná bulvarizace, žádné zlehčování, žádné zjednodušování. Ale ani žádná mytizace a nemístný patos.

Jindřich Šrajer je katolický kněz, řeholník. Salesián. To určuje výchozí bod jeho přemýšlení, i přiznaný cíl jeho práce: interpretace Palachova činu z argumentačních pozic křesťanské etiky. Zároveň rozkrývá (nakolik je to možné) i Palachovy osobní motivace a historicko-politický kontext jeho oběti. Vzniká tím velmi zajímavá kombinace – kniha plynule a přirozeně přechází mezi obecným a konkrétním. Takže jsem si mohl přečíst, jak nahlíží na suicidium (slovo sebevražda nepoužíváme, protože má implicitně negativní zabarvení) Starý i Nový zákon (pro mě překvapivě: bez odsuzování činu při konkrétních případech i v obecných pravidlech - přikázaní Nezabiješ z Desatera se podle biblistů na sebeusmrcení nevztahuje!), Augustin (nepřekvapivě ho vidí jako smrtelný hřích) i svatý Tomáš (nepřekvapivě přejímá Augustinův pohled a kategorizuje ho trojím způsobem na hřích proti Bohu, společnosti a přirozenému zákonu). A přečetl jsem si také mnoho zajímavého o Palachovi osobně, o jeho touhách a nadějích. A také o reakcích na jeho smrt.
Dohromady to dalo celistvý obrázek: bylo to čtení hodně hodně smutné, ale hodně zajímavé.

A k čemu jsme s otcem Šrajerem došli? Že na Jana Palacha nejde jednoduše aplikovat křesťanské učení o nedotknutelnosti lidského života a označit jej za hříšníka, to rozhodně ne! Byl to čin mravní kreativity a odpovědnosti za druhé, zaměřené na bonum commune, společné dobro. Také ale nejde mluvit o mučednictví, to je sice v křesťanství vysoce ceněno (vždyť i podle Janova evangelia platí, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“), ale mučedníkem je v křesťanském pojetí člověk, který smrt přijme, ne ten, kdo ji sám vyhledává. Čin Jana Palacha se tak nejspíš dá označit (znovu to opakuji: nakolik je to možné posoudit) jako zástupné sebeobětování – které si zaslouží úctu, ale nevybízí k následování.

„Neexistuje objektivní měřítko, podle kterého by šlo fenomény suicidia a sebeobětování od sebe oddělit. Při bližším pojednání existuje pouze jedno kritérium, a to spočívá na podílu lásky, která je subjektivní motivací jednání.“
(Eugen Drewermann, teolog a psychoanalytik)

5 27.02.2023