RyonMathrin komentáře u knih

„Jménem Nočního klubu vás odsuzuji...“ Miluji příběhy o boji za spravedlivou věc. V této knize je ho přehršel. A je to mazec. Řežba. Jak si sáhnout na dno a pak zjistit, kde je to skutečné dno, a teprve pak se od něj odrazit. Pokud získáte unikátní schopnosti jako Tobiáš.
Samozřejmě jsem opět nemohl přestat číst. Je to jízda. Obdivuji autorovu fantazii (pozor, mírné spoilery!), jaké dokáže vymyslet věci, aby děj odsýpal. Únos letadla, panenka s kečupem... paráda. A i když jsou některé scény opravdu drastické, na druhou stranu ten humor...

...“Kdybys viděla těch dopisů, jak škemrali, kde se upíři v Praze scházejí, kde bydlí…!“ Naklonila se nad mne a zaryla mi loket doprostřed hrudníku: „Přiznej to! Kde se scházejí?! Kde bydlí?! Taky nechci stárnout a chci být na věky mladá a krásná!“ „Dej se nabalzamovat.“ „Tyyy!!!“

soutěž v páce: „...pan Ji měl na člověka skutečně titánskou sílu – zřejmě nějak speciálně trénuje (a není divu, živí-li se páčením peněz z turistů)...“

Kývl jsem hlavní, aby přihlížející Číňané ustoupili. Tiše se pošklebovali, protože si mysleli, že námořníka jen straším.
Beng.
Měli ustoupit trochu víc, takhle měli mozek mezi prsty u nohou.

39 12.11.2018

Kde jsou ty doby, kdy jsem knihu hltal a strávil nad ní tolik hodin... I když jsem všem věcem a pohnutkám bohů nerozuměl.
Nejoblíbenější pro mě byl příběh o Perseovi a Andromedě. To jsem vždy dočetl a začal ji znovu od začátku. Jo, záchrana princezny statečným chlapíkem...
Až dnes chápu, jak moc se zpracování bájí panu Petiškovi povedlo.
Méně než 100% nelze hodnotit.
Pro mladší děti úžasná záležitost, věřím, že zaujme i dnes. Nevím, jestli je v povinné četbě, ale určitě by mělo být.

Tohle mě dostalo. Báječná kniha. Sebekritická, vtipná, lidská. Skoro každá kapitola mě rozesmála. Logistika hovínek, co tě fotbal může všechno naučit... Neustálé narážky na IKEA byly taky zábavné, nevím, co proti tomu obchodu autor má :-).
Převažují historky a vtipné povídání, sem tam se objeví i nějaké skutečné ponaučení. To je pak jednoduché, hezky podané... pod většinu z nich bych se podepsal. Tohle mi utkvělo:
„...na dvě věci v životě není nikdy pozdě. Na omluvu a na přidání majonézy.“
„... najdi si takovou dívku, která tě má ráda ne proto, jaký jsi, ale navzdory tomu, jaký jsi. A až s ní budeš stát ve Skříních a úložných prostorách (IKEA), nemysli tolik na nábytek. Mysli na to, že sis našel někoho, kdo je ochotný ukládat svůj bordel s tvým bordelem...“
„...takže si hraj, uč se, hoň se za svými vášněmi, najdi si někoho, koho budeš milovat, snaž se, jak nejlíp umíš, buď slušný kdykoli budeš moct a tvrdý kdykoli budeš muset...“
V některých situacích jsem se viděl (jako jeden z mnoha rodičů, kteří tápeme, ale přitom se snažíme dělat vše co možná nejlépe...) Z textu výslovně i mezi řádky neustále dýchá tolik lásky. Tak krásně a přitom tak nějak normálně, mile.
A ještě:
"Když chystá snídani manželka, v kuchyni to vypadá jako v reklamě. Když chystám snídani já, vypadá to tam jako v DOOMu 3. Tady mi někdo něco tají."

Jednoznačně *****. Všem doporučuji !

P.S.: A vysvětlení synovi, proč jsou na světě války, jak s tím souvisí Bůh a letiště... no to prostě nevymyslíte. A přitom je to tak přesné!

40 31.10.2018

Hutnější pokračování prvního dílu. Opravdu "kulervoucí". Nad fantazií autora mi klesla čelist. Místy přitažené za vlasy, ale v rámci příběhu OK (hledání vozidla v poušti...) Nové zvraty, mnohonásobně větší počet vystřelených projektilů, ještě cyničtější humor (musíme se držet názvu, že), amputace vlastního chodidla, ... atd. Pozor, kdo z vás se štítí pavouků, varuji, je jich tam plno a z hodně těžko představitelné perspektivy. Přesto mohu jen doporučit. Ne nadarmo se stal Kulhánek králem žánru.
A nejlepší prvek v závěru byl Drobek.

25 24.10.2018

Toto bylo moje první setkání s panem Kulhánkem. Velice napínavé, čtivé. A ten morbidní a cynický humor... Nechtělo se mi vůbec přestat. Sice zombíky všeobecně příliš nemusím, ale akční popisy, úniky, vyžívání se ve zbraních a vůbec všecky detaily dělají z této knihy opravdu parádní záležitost. Záchrana lidstva je v rukou jednoho člověka? (Jonáš se nepočítá) Nemůžu si pomoct, tohle téma se mi pořád líbí. Ano, a taky obdivuji stroj Saladin. Sakra, ten bych chtěl jednou řídit... aspoň na chvilku.
"Vše trvalo jen asi pikosekundu..." :-)

28 24.10.2018

Tato kniha je na horních příčkách mého pratchettovského žebříčku, pere se o první místo s Mortem. Jak zkombinovat vrahy, pyramidy, filozofii, matematiku, staroegyptskou kulturu a ze všeho si udělat neskutečnou prču.
Posuďte sami. Pokračuji citacemi (možné spoilery, ale věřím, že spíš lákadla):

„…ti byli také v černém, ale v jiných barvách černé. To byl úvod do terciárních barev, barev na druhé straně černé. Těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí není snadné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo zkusit, může začít tím, že vykouří něco ilegálního a pak si dobře prohlédne špaččí hnízdo.“

Jak popsat tichý pohyb:
„Kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché puk-puk olejničky. Stín, který tam tak přirozeně ležel na parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce. Tiše zaskřípal kov o kov a okno se v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo. Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem. Za minutu se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se s výjimečnou opatrností.“

„Moc špatné, taková věc. Umrtví to na nějaký čas celý obchodní svět.“ „Celý obchodní svět, anebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“

„…její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.“

…Najednou doktora napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli. Medicína byla na ploše zbrusu novým oborem a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala. … Pak doktora něco napadlo. „Je to výjimečná a tajemná choroba,“ zatvářil se tragicky, „která se teď rozšířila po městě. Je způsobena tím… takovým… něčím tak malým, že se to nedá vůbec objevit,“ skončil s vítězným úsměvem na tváři.

„Pokusil se napodobit Diovu chůzi a zjistil, že se mu ten pohyb ve vzpomínkách vrací. Natočili jste trup takhle, pak jste obrátili hlavu takhle, natáhli ruce v úhlu 45° k tělu, dlaně obrátili dolů a dali jste se do pohybu.“

„Bylo to na podlaze a na jednom konci to mělo polštář. Musela to být postel. Těpic se přistihl, jak o tom pochybuje. ... Polštáře vytesané z kamene, je to moje dědictví, musím být připraven na to ho převzít.“ … „Ta ostuda, která padne na jeho předky, až archeologové přeloží zatím ještě nevytvořenou fresku mluvící o jeho vládě: Klikyhák, orel, který má zácpu, vlnovka, hroší zadek, klikyhák. A v roce v období Šefehned, Těpic - bůh slunce dal zavésti kanalizaci a opovrhl polštáři svých předků.“

Teď se zdálo, že má něco na mysli Těpic. „Víš, všechno to flaškování a kdo jsi, co to máš…,“ začal. „Laškování a kdesi cosi,“ opravila ho Ptraci.

„Jak vypadá Efebe?“ „Nikdy jsem tam nebyl, ale co vím, vládne tam tyran.“ „Pak tedy doufám, že se s ním nesetkáme.“ Těpic zavrtěl hlavou. „Není to tak, jak si myslíš. Oni mají každých pět let nového Tyrana. Tyrana s velkým T. A než si sedne na trůn, něco s tím dělají.“ Zaváhal. „Musí ho vždycky… zválet… zvolat… ne, už vím, musí ho nejdřív zvolit.“ „A to je něco takového, co se dělá kocourům, býkům a tak?“ „Hm?“ „No, víš , přece, aby se přestali prát a byli takoví… klidnější.“ „No, abych řekl pravdu, nejsem si tím tak docela jistý.“

A parodie na rádce a manipulátory v postavě nejvyššího kněze Diose:
„Já jsem král,“ zasyčel Těpic. „Jistě, sire,“ promluvil Dios, „nebylo by dobré zatěžovat váš úřad běžnými státními záležitostmi, sire.“

Těpic: „Já kuře nesnáším.“ „Je to tradice, sire,“ řekl Dios, „každý čtvrtek si král
p o c h u t n á v á na kuřeti.“

Dále namátkou Ptakospar 2A a jeho přeměna a popletení dimenzí… největší matematik... potetovaný námořník… samé těžké kalibry.
Četl jsem teď podruhé. A až to začnu zapomínat, už se těším, až se k Pyramidám po čase znovu vrátím a vše si zase připomenu.

26 24.10.2018

Čech opět udělal čest svému jménu, protože druhý díl pana Broučka je taktéž vlastenecký. Předmluva autora mě naprosto rozebrala, když autor hodnotil předchozí díl vlastní knihy jako neskutečnou slátaninu. Tuto kritiku však napsal tak (tedy já to tak vnímám), že jí tím vlastně udělal dokonalou reklamu. Zakončeno:
„...rozumí se, že Nový výlet pana Broučka nelze dostati v žádném řádném knihkupectví.“ Mistrné.
Výlet do 15. století pojednává hlavně o zbabělosti pana Broučka versus statečnosti obyčejných občanů, kteří v husitském nadšení bránili Prahu před přesilou katolických vojsk krále Zikmunda. Jsou tu však velmi vtipné scénky vycházející ze střetu 400letého rozdílu kultur a jazyka. Třeba hned ze začátku, když se pan Brouček po příchodu do středověku nemůže ani pořádně domluvit, lépe řečeno místní nerozumějí jeho češtině. Nádherná scéna. O to lepší, že za použitou „staročeštinu“ se sám S.Čech hodnotí: „...neznalé staročeštiny oslním, naopak její znalci budou jen kroutit hlavou...“
Další unikátní výstup je, když si Brouček zapálí v domě svého dočasného hostitele Janka Domšíka doutník. Lidé z 15. století nejprve nedovedou pochopit, že existují zápalky:
„Rci, jak možno vytáhnouti oheň z prázdné krabičky holým dřívkem?“

A potom (kuřáci prominou, my nekuřáci se smějeme velmi) - nesmyslnost kouření samotného viděná středověkýma očima:
„A z čeho pochází ten smrdutý kouř?“
„Tuhle, z doutníku!“
„A proč pálíš takové šeredné koření? ... Divím se, jak můžeš strkat do úst ohavnost takovou. Dým tento vpravdě peklem zapáchá, že mi z něj již... nevolno.“

Zakončení příběhu (pozor, spoiler!) tím, že sám Žižka nad Broučkem vyřkne ortel, je podle mne hlubší symbolika - skoncování s uvedenou zbabělostí, lhaním a bezpáteřností. A opět to, že ho nakonec najdou v sudu... nemám slov.
Jen místy mi přišlo zdůrazňování páně Broučkovy lenosti a snahy vyhnout se střetu s křižáky za každou cenu trochu zdlouhavé.
Celkem vzato: Přestože staré, je to vtipné, chytré, vlastenecké. Doporučuji.

24 12.10.2018

Tohle muselo být ve své době docela slušný šok. Kniha si krásným způsobem dobírá mnoho věcí a typů lidí. Maloměšťáky, intelektuály, umělce... respektive všechny, kdo to v tom konkrétním smyslu přehánějí (květnatá jména literárních buditelů konce 19. století...).
Zároveň ale hraje na vlasteneckou notu s tím, že se na Měsíci mluví česky (jistě logicky díky době, ve které kniha vznikla) a nehraje na ni špatně: ani moc silně, ani falešně.
Je trošku náročnější číst sto let starý jazyk, přece jen se za tu dobu trochu vyvinul. Možná ale právě to dává knize to správné kouzlo.

A závěr (pozor, spoiler!), kdy najdou pana Broučka a všechno se jeví prostě tak, že si ten večer dal jen poněkud přes míru piva, to mi přišlo geniální.

Skvělá dobová satira s přesahem do dnešních časů. Doporučuji.

19 12.10.2018

Pozor, možné spoilery!
Další nádherná parodie na pozemské věci. Bratr Štukatér a tajné bratrstvo... šel jsem do kolen. I ostatní charaktery, ó bohové... Karotka Rudykopalsson... toho nejde nemilovat. A celá hlídka je k popukání – Noby, seržant Tračník... vlastně kromě Elánia. Ten k popukání není a naopak se stává dokonale kladným hrdinou, přitom nepůsobí nijak směšně, je skvělý. Dále oceňuji, jak si Pratchett představuje u draků proč a jak chrlí oheň. Přestože to nesedí s mou osobní představou, ta myšlenka je dokonalá a zábavná.
A vládce Ankh-Morporku Patricij... „Ten muž měl oči všude, i když ani jedny z nich nebyly tak výhrůžné jako ty ledově modré, které nosil nad vlastním nosem.“
Dále už jen cituji vybrané pasáže:

„...Elánius se rozhlédl kolem a pocítil záchvěv jakési neurčité paniky. Protože teď, když už byl schopen trochu zaostřit, si uvědomil, že místnost, ve které se nálézá, postrádá tu jistou dávku staromládenecké ponožkovitosti. Ve vzduchu se vznášel náznak jemného pudru.“

„...opodál se válela uzenka z výroby Kolíka Aťsepicnu. Někdo ji tam odhodil, protože už po prvním ukousnutí zjistil, že vlastně AŽ TAKOVÝ hlad nemá.“

„...na to , aby je mohli zařadit na seznam deseti nejhorších zločinců, by se museli trochu polepšit. Byli drsní. Byli ostří. Oni nebyli kanálové splašky. Oni byli to, co v těch kanálech lnulo ke stěnám, i když už to čističi a deratizátoři dávno vzdali.“

„...to jídlo bylo skvělý základ pro chladné ráno, samé kalorie, tuk a proteiny, a možná sem tam nějaký vitamín, který tiše plakal, protože se cítil osamělý.“

„...Máš tady něco k jídlu, co by pro mne nebylo moc vznešené? zeptal se Elánius a nakonec se rozhodl pro žebráckou kombinaci. Plebejský plátek opečeného chleba a proletářský steak opečený tak krátce, že jste ho mohli na talíři ještě slyšet hýkat.“

„... ne, že by člověk na vodu z Ankhu nutně potřeboval okov nebo vědro. Na tu docela dobře stačila síť.“

„...knihovník procházel mezi nekonečnými regály. Nad hlavou měl kopuli knihovny ale dokud jste byli vevnitř, tak tam byla vždycky a kdykoliv. Knihovníkovi se zdálo naprosto logické, že když jsou uličky knihami lemované zvenčí, musí existovat uličky, kde budou knihy... zevnitř. Mezi knihami. Uličky stvořené kvantovým vlněním vznikajícím v důsledku prosté váhy slov. Z druhé strany některých regálů se vskutku někdy ozývaly podivné zvuky a knihovník věděl, že kdyby vytáhl jednu nebo dvě knihy, mohl by nahlédnout do jiné knihovny pod jinou oblohou.“

A propos knihovník: až teď mi došla jedna věc. Pokud jste alespoň jednou byli v zoo nebo třeba jen letmo viděli buď Tarzana nebo jakýkoli dokumentární film o opicích, víte, že lidoopi dělají zvuk, který zní jako „uk, uuk“ a ne „Ooook“. Mám však za to, že nefonetický překlad je schválně. Taková specialita pana Kantůrka. Stejně jako Smrť místo Smrt.
OOooook!

34 10.10.2018

Tohle je docela zvláštní klenot a ne každý ho ocení. Je to náročnější, kdo má však rád historické romány, věřím, že se mu bude líbit. Jakmile se začtete, nebude litovat. I já jsem se zprvu v ději hůře orientoval, jak píší jiní. Kniha hodně popisuje a střídají se v ní různorodé pasáže. Ovšem některé části a úvahy jsou tak nádherné, že mírnou nesourodost a rozvleklost jsem dokázal autorovi odpustit. Pamatuji si zejména tanec gótských hrdinů s tasenými meči na stole, dlouhý rozhovor hrdiny o víře (přírodní řekněme panteismus versus křesťanství) a pro mne nejúžasnější epizoda: popis zasvěcovacího obřadu na magickém místě mezi menhiry.
Až po letech jsem zjistil, že pseudonym Thufir Hawat skrývá českého autora a to mne potěšilo (nevím proč použil jméno mentata z Herbertovy Duny, což byla také jedna věc, která mne na knize zaujala).
Hodně zvláštní záležitost, pro mne nezapomenutelná.

16 06.10.2018

Nejde mi potlačit nutkání okomentovat, i když vím, že vše tu již bylo napsáno. Krátké, výstižné, dokonalé. Vztyčený ukazovák, který varuje před válkou... ale cítím i marnost z toho, jak se davy nechávají snadno zmanipulovat a jak jsou lidské povahy stále stejné (nepoučitelné). A krásná hra se slovy - baron Krug jako skryté nomen omen (Krieg = německy válka).

33 05.10.2018

Asi nejsem jediný, koho kniha zaujala jen svým názvem. Netušil jsem, co mě čeká a příjemně mne to překvapilo. Ten námět je vynikající, to se snad vážně muselo stát... V příběhu je humor, ironie, národní hrdost, smutek i láska.
Doporučuji.

16 05.10.2018

Pozor, obsahuje citace a tedy možné spoilery!
Bábi Zlopočasná, stařenka Oggová a Magráta Česneková ve vrcholné formě. Pratchett opět knihu napěchoval svým typickým humorem. V kontrastu s tím občas vystoupí několik trefných vět, kdy nastaví zrcadlo naší zeměkouli. Nebo ve scénách s krutostí vévody Felmeta a jeho ženy, z toho někdy až mrazilo. Ale sranda a parodie samozřejmě převažuje, narážky na čarodějnictví, království a divadlo (a Shakespeara) jsou úžasné.

„Bábi Zlopočasná jen velmi nerada pohlížela do budoucnosti. A teď měla pocit, že budoucnost pohlíží na ni.“

„... kuchař byl zvyklý na své. Vařil v pravém feudálním stylu. Když to nemělo v hubě jablko a nedalo se to upéct, nestálo to za servírování.“

„…Byl to úžasný, bohatý hlas. Každá hláska na svém místě, zvučná Ř, dokonalé sykavky a bezchybné délky samohlásek. Ten hlas byl hřejivě nazlátlý. Kdyby měl stvořitel všehomíra hlas, musel to by být tenhle. Pokud měl nějakou chybu, tak snad jen to, že jste s ním nemohli objednat například…uhlí. Uhlí objednané takovým hlasem by se změnilo v diamanty.“

„… Vtom se dveře otevřely. Otevíraly se velice pomalu a se strašlivým skřípotem. Obyčejné zanedbané dveře by nikdy tak skvěle nezaskřípaly. Museli jste se jim věnovat. Chtělo to celé týdny pečlivé práce s horkou vodou tu a nahřátými kameny tam…“

„…takové to ticho, které je mnohem zlověstnější než ty nejstrašnější výkřiky…“

„Kdyby měla co odhalovat, byla by to odhalovala její noční košile téměř vše…“

„… zvlášť její tvář mu naháněla strach. Magráta použila spoustu pudru, aby byla její tvář bledá a tajemná. V kombinaci s nešikovně naneseným líčidlem a očními stíny teď její obličej vypadal tak, že strážný měl dojem, že se dívá na dvě mouchy, které havarovaly v cukřence.“

„… trollí hospody jsou dobré tak akorát pro trolly. K pití tekutá láva, muzika tvrdý rock, vtipy kameňáky a k jídlu oblázky s tatarkou nebo kečupem.“

Také bych chtěl někdy slyšet tu oblíbenou písničku stařenky Oggové „ač je hezká, ženu ježka nikdo nepřefikne“ :-)

A nakonec jedna perla:
„… tohle bylo skutečné. Bylo to skutečnější než skutečnost. Byla to historie. Možná, že to nebylo pravdivé, ale to s tím nemělo nic společného.“

28 02.10.2018

Pozor, možné spoilery !
Další z vymyšlených světů, který se stal legendou… Pouštní planeta pro mě na první pohled není nijak zajímavé prostředí. Ale Arrakis je unikátní v celém známém vesmíru, protože jen na ní se vyskytuje droga známá jako Koření. V tenhle moment to začíná být zajímavé a bude ještě zajímavější, protože písek toho skrývá mnohem víc. Navíc hlavní hrdina Paul z rodu Atreidů je sympatický a výjimečný (nejen tím, že absolvoval náročný psychický i fyzický bojový výcvik sekty Bene Gesserit).
Popis světa Arrakis a konflikt mezi rody Harkonnenů, Atreidů i samotným vesmírným imperátorem je obsáhlý a napínavý. Ovšem když jsem před lety četl, přeskakoval jsem tyto pasáže, protože prolínaly Paulovou dějovou linií a ta mi tehdy přišla o dost zajímavější. Ovšem tato sáhodlouze rozebíraná politika a také dlouhé dialogy i monology, které mne kdysi logicky nemohly oslovit, jsou samozřejmě nedílnou součástí knihy a dělají z Duny právě tu zajímavou, nadčasovou záležitost.
Oblíbený svět jsem obdivoval i ve hrách, tehdy ještě pod MS-DOSem. První díl (adventura) i Duna II (strategicko-taktická) jsou velmi povedené, všem, kdo milují Dunu a zmíněné klenoty neznají, mohu doporučit i dnes.
Jde knize vytknout nějaký nedostatek? Těžko, podle mne snad jen černobílost Atreidů a Harkonnenů, ale to není v důsledku nic zásadního.
Takže… minimálně 4 a půl hvězdy. A ta zbývající půlka je za Litanii proti strachu. Asi nejsem jediný, kdo si ji dodnes pamatuje:
"Nebudu se bát. Strach zabíjí myšlení…"

A souhlas se [SalvorHardin] : "Duna je sci-fi. Duna je fantasy. Duna je pohádka. Duna je sociální kritika. Duna je meditace. A klade silný důraz na ekologii. ..."

32 01.10.2018

Protože je to sedmisetstránková záležitost, docela mi trvá se tím prokousat, audioknihy mi "odsýpají" lépe. Množství povídek v této knize mne nenutí ke čtení tolik jako romány o mnoho stránkách (třeba Pilíře země, kde už jsem chtěl vědět, jak to nakonec dopadne). To ovšem neznamená, že by povídky nebyly dobré, čtivé. Dávkuji si to ale postupně, vždy si přečtu tak jednu, maximálně 2 , aby se mi dojmy z nich nepřekrývaly.
Jsem asi v polovině a prozatím dávám 5*. Každý kousek je zajímavým nápadem, z některých povídek jsem vyloženě nadšen, jiné jen tak projdou, ale celkový dojem je výborný. Komentovat hodlám postupně každou zvlášť.

8 30.09.2018

Tak v tomhle dílu je mi Mrakoplaš nejsympatičtější ze všech knih, kde se vyskytuje. Dále postava barbarky Coniny a učícího se dobrodruha Nijela jsou opět skvostně vymyšlené a napsané charaktery, které jsou základem množství humorných situací.
A opět přehršel humoru a hravého jazyka ... Ti, kdo znají, si to připomenou, ti, kdo neznají, to třeba naláká.

„... a já jsem rektus a musím vykonat rektovný čin,“ prohlásil Nijel.

„Tak moment, počkejte minutku!“ rozpálil se Mrakoplaš.
Počkali minutu.
Pak počkali ještě dalších sedmnáct vteřin.
„Koukněte se, je to ještě složitější, než si myslíte.“

„Pst!“ ... „Já nic neslyším,“ hlasitě se ozval Nijel. Nijel patřil k tomu druhu lidí, kterým stačí říci: Nedívej se támhle! a oni okamžitě otočí hlavu naznačeným směrem, natáhnou krk a vypoulí oči. Jsou to titíž lidé, kterým například ukážete krokus, který roste v trávě hned vedle jejich nohy, řeknou „Kde?“ a jejich chodidlo dopadne do trávy s žalostným tichým chrupnutím. Kdyby se ztratili v nekonečné poušti, mohli byste je najít jednoduše. Stačilo by do písku položit něco malého a křehkého, například malý porcelánový hrneček, který ve vaší rodině dědila generace za generací, a přispěchat zpátky poté, co se ozve cinkot střepů.
A těch lidí není málo.

„Jak se ti podaří být na několika místech najednou?“
„DOKONALÁ ORGANIZACE PRÁCE,“ odpověděl Smrť.

A opět ta skvostná přirovnání:
„Pak se ozval zvuk, který by vám rozvibroval i falešné zuby ve skleničce...“

„...jeho hlas se táhl jako něco, co odkapává ze dna rakve.“

22 14.09.2018

Pozor, spoilery!!!
Příběh dítěte, které se podle jisté tradice mělo stát mágem... Ale protože osobě předávající kouzelnou hůl do vínku novorozenci včas neřekli pohlaví toho mimina, vytvořil mága z děvčátka...
Tradičně bohatý a hravý jazyk autora popisuje magii na Zeměploše jednak z pohledu mágů a pak z pohledu venkovské vědmy.
Eskalína je sympatická hrdinka, nejvíce si pamatuji její tvrdohlavý pokus o dočasné vtělení v orla. Lahůdka. A samozřejmě Bábi Zlopočasná, to je jedna z mých oblíbených postav :-)
Miluju, jakým způsobem Pratchett píše o imaginárním světě, kde je spousta věcí zparodovaných a naruby, a přece v tom vidím náš svět. Čas od času knihy odhalí hlubší myšlenku, a přitom tak jemně a do všudypřítomného humoru to tak perfektně zapadá ... také kvůli tomu je mám tak rád.

29 11.09.2018

Kniha, která se nebere moc vážně a zároveň se bere Smrtelně vážně. Miluju autorův styl a hlavně jeho dokonalá originální přirovnání:
„...už neměla účes podobný kříženci mezi výhonky ananasu a cukrovou vatou...“
„Vypadáš jako něco, co po jídle zbylo na talíři.“
„Téhle části Ankh-Morporku se říkalo Stínov a byla to vnitřní část města, která by dlouhodobě potřebovala buď program vládní pomoci, anebo, a to raději, několik plamenometů. Nedalo se o ní říci, že je zchátralá, protože to bychom význam toho slova přepínali přes únosnou mez.“

Pozor, dále lehké spoilery!!!

Smrť, který přijme učedníka, to je prostě dokonalý nápad. Navíc jej fascinují lidské zvyky a naprosto je nechápe.
„VEZMI SI TŘEBA TOHLE,“ ukázal Smrť do košíčku kolemjdoucího sluhy. „HOUBIČKY, ANO. STUDENÉ KUŘE, ANO. ŠLEHAČKA, ANO. ANI PROTI JEDINÉMU NIC NEMÁM. ALE PROČ A KTERÉHO BLÁZNA NAPADLO VŠECHNO UMLÍT, SMÍCHAT A NACPAT DO OBALU ZE SLANÉHO TĚSTA?
TADY MÁŠ TY SVOJE SMRTELNÍKY. JSOU NA TOMHLE SVĚTĚ TEPRVE PÁR STOLETÍ A CELOU DOBU NEDĚLAJÍ NIC JINÉHO, NEŽ ŽE VYMÝŠLEJÍ, JAK SI UDĚLAT VŠECHNO CO NEJSLOŽITĚJŠÍ. NEPOCHOPITELNÉ. ... VEZMI SI OKURČIČKU.“

Taky se jde například opít, aby zjistil, co na tom lidi mají… ale nejen to. Přidejte k tomu jednu trochu omylem zachráněnou princeznu, mága, který je neskutečný bordelář... A všudypřítomné hrátky s jazykem a neskutečné nápady.

„...Smrťova zahrada byla rozlehlá, hezká a dobře udržovaná. Byla také velmi, opravdu velmi černá. Tráva byla černá květiny byly také černé. Mezi černými listy na černé jabloni visela černá jablka. Dokonce i vzduch měl černý odstín. Po nějaké době měl Mort dojem, že vidí (i když je to dost nesmyslné), různé černé barvy. Abychom to vysvětlili: nejen hodně tmavé odstíny červené a zelené, ale skutečně různá zabarvení černi. Celé barevné spektrum, každou barvu černi, ale všechny černé.“

„JÁ TI POROUČÍM !“
„Tenhle tón na mě otec zkoušel několikrát, zejména ve chvílích, kdy jsem si měla uklidit svůj pokoj. Ale stejně mu to nebylo nic platné.“

Všem doporučuji. Pro mě je tohle jedna z nejoblíbenějších od Pratchetta.

24 11.09.2018

Toto krátké a humorné dílko mi půjčil kamarád asi před 15 lety. Na Škvoreckého mi to přišlo netypické, ale docela jsem se bavil. Vyprávění teenagera, který na pár dní přijel z emigrace s rodinou do Československa, je povedené. Zejména díky čechoangličtině, kterou je knížka prošpikována. Dnes už si toho moc nepamatuji, jen některé výrazy a hrátky se slovy. Například to, že česká babička tituluje svého kanadského zetě, když mluví se svou dcerou, výrazem „ten tvůj“. Mladík to pochopí jako český výraz pro otce a v textu se všude používá např. „...pak jsme šli s tentvojem...“ Kniha pobaví určitě více čtenáře, kteří alespoň trochu mluví anglicky.

7 09.09.2018

Jednoduše geniální, ostatně jako všechny další cimrmanovské kusy. Ze semináře: Tahání se o světových skladatelů o operetu Proso ("...syn je neduživý! Půda ho neuživí!") nebo referát p.Bruknera ("Bach..." - "Hezky celé to řekněte..." - "Offenbach...")...
Samozřejmě i hra samotná nemá chybu... i když určité scénky (zejména ty zpívané a taneční) si vychutnáte lépe při sledování divadelního záznamu.

"...děvenka moje starostlivá..."

"To že řekla? To musí být ženská..."

19 01.09.2018