Psímáma komentáře u knih
Krásné. Knížky čtu proto, aby ve mně vyvolávaly nějaké pocity, abych se něco dozvěděla. Ráda jsem si v Šikmém kostelu četla o době, kdy lidé pracovali (v popisované době spíše dřeli) a vážili si mála. Ráda z dnešní rozežrané doby plné bohapusté zábavy utíkám k takovým knížkám. A když si pár měsíců počkám (několik rezervací přede mnou), přečtu si i druhý díl.
Když jsem přemýšlela, jak knihu resp. svůj pocit z knihy co nejvýstižněji popsat, napadlo mě, že je v ní všeho akorát. Není v ní nic navíc, co by člověk chtěl přeskočit, protože by ho to třeba nudilo. Osudy lidí, dějinné zvraty a zpráva, kterou já jsem v knize viděla, že je vždycky potřeba jít dál. Velký dík autorce za závěr.
Vynikající. Čtivé, napínavé, moc hezky rozehrané na spoustu stran, trocha nedávné historie, jednání jednotlivých postav, jejich charaktery krásně popsané.
Klasicky dobrá Mornštajnová. Kniha mě nezklamala. Napsáno pro mě velmi čtivým způsobem. Proto autorku čtu, kvůli sondám do lidského nitra, do způsobu myšlení. Happy endy (pardon, takhle to slovo vypadá dost hrozně) se ale obvykle nekonají, ani v Hotýlku ne.
Sehnat Klevisovou u nás v knihovně není jen tak. Ale podařilo se a já mohla přečíst, tedy spíš zhltnout Ostrov šedých mnichů. Je hezké, jak se my čtenáři různíme ve vkusu a v názorech. Mně se více zatím (překvapivě) líbily díly odehrávající se v zahraničí. Na detektivkách Michaely Klevisové oceňuju dlouho drženou nejistotu stran pachatele, kterým může být v podstatě kterákoli postava.
Úžasná kniha ve všech směrech. Stylisticky, jazykově, obsahově. Představuju si to tak, jako když dvě ozubená kola do sebe zapadnou. Velmi se těším na 3. díl.
Knihu hodnotím kladně. Je to typ příběhu, který je velmi čtivý. Prostředí, ve kterém se odehrává, ho činí ještě zajímavějším. Je sympatické, že hlavní hrdina není žádný superman, ale na druhou stranu je schopen se vyhrabat i z celkem velkých problémů díky svému morálnímu nastavení.
Napínavé, uvěřitelné, dobře vykreslené postavy. Ozvláštnění v podobě severské přírody. Trochu se musím smát pod vousy nenápadně propašovanému světonázoru, který ovšem souzní s tím mým, takže dobrý :-)
Jsem nadšeným čtenářem knih této autorky, její styl mi sedí. Po předchozí nespokojenosti s knihou Nikdo není sám (ta mi výjimečně "nesedla") je pro mě toto "stará dobrá" Soukupová ;-)
Absence komisaře Bergmana tuto knihu odlišuje, ale zůstává stejně čtivou jako ostatní. Je to moje, myslím, pátá kniha od Michaely Klevisové a v každé vždy bylo něco navíc. Čtenář si tak nejenom přečte zajímavý příběh, ale odchází obohacen o informace, otázka na jak dlouho ;-) Jediné negativum - tento díl byl na mě možná příliš depresivní.
Emilka mi připomínala Slepou mapu od Mornštajnové. Mám vyprávění tohoto typu ráda, četla se mi dobře, dokonce tak dobře, že jsem byla doma plísněna za dočasnou neúčast na domácím dění ;-) Je to hezké čtení o náročné době, kdy rodina byla nejvíc a lidé byli skromní.
Kniha se mi líbila. Styl psaní mi připomíná jinou českou autorku, kterou mám mimochodem také ráda, takže odtud patrně plyne spokojenost s Pláňaty. Myslím, že více si tuto knihu užijí ti, kteří zažili popisovanou dobu.
Dlouho jsem si říkala, co všichni s tím Šikmým kostelem mají, když na mě odevšud vykukoval. Teď už to vím. Je to úchvatná kniha. Kombinace velmi dobře podaných historických reálií a na jejich pozadí osudy několika generací rodin žijících v Karviné a okolí. Neubránila jsem se srovnání s podobně zaměřenou knihou paní Mornštajnové Slepá mapa, rovněž mojí oblíbenou. Mám pocit, že Šikmý kostel jde ještě víc do hloubky, že je historické a politické pozadí popsáno velmi podrobně.
Moje první kniha od autorky. Po pár stránkách jsem chtěla knihu odložit, pak jsem se "chytla" a s velkým zaujetím dočetla. Napínavé, podezření hezky rozdělené mezi více osob, občasné sondičky do lidské duše. Myslím, že o příští výpůjčce v knihovně mám jasno ;-)
Velmi milé a velmi humorné čtení. Knihu asi více ocení milovníci zvířat, pejsků obzvlášť, neboť jim připomene situace, které velmi dobře znají ;-)
Musela jsem odložit. Nedokázala jsem čelit té náloži negativna. Nebrala bych to ale negativně ;-) Petra Dvořáková prostě píše knihy, které ve čtenářích vyvolávají silné emoce. To je pro mě dobrý autor.
Specifický styl psaní (úsporný, až heslovitý), který mi velmi vyhovuje. Při každém čtení se stanu závislou, takže teď, po dočtení, si úplně neumím představit jak čtu něco jiného. Autorce zazlívám snad jen, že nenechala děj plynout jiným směrem. Podstatou knih Petry Soukupové je popis úplně běžných záležitostí, běžných problémů, rodinných konstelací, které by vám mohly připadat banální, nebo nezajímavé. Ale jsou podány tak, že s jejími hrdiny žijete a přemýšlíte.
Precetla jsem uz vetsi mnozstvi knih s tematem holocaustu. Nepamatuji se, ze by na me jina kniha zapusobila tak jako Mengeleho devce. Pretrvava ve mne depresivni pocit, trosku sok. Oboji bych brala jako pozitivni hodnoceni knihy, splnila svuj ucel. Pridavam se k ostatnim hlasum doporucujicim tuto knihu jako povinnou cetbu pro kazdeho z nasi "rozezrane" doby.
Opět výborná sonda do nitra lidí. A tato sonda - alespoň pro mě - odhaluje, jak se lidé ve svých životech a záměrech míjejí. A že to vlastně není ani dobře, ani špatně. Pro mě je v knihách Petry Soukupové poselství, že se všichni musíme snažit. Líbila se mi naděje na konci druhé povídky.
Přečetla jsem za víkend, jednoduše jsem knihu otevřela a ta mě už nepustila. Moje první kniha od této autorky. "Nejlepší pro všechny" jsem si vypůjčila na základě velmi kladných hodnocení děl Petry Soukupové zde na Databázi. Autorce se, podle mého, podařilo moc hezky vystihnout, jak se lidé ve svých životech míjejí, a to i lidé nejbližší. Přemýšlím, do jaké míry je moje vysoké hodnocení této knihy dané tím, že jsem se v popisovaném vztahu matka-dcera velmi poznávala. Ale to je asi jedno. Jde o to, jak dobře se kniha čte.