panjan
komentáře u knih

Ano, tohle přece znám. To je mainstreamová, prvoplánová záležitost. Těch je. Ale bude patřit do té lepší poloviny z podobných záležitostí na vypnutí mozku.


Barnesovy knihy se vždy potácejí někde mezi filosofickou esejí a podivným románem. V tomoto případě zřejmě byl pohled do slunce až příliš oslepující, čemuž díky bylo zakopnuto a spadnuto do bažiny filosofické eseje s náznaky příběhu. Ne, že toto bylo špatně samo o sobě, nicméně nějak mi unikali souvislosti, ačkoliv Basrnese mám docela rád.


Je uvozeno citátem z Remarquovy knihy na Západní frontě klid a myslím si že toto dílo se bez ostychu, může do knihovny postavit vedle děl tohoto velikána válečné literatury. Je citllivou sondou do duší vojáků ve válečném konfliktu, aniž by bylo nějak rozptylováno politikou, jedná se o válku jako takovou, její důsledky které má na životy zúčastněných, jejich pocity a myšlenky. Atmosférou to trochu připomíná 70. léta a formanovy Vlasy, ikdyž je to Tělo.


Kniha má trošku zavádějící podtitul, dle kterého jsem si představoval spíše dílo historické a faktografické, prolnuté příběhy rodin zde žijících. Nicméně je to spíše naopak, je to román zasazený do historického období jedné vesnice a jednoho kraje, což mne příjemně potěšilo.
Psáno s pokorou a pochopením ke kraji a lidem, jazykem přímým, jednoduchým hodícím se ke zvolenému tématu. Vnitřně konzistentní a opravdové. Nabízí se srovnání s p. Mornštajnovou jakožto současnou hvězdou české literární scény. Za mne je toto skromné, méně pompézní a proto i upřímnější a sympatičtější styl.
P.S.: Velice rád bych se někdy podíval na slezského bratříčka slavného italského sourozence.


Proč věděc píše knihu? Asi většinou proto, že chce veřejnosti nějakým pzpůsobem představit svou práci, popularizovat ji, předat nadšení pro věc dál....Nechápu, proč pan Grygar napsal tohle. Pro laika je to absolutně nesrozumitelné, pro vědeckou komunitu to bude zřejmě jenom souhrn toho, co již znají a co si mohli přečíst ve vědeckých publikacích. Sám se považuji trochu více než laika, prošel jsme vysokošlkolskou matematikou, fyzikou i chemií, nicméně ztrácel jsem se v záplavě číslel a informací, které ne, že bych s trochou vůle nepochopil, ale ani jsem pochopit nechtěl, tak nezážině podané to bylo. Kdež je Hawkingova Stručná historie času....


Koukám již nějakou dobu do šedivého pole a svítí na mne " Napište komentář..." No, to bych napsal rád, ale marně sbírám myšlenky a hledám slova. Je to neutěšěný pohled na moderní společnost bez Boha, bez lásky beze smyslu. Nihilistická mozaika jednoho života k ničemu, pouhého postupného umírání. Nenabízí řešení, smysl...prostě Vás hodí do sraček a plav, nezbydou než otázky a zmatek. Proč to napsal? Je to s námi tak hrozné? Napadají mne podobné úvahy, ale odsouvám je stranou, protože pak by nešlo žít, je to normální?
Moc nevím co si o to mám myslet nicméně, vzhledem k tomu, že děj je vlastně žádný a atmosféra místy nesnesitelná, pak to musí být asi hodně dobře napsané, když se mi to velmi dobře četlo a v hlavě mi to nechalo sekanou....


Pan Hrdlička si stvořil svůj vlastní žánr, svůj svět jakési historické grotesky, svého hrdinu - podrychtáře Václava následovaného bandou v čele se svérázem magistrem Šebkem, příběhy z tothoto světa mne zatím nikdy nezklamaly. Vzpomínka na tuto a jiné knihy pána Hrdličky, vžy znamenají lehký úsměv na tváři, stejně tak jako zjištění, že vychází nová kniha. Doufám že po záchraně krále Václava si tato banda odpočala a připravuje se pod taktovkou autora k dalším průserům a dobrodružstvím.


Je to příběh, který jsem již někde viděl, četl....je to takové klišé o strastech dospívání, mládežnickém sportovním klubu, vztazích, zákeřnostech a odvaze mladých v konfrontaci se světem dospělých, a je to výborné. Je to skvělá sonda do duší sportovců a dospívajících lidí, zároveň nastavení zrcadla nám, kteří bychom měli " mít rozum," jen jsme někde cestou poztráceli odvahu a ideály. Svěží, ostrá střela pod víko.


Mám takovou zkušenost, že jakmile je kolem něčeho moc humbuku, za moc to nestává. Bohužel všemi opěvovaná Přemyslovská epopej mne v tom opět utvrzuje. Je to podivný paskvil. Beletrizovat historii není jednoduché, o tom žádná, ale zde co se týká historie je to naprosto nepřínosné a příběh je plochý a pohádkově jednoduchý. Je to spíše Přemyslovská telenovela v knižní podobě pro masy. Důkazem toho, že lze napsat krásný román na pozadí historických událostí mohou být díla p. Loukotkové, nebo p. Kožíka. Tohle je spíše historický bulvár.


Když většina lidí použije slovo zajímavý, tak buď neví co si o tom má myslet, nechce se jim o tom mluvit, nebo nechtějí nikoho urazit a říci, že je to špatné. Jenže tahle kniha je opravdu neskutečně zajímavá a to nejen samotnými příběhy, ale i přístupem autora, který je profesí, jak jsem se kdesi dočetl, matematik. Do jednotlivých příběhů tak Vnáší pohled racionální, analytický a dívá se s odstupem a nadhledem aniž by toto nijak ubíralo knize na čtivosti. Ta kniha je návyková. Jak jsem se blížil ke konci, věděl jsem, že potřebuji další dávku Zapomenutých příběhů.


Tenhle příběh by byl dobrý, kdyby rozsahem zabírál jednu stránku v nějakém přírodopisném magazínu pro děti, zbytek je totiž balast nijak s ním nesouvisející. Víte, co Toma Mitchella naučil tučňák? Naučil ho to, že i člověk bez talentu a schopností, když je trochu vypočítávý a umí brnknout na správnou strunu, dokáže vydělat peníze. Jedna hvězda je za to, že tenhle člověk, pokud je to pravda, zachránil nezbaběle život tučňákovi.


Neskutečně zajímavé příběhy, zpracované velmi komplexně, podané čtivou formou s nadhledem a vtipem. Pan Kechlibar vydoloval zpoza hlavních svazků historických událostí na polici světových dějin ty zapadlé a malé brožurky plné zdánlivě nevýznamných příběhů, tyto prostudoval, podíval se na ně svým zvídavým a bystrým pohledem vědce a zároveň dítěte, které nutně potřebuje vědět: a proč?, a jak?, a co by kdyby?... a tyto pak naservíroval s nebývalou nonšalancí. Po dočtení této knihy jsem byl smutný a bylo mi moc líto, že poslední příběh byl opravdu poslední.


Tři krátké feministické novelky, nakonec jemně spletené dohromady. Celkem nic záludného a složitého co se kompozice, stylu a nějakého hlubšího přesahu týká. Když smotáte tři prameny vlasů dohromady = cop, a je to.


Přímý, jednoduchý a zároveň laskavý a vtipný příběh. Oddechové čtení v němž Ove řídí Saab. Ještě že je Ove z románu, který skončil a nedozvěděl se, jak tahle automobilka skončila.


Ani už nevím jakou náhodou se ke mně kniha dostala, nicméně trpím stejnou psychickou poruchou jako autor jen v mnohem lehčí formě. Dokáži se tedy trochu vžít do tohoto světa, ale taky si dokáži představit, jak nepochopitelné se to může jevit člověku, který s ničím takovým nemá zkušenost. Číst v nemocné mysli, je jako žít ve světě, kde platí jiné fyzikální zákony. I pro člověka, který tento svět navštěvuje častěji, to není o moc pochopitelnější, bohužel. Vyjadřuji zde neskonalý obdiv nad tím, že autor dokáže s tímto handicapem vůbec žít, natož tvořit.


Měl jsem tu čest poprvé a nestačil jsem zírat. Je to jako rozbitý ohňostroj, zapálíte a místo ohnivé show to začne prskat a vybuchovat načež se to za metání ohnivých blesků vydá z kopce na jehož úpatí ta věc vzlétne a pokračuje dál. Vypadá to naprosto neorganizovaně a chaoticky, ale není. Má to směr i cíl.
Hendrix zemřel, Janis taky, Cocker nedávno, a ti co přežili si stěžují na hemeroidy a nespavost, zatímco Tom Robbins stále snídá LSD a je to moc velká zábava.


Styl psaní, umění vyprávět a konstrukce příběhu jsou stejně jako v Haně neoddiskutovatelně skvělé. To co mi však v Haně chybělo - opravdovost pohnutek v jednání postav tak jako jejich hlubší psychologická geneze, zde je. Příběh Hany jako byste pozorovali přes sklo, v Tichých rocích žijete. A kdo se dívá přes sklo?


I v mé hlavě toto dílo vyvolává, řečeno žargonem této knihy, souboj pistolníků a politiků. Pistolníci křičí: " skvělá kniha, napůl esej avšak zapracována do příběhu s jemnocitem a humorem."
Politici:" PROČ?? Je to vážně tak? Není tento nápad nemocný a vykořeněný? Mohou pistolníci mít takovou moc, že s tím politici nic nenadělají a doženou jednoho do bezvýchodné situace, kde se stane obětí sám sebe?


Hana - čte se krásně, díky koncepci prolínání časových vrstev a postupnému odhalování souvislostí v jednotlivých rovinách Vás nepustí i když je občas potřeba se zastavit přestat hltat a trochu se zorientovat. Souběh událostí, následků a především jejich příčin zdánlivě nepatrných, malých lží a neupřímností se zde zřetězí v obrovskou tragédii jedné rodiny.
Zajímavý je spíše tento proces a příběh, ono coby, kdyby a proč se tak stalo. Je to sága jedné rodiny a pro rozvoj psychologie postav, není toliko prostoru, což netoliko vadí.


Skvělá kniha, která čtivým způsobem představuje vývoj jedné z nejznámějších vědeckých teorií. Tento vývoj zachycuje komplexně aniž by autor zabíhal do zbytečně odborných podrobností a přesto pochopíte vývoj princip i důsledky. Velmi přísnoná záležitost.
