sharik komentáře u knih

Poetická próza, u které je opravdu těžké ve zkratce popsat, o čem je. Experimentální, vlastně bez příběhu, ale přesto příjemné čtení. Zejména pokud budete knihu brát jako jakési dlouhé básnické pásmo v próze, kterým ovšem prostupuje sledování a kritika společenské a politické situace nejen devadesátých let, ale i současnosti. Náročné čtení, ve kterém je čtenář ztracen jako turista v cizí zemi. Ale já si tohle tápání vlastně užil.

1 10.03.2019

Po Národní třídě jsem si říkal: snad Rudiš napíše další podobnou knihu... Takže od Českého ráje jsem měl velká očekávání, ale tak nějak jsem si říkal, že asi podobný nebude. Ostatní jeho knihy mám taky rád, ale jsou od Národní třídy dost odlišné a nečekal jsem, že by se k jejímu stylu vracel. A ejhle, on se k němu vrátil! Rytmizace, opakování a uzavření kruhu (ve vztahu začátek a konec textu), kdy je všechno skoro stejné, ale samozřejmě úplně jiné. V Českém ráji (oproti Národní třídě) Rudiš ještě zúžil prostor - N. T. se často točila kolem hospody, jenže důležité bylo celé sídliště, přilehlý les... V Českém ráji se vše odehrává výhradně v sauně. Množství chlapů, mezi kterými chvíli potrvá se zorientovat (na druhou stranu je super, jak se postupně profilují), chodí do sauny a zdánlivě jen plkají o ničem. Mají své ustálené fráze, své opakující se názory, které dohromady tvoří jakousi sondu do současné české společnosti. A mezi tímhle vším se odehrává vlastní příběh sauny, která jakoby žije vlastním životem, tihle chlapi jsou v ní hosté a prostor rozhoduje, co se stane, ne oni... Podobně, jako u Národní třídy, jsem i tady fascinován, kolik se toho dá nacpat mezi řádky. Necelých 200 stran prózy rozsekané a svižné tak, že čtení zabere sotva dvě hodiny (a opět je lepší tuhle knihu dát na jeden zátah), pět návštěv sauny, kecy "o všem a o ničem"... A to nejdůležitější se děje někde mimo text, na to si čtenář musí přijít. Rudiš je král stylu a poukazování na nevyřčené. Minimálně poslední dvě jeho knihy jsou toho jasným důkazem.

15 23.02.2019

Anotace téhle knihy slibuje příběh chlápka, který "po divokém dospívání nastoupil do cizinecké legie" a nyní si vydělává tím, že z Jižní Ameriky posílá tenké obálky s bílým práškem skrz "pečlivě vybudovanou síť schránek". Zní to tajemně a atraktivně, jenže i když se to v knize objevuje, vůbec o tom tento román není. Ve skutečnosti je celá tahle kniha spíš jen egoistický výčet souloží chlápka, kterému žádná neodolá. Jasně, je tu víc myšlenek a díky skvělému autorově stylu se to příjemně čte. Taky ta linka o dospívání je skutečně super. Bohužel linka o dospělosti je strašně těžko uvěřitelná a hrozně často to autor zabíjí tím dlouhým machistickým vyčtem vdaných žen a zadaných holek, co s ním šly. Což je škoda. Ale i přes to všechno má ta kniha něco do sebe. Hlavně ten styl.

22.02.2019

Další kniha na oblíbené alternativně historické téma - Němci vyhráli válku. Ovšem Harris na to jde zcela jinak než např. oblíbený P. K. Dick ve svém Muži z vysokého zámku. Tam, kde je Dick mysteriózní a pracuje v náznacích, sází Harris na akci a odhalování skutečnosti. Ale nebojte se, tahle kniha rozhodně o akci není. Maximálně do té míry, do jaké se autor inspiroval detektivkářskou "drsnou školou". A o co tady jde? Šedesátá léta, Evropa se stala nacistickou říší, Berlín je postaven podle plánu Alberta Speera, Hitler žije, Heydrich se těší dobrému zdraví a ačkoli Němci jsou strana vítězná, život v jejich otčině je zkrátka životem v totalitě. Co byste taky ve vojenském státě čekali... Detektiv Xavier March najde týden před oslavou narozenin vůdce u jezera mrtvolu. A jak se později ukáže, není tím mrtvým jen tak někdo. Rozjíždí se vyšetřování, při kterém March zjišťuje, že to není s Říší jen tak a jeho vlast má k ideálnímu společenství ještě dál, než si mohl dosud myslet... Otčina je román plný nečekaných zvratů a je jedno, jestli jste fanouškem detektivek, nebo si chcete jen užít parádní a velmi promyšlenou alternativní historii plnou narážek na fakta i z historie naší. Robert Harris napsal vskutku mistrovský román!
Jo, ale pozor na toto starší české vydání z roku 1993, a to nejen kvůli tomu, že tohle má ošklivou obálku... Je totiž nacpané překlepy (z toho některé se opakují, třeba slovo "noc" namísto slova "nos" je tu asi třikrát), překlad je místy vcelku nepovedený (myslím, že mladá americká novinářka si v koupelně oblékala spíš kalhotky, než slipy...) a tisk je na papíře občas dost špatně čitelný. Sáhněte raději po novějším vydání.

10 18.02.2019

Tahle kniha nemá dobrý název, i když sama není vůbec špatná! Tedy ano, je přiléhavý, jednoduchý a tak dál, ale mě prostě nějak odrazoval. Ale přes to, že se jedná o odpočinkovou a totálně nenáročnou četbu, není to blbá kniha. Correia vtipně využívá všechna klišé o upírech, vlkodlacích nebo elfech, co známe z filmů a literatury. Jednou je zesměšňuje, jindy potvrzuje a rád odkazuje k tomu, že jde o předpoklad zažitý z popkultury. Ale to není to hlavní, ačkoli například jeho vysvětlení rozdílu mezi tolkienovskou představou elfů a jejich "skutečnou" podobou je boží. Každopádně i když jde o akční fantastiku (hodně se to řeže, postavy "hláškují" a děj je důležitější než umělecké zpracování), Correiův svět je pestrý, zábavný a dává smysl. Postavy jsou možná trošku černobílé v dichotomii dobra a zla, ale charaktery jsou propracované a oblíbíte si je. Akce je tu sice hodně, naštěstí ne až příliš moc. Mnoho jiných autorů tohoto žánru mě brzy omrzelo, protože jejich knihy začaly vypadat jen jako střídání pornografických a násilných scén, což tady nehrozí a jsem za to vážně rád (kupodivu otevřené erotice se Correia snad až vyhýbá, což je příjemná změna). Mé čtenářské já, toužící na chvíli vypnout a užívat si fascinující svět všelijakých monster a veselé partičky jejich drsných lovců, je naprosto spokojené :).

4 06.02.2019

Jazz a swing během druhé světové války, aneb "Swingaři a potápky v protektorátní noci". Téměř 900 stran popsal Petr Koura o swingové subkultuře - od vzniku jazzu v USA a jeho zakořenění v Evropě, přes formování subkultury swingových fanoušků až k temnému období druhé světové války. A že je co číst, Koura pojal své bádání opravdu hluboce (analyzoval dobové umělecké zdroje - literarutu, hudbu i výtvarné umění; odbornou literaturu, dobový tisk a protektorátní vyhlášky; v neposlední řadě také mluvil s pamětníky atd.) a tematicky široce. Hlavní tematický rámec tvoří perzekuce jazzových fanoušků, kteří leželi v žaludku jak nacistům, tak zároveň českým tradicionalistům (často včetně odboje, ačkoli někteří swingaři k němu sami patřili), samozřejmě i komunistům (a těm snad ještě víc po válce). Stranou nezůstává ani historie jazzové hudby u nás, či velmi silná kapitola o osudech swingařů v koncentračních táborech... Vybírám jen pár z tématických okruhů, pokud vás zajímá jazz a swing, rozhodně sáhněte po téhle knize! Dozvíte se, kdo to byli "potápky a bedly", jak vznikaly moderní subkultury (které jsou těm jazzovým potomstvem) a také to, že pro některé dospívající byl protektorát snad ještě horší než pro jiné třeba jen z toho důvodu, že měli zkrátka svůj styl projevovaný hudbou, módou, slangem...
Přesto, že jde o odbornou a vážně tlustou knihu (odborná se prostě čte pomaleji než beletrie...), Koura ji napsal čtivě (chytla mě tak, že mi zabrala tři odpoledne), zábavně a člověk má nutkání vzít si klobouk, kostkované sako a pustit si pořádný swing, protože: "it don't mean a thing, if it ain't got that swing!"

3 23.01.2019

Prequel legendárního a úžasného Kmotra. Jaká byla cesta rodiny Corleone až na vrchol mafie? Ed Falco podle nerealizovaného filmového scénáře Maria Puza napsal román, který nás vrací do roku 1933, tedy nějakých dvanáct let před děj románu Kmotr. Vito Corleone je ještě chlap ve středních letech, jeho syn Sonny sotva dospělý, ostatní sourozenci jsou ještě děti. A mafiánské klany bojují o moc a do toho tu máme irskou komunitu, která se s Italy nemá zrovna v lásce. Je zajímavé sledovat detaily ze života postav, které známe z Kmotra - tak třeba kdo vlastně byli rodiče Toma Hagena, nebo co byl zač Luca Brasi, než se z něj stal ten zvláštní tvor, jakým byl později... A co to způsobilo. Tahle kniha možná není taková pecka jako Kmotr, ale i tak jsem si ji užil a strašně rád jsem se vrátil do drsného světa "obchodníků s olivovým olejem". Musím přiznat, že místy mi byli Irové sympatičtější než rodina Corleone, jenže si uvědomme - tohle je drsný svět a kladnost či zápornost hrdinů musíme nahlížet úplně jinak. Obě strany mají své pohnutky a zásady, kterým se nemůžou vzepřít, takže když například Sonny Corleone spáchá konkrétní čin (nebudu spoilovat jaký) , který je podle našich měřítek dost děsivý a lidsky hnusný, musíme chápat jeho postavení, situaci, a že když tady jde o rodinu, znamená to mnohem víc. Ed Falco dokázal udržet právě tuhle rovinu románu - čtenář chápe postavy, protože chápe jejich svět. Vidět je zvenku, šlo by o hnusné mafiány, ale dobrý spisovatel nás vezme "dovnitř" a dovolí nám pochopit to, čemu bychom jinak nerozuměli. Mario Puzo to dokázal skvěle v Kmotrovi a Ed Falco se za tohle pokračování nemusí stydět. Mám snad jedinou výtku - v Kmotrovi se dost jasně říká, že Vito Corleone nikdy neříká nejstaršímu synovy Sonny, ale zásadně Santino. Takováhle blbá drobnost Falcovi trochu ujela. Je to fakt drobnost, ale zamrzí to.

1 07.01.2019

Pokud nevíte, tak je to právě ten román, za který Kundera ztratil Československé občanství. Tedy, nedivím se, šije do komunistů pěkně a invazi vojsk v roce 68 vůbec nešetří. Ale o tom tahle kniha není. Ani není o vztazích a sexu, ačkoli tak může vypadat, tedy pro povrchní čtenáře. Je to zkrátka Kundera, a kdo ho trochu zná, tomu asi můj komentář nepřinese nic nového... Ne nadarmo se říká, že Kundera je filozof a teoretik románu, který své prózy staví jako příklady, na nichž chce dokázat své teorie. A tak je to i zde. Ať už jde o teorii fikčního světa, či psychologii, filozofii, nebo etiku. Ale proč je v tom Kundera tak skvělý? Protože člověka baví nejen ta esejistická rovina jeho textů, ale i ony příběhy. Ať si autor zdůrazňuje jak chce, že mimo jeho text postavy neexistují, stejně máte pocit, že je znáte a sympatizujete s nimi, nebo je naopak odmítate přijmout. A to dělá z Kundery jednoho z největších spisovatelů z Čech, i když sám se jako Čech nepočítá... Kniha smíchu a zapomnění je na první pohled soubor povídek, autor je ovšem považuje za román. Nu, podle Kunderovy teorie románu (nejen děj a příběh tvoří celek, i téma může) o román jde a když si vzpomenu na některé autorovy eseje... No, nechtěl bych s ním o tom polemizovat. Ale to odbíhám. Tahle kniha je skvělá, ale to Kundera je vždycky...

4 28.12.2018

Tahle kniha má dobrý nápad i potenciál, ovšem výsledek je spíše rozpačitý, až podprůměrný. Proč? Začněme tím zajímavým a dobrým. Tím je téma. První světová válka, ovšem ne taková, jak ji známe. Díky neznámé a nové droze se zdá, že zvítězí strana, která zvítězit nemá. A tak se do minulosti z našich časů dostává dvojice agentů, aby tomu zabránili. Dostáváme se tak do atraktivního světa soubojů leteckých es a navrch k vyšetřování zajímavého případu. Bohužel, tím pozitiva konč. Autorův styl je strašně špatný, postavy si sdělují zbytečně a nevěrohodně různé informace, které by stačilo zmínit prostřednictvím vypravěče, nemluvě o slabé slovní zásobě autora. Letecké souboje mají příliš prostoru na úkor zápletky, kterou navíc mnohdy zbytečně přerušují interakce s vedlejšími postavami. A nejblbější je, že problémy se nakonec řeší tak nějak nelogicky a samy od sebe. Škoda, výsledkem je vcelku zklamání z promarněné šance na slušnou knihu...

25.12.2018

Zatím nejlepší kniha ze série Backend stories! Zajímavý cyberpunk (protkaný odkazy na polocyberpunkový film Matrix), včetně některých žánrově správně nejednoznačných postav. Zápletka nijak nová (navíc zase ten Matrix), ale podání svižné a čtivé. Reklamy na Škodovku většinou nenásilné, což je fajn. Tohle se povedlo, kvalitní jednohubka :).

1 18.12.2018

Původní český mytický superhrdina. Ačkoli ne tak úplně původní český a vlastně ne tak úplně superhrdina. Dávno po válce se z tohohle mýtu (o kterém mi od dětství vyprávěla babička, která zažila válku a pověsti o pérákovi víc než živé) stal neohrožený a nezničitelný bijec nacistů přeskakující domy díky pérům z gauče připevněným na nohách. Ale čím byl tento maskovaný postrach pro naše předky ve čtyřicátých letech? Zločincem, úchylem přepadávající ženy nebo jen městskou pověstí? A kde se vyskytoval? Na to najdete odpověď v této úžasné knize, která, ač je odborná, je napsaná srozumitelným a dobře čitelným jazykem i pro ty, kdo nejsou na odborné texty zvyklí. Můžete sledovat vývoj úžasného mýtu od zahraničních předobrazů přes různé variace (žiletkář, nebo slovenský "fosforový človek") do dnešních dnů, kdy je Pérák hrdina z knih, filmů, komiksů a divadelní hry. Pokud bych měl někdy doporučit jednu odbornou knihu, bude to Janečkův Mýtus o pérákovi!

1 17.12.2018

Budapešť, konec čtyřicátých let a později. Pavlačové domy, špína, chudoba a samota lidí, kteří v té depresi kolem prostě nemohou mít vřelé a fungující vztahy. A i když je mají, jsou ve výsledku jakési smutné, či pokřivené. Panoptikum postav, z nichž některé jsou prostě nešťastné (tedy je jasné, že nikdy nedosáhnou štěstí, a to jsou právě ty postavy, které si čtenář možná oblíbí), jiné postavy jsou zlé a vypočítavé (ty si oblíbí nejspíš málokdo) a jiné jsou možná zdánlivě zlé, ale spíš je to hloupost a nedostatek empatie, co je činí takovými, jaké jsou. No a tyhle postavy si paradoxně čtenář asi oblíbí nejvíc. U nich totiž v tom všem marasmu kolem dává autorka prostor černému humoru, který místy mění tento tíživě nepříjemný příběh v bizarní podívanou, jíž vlastně nechybí nadhled. Ale aby to zase neznělo jinak než to je: primárně nic veselého nečekejte. Je to smutné čtení o lidech chudých, nejen co se peněz týká. Jak říká jedna z postav "chudák nikdy nemůže být boháč". A já bych řekl, že v tom nešlo jen o majetek. Nevím, jestli je výše popsaná tématika hlavním proudem současné maďarské literatury, ale většina té, která se dostává k nám do překladu, vypadá podobně. Krisztina Tóth má ovšem navíc onen humor a nadhled. A to jsem ani nezmínil, jak skvělé text "odsejpá" a s jakou vervou mě ihned vtáhl a odmítl pustit - od prvních stránek až po ty poslední. Chci víc!

1 09.12.2018

Kohoutova Katyně je klasika. Právem. Má to ovšem své ale... To pozitivní je námět. Lízinka Tachecí je děvče bez zájmu o cokoli a vlastně bez talentu. Je symbolem mladického nezájmu a lenosti, ale o tom bylo napsáno už taky dost a nakonec - symboly si hledejte sami, drazí potenciální čtenáři. Lízinka se nakonec dostane na učiliště velmi netradiční - učiliště pro katy. No a tím končila původní povídka, kterou později Kohout použil jako první kapitolu rozsáhlého románu, v němž alegorie k soudobé situaci trochu zaniká, jinde se zase dokresluje. Román je zajímavý a bizarní, místy zábavný, místy odporný. A věřím, že to vše bylo záměrem, který vyšel. Teď k tomu ale: Někdy působí text příliš natahovaně, největší problém jsou vedlejší příběhy, kterým je věnováno někdy až příliš mnoho prostoru... Ale i tak je tahle kniha důležitá a já jsem fakt rád, že jsem si ji před časem konečně přečetl. Nemile mě ovšem překvapilo nakladatelství (vydání z roku 2016, Větrné mlýny) - přes moc hezkou grafickou úpravu vydání (ta je na paperback fakt parádní) je text nacpaný překlepy... Fakt hodně nacpaný. Což nechápu, zejména proto, že jde o starší text, který byl vydán už mnohokrát... Kde se sakra stala chyba? Možná i tahle nakladatelská nepozornost (zde bohužel nepřehlédnutelná) kazí dojem ze čtení...

Je to vskutku portrét, ale je vše, jen ne statický, přestože víc než na děj se často zaměřuje na myšlenky, glosy irské společnosti, dospívání atd. Ale převážně jde o glosování náboženství, křesťanské morálky a výchovy. Možná to nezní zábavně, ale je. I přes to že se nejedná o lehké čtivo. Joyce byl opravdu velký autor a pokud vám připadali Dubliňané trošku nudní a Odysseus trochu nečitelný, tahle kniha by vám i tak mohla připadat skvělá. Text je zároveň (na svou dobu) dost experimentální, každá kapitola je psaná jiným stylem a jak dospívá vypravěč, Joycův styl umocňuje tento pocit pro čtenáře i vyzrálejším a propracovanějším stylem psaní. Téhle knize nemám co vytknout, jsem nadšený, nadšený a do třetice nadšený! Čteno v originále.

3 30.10.2018

Útlá próza, spíš povídka než novela, citlivá, ale spíš až příliš hraje na city. Není to špatné, jenže... Moc tlačí na pilu ve snaze dojmout. Ale jako nenáročné čtení na odpoledne to jde, asi hlavně v případě, že budete mít z nějakého důvodu chuť nechat se dojmout a bude vám stačit málo. Ale je to dobře napsané i vystavěné, to zase ano... Jen jsem čekal nějaký překvapivý závěr, který nepřišel... (Čteno v originále)

1 30.10.2018

Poměrně rozsáhlá próza, trochu thriller, hodně politiky, něco erotiky a velmi mnoho toho správného hnidopišského komentování moderního světa, což dělá Žantovský s osobitým vtipem a krásným smyslem pro detail - dokáže s jízlivostí najít a vystihnout podstatu, ať už jde o strukturu současných filmů, nebo o chování lidí v hospodě, ale to už je psychologie... Když už jsme u toho, té psychologické teorie je tam trochu příliš, naštěstí jen místy, ale bohužel jsou to místa, kde se román trochu zbytečně táhne. Chápu, že Žantovský ten obor studoval, na druhou stranu vypravěč K. psychologii vůbec nerozumí a tak by autor mohl mít o to větší slitování se čtenářem, který také ne... Naštěstí klady převažují, ale pokud chcete napínavou knihu od začátku do konce, potěší vás nejspíš až druhá půlka románu. Ale to by byla škoda, i když musím uznat, že první půlka je možná místy rozvleklá, přesto jsem si tuhle knihu opravdu užil, včetně mnohých kafkovských narážek, tu zcela jasných (vypravěč K., či názvy kapitol knihy), jindy méně postřehnutelných (např. citace z Kafkových děl).

4 18.10.2018

Myslel jsem si, že tahle kniha bude pitomost a přiznávám, neměl jsem pravdu. Proč jsem si to myslel? Ten název a hlavně obálka vůbec nesedí k tomu, o čem kniha je - a přitom je to vážně dobrý text. Jen je místy škoda, že občas až příliš fragmentální a zkratkovitý. Na jednu stranu se mi líbí, jak autorka postihuje všechny vedlejší linie a jde za ně, na nějakých dvou stech stranách vylíčí celé životy poměrně velkého počtu postav, jenže některé osudy jsou líčeny zbytečně detailně (ano, detailně a přesto zkratkovitě). Naštěstí, těm nevěnuje až tolik prostoru. A o čem to je? Podle anotace je kniha podobná románu K majáku od Woolfové, a je to částečně pravda. Obě knihy mají tři části, které by bylo možné shrnout jako představení postav, zdánlivě všední příběh a rozpad. Podrobností je v drobných detailech o něco více, avšak přesto jsou ty knihy hodně jiné, samotným příběhem. U Soukupové sledujeme rodinu (ale v mnohem širším slova smyslu, včetně přátel, milenců, atd.), která se nám ale tak nějak rozdělí na dvě, neboť otec dvou dcer se rozvede, ožení znovu a má další dvě dcery. A tahle pětice shodou okolností jede neplánovaně na společnou dovolenou k moři. A tam se stane mnohé, co později ovlivní budoucnost každého z nich, ačkoli nikdo si to neuvědomuje, oni prožívají zkrátka jen poměrně nudnou a nevydařenou dovolenou. Vševědoucí vypravěč ale za všedností nachází mnohé. K moři je hlubší vhled do otázky "příčina a následek" a oceňuji, že většinou se autorce podařilo najít míru, kdy je ještě únosné představovat další spojitosti a další následky (ačkoli těch by mohlo být zmíněno nepatrně méně, jak jsem už naznačoval). Výsledek samozřejmě vede právě ke stručnosti a zkratkovistosti děje, hlavně v první a třetí části. Ale ono to až tolik nevadí, je to povedená kniha a nakonec jsem rád, že se ke mně dostala...

2 22.09.2018

Nacisté vyhráli válku. Možná nejoblíbenější téma žánru alternativních dějin. Jak se s ním popasoval Jan Poláček? Nejdříve si řekněme, kde přišel zlom, po němž se naše historie ubírala jiným směrem. Jedním ze zásadních je, že Češi stojí na straně vítězů, neboť se připojili ke Třetí říši dobrovolně. Ale to není samozřejmě vše. Autor tematizuje také mnohé oblíbené konspirační teorie, jako je nacisty využívána magie, nebo sestrojení létajících talířů, což zní možná bizarně, ale připomeňme si, že na něčem takovém němečtí inženýři opravdu pracovali. No a tady se jim to povedlo a díky "vrilům", jak stroje nazvali, vyhráli válku. Mladý Walter Fleischer (původním jménem Řezníček) byl dokonce jedním z těch, kdo válku pomohli rozhodnout ve prospěch Německa. Jenže i pro vítěze nastává dva roky po válce (která zde skončila až roku 1951) těžká doba, zvlášť když jste Čech - sice jeden z vítězů, ale pořád rasově méněcenný. Hitler dělá čistky ve straně a někdejší váleční hrdinové se věnují podřadným zaměstnáním a žijí v neustálém strachu, kdy se čistky dotknou i jich. A v tom všem se mladý Fleischer pokouší žít si svůj život a řešit své drobné starosti. S dívkou, kterou miluje a s matkou, která jeho nejspíš dávno milovat přestala. Spěšný vlak Ch.24.12. je román o lidství. O problémech, které jsou pro velký svět drobné, ale pro jedince jsou důležitější, než ony velké dějiny kráčející kolem. A není to lehké a příjemné čtení. Fleischer se musí rozhodnout, co udělá se svým osudem a hlavně se svými možnostmi, zda je krev opravdu to nejdůležitější pouto a jestli bude kvůli matce, která pro něj už dávno nemá vlídné slovo, riskovat všechno a nejspíš se bude muset vzdát i toho mála, co mu zbylo. Je to silný příběh, tahle kniha. Jen mě mrzí částečně otevřený konec, který zrovna tomuhle románu úplně nesluší. Ale na vážnosti otázek, které o lidské podstatě otevírá, tím neubírá.

3 02.09.2018

Tedy musím říct, že můj názor na tuhle básnickou sbírku je trochu schizofrenní. On totiž i výběr textů tak skoro působí. Borkovec ukazuje sílu v tom, v čem ji naplno předvedl už ve starších textech (zejména v knize Milostné básně, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších současných sbírek vůbec) - civilní básně, epické, někdy s dost osobitým suchým humorem. Občas s gustem rozbíjí obvyklou představu o tom, co je báseň a texty záměrně budí dojem "nebásní", ale zároveň je to úžasná poezie. Ano, i takové texty v téhle knize jsou a ty považuji za skvělé a jsem z nich nadšený. Ale jaké jsou ty ostatní? Někdy autor představu o basnictví rozbíjí možná až příliš a zařazuje poetické miniaturní povídky (které mě také ještě baví)... Jinde ovšem přichází jazykový a stylový experiment příliš nečitelný, snad až nesmyslná hra se slovy ubíjí obraz i význam a já si říkám, že tohle už je příliš mimo. Možná to jen nechápu, kdo ví. Ale řekl bych, že ze všech způsobů, jakými tu autor experimentuje s pojetím textu, jsem jako čtenář spokojen jen s částí. Bohužel s menší částí...

3 21.08.2018

Tohle je zkrátka oddechová četba. Ale povedená! Ačkoli musím říct, že ze začátku jsem měl podezření, že tahle mě už bavit nebude - prvních cca 80 stran věnovat dlouhé akční scéně, je na můj vkus příliš. Ale na druhou stranu, nejsem typický čtenář akčních románu. Na celé trilogii SPAD (jejíž je tohle závěrečný díl) oceňuji nejvíc skvěle vykreslený a vcelku originální postapokalyptický svět a užívám si svižný a jednoduchý příběh. Nicméně akce a nakonec i těch expresivních popisů erotiky je tu už moc. Ono to patří k žánru, ale problém je, že akční a sexuální scény mi po chvíli připadají všechny tak nějak stejné a nezajímavé. Ale jak říkám, patří to k akčnímu žánru a já nejsem zrovna jeho modelový čtenář. Ale i tak jsem si tuhle "kotletovinu" užil a nemůžu říct, že bych litoval. Nějakým divným způsobem mám ty jeho knihy prostě rád.

4 09.08.2018