mone komentáře u knih

Komu by se tahle knížka mohla líbit?
1) Tomu, kdo má rád Murakamiho, protože autorský styl Han Kang je podobný.
2) Tomu, kdo má odvahu přečíst si něco netradičního.
3) Tomu, kdo má chuť bez drahé letenky zažít atmosféru Jižní Koreje.
4) Tomu, kdo odkládá knihu až po přečtení doslovu.
5) A taky tomu, koho zajímají díla oceněná Man Bookerovou cenou.

3 20.09.2017

Hrozně mě v textu obtěžovalo spojení "záchvatový vrah". Bylo to tam jak pěst na oko a vadilo mi to od začátku do konce. Lovec králíků je za mě průměr, autoři to umí i líp. Ale četlo se to dobře.

3 12.04.2017

Mně se to líbilo. Jako celek mi to dávalo smysl a z některých point jsem byla vyloženě nadšená. Mám Viewegha ráda a touto knížkou mě určitě nezklamal.

3 04.12.2015

Knížku jsem začala číst, protože mám ráda severské detektivky a zdejších 89 procent se tvářilo jako lákavé doporučení. S komisařem Wallanderem jsem měla tu čest poprvé a přiznám se, že s velkou pravděpodobností (větší než 89 %) taky naposledy. Proč? Komisař Wallender je totiž k smíchu. „Pořád neví, co spatřil, ale tuší, že je blízko.“ „Cítí, že ho oblévá nepříjemný pocit, ale nedokáže říct proč.“ „Něco se mu přestane líbit, ale neví, kde se ten pocit vzal.“ Knížka se vleče, konec je fraška, která ani neví, kdy má skončit, a navíc mi vadí mix slovních spojení jako bezbřehá samota, neotřesitelná jistota, nesmírná sklíčenost… to se do thrilleru vůbec nehodí. Dozvědět se po 450 stranách, že komisaři sice hned na začátku došlo, že je hodně blízko pravdě, ale rozhodl se jít radši do slepé uličky, protože ji nedokázal unést… To je čtenářský peklo. Myslím, že i scénáristé Kriminálky Anděl zvládnou vymyslet lepší konec.

3 29.07.2015

Co se týče tematiky, osobně mám raději toho přízemnějšího Murakamiho, kterého známe z Norského dřeva a z Na jih od hranic, na západ od slunce. Toho, co nemá tolik potřebu experimentovat s metafyzikou a imaginací. Sputnik, má láska má svým existenciálním laděním a problematikou hledání vlastní identity blízko ke Kafce na pobřeží, a priori imaginárnímu příběhu s vnitřním hlasem. Oba tyto romány však představují pouze jednu z variant Murakamiho poetiky. A to je další věc, která je mi na úspěšném Japonci tolik sympatická – neustrnul v osvědčené poloze, ale zkouší hledat i jiná východiska vlastní tvorby. Laťku, kterou si kdysi dávno nastavil, přitom pořád drží. A co víc – své jméno povýšil na úroveň synonyma pro kvalitní čtení.

3 05.05.2015

Neviditelné nestvůry jsou autorova prvotina, která v době, kdy vyšla, nechala čtenářskou veřejnost naprosto chladnou. Dílo původně nechtěli ani nakladatelé – odmítli ho pro jeho zrůdnost. Palahniukovy začátky nebyly vůbec jednoduché.

Palahniuk je narativní stratég a velký hráč. V neviditelných nestvůrách se mísí groteska s chaosem, nad nímž visí jeden velký existenciální otazník. Nestvůry jsou dost zvláštní román, alespoň co se kompozice týče. Všudypřítomný chaos zdárně rytmizují „skoky“, takové malé ukazatele, kterými nás autor posunuje příběhem tam a zpět. V centru dění stojí bývalá modelka Evie Cottrellová. Evie není exmodelka proto, že by snad ztloustla na konfekční velikost 38, důvod je daleko závažnější: při jízdě po dálnici na ni někdo vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Evie to utrhlo bradu a sanici. Zbytky její tváře sezobali ptáci. Ano, Chuck se s tím moc nemazal. „Můj obličej je to poslední, na co by bezva kluci a holky chtěli narazit, když jdou do tmavých uliček sháněk drogy,“ říká o sobě ironicky a odtažitě Evie, která je sama pro sebe neviditelnou nestvůrou. Její myšlenky jsou navíc ostřejší než pizza s dvojitou dávkou feferonek. Aby toho nebylo málo – i po několika plastikách a rekonstrukcích obličeje namísto mluvení stále jen chrčí jako rozladěné rádio. Dlouhou dobu tak komunikuje jen prostřednictvím papíru a tužky. Její obličej na tom je hůř, než si vůbec dokážete představit, a Palahniuk se neštítí své bizardní fantazie detailně zachytit: „Doktoři navrhli, že mi prodlouží chřtán kusem mého tenkého střeva. Navrhli, že tomu lidskému výrobku zvanému já odseknou kus lýtkové kosti, ten vytvarují a transplantují, aby mi, aby výrobku udělali novou dolní čelist. Píšu do bločku: Kost z nohy spojená s kostí hlavy? Doktoři to nechápali.“

Na své pozdější pověsti autora – perverzního úchyla tak autor evidentně začal pilně pracovat od samého začátku. Hned v úvodu knihy se stane vražda, vypukne požár a je vystrojena veselka. Nestvůry začínají jako zpověď, ale pozadí průvodních událostí autor odkrývá až v průběhu románu. Nepotřebuje k tomu ani bůhvíkolik postav – je jich pár, ale jsou to originály. Ať už to jsou rodiče Evie, kteří trpí stihomamem, že je chce okolí zlikvidovat, protože se stylizují do role zarputilých bojovníků za práva gayů, nebo je to kamarádka Brandy, chodící plastická loutka, která si nechala vyoperovat žebra, aby jí zeštíhlel už tak ultra štíhlý pas.

Chuck Palahniuk je kultovní autor, ale hlavně ostřílený matador nejrůznějších bizardností. Palahniuk nekritizuje, jen s úsměvem na rtech pozoruje všechny ty více či méně divné věci, které se kolem nás dějí. Neviditelnou nestvůru může v jeho podání ztělesňovat konzumní a povrchní život plný ideálů i vlastní sebedestruktivní myšlenky. Děj knihy je rozsekán podobně jako sekvenční focení, ideálně tak koresponduje s atmosférou modelkovského světa. Jakým způsobem se román čtenáři čte, to je věc druhá. Kritická reflexe různých společenských postojů i přehnaně cynický nadhled, to je to, co dělá Palahniuka Palahniukem. (Prostě to ze mě vyhrkne. „Já,“ povídám, „já jsem poslední živý dítě, co vám lidi zbylo, tak byste si mě mohli začít taky trošku všímat.“) V kombinaci s naroubovanými citáty to vše působí poněkud samoúčelně. Autor sebe tímto románem dostal na tenký led, který pod ním začal praskat právě ve chvíli, kdy se mu podařilo utéct.

3 02.05.2015

Silné téma, ale způsob, jakým je zpracované, mě nebavil. Ke konci jsem se protrápila.

2 02.09.2022

Nečekala jsem od toho nic a příjemně mě to překvapilo. Lékařské úvahy o tom, jak absurdně se lidé někdy chovají, byly skvělé a donutily mě nad řadou věcí přemýšlet.

2 27.03.2022

Jako… uf. Velký uf! Jakoby si Leïla Slimani vzala speciální fonendoskop pro spisovatele, poslechla si pár lidských srdcí a každý to ťuk ťuk by napsala.

Něžná píseň je příběh mladé rodiny a jejich chůvy. CTRL+C, CTRL+V ze záložky románu: „Po počátečním ostychu a zdráhání mladí manželé zjišťují, že chůva Louise převrátila jejich život naruby. Totiž teprve tato hypervýkonná, pečující, vždy dokonalá hospodyňka dokázala v jejich bytě vytvořit opravdový domov – nejen pro jejich děti, ale i pro ně samotné. Postupem času však prohlubující se vzájemná závislost chytí trojici do pasti. Pokus o únik z ní vyústí v drama.“

Něžná píseň (v originále 2016, česky 2017) získala nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu za nejlepší román. Je to čtení napínavé od první strany. Uvěřitelné. Drsné. Ta psychologická sonda je, navzdory názvu, nekompromisně tvrdá. Žádný ťuťuňuňu. Prostě tatarák z masa, co zítra projde.

2 12.02.2022

První dvě třetiny super, četlo se to samo, bylo to pro mě vlastně i dost strašidelné… závěr mě ale zklamal.

2 16.01.2022

Moje cesta k tomuto příběhu byla trošku komplikovaná - název, obálka i anotace jsou pro mě něco jako přibouchnuté dveře, do kterých musíte strčit nohu, pokud chcete opravdu vejít. A to jsem chtěla, protože: za á zvědavost, za bé Martina, za cé náš mnohaletý vztah přes net. Nakonec se mi "uvnitř" podařilo pobejt tři dny a ven se mi vlastně ani moc nechtělo. Tenhle styl psaní mám ráda, baví mě. Krásná čeština. Originální fabule. Žádná klišé. Žádná knižní chyba... Za mě je to hodně povedená prvotina!

2 31.12.2020

Mistr pera, teda klávesnice... Co knížka, to pecka!

2 09.09.2020

Za mě bylo tohle čtení taková osvěžující jednohubka, kterou jsem přečetla za dva večery, a komu by se mohla také líbit?
1) Tomu, kdo se nebojí si čas od času přečíst něco, co není úplně mainstream. A taky tomu, kdo má rád takové to, ehm, pátrání po smyslu života...
2) Tomu, kdo si dokáže představit, že by se Betonová zahrada Iana McEwana mohla odehrávat na západě Moravy.
3) Tomu, pro koho je dostatečným lákadlem ke čtení fakt, že je Formánkova prvotina, Prsatý muž a zloděj příběhů, jedním z nejlépe prodávaných českých debutů posledního desetiletí. Prodalo se ho přes 70 tisíc výtisků!
4) Tomu, kdo je zvědavý na tvorbu spisovatele, který podle novinářky Hany Jakubcové platí „tak trochu za zlobivé dítě současného literárního trhu“.
5) Tomu, koho zajímá, v jaké podobě nakonec vyšel román, kvůli němuž se (prý) autor pohádal s nakladatelem…

2 21.06.2020

Moc mě to nebavilo, vlastně se sama sobě trošku divím, že jsem to vůbec dočetla.

2 30.03.2020

Naprosto souhlasím se Sorrow! Dočetla jsem to, protože nemám ve zvyku odkládat rozečtené knihy, ale byla to hrozná trápená. Pykat v dospělosti za hříchy z mládí, bože, to už tu bylo tak milionkrát. Únos dítěte taky. I přitroublý bratrstvo. Dvě dějové linky, tehdy a teď... "tehdy" mě nebavilo vůbec, "teď" nebylo snad ničím originální. Jenny Blackhurst nesahá špičkám tohoto žánru (Jo Nesbø, Lars Kepler, Gillian Flynn, Camilla Läckberg...) ani po kotníky.

2 11.03.2019

Už dlouho jsem při výběru knihy nebyla tak zklamaná, navzdory tomu, že jméno autora je samo o sobě zárukou kvality, kniha má krásnou obálku i typografii, anotace na záložce zní lákavě... ale bohužel. Nemám pocit, že by mi přečtení něco dalo... Že by ve mně vyvolalo nějakou emoci... Že by mě v knize zaujala nějaká myšlenka... Že by se tam objevilo nějaký "tyvolewau"... Minimalismus ano, ale tady je minimum všeho, co jako čtenářka v knihách hledám. Omlouvám se. Třeba to najdu v další knize JR...

2 28.10.2018

Krásná čeština, bohatá slovní zásoba, skvělé metafory, slovní obraty... Ke konci jsem ale měla pocit, že je to takové monotematické, že to velké "waw" z prvních stránek čtenář postupně přijme jako samozřejmost. Mně osobně v textu chybělo trošku víc dynamiky. Další knížky si ale rozhodně přečtu!

2 26.02.2018

Vůbec jsem se nemohla začíst a na straně 60 jsem knihu odložila. Babička, která mi Dobré duše půjčila, na tom prý byla stejně. Tentokrát to bohužel necinklo :(

2 07.01.2018

Myslím, že napsat dobrý thriller je hodně velký oříšek a tady ta pověstná chemie mezi prvotinou a thrillerem úplně nezafungovala. Prostě to necinklo. Naivní, předvídatelné, nudné. Sorry jako. Tohle ne.

2 04.10.2017

Banální příběh pro nenáročné čtenáře. Oddychovka možná, ale taková nijaká.

2 30.08.2017