Mychaela komentáře u knih
Kniha přečtena během pár dní.
Těžko ji zaškatulkovat. Rozhodně to nebyl psychologický, propracovaný thriller, ale ani jednoduché, přeslazené čtení pro dámy. Spíš takový mix obojího. A docela čtivý mix.
Pokud od knihy člověk nečeká nic světoborného, ale jen relax a oddych, není to špatná volba!
Zkusila jsem skouknout 1. díl seriálu a mám z něj dost smíšené pocity. Prozatím moc nechápu jeho vysoké hodnocení. Ještě dám šanci 2. dílu a uvidíme...
(SPOILER) Námět knihy je určitě zajímavý a neotřelý (a dost děsivý!), ale i přesto se bohužel ke zdejší nadšené většině nepřipojím. Z knihy jsem byla poněkud zklamaná a rozpačitá.
Asi moc očekávání. Slepá mapa, Hana i Tiché roky byly boží, Listopád byl (pro mě) oproti nim slabý průměr.
Přišlo mi, že děj se pořádně rozjel až ke konci knihy a sotva se rozjel (propuštění Maji z vězení, setkání Lenky a Maji, Lenčino postupné prozření atd.), byl konec knížky.
Naprosto souhlasím s @FoxFox, která píše: "Nebavily mě pasáže popisující komunistický režim a politickou situaci, od autorky čtu raději lidské příběhy." - jako je třeba právě luxusní Slepá mapa.
Každopádně, kniha určitě stojí za přečtení, už jen proto, aby si člověk více vážil toho, jak dobře si žijeme!
Na knihu jsem se moc těšila. Rodinné, generační příběhy, napříč historií, plné tajemství, osudových zlomů, chyb, lásky, zrady apod. mám moc ráda. Bohužel mě kniha zklamala. Zdaleka nenaplnila má očekávání.
Čtenáři tu zmiňují Slepou mapu od Mornštajnové - ano, také tam vidím určitou podobnost, jen ta Slepá mapa byla daleko povedenější.
Přemýšlím, co mi na M+M "vadilo"... Nejvíc asi ta náznakovost, naťukne se tu něčí osud, ale hned se do něj zase utíká. Jak se vedlo Magdině, když po porodu Libuše odešla do města? To se čtenář nedozví, jen dcera Líba se ve své části knihy zmíní, že teď, kdy jí je sedm let, bude se její máma Magdina vdávat. Nebo bych si moc ráda přečetla víc o životě Libuše po té osudné noci. Ne, opět klapka, střih, konec a pár střípků má čtenář šanci pochytit až v sekci Libušiny dcery Evy.
Uvítala bych, kdyby přibylo o 100 stránek víc a příběh by byl propracovanější, plnější, obsažnější. Přijde mi, že autorka se ten slabý děj snažila dohnat/nahradit filozofickými a hlubokomyslnými myšlenkami a úvahami, na mě to ale teda moc nefungovalo...
Ale když pro nic jiného, tak pro tuhle pasáž stálo za to knihu přečíst:
"Můžeme být šťastní jen tak, pro nic. Nevím, jestli právě tohle není to největší štěstí, být šťastný pro nic, z ničeho. A vědět o tom, Díky tomu vědomí je to štěstí vzácné a hřejivé.
Kolikrát jsem slyšela, jak si lidi lítostivě stýskají: " Jéje, jak my jsme tenkrát byli šťastní, jenomže jsme o tom nevěděli a pořádně si to neužili." Bývá to snad jen šálení, prázdné řeči starochů plné lítosti a nostalgie?
Slíbila jsem si, že budu na štěstí číhat, a až půjde kolem mě, budu si ho užívat..."
(SPOILER) V porovnání s Vránami alespoň o chlup menší deprese. Ale optimistické čtení to taky nebylo. Spíš realistické, ze života.
Nějak jsem se na Hynka nedokázala zlobit, i když dělal další a další kraviny, kvůli kterým se propadal do ještě větších s***ek. Snad mi ho bylo spíš líto a svým způsobem jsem ho chápala. Když člověk neví kudy kam, dělá občas hrozné blbosti. On je každý hrozně chytrý a uvědomělý, když se ho to přímo netýká. Jak tu někdo psal, život fakt není černobílý!
Klobouk dolů, jak autorka dokázala "vlézt do hlavy chlapovi". A ještě lékaři. Věřila jsem jí/mu to všechno.
Část kolem smrti otce byla silná (ale ne klišovitá a patetická, za to také pochvala autorce!)
Tak v téhle knize nemůže vůbec nikdo nikomu nic vyčítat. Hemží se to tu lháři, sobci, pokrytci, manipulátory a psychicky labilními osobami.
Jsou tu postavy, které svým chováním nad ostatními přece jen trochu vyčnívají, ale když se nad tím člověk po přečtení zamyslí, dojde k tomu, že podívat se sám sobě do očí, nemůže fakt nikdo. Hynek? Ester? Hana? Sylva? Dominik? Člověk by snad ještě přimhouřil oko nad Karlem Rosůlkem, ale ani ten nemá svědomí čisté...
Po Vranách od Petry Dvořákové je i tady vidět, jak moc může chování matky ke svým dětem později ovlivnit i vztah samotných sourozenců (upřednostňování a vychvalování jen jednoho z nich, svalování zodpovědnosti jen na toho staršího apod.). Smutné je, že na konci knihy bylo jasně naznačeno, že podobný model se bude opakovat i u malé Niny a Julie.
Vůbec to nebylo špatné!
Souhlasím, s komentářem níže, současná covidová doba knížce ještě přidává na síle...
Zařazuji ji do Čtenářské výzvy - "Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěla ocitnout"!
Celé dva dny čtení a následně i po dočtení to byla depka černá stejně jako ty vrány, které celou knihou prostupují.
Některé ženy by matkami zkrátka být neměly! Každému někdy vypění nervy, děti umí člověka vytočit do běla, to si všechno uvědomuji (ačkoliv matka zatím nejsem), ale tohle bylo o něčem jiném...
Trnula jsem hrůzou, kdykoliv se Bára opět do něčeho pustila a nejhorší na tom bylo, že v 99% to dělala s dobrými úmysly.
A nejhorší je, že se v některých rodinách opravdu takhle žije! Vůbec si to nedokážu představit, jaké to musí být. Já měla štěstí na milující mamku (i když samozřejmě taky někdy vyletěla), ale až takhle zpětně si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí... A to nejmenší, co můžu udělat, je, že se budu snažit, aby moje děti nic takového, jako je popsáno v knížce, nezažili...
Jazyková úroveň jednotlivých postav mi také úplně nesedla, na druhou stranu jsem musela přiznat, že díky tomu byly jednotlivé monology a dialogy opravdovější, skutečnější, osobitější...
Nesmím zapomenout zmínit nádherné ilustrace!!
Nejsem žádným velkým milovníkem Sci-fi a fantasy.
Před mnoha lety mi ale kamarádka představila pana Jiřího Kulhánka a já mu po počáteční nedůvěře a následném velkém překvapení totálně podlehla. Přečetla jsem od něj vše, co napsal, a každý rok ho pak proklínala, že už nechce nic dalšího napsat...
O Františku Kotletovi jsem slyšela už dřív, Hustej nářez jsem ale plná skempticismu otevřela až o mnoho let později. Pořád jsem ho měla (s prominutím) za někoho, kdo "napodobuje" Jiřího Kulhánka, kdo se o něj snaží, ale nemá na něj... Stejný pocit jsem měla i prvních pár desítek stránek Hustého nářezu. Spousta sprostých slov "k ničemu", rádoby vtipné hlášky, snaha hrát si na pana Kulhánka... Tenhle pocit ale postupně slábnul, já přestala srovnávat, Kulhánkův stín zahnala do tmy a začala si příběh užívat. A víte co? Nakonec to nebylo vůbec špatný! :-D Asi šáhnu po druhém díle! :-)
Milé, na duši hladící, čtení :-)
Uvažovala jsem při čtení nad tím, jak je dnes veterina "jiná". Ano, samozřejmě, jsou i veterináři zaměřující se na hospodářská zvířata a pak jiní, kteří se věnují drobnému zvířectvu. Já ale porovnávala, co všechno kdysi musel takový zvěrolékař umět, jaká to byla makačka, v zimě, tmě a nepohodlí, jak nebezpečné to často bylo, porody telat, hříbat... A dnes - vytopená ordinace a stříhání drápků, broušení zoubků, křečci, morčata, králíčci, nebo nějaká ta kastrace... Samozřejmě, přeháním, ale víte, jak to myslím...
Určitě do budoucna sáhnu i po dalších dílech. Uvítala bych trošku společenské zápletky, Zvěrolékař v chomoutu zní nadějně :D Samozřejmě při zachování veškeré té zvířeny okolo :-)
Je super, že to není fikce, ale skutečné zážitky a příhody.
Mrzí mě to, ale nepřidám se k místnímu nadšení.
Námět knihy je určitě zajímavý, to, co se děje v afrických zemích je reálné a děsivé. Zajímavá je i všudypřítomná myšlenka, že ač se celý svět snaží Africe pomoct, spíše jí svou "pomocí" ničí... Osudy postav jsou zajímavě propletené, to, že je Plukovník tím, kým je, mě napadlo, a ve vztahu k Angel je to o to větší brutal.
Takže, co do formy je kniha slibná. ALE ta forma, styl psaní??! Tolik zbytečných nudných řečí okolo, klišé, patetické věty k ničemu. Kniha by mohla být poloviční, nabitá, rázná, syrová, stejně jako ten samostatný africký příběh.
O uvěřitelnosti některých částí nemluvě (a nemyslím tím to, co bylo popsáno, že se děje v Africe, to bylo paradoxně nejuvěřitelnější...)
Jsem ráda, že mám dočteno, do dalších knih od autorky/autora už se pouštět nebudu.
(SPOILER) Mám z knihy trochu rozporuplné pocity.
Na jedné straně byla dost čtivá, zhltla jsem ji za dva dny. Bavilo mě na ní to pojetí "život na cestě".
Na druhé straně ale souhlasím s výtkami, že se z tak vážného a zásadního tématu dalo rozhodně vytěžit víc a jinak. Autorka to úplně nezvládla, jak úžasně vystihla @kiraa:
"Lucy, která je postižený, nemluvící dítě, najednou během pár hodin oslovuje matku matkou (kterou vidí poprvý v životě) a ostatní slova pomalu začíná sypat z rukávu. Matka ihned poznává osobnostní rysy malý Lucy. Bratr Peyton, kterej trpí zpočátku averzí, po šesti dnech Lucy miluje..."
Je to celé trochu přitažené za vlasy. Matce se narodí dítě, které dostane do ruky akorát na pár vteřin, ale poslušně odkývá vše co po ní chtějí a vzdá se ho. 2 roky se sice děsně trápí, ale ani ji nehne, aby zvedla zadek a jela se na něj podívat, zjistila si víc o jeho stavu atd... A pak je z ní najednou máma roku. Aha. Takže asi tak.
"Když máš možnost, dej. Aspoň pomocnou ruku."
Hrozně silná, emotivní, smutná, těžká, krásná kniha.
Víc k ní asi psát nebudu, stejně bych to slovy nedokázala správně vyjádřit.
Rozmazlené děti, velice často zralé na facku, nechám stranou, na mnohem větší facku byli rodiče. Oba. Ona ale asi přece jen o chlup víc.
Nejsmutnější na tom pro mě je, že jde asi o celkem věrohodný obraz velkého množství dnešních rodin.
"Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá." - Vážně tohle někomu stačí? Radši se hádat, obviňovat, cítit se ublíženě, vystavovat tomu všemu děti, než být sám a počkat si, až přijde něco, co za to skutečně bude stát?
Styl autorky mně osobně taky moc neseděl, ne kvůli nepřítomnosti přímé řeči, ale kniha na mě působila tak nějak, jako by šlo o slohovou práci maturanta.
Co bych ale přece jen vyzdvihla jsou drobné postřehy, maličkosti z každodenního života (hlavně co se sourozeneckých patálií týče), které mi připomněli moje dětství a moje smýšlení a psaní do deníčku...
Další knihu od Soukupové už si asi nepůjčím...
K hodnocení použiju známé rčení "Velký špatný".
Musela jsem se fakt přemáhat, abych knihu dočetla.
Marně se snažím přijít na to, co se knihou snažil autor říct, co mi měla předat..?
Až na myšlenku "Dávej bacha na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit" a "Nejdřív buď v pohodě sám, než začneš pomáhat druhým/neobětuj se pro druhé", jsem nic nenašla. Nebo jsem se měla jen bavit? Když mně teda kniha fakt zábavná nepřišla...
Nevím, potenciální čtenáře neodrazuji, třeba v tom najdou, co hledají, ale za mě ne!
Přemýšlím, co mi přečtení povídek dalo. Padla z nich na mě deprese. Už jsem pár depresivních knížek četla (Rekonstrukci, Houbařku, Hanu, Tiché roky...) ale takhle depka byla jiná. Taková těžká. Jako deka. V každé povídce se její hlavní hrdinka trápila pro něco/někoho jiného, ale ve výsledku to bylo jedno. Touha po lásce, ponížení, žádná sebeúcta, obětování se druhému, který o to stejně nestojí. Škoda, že člověk nemůže číst dál, aby se dočkal nějakého happy endu. Občas v některé z povídek na konci svítí malé světýlko naděje, ale je fakt malé.
Ta si říkám, proč takovéhle povídky vlastně číst? Leda tak, aby zpytoval člověk své vlastní svědomí, zamyslel se nad životem, jaký žije, a pokud s ním není spokojený, něco s tím udělal, nenechal se využívat, nenechal si ubližovat. A nezáviděl druhému, protože občas, i když se to tak na první pohled může zdá, vážně není co. Za zdi druhých člověk nevidí.
Takže jo, některé z povídek asi mají smysl.
Já na cestopisy moc nejsem.
Zastávám názor, že raději chci cestovat a objevovat sama, než si číst o tom, jak si to užívá někdo jiný. Ale tentokrát jsem udělala výjimku a jsem za to moc ráda.
Kniha byla skvělá. Čtivá, dobrodružná, plná zajímavých myšlenek, nad kterými stojí za to se zamyslet... Chvílemi jakoby mi mluvil z duše. Básně Nostalgie a Otevři dveře mě dostaly.
Jen jedna věc mě trochu štvala, vlastně dvě - až moc náhod v jedné knize a za skoro celou dobu "ani jeden mráček na obloze..." Až na příhodu, kdy si málem sám přivodil infarkt, na mě kniha působila tak nějak až moc idylicky. Parta, kterou potká, nemohla projít průsmykem, bo byl týden zavalený sněhem, on přijde po nějakých 3 dnech a vše bez problému, ani jedinkrát nemá problémy se zažíváním, v Káthmándú vejde do jednoho ze stovek super marketů a zrovinka v té samé chvíli v tom samém super marketu je i Anne. A v Pokhaře zase čirou náhodou potká Boba, nebo Jima, či jak se jmenoval. Tak nevím, podle svých zkušeností musím říct, že takovéhle náhody se v životě moc nedějí... Nebo alespoň mně ne :-D
Opět skvělá detektivka paní Klevisové. Napínavý děj, psychologie postav, nahlédnutí do jejich osobních životů a starostí. Zápletky, slepé uličky... Na českou detektivku opět skvělá práce.
Jen... No prostě ze zatím přečtených knih autorky (Zlodějka příběhů, Dům na samotě a Sněžný měsíc) byla tato asi zatím nejslabší.
Jestli se nemýlím, byla to první detektivka autorky, tak se možná jen potřebovala trochu vypsat...
Každopádně, i když slabší, pořád příjemně čtivá, oddechová, odreagovávací záležitost! :-)
Hodně silná kniha.
Hlavní hrdinka mi byla dost nesympatická, jako by měla patent na rozum a na vkus, věděla přesně, co je pro koho nejlepší, jak by měl kdo žít, jak si vybavit byt, do jakých podniků chodit a jaké dárky rozdávat.
To, že nedokázala pustit minulost z hlavy a zničila si tak život (a bohužel částečně i svým nejbližším) jí ale člověk nemůže mít úplně za zlé. Kdo něco podobného neprožije, nemůže soudit. Kdo ví, co to s člověkem takový zážitek udělá.
Celkově - Houbařka, Anežka, Rekonstrukce - říkám si, co musí autor prožít, nebo cítit, nebo s čím se musí prát, když napíše sérii takhle depresivních a temných knih...
A překvapujeme mě, jak tu někteří píší, že kniha nemá konec, nebo že konec je odfláknutý... Podle mě je to jediné možné zakončení. Depresivní, ale reálné. Copak by čtenář uvěřil, kdyby to skončilo happy endem? Elišku by celá minulost najednou úplně přestala zajímat, skoro jako mávnutím kouzelného proutku by se vyléčila, byla šťastná a spokojená...? To asi těžko. Takový život není.
(SPOILER) 3. přečtená Klevisovka.
Je mi to už trochu trapný, ale já jsem opět spokojená jako mimino :D ...ta ženská prostě umí!
Na jejich detektivkách mě baví, že nejsou prvoplánové a od začátku průhledné. Šmodrchanec je sakra zašmodrchaný a rozplétá se hodně pomalu a vy prostě až do posledních pár desítek stránek nevíte. Maximálně si myslíte, že víte. Dialogy nejsou o ničem, nejsou to prázdné fráze, jako je tomu poslední dobou často u amerických "bestsellerů". Fakt o něčem vypráví a jako ženskou mě i dost baví, jak se člověk dozvídá o životech jednotlivých postav, o jejich soukromí... Prostě jsou to čtivé, živé knížky.
Ano, za rok už mi asi bude Sněžný měsíc, Dům na samotě i Zlodějka příběhů trochu splývat, ale tak o tom asi ani detektivky nejsou, ne? Mají člověka odreagovat, přivést na jiné myšlenky, zahnat nudu a to se autorce daří náramně!
Nicméně, Michaelo, s "nedořešeným" Radimem u mě máte vroubek :D Zajímalo by mě, jestli byl opomenutý schválně... Podle mě skončil fakt v základech Jindrovic vily... A viděla bych to na Vandy tatíka ;)
Navzdory počátečnímu skepticismu to nakonec vůbec nebylo špatné ;-)