Sirius komentáře u knih
Takže, abych se přiznal, tak prvních padesát stránek mě to vůbec nechytlo, ale naštěstí jsem člověk trpělivý, což se mi ve výsledku vyplatilo. A hlavně, já u zahraničního autora nikdy nešlápnu vedle, což se mi nestalo ani tentokrát. Příběh příjemně ubíhá, nikde se nezadrhává. Postavy jsou živoucí, psychologie skvělá (tomu vzhledem k autorově vystudované škole nedivím), všechno je to navíc ironické a je tu Glokta a ten se hned stal mým oblíbencem díky svému neustálému glosování okolního prostředí. Taky je vidět, že Abercrombie má rád Wolverina, protože postava Logena a jeho hláška: "ještě žiju." to dokazuje na plné čáře. Ač je tohle pouhá příprava šachovnice, líbilo se mi to a nalákalo mě to na zbylé dva díly, které si určitě koupím a s chutí přečtu. Zatím ale dám 4* a uvidíme, zda je u dalších dílů zvýším na 5.
spíš než horor je to thriller s menšími hororovými prvky, ale to nevadí, protože mi to líbilo a plným právem si to zaslouží pět hvězdiček. Je to hlavně kvůli tomu, že Hill neustrnul ve svém literárním vývoji a v porovnání s Rohy je Černá krabice jen vydařeným cvičením z workshopu pro mladé autory. Rohy dokazují, že Hill na to má a že je jedna z největších star mladé autorské generace, a že je rozhodně synem svého otce. I přes fakt, že od začátku víme, kdo je tu hlavní parchant a že nás nečekají nikterak šokující odhalení, se mi to líbilo. A to hlavně z toho důvodu, že postavy jsou tu tak živoucí a propracované, že mě až chvílemi přecházel zrak. Překvapivě mě pak nejvíc zaujal záporák, který se mi zdál nejvíc propracovaný a byl skutečná literární svině, i přes to si myslím, že by příště mohl Hill stvořit ještě lepšího. Každopádně tenhle mě uspokojil hodně a byl pro hlavního hrdinu důstojným protivníkem; sečteno podtrženo: Joe Hill se vrací s novým románem na pomezí thrilleru a hororu v němž neustrnul ve svém vývoji a dál nám dokazuje, že s ním musím na poli literatury počítat
Dal jsem to za jeden den, prakticky za pár hodin. Chápete to? Rozumíte tomu? Ne - tak aby bylo jasno, za tak krátkou dobu jsem nepřečetl knihu už... hezky dlouho. Pokud si to dobře pamatuju, tak jsem takhle rychle nikdy nepřečetl ani nic od Kulhánka. Áááá, už jsme u něj. U koho? No u Jiřího Kulhánka přece. Kotleta svou prvotinou přispěl do širokého záběru české akční školy a zvládá to na výbornou. Tempo je úžasné, akce dobrá. Příběh... no, tradiční cesta za pomstou, ale za to toho kluka přece kamenovat nebudeme, že ne. Kdo miluje akční nářezovky plné vystřílených nábojnic a krve, bude nadšen. Milovníci originálních příběhů si můžou přestoupit na druhou tramvaj, která je zaveze do stanice New Weird a další žánry překypující originalitou. Pravda - Hustej nářez je taky v něčem originální, ale nejsem spoilerista, takže si na to každý bude muset přijít sám, každopádně kdo miluje upíry bude pomlaskávat - samozřejmě že ne ti, kteří jsou urputnými zastánci ságy Stmívání s kterou si Kotleta nejednou vytře pr... no vy víte, kterou část těla mám na mysli. Hrdinové - sympatičtí, obzvlášť pan Jan Bezzemek, který by si mohl podat ruku s Casanovou. Jo a dostáváme se k tý věci od s... sluníčku? ne, k sexu. Toho tu bylo na můj vkus trochu moc. Jasně, nic proti němu, ale všeho moc škodí, jak praví jedno staré přísloví. V tomhle směru by to chtělo příště trochu ubrat. Jinak jsem ale spokojen. Kotleta sice nestrčí do kapsy Kulhánka ani Kopřivu, ale má nakročeno k tomu, aby hrál první spisovatelskou ligu. Mimochodem, ten co dělal teda spíš nedělal korektury by zasloužil na pamětnou.
jeden z těch průměrnějších dílů, nicméně je to příjemně čtivé a rychle to utíká. Hádám, že jestli bude psát Vlado Ríša Kováře potřetí, opět se ocitneme v letadle společně s Bigglesem. Takže pokud bude nějaké příště, chtělo by to se víc soustředit na psychologii postav, ale ten dobrodružný look je taky fajn. Mimochodem - obálka skvělá. To mě přivádí k otázce - kdy se dočkáme nějakého námořnického dílu? ps: škoda absence Ríšových ilustrací, jaké byly v Pašerácích v oblacích, do téhle knihy, jako zástupci moderního rodokapsového čtiva by sedly jako ulité
Sakra! Předchozí Linie krve mě hodně namlsala na další díl. Jenže mě se zdálo, jako by autorka u psaní téhle knížky buď chrápala a nebo to psal někdo jiný. Svižné tempo z předchozích dílů je v háji - Spojení krve vyplňuje hromada vaty a dělá z toho tak nezáživnou četbu. Milostným trojúhelníkem a otázkou: Koho si vybere? mi kniha připomněla ságu Stmívání. Což by nevadilo, kdyby se tam prostě něco dělo a jen se blbě nekecalo a nechyběl tu nějaký pořádný záporák - panáci v nažehlených bílých pláštích si můžou trhnout mikroskopem i s celou výrobou umělých lidí. Před totálním krachem a definitivním zklamáním to pak zachraňuje druhá půlka, kdy se to slibně rozjede a hlavně konec (který jsem ale odhadoval až na pozdější díl).
Na Celebrity jsem se těšil, zvlášť potom, co jsem zjistil, že navazují na mé oblíbené Tušení podrazu. Ale ve výsledku jsem vážně zklamán, protože úrovně jmenovaného románu skutečně nedosahují (na druhé straně je to mnohem lepší než Neffovy příspěvky do JFK série). Celebrity se v anotací kasají tím, že se jedná o horor. Jenže horor v knize jaksi není. Prostě ho tam zapomněli přidat. Výsledek je tak trochu rozpačitý, snad se jedná o vztahový román, který zůstal někde v půli cesty k thrilleru. Žádné hororové ani dramatické prvky. Prostě jen dvě nesympatické postavy, které melou blbosti a snaží se prorazit do vyšší společnosti a kterým nemůžete v žádném případě fandit. Jediné co je snad na knize dobré je ta proklatá čtivost, díky které to celé přečtete za dva dny. Možná ta jedna nebo dvě nechutné scény a rozhodně neurčitý konec. Ale jinak nic. Hororů jsem moc nečetl, ale tohle prostě není horor. Horor vypadá jinak. Je to škoda, už jen kvůli faktu, že hororových knih na našem trhu moc není. Takhle to spíš ve výsledku připomíná hodně nepodařený Hostel Eliho Rotha v literární formě proti kterému je samotný filmový Hostel uměleckým dílem.
Knihu jsem si koupil před časem hlavně kvůli obálce a faktu, že se mi Antonínovy knihy líbí a že mám rád české autory. Jenže kvůli nedostatku času jsem se ke knize nedostal. Před nedávnem mě na jisté nejmenované stránce zaujala diskuze týkající se právě Daemonicy. A tak jsem si řekl, že mi nezbývá nic jiného než se sám přesvědčit o kvalitách knihy. Výsledek: spíše rozpačité dojmy. Předeně mi chyběl Antonínův úžasný smysl pro humor, který mě v jeho předchozích dílech zaujal. Tady je bohužel nejvtipnější jen předmluva a pokud se vyskytoval dál, tak jsem ho bohužel nedokázal dešifrovat. Příběh - je sice ujetý, ale líbí se mi a svým způsobem je i originální. Postavy mě taky zrovna dvakrát nezaujaly, nejlepší mi přišel Arnošt,částečně i Kariel. Problém jsem měl i s tempem vyprávění - zatímco první půlka se četla sama, do druhé jsem se musel už spíše nutit. I přes spíše negativní dojmy jsem ale odhodlaný jít do druhého dílu. Přeci jen se jedná o první část a ty obvykle doprovázejí porodní bolesti. Tady to bude spojené hlavně s tím, že jsme zatím byli spíš zvyklí na Antonína coby autora samostatných románů odehrávajících se spíše v kulisách klasické fantasy. Věřím ale, že všechny neduhy v Andělských rakvičkách zmizí a užijeme si jízdu, která tentokrát nebude obsahovat zasvěcování čtenáře do pravidel nové hry a světa.
Na začátek se musím přiznat, že na tu knihu jsem se ani nijak netěšil. Bylo to způsobeno hlavně tím, že v poslední době "klasické" fantasy zrovna dvakrát neholduji a navíc draky jsem pokládal za totálně ohrané téma, kde se nedá přijít s ničím originálním, protože draci už jsou hodně... staří a prostě ohraní, ale to už se zase opakuju. A tudíž jsem se na to ani nějak extra netěšil, nicméně informace kolem vzniku a autorů jednotlivých textů jsem sledoval, protože to koneckonců už tak nějak patří k mé práci. Když jsem zjistil, že tam budou mít povídky takové kapacity jako Jiří Pavlovský, Jana Jůzlová, Martin D. Antonín, začal jsem si říkat: "jo, tak třeba do toho i půjdu, protože tyhle autory čtu rád..." Jenže tam byla fůra dalších spisovatelů, o nichž jsem v životě ani neslyšel a nápad si knihu opatřit jsem zahnal jako obtížný hmyz. Jenže... jenže pak se objevila ta proklatá obálka od Jany Šouflové a já jsem se prostě zamiloval. Ne, do autorky ne (ačkoliv její obálky zbožňuji). Zamiloval jsem se do knihy na první pohled a já věděl, že jí prostě musím mít. Jenže tu byl problém a to sice jak se k ní dostat - přeci jen 450 Kč se dneska neválí na ulici ani vám je nikdo nedá jen tak. Jenže pak jsem se zamyslel, poptal jsem se a bylo rozhodnuto: knihu zrecenzuju i přes fakt, že je to takový špalek, jaký jsem v životě nekritizoval. Draci dorazili vskutku rychle a já se kochal (mimochodem ty ilustrace jsou vážně parádní). A pomalu jsem se začetl. Jasně, mohl jsem to vzít od mých nejoblíbenějších autorů a ty méně známé vzít až nakonec, ale proč bych to měl dělat, říkal jsem si. Texty jsou tam takhle řazeny z nějakého tajemného důvodu, tak proč to porušovat? Proč přeskakovat? Nebudu se tu rozepisovat znova o všech povídkách, přeci jen už jsem tak učinil pod každou zvlášť. Jen řeknu, že jsem opravdu čuměl jako puk. Protože i ti autoři, které jsem před tím neznal, mě všichni fakt překvapili a dokázali udržet kvalitu knihy na vysoké úrovni. A navíc mě vyvedly z omylu, že fantasy s drakem není jen o tom, jak namakanej chlápek příjde do sluje a tam potvoře setne hlavu. Nebo o tom, jak malej kluk najde dračí vejce, udělá hopsa hejsa a stane se z něj lidovej hrdina. Právě tady se dokonale projevilo slovo fantazie. Nespoutaná fantazie!, kterou všichni autoři nechali pracovat na plné obrátky a neustále mě přesvědčovali, že to může vypadat i jinak. Originálně, nespoutaně a nově. Nemůžu tak mluvit o nejlepší povídce - protože to jsou všechny ty, které ode mně dostaly hodnocení mezi 4-5 hvězdičkami. Ani o nejslabších příbězích - ačkoliv povídky od Ríšy a Réčkové patří spíše k průměru a výtvory Kučové, Weigela,Klepetkové, Partikové mě moc nezaujaly, pořád mají nějaká plus k dobru, které je neposílá do stoky knižního podsvětí. Prostě jakmile začnete číst - nedokážete přestat. Je to zrovna jak s tím drakem - neuvěřitelně rychlá a nebezpečná. A návyková, protože jsem jí neustále tahal sebou (kromě krámu samozřejmě) a opatroval jí jako oko v hlavě, což budu dělat i nadále, protože takhle krásný sborník se jen tak nevidí. Po dočtení Antonínova Drakobijce se ve mě pak na plno projevilo to, co prosakovalo během celé knihy: moje vzpomínky na dobu, kdy jsem začínal fantasy číst. A vzpomněl jsem si i na to, co tenhle žánr znamená. Znamená právě tu nespoutanou fantasii a velké dobrodružství. Což je právě tento případ. Já jsem rád, že mi byla prokázána čest tuhle krásnou knížku plnou nespoutané fantasie číst. Protože to pro mě bude čtenářský zážitek ještě na hezky dlouho.
Dokonalý a bohužel řadami čtenářů asi naprosto opomíjený text. Místo nějakého akčního dramatu utkal Jan Poláček úchvatné komorní drama, v níž se propletá minulost s přítomností a hlavní hrdina vypráví příběh svůj a své rodiny. Trochu jsem se i bál, že jazyk bude náročnější, ale autor mě už na první stránce dokonale vyvedl z omylu. Jazyk je úžasně čtivý skoro až Čapkovský a styl je vybroušený jako diamant. Chápu, že řadu čtenářů autor asi zaskočí, když se hrdina místo účasti v rozhodující události rozhodl tak, jak se rozhodl a dal přednost rodině před národem. Kromě stylu a nádherného jazyka pak musím obdivovat obří gejzír nápadů, schopnost stvořit dokonale živoucí postavy a hutný svět, kde bych chtěl bydlet. Kdo by si pomyslel, že místo bájné Germánie přijde bída, plivání na válečné hrdiny a tvoření demokracie po Adolfově způsobu? Prostě mě už žádný text tak dlouho nenadchl a neznepokojil jako právě Spěšný vlak, který patří k tomu NEJ, co u nás kdy vzniklo.
Nejedná se o nic světoborného, samozřejmě, ale čte se to dobře, takže to bez problému dáte za nějakých dvanáct hodin (plus/mínus). Tempo vyprávění je hodně zběsilé, styl čtivý. Postavy propracované a zápletka v celku zajímavá. Hned se pozná, že to napsali lidi, co umějí psát. V tomhle románu se taky hodně dbá na detaily respektive věci týkající se kolem pozadí a legendy o lebce. Celou dobu jsem čekal ufony, ale výsledek celkem mile překvapil. Na druhé straně jsem si říkal, kdy se tam objeví Harrison Ford a práskne bičem. Mimochodem - hlavní hrdinka je takovou zajímavou kombinací zmíněného archeologa a Larry Croft. Docela jsem čuměl, když se v jedné scéně potápěla a pak jsem zase prskal smíchy při kecech: "musíme zachránit svět" - větší klišé jsem v poslední době neslyšel. Inu, když se to tak vezme, tak kniha je docela takovou sbírkou klišé. Ačkoliv jsem čekal, že hlavní hrdinku obviní z vraždy, půjde jí po krku FBI, zednáři, policajti, vrazi a že ve zběsilé honičce bude luštit symboly a bude mít k ruce manžela. Což se nestalo a byl jsem mile překvapen. Na druhé straně mohli autoři trochu víc zapracovat na záporákovi. Člověk, který se dokáže manželské dvojice zbavit jen pomocí ostrahy/vojáků a psychyatrů je spíš k smíchu. Každopádně pokud nečekáte velké věci, máte rádi konspirační teorie o konci světa a rádi se u čtení bavíte, jste tu na správné adrese. Na druhé straně ale nechápu, jak se tohle mohlo stát mezinárodním knižním hitem...
Na tuhle knihu jsem četl jenom ódy, takže jsem byl moc zvědavý, jaké to bude. Autor mě za začátku nehorázně štval svým tempem vyprávění, které se táhlo jako med a myslím si, že svižnější by se k tomu hodilo víc. Nicméně jsem ustál a knihu dočetl. Glukhovskymu se podařilo vytvořit zcela realistický a uvěřitelný svět a na můj vkus i originální a zaplnit ho spoustou živoucích figur. Jenže na druhé straně je to pořád o tom, že jsou lidé špatní a že když se jim dostane do ruky vyspělá technologie nadělá to obrovskou paseku. Hlavní postava mi přišla taky celkem nezajímavá - jasně, není to žádný Superman, Rambo a další klasika na které jsme zvyklí, ale jako hrdinu si představuji někoho lepšího než obyčejného cucáka, byť s duchem dobrodruha. Prostě kdyby mě tentokrát ke knize táhl samotný svět nikoliv hrdina. Taky mě tak hodně štvalo to schéma, jak hrdina někoho potká a po kapitole se s tím dotyčným rozloučí nebo dotyčný umře. Možná kdyby tomu tak 100 stran autor ubral, mohlo to být ve výsledku mnohem lepší. I přes uvedené výtky jsem ale i tak spokojený, ačkoliv podruhé už bych to nečetl. Jen doufám, že autor nenapíše pokračování, čímž by to asi totálně zazdil.
Ten klišoidní námět Abercrombie zabalil do slušivého thrillerového hávu a opatřil ho spoustou čtivosti. Čtenář se tak už na první stránce dostává do velice čtivé pasti, jenže z ní postupně vylézá. Je to hlavně způsobeno posledními 150 stránkami, které se mi tam zdály navíc a myslím, že by se to bez nich klidně obešlo. Jinak mi to připomnělo Piráty z Karibiku 3 - každý tu totiž podvádí každého a než se čtenář naděje přeskočí postava několikrát z jedné strany na druhou. Sarkasmus a ironie se tu taky vyskytuje, ale rozhodně nepřetéká z pekáče jako těsto z plechu (pravda, scéna z banky je fakt super) Bohužel ani postavy mi nepřišly nikterak ohromující - samotná hlavní hrdinka mi přišla nezajímavá (ač projde osobním vývojem jako ostatní figurky na šachovnici), ač se z ní autor zmrzačením pokusil udělat Gloktu v sukních, do osobního kouzla inkvizitora jí chybělo moc. Nejlepšími postavami jsou pak ve výsledku Dobrák a Třesavec. A rozhodně mi tu chyběl nějaký pořádný záporák. I přes ty mírné nedostatky se mi to líbilo, je to dobré přímočaré čtivo na pár dnů s kapkou originality a kupou brutality. Nicméně vracet se k tomu už asi nebudu. Ale na Hrdiny se těším.
Nečekal jsem to, ale Vládcové vesmíru mi neuvěřitelně sedli. Všechny povídky mě něčím dokázaly oslovit a zarýt se mi do paměti. Především jsem mrkal, jakou sci-fi napsal takový Neruda nebo Čech (ačkoliv u něj se to dalo čekat s ohledem na eskapády pana Broučka). I přes svou archaickou češtinu jsou pak texty neuvěřitelně čtivé a srozumitelné. Zpracovávají nejrůznější témata od života pod vodou, ve vesmíru, kyberpunk, mutace a především totálitní stát, který je tu zastoupen nejvíc a jehož mrazivost je nejvíc cítit v románu Převychování. Právě tohle dílo si společně s Uvolněným běsem budu pamatovat nejvíc. Hádám, že mladí čtenáři se asi za touhle knihou nepohrnou, což je škoda, protože opravdu stojí za to. Dokazuje, že není nad staré mistry a že máme stejně bohatou historii sci-fi literatury jako čtenáři z Ameriky nebo Anglie.
Začátek Labyrintu původně publikovaného na pokračování na autorově webu a v časopise Pevnost, připomíná filmovou sérii Saw, ačkoliv po několika epizodách se z jejího stínu vymaní. Na druhé straně se ale autor nevyhne srovnáním s celou řadou dalších děl, jejichž ozvěna je v románu patrná, ač se toho dopustil nevědomky a zcela neplánovaně.
Předně je to Abramsův seriál Ztraceni. Skupina na první pohled obyčejných lidí se ocitá na tajemném místě (místo ostrova zde máme podzemí), aby zjistili, že všechno je zcela jinak, než jak se na první pohled zdálo. A zákonitě pak musíme zmínit modlu městské fantasy Nikdykde britského mága Neila Gaimana (motiv druhého světa pod Londýnem). Ostatně k této knize byl přirovnáván i Renčínův Zlatý kříž. Stylizace záporáků (střelné zbraně, katany) a akce (dávkována rozumně) pak zase vyvolá vzpomínky na krváky Jiřího Kulhánka.
Až na tuhle viditelnou inspiraci obsahuje kniha všechno, co máme na Renčínových knihách rádi. Především dobře vystavěnou zápletku, která si čtenáře obmotá kolem prstu hned první stránkou a nutí k neustálému čtení. Když mluvíme o zápletce, musíme zmínit omračující pointu, či spíš rozuzlení, na němž je celý příběh vystavěn. Budete při něm kroutit hlavami a říkat si, že to snad není možné. Ovšem tak efektivně bude působit jen na ty, kteří jsou ještě nepolíbení jeho trilogii Městské války, navazující na Labyrint a neví, jak bude příběh pokračovat.V kontextu Renčínovy tvorby tak působí Labyrint jako nejslabší dílo (přeci jen, pořádně se rozjel až ve své trilogii), ale za přečtení stojí. Na druhé straně se po všech těch ovacích jedná o menší zklamání a k Labyrintu se už asi nejspíš vracet nebudu
Občas se stane, že narazíte na knihu, o jejímž vydání jste dlouhou dobu nevěděli, od které jste ani nic moc neočekávali a z níž se po dočtení vyklubala pecka roku na poli sci-fi literatury. A přesně takový je titul Není cesty zpět od M. M. Smithe. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha narativně tak uspokojila jako právě tahle. Ze začátku se to sice tváří jako docela obyčejný sci-fi thriller, ale jakmile se to přemostí, tak je to teprve pecka. Zábavná pecka, která nenudí. Líbí se mi ta neustála hra se čtenářem s nímž autor několikrát komunikuje prostřednictvím hlavního hrdiny a ten skvěle fungující fikční svět mě taky nehorázně bavil. Líbí se mi ten obrovský gejzír nápadů, který kniha obsahuje Navíc je to celé psáno takovým odlehčeným jazykem, takže vám nebude dělat problém, sníst to jako malinu. A kór když je tu hlavní hrdina Stark - většího sympaťáka jsem v poslední době nepoznal. Prostě tohle byl výborný tah na branku a už se těším na další autorovy knihy. A to říkám jako skalní fanoušek české fantastiky.
Když pomineme pár menších chyb, vzniklých ne zcela dokonalou redakční kontrolou, tak se jedná o zatraceně geniální dílo. U jeho čtení jsem si uvědomil, že jsem se narodil do špatného století. Celý ten svět literatury a spisovatelské branže mě fascinoval daleko víc než dokonale promyšlená zápletka, propracovaná zápletka, svět a další věci, týkající se kolem Drooda. Kniha je sice dlouhá, chvílemi se táhne jako med, ale to všechno je jen pro dobro výsledku, který je víc než uspokojivý. Doufám, že se ke knize ještě někdy vrátím, protože takový požitek s četby jsem neměl už... ani nepamatuji.
Nemám rád Ďura Červenáka! Jeho nová kniha je tak čtivá, že jsem se nemohl odtrhnout a musel jsem jí prostě za ten dnešek přelouskat! kdyby alespoň psal bichle o rozsahu 800-1000 stran, co člověku alespoň chvíli vydrží. Jinak se ale jedná o skvělou romantickou věc, proti kterému je Angelika hadr. Spousta krve, střelného prachu, dobrodružství, nějací démoni, neohrožený hrdinové a tak. Prostě věci bez nichž se správné čtivo rozhodně neobejde. Hodně se mi líbil způsob, jakým je to tentokrát vyprávěno - to jak se klasické vyprávění střídá s psaním zápisků z cest. A ten konec... och! Mimochodem, do dneška jsem měl za nejlepší knížku páně Červenáka Dračí carovnu, ale Brána Irkally ji tvrdě šlape na plášť. Pokud byly mé dojmy u Strážců Varadínu poněkud rozpačité, tak u druhého dílu mé srdce prostě hoří láskou jak k hrdinovi tak k sérii, na jejíž další díly se už teď těším a doufám, že jich bude co nejvíc. A taky se mi líbí, že to tu není členěné na dobrou a špatnou stranu z hlediska národů, ale že to Ďuro popisuje z obou stran a ukazuje se, že Turci zase nejsou tak špatní, jak si lidé z Evropy myslí
Tahle kniha je absolutní mazec! Holomráz jsem přelouskal za jeden den a musím říct, že se opět jedná o bombu. Nevím proč, ale četlo se mi to líp než Asfalt (čímž nechci říct, že by byl Holomráz lepší – oba dva tituly jsou stejně dobré). Mám radost, že Kopřiva nezůstal stát na místě a pokračuje dál ve skvělém vývoji. Wolrich je sympaťák, je tu spousta fajn nápadů, popkulturních odkazů, vtipu, hlášek, ironie a navíc je to nehorázně návykové čtivo. Jediný problém je ten, že je kniha moc krátká. Každopádně doporučuji, protože takhle dobrou fantasy jsem nečetl už hodně, hodně dlouho.
extrémně čtivá a bezvadná detektivka s dobře napsanými dialogy Jack Taylor (hlavní hrdina) je tak sympatická postava, že mi ani nevadilo, je věčně nalitej. Ken Bruen je prostě a jednoduše literární ďábel s úžasným stylem.
O Chucku Palahniukovi jsem věděl už dlouho (prakticky od chvíle, kdy jsem viděl film Davida Finchera - Klub rváčů) a dlouho jsem kolem jeho knih chodil v knihovně. Až jsem si tenhle pátek řekl, že je na čase to změnit a seznámit se s ním osobně. Domů jsem si odnesl Snuff - knihu, která byla vystavená a která byla příjemně tenká. Byl jsem příjemně překvapen, jak se mi to četlo snadno a jak rychle. Po přečtení můžu konstatovat, že si ve mě Chuck Palahniuk získal dalšího čtenáře. ps: ty názvy pornofilmů jsou fakt něco :-)