pan_Vaclav komentáře u knih

Děkuju Martinu Vrabcovi za spolehlivý překlad a přehlednou úvodní studii, která nesplnila ale bohužel to, co splnit měla: ospravedlnit Schellingovy fantasmagorie, ke kterým je předmluvou. Přednášky působily dojmem směsice z prstu vycucané teologie, ideologie a intelektuální artistiky. Rádoby matematicko-logická notace má pak vzbudit zdání fundovanosti a objektivní souvislosti metodického myšlení, k němuž má ale vnější estetická přilnavost Schellingových fantazijních představ opravdu daleko. Co jiného ale čekat od filosofa, který označuje nemoc jako "stav proti přírodě" a tvrdí, že je ve světě tělesném tím, čím zlo je ve světě morálním. Když je tedy nemoc stavem proti přírodě, měla by přestat být předmětem medicíny a stát se naopak předmětem exorcismu? Schelling by takovému řešení možná nadšeně zatleskal. Odpovídá ostatně jeho představě o pravé religiózní jednotě, která prosvětlí v lepších časech násilnickou vnější jednotu státu, který má sám v sobě "rozvinout religiózní princip a," pokračuje horlivě Schelling, ,,veliké spojení všech národů se má opírat o religiózní přesvědčení, která se stanou všem společná". Že se jedná o zbožné přání misionáře (anebo džihádisty), a ne závěr učiněný po filosofické rozvaze, založené na erudici, vhledu a poctivosti, dokládá mimo jiné i autorova absence historického smyslu, jak ji předvedl při rozvíjení úvah o geografických podmínkách vzniku demokracie. Je na druhou stranu pak ale pochopitelnější, že Schelling věřil na duchy. Pardon, Schelling se nemohl jako filosofický gigant a konstruktér systému světa odvolávat na pouhou víru, musel samozřejmě existenci duchů dokázat. Jak tedy zní důkaz, filosofický důkaz, že člověk po smrti je "nanejvýš skutečný, dokonce ještě mocnější, a tedy skutečnější než ve zdejším životě"? Končím svůj komentář ukázkou první části filosofického důkazu existence duchů v podání Schellinga: "Veškerá slabost pochází z rozštěpenosti mysli. Pokud by v jediném člověku tato rozštěpenost úplně zanikla a tento člověk by v sobě měl jen dobro, pak by mohl hory přenášet." :´-)

2 13.03.2023

Přijde mi podnětná kritika jazyka jako izolovaného, nezávislého systému, který je předmětem rovněž suverénní jazykovědy. Představovat si, že slova mohou něco dělat, znamená pak skutečně připisovat jazyku nějakou magickou moc. Magii účinnosti slov rozežene jako páru nad hrncem uchopení jazyka jako společenského jednání, byť přitom mizí v nenávratnu právě představa autonomního systému jazyka a suverenity jazykovědy. Bourdieuho zahrnutí jazyka a jazykové praxe do oblasti symbolické směny (a spolu s tím kritika jazykovědy, která se podílí přímo nebo nepřímo na uzurpaci a přerozdělování symbolické moci) mi nepřijde ovšem nejdůvěryhodnější a teoreticky nejschůdnější, už jenom proto (jak zaznívá i v českém doslovu), že pisatel zůstává zajatcem regionálních poměrů, což znemožňuje činit důvěryhodná zobecnění. Kniha, byť krátká, se čte špatně, protože pisatelův do sebe zahleděný styl psaní věci spíše zamlžuje, než aby je objasňoval.

2 05.12.2022

Dobrá kniha a pro ty, kdo si chtějí udělat jasno v některých motivech Husserlovy anebo Heideggerovy filosofie, rovněž užitečná. Nejedná se o anekdoticky pojatý přehled různých filosofických stanovisek minulého století, ale o pokus ukázat, v jaké se filosofie ocitá situaci a které možnosti se před ní otevírají (anebo se za ní uzavřely). Nedoporučuju proto knížku těm, kdo by si chtěli její četbou udělat obrázek o filosofiích a autorech dvacátého století. Landgrebeho zamyšlení nad situací, ve které se filosofie "dnes" ocitá, se opírá především o Heideggera, zejména o jeho fundamentálně-ontologickou pozici. Zdálo se mi dokonce, že spisovatel čte Heideggera po převratu (ne tom nacistickém) stále optikou fundamentální ontologie, což mi přišlo o to sympatičtější, oč je mi Heideggerovo pozdnější myšlení vzdálenější. Spíše než aby Landgrebe osvětlil současnou situaci filosofie, vrhá světlo na Heideggera, jehož myšlení se ve FILOSOFII PŘÍTOMNOSTI prokazuje jako stále inspirativní a nosné. Za nejpůsobivější považuju v naší knize kapitolu věnovanou přírodě, která má podle Landgrebeho rovněž své neopakovatelné dějiny a mělo by se k ní tak přistupovat (což se dle mého i děje). Přestože je FILOSOFIE PŘÍTOMNOSTI psána střízlivým jazykem, její autor se neubránil patosu, tolik příznačnému pro fenomenologicky orientované filosofy. Nakonec se dozvíme totiž to, že filosofie se ocitá v situaci a má před sebou úkol, což nepovažuji za obzvlášť působivé. Podezírám navíc podobné filosofy z toho, že si vynahrazují neschopnost budoucnost předvídat - jak to dělá více méně úspěšně věda - tím, že zaúkolují myšlení do budoucna, aby se zabydlelo v myslitelské perspektivě, pro kterou jejich kniha rýsuje nezřetelné možnosti.

2 17.10.2022

Moc dobrá kniha, i když trpí jako tolik jiných nevyvážeností mezi historicko-kritickou částí a tou, ve které pisatel formuluje vlastní stanovisko. Schaff se vypořádává s jednotlivými sémantickými směry na základě široké erudice a hlubokého vhledu a dokáže své poznatky sdělit srozumitelně i laikovi (byť jeho text není určený pro úplně nezasvěcené). Zaujaly mě obzvlášť výklady motivů anebo příčin rozlišení na objektový jazyk a metajazyk a pisatelova diagnóza problému filosofů považujících jazyk za jediný předmět filosofie. Působivá je i kritika novopozitivismu jako idealismu; Schaff se vůbec vypořádává s naukami, jejichž východiska ani závěry nesdílí, filosoficky tak, že obnažuje jejich metafyzické pozadí a nepřiznanou idealistickou motivaci. Dlužno při téhle příležitosti podotknout, že pisatel se hlásí k marxismu. Jeho kritický osten je však obrácen i proti soudruhům filosofům z marxistického tábora, přičemž Schaffovy kritické poznámky na dobový filosofický provoz stojí za nejedno přečtení. Ačkoli druhá část knihy, ve které Schaff rozvíjí vlastní pojetí znaku a významu, není oproti té první tak výživná, přece jen obsahuje působivé postřehy a náměty k zamyšlení: jsou to především jazyková situace, rozdíl mezi rozuměním větě a srozuměním s postojem mluvčího, resp. dorozumění, jazyk jako poznávací vztah myšlení-jazyka ke skutečnosti atd. Vadilo mi, že Schaff pracuje s podle něj klíčovým pojetím poznání jako odrazu, ale výslovně odmítá k němu cokoli určitějšího podotknout a pro další výklady je jednoduše pouze předpokládá. Na to, že byl i v případě okrajovějších témat mnohem sdílnější, mi přišla pisatelova nevole přiblížit čtenáři poznání jako odraz podezřelá. Třeba zmiňuje ale leninskou teorii odrazu prostě z povinnosti.

2 17.10.2022

I když (anebo právě proto, že) je to knížka místy otravně repetitivní a spíše historická než filosofická, doporučuju ji každému k ruce při čtení Wittgensteinova Traktátu.

2 20.06.2016

Publikace, která českému čtenáři zpřístupňuje raného Heideggera. Tato studie není přínosná pouze ve smyslu rozšíření záběru a doplnění historického materiálu k případnému studiu Heideggerova myšlení. Ukazuje totiž pozici, z níž vyrůstají některé Heideggerovy základní fundamentálně-ontologické motivy, a rozkrývá původ heideggerovské hermeneutiky, především v pojednání o tzv. hermeneutickém výkladu. Ten vyrůstá z Heideggerovy kritiky tradičního Aristotelova pojetí logu a odhaluje temporální založení možné apofantické řeči (tj. řeči způsobilé jak k pravdě, tak k nepravdě). Čtenáři se tak nabízí možnost konfrontace až zkratkovitého pojetí logu v Bytí a času s jeho vyčerpávajícím pojednáním v Heideggerově raném díle, jako se mu nabízí možnost nahlédnutí založení motivů jako Zeug (tlumočeného nejslavněji jako prostředek - Chvatík -, náčiní - Novotný -, služba - Patočka), rozumění či výklad, nemluvě o formulaci pro Heideggera závazného motivu pravdy jako neskrytosti. Velice přínosná publikace.

Platón v předmětném dialogu vystupuje prostřednictvím Sókrata a jeho dvojsečné ironie proti sofistům (resp. jejich nelichotivé karikatuře) a rozkladnému působení jejich výuky, která musela nacházet u soutěživých Athéňanů příznivý ohlas, neboť umožňovala každému z nich, kdo si takovou výuku mohl dovolit, vítězit v soudních či šíře politických řečech, a osvojovat si tak domnělou zdatnost, rozumnost, ne-li moudrost. Zároveň ale prošlapává problémové okruhy, ve kterých se filosofie pohybuje dodnes, a dialog proto znovu dokládá Whiteheadova slova o dosavadní filosofii jako pouhém komentáři k Platónovi a činí jasnějšími motivy Nietzscheových útoků, jež vedl s bezohledností i příkladnou intelektuální poctivostí jak proti Platónovi, tak Sókratovi. Euthydémos může sloužit jako logicko-sémantické cvičení v pečlivém rozlišování predikace a totožnosti či predikace a relace, jejichž snad záměrná konfúze slouží sofistům k vyvracení stanovisek partnerů v dialogické při a jejich usvědčování z toho, že s libovolným tvrzením tvrdí i jeho opak. Podobně jako v Sofistovi, přichází i zde na přetřes problém nemožnosti nepravdivých vět (a návazně zároveň nemožnosti sporu), protože o něčem mluvit znamená mít to za něco jsoucího, kdežto tvrdit něco, co není, docela dobře nelze proto, že - jak to lze vztáhnout až k Parmenidově didaktické básni - co není, o tom přece nelze ani nic říct, ani o něm mít nějaké mínění. Dialog tak problematizuje různá užití slovesa EINAI (být), jeho užití absolutní, veridické či predikativní, a poukazuje na absurdní důsledky, vyplývající z jejich bezděčného - či v případě sofistů záměrného - směšování. Mám za to, že tato stručně zmíněná logicko-lingvistická cvičení slouží jako odrazový můstek nebo onen Schopenhauerův či Wittgensteinův příslovečný žebřík, který můžeme odkopnout, jakmile po něm vystoupáme k poznání, že ačkoli filosofie je nutně i podnikem pečlivé analýzy jazyka, je jí přece jen vlastní volání k věcem samým, od nichž nás mohou zvěcnělé a do věcí bezděčně projikované lingvistické struktury odvádět k bezduchému slovíčkaření a bezpředmětným sporům, které oč jsou jalovější - jak mimochodem dokládá i Euthydémos -, tím jsou prudší a jejich účastníci zákeřnější a ve výsledku směšnější (k jakým úsměvným závěrům vedla jen tranzitivnost některých sloves či dvojznačnost vztažných zájmen). Poznamenám jen na okraj, že dialog má důmyslnou dramatickou výstavbu, nepostrádá vtip ani uvěřitelnost, na které mu přidávají dobře načasovaná intelektuální a s nimi ruku v ruce jdoucí emocionální selhání, a čte se tak jedním dechem.

1 16.02.2025

Četbu knihy bohužel kazí odfláknutá práce jazykového a odborného korektora, který za sebe nechal očividně zaskočit automatické opravy, v textu ponechal překlepy, nenamáhal se s ohraničením citací a místo slova "racionalistický" ponechal "nacionalistický" tolikrát, že by se čtenář vzteknul a vydavatelé hanbou propadli.

1 19.01.2025

Dialog, jehož význam ani historickou působnost nelze přecenit. Pasáže věnované jménům a slovesům nalézáme ještě dnes v mluvnických příručkách, když se v nich pojednává o podmětu a přísudku. Platónovy syntakticko-sémantické úvahy o rozdílu mezi jmenováním a vypovídáním, o pouhém kladení jmen anebo sloves za sebou a naopak o spojování jmen a sloves do jednoty řeči (my bychom řekli spíše věty), která tím teprve nabývá vlastnosti být pravdivou a nepravdivou, jsou jednoduše klasické. V Sofistovi je Platón nezapomene opřít o ontologii nejvyšších rodů, která představuje zároveň tvůrčí rozvinutí a překonání klíčového odkazu Parmenida a elejské školy. Platón navzdory svému předchůdci dokládá možnost nejsoucna ve snaze zabránit sofistům, aby dovedli eleatský předpoklad o výlučné myslitelnosti a vyslovitelnosti jsoucího do důsledků a prohlásili, že neexistuje nepravdivá řeč, která by byla říkáním nejsoucna, tedy sotva něčím víc než významuprostým zvukem. Oč tu Platón bojuje, je skutečnost rozdílu mezi řečí nepravdivou a pravdivou, mezi sofistickým klamem a jeho filosofií (dále viz Nietzsche). Dialog se tak stává hmatatelným důkazem o vnitřní problémové i konceptuální provázanosti nauk o jsoucím, řeči a pravdě, jak ji světu představila Parmenidova báseň, a náleží mu právem postavení jednoho z pilířů západního myšlení, a ne jen toho úzce filosofického. Tomu, kdo veškerou pozdější filosofii označil za pouhé komentování Platónova odkazu, musím dát za pravdu.

1 30.11.2024

Působivý přehled vývoje teorie lexikální sémantiky, který je sice štědrý na informace, čtenáři je však neposkytuje zadarmo. Autor rozděluje historii oboru na pět období. Nezůstává ale u jejich pouhého výčtu a chronologického uspořádání, nýbrž vytyčuje problémové okruhy, které určovaly, určují a budou určovat vývoj nauk o slovním významu. Jedná se např. o otázku, zda jazyk představuje svébytný systém, nebo je třeba zkoumat ho ze širší perspektivy. Je tedy znalost významu znalostí výlučně lingvistickou, nebo jsou při jejím utváření při díle i tzv. encyklopedické znalosti (extralingvistické znalosti o věcech, faktech a událostech našeho světa)? Získávají slova své významy čistě jen základě vztahů k jiným lexikálním jednotkám, nebo jsou významy záležitostí psychologie? Můžeme se při bádání o slovních významech, jejich struktuře a proměnách v čase posunout bez zohlednění úlohy konkrétních mluvčích, produkujících konkrétní promluvy? Případní čtenáři ocení i pasáže věnované generalizaci, specifikaci, metafoře a metonymii, které ostatně bezděky rozvíjejí (nejen) rané lingvistické intuice klasického filologa Nietzscheho a dokládají jejich relevanci. Geeraerts odkazuje i k Wittgensteinovi (tentokrát výslovně a záměrně) a zohledňuje jeho pojetí rodinných podobností, které ovlivnilo významně lingvistický přístup k problému slovního významu a zpřístupnilo jazyk z nových, širších perspektiv. Předmětnou knihu lze chápat i jako představení kognitivní lingvistiky, nástin jejích budoucích badatelských možností a vytyčení styčných bodů s ostatními přístupy (historicko-filologickou sémantikou anebo kupř. korpusovou lingvistikou).

1 07.11.2024

Nedokážu se ztotožnit s tvrzením autora doslovu k předmětnému vydání, že se za tématem dvojnictví, jak je Stevenson rozvinul ve svém nejslavnějším příběhu, skrývá tušení zdvojení a odcizení člověka (Marx) a že se pisatel vydal na strastiplnou tvůrčí cestu za hledáním autentického lidství. Jestli mi přišel Stevenson naopak něčím zajímavý, pak tím, že nalezl svobodu v mravnosti, následování duchovních a praktických zásad křesťanství. Ne prohlédnutí šalby podmíněného třídního vědomí, ale krvelačný zápas mezi dobrem a zlem, svobodou a hříchem zločinu, který svazuje vůli Stevensových postav a uvrhá je do opovrženíhodného otroctví. To jen tak na okraj. Těžkopádnost Stevensova psaní a rozvláčnost všech tří textů mi bránily si jeho příběhy lépe vychutnat a popřemýšlet o nich usilovněji.

1 01.09.2024

Autorky podávají základy psycholingvistiky poutavě a přístupně. Vymezují jednak jazyk konceptuálně, jednak dokládají vcelku přesvědčivě a na hmatatelných důkazech jeho psychologickou realitu (a tak i oprávněnost provozu předmětného oboru). Zapůsobily na mě především pasáže o dlouhodobé paměti, která představuje zároveň hranici, za níž přestává být výstižná počítačová metafora, a navozuje mimo jiné otázky na vztah jazykové struktury a významu, jejž dlouhodobá paměť uchovává na oné struktuře nezávisle. Neméně působivé byly pasáže na pomezí pragmatiky, kde si nevystačíme s kompozicionálním pojetím významu izolovaných vět a která dostává do hry inference, řečové akty atd. Jediné, co mohu knize, ne ale jejím autorkám, vytknout, je, že se nikdo nenamáhal s překladem anebo výstižnými parafrázemi anglických příkladů, na nichž pisatelky stavěly svůj výklad. Pro neangličtináře zůstanou některé klíčové pasáže špatně srozumitelné a jejich množství je nakonec od čtení definitivně odradí. (Porovnejte s ukázkovou prací odvedenou na překladu a komentářích k Lakoffově knize Ženy, oheň a jiné nebezpečné věci.)

1 09.02.2024

Líbí se mi nápad, zpracovat vraždu knížete Václava jako detektivku svého druhu. U nápadu bohužel zůstalo. Kniha se skládá z rozhovorů, které spolu vedou bývalý profesor dějepisu Josef Skalák a penzionovaný kriminalista Daniel Daněk při pravidelných pondělních partiích šachu, a z jejich psaných poznámek k dílčím problémům celé kauzy. Vyprávění a dialogy liší se ale od technických pasáží, aranžovaných jako zmíněné poznámky, studie psané do šuplíku anebo kriminalistovy laické repliky na ně, pouze graficky, ne už jazykem. Vražda svatého Václava je tak sice předmětem pisatelova vyprávění, a přece ne jeho substancí. Chápu, že Ivanov se chtěl vyhnout suchopárné historické syntéze, oslovit širší čtenářskou obec a pobavit ji; zůstal ale nápaditým didaktikem bez spisovatelského nadání. O svatém Václavu se jen mluví, jeho vražda ani širší historické a politické souvislosti nevstupují bezprostředně do příběhu, natož aby ovlivňovaly vztah obou hlavních postav knihy, která tím postrádá napětí a zůstává - suchopárným výčtem faktů a jejich různých interpretací. VRAŽDA konfrontuje sice čtenáře s nejednoznačností výsledků historického bádání, dělá to ale způsobem nepůvodním, nezáživným a neohrabaně edukativním. Ivanov pracuje vlastně jen s povrchním pocitem, který zažíváme pokaždé, když zjišťujeme, že o něčem, s čím jsme se domnívali být důvěrně obeznámeni, nevíme vůbec nic. Hodnotím knihu dvěma hvězdičkami i kvůli vrstvení gympláckých klišé o vyšším principu mravním, smyslu dějin a historiografii poplatné době.

1 03.10.2023

Chtěla to být kolektivní monografie, která zmapuje do většího detailu dobové politické myšlení, skončilo to bohužel ale publikací sborníku tu poučnějších a čtivějších, tu méně poučných příspěvků. Až to ve mně vzbuzuje podezření, že se některé studie vyskytly v knize proto, aby její editoři mohli odškrnout povinná políčka v žádosti o grant. Příspěvky od pánů Müllera, Třeštíka a Vavřínka považuju ovšem za natolik dobré, že hodnotím knihu nakonec vynikajícími čtyřmi hvězdičkami. (Mám neschopnost tuzemských humanitních věd publikovat více skutečných kolektivních monografií, a ne únavné slepence zpola naplněných individuálních ambicí a okamžitých odborných zájmů, za chronickou, a jsa si navíc vědom jejích dílčích institucionálních příčin, přistupuju k ní se shovívavostí.)

1 28.08.2023

Poctivé filosofické vypořádávání se s teleologií a její kritikou ze strany současných přírodních věd, z nichž některé ji podle pisatelů odvysvětlují zavedením termínu teleonomie. Autoři postupují jak historicky, tak kriticky, a zůstávají v obou polohách stejně suverénní. Považuji jejich práci za poctivou filosofickou, protože se obracejí k nevysloveným (ať už záměrně nebo opomenutím) předpokladům a ontologickým závazkům antiteleologických pozic. Odnáším si z knihy především následující dva postřehy: kauzální vysvětlení "ničí fenomény" (omlouvám se za to patetické vyjádření) anebo je zbavuje jejich jedinečnosti a rozpouští je v obecných pravidelnostech; chceme-li v přírodě skutečně zaznamenat kauzalitu na rozdíl od pouhé současnosti nebo časové následnosti jinak nesouvislých událostí, musíme do přírody nějak zasáhnout, jednat: za účelem zjištění kauzálních vztahů. Pěkně a názorně o tom pohovořil Pavel Krtouš v jedné z přednášek Filosofických problémů fyziky (dostupné na youtube).

1 28.01.2023

Považuji za nejpovedenější část knihy tu historickou, věnovanou postupně Aristotelovi, Descartovi a Kantovi. Obohatí i člověka, který je s texty a myšlením uvedených autorů obeznámený. Zůstává otázkou, nakolik se Hobzovi skutečně podařilo odůvodnit své tvrzení o tom, že věda je relativně mladý fenomén, započatý s nástupem novověku, a představuje oproti dřívějšku epochální zlom. Jsem sice podobného přesvědčení, obávám se ale, že důkladnější studie z dějin vědy by mě vyvedla z omylu. Autor neprovedl ztotožnění vědy se skutečností nejpřesvědčivěji a pořád netuším, co si pod ním mohu představit. Jeho tvrzení o pociťovaném propastném rozdílu mezi já a okolním světem mi přijde unáhlené (nestírá právě moderní věda ostrou hranici mezi mnou a tím, co považuji za od sebe odlišné?) a Hobzova kritika kritiky vědy, podle které věda a technika mají pokrucovat lidskou přirozenost, nepoctivá. Ke vztahu mezi vědou a technikou, kolem kterého autor spíše jen opatrně našlapuje, mi má pořád víc co říct Heidegger. Ale ani ten by mě nepoučil tolik jako praktikující inženýr, jemuž se nedostává v podobných úvahách zasloužené pozornosti.

1 02.10.2022

Udělené hodnocení má být především oceněním snahy a práce vynaložené Karlem Novotným na zmapování situace v současné francouzské fenomenologii a na přehledné, poutavé a vesměs srozumitelné uvedení českého čtenáře do té tradice myšlení, která mu není až na některé výjimky (Merleau-Ponty, Lévinas) doposud známá, v mnoha případech ani přístupná. Novotný svůj výklad zorientoval na problému, kolem kterého se víceméně celá zmíněná myšlenková (a doposud živá) tradice soustřeďuje, a sice na problému fenomenologické diference, jejž nalézá nastolený v Husserlově filosofii v podobě rozdílu mezi jevem (= nevědomý, nepředmětný prožitek) a fenoménem (předmět jevení, ono ´jako co´ se nám věci ukazují). Při výkladu myšlení konkrétních autorů se pak zaměřuje na způsoby jejich vypořádání se se zmíněnou fenomenologickou diferencí (což je ostatně Novotného výkladová fixace celého problému), vyznačuje styčné plochy, ale i místa, kde se jednotlivé koncepce jevení rozcházejí: Někdo spíše radikalizuje Husserlův koncept transcendentální fenomenologie (např. Richir), jiní ho opouštějí a obracejí se ke světu jako k základu vší zjevnosti (Patočka, Merleau-Ponty). Tím ovšem Novotného úvod získává na věcné soudržnosti a není pouhým historicky či encyklopedicky pojatým výčtem postav významných pro současnou francouzskou fenomenologii. Ukazuje se také, že označení "současná francouzská fenomenologie" není nějak regionálně závazné (vždyť Novotného výklady jsou věnované i Patočkovi nebo Belgičanovi Richirovi a je nutno podotknout, že Novotný sleduje, jak se "francouzské" fenomenologické myšlení vyprofilovalo v kritickém poměru k Husserlovi), nýbrž má svůj význam vzhledem k určitému problému (fenomenologická diference), s nímž se musí moci nějak vypořádat. Na druhé straně si neodpustím podotknout, že "současná francouzská fenomenologie" je mi na míle vzdálená a že Novotného výklad mě pouze utvrdil v tom, že nemá cenu se jí vážně zabývat. To je ovšem ryze osobní postoj, který nic nemění na faktu, že kniha O povaze jevů představuje zvládnutý a unikátní úvod do myšlení, které si své příznivce zajisté najde.

1 05.11.2012

Zitelmann rekonstruuje na široké pramenné základně Hitlerův světonázor a dokládá, že je navzdory povšechnému přesvědčení, ale i dosavadní historiografické tradici, vnitřně soudržný a racionálně odvoditelný z přinejmenším dvou axiomů "hitlerismu": ze sociálně-darwinistické představy o dějinnotvorném primátu statečných a silných a z představy o (německém) lidu či národu. Kniha nabízí vcelku diferencovaný pohled na Hitlerův přezíravý vztah k buržoazii a reakčním konzervativně-pravicovým silám na jedné a jeho bipolární poměr k marxismu, socialismu a jeho proponentům na druhé straně. Jako červená nit se knihou ovšem vine přesvědčení, dokládané krok za krokem citáty z Hitlerových knih, článků, projevů, sálonních rozprav, jakož i z poznámek a deníkových záznamů jeho stranických kolegů, že Hitler chápal sám sebe jako vlajkonoše moderny a že měl daleko jak k mysticismu některých svých přisluhovačů, tak především k reakcionářským, antimodernistickým snahám o reagrarizaci Německa. Dobytí nového životního prostoru na východě tak nebylo napájeno falešnou nostalgií po ryzím životě pohanských Germánů, ale motivovaly je mrazivé ekonomické propočty, operující s populárním dobovým přesvědčením o zmenšování trhů a úskalích vývozu kapitálu. Hitlerův světonázor se tak v nastavené perspektivě stává vskutku revoluční, jak to Zitelmann dovozuje v ideové opozici vůči marxistickým historikům. Nutno podotknout, že si autor předmětné obsáhlé studie předsevzal čtenáři představit Hitlerův světonázor a způsob, jakým Hitler rozuměl sám sobě a své úloze v dějinách Německa, potažmo k Evropě. Práci se zjištěním, zda a nakolik se Hitlerova ideologie skutečně promítla do faktických poměrů ve Třetí říši, tedy nakolik byly výsledkem vůdcových intencí a nakolik výslednicí nezamýšlených dobových okolností, je historikům třeba ještě vykonat.

23.02.2025

Platón odkrývá v předmětném dialogu karty a vyjevuje svou podvratnost. Zbavuje se zdánlivých dílčích složek zdatnosti, totiž spravedlnosti, zbožnosti, rozumnosti, moudrosti a zmužilosti, jako slovního harampádí, s nímž si mohou bezduší odborníci na synonyma leda tak krátit dlouhé zimní večery. Jazyk přestává být kvůli své zmatečné mnohoznačnosti docela nástrojem k dosažení pravdivého poznání (jako by to snad mělo být jeho funkcí) a na jeho místo nastupuje nivelizující myšlení, které třídí jemně odstíněné hodnoty do kolonek dobrého a špatného a jazykově vnitřně diferencovanou zdatnost převádí pod jediného společného jmenovatele vědění, jehož úlohou je jen kalkulovat s libým a nelibým a posuzovat je po vzoru měřičského umění. Zdatnost a morálka se tudíž stávají věcí racionálního propočtu, kterému se navíc lze naučit, takže zdatným a morálním se může stát každý - anebo k nim lze kohokoli vychovat, ať se mu to líbí anebo ne. K tomuto závěru by urozený Platón v tehdejší historické situaci pravděpodobně nedospěl, a přece svým myšlením a dílem popustil uzdu nivelizaci hodnot a otevřel dveře dokořán nihilismu. Je zajímavé, že teprve četba platónských dialogů mi na nos pevně nasazuje nietzschovské brýle.

18.02.2025

Dobrý a šikovný průvodce pro ty, kdo se chtějí seznámit s klíčovými pojmy ohledně problému jazykové komunikace a s autory, kteří je razili. Auer postupuje rázně a nárokuje si na čtenáři jeho nedílnou pozornost. Druhé, pečlivější přečtení techničtějších pasáží by mělo ale účinně řešit problém s případným prvotním tápáním. Třebaže se knížka skládá z dvaadvaceti kapitol, věnovaných různým autorům, již měli k tématu co říct a otevřeli k němu nové přístupy, nerozpadá se na jednotlivé, oddělené části. Auer sleduje vývoj od pojetí zprávy jako nějaké definitivní entity, která se musí jen zakódovat, provléct komunikačním kanálem a dešifrovat, k pojetí sdělení, které je chápe jako utvářené samotným jazykovým jednáním a společenskými (anebo kulturními) souvislostmi, v nichž se komunikace odehrává. Přišlo mi ale, že někteří referovaní spisovatelé nazvali jen voňavým jménem věci, které jsou samozřejmé každému, kdo popřemýšlel ve volných chvílích o různých komunikačních situacích, v nichž se sám ocitl (zkouška, pohovor, nevázaný rozhovor s přáteli, objednávka v restauraci, ...), a které čtenářovy přirozené intuice neobohatí ničím zásadním. Jazykovědné přístupy k problému jazykové interakce mi byly sympatičtější než ty sociologické anebo antropologické. Auer pojednal všechny ale pečlivě a ze zajisté dobrých důvodů a přičinil k mnohým z nich i pádné kritické poznámky.

22.10.2022