mirektrubak komentáře u knih

„Nastoupili jsme, usedli.
Jsme zde, v žižkovském trolejbusu,
v Praze, v Československu, v tomto věku.
Jsme zde a nezbývá nám než souhlasit,

neboť nesouhlasit by bylo
nesouhlasit s vlastní existencí.
Je těžké žít bez práva volit si svůj život,
ale žít je nutné.

Venku stále prší. Jsme zde,
vedle sebe, jsme určeni. A přece ještě cosi
je nám dovoleno měnit na této skutečnosti:
Můžem se mít víc rádi.“

Vytáhl jsem tuhle knížku z knihovní police hlavně kvůli antikódům, ale moje potkávání mladíka Havla prostřednictvím jeho poezie bylo překvapivě zajímavé. Jasně, že Havel není Skácel je poznat hned, a sám pan prezident si to nejspíš brzy uvědomil sám, když svoje umělecké ambice přesunul do polohy, ve které jeho tvořivost a fantazie vynikly mnohem více. Přesto jsou jeho básně, zdá se mi, víc než jen možnost prozkoumat přemýšlení osobnosti, která se později proslavila jinou cestou, a zvědavé objevování zárodků Havla zralého v Havlovi raném. Jsou citlivým a vnitřně prožitým svědectvím o hledání své cesty životem v nehostinných podmínkách sebevědomého komunismu.
Básně z téhle sbírky neudělaly díru do světa a neudělaly ani díru do mého srdce, ale číst se dost dobře dají i bez ohledu na osobu autoru, myslím.

Z Antikódů jsem byl okouzlen mnohem víc, jejich listování jsem si vyloženě užíval! Ta kombinace hravosti a vhledu do politické a společenské situace, ke které se Havel tímto originálním způsobem vyjadřuje je prostě skvělá. Aby to dobře fungovalo, musíte svět vidět dospělým zrakem a dětským zároveň – to se takhle dohromady skloubit nepoštěstí zas tak často.

„Je noc, matka štěstí.
Je noc, smysl včerejšího dne.

A nad vodami éteru
vznášejí se duchové a vybírají si ty z nás,
kteří dnes v noci mají být šťastni.“

6 20.01.2023

„Líbí se mi, jak vypadá město
Brzo ráno v neděli
Lidí je v něm málo a ti
Co chodí tam jsou ospalí
A prohlíží si ve výkladech věci
Který zrovna nejdou koupit
Krámy jsou zavřený
A tichý je i potrubí

Nejsou tady ani žádná auta
Která by trýznila chodník
Jako když jezdí ty umejvací vozy
Všechno je volný

A mně je za sedm let čtyřicet
A už jsem fotr jak vyšitej
Do toho my zavoláš ty
Divoký zvíře z jiný planety“

Mám moc rád celou kapelu Květy, pro jejich zvláštní přístup k tvorbě, která je pro posluchače zároveň „user friendly“, ale zároveň jako by kladla mezi sebe a široké posluchačstvo záměrně překážky. Výsledný produkt tak nikdy nebude vítanou součástí rozhlasových playlistů, ale to neznamená, že pro svoji kulturní minoritu není trvalým potěšením.
Kyšperského písňové texty jsou pro tvorbu Květů důležité, jsou zdrojem celé té jejich zvláštní poetiky, která tak šikovně vyzdvihuje všednodenní, poezií obvykle opomíjené, aspekty našeho žití (básní o tom, o čem se nebásní) a propojuje je s duši povznášejícími metaforami. Výstižný sebepopis vidím ve strofě: „viděl jsem na ulici děvče, které / v levé ruce neslo nákup / a v pravé mělo / rozečtený román“.

V téhle sbírce jsou texty, které většinou nebyly publikovány na albech Květů. To mi přijde škoda, básně se mi sice líbily, ale žádná mě nenadchla tolik jako dříve zhudebněná Jablka nebo Řeka je tiché letiště pro kachny. Přesto to bylo oslovující a obohacující. A to včetně surrealistických snových záznamů, které nebyly jen výplní, ale hodnotnou součástí knížky – bez ohledu na to, jestli jsou věrným obrazem Kyšperského snů, nebo pečlivě sestaveným výsledkem jeho poetického přemýšlení nad městem a světem.

„Do polštářů písmen
do měkkých dlaní
do příběhu, do kterýho nepatřím
do tušené vůně mýdla
do kaštanových vlasů
pod nimi září ručně vyšívaný organtýn

Vždyť já přeci nejsem sám
já nehledám
já už mám
já jenom se dívám“

7 20.01.2023

Ech, tak tohle literární setkání se nepovedlo. Vlastně se ani o setkání nedá mluvit – Zeyerův hold Panně Marii mě zcela minul – přišel mi přepjatý a přezbožný a přeslazený až hrůza. Nemohl jsem si nevzpomenout na Renčovu Popelku Nazaretskou, která se k mariánskému tématu staví podobně: básník chybějící místa v životě Matky Boží doplňuje tím, co mu o ní říká jeho náboženská intuice. Ale zatímco Renčově Popelce tluče lidské srdce a přes svoji vznešenost žije křehce a zranitelně svůj lidský úděl, Zeyerova Maria jako by ani nebyla z tohoto světa.

Vlastně mi to přijde problematické i věroučně (jedná se o implicitní monofyzitismus a apollinarismus, taky dost dokétismu bychom mohli identifikovat) – jakkoli jsem si samozřejmě vědom toho, že poetická výpověď o lásce k Bohorodičce se nemusí nauky církve držet. Maria ani Ježíš u Zeyera nestojí nohama na zemi, ale vznáší se v jakémsi obláčku božské dokonalosti, ve kterém jako by se jich nemohlo nic zlého dotknout – a tak Ježíš přijde na svět bez porodních bolestí „jak měsíc tiše vyjde z brány večera“ a už jako batole koná jako malý moudrý teodidakt zázraky. Přijde mi to nějak znepokojivé a je mi to cizí, protože odvozuji svoji blízkost k Ježíši i Marii právě naopak: k tomu, abych mohl cítit jejich přítomnost v okamžicích, kdy je mi nejhůř, mi pomáhá vědět, že i oni si reálně prošli vší bolestí světa, že nejsou jako nějací olympští bohové ve své dokonalosti vzdálení a nedosažitelní. To není podceňování jejich božství, ale docenění jejích lidství, našeho společného lidství. Oni se přece stávají tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím jsou oni, ne? Vždyť přece Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (z konstituce Gaudium et Spes)

8 20.01.2023

Přestože normálně nejsem zrovna obdivovatel vyšňořeného a opentličkovaného literárního stylu, tak tady mi to vyloženě zahrálo do noty. (Podobně jako v případě Mária a kouzelníka, na rozdíl od Kouzelného vrchu.) Byl to jeden z těch případů, kdy jsem se těšil z každé věty a s každou větou – na každou větu jsem se pokoušel soustředil, i když jsem tušil, že mi stejně spousta významů, náznaků, symbolů a analogií uteče. Ale to vlastně tolik nevadí. I tak to byl silný zážitek: s atmosférou velmi podmanivou, skoro až hypnotickou.

Předzvěst budoucí tragédie nám dá pocítit už scéna na lodi: Gustav se s opovržením dívá na starého člověka předstírajícího kvůli svému přijetí společností mladistvou rozjívenost; Gustav si před tím zakrývá oči, ani se na to dívat nemůže – aniž by tušil, že o pár desítek stran později se sám dobrovolně nechá na kadeřnickém křesle zbavit zbytků své identity důstojného člověka. Pro mě to bylo nejvýmluvnější vyjádření toho, jak Gustav podlehl pokušení: ze seriózního předvídatelného muže se stal ... přezdobený tajtrlík.
Měl se Gustav své posedlosti bránit? A mohl vůbec odolat? Nepochybuji o tom, že nabídka, kterou od osudu dostal, byla falešná. Faustovská. Vzdej se toho, kdo jsi, a dostaneš podíl na dokonalé kráse – ne, takovou smlouvu mohl Gustavovi předložit jen ten Zlý. A Gustav podlehl. Podlehl, protože nemohl nepodlehnout. Protože když zahazoval to, co byl dřív, nezahazoval nic opravdu cenného, jen slávu, prestiž a prázdný obraz domnělého společenského uznání. Svůj život neprohrál ve chvíli, kdy si zvolil Tadzia. Svůj život prohrál mnohem dřív, už tehdy, když stavbu svého předchozího já nepostavil na něčem pevném a opravdu cenném. Svůj dosavadní život neopustil tak snadno proto, že by Tadzio byl neodolatelná nabídka. Svůj předchozí život opustil tak snadno proto, protože vlastně nebylo proč v něm setrvávat.

Z použitých alegorií mě nejvíc oslovilo funkční propojení vnějšího a vnitřního – Benátky vypadají tak, jak vypadá Aschenbachova mysl. Zataženo, vítr, hniloba, laciná zábava za účelem rozptýlení – to vše má odraz ve vnitřním Gustavově světě. A nezájem vedení města o cokoli jiného, než vlastní zisk se dobře zrcadlí v Aschenbachově rozhodnutí nedbat při svém rozhodnutí na nikoho jiného než sebe a uspokojování vlastní touhy.

18 02.01.2023

„Miller píše o člověku ulice a je mimochodem poněkud škoda, že je to zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti; škoda, protože on by uměl popsat výčet těchto činností stejně dobře jako ten první.“
(George Orwell, Uvnitř velryby)

Četl jsem Obratník Raka jako dospívající mladík a byl jsem nevyhnutelně nadšen. Jak by ne, vždyť to bylo tak pobuřující, tak odvážné a nevázané, tak odlišné od maloměšťáckosti literárního standardu z knihovny mých rodičů! Pocitům, které Henry Miller popisuje jsem sotva mohl rozumět, já plachý student, hodný kluk a holobrádek. Ale pro moje hledající se a vymezující se ego byla příslušnost ke skupině příznivců tak drsné literatury natolik důležitá, že jsem snadno přesvědčil sám sebe o tom, že jsem z Obratníku autenticky nadšený.
Vrátil jsem se k téhle románové zpovědi poslechem rozhlasového čtení po více než čtvrt století a byl jsem opravdu velmi příjemně překvapen. Nejvíc tím, jak je zde ve skutečnosti těch vulgarit a explicitně tělesných scén relativně málo (v paměti mi zůstal pocit, že celá knížka je složená pouze ze sexu a pití!). A pak také tím, jak dobře se mi to poslouchalo, jak solidní a dobrá literatura to je!
Můj současný mentální svět je jiný, než byl na konci minulého století: když dnes kráčíme za svítání probouzejícím se městem, není to po flámu, ale po rorátní mši; už nehledáme poslední nezavřenou putyku, ale první otevřenou kavárnu. Přesto, na rozdíl třeba od Bukowského knížek nebo písníček od Tří sester, proběhlo mé a Millerovo „setkání po letech“ bez pocitů rozpaků nad vlastním mladším já.

Pan Orwell ve své reflexi románu připomíná, že ačkoli Miller líčí ošklivosti, zřejmě by se nepokládal za pesimistu. Ano, Miller svou životní situaci přijímá a tím zprostředkovaně přijímá svět ve kterém žije, ve kterém žijeme. Nedělá to jako nevyhnutelnou nutnost (chtěl bych žít jinak, ale neumím to nebo mi to není nespravedlivou společností umožněno!), ani jako gesto (opovrhuji lidmi, a proto se odvracím od všeho, čeho si lidé váží!), ani jako sebeklam (moje bída se mi vlastně líbí, protože jsem obdařen schopností vidět krásu tam, kde obyčejní lidé ne!).
Toto přijetí reality dělá Miller v situaci, která není vůbec nadějná, ani z osobního pohledu (zlaté časy pařížské bohémy končí), ani z pohledu dějinného vývoje (ekonomická krize a sílící fašismus). Millerova osobitost je právě v tom, že tyhle vnější aspekty jsou pro něj zajímavé pouze a jen tehdy, když zasahují do jeho privátního žití. Ideologie, etika, morální schémata – nic z toho ho nezajímá. Jeho próza je tak působivá proto, že se nepokouší předstírat opak. Jeho vyprávění není tak silné pro jeho vypravěčský talent (který je dobrý, ale ne skvělý – poslech Obratníku jsem si proložil Smrtí v Benátkách a nelze přehlédnout, že Miller není zdaleka tak nadán jako Thomas Mann), jeho vyprávění je tak silné proto, že o sobě mluví pravdivě a otevřeně, bez stylizace a beze strachu z toho, jak bude čtenářstvem hodnoceno.

Millerova neokázalá (ale nepřehlédnutelná) neangažovanost není jistě vzorem k následování, naopak, je znepokojivá. Vždyť kdyby se nikdo nestaral o svět, kam by to se světem došlo? Přesto je jeho odvaha vystoupit zpoza bezpečných hradeb všech různých světonázorů a společensky akceptovaných vzorců v jistém smyslu hodna respektu.

„Jsem-li nelidský, je to proto, že se můj svět přenesl přes lidské meze. Protože být lidský se jeví jako ubohá, politováníhodná a bídná věc, omezená mravními zásadami a zákony, určená všedností a ismy. Liji si do chřtánu hroznovou šťávu a nacházím v ní moudrost, má moudrost se však nezrodila v hroznu, má opilost za nic nevděčí vínu.“

12 02.01.2023

Ten čas ale letí! Přijde mi to jako předevčírem, když jsem četl poprvé Pestré vrstvy. A dobře si pamatuju své nadšení z vhledu do drsného života havířské roboty, která byla tak příhodně popsána Landsmannovým neotesaným stylem. Jistě se dá pochopit i nadšení literárních kritiků, vždyť tohle nemyté a nečesané kouzlo opravdových chlapů bylo ohromující jako vstup Tarzana do viktoriánského salónu.
Pamatuju si taky, že mě moje okouzlení v průběhu čtení opouštělo, exilovou část už jsem konzumoval s výrazně menší chutí a navazující Vězení na svobodě potom ani nedočetl. A dnes? Připomněl jsem si Pestré vrstvy nahrávkou na Vltavě, která z knihy vcelku logicky představila hlavně důlní část románu a ... a já vlastně nevím. Trochu se mi ten návrat na rodnou hroudu líbil, chvílemi nudil a chvíli mi to celé trochu lezlo na nervy (i když použití ostravštiny zde vnímám jako autentické a příhodné, narozdíl od těch všelijakých rádoby vtipných rádoby uměleckých pokusů, se kterými se tady před časem roztrhl pytel).
Myslím, že rozhodující pro přijetí knihy je otázka, jestli přistoupíme na Ivanův úhel pohledu a projdeme příběhem v jeho fáračkách anebo si zachováme odstup a uplatníme výhradu, že jeho zdánlivě deromantizující pojetí je vlastně jen romantické čtení jiného druhu.

13 02.01.2023

Ústřední téma Hájíčkových knih je mi blízké: komunikace mezi lidmi, zádrhely v té komunikaci nebo naprostá absence komunikace. Trochu mi tím připomíná Petru Soukupovou (jen bez jejího stylu, který je mi bůhvíproč tak blízký) a ty její nešťastné lidi, kteří všichni chtějí žít s druhými, ví, že druhé potřebují, ale nějak se k nim nemůžou přiblížit. Hájíčkovy hrdinové jsou v lecčems stejní. Jejich tragika je v tom, že směrem ke druhým nevykročí, neotevřou se, nezpřístupní se doopravdy. Smysluplná komunikace nemůže proběhnout úspěšně, když vlastně ani doopravdy nezačne.

Takže lákavé téma. Bohužel, konkrétní zpracování mi nesedlo. Mám pocit, že každé mé setkání s Hájíčkovou beletrií je mi méně a méně milé. Radost z Rybí krve se už nikdy nevrátila a četba Plachetnice na vinětách mi přinesla víc rozpaků než literárního potěšení. Rozehrané situace v příběhu mi přišly opravdu hodně schematické a jednotlivé vedlejší postavy jako značně neživotné modely. Skoro to vypadalo jako syžet televizního seriálu na Primě než jako dějová výstavba románu respektovaného autora.
A tak zůstalo pouze u slibných náznaků: jako obvykle moc dobré, atmosféru budují dialogy, to je Hájíčkovo rodinné stříbro. A pár dějových momentů, které velmi dobře působily jako výmluvné a přesné metafory; třeba zrovna ta, která dala celému románu jméno.

15 02.01.2023

„Ať už k tématu církve přistupujeme s chutí nebo nechutí, nic to nemění na tom, že církví (či raději: církvemi) se k nám obrací zjistitelná tvář dějinného křesťanství způsobem zcela unikátním. Skutečnost, že křesťanská víra se realizovala právě v této podobě, není náhodná. Představy o tzv. necírkevním křesťanství, jež kdy tanuly a dnes znovu tanou na mysli i vážným mužům a ženám, jsou iluzorní a mají význam jen jako výraz nespokojenosti s určitou podobou církevnictví. Závazek služby a odpovědnosti vůči blízkému i vzdálenému bližnímu je natolik těsnou součástí křesťanské víry, že si vždy vyžádá nějakou formu ‚náboženské socializace‘.“

Otázku napětí mezi církví a církvemi sice profesor Filipi představu na pozadí církevních dějin, ale není to vyprávění o historii mezicírkevních konfliktů. Na rozdíl od knihy Křesťanstvo, která je objektivní učebnicí, se zde od konkrétních dějinných událostí posouvá k obecnějšímu přemýšlení o potřebě jednoty a plurality v našich církvích.
Jednoduché téma to teda není. Nejde o to, jestli je jednota žádaným cílem, to víme, že ano (je to Ježíšův pokyn, a tedy je to závazné). Ale jak se k ní dopracovat? Na příkladech z církevní minulosti nám pan Filipi ukazuje, že nejpřímější cesta není vždy nejlepší. Jednota totiž nejde vynutit. A není ani jeden biblický vzor správného společenství, ke kterému bychom měli všichni patřit a až se tak stane, nastane ráj na zemi. Vždyť už v první knize Mojžíšově Hospodin při stavě věže zmátl lidem řeč a svědectví Nového zákona ukazuje, že různé uspořádání církevních obcí je mezi Kristovy následovníky od samého počátku křesťanství.
Snahy vynutit jednotu silou selhávaly i v často idealizovaném prvním tisíciletí, kdy příčinou rozdělení byla vůle udržet jednotu skrze uniformitu a centralismus – co mělo být nástrojem jednoty se stávalo nástrojem vymezování a vylučování. Jenže na druhou stranu: každá skupina lidí potřebuje řád a pravidla a není to potřeba pouze sociologická, ale i teologická: jde i o náš závazek víry, o náš vztah k Bohu. A taky o čitelnost poselství, které jako církev přinášíme světu.
Takže co je tedy správně? Striktně vyžadovaná jednota, do jejichž mezí se leckdo nevejde? Nebo široce rozevřená náruč pro všechny lidi dobré vůle, kteří ale v zásadě nebudou mít společný obsah víry? Církev s tím napětím bojovala a zdá se, že pořád bude: nemůže být beztvarou tekutou společností bez pravidel, ale zase je ve stálém pokušení přikládat pravidlům větší význam a tím se uzavírat před bratřími a sestrami, kteří mají ve své víře jiné důrazy.

Pan Filipi naznačuje, že diverzity se bát nemusíme, že neznamená pouze koexistenci, ale může přinášet i vzájemné obohacení. Zejména když si uvědomíme, že ti druzí také nějak participují na pravdě. A že nám prospěje, pokud tento fakt pouze trpně nepřijmeme, ale když připustíme, že pohled druhých na náš společný zájem může pomoct lépe pochopit, oč jde nám samotným.
Proč se nám ale ekumenismus pořád tak nedaří? Předně je to mentálním odstupem, který je mezi učenou řečí teologů a jazykem laické veřejnosti. Složitě vypracovaná kompromisní vyjádření znějí lidem v kostelích jako reality se netýkající akademický luxus. Dokud teologové nebudou umět své závěry „převyprávět“, teologická námaha nepohne církevní praxí.
Ale ani to nebude stačit. Sbližování církví přinese jen změna přístupu k ekumeně. Uvědomění si, že ekumena se neuskuteční, až se všichni přizpůsobí nám, ale až se my sami otevřeme k pohledu jiných, až druhým dovolíme „plést se do našich věcí“. Je to stejné jako v mezilidských vztazích: k opravdově obohacující blízkosti dojde až tehdy, když se sami učiníme zranitelnými.

Mezi jiným mě zaujalo pojetí Oscara Cullmanna a jeho přesvědčení, že různé církve přijaly různá specifická charismata (zjednodušeně: katolíci smysl pro univerzalitu, protestanti smysl pro čtení Písma, pravoslavní smysl pro liturgii atp.) a že církev v singuláru je tvořena pomyslným součtem plurality církví. U té teze je dost otazníků, jasně, přijmout to není snadné. Protože to znamená připustit, že moje vlastní církev nemá plnost charismat, že k naší vlastní plnosti potřebujeme druhé (to katolíci myslím vylučovali přímo výslovně). Přesto mě tenhle přístup „souhlasíme, že se lišíme“ oslovuje, protože to znamená nechat se obohacovat, a přitom naším vzdálenějším bližním dovolit zůstat jinými.

„Každá církev o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse; kdyby toto sebevědomí neměla, musela by se zrušit. A však jsem přesvědčen: čím určitěji to o sobě věří, tím méně důvodů má se domnívat, že pravá církev žije toliko v ní, a nikde jinde. Řečeno obráceně: Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní ‚eklezialita‘, tím méně je skutečnou církví. Církev, která se trvale, zásadně a nesmiřitelně od druhých Božích církví izoluje, která žije v samolibé uzavřenosti, bez touhy po dotyku a společenství s ostatními, není jen špatná církev; její nárok být církví, dokonce pravou církví, je v jádře zpochybněn.“

5 02.01.2023

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
(Evangelium podle Jana 17, 20-23)

Ježíšova prosba o jednotu církve zní velmi zřetelně. Říká se nám v ní, že má být zviditelněním Boží jednoty, ničím menším než naší podstatou. Ekumenické vidění církve tedy není něčím volitelným nebo dobrovolným, čím se můžeme zabývat, pokud zrovna neřešíme něco závažnějšího. Nemělo by být ani pouhým koníčkem jednotlivců, kteří akorát rozrušují klid jednotlivých církevních konfesí. Ekumena je Ježíšovým příkazem a jeho nevyslyšení znamená zradu našeho povolání. Ekumenická teologie není disciplínou mezi teologickými naukami, ne, mělo by to spíš být tak, že ekumena bude duchovním postojem a příchutí každé křesťanské teologie.

Může ale teologie napravit mezikonfesní rozluku a přivést církve k jednotě? Na to není snadná odpověď. Určitě není na místě podléhat pocitu, že všechny rozpory a rozkoly byly způsobeny jen nepochopením a setrvačností dějin, že bude se stačit na učení církví podívat bez předsudků a na naše protivníky bez zlé vůle a dojdeme k souladné věrouce. Kdepak, to by byl falešný optimismus. Cesta k jednotě, která by přehlížela reálné rozdíly by vedla k jednotě bez pravdy. A propagace jednoty na úkor pravdy by se brzy zhroutila, jako se zhroutí vše, co na pravdě není postaveno. Ne, žádná církev nemá právo jednoduše odbýt své věroučné výpovědi jako bezpředmětné.
Přestože ekumenická teologie není samospasná, má velký prostor pro uvolňování náboženského napětí. Zmírňuje rozdíly, vysvětluje nedorozumění, odděluje legitimní (potřebné) rozdíly od těch zásadních.
Neunerova učebnice provádí historií i současností ekumenismu velmi zdařile (a otevírá mnoho témat, které v tomto komentáři nestihnu ani zmínit, ač by si to zasloužily). Přehledně, strukturovaně a srozumitelně. Definuje ekumenu jako pojem, představí dějiny schismat i historii ekumenického hnutí. Značný prostor dostane rozplétání problémových bodů bránících zdaru ekumeny – zde je právě možné identifikovat teologicky opravdu problémová místa od bodů, kde jsou přetrvávající rozpory dané „pouze“ církevní praxí. A nebojí se naznačit cesty ekumenismu, které mohou přinést ovoce: vnímat ekumenu jako prostor s rozmanitostí darů, kdy rozdílnost můžeme respektovat, pokud přímo neohrožuje základy víry – tak můžeme najít v centru křesťanství souhlas a legitimizovat rozdíly a vytvářet dynamické společenství místo statické formální jednoty. Vždyť církev (ne jako instituce, ale jako společenství Božích dětí) může žít jen ve společenství, v žití pro druhé a skrze druhé.

Tou hlavní brzdou ekumenického procesu jsou neteologické faktory. Tedy: my lidé. Protože společný protivník spojuje víc než společná myšlenka. Protože druhé církve potřebujeme právě proto, abychom se od nich mohli lišit. Protože se často prostě potřebujeme lišit od druhých – kvůli potlačení vlastní nejistoty a kvůli potvrzení vlastní identity ne skrze to, co jsme, ale skrze to, co rozhodně nejsme. Když se to přiživí pěstovanou dějinnou nevraživostí, osobními animozitami a mocenskými nároky, intelektuální leností...

„Reakce (církevního vedení) jsou zpravidla stereotypní. Dokument se přivítá s velkou chválou, ocení se jako doklad toho, že vyvrací tvrzení o ekumenické stagnaci, a poděkuje se zúčastněným teologům za jejich důležitý přínos. V dílčí argumentaci se vyzvednou výroky, které se shodují s vlastní tradicí; výsledky, které jsou s ní v napětí, se více nebo méně laskavě zkritizují, případně se žádá, aby na tomto místě dialog dále pokračoval, aby se docílilo větší přesnosti. Nevysloveno zůstává, že za skončený se bude dialog považovat až tehdy, když se obě strany dohodnou na tom, co odpovídá naší tradici. Těžko se najdou příklady, že by církve vlivem dokumentů a konvergencí nebo konsensu přezkoumaly své učení nebo praxi či je dokonce korigovaly.“

4 02.01.2023

Když jsem viděl, že autorem tohoto spisu je kardinál Walter Kasper, očekával jsem po předchozích zkušenostech s tímto učeným panem profesorem, nějakou akademickou teologii, která bude široce a hluboce rozplétat ukryté aspekty církevně rozdílných spiritualit. Ale ono vůbec! Podtitul „praktické podněty k jeho uskutečňování“ vůbec nelže a knížečka je tak opravdu mnohem víc prováděcí vyhláškou než sborníkem teoretických úvah – u každé z podkapitol je vždy uvedeno, jaké konkrétní kroky lze provést, čím může každý z nás ihned začít. (Nechce se po nás nic, co by bylo v rozporu s naší vírou nebo naši víru nějak znehodnocovalo nebo zlehčovalo)

Walter Kasper předkládá představu, že pokud chceme mít jednotu, musíme chtít mít jednotu. (Vím, že to zní jako banalita, kterou snad není nutné ani zmiňovat, ale...). Musíme chtít být spolu, zvát druhé na své akce, navštěvovat akce druhých, pořádat akce společné. Modlit se za jednotu, nejlépe společně. Číst si Bibli a povídat si o ní, nejlépe společně. Sdílet svědectví o naší víře, sdílet příběhy dobrých postav naší církve, sdílet vlastní zkušenosti s Bohem. Pomáhat si s praktickou službou světu, nebo sloužit společně.
Zní to všechno tak snadně, lehce uskutečnitelné, až je jednomu líto, že nám to v realitě tak málo funguje, že je pořád tak malá ochota se sbližovat, poznávat a nechávat se poznat.

4 02.01.2023

Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti.
Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou.
Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině.

Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí.
Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.

4 02.01.2023

„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs,
když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes.
Vždyť všude narazím jen na zradu a lež,
na lest a protekci, na zášť a na faleš.
Stěží se ovládám a tisíc chutí mám
vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“

Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut.

Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“
Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha!

„Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší
a k lidské povaze hleďme být laskavější.
S takovou přísností je radši nezkoumejme
a pochopení víc pro její chyby mějme.
Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít
a mravnost přehnaná může až ublížit.“

7 02.01.2023

„V noci ti píšu dopisy na rukávy vlněného svetru,
na ventilačky, na červený email půlnočních tramvají.
Starosvětsky rozmáchlé s pukrlaty,
s mírným sklonem písma, s minuskami a kapitálkami.
V noci znám tvou adresu, ráno zapomínám jejich obsah,
tomu se říká: ztratit bdělost.“

Součástí mého literární podzimu bylo i několik seznámení s představiteli současné české poezie. Přestože Marie Iljašenko patří mezi nově objevenými jmény k nejmladším, její sbírka Osip míří na jih působila možná nejvíc „klasicky“, zejména formální podobou své poezie. Ale bylo to osvěžující setkání, ano, bylo osvěžující se setkat s dílem, které velkoryse přehlíží implicitně (ne)vyslovenou výtku, že „takhle v rýmech už se přece dneska poezie nepíše“ a napsala sbírku, která byla něžná i zasahující, tajemná i otevřená, tající i odhalující.
Ve svém „veršovaném cestopise“ paní Marie svůj talent nezapře – je působivá (ale nekýčovitá) v popisu svých výprav do dálek exoticky geografických i chronologických, ale cítit životem jsou i její popisy všedních míst v Libni kolem Vltavy i Rokytky.
Moc dobrá básnická sbírka.

„Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.“

3 02.01.2023

„žití mám po krk, smrti jenom po pás
kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy
i hlava mají kolem sebe provaz –
to loutkař vede, koho, kam a kudy?

přiznej si, plode: žiješ pro dužninu
a jádřincem ti cosi prohlodává
a tvoje míza, mdlá krev kolotavá
má blíže k hnusné vodě nežli k vínu

kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele
kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb
kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech

kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane?
a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se?
mou odměnou mi budiž vykrvácet“

Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří.
Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech.

„spát na zemi a v stínu svatých strání
z cest nejkratší je cesta do neštěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání

zvát nezvané a sami nebýt zváni
do mělkých louží, do životních trestí
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

je tolik lidí, kolik jen je dlaní:
jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“

4 02.01.2023

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho
dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor

zítřek zní krvavým výkřikem do pustin
Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“

Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno.
Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“

„tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst
Kristus je rána, která nechce srůst
jateční víra
podřezat apoštoly, když se neumírá

až začne se dít konec, bohapustě
vyhřeznou stíny přichycené u stěn
sen jedem svítí
tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“

5 02.01.2023

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž
se dochází až k zasvěcení ledu, tažné
úvratě přesýpají smysly v uchopení
tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit
jako bys ani nebyl pozorovatelem
tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled
přehlížíš plynutí a překračuješ prostor
a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí
a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe
a v sobě každého — když povstáváte
jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou
a to je dar — od daru k zásluze
a zpátky stejnou cestou, a čas už není“

Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho.
Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-)
Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure.
V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat.

„koťata, to jsou andělé, věčně živí
v podstatě určení, vždyť skrze něhu
všechno je stvořeno, a není anděla
který by neměl klín, a není člověka
který by neměl klín, a není boha
který by do nich nebyl vklíněn“

5 02.01.2023

„Ve zprávách se oběsila
polská školačka.
Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.“

Nedávno jsem po čase znovu četl Hruškova Darmata a připomněl si, jak pečlivě dokáže tento autor pozorovat svět, jak pod jeho zrakem svět přichází o svá líčení a masky, aby se ukázal ve své nahotě – ve které záhy na to probleskne opravdová krása a ryzost tam, kde bychom ji nejspíš nečekali.
Auta vjíždějí do lodí mají podobné kvality. Verše vypadají prostě, často jaksi ne-básnicky, ale je v nich propracovaná kompozice (jak o tom velmi trefně píše lubtich), která také pomáhá dávat jeho slovům tu sílu a naléhavost, kterou má poezie pokaždé, když je jejím zdrojem skutečně prožívaný život.

„Takové ty džbány s jeřabinami.
Celý den
domy narvané k prasknutí
odhodláním být spolu.
Navečer v živém plotu u pošty
neznámí ptáčci tak malí,
že nemohou nic změnit.“

3 02.01.2023

Petru Borkovcovi není možné upřít nadání k práci se slovy a úctu si zasluhuje i hloubka jeho znalostí, literárních i jiných. Má také hravou mysl a je schopen originality a neotřelých způsobů, kterými vytváří svá dílka. A nejde jen o tvorbu samotnou: kreativní je už třeba jeho vizitka v úvodu sbírky – psaná latinsky! - nebo mezi své vlastní básně vložená Erbenova Polednice. Trvale mě to udržovalo ve střehu, stále jsem musel přemýšlet, co na mě pan Borkovec právě teď zkouší.
Jenže poezie není luštění sudoku, takž mně právě tyhle výše popsané parametry bránily si čtení patřičně prožít. Vlastně jsem se ptal sám sebe, jestli je to vůbec ještě poezie, no, a došel k názoru, že nejspíš ne. Přitom různé hrátky se slovy, s vlastním textem nebo meta-myšlení o vlastním myšlení může literární kvalitu nést: Edward Lear, Raymond Queneau, Ondřej Hanus (anebo třeba Havlovské Antikódy) to dosvědčují. Tady jsem často měl pocit, že kromě předvádění vlastních dovedností už mi není nabídnuto nic navíc. Měl jsem pocit, že Borkovec vlastně tvoří a prodává sám sebe. Což o to, jeho sebestylizace je zajímavá, jen to není dílo literární.

5 02.01.2023

„Zajímá tě, jak poznat Gabriela své duše?
Nezachytíš jeho pírka, budeš-li jen přesýpat písek,
neucítíš jeho dech, budeš-li stále pít jen mrtvou vodu.
Musíš se vydat do jiné pouště, objevit jiný pramen.

Tam utišíš svou žízeň, až z ohně vody vyletí pták.
Pak jeho duha tě zastíní jako celou širou Zem.
Tam utišíš svůj hlad, až se před tebou zjeví hora Qáf.

Šeptej a znovu šeptej, dokud ti noc nesmaže tvář.
Šeptej a znovu šeptej, až budeš jen jejím šepotem.
Šeptej a znovu šeptej, až uslyšíš svého Anděla.
On bude Andělem všech, kdo jsou věrni Lásce.“

Adam Borzič ve své sbírce vědomě navazuje na Goetha a jeho Západovýchodní díván. Jak moc zdařile, to nevím, původní Goethovy verše jsem nečetl a ani obecně se v díle tohoto německého multimozku neorientuji.
Ale Borzičovi verše se mi i bez toho líbily, moc se mi líbily. Dýchla na mě z nich atmosféra raně renesančního optimismu, víry v člověka a obdiv k jeho mnohostranným dovednostem. To vše bylo popsáno křehce, něžně, s pokorou vůči jazyku dob minulých, ale bez muzeální nostalgie.
Rovnoměrná pozornost, kterou Borzič věnuje velkým postavám západní a východní minulosti, ukazuje, jak málo toho o civilizaci východu víme – zatímco mnohá jména renesanční Evropy nám jsou minimálně povědomá, mystici súfismu jsou pro nás velkou neznámou. Těžko společně s autorem necítit rozmrzelost nad tím, že s takto obohacující částí světového myšlenkového dědictví nehodláváme ztrácet čas. Těžko tenhle eurocentrismus vnímat jinak než jako kulturní zabedněnost – což Adam Borzič vnímá, reflektuje a předkládá před čtenáře poetickým jazykem ve svých básních a pak explicitněji v navazujícím eseji (ten je zároveň informačně hodnotný a zároveň osobně angažovaný). Na nás čtenářích už pak je, jestli si necháme rozšířit své obzory anebo zůstaneme u předsudečného myšlení a to jediné, s čím si arabský svět budeme spojovat, bude i nadále terorismus a pocit ohrožení vlastního blahobytu.

„Moje míza vtekla v tinkturu světla,
opět jsem se smál, protože jsem mizel.
Mizel a přese mě chodili andělé,
kopce se zvedaly a borové háje voněly
a lidé krásní jako samo světlo
je plnili něhou. (Nebyl jsem sám.)“

2 02.01.2023

„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“
(Adam Borzič)

Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)

Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků.
Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama.

Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou.
Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná.

Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet.
Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy.

„Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“
(sestra Denisa Červenková)

8 31.12.2022