Pablo70 komentáře u knih

S Lennonovými nonsensovými povídečkami nás seznámil Jirka Černý ve své knížce Poplach kolem Beatles . Chodili jsme na průmku a psal se rok šest a šedesát. Fáfa Staroch, Bobík, co neměl pěstičku (válka) a další se okamžitě stali našimi kámoši! O rok později už jsme vydávali školní časopis a psali naše vlastní variace na „realitu“ : „Houžew-natý Jun Su. Jun Su byl -ný, -natý, -itý, -ičitý? Seděl na břehu žlutýho moře a čáral si klacíkem v písku. Když měl studený ručičky a nožičky, zabalila mu je jeho stará dobrá mladá žlutá máma do starý dobrý žlutý rodinný houžve, aby se zahřál. Bylo to jasný, byl dvojmocný, jó, to uměl!“ (Pro mladší ročníky: storku Houževnatý Jun Su jsme měli v čítance pro 2.třídu! O tom, kterak se chudý čínský chlapec, který neměl ani na papír a tužku, naučil u moře psát! A v Chině zrovinka v šest a šedesátém zuřila Maova kulturní revoluce, však o ní Beatles taky zpívali na White albu! A tehdy jsem chodil na chemickou průmku.)
Naše blbovinky nebyl o nic míň uhoz, než ty Lennonovy! Tak zkuste taky nějaké to svoje písání, určitě vám to půjde od ruky! Nám bylo 16. A s basákem v našem bigbítu jsme si začali říkat Starochu. No, říkáme si tak dodnes. Už 55 let...

2 20.03.2021

Pár poznámek:
- K stížnostem zdejších čtenářů na nezáživnost představení amatérského divadla - autor to předesílá povzdechem: "Doby se změnily. Studenti dnes nečtou Shakespeara, jako jsme ho četli my." (Musím potvrdit, že my ho fakt četli a dokonce jsme se o to snažili i v originále!)
- Je zajímavé, že divadlo hraje roli také v jiném románu o sexu - Portnoyovo divadlo od Ph. Rotha. Ale Rothův hrdina není gay. Ale není o nic míň otevřený než hrdina Irvingův. A pokud se někdo diví, že ve V jedné osobě jsou samí LGBT, no je to tím, že tahle kniha je právě o hledání sama sebe takového člověka. Jestli jste hráli někdy divadlo, určitě víte, co všechno vám tato činnost o sobě řekne. I Sabbath ho používal k poznání světa. Až si přečtete něco z toho Shakespeara, dáte mi zapravdu.
- "Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku - nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš." (Slečna Frostová). Moc důležitá poznámka, i když poznat v této knize, kdo je kdo, je poněkud svízelné. Také překvapivé a napínavé. Jsou zde moc hezky vypsána nebezpečí dospívání a sledovat stárnutí hrdinů je dojemné.
- Ale nakonec se to povede: "My už jsme to, co jsme, že?" (Franny) Posuny hrdinů v čase jsou někdy drsné, avšak vidíme, že ač jsou poměry v rodině hrdiny všelijaké, drží stále basu, a to platí i o přátelích a bývalých láskách. Je důležité najít sebe sama a vědět, co jsem zač. I když odkrývání vlastní identity je hodně bolestné a nezřídka se za ně platí smrtí (AIDS ap). Myslím, že právě to chtěl autor vzkázat svému synovi.
- Otázku jak hodně je svět pokřivený a co považujete za normální si zodpovězte sami. John Irving určitě miloval svého syna!
-Možná je škoda, že česky dosud nevyšel Giovanniho pokoj. Baldwin je skvělý spisovatel. V knize zmiňovanou Sezónu v pekle (Rimbaud) si ovšem přečíst můžete. Nic sexuálního v ní však nehledejte.
Děkuji za pozornost.

12 19.03.2021

Kniha pro mnohé zajímavá, určitě to bylo dobrodružství, ovšem chybí jí duchovní rozměr, Harrer do duchovního a mystického života Tibeťanů moc nepronikl a ani mu neporozuměl. Jestliže jste o Tibetu četli jiné knihy, budete zklamáni.

1 19.03.2021

Tenkrát jen smyslně
(více se nemohlo)
dneska už píše
ta skvělá básnířka
o troubě zadku
a svojí pí.e:

„Miluji, když se připravuješ vytlouci odloučením zamlžené okno, když, tři měsíce sama, strhnu ti opasek a zuby dravce. Když sebou prásknem na postel odprásknuti prvním stahem - gumou, která nám škrtí břicha, ale my ji střiháme nůžkami pohybů jak nedočkavci na vernisáži, když jsem potrubní pošta pro vlhkost a jedou mnou balíky, v kterých se převalují sliny, a ty je trháš mezi nohama, protože všechny zásilky jdou pilně, a mně se při tom zazdá, že přede mnou pokleká jeptiška šeptající desatero do hlásné trouby zadku, kam strkáš slova o orgasmu, tajemstvím pro tebe jsou slova, když kámen tlačíme až na vrchol kopce, kde třeseme se jako oslíčci, u nichž padá listopad - zlato moče, když hladíš píču jako obraz, který nikdy nezaschne a dýchá zavěšen v rámu úst a je přibíjen na pohlaví, které ho houpe nahou a dolů, na pohlaví, po kterém otočí se každá, když chodíš v letních oblecích, když tuším kuličky a bouchací, co natahuji poštěváček na cíl..." 

18.03.2021

Škoda, kdyby tuhle knihu napsal nějaký český spisovatel... Představuji si nové varianty: kdyby to mohl být Čapek (humanistický román s atmosférou 1. republiky), Hrabal (vzpomeňte jeho Vlaky nebo Obsluhoval jsem...!) nebo Páral (haha, ten psal o milencích a vrazích!) či... dosaďte sami podle svého očekávání. Tři hvězdy jsou akorát.

1 18.03.2021

Pokud hrajete na klavír a máte ambice, neváhejte! Tohle je četba pro vás:

Jednou lidé poznali, že hudba je moc, jež podmaňuje, a od té chvíle začali k těm, kdož takovou moc mají, vzhlížet jako k vyvoleným. Zároveň však tu byl napjatý střeh: Jsi, umělče, opravdu hoden poct? A běda tomu, kdo zklamal. Z vyvolence byl rázem falešný prorok, hodný kamenování. Ten obdiv a ten střeh trvá pořád.

Hurník byl skutečný muzikant a jeho slova stále platí. A také psát, to on uměl! Díky! O tom, jak se z člověka stává umělec, věděl opravdu hodně. Prožil to na vlastní kůži.

1 17.03.2021

Ilja Hurník byl renesanční člověk: hudebník, skladatel a také spisovatel. Psal krátké příběhy plné filozofie, vtipu a životních moudrostí. Jeho knihy jsme měli moc rádi. Mohou se hodit jako dobrá četba před spaním:

KALAFUNA
"Rád bych se o vás něco dozvěděl. Vy jste tedy vytekla..."
"Skanula," opravila mě jemně.
"Promiňte. Tedy jste skanula jako pryskyřice..."
"Jako slzy. Vyronily mě stromy smrtelně zraněné."
"Nyní natíráte žíně..."
"...vytržené z ocasů koní. I koně trpěli..."
"...aby smyčec správně drhl o struny..."
"...zrobené ze střev ovcí, jež musely umřít."
"Ach bože, je tedy ten váš orchestr jedno pohřebiště!"
"Pohřebiště hýřící životem. Nejkrásnější květy, příteli, rostou z hrobů."

17.03.2021

Tahle poema - Jedna z mých mladických lásek!
Tu zahradu jsem si pak dlouhá léta přál vidět a stanout v ní, až se mi to roku 1990 podařilo, nejel jsem z Ostrovů jako Aldington, nýbrž z od komunismu osvobozené Prahy a světe div se, měl jsem s sebou J., s kterou jsem podnikl tenhle výlet na samém začátku našeho vztahu! Ale nechme promluvit básníka:

Měli jsme tolik k poznávání druh druha,
že ještě nevíme (ačkoli jsem o tom nikdy nepochyboval),
zdali jsme skutečně stvořeni být milenci,
můžete říct - a pravda je to-,
že je víc, daleko víc v lásce než jen pohlavní akt,
ale když ten je špatný, všechno je špatné
a milenci nejsou milenci.
Nadto nemůžeme znát budoucnost,
ani své city do roka.
Je to bláznovství zadlužit celou budoucnost
i v deliriu lásky,
neboť láska je proměnlivá jako my
a je to nečestné říkat "budu vás milovat navěky",
i když jsme o tom přesvědčeni,
neboť čas míjí, odnášeje všechny dobré věci...

A jestli básník říká:

Nebudu říkat víc,
nic o tom, jak jsme byli milenci,
jak jsem byl jejím milencem a ona mou ženou...

... přidávám se k němu. Bylo to tak.
Jen to neumím tak krásně napsat jako on.
Zkuste s námi snít jeho Sen v Lucemburské zahradě!

1 16.03.2021

Když napsal Ginsberg svoje Kvílení, věnoval ho Jacku Kerouacovi, „novému Buddhovi americké prózy“, který „vytvořil spontánní bopovou prozodii“ a hned na začátku nám vypočítal, kdo že to jsou ti bájní hipsteři celí žhaví po „prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci“ a kontemplující o jazzu. Kerouac chtěl být takovým hipsterem a chrlil začátkem 50.let jeden text za druhým. Podzemníci patří k těm, které zpodobňují ony stavy, které Rimbaud nazval rozrušováním vědomí. Když se dostaneme do určitého stupně poznání světa (nejčastěji na prahu dospělosti), položíme si otázku: je tohle opravdu všechno? Co se skrývá za denní realitou? Začneme hledat a nacházet nové světy a kontaktujeme se s „hvězdným dynamem“ a můžeme stanout opojeni a ohromeni tím, co se toho do nás vejde, co všechno k nám promlouvá, jsme opojeni svou existencí, o které jsme jako děti neměli ponětí, protože jsme jako děti nemuseli svět vykládat, jen ho žít, nyní však víme více a cítíme dualismus mezi existencí a naším rozumem, a buď se tento dualismus snažíme smazat, nebo mu propadneme.
Kerouac popisuje svoje stavy po požití benzedrinu, jsou to klastry vjemů, do kterých se musíme prokousat a vzít je za své, jinak textu neporozumíme, neboť on může popisovat jen to, co vidí kolem sebe a co při tom cítí. Jsou zde náznaky změněného vědomí, obavy, co se stane, když např. zahne jeho mysl někam jinam, „všechny ty směry, kterými se můžeš dát… mě přiváděly do úžasu, třeba že to z tebe může udělat někoho jinýho“… Hledá, co to s ním udělá, zkouší volnou lásku („občas ve všeobecném smilstvu“ si prohodí s kamarádem holku), píše o tom, jak „pojednou nechápe, co se stalo, protože jí ujelo vědomí“… - má strach, spojuje se s dávnými předky, Indiány, co tu žili od věků, „čeká, jestli nezahlédne nějakou myšlenku poslanou zvenčí, která by řekla, co dělat dál, a plnou symbolů a osudových znamení, protože musí být pravdivá a jednou provždy“. Nemusím snad psát dál, najdete si to sami.
Kerouac chrlil své texty (podobně jako mladý Hrabal) na psacím stroji, jak známo, ležely pak léta u vydavatelů a musel je přepisovat, aby byly srozumitelné, tak se učil psát.
Ještě poznámka o Buddhovi: když předával transmisi svého učení nepromluvil ani slovo, jen pozvedl nad hlavu květinu. Jediného, kdo pochopil, ustanovil svým pokračovatelem. I Kerouac si začal se zenem, ovšem zen buddhismus není založen na slovech, které v sobě nesou stopu dualismu, zen je absolutní prožitek reality, a tu už Kerouac nezvládl a uchlastal se.
Podzemníci jsou pro ty, kteří vejdou do Kerouacova bludiště slov a pocitů (Alseri to napsala krásně!) a umí sledovat jím nabízenou cestu, byť je obtížná k pochopení. Je to vlastně báseň v próze nebo záznam o stavu duše – jak chcete. Vše o knize najdete v doslovu.

3 15.03.2021

"Musím si chránit každý dobrý důvod ke štěstí," říká zestárlý Jacob a my sledujeme běh jeho života. Ukazuje nám, že v 93 letech má velkou sebereflexi, a že prožil bohatý život. Měl důvěru v sebe a v to, jaký je a také odvahu za tím jít.
Velká důvěra neznamená důvěra v něco, nebo přesvědčení, že se věci vyvinou podle vašich představ. Důvěra nepotřebuje objekt. Je to žít život tak, jako když noha došlapuje na zem při chůzi. Noha se nikdy nediví, že zem je tam, kde je.
Velká odvaha znamená nevzdávat se. Změnit směr není problém, ale musíte stále jít kupředu. Velká odvaha ani nemusí být nikterak dramatická. Kdykoliv děláte něco jen trošku obtížného nebo nepohodlného, děláte to bez reptání a až do konce, už to je Velká odvaha.
Je dobré číst tuhle knihu v naší poněkud pokřivené době.
Díky za víru a odvahu!

8 12.03.2021

Po přečtení skvělého životopisu "Verlaine" (P. Petitfils) a neméně dobré knihy o Rimbaudovi "Vedle mne jste všichni jenom básníci" musím odložit tuto temnou knihu: takhle se nedá psát životopisný román, roubovat ho na slavné básně a vymýšlet si všelijaké šokující scény, které se sice udály, ale zřejmě jinak než si Duffy vybájil - např. je tu Rimbaud šacující a okrádající mrtvého vojáka (naroubováno na slavnou báseň Spáč v úvalu)... Jak málo pochopení je tu pro hlavní postavy: Verlaine - "Vskutku, pokud dáme stranou jeho poetiku, pokud jde o rozvrat morálky a cestu k naprosté pokleslosti, dá se říct, že náš Nesmrtelný byl, podobně jako před ním markýz de Sade či Byron nebo Baudelaire, skutečným průkopníkem, prvním mezi prvními. Samozřejmě teprve poté, co ho správně nasměroval praotec rozvratu Arthur Rimbaud." Za tahle slova by se nemusel stydět ani pisatel odsuzujících článků o Chartě 77 (Ztroskotanci a samozvanci) v komunistické Tvorbě. Když prokletí, tak prokletí: ta odporně dekadentní exhumace, kterou je třeba dát na začátek, aby to mělo grády, potom pokračovat posledním tažením nemocného Rimbauda z Hararu. A na přeskáčku si i zašpásovat (samozřejmě nechybí ani vztyčený Rimabudův pyj ve Verlainových ústech atd.).
Jestliže se chcete o Rimbaudovi něco dozvědět, sáhněte určitě po jiných knihách.

1 10.03.2021

Fakt, že Rimbaud napsal své básně ve své pubertě a potom už nic, mě fascinoval už když jsem jeho básně začal číst: bylo mi jako jemu, když je psal. To, že potom nic nenapsal, se mi nezdálo už tak divné, jako mnoha básníkům a teoretikům, kteří pitvali jeho život. I my jsme psali a žili "divoce", i když samozřejmě jinak, ale Rimbaudovo rozrušování vědomí pro nás bylo magické. Proniknout na druhou stranu, za myšlení, ke kořenům světa kolem nás!
Miloslav Topinka se snaží uchopit Rimbauda v jeho celistvosti a doložit, že se vlastně ničemu nezpronevěřil, když přestal s poezií, obhajuje ho ze všech básnických sil. Čerpá z publikací o Rimbaudovi a sestavuje pro nás obraz jeho života, z kterého je objevnější právě ta část po jeho definitivním rozchodu s Verlainem. Konečně si můžeme udělat obraz o jeho životě jako celku.
Rimbaud je stále fascinujícím básníkem, meteorem, který přelétl nakrátko nad zemí a zmizel kdesi v Habeši. Některé knihy o něm jsou pojmenovány podle jeho výroků (Já je někdo jiný, Neštěstí bývalo mým bohem), výrok Vedle mne jste všichni jenom básníci však z jeho úst nepochází.

4 10.03.2021

Od Rimbauda k symbolistům! Od jasného vidění k póze...
"Rimbaudova slova jako kartáče čistila komín mého mozku, takže jsem záhy pod nánosem sazí myšlenek uzřel čiré obrazy věcí, z nichž je složeno skladiště mého vědomí." To napsal Vítězslav Nezval o Rimbaudovi, z kterého vyšli i ostatní symbolisté (tedy především z něho, i když můžeme jmenovat i další předchůdce směru: Verlaina, Baudelaira...). Po přečtení úvodu ke knize se dostanete in medias res a pochopíte dobu, kdy se básníci uchylovali od drsné reality ke snu a stavěli si umělé světy. Možná se vám bude zdát, že to básníci dělali vždy, ale předvedeme si na malých ukázkách, že jejich snahy byly dost odlišné od Rimbaudových výbojů, a jak známo, legraci si z nich dělal už ten starý olezlý bídák Verlaine...

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.
(Rimbaud - Má bohéma - Fantazie)

Z věčného blankytu třpyt ironie drtí,
lhostejně krásné jak květiny, básníka,
jenž svému géniu bezmocně klne v suti
neplodných Bolestí pouště a utíká.
(Mallarmé - Blankyt)

Ó ty pohledy ubohé a unavené!
A vaše a mé!
A ty, které už nejsou, a ty, jež přicházejí!
A ty, jež nikdy nepřijdou a přece existují!
(Maeterlinck - Pohledy)

Zdeleka, zdaleka, neví se odkud, z prázdna,
jakýsi muž přišel s lyrou
a zíral očima jasným,a jak oči blázna
a zpíval a zpíval
na krátkých strunách lyry
lásku žen, touhou marnou a sirou
zpíval svou lyrou.
(Mockel - Muž s lyrou)

Bože, to připomíná dnešní invazi lkavých songů a la Mám chuť řvát jak na lesy, že mám pro tebe postel s nebesy... nebo Zachraňte aspoň kapradí... (bléé!).
V knize najdete i lepší kousky a zejména pochopíte další část vývoje básnictví, pakliže vás právě tohle zajímá. A je tu mnoho zajímavých citací z dobových dokumentů a potřebné jsou také medailonky autorů. Rozhodně se o této knize dá říci víc, než že její formát přečuhuje z knihovny!

4 09.03.2021

Tato útlá knížka je důležitým mezníkem moderního básnictví. Nestačí verše psát, je nutné, aby je mohl někdo číst. A přesně o to se zasloužil Paul Verlaine, když se v roce 1883 vypsal z obdivu k pozapomentým básníkům své doby. Básníkům, kteří odešli nepochopeni ze scény (Mallarmé), někteří přestali psát (Rimbaud) a jiní už byli po smrti (Corbiére)… Sám Verlaine, zchudlý kriminálník, málem vrah z vášně, opilec a nešťastník, se chopil jejich osudů z okraje společnosti a nazval je Prokletými básníky. Do nich započítal i sám sebe (Chudák Lelian). Kniha vyšla roku 1884. A jestliže byl náklad ihned vyprodán, nedivme se, knížka vyšla v nákladu celých 253 výtisků… (Pozn. Že se historie opakuje jsme se mohli přesvědčit osobně roku 1977, kdy podobně vyšla kniha pozůstalosti Václava Hraběte Blues v modré a bílé v dvoutisícovém nákladu.) Tak byl vzkříšen zejména jeho druh Rimbaud a jeho poetika potom ovlivnila celý francouzský symbolismus.
Proč Prokletí básníci? Jak píše v prologu F.X.Šalda: „Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti; kdo chce létat, kde se jiní plazí; kdo se zasvětil poznání a žije snem; kdo jako génius přečnívá průměr lidství.“ (Slova jako vyšitá na dnešní módu průměrnosti v naší společnosti!)
Je nasnadě, že mnoho básní se vám bude po těch letech zdát neaktuální, možná by je bylo třeba znovu a moderně přeložit (možná je lepší, když zůstanou trochu podobná archaické mluvě tehdejší doby), mám právo se však domnívat, že noví prokletí básníci jsou někde mezi námi (sám o jednom vím – seděl za režimu za své prostořeké verše a nikdo mu nic nevydal), protože kdyby tomu tak nebylo, poezie by už byla po smrti.
Prosím, čtěte Prokleté básníky těmato očima!

1 08.03.2021

Když mi bylo jako Rimbaudovi, když utekl z domu a začal psát v Paříži básně (16-17), dal jsem se do čtení prokletých básníků. Útlé svazky jejich děl jsem si nosil z městské knihovny o patro níž. Z dvojice básnických přátel Rimbaud – Verlaine mi byl samozřejmě bližší ten první. Vždyť to on Rimbauda postřelil! A Rimbaud byl z nich dvou opravdový objevitel alchymie slov! Verlaine, jak napsal kritik Jules Lemaitre, byl skutečný básník, bohužel nakažený nemocí století: „Má nemocné smysly a dětskou duši. Má naivní kouzlo chorobné malátnosti, je to dekadent, který je především primitiv.“ To jsem ovšem netušil Verlainovy zásluhy o moderní básnictví – vždyť on vynalezl termín Prokletí básníci a on také uchoval Rimbaudovy básně pro nás – příští.
Ach, ten nechutný Verlaine se svou obtížnou nikdy nedozrálou povahou! Jednadvacetiletý básník Cazals ho popsal následovně:

Hlava Satyra nebo Buddhy.
Přesto krásný jako Sokrates,
Lamartine a Baudelaire dohromady.
...Zlostný i mírný. Pyšný i prostý.
Satan a Bůh – vždy prokletý! …

A sám Verlaine nešetřil ani sám sebe:

Bývaly doby, kdy (jsem) měl plné kapsy
a s přáteli se veselil,
s inteligentními děvčaty i s chlapci
pod obojí prožil řádku chvil…

Potácel se často na dně opilý a bez peněz:

Když jsem cestou zapadlými městečky
lízal zmrzlinu a mluvil trochu z cesty,
tři uličníci s očima jak lesbičky
civěli na mne vzrušeni mými gesty.

Křičeli na mne sborem ze všech sil
ti grázlíci tam na zastávce vlaku,
až jsem se vzteky málem udusil
doutníkem podobajícím se ptáku.

Žil jako bezdomovec, byl ve vězení, nechal se okrádat prostitutkami...přijímal pocty v cizině, doma na mizině, nemocný a na dně… ale žil vždy podle sebe!
Pierre Petitfils napsal skvělý životopis, vžil se do tohoto rozporuplného otce Prokletých básníků a v jeho knize najdete i mnoho nepublikovaných úryvků z básníkových příležitostných dílek pro dobový tisk. Kniha je pěkně vypravena. Dobrý start k četbě Prokletých!

1 07.03.2021

Z prokletých básníků mi v mládí připadal nejtajemnější Gérard de Nerval, už to jeho úžasné jméno vzbuzovalo velká očekávání. Jak o něm řekl F.X. Šalda: „Napsal několik svých nejkrásnějších čísel, v nichž se jako náměsíčník nesl lehkou nohou na okraji nejtemnějších propastí… a potácel se celý život mezi šílenstvím a snem ve bdění.“ I Rimbaud koneckonců přiznal: „navykl jsem si prostě halucinaci… zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyslovitelné, zachycoval jsem závrati...“
Nerval byl schizofrenik. Po psychickém zhroucení se léčil v sanatoriu, diagnóza: démonománie či teománie. V sanatoriu začal psát Aurélii, na konci knihy byly připojeny i Chiméry. Ano, vedou nás v souladu s diagnózou k pradávným mýtům, ale i Ježíšovi. Nerval vás pozve do svého světa, který není ledajaký:

Jsou ve mně temnoty – útěcha sotva jest,
jsem princ z věže zřícené nad Aquitanií.
Je mrtva hvězda má – má loutna plná hvězd
nese teď černé slunce: Melancholii.

Těžká melancholie ho dovedla až k sebevraždě v pařížské Ulici u staré lucerny 29.1. 1855.
I když ho Verlaine nezařadil do svého dílka Prokletí básníci, bezesporu k nim patřil. A závěrečná báseň Chimér, Verše ve zlatě, varuje všechny čtenáře, kteří se budou snažil rozumově pochopit jeho básně:

Ty s darem myšlení! Ty věříš, že myslíš sám,
zde, kde život kolem ze všech věcí sálá?
Ač volně k cíli jde tu každá tvoje síla,
tvé rady nejsou nic vesmírných prostorám.

Nerval se pokusil splynout s všehomírem. Ostatně, jeho Verše ve zlatě mají motto z Pythagora: „Nuže! Vše má svůj cit!“
Básník Antoine Maria Joseph Paul Artaud roku 1936 napsal: "...došel jsem k tomu, že celá francouzská poezie za posledních 130 let je obsažena výlučně v dvanácti sonetech Gérarda Nervala (viz!), několika básních Baudelaira a v Sezóně v pekle Arthura Rimbauda."
Mám krásné odeonské vydání z roku 1966, bylo mi tenkrát 17 a snažil jsem se opít hloubkou básníkových výletů do pradávných světů, které vzbuzovaly dosud nepoznané halucinace slov… Vždyť řekl: „Sen je druhým životem.“

2 05.03.2021

Agogh a nezajímavá sbírka? Ano, porozumět je někdy složité.
Sbírka vyšla nejprve v samizdatu, Mikulášek byl režimem po roce 1968 umlčen.
Agogh je tu básnický hrdina, smutný král, který „se stále chce podobat člověku, obyčejnému člověku, kterého vzněcuje, znepokojuje i mučí tento neobyčejný lidský život. Báseň je jeho prostor, z něhož vychází – a žije potud, pokud se udrží v myslích a srdcích čtenářů. Ale udrží se jen v myslích vzrušených a v srdcích se zrychleným tepem – a pro toto musí něco udělat.“ (Autor o své sbírce.)
Inu, to tak bývá, když si s básníkem nesednete v očekávání, tak se nic nekoná…
Musel jsem zapátrat po kom/čem smutný král asi dostal jméno:
Agoghé (starořecky : ἀγωγή ) byl přísný vzdělávací a školní režim založený na disciplíně a poslušnosti, kterému každý Sparťan byl jako občan vystaven , včetně dvou královských dynastií (Agiadi a Euripontidi), od 7 let. Zahrnovalo to odloučení od rodiny, pěstování skupinové loajality, výcvik pro válečnou a vojenskou praxi, lov, tanec a příprava na společenskou a občanskou činnost. Agoghé bylo zvláštní především proto, že šlo o povinné kolektivní vzdělávání organizované a šířené městem. Tento typ školení byl nezbytný pro přístup k plnému občanství a adolescenti, kteří se nepodrobili tomuto režimu, nemohli mít přístup ani k elitním sborům, ani k soudnictví, stejně jako ke všem ostatním občanským právům. Rodiče museli darovat novorozence do lesche (rady), kde seděli nejstarší a čestní občané. Tito zkoumali děti, a pokud souhlasili, že mají silnou a pevnou konstituci, nařídili, aby byly vychovány a aby jim byl přidělen klêros (κλῆρος) neboli pozemek. Když se naproti tomu ukázalo, že novorozenci jsou zdeformovaní nebo znetvoření, a pokud by se jim zdravý vývoj od počátku zdál nemožný, domnívali se, že přežití samotných dětí nebude pro ně ani pro město výhodné, byly opuštěny na místě zvaném Apothete, rokle u Taygetos. (viz Wikipedie)
Agogh je o poměrech po roce 1968, zašifrovaných do básnických podobenství, z kterých probleskuje realita (jak se to tehdy nazývalo):

Nicoty slavnost!
Ale ano! I ona chce býti zjevená i zjevná a vyjevuje se:
kdekdo vyje a sténá a syčí,
vřeští a kleje, naříká, pláče a skolí,
mrouká a skřečí —
jen vesmír tak nesmírně tichý si přede.

Lidé odcházejí do nicoty:

Jsou bytosti tak nejsoucí,
že nehoustnou v šeru...

Hnus se rozlézá všude:

A nic, to černé nic se nepožírá!
A ani bílá, triumfální kost!
Jen ještě tiše šelestící krysy
tu budí stíny
slov dávno zemřelých,
pokoutních, snubných, slov čepovaných z žump,
a spásají mé metafory rysí
(trávící ze sebe jen v čase),
tu od srdce, tu od hlavy,
ze které jazyk spálený jim visí
a na něm doutná uhašený líh.

Z básnického hlediska je snad nejzajímavější sedmá metafora s trůnní řečí krále Agogha, krále lítosti a smutku.
Netuším, zda režim rozšifroval Agoghovo poselství, v kterém prorokuje seschnutí celé země a její proměnu v poušť. (Ano, všechno musí být podřízeno oné přísně nařízené a vymáhané královské disciplíně – a přece – srdce se vzpírá!!!) Spíš stačilo, že byl autor dán do klatby (však se na něj časem zapomene).
Pokud si chcete užít přívětivějších básní, přeskočte Metafory i Nekrology, v závěru se vám může nabídnout Mikulášek milostný, jak ho máte rádi.
Čtěte pouze s vzrušeným dechem, autor to řekl jasně: tyto básně „udrží se jen v myslích vzrušených a v srdcích se zrychleným tepem – a pro toto musí něco udělat.“
Avšak čas je (ne)milosrdný – komu se při dávných dějích ještě zrychlí tep?
PS: Ahogh je na seznamu e-knih MěK v Praze zdarma.

3 02.03.2021

Tak, Jatka po 832.:

Kdo si to zazpívá s Plastiky?

Já Mike facháme v jámě
Do prdele to se máme
Jednou tejdně prachy berem
Na fachu pak dva dny serem!

Kilgore Trout (1907 – 1981) je fiktivní postava vytvořená spisovatelem Kurtem Vonnegutem. Do jisté míry je také Vonnegutovým literárním alter-egem. Vystupuje v mnoha Vonnegutových knihách, kde zastává různé role.

A ještě: mám vydání v Mladé frontě 1973. V tiráži: Přeloženo z anglického originálu.....??? Nic víc.

Překladatel Jaroslav Kořán v roce 1973 byl spolu s Ivanem Jirousem zatčen v hospodě při zpívání „bujarých písní o Rusech-vrazích“. Ve vězení strávil jeden rok. Po propuštění pracoval jako strojník Pražských kanalizací a vodních toků.

So it goes!

7 28.02.2021

Bejvaly doby, kdy v nevědomosti byla síla naší nevinnosti
Bejvaly časy, kdy jsme si všichni mysleli, že nemůžeme šlápnout vedle
Bejvaly takový časy, kdysi dávno
ale teď tu je ticho před bouří...

Tohle Reed zpíval v roce 88, mohl by to zpívat zrovna tak dobře dneska. Ale je už tam nahoře.
Jaká je jeho poezie?
Vyjádřil to otázkou: "Jaké by to bylo, kdyby Raymond Chandler napsal rockovou báseň?"
Reed řekl, že miluje už to, jak bzučí vybuzený zesilovač a na tohle napětí dokázal připojit posluchače. "Jak dlouho můžete hrát rock and roll?" ptal se novinář. "Až do smrti," odpověděl.
Pocházel z židovské středostavovské rodiny z Brooklynu. Ale přitom klidně řekl, že osobně žádné Židy nezná. Zeptali se ho, jestli on sám je Žid a odpověděl: "Samozřejmě, nejsou to snad ti nejlepší lidé?" Ale o své pravé víře řekl: "Mým bohem je rock and roll."
Když entomologové objevili nový druh pavouka z rodu stepníkovitých (anglicky "velvet spider", což zajisté připomíná Velvet Underground), dali mu název "Loureedia annulipes".
A tak se LR toulá po izraelských stepích a spřádá svoje komůrky z jemných vláken, pevných jako zpívané básně, které vám přiblíží jeho newyorský svět...
A dvojjazyčné vydání je moc prima!

2 26.02.2021

Kniha sama není bulvární, ale její námět zcela jistě ano. Kdo se do tohohle tématu pustí, musí se tvářit jako paparazzi, který přistihne celebritu infla granti a přitom dělá, že je to jen jeho chlebíček. Tak je také napsaná tato kniha a je snadné vymýšlet všechny ty šokující scény, jde to pěkně od ruky! Zvlášť když ovládáte řemeslo. Tímto konstatováním nechci knihu shazovat, ale připojuji se k těm zklamanějším, ach jo, kolikátý je to už popis amerických léčeben, opilství, pádů a sexu... Je to jako perpetuum mobile. Kniha byla pro mne velmi smutná.

1 24.02.2021