Schuminka komentáře u knih
Kniha z roku 1962 jen ukazuje, že se lidstvo z ničeho nepoučilo. Na příkladech ukazuje postupný vývoj používání chemických přípravků proti všemu živému, co se lidstvu zrovna nehodilo do krámu. Upozorňuje na to, co se stane, když se jedním dobře míněným zásahem rozpojí celý biologický řetězec. Lidé stále nechápou, že co jednou na planetu vypustí, tam už zůstane, i přes uklidňování veřejnosti, že jsou látky neškodné. Na konci nabízí ekologičtější řešení. Na můj vkus trochu moc odborné a podrobné, ale je to potřebná kniha.
Zajímavá variace na Červenou Karkulku, bohužel utopená v klišé o buranských obyvatelích české vesnice, kteří podle autorky tráví čas mezi JZD a hospodou, a rozchlastaným rozpadajícím se manželským párem s postiženým synem.
Nápad vynikající, začátek chytře vymyšlen. Od rekonstrukce Kolumbových lodí to začalo logicky drhnout. Kniha spíš působí jako podklady k napsání románu, na což ale už nedošlo. Strašně nezáživné vrstvení nepodstatných detailů, místo děje jen popis. V půlce jsem to vzdala...
Jemné, pěkné, plus za všechny ty narážky nejen na Tolstého a na Annu Kareninu. Na druhou stranu to klišé - chudá domovnice potká bohatého Japonce, který v ní rozpozná inteligentní bytost a pozvedne ji na svou úroveň...
Hodně suché a plné statistiky, chybělo mi trochu víc teorie a odůvodnění výsledků.
Nápad zajímavý, dobře se to četlo, ale samotný příběh mě nezaujal.
Krásný příběh o těžké tématu, pěkné minimalistické zpracování, opakující se věta "A víš, kdo je těhotnej?" geniálně propojuje jednotlivé fáze. Geniální.
Vizuálně zajímavé, místy vtipné, obsahově poměrně klišoidní - žena bez muže si v některých situacích (přítomnost pavouka) sama neporadí.
Neblahá praxe překládání minoritních jazyků přes angličtinu ani tady nenese ovoce, kdyby to aspoň někdo přečetl v redakci a upravit všechny ty "nepsané předpisy", co se v knize vyskytují... Nápad byl dobrý, provedení o mnoho horší. Všechny postavy autorka líčí velice negativisticky, ale jinak klouže po povrchu, pouze postava Karla je aspoň trochu propracovaná. První polovinu se stále opakují pasáže, kdy obě hlavní postavy fňukají nad svými vztahy, Freyja navíc na svou bytovou situaci a bratra ve vězení, Huldar se zaměřuje na závislost na cigaretách, ostatní vyšetřovatelé si stěžují na mnoho práce, ale z děje to spíš působí, že nic nedělají. Samotného případu se v podstatě týkají jen kapitoly, kdy dochází k vraždě. Závěr nepřekvapil, dal se čekat tak od 3. kapitoly.
Zajímavý pohled do práce překladatele a vhled do zákoutí angličtiny a severských jazyků. Asi bych z výtahu těch novinových sloupků vynechala ty ve smyslu "kdo se mnou nesouhlasí, je hlupák".
Sice jsem možná pochopila, kam tím autor směřoval, ale celkově nemám ráda, když spisovatel se čtenářem vytírá podlahu. Říkat román něčemu, co má formu základovkového referátu - má třicet normostran, ale potřebuje 100, tak tak hodí větší písmo, zvětší řádkování, název kapitoly na zvláštní straně a neustálé mezinadpisy..., mi nepřijde důstojné autora. Nepropracované postavy spolu náhodně promlouvají v dialozích plných prázdných frází. Jak jsem byla nadšená z L'identité, tak tohle mě zklamalo. Téma i myšlenky by šly zpracovat mnohem lépe.
Jak ze zajímavého prostředí Berlína za Výmarské republiky udělat 500 stran nezáživných popisů, kde se až do poslední třetiny knihy neděje vůbec nic...
Koncept gotického románu se mi strašně líbí, ale ty samotné romány už pak méně. Bohužel ani Otrantský zámek není výjimkou. Vyzdvihuji autorovu snahu o povýšení románu pomocí aplikace formy antické tragédie (5 částí, jednota času a místa), odkazů na Hamleta a tehdy populární rytířské romány. Celkově mi to spíš přišlo, jak předobraz dnešních soap oper - antagonista, který celý děj stěžuje život mladým milencům, je po zásluze potrestán; šťastný párek se dočká happyendu, postavy, které se již autorovi nehodí, umřou nebo odejdou do kláštera. Oproti telenovele tam jen navíc trochu straší. Ale ty odkazy na Shakespeara jsou tam velice umně zakomponovány a celý, relativně jednoduchý děj pozdvihují na mnohem vyšší úroveň.
Hodně zajímavá studie, která zjednodušeně neopovrhuje diváky soap oper. Autorka dokázala stanovit nové metody výzkumu diváků, pojmenovala pojmy jako aktivní publika a emocionální realismus a charakterizovala 4 druhy přístupů diváků k Dallasu.
(SPOILER) Těžký příběh dcery starající se o dementní matku, která se po ztrátě své osobnosti proměnila v prázdnou tělesnou schránku, a stále více nemocného sobeckého otce, který odmítá pochopit, že se svět netočí jen kolem něj. Obdivuji autorku, že danou situaci přežila, neutekla a dokázala napsat knihu o tématu, o kterém většina mlčí a dělá, že umírání neexistuje.
Co by byla anglicky psaná literatura bez osamělých farem... Krásný příběh očima dítěte, jen těch hororových prvků jsem tam moc nenašla.
Pro mě je to nejslabší díl z celé trilogie. Velká část byla věnována akci a méně již vývoji v městečku a v tehdejším světě. Naopak se mi líbily pohledy jednotlivých aktérů na celou situaci. A ze závěru autor chytře vybruslil.
Úvod ve stylu "dřív byla tráva zelenější, děti běhaly venku, nebyly ty internety a mobily, matka stála u plotny a podřizovala se dětem, chlap doma nemá nic dělat, chlapeček by si neměl hrát s panenkami, sodoma gomora na západě už se dostala i k nám", následuje leštění ega, jak tvrdě trénoval jako gymnasta a ještě tvrději studoval, aby pak mohl od píky rozvíjet svůj obor. Navíc kladení otázek typu "Ó, pane profesore, jak jste to dokázal?" Místy odborná svahilština, hodně detailů, který sportovec měl kde bebíčko, praktických typů pomálu.
Zajímavé eseje a pohledy na televizi. Nejvíc mě zaujaly názory na televizní přímé přenosy, kritika teorií Marshalla McLuhana a vtipná esej o kultuře Bongů.