pakoshka
komentáře u knih
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
#vnknč jsem si šetřila a dobře jsem udělala. Líbilo, ale vlastně ani ne ve chvíli, kdy jsem je četla, ale vždy když jsem knihu odložila a měla jsem dělat něco jinýho. To jsem jenom přemýšlela nad osudem a životem a co mám vlastně dělat sama se sebou.
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Nádherný. Ale hlavně smutný. Pokoušela jsem se knize chvíli vzdorovat, protože ten hype okolo ní je dost výraznej, ale tady je vážně proč. Zuzaně Dostálové jsem věřila o Štěpánovi každý jedno slovo, který mi naservírovala, nechala jsem se dojmout, pousmát i se rozbrečet. Obyčejní lidi, životy, generace, zkušenosti, slabosti, nemoci. Potřebuju víc knih od autorky.
Abych nebyla úplně nekritická, druhá část knihy, vyprávěná z pohledu matky, mi přišla slabší.
Připisuju k Hotýlku na svůj seznam 'Doporučuju, kudy chodím'.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Jak jsem podotkla nedávno, není už těch knih s tématem rodinného dramatu dost?
Je. Ale prostě to pořád táhne a pořád z toho bolí srdce.
Stejně jako píše karol.cadex pode mnou, pokud by mi někdo neprozradil autora, Mornštajnovou bych netipla. Trošku jsem byla zklamaná, jestli se to dá říct, když se provalilo TO, i když to bylo velmi očekávané. Myslím, že k vystavění příběhu, který nejen že bude prodávat, ale taky se s ním část čtenářů ztotožní, by stačilo ponechat všechny další šrámy. A to bych si za sebe přála.
Ale i tak dávám (možná jen zatím? Uvidím za půl roku, jestli mi kniha v povědomí nezapadne) pět hvězd, les se mě dotkl.
Byli jsme tu vždycky
Filip Titlbach
Filip Titlbach je profík na svým místě. Rozhovory s LGBTQ+ zástupci jsem dočetla asi před 14 dny a pořád nad nimi trochu přemýšlím. Dobře poskládaný témata, některý rozhovory zajímavější, vizuálně je kniha úžasná. Nejvíc mě oslovilo povídání s gayem v seniorském věku a jeho vzpomínky na dřívější režim. Přála bych si, aby se dostala do rukou těm, kteří by trochu potřebovali otevřít oči.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Moc pěkná pohádka pro dospělé. Nečekala jsem, že se mi bude tak líbit.
Hyena
Hana Lundiaková
Literatura MÁ BUDIT EMOCE a to Hyena přesně dělá. Jsem prosycena štítivostí k prvotřídnímu alkoholikovi Adamovi, je to nechutný ožralecký hovado (kterých je okolo v reálu taky dost). Konec byl za mě až-moc-za-vlasy, ale jinak jsem těch 130 stránek spolkla. Sice občas s obtížemi, zasekávalo se mi to v krku, naráz to nešlo, ale tohle je literatura, kterou chci číst. A necítím se blbě, že jsem se asi dvakrát uchechtla.
Sama pro sebe jsem si Hyenu srovnávala trochu s Macochou od Petry Hůlové, kterou jsem četla nedávno. Hyena je čtenářsky přívětivější, expresivnější. Veselé Vánoce!
Macocha
Petra Hůlová
No Ty-Vo-Le, tak jako taky jsem si na začátku myslela, že je to na mě nějaký moc rádobyuměleckyvolný či co, ale brzy jsem pochopila, že jde o myšlenkový tornádo brutálního alkoholika, kde se naprosto stírá rozdíl mezi realitou, snem, minulostí. Není to knížka, kterou si vytáhnete po dlouhým dni z knihovny a jen tak naslepo ji začnete číst. Já ji měla rozečtenou skoro měsíc a četla jsem ji výhradně venku, na procházkách mezi poli. On ten čerstvej vzduch je k ní potřeba. Není to masovka, vícero lidem se spíš nebude než bude líbit. Mně se vlastně líbila.
Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
Poslední z volný trilogie a já jsem tý knížky TAK plná! Myslím, že se mě dotkla víc než Anežka a Houbařka, je hrozně smutná, drsná, všechno to pevně stojí, i když se svět kymácí. Líbí se mi to reálný myšlení, který Viktorie Hanišová dává svým hrdinkám, ta strohost a skutečnost bez nějakých zbytečně podsouvaných emocí - však k těm si člověk stejně dojde sám.
Velmi cením reálie ohledně vražedkyň a zmínku o vytváření vzpomínek.
Vděk
Delphine de Vigan
Je mi líto, že jsem Delphine de Vigan nezačala číst dřív, ale nikdy není moc pozdě; je mi líto, že jsem Vděk četla během cestování, protože jsem nemohla popustit slzy; je mi líto, že i já dlužím dopis někomu, komu nemám odvahu ho napsat.
Tady bylo krásný úplně všechno: příběh, postavy, pocity, jazyk, překlad, doslov. Nenašla jsem v knize ani kousek patosu a židovskou linku nepovažuju za zbytečnou, jak tu pár lidí poznamenalo. Moc jsem se snažila číst pomalu a užít si každý řádek.
Pádím pro další Delphine.
Svatá hlava
Hana Lehečková
Dnes, 10.10., je světový den duševního zdraví. Zároveň je to den, kdy jsem dočetla Svatou hlavu. Příznačné.
ten tok myšlenek není snadný občas číst není snadný číst to nejenom protože já mám interpunkci ráda ale stejně jsem to četla a i když ze začátku jsem chtěla vyrvat vlasy všem tak pak jak se mísí realita a iluze tak to je hustý jak asfalt tak to teče líně a divoce a funguje to a grafická úprava knihy se mi taky líbí moc a ten pohled na slabou duši je sugestivní úplně neuvěřitelně moc
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Neuvěřitelně čtivě zpracovaný téma. Tleskám!
Jezero
Bianca Bellová
Tak zvláštní, strohá, neurčitá.
Na na dystopický díla moc nejsem, ale Jezero mě uchvátilo. Vyprávění bez zbytečných emocí, i když ten příběh s váma emočně zacloumá sám. Neurčitej čas a prostor, ale stejně se díky různým narážkám snažím zjistit, kde by to tak mohlo být. Ekologická katastrofa. Zmatek a potřeba zjistit, kdo jsme, odkud pocházíme.
Ze začátku jsem si myslela, že mě Jezero nebude bavit, že mě strhne šeď až někam do nudy, ale opak je pravdou. Je mi líto, že jsem jej nečetla dřív.
Místy mi připomínala Paměť moji babičce.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
No, je to trapný, ale je to fakt bolavý. Nemohla jsem si vybrat lepší termín pro četbu, než je přelom června a července, takže jsem s Annou mohla její sběry prožívat, souznit s počasím a přemýšlet, jestli fakt kvetou lípy a hluchavky. (To je tak jediný, co poznám. Ještě teda kaštany, ale o těch moc řeč nebyla.)
Nečekala jsem, že se až tak dostanem Anně do hlavy, ale byl to skvěle zpracovej náhled do duše, která není zcela oukej.
Už mám zarezervovanej druhej díl.
P. S.: Do tmy se často porovnává s Houbařkou. Jasný, má to podobný téma sběru, každá hrdinka příběhu bojuje se svým temnem, nabízí se to. Kdybych si měla vybrat, momentálně je mně bližší Houbařka, protože je to dílo víc racionální.
Vrány
Petra Dvořáková
Rodinka jak z Výměny manželek a totální selhání na straně školství, bohužel věřím, že nejedno dítě zažívá Bářinu situaci. Bára měla aspoň to štěstí, že byla talentovaná a její učitel jí věnoval více pozornosti; co by se ale stalo, kdyby byla průměrnou žákyní, která ničím nevyčnívá?
Vrány jsou bezesporu citlivou a komorní novelou, nicméně já bych je ráda viděla o sto stran delší a propracovanější do hloubky, chybí mi lépe vykreslené postavy, troška víc psychologického rozboru, celé je to taky čtivě prvoplánové, i když vážnost tématu rozhodně nepopírám.
Babičky
Petr Šabach
Krásný. Krásný, smutný, nostalgický, lidský.
V jednu chvíli mě kniha rozesměje nahlas a za pár desítek stran mě bodne tak, že zůstanu s rukama v klíně jen pozorovat krajinu za oknem jedoucího vlaku...
Některý věci se nemění. Od narození Matěje, což bylo v padesátých letech minulýho století, proběhla v republice spousta změn, vystřídal se režim a formovala se společnost, ale faktem je, že jedno zůstává i v roce 2021 podobné. Lidi jako jednotlivci, jako rodina. Ze všeho nejvíc nám záleží na nás, na našich blízkých, na toleranci mezi námi, a když babička demokratka Irena slíbí babičce komunistce Marušce, že ještě neumře, přece se s ní musí dívat na televizi, tak to vidíme perfektně.
Je to Šabach a je tam vše, co od jeho knih očekáváme. Humor, láska, vrtání v hlavě.
Helimadoe
Jaroslav Havlíček
Mám moc ráda Neviditelného, toho jsem četla třikrát, a proto jsem se sama pozastavila nad tím, že jsem od Havlíčka nečetla nic jinýho. Proč?
Maloměsto - a já miluju maloměsta! - se všema svýma postavičkama, překrásný jazyk, malebné popisky... To pro mě bylo několik krásných večerů.
Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
Prvočíselný dvojčata! Nevím, proč jsem se Osamělosti prvočísel tak dlouho bránila, odrazovala mě obálka. Ale je to TAK nádherný a smutný čtení, že chcete i nechcete skončit, přála jsem si, aby měla klidně čtyřikrát tolik stran.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Není už knih s tématem rodinného trauma, špatné komunikace a tajemství trochu hodně?
Možná ano, ale dokud budou jako Neděle odpoledne, budu po nich sahat dál a dál.
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
Jack Thorne
5 let jsem prokletému dítěti odolávala, protože jsem si nechtěla kazit HP svět. No, kdybych to nečetla, asi bych udělala líp. Meh.
