NikolSeven komentáře u knih

Četlo se mi to opravdu dobře, každá kapitola ve mně vyvolávala další a další emoce a těšila jsem se, až přijdu na to, kdo má celou věc na svědomí (a skoro jsem to uhodla!). Místy to bylo i docela vtipné. Autor má vážně dobrý styl psaní.
Jediné, co mi trochu vadilo, byla ta inklinace k severským detektivkám a až přílišné rozebírání života detektiva Lea, osobně bych se bez toho obešla. V oblasti symboliky mi kniha trochu připomínala Anděly a démony Dana Browna. Ještě víc jsem si však uvědomovala podobnost s Nesbeho Pentagramem a na konci i s Červenkou.
I tak jsem si četbu opravdu užila a musím knihu tohoto slovenského autora jen doporučit.

3 13.02.2020

V dnešní recenzi budu dosti stručná, jelikož bych se ráda vyhnula velkým politickým diskuzím a konfliktům. Kmenta opět nezklamal. Bavilo mě se nejen dozvědět o celém příběhu Miloše Zemana, ale také objevovat detaily a souvislosti, které mi doposud unikaly. I když tohle není tak úplně žánr, který běžně čtu a který by se dal číst každý večer před spaním, poslechnuto jsem měla audioknihu velice rychle a kupodivu jsem se v ní ani příliš neztrácela. Zajímáte-li se o aktuální dění či vám není současná politická situace úplně lhostejná, knihu vřele doporučuji.

3 13.02.2020

Když se řekne Dracula, vybaví se mi jediné – upír. A stejně jako většina populace, ani já netušila, do čeho jdu, když jsem si knihu v knihovně půjčovala. Čekalo mě proto překvapení v podobě dlouhého příběhu plného různých postav a osudů.
Něco, nad čím jsem „slintala” už od samotného začátku, je ten naprosto dokonalý a krásný jazyk vypravování. To je hotová lahoda pro čtenářovy oči! Stejně tak celé nové vydání, které má na svědomí nakladatelství Argo. Obálka je naprosto úchvatná! A ilustrace taktéž.
K samotnému příběhu asi nemám příliš co dodat. Děj jsem před začátkem četby neznala, tudíž mě mírně překvapila jeho jistá komplikovanost. Přiznám, že místy mi to přišlo až moc zdlouhavé.
Stejně tak mi úplně nesedl styl, jakým je kniha sestavena – tedy to, že se skládá z několika deníků a dopisů různých lidí (nicméně stále důležitých postav). Často mě to v četbě rušilo a ztrácela jsem se.

3 13.02.2020

Ptáte se, co se stane, když se pohádkové království připojí k internetu? To zjistíte právě v této knize. Nejvíc na všem oceňuji ten nápad, přestože samotný děj knihy mě příliš nezaujal. Oceňuji však humor a extrémy, do kterých jsou mnohé situace vyvedeny. Je to přesně ten styl humoru, který čtenář může znát z Kovyho videí na YouTube. Rovněž se mi líbily aluze na společenské a politické dění, kterých v knize najdete opravdu spoustu. Kniha má navíc naprosto nádherné ilustrace. Jediné, co se mi z vizuální stránky nelíbilo, bylo písmo, upřednostnila bych patkové (kniha se mi díky tomu hůře četla).

3 13.02.2020

Tahle kniha byla první, kterou jsem od Murakamiho četla. A šťastný začátek to opravdu nebyl. Od prvních stránek jsem se do díla nemohla začíst a v jistých okamžicích jsem ji měla opravdu chuť zavřít a vrátit do knihovny, aby si tam další dva nebo tři roky poležela. Nejspíš to bylo samotným žánrem. Nepopírám, že kniha není zajímavá. Naopak si myslím, že pro čtenáře, kteří mají Murakamiho knihy rádi, je to jakýmsi oživením. Navíc se mi některé myšlenky dost líbily. Zhruba tak od půlky knihy jsem se ale už jen modlila, abych se dostala ke konci. Měla jsem pocit, že jde – jak sám Murakami píše v doslovu – „v jistém smyslu (o) egoistické, privátní texty“. Tak jen doufám, že můj další výběr bude šťastnější.

3 10.04.2019

(SPOILER) Od téhle knihy jsem neměla příliš velká očekávání, protože autorčina prvotina pro mě byla spíše zklamáním. Do čtení "Žít s tebou" jsem se tedy pustila čistě ze zvědavosti, abych zjistila, zda se autorka od své první knihy někam posunula.

K mému velkému zklamání tahle má představa nebyla naplněna.

Jedna věc, kterou musím autorce nechat, je fakt, že umí (ať už záměrně, či nikoli) napsat postavy, které nejsou čtenáři sympatické. Přestože jsou zde postavy o něco lépe vykreslené než v "Být s tebou" a o něco více pronikáme do jejich psychologie, stále jsou dosti nesympatické a povrchní, a to zejména Mia. Ze začátku jsem do téhle postavy vkládala velké naděje, před očima se ale pak začala měnit v hrdinku, jíž jsem na konci vůbec nefandila – a potopil ji i samotný konec knihy.

Děj se točí kolem Mii a Aidena a zavede nás opět do Bostonu, kde se odehrála i kniha "Být s tebou" (dokonce se zde objeví i Val – nebyla to náhodou v první knize Vala? – a její přítel). Val pro mě byla velkým překvapením, protože zde byla snesitelnější a sympatičtější než ve své knize. Stejně jako v předešlém románu (i když se zdráhám tuto knihu řadit do sekce románu) i zde mají protagonisté své démony a děj odehrávající se v přítomnosti prokládají dlouhé kurzívní pasáže vzpomínek, u kterých bych snad jen ocenila trochu chronologie. Nečekejte zamotané klubko nití s překvapivým koncem, pokud jste čtenáři "betovin" nebo knih od Colleen Hoover, bude vám rozuzlení známo už od samotného začátku. V mém případě neurazil, ale ani nenadchl.

Tedy… jak se to vezme. Z úplného konce cítím autorčinu snahu čtenáře šokovat, což se jí do jisté míry povedlo. Na druhou stranu samotným koncem však pohřbila vlastně celou knihu a vše, co si tak pečlivě stavěla. Rozuzlení pro mne tedy bylo obrovským zklamáním.

Po přečtení "Žít s tebou" ve mně tedy zůstává jen několik pocitů: 1. Autorka nepíše knihy, které by byly mým šálkem čaje, a proto byla tato kniha poslední, jíž jsem věnovala svůj čas. 2. Snaha za každou cenu se vyhnout mainstreamu a klišé bývá někdy na škodu. 3. Nějakou chvíli nechci slyšet hudbu od Maroon 5, protože té se během čtení nezbavíte.

Redakční práce na knize bohužel také nepatří k nejlepším. Časté jsou překlepy, chybějící slova a zejména nejednotnost užití výrazů. Pochopila bych, kdyby v knize byl systematicky (i když chybně) užit nějaký výraz, bohužel jsem ale narazila hned na několika po sobě jdoucích stránkách na chybně napsané spřežky, názvy písniček a podobně. To vskutku není dobrá vizitka ani pro redakci, ani pro autorku.

Aby má slova nevyzněla příliš kriticky, uznávám, že čtenáře si tahle útlá knížka najde. Autorka má potenciál, musí se ale ještě hodně vypracovat. Kniha je spíše sledem filmových scén než soudržným dějem a občas se člověk ptá, co se odehrálo mezi koncem jedné a začátkem druhé "kapitoly", protože se vztah postav proměnil, a on neví, jak k tomu došlo.

Jak tady již někdo psal přede mnou, připomněla jsem si alespoň roky, které jsem trávila na Wattpadu. Autorce bych tedy doporučila nejprve na svých textech zapracovat, vyzkoušet nějaké on-line platformy, a až následně představit své příběhy širší čtenářské veřejnosti.

2 01.06.2024

Dočkali jsme se dalšího, již pátého, pokračovaní humorné série o naší dobře známé aristokratické rodince ze zámku Kostka. Příběh navazuje na čtvrtý díl a my se společně s naší průvodkyní Marií vydáváme (navzdory otcovým zákazům) do Nizozemí na audienci ke královně, která by ráda poděkovala nálezcům a opečovávatelům Rembrandtova obrazu „Portrét služebnice“ (aka „Bordel v kuchyni“). Jsme opět svědky komických situací, potkáváme se s tolik milovanými obyvateli Kostky… a stále je to to samé dokola. Stejný humor, podobné scény, předvídatelné dialogy. To mi však nevadí, protože mě tato série i přesto neustále baví a mám ji ráda.

I tak jsem ale u pátého dílu narazila. Jednak jsem nepoznávala samotnou Marii, která se chvílemi chová jako absolutní blázen (i když dá se tomu v téhle rodince vůbec divit?), jednak jsem došla k neskutečnému zklamání, co se týče konce. A ve výsledku jsem si řekla, že je to celé vlastně jen jakýsi marketingový tah a nalákání na díl šestý. Co se to na konci stalo? Bylo to opravdu nutné, když nás autor posledními čtyřmi díly lákal na tuto opojnou zápletku a rázem – prakticky lusknutím prstu – ji nabourá?

Bohužel, kniha ode mě získává tři hvězdičky. A je mi to opravdu líto.

2 16.10.2020

Novela „Mona” mi v mnohém připomněla autorčino oceňované dílo „Jezero”. Děj se opět odehrává v blíže nespecifikovaném čase na blíže neurčeném místě, které je protkáno chudobou, smutkem a téměř vše spěje k jistému rozkladu (včetně lidských duší). Stejně jako v „Jezeře” i v „Moně” nalezneme postavu Osvoboditele, jde zde kladen jistý důraz na náboženství a setkáváme se znovu s motivem cesty (ať už do hlavního města – podobně jako cesta Namiho –, tak motiv cesty na samotném konci knihy.
Z četby této novely jsem rozpačitá (podobně jako z „Jezera”) a tlučou se ve mně různé emoce – smutek, nenávist, vztek a také kapka zhnusení. Přesto jsem si chvílemi řekla, že mě kniha nebaví. Často jsem byla zmatená z toho, jak jednotlivé pasáže přeskakovaly od jednoho k druhému. Přesto v tomto členění vidím jakýsi záměr.
Kdybych tedy měla říct, zda knihu doporučuji, nedokázala bych odpovědět. Kdybych předtím nečetla „Jezero”, asi bych „Monu” po prvních deseti stránkách zavřela. Takže ano, kniha mě svým způsobem nebavila, na stranu druhou je v ní skvělá myšlenka, kterou si musí přebrat každý dle svého.

2 18.05.2020

Sbírku „O princezně, která se zachránila sama” jsem četla minulý rok a valného uznání se u mě nedočkala. Přesto jsem chtěla alespoň vyzkoušet, jaká bude druhá sbírka. A jaká tedy byla?
Jedno obrovské zklamání.
Autorka na začátku upozorňuje, že se ve sbírce budou objevovat i vážná témata, jako jsou například znásilnění, poruchy přijmu potravy a podobně. Uznávám, že to není něco, co by se mělo brát na lehkou váhu, proto bych od toho v případě této recenze ráda odhlédla.
Zaprvé – básně mi nepřijdou jako básně, ale jako věty, které jsou jen zalomeny do veršů, „aby to vypadalo.” Zadruhé – celou sbírkou mě provázel pocit, že to psala naštvaná, ukřivděná a pomstychtivá feministka, která mnohdy mluví o nerovnosti, která už v dnešní době je na jiné úrovni (čistě můj názor). Zatřetí – tohle by se mělo do hlavy vštěpovat mladým dívkám? Stěžovat si, že ženy jsou muži utlačovány, ale místo rovnosti se nad ně samy povyšovat?
Ne, tohle u mě rozhodně neuspělo. Jediné básně, které se jakžtakž daly, byly ty o sebelásce ve třetí části. I tak mi to ale přišlo trochu jako kopírování Rupi Kaur a její sbírky „Květy slunce”.

2 13.02.2020

Na začátku této recenze bych Adamovi chtěla pogratulovat k jeho úspěchu – nejen k vydání této knihy, ale rovněž i k vítězství ve zmiňované soutěži.
Sbírku otevírá rozsáhlejší (a současně nejdelší) text, jenž ve mně po prvním přečtení evokoval Apollinairovo pásmo. Zbytek básní je spíše kratšího rozsahu, zřejmý je v nich básnický minimalismus. Mezi často opakovaná témata patří lidská intimita, cynismus, místy i drobná skepse.
Podle mě je to jedna z opravdu povedených sbírek.

2 13.02.2020

Knížku mi už několikrát doporučovala kamarádka. Rovněž jsem se dočetla, že se jedná o podobný styl, jaký má básnířka Rupi Kaur (ačkoli mě její poezie příliš neoslovila).
Zcela upřímně musím říct, že jsem byla zklamaná. Nepřišlo mi to jako poezie a mohu prohlásit, že verše Rupi Kaur se mi líbily mnohem víc. Přišlo mi to jako slabý odvar básní od Amandy Lovelace (O princezně, která se zachránila sama). Pár básní se mi líbilo, ale bylo jich opravdu málo. Poslední část sbírky mi přišla jako výkřiky do tmy, které nedávají moc smysl. Trošku to zachránily fotografie a celkově grafická úprava.

2 13.02.2020

Ke knize jsem se dostala díky doporučení od kamarádky. Zaujala mě především tím, že se jedná o příběh o spisovatelce a že je v ní i detektivní zápletka. S hlavní hrdinkou Bronkou jsem se v některých momentech opravdu ztotožňovala. Jediná, dosti závažná věc, kterou jsem jí však nedokázala odpustit je její vztah s Jurajem. Vcelku napínavá kniha, během které si neustále kladete otázku, proč by chtěl někdo zabíjet spisovatelku a hlavně KDO by to chtěl udělat? Nicméně mě dosti zklamal konec. Rozuzlení v posledních dvou kapitolách mi přišlo hrozně rychlé a zvláštně podané. Říkám si však, že cílem knihy nebylo podat detektivní příběh v celé své kráse, ale spíš čtenáři ukázat úlomky ze života spisovatelky.

2 16.04.2019

Jak tady již psal někdo přede mnou, zhodnotit tuhle knihu bude trochu složité, protože z ní mám mnohé pocity.

V prvé řadě chci ocenit autorčin jazyk a styl. Je vidět, že si s psaním dala opravdu záležet, má cit pro češtinu a mnohdy si s větami opravdu hrála. Za to tedy velký palec nahoru!
Dále bych mohla vypíchnout fakt, že se v knize vlastně skoro nenajdou pasáže, kde by se nic nedělo. Žádné moc velké vycpávky, prakticky v každé kapitole je nějaká akce, která děj posouvá dále. To může být pro někoho dobré, pro druhého však na škodu, záleží jen na tom, jaký jste čtenář. Na druhou stranu díky tomu čtení poměrně rychle plynulo.

Negativem této knihy jsou ale postavy. Počínaje velkým množstvím postav se jménem na S, které se mi mnohdy dost pletly, konče hlavní hrdinkou Viou, k níž jsem si nenašla vůbec žádnou cestu většinu času na mě působila jen jako ukřivděné dítě, které kolem sebe jen kope. Na opačném pólu mé hodnotící škály stojí její manžel Gamron, který si mě získal hned od začátku.
Trošku mi také vadila nejednotnost v podávání doplňujících informací. Líbil se mi styl na začátku, kdy byly některé informace (ne úplně důležité pro děj) uvedeny v poznámce pod čarou, postupně jich ale ubývalo na úkor delších objasňujících popisů přímo v samotném textu. Osobně bych ocenila spíše právě poznámky pod čarou.

Kdybych to měla shrnout, knihu hodnotím jako lepší průměr (34 hvězdičky, zde dávám 4). Děj jde pořád dopředu, nezadrhává se, procházíme s hrdiny dalšími a dalšími částmi Sedmisvětí. Přesto je tady pár drobností, které by autorka do budoucna měla vyšperkovat. Na první počin ale hodnotím vcelku povedeně.

1 29.09.2023

Útlá sbírka Barva času je žlutá vám přinese do života trochu imprese. Sestává z veršů, jež by mohly evokovat haiku. Jsou plné pocitů, zaznamenávají okamžiky života, přesto jsou dosti intimní. Máte-li rádi tenhle druh poezie, doporučuji se po sbírce podívat. Příjemná žlutá obálka ve vás ještě více podnítí pocit domova a pohody. Volné místo na stránkách pod každou básní dává navíc čtenáři prostor nechat na sebe slova působit a třeba se i sami vyjádřit.

1 04.04.2023

Domnívám se, že tahle kniha je zpovědí a útočištěm pro mladé lidi, a to nejen s hendikepem, ale i psychickými problémy. Spousta knih hovoří o depresích, úzkostech, ale vždy mi přišlo, že vše pojímají jako velké klišé. V těchto verších ale cítíte opravdovou surovost těchto stavů. Dovolím si tedy říci, že autorka trefila místo, které nebylo zaplněné. Přála bych si jen, aby se sbírka dostala mezi více mladých lidí, kterým by mohla pomoci vidět světlo ve tmě.

1 03.01.2023

Na začátek bych chtěla zmínit, že se mé hodnocení po dobu čtení pohybovalo někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Konec mě ale více naklonil ke třem.
Pokoušela jsem se v potaz co nejvíce brát fakt, že se jedná o autorčinu prvotinu, i tak jsem si nemohla pomoct a jsem z četby kapku zklamaná. Vadily mi opakující se scény, opakující se konce setkání. Ani k jednomu z protagonistů jsem si nevybudovala žádný vztah, ačkoli jsem se opravdu snažila – oba mi přišli ale hrozně nesympatičtí, především Vaja. Narazila jsem i na několik maličkostí, jež mi přišly nelogické, ale od toho bych asi mohla upustit.
Styl je opravdu jednoduchý, někdy mi přišel až příliš jednoduchý. Osobně bych se obešla bez popisu, co má která postava na sobě a jaké má vlasy, docela mě to při čtení rušilo. Výhodou však je, že se kniha hrozně dobře a rychle četla. A to i navzdory tomu, že jsem se na začátku kapku ztratila v postavách, bylo jich v jedné chvíli až moc.
Co se týče vztahu Maddena a Vaji – jsem z nich opravdu na vážkách. Kdyby spolu dokázali normálně komunikovat, mohla by kniha být o něco kratší, nebo by byl prostor na jiné zápletky. Trošku jsem nepochopila ty občasné protichůdné emoce na konci jedné kapitoly a na začátku druhé, často jsem nevěděla, jestli jsou za dobře, nebo ne. Vyvrcholení v podobě milostné scény… trošku mi to tam nesedlo (i když asi chápu autorčin záměr, sem se mi to zkrátka nehodilo).
Při kampani na Pointě byla kniha docela dost propagovaná jako pojednávající o hokeji. Ve výsledku jsme se ho ale moc nedočkali, a ačkoli nejsem fanynka hokeje, tady bych ho uvítala více.
Kdybych měla něco vypíchnout – je to asi ve výsledku milé čtení, pokud máte chuť na něco jednoduššího se šťastným koncem. Autorka má ale určitě co zlepšovat. Této knize jsem pomohla na svět, nicméně mě trošku zklamala (a to pominu fakt, že mi bylo zkomoleno jméno v poděkování).

Celkové hodnocení dávám 2,5*.

1 14.12.2021

Moje pocity jsou hodně smíšené. Na začátku se mi kniha opravdu líbila, měla potenciál. Pak se ale vyprávění stočilo do minulosti a já měla pocit, že čtu znovu Mornštajnovou. Detailní popisy rodokmenu vedlejších postav mě nebavily a celkově bych byla radši, kdyby tato pasáž byla tak poloviční. Děj mě zaujal znovu až na samotném konci, jenže ten mě ve výsledku zklamal. Při četbě mě rozptylovaly maličkosti, které s dějem příliš nesouvisely, ale dojem z četby mi kazily. Nicméně oceňuji autorčin styl a jednoduchost vyprávění.

1 30.06.2021

Vážné, avšak s nadsázkou psané postřehy ze života pečovatele o autistické děti. Současně pokračování první knihy ve stejném duchu. Texty vezmou člověka za srdce, čtenář se zasměje, vážnost autismu však stále zní v pozadí.
Četlo se mi to opravdu dobře, ale nebavilo mě to tolik jako první díl, jelikož se to opravdu neslo ve stejném duchu.

1 24.04.2020

V době, kdy kniha vycházela a já si četla její anotaci, jsem si říkala, že je to tak trochu jako „Muffin a čaj”. A světe div se, daleko od pravdy jsem nebyla. I tak jsem tomu ale chtěla dát šanci a knihu si přečíst. A ta chvíle nastala včera.
Nebudu vám lhát, čekala jsem víc. Komiksy běžně nečtu, ale to by mi tak nevadilo. Vadil mi ten hrozně jednoduchý a předvídatelný příběh. Můžete namítnout, že takový je i „Muffin a čaj”, ale v „Srdcerváčích” mi chyběla nějaká šťáva. Příběh je to bezpochyby hezký, ale trochu mě místy nudil. Opravdu jsem čekala něco mnohem lepšího a emotivnějšího.

1 14.03.2020

Od samotného začátku mi byla hlavní hrdinka neskutečně nesympatická – arogantní, ufňukaná. Postupem času se to trochu zlepšilo a knihu jsem dočítala s pocitem, že postavu Jill zkrátka akceptuji, ale nelíbí se mi. Vlastně jediný, ke komu jsem si vybudovala nějaký vztah, byla Anna.
Příběh poměrně zajímavý, napínavý takřka do konce, místy však dosti zdlouhavý. Příjemné bylo oživení prostřednictvím útržků z článků, výslechů, zpráv a výpovědí. Nepopírám, že se konec nedá předvídat – sama jsem to někdy od poloviny tušila.
Iritovala mě však místy omezená slovní zásoba vypravěče. Nevím však, zda je to problém samotné knihy, nebo jen překladu.

1 03.05.2019