puml komentáře u knih

Nabokovův ruský majstrštyk. Je to esence toho nejlepšího co napsal v německém exilu a svým způsobem tím s notnou dávkou ironie a sarkasmu završuje svou německou anabázi, která mu byla koncem 30. let už zřejmě notně protivná. Opět skvělá hra se slovy, se čtenářským očekáváním i s možnostmi vyprávění. Částečně je to civilní vyprávění o Berlíně 20. let a zrání jednoho začínajícícho spisovatele, pak autobiografie otce spisovatele (žánrově variace na dobroružný román) a v asi nejlepší a nejvtipnější části je to neskutečně hravá a tragikomická biografie jednoho polozapomenutého revolučního spisovatele. Sice si mohl Nabokov odpustit těch několik desítek stránek nesnesitelných rozborů zřejmě dost nesnesitelných knih, což je patrné i z toho, jak mu tady skřípe a drhne jinak lehké pero; musela to být pro něj svým způsobem tortuta, ale má to tam svoje místo a popral se s tím jako zkušený literární boxer, jen jsem tyhle pasáže prozíval, asi jako zápas Lennoxe Lewise s Davidem Tuou. Jak jde ale o vztahy a různé subtilní detaily a souvislosti, tak je to skorem to nejlepší od Nabokova. Není to ani tak o ději jako spíš o pocitech; jako popíjet nějakou luxusní ostrovní whisky. Dlouho jsem se nemohl k Daru ohodlat a přehlížel ho, snažil se na něj naladit, zas je to totiž trochu jiný Nabokov, ale stojí to za to a právem je tenhle román označovaná za nejlepší z jeho německého období. Doporučuji.

3 10.01.2022

Četl jsem kdysi Zaorálkův překlad a bavilo mě to. Po letech jsem se k Noci vrátil v kongeniálním překladu Anny Kareninové a opět slušná jízda. Ale i na první čtení a vlastně i teď po letech na to druhý mi tak kniha nepřišla nijak zázračná. Kdysi to asi byla pecka díky tomu stylu a hutnýmu hovorovýmu jazyku. Ve francouzštině to bylo asi zjevení a vlastně i v tý češtině ten Zaorálkův překlad ze 30. let je kupodivu v lecčems svěží i dnes. Jako inspiraci pro to jak se dá psát takříkajíc bez toho aniž by se s tím jeden mazlil, je to skvělá škola. Ale celkově mě to vlastně moc nebavilo. Zajímavej, nesmiřitelnej a v lecčems stále chlapácky aktuální je vhled na anabázi v USA - to se mi líbilo moc. Afrika taky skvělá, dost podobná zkušenost jako Conradovo Srdce temnoty. Francie, první světová a takový ty sousedský lapálie, z toho mrazí, ale dneska už to taky tak nešokuje. I přes tu nálepku klasiky, působí často tahle klasika notně zaprášeně. Ale plusy převažujou a celkově je to dobrá kniha. A jestli si ze Célina něco přečíst, tak právě Noc. Jeho ostatní romány jsou totiž dost nesnesitelný, a to, co je tady součástí vyprávění aniž by to působilo nějak vlezle a nabubřele, myslím ten jazyk a styl, z toho se v dalších románech stává spíš jen manýra a jazyková křeč. Ale těžko říct, jak to působí v originále na frantíky.

PS - Těším se až někdo do budoucna přeloží Vůli krále Krogolda. To by mohl být zas trochu jiný Céline.

5 05.01.2022

Slušný povídky, ale kvalit trilogie Vzpomínky na Zemi nedosahují. Jako nápadité to je a dobře napsané taky, děj pěkně odsejpá, ale zas tak mě to neoslovilo.

1 05.01.2022

Další porce vřelé finské deprese. Přímočaré, suverénní a nevyzpytatelné jako decák finský vodky v pravé poledne. Takové specificky tragikomické panoptikum finské společnosti podané originálním filmovým stylem. Bavil jsem se velmi, jen je to víceméně stále dokola to samé, ale když Vás autorčin styl chytne, tak už vás nepustí. Přečíst se to dá za jedno delší odpoledne. Ilustrace jsou parádní. A kniha je to moc pěkná. Doporučuji.

2 04.01.2022

Není to špatné, ale čekal jsem asi víc, než jen kafkovské variace s blízkovýchodním nádechem, respektive s nádechem židovství a života v Izraeli s notnou dávkou ironie a nadsázky. Často je to vlastně docela fajn a osvěžující pohled, ale zas tak mě to neoslovilo.

04.01.2022

Dobře napsaná a velmi čtivá kniha o Pavlu Juráčkovi, ale nejen o něm, mihne se tam spousta jeho kamarádů a známých a většina filmařů z nové vlny českého filmu. Místy možná zbytečně bulvární a lacině pikantní, ale zároveň to dobře doplňuje již vydané deníky Pavla Juráčka. Osobnost, která vzbuzuje fascinaci svým místy zběsilým až exaltovaným stylem života, ale i určitým mučednictvím. Snad žádný z těch šedesátkových filmařů v sobě nekoncentroval tolik protichůdných tendencí a přitom stál vždy v opozici ke stávajícímu režimu. Bez kompromisů, což ale mělo za následek i jeho dlouhé filmařské mlčení. Alkohol, ženy, deprese, psaní jako úděl - to vše Daňa Horáková popisuje s až úzkostlivou přesností. Snad jen, že možná nebylo třeba zmiňovat i takové podrobnosti, jako velikost penisu, i když na druhou stranu sám Juráček se tím prý holedbal. Dobrá knížka, která se ale částečně svezla s tím celkovým zájmem o Pavla Juráčka, s čímž souvisí i vydání jeho kompletních deníků.

2 03.01.2022

To si tak v klidu sedíte doma na gauči a posloucháte Vivaldiho s Vaším oblíbeným popelářem...

Moc dobré povídky, začátky autora, který dovedl postmoderní styl psaní k dokonalosti. Čím je Joyce pro modernismus, tím je Pynchon pro postmodernu. Tady to je ještě takové začátečnické oťukávání terénu, ale náběhy na jeho pozdější romány (jako Duha gravitace) už tu jsou. Doporučuji.

26.12.2021

Hipísácký psycho, tak trochu jako Hitchcock na tripu. Nikdo neumí tak rafinovaně a vlastně geniálně vyvolat ve čtenáři pocit totálního zmatení, kterej přechází pozvolna ve čtenářskou paranoiu. Pynchonova technika vrstvení detailů a výstavba téměř halucinogenních, ale přitom tak po(d)vědomých situací je neuvěřitelná. Tahle kniha je jako hulení. Totálně mě zhulila a pak vyplivla jako nedokouřený brko. Snad někdo do budoucna umotá ještě něco od Pynchona. Má sakra dobrej matroš, třeba Inherent Vice nebo Against the Day... Moc bych si to přál. Pomyslnej překladatelskej Olymp, ale asi i Tantalova muka v jednom. Nejsem schopen říct, zdali se Vineland překladatelsky povedl nebo ne, ale i tak jsem rád, že ho v češtině máme. Nakonec asi můj nejoblíbenější Pynchon. Doporučuji.

26.12.2021

Název vybral Hardy naprosto přesně a je esencí příběhu a zároveň variací na knihu Jób. Oproti Starostovi, kterého jsem četl nedlouho předtím, je Juda více sociálně kritický a filosofičtější. Starosta byl pro mě čtivější a i to umístění do rurálního městečka ve Wessexu mi přišlo pro Hardyho příhodnější. Samotný příběh je dost silný (dobře tu tragiku vystihl Winterbotom ve svém velmi dobrém filmu), i když ke konci je těch citových výlevů a dějových zvratů už přeci jen trochu moc. Celkově slabší než Starosta, ale i tak slušný Hardyho román.

Pro ty, co už dočetli:
Něčím mi Juda připomíná zeměměřiče K. ze Zámku od Kafky. Především tou Judovou urputnou snahou dostat se na univerzitu, která působí jako uzavřený svět před okolním městem a obyčejnými "nevyvolenými" lidmi. Podobně je tomu i u K., který se snaží o přijetí na Zámku. Na konci Zámku prý Kafak zamýšlel scénu, kde by ke K. na smrtelné posteli přistoupil posel ze Zámku se zprávou, že je mu konečně umožněn vstup do Zámku, načež K. s náznakem úsměvu umírá. Závěrečná scéna u Judy je v lecčems podobná. Bylo by zajímavé zjistit, jestli Kafka Hardyho román znal, a jestli se třeba Judou částečně neinspiroval.

1 26.12.2021

Moc dobrá knížka, především v tom velmi plastickém a mnohdy detailním líčením průběhu morových epidemií a jejich následků na stav společnosti. Velmi zajímavé a přínosné je vylíčení velké morové epidemie v polovině 6. století a její vliv na další fungování Východořímské říše. Harper navíc uvádí i poměrně detailní a zajímavé informace o samotných původcích morových epidemií, různých mutacích atd. Je pravda, že autor se až s buldočí zarputilostí zaměřuje na klima a epidemie a z toho taky vychází jeho důvody postupného zhroucení Římské říše. Ale když se to zkombinuje s těmi knihami, co už o zhroucení Říma a kolapsu civilizací obecně máme v češtině k dispozici (Tainter, Grant, Diamond, Bárta atd.), tak je to další velmi přínosný a zajímavý pohled na kolapsy rozvinutých společností; nehledě na až palčivou aktuálnost tématu epidemií a pandemií. Ovšem je potřeba říct, že mor v Říme byl o dost vostřejší sekáč než současný Covid. Našly by se ale paralely, kdy při epidemii a pandemii kolabuje trh, což se projevuje nedostatkem některého zboží a obecně v prudké inflaci a zdražování základních potravin (v našem případě i energií), což může mít zásadní vliv na postoj občanů k danému státu, v Harperově případě k Římu. Strach a nedůvěra ve stát, který nedokáže zajisti základní potřeby a pocit bezpečí, i to může být tou pověstnou poslední kapkou vedoucí jak k vnitřním tak vnějším konfliktům. Harper tak svou knihou mimo jiné nastavuje zrcadlo naší současnosti; žel, jak už to u podobných knih bývá, to zrcadlo neodráží nic moc příjemného. Doporučuji.

7 24.12.2021

Tuhle Summu jsem dlouho sháněl. Je tu třísvazková Summa, která je pěkná, ale vždycky jsem chtěl mít (snad i trochu z nostalgie) především tuhle jednosvazkovou verzi.

Je zajímavé sledovat, jak se Magorova tvorba vyvíjela od takřka hospodských rýmovaček po elegicky laděné básně z vězení až po zralé, ale občas notně jízlivé básně z let devadesátých.

Je to svým způsobem i specifický deník, ve kterém zmiňuje spoustu přátel, ale i lidí kteří ho něčím rozladili nebo naopak potěšili a překvapili. Magor se s tím nepáře a píše jak mu zobák narost, takže i ty meditativní kousky jsou často dost řízné, ale to patří k věci a jak píše básník Petr Hruška, jehož bych si dovolil volně parafrázovat: sprostá slova ve své podstatě neexistují, jde ale o to kdo, kdy a v jakém kontextu je použije; pak lze mluvit o sprostotě a sprostém člověku.

Magor byl v tomhle ohledu jedinečným zjevem, v jehož poezii se snoubí plebejství se vznešeností, hospodská exaltace s odtažitostí, víra s pochybnostmi a pokora s bláznovstvím. Magorova tvorba je tak utkaná jak ze spirituality ve stylu Bohuslava Reynka, tak i z melické zemitosti Egona Bondyho. Doporučuji.

4 24.12.2021

Setkání s touhle sbírkou pro mě bylo jako zjevení. Když jsem se k ní dostal poprvé někdy kolem roku jejího vydání, tak jsem jí moc nerozuměl a ani jsem ji nedočetl. Ale něco tam bylo nebo je, co dráždí k opakovanému čtení, k tomu, vracet se, i když třeba jeden často nechápe, o co tam jde. Dnes, po několika čteních musím říct, že je to jedna z těch nejlepších a nejsilnějších českých sbírek prvního desetiletí 21. století. Navíc zraje jako víno, a když jsem ji nedávno opětovně četl, tak na mě její obrazy působily ještě intenzivněji než před několika lety. Doporučuji.

24.12.2021

Skvělá sbírka. Překladatelka Hana Žantovská se rozhodla po takřka 20 letech znova přeložit většinu básní, co vyšly ve výboru v roce 1964 a přidat k tomu pár básní nových, jako delší Horu, a pak několik básní z posledních Frostových sbírek. Zajímavé je porovnat ty překlady, někdy se jedná jen o nuance, ale někde překladatelka přeložila báseň zcela nově. Tuhle sbírku považuji za takový malý klenot mezi Květy poezie. Doporučuji.

1 24.12.2021

Frost je klasik moderní americké poezie. Na rozdíl od jiných si ale neliboval v okázalých obrazech, ale spíš v takřka pastorálních popisech přírody a velmi jemné drobnokresbě. Ta poezie ale klame tělem, tváří se jako by se v ní nic moc nedělo, ale při opakovaném čtení vyjeví její mnohdy temnější hlubiny. Jeden z mých nejoblíbenějších básníků. Doporučuji.

3 24.12.2021

Výborná sbírka otce Andreje Tarkovského. Nejsilnější jsou ty básně z dětství a mládí, které v sobě kombinují jak zastřenou syrovost doby tak melancholickou zasněnost. V těch básních je něco dalekého, ale přitom i něco takřka domáckého až intimního. Výborně to vystihl Andrej ve filmu Zrcadlo, kde jedna z básní Arsenije zazní na pozadí záběru chalupy, obyčejných věcí jako je židle a stůl a hořící stodoly v dešti. Tekutá jako voda, ale i horečná, taková je poezie Arsenije Tarkovského. Doporučuji.

24.12.2021

Nebudu hodnotit, knihu jsem nedočetl. Na jedné straně je to smělý pokus o výklad dějin z pozice "poražených" a ono velké kdyby, které vždy bude dráždit spisovatele všeho druhu. Binet to chytil za dobrý konec, je to psané jako nějaká středověká kronika, ale to co zpočátku vypadá zajímavě se postupem času stává přeci jen trochu manýrou, kdy se jen na sebe vrství spoustu nezáživných detailů a popisů a čeká se kdo další vystoupí na scéně a jaké dějinné veletoče, ztřeštěnosti a šarády nám autor ještě připraví. Chápu, že někdo se u toho bude královsky bavit, mě to spíš nudilo.

Zajímavý a neotřelý pohled na knihu přináší příspěvek uživatele Nonosbawsut. Uživatelka Schuminka zase dobře vystihla pocit, že to působí jako příprava na román s nějakým silnějším příběhem a dějem, který by to táhnul, jako například Harrisova Otčina.

Krásná překladová knížka. Třeskutá poezie, experimentální divadlo, absurdní humor, dada, fotografické koláže a kresby na jednom místě.

Ukázka:

Přírodní studie

Opona vzhůru.
Deflorace.
Opona padá.

1 23.12.2021

Působilo to na mě jako kombinace Bukowskiho a Cormaca McCarthyho. První část je hlavně o klukově víceméně neradostné minulosti na okraji společnosti, jeho fotrovi, rodině a zakázaný lásce. Ten styl (především první půle) asi nebude sedět každýmu a dost jsem s tím zezačátku bojoval (nutno říct, že to bylo taky tím, že jsem to četl uprostřed "Vánoční rodinné pohody" a s tím je tenhle příběh zvostra v kontrastu); ale i tak je hlavně první třetina docela slabá a trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se na kluka (přes občasně proznívající hudbu z pohádek) "naladil". Ta první půle mi částečně připomněla Šunkový nářez. Ale zhruba od druhý půlky, od doby, kdy se na scéně objeví stařec, to jde kvalitativně nahoru a to především díky dialogům, který jsou jak od McCarthyho. Anotace je poměrně přesná, je to brutálně lyrické. Celkově moc dobrá knížka. Doporučuji.

3 23.12.2021

Kouzlo Duny bylo především ve vykreslení specifického pouštního prostředí, což ve Spasiteli skoro úplně chybí a jedná se o vesměs sáhodlouhé, překombinované a paranoidní rozhovory několika hlavních postav; to ale není výtka, vzhledem k ději je to pochopitelné, jen mě to už po nějaké době nebavilo. Působí to skoro jako divadlo. Postavy vchází na scénu, řeknou si to svý, odejdou, pak se objeví někdo další... vše je strašně statické. Skoro jako by to byl původně jen epilog k prvnímu dílu a Herbert z toho udělal až dodatečně samostatný díl. Děj je dost mdlý a takový nijaký. Ale hlavně tomu chybí ta atmosféra.

4 19.12.2021

Autobiograická zpověď, co jde až na dřeň. Jako Bukowski řízlej Bernhardem a Célinem. Na jednom čtení říkal Hradecký, že ho za tuhle knížku kritika sejme a že se na to vlastně dost těší. Nemyslím si, zase se budou spíš pět ódy. Silážní jámy ukazují Hradeckého jako autora, který je ze své generace opravdu jedním z nejlepších, na druhé straně v porovnání s čím; (nejen) česká literatura si v poslední době libuje spíš v různých "líbivých" subžánrech, pseudo-románech a fantasy světech, než v psaní se kterým se jde takříkajíc s kůží na trh. Důstojné pokračování ve stylu Tří kapitol. Hradecký zraje jako víno.

6 16.12.2021