Pablo70 komentáře u knih

Van Gulik měl určitě načtené staré čínské příběhy z bazarů a tržišť a podobnou literaturu, a tak i do svých detektivek začlenil nadpřirozené jevy (vlkodlaky, duchy...), jsou zde i sympatičtí poustevníci a zrádní mniši, nevíme chvíli jestli sníme či bdíme... a přitom nám i běhá mráz po zádech. Určitě si přečtu další příběhy série Soudce Ti. :-)

2 23.02.2021

Šokovanou růži jsem si koupil hned jak vyšla, v roce 1969. Mikulášek se v ní vyjádřil k naší okupaci vojsky Varšavské smlouvy... jenže... jenže...
... byli jsme plni dojmů a na scéně byli odvážnější než on: Karel Kryl zpíval Bratříčka, Kubišová Modlitbu... atd.
Mikulášek tehdy ležel v nemocnici a psal odtamtud. A za Šokovanou růži byl "odejit"... jenže ... jenže...
Jak zpívá Aneta Langerová:
Jenže co se schová, to se taky poztrácí...
Jak dnes mají rozumět čtenáři básníkovu poselství?
Mne oslovuje z Černého tryptychu báseň Tehdy, protože si pamatuji na hlášení, které pacient Mikulášek z rozhlasu zajisté do omrzení slyšel na svém nemocničním lůžku: Občané, zachovejte klid a neklaďte vojskům odpor...
...mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid... atd.
Hlášení: - když jelen na krev troubí,
že ani jedno nezraněné místo není tu-
a že člověk není jenom cosi
potažené koží!
Bázeň: - jaképakfraky s tou trochou krve...
(Tak to máš za to, pisálku!)
Hmmm, tak málo stačilo k tvému umlčení!
Statečnost?
Ani naplno se to neřeklo. Kryl utekl. Marta lepila pytlíky... ti to řekli na plnou hubu!
Třeba těchto pár poznámek pomůže těm, kteří to nezažili a tak nerozumí...

1 22.02.2021

Co říct o Armstrongově trubce? Satchmo navštívil roku 1965 i naši republiku. Přišel i do Semaforu, kde mu zazpíval Jiří Jelínek písničku Hallo Satchmo! Suchého a Šlitra:

Jak rád zřel bych svoji tvář
Ve zlatým plechu jeho svatý trumpety...
Jak rád zřel bych její zář,
dvě černý ruce a dvě bílý manžety.
Jak rád slyšel bych ten hlas,
co zná dávno kdekdo z nás.
Jak rád dovedl bych hrát,
Haló Satchmo, Haló Haló Satchmo, jako ty.
Nediv se mý kuráži a jestli tě to uráží,
přestaň se mračit, musí ti stačit,
že tím končí píseň má.

A tahle vzpomínka mi napověděla, co mi na Jevtušenovi vadí. Byl to přeci jen sovětský básník a i ve svých verších stále bojoval, nemohl si pomoci, taková byla doba. I jeho Satchmo musí bojovat:

Básník i malíř, velký džezmen jsou bratři.
Spolu půjdeme,
druhu druha za ruku teď vezmem!

(To S+Š na tom byli úplně jinak.)
Jevtušenko: "Proto jsem se snažil nacházet lidi, s nimiž jsem duševně spřízněn a to nejen doma, na stavbě Bratrské hydrocentrály či na Severu, ale všude, kam mě zanesl osud a boj za šťastnou budoucnost lidstva..."
Jistě, Jevtušenko odsoudil vpád vojsk do ČSSR v roce 1968, psal i o Havlovi, ale jeho básně zapáchají tím opiem lidstva (viz Kundera), které odmítli třeba i Beatles (song Revolution / destruction)...
Jeho básně by snad zaujaly dnešní nejrůznější aktivisty, zarecitujte jim Monolog amerického spisovatele:

...Bránil jsem lidi talentované
a hubil štěnice, křiváky, epigony.
To je snad normální.
Tak k čemu, občané,
ta velká vznosná slova o svědomí?
Se studem si naše děti vzpomenou -
až oprostí se lidstvo od podlosti
tu dobu zvláštní, dobu vzdálenou,
kdy smysl pro čest byl už statečností.

Tož, vzhůru k světlým zítřkům!

21.02.2021

Mám druhé vydání v Melantrichu 1941. Básníkovi bylo 20, když o rok dříve vyšla!

Jednoho večera jsem naslouchal, jak pije
ze stříbra konviček můj rozčesaný sad,
protože liják je tak krásná scenerie
a mlhu v ulicích mám nade všecko rád.

Blatného poezie je mladá, oslněná životem, plná reflexí, obdivu ke světu kolem něho, vždyť miloval: je tu Zamilovaná báseň, Vítr si (tu) hraje s milostným dopisem, básník opěvuje šumot dívčích podpatků a nad městem se vznáší zlatá monstrance slunce...
Byl šťastnější než jeho souputník Orten, jehož mládí bylo zkaleno nacistickou rasovou nenávistí.
Tato prvotina se opravdu povedla! Dýchá z plných plic! Ale nic netrvá věčně: Nedávno jsem viděl v Objektivu ČT1 i reportáž z Ipswiche, kde byla po Ivanu Blatném slavnostně pojmenována jedna z ulic. Jedná se o ulici v místech, kde se nacházel psychiatrický ústav, v němž český básník strávil devět let svého života. Ne, nebyl v emigraci šťastný, ale do vlasti se v roce 1948 již nevrátil. V českém vysílání londýnského rozhlasu promluvil o potlačování kultury a svobody tvorby v Československu. V Anglii požádal o politický azyl, poštou vrátil průkaz KSČ i Syndikátu československých spisovatelů. V Československu byl označen za zrádce, zbaven majetku a občanských práv a stal se zakázaným básníkem. Ivan Blatný je po Bedřichu Smetanovi, Janu Palachovi, Václavu Hollarovi a Janu Husovi pátým Čechem, po němž je pojmenovaná některá z ulic ve Spojeném království.
Paní Jitřenka je krásnou upomínkou na básníkovo mládí.

1 20.02.2021

Kdybych chtěl být poctivý, napíšu, že Soňa Kociánová je česká Emily (Dickinson). A to nejen proto, že podobně jako E.D. byly básně Kociánové uveřejněny posmrtně. A nejen proto, že jako Emily se Kociánová dotýkala smutku a smrti.

Černý inkoust
se rozlil -
na odstavec života
a zastřel smích.

Básně Kociánové jsou stejně hluboké:

Rozumu karafiáte šlechtěný,
nač tě mám,
když vůně tvá
jen ke kotníkům
citu sahá...

Ztráty, které bolí, nakonec vedly autorku k smrti vlastní rukou.

Smrčky povyrostly
a my se změnili.
Jen zvony stejně zvonily,
když jsme si život -
trochu jinak -
vysnili.

Její básně jsou také přímé a prosté:

Až se ti natrvalo
znelíbím -
kterak svou duši ošatím?
Je trochu venkovanka
lstím nepřivykla
nudu budí
jako lidé chudí.

Jsou plné otázek, na které nenalezla odpovědi:

Na bazaru života
všechno se už
dávno nosilo!
Co tedy hledáš
tu nového?
Místečko,
které by mne
rádo přijalo!

Je tu však odlišnost největší, Emily psala o nesmrtelnosti, kdežto Kociánová ukončila svůj život sama... To se nemá, není-liž pravda? Čtěte a sami rozhodněte, jak to se Soňou a Emily je...

1 19.02.2021

Co si zde přečtete? Třeba povídku o dnešku:

Kráva a ostrov
Byl jeden ostrov, který překypoval rostlinstvem, a na něm žila jedna jediná kráva. Pásla se od rána do večera a pak šla vypasená spát. Ale v noci, když už neviděla pastvu, se velice strachovala, co bude jíst druhý den. Obavy ji tak vyčerpávaly, že se ráno probudila vyhublá a skleslá.
Ale louky se dál zelenaly a při západu slunce byla zase plná síly. V noci zase začala naříkat a hubnout, a tak to šlo stále dokola. Nikdy ji nenapadlo, že se bojí zbytečně...
Tvé ego je ta kráva a ostrov je vesmír. Obavy ze zítřka činí krávu pohublou. Lepší je zaobírat se přítomností. Jíš svou potravu už mnoho let a statky Boží se přesto nikdy nezmenšily.

Rúmí zemřel roku 1273 a jeho příběhy jsou stále živé. Je to četba podobná těm moderním "Slepičím polévkám pro... muže, ženy...", nebo chasidským příběhům, nebo křesťanským čtením na každý den. 159 súfijských povídek patří mezi klenoty světové literatury, které můžete mít na nočním stolku a denně si dát před spaním jednu z nich! :-)) Rúmí mluví o lidském osudu, o radosti, strasti, marných vzdeších, o pravdě a lži, těžkosti všedního života a o všem, co se týká člověka. Byl to moudrý muž promlouvající k nám přes staletí.

3 18.02.2021

Tak předně: Roth psal tenhle román po šedesátce (Sabbathovi je 65). A zrovna se rozváděl se svou manželkou, dlouholetou přítelkyní anglickou herečkou Claire Bloomovou. Ta pak napsala a vydala nelichotivou knihu Leaving a Doll´s House - to bolelo! Tak to je jedna stopa zanechaná v Sabbathovu divadlu - jo i ty loutky tam jsou! A samozřejmě i vzpomínky na první ženu, která zemřela při autonehodě.
Jak tohle přebít, když jste stárnoucí chlápek a cítíte, jak vám všechno z života odchází? Sabbath se utíká do sexu, který se však taky odehrává stále víc v jeho hlavě. Nezajímá ho dění ve světě a společnosti, vždyť má svůj svět a musí se vyrovnávat s jeho zborcením! Kašle na společenské normy a na svůj ubohý vzhled, uvnitř je přece stále "geroj". Znechutí vás, ne oplzlým vyjadřováním, ale svým chováním v bytě dávného přítele (neštítí se rabování ani krádeže, kterou si sofistikovaně odůvodní). V knize je dokonce hitparáda spisovatelských sebevrahů: na co asi Roth opravdu myslel, když v životě opětovně osaměl?
Ale najdete tu i opravdové lidské hodnoty: vzpomínky na rodinu, vlastenectví... (za to asi dostal tu literární cenu), vášeň pro herectví, parodii, šaškovství (koneckonců kašpaři bavili i krále, že?), hovory s umírající milenkou jsou autentické a silné (promiňte, moje osobní zkušenost).
Jen si říkáte, jestli ten koktejl všeho je dobře namíchaný, občas se vám stane, že se při čtení propadnete do nicoty, stránky se nabízejí k přeskočení, pak zase čtete se zatajeným dechem...
Chtěl jsem tu zobrazit celého Sabbatha, mám k té knize spoustu poznámek, ale to nechám na vás, milí knihomolové!

16.02.2021

Kdo ještě dnes čte Jesenina? O jeho osudech jsem se dočetl v samizdatu Sovětský spisovatel a smrt, který mi později zabavila StB. Jak to bylo s jeho sebevraždou? Zpověď chuligána se určitě nehodila novým vládcům Rusi do krámu... Jesenin byl milován pro lyrické básně, kterých je v tomto výboru KPP převaha. Byl vždy IN, jak se dnes říká, přítomen se svými ženami a milenkami, ač je rychle měnil, v jeho životě se vystřídaly Anna Sardanovská, Anna Izrjadnovová, Zinaida Rajchová, Isadora Duncanová, Augusta Miklaševská, Sahanducht Terterjanová, Naděžda Volpinová, Sofia Tolstá (vnučka L.N. Tolstého - Jeseninova poslední manželka), Galina Benislavská (která mu zorganizovala pohřeb a rok později se na básníkově hrobě zastřelila a je pohřbena po jeho boku)... a to jsou jen ty nejdůležitější!

Možná pozdě, možná brzo, kdo ví,
nenapadlo mě to ani v snách,
podobám se Donu Juanovi,
já, spíš známý básník větroplach.

Co se stalo? Co se se mnou stalo?
Každý den před jinou klekám rád.
Každý dnem utrácím starou žalost,
nesmířený s hořkou pravdou zrad.

V SSSR byl postupně téměř zakázán a také u nás se v 50.letech s jeho básněmi politicky čachrovalo, když ho Josef Hora překládal, upravoval jeho básně, aby vyhovovaly komunistickým pořádkům... Chuligán Jesenin a jeho "Jesenovština", kdo si na ni dnes ještě vzpomene!
I když jsou dobové překlady trochu zaprášené, musíme ocenit básníkův prožitek!

Vzpomínáte si
jistě na ten den,
jak já jsem stál
až těsně vedle zdi.
Vy chodila jste zlostně pokojem
a vrhala mi v tvář
ty drsnosti.

Jesenin nic nepřibarvuje, jen se zpovídá:

Má milá!
Jak jste mě to milovala?
Ušlo Vám, že já v lidském hemžení
byl jako štvaný kůň, jenž vzpurně cválá
pod smělým jezdcem všecek zpěněný.

Jeseninovy osudy navázaly na Puškina, Lermontova a měly pokračování v dalších tragédiích.
Kniha je doplněna kresbami Marca Chagalla. Protože vyšla roku 1964, nemohl v ní být básníkův osud dostatečně reflektován. Doplňte si vzdělání z netu!
Hvězdičku dolů za někdy již zastaralé překlady (Jan Zábrana promine...).

2 15.02.2021

Bylo to v roce 1970, kdy jsem si koupil LP Niemen Enigmatic a obdivoval úžasnou hudbu a zpěv nejlepšího polského zpěváka Czeslawa Niemena. V tomto roce vyšel v KPP i výbor z lyriky polského prokletého básníka Cypriana Norwida a teprve, když jsem ho měl doma, opravdu jsem užasl: nejlepší rocker v Polsku zhudebnil přes sto let staré básně vlasteneckého exulanta! Ta hymnická skladba na albu, Bema pamieti žalobny-rapsod od Norwida byla složena roku 1850, když zemřel generál Bem, hrdina polského protiruského odboje.
Norwid byl také v nemilosti carské vrchnosti a prožil skoro celý život v emigraci, ač skvělý básník a kreslíř, živořil. Stál u lože Chopina, když umíral (báseň Chopinův klavír), zkusil své štěstí v Americe (Občanu Johnu Brownovi), ale neuspěl... emigrace ho "obrala o všechno" (Dopis z Paříže 1876). Po smrti byl pohřben v Paříži, do milované vlasti se už nevrátil.
V antologii Černé květy najdete i další básně zhudebněné v průběhu let Niemenem: Aerumnarum plenus, Dej mi tu modrou stužku, úžasná Příšera (Larwa), Dozrálý vavřín, Paní M., která si jde koupit talíř.
Teprve později, při svých cestách po Polsku jsem pochopil polskou duši a jejich velké vlastenectví a nepřestával se stydět: zatímco náš nejlepší zpěvák z rádia nyl o tom, že si kávu osladí o trochu víc, Niemen zpíval o dávném vojevůdci, o lidské důstojnosti a jejím pádu:
Takové flundře se podobá
lidskost, jež šklebí se v pláči.
Minulost? ... Cenu "krve" zná!...
A lidem? ... "Peníze" stačí! ...
Kniha má výborný faktografický i výtvarný doprovod a pokud si k četbě Norwidových básní dohledáte i Niemenovu muziku, určitě vás obohatí.

1 12.02.2021

V roce 1964 se rozhodl Antonín Brousek demitizovat Puškina. Všichni si klepali na čelo: všichni žáci Puškina recitovali, začátek dopisu Oněgina Taťáně "Ja pišu vam" znal každý a Puškin byl jednou z romantických ikon ruské literatury. Leč není všechno tak, jak se zdá. Už na předsádce knihy spatříme básníkovu navštívenku, kde čteme: "A. S. Pouschkine" - páni! A tak se v běhu života dozvíme, kdo naučil malého Sašu rusky. A dál, jak ve 13 sledoval odjezd granátníků do bitev proti Napoleonovi, , jak v 18 pořádal smyslné orgie v Petrohradu, při kterých inscenoval oživlé obrazy "Vyhnání Adama a Evy z ráje", po dvacítce je už za ostrý jazyk ve vyhnanství na Kavkaze, v 26 ho jen jeho pověrčivost odvrátila od účasti na povstání Děkabristů a jisté popravy, o rok později mu řekl nový car samolibě: "Tak, teď už nejsi dřívější Puškin. Teď jsi MŮJ Puškin." (Haha - jak málo se Rusko od těch dob změnilo...) Nová vyhnanství, bída a úpadek, až k osudnému souboji, bolestivá smrt v 37 letech...

Kdyby kdo psal, co vidí, slyší,
tu cenzurou by neprolez,
vždyť ona nemá bránu širší,
než je ta úzká do nebes.

Také úvodní puškinovská studie je skvělá.
Knihy KPP ze základní řady byly vždy výborně vypraveny, s bohatým faktografickým i obrazovým doprovodem.
Jako školák jsem jeho verše uměl v originále a viděl i film Kapitánskaja dóčka... Byl barevný a líbil se mi.
Arion vám řekne o Puškinovi, co jste zřejmě netušili. Díky, pane Brousku! Jen nevím, jestli tuhle knihu seženete, kvůli emigraci A. Brouska na Západ byla také zakázaná a stažená z knihoven...

10.02.2021

ČTENÁŘ DENÍKU J.O. PÍŠE MLADÉMU BÁSNÍKOVI:
Ortene, odpusť! Promiň, že dlouho nevydržím číst tvé verše, i když tvé deníky mám vystaveny hned před očima v knihovně. Smutek údělu židovství v bídě III.říše na tebe padl jako můra. Já jsem před několika dny začal sepisovat vybrané stránky z deníku A DAY IN THE LIFE a asi jsme na tom stejně: mým koanem je její smrt. Koneckonců, nic nového pod sluncem. Musím se vrátit k té útlé zelené knížce KVĚTY SKOŘICOVNÍKU, z které jsem miloval úvodní báseň. Ale co ty vzadu? (Odešel flétny hráč/ pusté jsou pokoje/ žalem a úzkostí srdce se svírá./ Jen jednu lámu jarní ratolest./ Na celém světě/ nikoho nemám/ komu ji dát.)
Toulám se po lesích, poslouchám hudbu a občas píšu pár veršíků. Když jsem si přečetl své zápisky, poznal jsem, že stále píšu o ní. A tak dávám to, co sám odmítám. (Ale odpolední Tarleton Chillie & Lemon je úžasný!) Nebe totiž není tam, kam jdete.
Nebe je něco, co si nosíte s sebou. (Lubavčický rebe)
Ortene, jsem jako ty. Svou báseň pro tebe jsem už napsal.*

*/ Báseň pro Ortena

FREAKS*

Motto:
*/Americká fotogragie má silnou zálibu v lidech, kterým se nekorektně říkávalo „freaks“, tedy zrůdy, podivíni, abnormality. RESPEKT 41 /2010 – Neberu každou mrtvolu; s Joelem-Peterem Witkinem o odvaze, smrti a hledání krásy

Sedím s Ortenem v májové Praze 1941
Krabice od lepenky plná veršů o smrti
15 let po válce Lentini ukazuje
Své tři nohy a dvoje pohlavní orgány
V cirku na Conney Islandu
Witkin spojí v polibku rozťatou hlavu
Vzpomíná na slavného trpaslíka
Zvaného Kuřecí Lady z kabinetu zrůd
A na hlavu holčičky
Kutálející se k jeho k nohám
Prý můza na konci hledáčku –
Ortenovo pero je bledé jako kosti:
„Zachce-li se snad tobě jednou stravy
Která by byla trochu trvalejší
Sněz život svůj.“

2 08.02.2021

Přečtěte si tuhle knihu, odpoví vám na otázku, jaký vlastně Lermontov byl. A proč ho ovládal jeho "démon": "Usadil se ve mně jakýsi zběsilý démon, ale neměl vliv na mé skutky, pouze mě trýznil, křísil mrtvé naděje, žízeň po lásce, toulal se se mnou po okraji chmurné propasti a ukazoval mi v dálce celý ráj, jenomže k dosažení ráje bylo třeba bezednou propast překročit."
O svém démonu napsal i svou nejslavnější báseň.
Pro pochopení jeho divokého života jsou podstatné vzpomínky pamětníků i úryvky jeho básní. Všechno do této pěkné knihy ze základní řady Klubu přátel poezie zařadil báječný Emanuel Frynta, který jeho život shrnul v doslovu "Strůjce svého osudu" a nadepsal celou knihu slovy: "Vnitřní obraz básníkova osudu v zrcadle jeho lyriky". "Musím se vám přiznat s tím, co je mi den ze dne zřejmější: že ze mne nikdy nic pořádného nebude..." (z dopisu M.A. Lopuchinové). Jeho vzorem byl lord Byron. V jiném dopise napsal: "Smrti se nebojím, ne, ne. Bojím se zmizet beze stopy."
"Proměny démona" vám přiblíží život i smrt jednoho z největších ruských romantiků, nezklame vás ani výborná grafická podoba celé knihy. Vévodí jí magická přesmyčka 1814 -1841, let, kdy se básník narodil a tragicky zemřel...

2 06.02.2021

Znáte přísloví: Když máš talent, tak se neubráníš?
Autorka začala "psát příběhy, jakmile jen byla schopna udržet tužku a spojit písmenka ve slova. Nečekala na to, až bude znát pravopis. Příběhy se v ní tvořily příliš rychle. Jakmile dokončila jeden, začala další." Takhle na ni vzpomínal její bratr.
Kdo to má podobně?
Čtení a psaní byly dvě činnosti, které v ní matka podporovala. Mitchellovi byli čtenáři a jejich domov byl plný knih a časopisů. Páni, jako bych přišel k nám domů (jen těch časopisů nebylo tolik, protože jich za režimu moc nevycházelo, alespoň takových, co se dají číst...)!
"Čtení probouzelo její představivost a inspirovalo ji k psaní her a povídek do malých školních bloků, které jí matka koupila. Její první povídky jsou psány tužkou širokými, zřetelnými písmeny, ty pozdější psala inkoustem. Obaly některých těchto knížeček, které nebyly větší než 10 x 12 centimetrů, jsou svázány tkanicí a ilustrovány autorčinými kouzelnými kresbami tužkou."
Moc krásné!
V knihovně mé maminky byly i dva svazky Jihu proti Severu a Severu proti Jihu zdobené vlajkami Unie a Konfederace. Velké lákadlo!
Samotná kniha The Love Story Behind Gone With The Wind vám přinese poutavou četbu, nikoli však úplné potěšení, protože je tištěna na špatném recyklovaném papíře a můj výtisk je už zcela rozpadlý (špatná vazba).
Odváti větrem se stalo opravdovým hitem a jeho autorka celebritou: "Přijetí, jehož se románu zatím dostalo, překonává nejen naše očekávání, ale i to, o čem se nám mohlo zdát v těch nejbláznivějších snech." (John Marsh své matce, 26.června 1936)
A ještě něco: přečtete si, jak velká byla pomoc nadané spisovatelce od jejího manžela, který s ní byl "celou svou duší, s chladným úsudkem a tichým obdivem".
Samotnou knihu pak drží pohromadě "jednoduchost, věrnost a láska".
Podporujte se navzájem!

1 03.02.2021

Možná jste četli nebo hodláte číst Clavellova Šóguna, kde se to jen hemží samuraji a róniny, nebo jste viděli Posledního samuraje či legendárních Sedm samurajů. Pochopit jejich svět vám velice názorně pomůže tato výpravná kniha. Autor do ní zakomponoval i části válečných memoárů bojovných reků starého Japonska. Jsou kruté i zvláštně galantní:

"Mladí samurajové si ale vlasy vepředu nezastřihovali. Tuto neholenou část upravili do trojúhelníkovitého tvaru, považovaného mladými chlapci za rys velké krásy. Někteří samurajové si hlavu neholili vůbec, ale vlasy sčesávali dozadu. Tokugawa Iejasu mluvil proti této praxi, protože tvrdil, že kazí vzhled hlavy, když je useknuta! Ve stejném duchu chválil Kimuru Šigenariho, protože si voněl vlasy, a tak byla jeho uťatá hlava atraktivnější trofejí, když Ieasu dělal přehlídku hlav po bitvě u Ósaky roku 1615..."

Ti kruťáci Japonci! Ještě že se mohli reinkarnovat!
Tak si o nich přečtěte, svlékněte si svého samuraje a udělejte si představu, jak se tenkrát válčilo, uřezávaly se nosy a uši! Ostatně, náš středověk nebyl o nic veselejší... Clavell vám ve svém románu potom ukáže dokonalý střet civilizací: Evropa versus Japonsko! Má to nastudované!

1 31.01.2021

Tak i já zdolal Clavellův opus. To byla jízda!
Domnívám se však, že i dnešní výlet do Japonska by byl skvělým dobrodružstvím! A střet civilizací, jaký tu popisuje Clavell, je stále aktuální. Nelze ho než obdivovat: jak musel román plánovat při tak ohromném počtu postav, jejichž osudy se v knize proplétají a také naplánovat nekonečnou řadu úkladů, občas i úkladů na druhou či na třetí. Možná, že samotný Clavell by byl dobrým šógunem, když tohle uměl! (Haha!) A jestli chcete mít představu, jak to bylo opravdu se samuraji, zkuste výpravnou knihu Samuraj - Příběh vznešených japonských válečníků, kde spatříte i jejich oděv a zbroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/samuraj-pribeh-vznesenych-japonskych-valecniku-28929

12 30.01.2021

Učte se porozumět pomocí této knihy sami sobě:

Mistr Tozan řekl - modrá hora je matka bílého mraku. Bílý mrak je syn modré hory. Celý den na sobě závisí, aniž je jeden na druhém závislý. Bílý mrak je vždy bílým mrakem. Modrá hora je vždy modrou horou. To je pravý a jasný výklad života. Je mnoho věcí jako bílý mrak a modrá hora: muž a žena, učitel a žák. Ale bílý mrak by se neměl nechat vyrušovat modrou horou a naopak. Jejich poměr je zcela nezávislý...jsme-li skutečně sami sebou a zároveň závislí na všem. Každý z nás je uprostřed myriád světů. Jsme uprostřed světa pořád, okamžik za okamžikem. Jsme tedy úplně závislí i nezávislí. Je-li taková vaše zkušenost, vaše existence, pak jste dosáhli naprosté nezávislosti a nic vás nevyvede z míry.

Rozumíte této jednoduché analogii?
Mysl začátečníka je svěží mysl dítěte poprvé vidícího svět kolem sebe. Zjednodušte svůj život a žijte přítomným okamžikem. Suzuki píše o času a prostoru:

Neexistuje představa času a prostoru. Čas a prostor jsou jedno a totéž... Budete na nějakém místě, ale toto místo nejde oddělit od času, v kterém tam budete. Pro toho, kdo si skutečně cení života, je místo a čas totéž.

(Možná kvůli těmto věcem miluji hudbu a poezii...)

29.01.2021

Tak tedy: lepší než kila teorie je gram praxe! Navštěvoval jsem meditace Kwan-um a tajemství nespočívá v tom, pochopit je, nýbrž nalézt sám sebe (jako u všeho).
Mistr S.Sahn píše (tak, abychom pochopili) tuhle analogii:

Sókratés chodil po Athénách a říkával svým žákům:
-Musíte poznat sami sebe.-
Někdo se zeptal: - A ty znáš sebe sama? -
Sókratés odpověděl: - Ne, ale CHÁPU TU NEZNALOST. -
Zen je totéž. JE TO NEZNALOST - NEMYŠLENÍ. "Co jsem?" Toto je tvé pravé jáství. Když pochopíš sebe sama, pak bude snadné malovat či psát básně... Proč? Protože když budeš provozovat cokoliv, budeš plně ponořen do činností, nezbude žádná mezera: JEN psát. Mezi tebou a činností nebude žádná mezera vyplněná myšlením. Bude tady jen jednání bez myšlení. TO JE SVOBODA.

Pokud pochopíte tyhle základní principy, vaše četba přinesla plody. Pokud ne, vyčkejte: když je žák připraven, učitel je vždy nablízku.
KWAN SEUM BOSAL!

28.01.2021

Znají dnešní školáci alespoň Sládkovu "Křišťálovou studánku"?
My se učili nazpaměť ještě "Velké širé rodné lány" a "Byli jsme a budem". Můj děda se narodil kousek od Zbirohu a já si vzpomínám, že moje prateta mlynářka vzpomínala, jak kolem jezdili "Sládkovic" v bryčce. A můj děda, stejně jako Sládek, vyjel do Ameriky na zkušenou. Pokud se vám zdá Sládek nudným patronem z čítanek, přečtěte si v této knize vzpomínku na jeho americké dobrodružství: "Aby peníze ušetřil na železniční jízdu, vydal se na sever po mississippské lodi, kde konal práci nádenickou, nakládaje k výtopu potřebné dříví jako nejsprostší dělník, vesměs mezi černými lodníky a nádeníky!" Sládek si všiml rasové nerovnosti ve Státech a napsal "Na hrobech indiánských" a také přeložil Longfelowova "Hiavathu". Z New Orleans psal: "New Orleans s tou krví potřísněnou dlažbou a vyvrhelem všech národů... a vedle nich s otrokářskými paláci - a za nimi černošskými chlívky víc než chatami..." Amerika mu dala nadhled a vzlet! A také ho naučila vážit si domova, psal pak krásné básně o své české vlasti.
Výbor "Polní cestou" je další ze základní řady KPP, které byly vždy velmi kvalitní a doplněné o spoustu faktografie.
A co my, darebáci ze školních škamen socialistického školství? Ach, ano, my jsme Sládka i parodovali, jako bubeník z naší bigbeatové kapely:

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
na souvrati traktorista,
jak vidí lán, hned si píská:

Neděláme žádné zmetky,
chceme plnit pětiletky!
Vždyť ta naše kapela
hraje pěkně zvesela:

I can´t get no satisfaction!

Ale kdybyste mou ženu vzbudili třeba o půlnoci, vystřihne vám "Křišťálovou studánku" jako z partesu!

3 23.01.2021

Tahle kniha ze základní řady KPP se správně jmenuje "Na druhé straně světa". Verš je z básně Protinožci, která začíná:

Ta věčná únava ta hrůza pod palmami
Jako by ani nebyly vánoce
Na stromech zelené listí a plno ovoce
a věčně zpívají brouci...

Na druhé straně světa jsou Čechy
krásná a exotická země
plná hlubokých a záhadných řek
jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš ...

Můžeme tu sledovat Bieblovo přátelství s Wolkerem, následky výletu k moři (vč. fota), kde se stýkali "s tuberkulózními dívkami": Wolkerovi to podlomilo zdraví a jak píše popisek k fotkám - všichni z vyfocené skupinky (až na samotného Biebla) byli do pár let mrtvi...
Biebl, požitkář a lehkonohý posel poetismu, psal krásné verše, z kterých ty nejlepší jsou znovu a znovu vydávány. Když si bral za ženu dceru podnikatele, dostal miliónové věno! Hrál si na levicového intelektuála, vstoupil do KSČ (to bylo v módě), ale raději jezdil do exotických zemí (měl na to) a koketoval se surrealismem. Po převratu 1948 mu to dali mladí komunističtí "básníci" sežrat, chvíli ještě vzdoroval, aby se zachránil, napsal sbírku "Bez obav" o Fučíkovi v cele, Leninovi ad. Nakonec tlak doby nevydržel a vrhl se z okna...
V knize najdete úryvky korespondence, vzpomínky jeho souputníků, slabší je vykreslení jeho posledních let života, které je nezřetelné, byť kniha vyšla v r. 1968 (víc se asi vydavatelé neodvážili publikovat). Abyste si dovedli představit, jak to bylo, zkuste si poslechnout:

https://plus.rozhlas.cz/otazniky-kolem-sebevrazdy-konstantina-biebla-aneb-psat-ciste-a-od-srdce-6512187

Podcast nabízí i verše KB v jeho podání.

Je příznačné, že se o Bieblovi a jeho tvorbě ještě dlouho diskutovalo po jeho smrti, k tomu se vztahuje i Tauferova předmluva, která vám přiblíží pohledy prorežimního spisovatele na Bieblovy básně. Taufer ji napsal v roce 1965 a konstatuje, že když čte Bieblovo dílo, musí říci, "že jeho tvůrce byl šťastný básník". Ano, když mohl psát, co chtěl. Nikoli o Fučíkovi v cele. Jeho šťastné básně! Plné exotiky, lehkonohých dívek...
"Dokonalá báseň je tajemství svaté Trojice: Vůle, Rozumu a Srdce. Všechny tři složky se navzájem prostupují jako jediná sloučenina. Viděl jsem ve snu krásný dívčí cop o třech pramenech. A všechno byly jenom vlasy. " (KB o básni)

1 21.01.2021

Je 19. ledna a dnes by měl Fráňa Šrámek narozeniny (*1877). Sedm krásných mečů vás provedou životem básníka, romantika a anarchisty, z malé desky si poslechnete recitaci Václava Vosky a také Šrámkovy písně. Inu, když uvážíte, že za básničku Píšou mi páni šel do basy, život dnešních anarchistů, kteří mohou říkat, co se jim zachce, je úplná selanka. A to nemluvím o tom, že musel bojovat na fronách 1.světové. Roku 1946 byl jmenován Národním umělcem a my, starší, si pamatujeme jeho Splav a Curriculum vitae, které jsme se učili nazpaměť. A ve vzpomínkách uvidíme Edu Cupáka jako Jana Ratkina v Stříbrném větru...
Více v knize ze základní řady KPP (Klubu přátel poezie), kde je básníkova bio, spousta dokumentů i fotek.
PS: některé básničky našly své pokračovatele, např. Když mě brali za vojáka... aneb: příklady táhnou!

1 19.01.2021